To môže a bude mať veľmi zlé následky. Jedným bude, že mládež sotva pôjde na sudcovskú dráhu, ktorá ani živobytie nezabezpečuje, maďarskú mládež však nepripustia; tým nastane dekadencia, úpadok súdnictva. Druhým bude, že sudcovia budú sa snažiť dostať sa na najvyššie miesta, a aby toho mohli dosiahnuť, obetujú tomu i sudcovskú neodvislosť a budú poslušnými sudcami vlády, ktorá menovanie udeľuje. Tým potom dostanú sa k vyšším súdom len takí sudcovia, ktorí sa dostanú na vysoké pozície nie svojou vedeckou prípravou, ale protekciou a ochotnou poslušnosťou, čo v konečnom výsledku zoslabuje ústavnú kautelu, ktorá je v sudcovskej moci, lebo exekutívna moc bude touto cestou uplatňovať vliv na súdnictvo.

Každý právny štát dáva sudcom vysoké platy, lebo kladie veľkú váhu na ich hmotnú i morálnu neodvislosť. Anglicko, Amerika, Nemecko, Maďarsko, a všetky západné štáty vysoko dotujú svojich sudcov už preto, lebo sudca musí mať vysoké vzdelanie, s pokrokom menlivého právneho života musí sa stále učiť a vedľajších príjmov mať nemôže. Tiež v Maďarsku je sudcovský prídavok, avšak i námestník okresného sudcu dostáva práve tak vysoký prídavok, ako sudca kuriálny, so znamením toho, že prídavok ten náleží sudcovi preto, lebo má sudcovskú funkciu. Len republika je výnimkou. Tu nechcú sudcov príslušne platiť, lebo tu nechcú mať sudcov dobrých a neodvislých. Snáď uhádnete, že prečo? Preto, lebo títo by neholdovali demokratickej svevoľnej vláde.

Tým sa stane, že kmeňový plat sudcov, nech je on na akomkoľvek mieste, nemôže byť od 36.900 Kč vyšší, kdežto profesor alebo finančný rada v VI. hodn. triede dostáva 39.600 Kč. V tomto pomere dostáva sudca podľa 7. stupňa len 28.800 Kč.

Čo máme povedať k otázke kvalifikácie a čo k tomu, že služobné pomery ani teraz ešte nie sú upravené?

Maďarská národná strana nemôže sa uspokojiť s tým, ako sa s pracovníkmi sudcovskej moci nakladá a ačkoľvek teraz už odhlasuje tento návrh, aby ani tento spôsob úpravy platov nezahatila, avšak bude hľadať spôsob a príležitosť, aby previedla zmenu zákona o úprave platov a uviedla v platnosť znova lex Dolanský.

S otázkou penzistov mohli by sme sa veľa zabývať, lebo návrh ani v tomto ohľade nevyhovuje. Avšak poneváč v pojednávaniach výborov poslaneckej snemovne odznel ministerský sľub, že rovnoprávnosť penzistov bude čo najskôr uplatňovaná vydaním všeobecného penzijného zákona, obmedzím sa dnes len na to, že urgujem splnenie tohoto ministerského sľubu a požadujem, aby vláda Československej republiky čo najskôr uzavrela na základe §u 199 trianonskej mierovej smluvy smluvu s Maďarskom, ako už tak učinila s Rakúskom a aby nenechala v biede tú massu nešťastníkov, ktorým nestačí tá mizerná penzia ani na zakúpenie každodenného chleba.

Uviedol som len špatné stránky tohoto návrhu. S jeho dobrými stránkami ani nechcem sa veľa zabývať; ani ich moc nemá, len jednu, že tu a tam umožní nejako zažehnať jednotlivé svízele a útrapy a poneváč úradníci žiadajú odo mňa len to, aby sme tento návrh prijali napriek tomu, že máme proti nemu vážne námietky a poneváč sa domnievame, že i neuspokojujúce ustanovenia tohoto návrhu utlumia z časti veľa ponôs a keďže úradníci sami nás o to žiadajú - i keď nás návrh neuspokojuje, predsa ho vzhľadom na nutnosť súrnej odpomoci odhlasujeme.

Návrh prijímam.

Místopředseda Niessner: Slovo má pan sen. Pánek.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Na řečnickou tribunu nevstupuje žádný oposičník, ani vývratník, ani příslušník nějaké státoborné strany, nýbrž vstupuje na řečnickou tribunu člověk, který do kosti a do morku je státotvorný, který také pro tuto předlohu vykonal vše, co vůbec mohl vykonati. Proto prohlašuji již předem, aby nebylo nějakého nedorozumění, že budeme hlasovati pro předlohu. Proto všechny obavy, které snad měla dnešní náhodná většina, kdybych byl převzal referát, že bych byl snad zneužil řečnické tribuny k oposičním projevům, byly úplně bezpodstatny. Dnes je ovšem situace poněkud jiná. Dnes ti, co byli kdysi ve vládě, jsou v oposici, a ti, co byli v oposici, jsou ve vládě. Tehdy ovšem byla situace přece jen trochu jiná, než je dnes. A je přece jen činiti podstatný rozdíl mezi oposicí a oposicí. Jestliže jsme tehdy nesvěřovali a nemohli svěřovati referáty tehdejším oposičním stranám, snad to, prosím, bylo dosti odůvodněno, ačkoliv jsme vždy s tím nesouhlasili. Naopak, šlo nám vždy o to, aby se oposice zúčastnila positivní kladné práce. Tehdy byla v oposici část Němců. Nuže, není tomu přece tak dlouho, když jsme zde provedli obšírnou debatu o jazykových nařízeních. Snad jsou tomu 3 měsíce. A tehdy jsme ještě proti těm Němcům tolik táhli do boje, a byl to zejména pan kol. Kroiher, který vždy při každé příležitosti četl těm Němcům tolik a tolik levity, tolik je prohlašoval vždy za element státoborný, za element státu krajně nepřátelský, za element, který se posud ještě na půdu tohoto státu nepostavil. No, a byli také v oposici luďáci. My se svého stanoviska máme po té stránce velmi čisté a klidné svědomí. My jsme s tohoto místa nikdy neoznačovali luďáky za živel státu nepřátelský, za živel státoborný byli to jiní, byli to Slováci z jiných politických stran, kteří mluvili proti luďákům tímto způsobem a označovali je za element, který působí na Slovensku rozvratně a protistátně. No, a byli a také jsou dodnes v oposici komunisté. To je ovšem zásadní otázka a já bych si vždy jen přál, kdyby mohlo dojíti ke společnému postupu s touto stranou, s tímto elementem zde, který se přece nedá a nesmí podceňovati, kdyby se ovšem postavil kladně na půdu tohoto státu a chtěl převzíti také s námi společně odpovědnost. Proto všecky ty pověsti, že bychom snad chtěli utvořiti nějakou společnou frontu, jsou do té doby bezpodstatné, dokud se neprohlásí také pro společnou odpovědnost. Pak můžeme mluviti s nimi také o společném postupu, ale do té doby nikdy ne. Ovšem, byl zde také trochu jiný důvod, proč jsme nesvěřovali referáty oposičním stranám. Ten důvod také spočíval v tom, že by musili referovati česky. Bohužel, tak daleko ještě u nás nejsme. Ovšem zase na druhé straně u nás máme situaci docela jinou, poněvadž my zde máme místopředsedu, který koná vždy svou povinnost, který mluví česky, který předsedá. Bohužel, není tomu tak v poslanecké sněmovně a když se vystřídal místopředseda v poslanecké sněmovně a přišel agrárník pan Spina, je to totéž, posud jsme ho ještě nikdy neslyšeli na předsednickém stolku. Ještě jsme nikdy neslyšeli, že by předsedali, ačkoliv béřou páni tam dole místopředsednický plat. Ale, myslím, že všecky tyto obavy u nás byly úplně zbytečné. Že by snad strana nebo příslušník strany, který z důvodů docela jiných, z důvodů státních, je dnes v oposici, že by snad příslušník této strany zneužil této tribuny k nějakému oposičnímu projevu při předloze, která má tak neobyčejnou důležitost ve prospěch veřejných zaměstnanců, ve prospěch zaměstnanců, poněvadž nikdy, a já s tohoto místa jsem to zdůrazňoval častokráte, my nikdy nepokládali státní zaměstnance snad za majetek jedné politické strany, já vždycky s tohoto místa zdůrazňoval, že státní zaměstnanci patří celému národu, veškerému občanstvu.

Také se řeklo: nemůžeme vám svěřiti referát proto, poněvadž jste dělali v poslanecké sněmovně obstrukci. Prosím, já nebudu a také o to jsem nebyl požádán, abych dělal snad advokáta poslaneckému klubu našemu, on si věci zodpoví sám. Ale je přímo neslýchané snad v parlamentě celého světa, pokud kde existují, aby na pouhé novinářské zprávy mělo státní zastupitelství žádati vydání poslanců. Pravím na pouhé novinářské zprávy. A za toto nám bude zodpovídati nynější ministr justice dr Haussmann, za tento čin neslýchaný v parlamentarismu všech států. Snad došlo k projevům, které bychom, kdybychom za jiných okolností snad mohli posuzovati jinak, ale řeknu vám tolik. Vážení pánové! Jako vždycky jsem měl ve zvyku mluviti zde upřímně a otevřeně, tak to učiním i dnes, že kdyby měly se opakovati ty výjevy z prvního dne debaty o clech, zejména kdyby se mělo postupovati v těch jízlivých poznámkách, v těch jízlivých úsměvech mnohých a mnohých pánů senátorů, když jenom někdo z této řečnické tribuny dotkl se bídy a nouze dělnictva a líčil to poněkud snad příliš vážně, že kdyby se takové výjevy byly měly opakovati, nevím, jestli by v nás nebyla také vzkypěla krev. A to bylo, prosím, v poslanecké sněmovně zrovna tak. V poslanecké sněmovně, prosím, byl porušen jednací řád, nebo lépe: byly porušeny zvyklosti, bylo použito §u 57, kterého posud jsme nikdy nepoužili proti žádné straně, proti žádné obstrukci a měli jsme již obstrukci. Snad by se mohly řešiti věci jinak nežli voláním soudního fora, snad zde byl kárný výbor, jako to děláme my zde v senátě při dobré vůli. Vždyť, představte si, kam by to vedlo, kam by to vedlo, pane kolego, kdybychom měli... (Sen. Toužil: To je prejudic, to se může opakovati také druhým pánům!)... kdybychom měli volati soudce a soudy na to, co se zde děje v těchto stěnách, ačkoliv tyto stěny mají býti posvátné. A když dojde snad k něčemu takovému, k čemu dojíti nemělo, má se to řešiti mezi námi. To je prejudic nebezpečný pro vás všechny a možná, že přijdou jednou doby, kdy vám to řekneme. Ale buďte ujištěni, že nikdy a nikdy k takovým prostředkům nesáhneme jako saháte nyní vy. (Zpravodaj sen. dr Procházka: To nebude potřebí, aby se to dělo, to se s naší strany nikdy nestane!) Nevíte, co se může státi, nemůžete to věděti. Nemůžete, pane kolego, převzíti odpovědnost, za sebe zde snad v senátě ano, pokud jsme tak složeni, jak jsme. Bohudík, druhý den debaty se už vyvíjel v docela jiné, přátelštější formě. My tedy nejsme v oposici proti státu, proti národu, my jsme v oposici dnes proto, poněvadž vidíme v těch opatřeních, která se stanou, nebezpečí právě pro stát. A o tom nechci debatovati, ani mně to snad nepřísluší, jestli zavedení cel agrárních, zemědělských bude míti ony účinky či ne. To teprve ukáže budoucnost a přál bych si ze srdce, kdybychom my byli poraženi v této věci, kdyby cla se neprojevila zdražením životních potřeb, kdybyste vy měli pravdu a kdybychom my měli nepravdu. To teprve ukáže historie. Ale ať je tomu jakkoliv, jedna věc je jistá, kterou nemůžete popříti, že jste přišli s těmito opatřeními v době psychologicky velice nevhodné. Nezapomínejte prosím, jakou těžkou výrobní a odbytovou krisi prožíváme, že zavíráme továrny, že propouštíme dělníky z továren a že ta krise se projeví, řekněme, v textilním odvětví co nejdříve, snad již v červenci, další krisí odbytovou, nezapomínejte, že ukládáme v důsledku státně-zaměstnanecké předlohy nová břemena občanstvu, že zvyšujeme daň z cukru, daň z lihu, že zvyšujeme daň z jízdních lístků, že budeme zvyšovati železniční tarify, poštovní tarify a představte si do jakého světla uvádíme státní zaměstnance. A všechno to ještě potom nestačilo, ještě se přichází se cly. Nedivte se, jestliže z těchto důvodů... (Hlas: Je také krise zemědělská!) Máte pravdu, já vám přiznávám, jest krise zemědělská. Vždycky jsem byl pro zemědělství a kdo by byl proti zemědělství, byl by proti státu, poněvadž zemědělství je základem státu. (Hlas: Jak ho chcete chránit?) Jak ho chci chránit? Jisto je, že prožíváte krisi. O tom nemůže býti sporu, to jest, že už to nevynáší tolik, co to vynášelo, ale pamatujte si tolik, že v té krisi, ve které jste, začínáte teprve býti. Proč byste neřekli pravdu, vždyť vám to musí každý přát, že jste měli dobrou konjunkturu, proč byste to zapírali? (Hlas: Neměl konjunkturu také průmysl?) Měl také, ale to dělnictvo už 3 léta nemá konjunkturu, a to úřednictvo a zřízenectvo, kterému ukládáme nová břemena, vůbec nemělo konjunkturu. A v této době tak těžké krise přicházíme s opatřeními, která, když jsme je - a já alespoň pro svou osobu - uznávali nutnými, nebyla opatřeními volenými ve vhodné době; měli jsme přece počkat, přece se snad mohly najíti jiné cesty, abychom se nemusili pro tuto hamižnou věc rozejíti a vykopat tak hlubokou propast mezi příslušníky českého národa. (Sen. Sehnal: Takové výroky o hamižnosti jsem nečekal právě od vás!) Vidíte, jak už se to všechno mění, že i lidé, kteří zde dělali vždycky vládní politiku, musí již mluviti jinak, než mluvili tehdy. My to nezapříčinili. Byl bych tedy velmi rozuměl, kdybyste byli řekli: "Dnes máme moc v ruce, dnes my rozhodujeme v parlamentě, my ti proto referát nesvěříme". Bylo by to bývalo daleko poctivější a upřímnější. (Sen. Roháček: Pane kolego, myslím, že pan dr. Fáček dovede ten referát také podati jako vy..!) Já nikomu nic neupírám, vždyť si o tom pohovoříme. (Sen. Roháček: Já bych to za hřích p. dr. Fáčkovi nedával!) Já mu posud žádnou výtku nedával. (Hlas: Vaše strana byla proti úhradovým zákonům!) O těch úhradových zákonech si pohovoříme. Byl bych tomu vždy rozuměl, kdybyste byli otevřeně a upřímně mně to řekli, a ne to, co jste udělali. Třeba osvěžiti pamět a já vám specielně říkám, že - nejen v těchto otázkách státně-zaměstnaneckých, ale i v jiných, a to velmi delikátních - bude třeba osvěžiti pamět. Ale o těchto delikátních otázkách nerad bych, alespoň dnes, mluvil.

Nuže, co je požitková předloha? To je článek v řetězu státně-zaměstnaneckých otázek od r. 1922. Myslím, že jsme projevili státotvornost při těchto státně-zaměstnaneckých otázkách, kde se jednalo o nepopulární věci a o velmi nepopulární zákony, které jsme dovedli poskytovati, a já specielně říkám, že jsem riskoval svoji popularitu a všechno, nehájil jsem ty předlohy jen zde, já šel ven do řad zaměstnanců a tam je hájil a říkal: "To je třeba ze státních důvodů" - když mnozí, kteří dnes tak horlivě mluví o předloze státně-zaměstnanecké, drželi se hodně zpátky a štítili se převzíti referát, na př. o zákonu čís. 394.

Vždycky, při každé příležitosti, byl nám nasazen nůž na krk. Když se jednalo o zákon čís. 394, řeklo se: "Nebude sociálního pojištění, jestliže nepovolíte snížení platů státních zaměstnanců."

Byl jsem v úřednické "Pětce" jediný za senát, znám všechno. To nevyšlo z nás. To byla myšlenka nebožtíka dr Rašína. Nechci poskvrniti jeho památku, jistě že světlou, on jistě to myslil dobře a upřímně s tímto státem a věděl, co chce; označoval to za státní nutnost a my jsme se nerozmýšleli a řekli jsme: - Je to státní nutnost - ač to bylo velmi nepopulární, snižovati státním zaměstnancům požitky.

Mám ještě všechny původní oklepky tohoto návrhu. Mnoho a mnoho jsme vymýtili a zlepšili. Byla to naše zásluha a hlavně osobní styk můj velmi přátelský s panem ministerským předsedou dr Švehlou a vydal by o tom jistě svědectví - a také s p. dr Rašínem. Nuže, tehdy se nám řeklo, když jsme přišli s jakkouliv změnou ve prospěch zaměstnanců, kde jsme nemohli připustiti příliš velké snížení požitků: - "nebude sociálního pojištění". Nůž na krk se nám dal a tak to šlo i k zákonu čís. 286. I ten byl označován státní nutností a zase nevyšel z našich řad. Vzpomeňte si, kdo s tímto návrhem přišel? Byl jsem členem finanční komise za senát tehdy, když se jednalo o rozpočet na rok 1925. Kdo vyřknul první tu cifru, že 120.000 státních zaměstnanců musí býti propuštěno? To byl generální zpravodaj rozpočtu na rok 1925 jako na všechna léta pan prof. dr. Srdínko! I zde jsme, co jsme mohli, zlepšili. Snížili jsme cifru na 33.000 a také se nám řeklo a byl nám položen nůž na krk, buď připustíte snížení počtu státních zaměstnanců a pak bude požitková předloha anebo nebude. Co jsme měli dělati? Připustili jsme to. Nuže, mám za to, že jsme prokázali dostatečně naši státotvornost v těchto státně-zaměstnaneckých otázkách a že bychom ji byli prokázali i v této předloze.

Nuže, několik slov o tom, jak se u nás tato předloha projednávala. Já vím, že na věci nemůžeme nic měniti. Státní zaměstnanci čekají na tuto předlohu jako na boží smilování, na těch několik korun, co dostanou. To by byl zločin, kdybychom měli snad tuto předlohu měniti. Ale musím říci, že byl sociálně-politickému výboru vyměřen tak neobyčejně krátký čas k promrskávání, v pravém slova smyslu promrskávání této tak důležité předlohy státně-zaměstnanecké, učitelské a jako je kongrua a musí se přiznati, že nejpečlivěji byla projednávána předloha o kongrue.

Jak je příznačný rozdíl mezi senátem a mezi panskou sněmovnou rakouskou. Vzpomínám si na to. Stál jsem nejenom u kolébky těchto předloh, ale také jsem byl tehdy u té služební pragmatiky. Tehdy u nás převládalo mínění, že v panské sněmovně jsou senilní starci, šlechtici a ejhle! Ta panská sněmovna, když dostala služební pragmatiku, předělala ji, přestavila, zdokonalila a jak ji zdokonalila! Hrabě Pace, generální zpravodaj, troufal si změniti věci. A šlo to zpět do poslanecké sněmovny a nic se nestalo. Ve 14 dnech byla věc vyřízena a ejhle, jak si počíná senát? Za tři hodiny předloha o 213 paragrafech se projednala! Samo sebou se rozumí, že jsme ji ani nečetli. Nebylo to ani možné, poněvadž by se ani za tři hodiny nepřečetla. To se musí konstatovati, abychom řekli světu, že bychom byli zbyteční a kdyby nás viděli státní zaměstnanci, jak my jsme projednávali tuto předlohu a kdyby konečně i viděli při jiných příležitostech - ale tak jsme si přece nepočínali, jako při této předloze - pak vám chci říci tolik: Opravdu by musili říci, že je na tento sbor škoda peněz. (Tak jest!) Budiž to výstrahou senátu, aby si dal vnucovati takové rychlé tempo.

Nyní po tomto krátkém úvodu také přejdu k meritorní stránce předlohy. Dalo by se ještě s politického stanoviska o předloze velmi mnoho mluviti. Ale účelem je jistě mluviti také věcně o předloze samé. Z té krátké debaty, která byla provedena v sociálně-politickém výboru, postihl jsem jednu věc, kde se na př. řeklo, že státní zaměstnanci budou ve svém časovém postupu omezeni. Já nenahlížím, po jaké stránce. Jestliže se to ovšem traduje v řadách státních zaměstnanců, pak ovšem chápu, že se jim tato předloha nelíbí. Jestliže jsme základní platy převedli na předválečnou valutovou relaci, jestliže jsme je násobili šesti, jestliže jsme zdvihli pensijní základnu sedmkrát, osmkrát, devětkrát až dvanáctkrát, přirozeně, že musíme všecky ostatní okolnosti také srovnávati s předválečnými poměry. Přece republika nemůže dáti státním zaměstnancům dvojí věc. Ona jim nemůže poskytnouti šestinásobky a potom ještě snad nějaký lepší časový postup. Je třeba vysvětliti státním zaměstnancům, že nejsou ve svém časovém postupu nikterak omezeni oproti časovému postupu z r. 1914. Nechť si vypočítá každý státní zaměstnanec, mnoho-li činil jeho konečný plat, dosažitelný časovým postupem, nechť ho násobí šesti, a přijde skoro na stejnou cifru, jakou dostává nyní časovým postupem, jak je stanovena požitkovým systémem. Na vlas, na jednu korunu je tomu tak u skupiny E. U skupiny D a C jsou jisté odchylky, ale celkem nepatrné, asi několik tisíc korun obnášející. Ale co poskytuje předloha kromě tohoto celkem nezkráceného časového postupu? Poskytuje možnost povýšení a také dětské příspěvky, kterých za Rakouska nebylo a kde nižší kategorie neměly vůbec možnosti postupovati mimo rámec časového postupu. Takových případů bylo velmi málo, že by se nedalo vyjádřiti vůbec v procentech, kolik těch nižších zaměstnanců ze skupiny E, D nebo C postupovalo mimo rámec časového postupu. O skupině A nemluvím, poněvadž tam byly poměry poněkud odchylné.

Tedy celá předloha má kromě časového postupu ještě také ten smysl, že má se odměňovati státní zaměstnanec také za jeho skutečný výkon, čehož nyní nebylo. To je výhoda této předlohy, a proto jsem ji tolik chválil a dovedl jsem se za ni postaviti ještě v době, kdy mnozí a mnozí od ní utíkali, hned v září, jak jsem ji dostal do rukou, viděl jsem, že obsahuje skutečně velmi dobré věci, pro které předlohu mařiti nemůžeme. Vidíte, já mluvím skutečně vládně.

Ale kromě toho, co tato předloha poskytuje ohledně časového postupu, povýšení a výchovného, dvě věci odstraňuje: Účinky zákona čís. 394 a čís. 286. Mohli jsme existovati dále s těmito zákony a byla by dnes nějaká ochota vůbec měniti tyto zákony nebo je odstranit? Jsem pevně přesvědčen, že při tomto složení našeho parlamentu bylo by vyloučeno, abychom odstranili účinky zákona čís. 394 snad vůbec anebo abychom snad měnili nebo odstranili zákon čís. 286. Jestliže požitkovým systémem odstraňujeme zákon čís. 394 a měníme také podstatně zákon čís. 286, již pro tyto dvě věci je tato předloha přijatelná.

My jsme musili vyřešiti ještě jiné věci, když jsme tu předlohu tehdáž začali budovat na podzim loňského roku před volbami. Lituji, že nedošlo již k uzákonění této předlohy před volbami. Situace byla by bývala jiná, a to prostě proto jiná, poněvadž bychom neměli dnes toho junctim nešťastného s touto předlohou, to jest, že je spojena se cly. To byl také nůž na krk. Když nám bývalý ministerský předseda dr. Švehla v oné pověstné noci před rozpuštěním dával onu směnku, nemluvilo se o žádných clech, o žádném junctim. A kdybych rozuměl snad té kongrue, poněvadž zde je aspoň jakási věcná souvislost, poněvadž se jedná také o jakési veřejné zaměstnance, to bych konečně chápal, i když ze zásadního stanoviska musím se stavěti proti tomu, ale zde určitá souvislost je. Postupovali jsme vždy tak, po 8 roků, ale rozhodně jsem nechápal, že v poslední době došlo k junctim mezi požitkovým systémem a cly. Zde bych mohl prostě reagovati na to, co bylo řečeno o té úhradě, že my jsme se vyslovili pro úhradu. Předně my jsme své zásadní stanovisko neřekli, nikde jste ho neslyšeli, aspoň senátní klub se ještě nevyslovil a také ještě o úhradě nejednal. Ale i kdyby tomu tak nebylo a kdybych mohl dnes již říci "ne", pak dovolte mně, budou státní zaměstnanci již dosti nepopulární tím, co je spojeno s touto předlohou, to je cla, zdražení jízdních lístků, zdražení poštovních tarifů. Už proto bude tato předloha dosti nepopulární. A teď, prosím, se ještě přichází s úhradou a řeknete mi: vy jste proti úhradě? Prosím, když jsme řekli: dobře, když zde máte tak značný výnos z cel, o kterém přece nikdy nebyla řeč, k jakému účelu potřebuje ministr financí tohoto výnosu z cel. (Hlas: Nebyla rovnováha!) Nebyla rovnováha, ale to je příliš delikátní věc mluviti dnes o rozpočtu. Nechci o tom mluviti, já jsem již zde tehdy ty své účty vyrovnal, pokud se týče úhrady státně-zaměstnanecké předlohy a pokud se týče rovnováhy v rozpočtu na r. 1926. Nemohu ovšem za to, že položky, které byly určeny, účelové daně a dávky, které byly určeny pro státně-zaměstnanecké předlohy, byly použity k vyrovnání rozpočtové rovnováhy, ačkoliv jsme je výslovně tehdy určili pro požitkovou předlohu. Tedy to dovedeme omluvit, i kdybychom se postavili proti úhradě, poněvadž jsme přesvědčeni, že této úhrady pro státně-zaměstnaneckou předlohu není třeba. Vy se pamatujete ještě, jaká bouře se snesla proti dr. Kaizlovi, když r. 1888 zdražil cukr k vůli státním zaměstnancům, jak se to státním zaměstnancům vytýkalo, jak se o nich psalo a mluvilo, jak se říkalo: Hořkne ten cukr v ústech každému občanu, když si vzpomene, že to je na státní zaměstnance a pamatujete se ještě na pivní dávku, když jsme musili upraviti hanebné platy učitelské tehdy a když se zaváděla pivní dávka, jak se v občanstvu mluvilo tehdy o učitelstvu. A teď to budeme míti všechno dvojnásobné, teď to nebude jenom při cukru a lihu, teď to bude ještě při jízdních lístcích a poštovních tarifech, při clech, teď budou státní zaměstnanci tolik nepopulární v občanstvu. Snad to je účel.

Tři věci jsme musili vyříditi. Byly to hodnostní třídy, skupiny, alimentační systém. Hodnostní třídy odstraňujeme a já děkuji za to, že se tak děje. Neměly smyslu, poněvadž časovým postupem již tehdy r. 1914 staly se ilusorními, jestliže zaměstnanec postupoval mimo rámec jakékoliv hodnostní třídy časově až do těch vysokých a hodně vysokých hodnostních tříd. My jsme zákonem č. 541 zdiskreditovali hodnostní třídy ještě více, a jsem rád, že se zavádějí platové stupnice, poněvadž zde má býti jakýsi odstup, u úředníků nebo u zřízenců, kteří vykonávají vyšší práce. Dnes to bylo všecko, promiňte mi ten výraz, v jednom pytli; ať vykonával jakoukoliv službu, sebe odpovědnější a důležitější, byl s tím druhým v jedné hodnostní třídě nebo požitcích jedné hodnostní třídy. To odstraňujeme a bude to v zájmu státu a občanstva, poněvadž tento úředník přirozeně bude si té služby jinak vážiti a jinak bude ji vykonávati, když bude za ni přiměřeně odměňován.

Konečně skupiny jsme odstranili. Na místě pěti skupin jsou zde 4 třídy. Lituji znovu, že se nám nepodařilo přesvědčiti zástupce vlády, že ty 4 třídy jsou málo, že zde měla býti vložena ještě jedna třída, poněvadž máme celou řadu zaměstnanců, od nichž vyžadujeme vyšší vzdělání odborné, vyšší průpravu, než jaká je předepsána, řekněme, pro tu 3. třídu, ale zase menší, než pro tu třídu druhou, kde se předpisuje středoškolské vzdělání. Poukazuji na důchodkovou kontrolu, že zákonem od nich vyžadujeme 6 tříd středních škol, máme dále celou řadu technického personálu, abiturientů mistrovských škol a budou zase v jednom pytli s těmi, od nichž se žádá na př. jen absolvování 4 tříd měšťanských. Budeme musiti vhodnější systemisací tyto věci vyříditi, a proto si velmi cením, že vláda chce řešiti tu otázku za spoluúčasti komise, která měla býti již zřízena. Vytýkám vládě, že posud nedošlo ke zřízení komise pro reformu správy, ačkoliv byla vláda povinna tak učiniti do 31. prosince 1925. Jestliže by byla bývala normalisační, nebo reformní komise ustavena, to neznamenalo ještě snad chtíti reformovati, nebo že by se snad mělo již překotně v úřadech všecko předělávati, nýbrž ona měla sbírati materiál a připravovati se. Je to věc, která bude vyžadovati řadu let a je škoda každého dne, který nám uplyne, aniž by se zde příprava konala. Vím, že v jednotlivých resortech, v ministerstvu pošt a financí se skutečně provádí taková reforma doma, ale to všecko se děje bez určité souvislosti s ostatními resorty, prostě není zde žádného všeobecného plánu, podle kterého by se prováděla reforma. Všecko je kusé a nedostatečné, a jestliže se stále mluví o tom, že máme nadbytek zaměstnanců, můžeme dnes již směle říci, že tomu není tak. Když jsme se tehdy bránili proti té cifře 120 tisíc, kde se tolik chtělo pustiti žilou, říkali jsme: Ale, co pak, vždyť musíme míti zájem občanstva také trochu na zřeteli, vždyť občanům jde v první řadě o to, aby se rychle vyřizovaly jeho záležitosti, a při tom těžkopádném aparátě úředním a správním, jaký dnes máme, řeknu, není pochyby, že je ztížen ne úřednictvem, nýbrž těmi předpisy, tou organisací správy. Lituji teď, že k tomu nedošlo, ale vítám, že nyní se snad konečně ta komise ustaví, poněvadž je to vázáno slibem, že bude také prováděti systemisaci míst. Tedy, přál bych si, vidím, že některé resorty, na př. ministerstvo pošt, jsou již na svém místě tak, že ministerstvo pošt vydalo výnosy, aby okamžitě, neprodleně, jakmile bude sankcionován zákon panem presidentem, nastal převod zaměstnanců do těch nových škatulek, do těch nových platů, a aby se jim poskytly zálohy, po případě vyplatilo, co jim patří. Přál bych si, aby se to stalo nejrychleji. Měli jsme to udělati již dávno a říditi se zásadou: kdo rychleji dává, dvakrát dává. A konečně jsme musili odstranili alimentační systém, poněvadž byl neudržitelný. Několikráte jsem s tohoto místa mluvil o neudržitelnosti alimentačního systému, poněvadž nemohli jsme platiti počet dětí, nýbrž my musíme ve státní správě platiti práci. Ale musili jsme se ohraditi proti tomu, aby se to snad chtělo vyřešiti radikálně a aby se vůbec k rodinným poměrům státních zaměstnanců nepřihlíželo. Musíme podchycovati úředníka, když dostává rodinu, alespoň toho menšího zřízence a úředníka, ale tak, aby snad neměl vědomí, že je placen jen za ty děti, ale ne za práci. Vyřešili jsme alimentační systém velmi vzorně, velmi dokonale, velmi dobře, takže můžeme těm zaměstnancům, již tu dnes jsou a kterým se dětí narodily, až do účinnosti tohoto zákona poskytnouti doplňovací přídavek. Ovšem jednou musí býti konec, poněvadž věčně se alimentační systém udržeti nedá.