Čtvrtek 24. června 1926

Přál bych si také, a to je právě veliká věc, ohledně systemisace míst, abychom postupovali tímto způsobem. Přirozeně, že pro první čas musí se přihlížeti k té systemisaci, jaká je tu na rok 1926. Podle této musí se státi ten převod. My převedeme ještě celou řadu zaměstnanců z požitků, nebo z těch hodnostních tříd, kam se na základě nynějšího rychlejšího postupu dostali, zase společně všechny dohromady, toho subalterního úředníka, i toho dozorčího úředníka i toho vedoucího úředníka, pokud mají stejné požitky a pokud jsou v jedné hodnostní třídě, do příslušné platové stupnice, ale v tom okamžiku co nejrychleji musíme provésti novou systemisaci, aby také zaměstnanec, který vykonává skutečně vyšší práci, rychle se dostal do vyšší platové stupnice. Kdyby toto mělo selhat, a na to poukazuji, selhala by celá požitková soustava. Kdybychom neměli k tomu přihlížeti, a nechali je v té jedné platové stupnici, selhalo by všecko přirozeně zase. Jsem přesvědčen, že to bude vyžadovati pro první čas pro stát náklady. Ale v budoucnosti, až zde bude odliv a nebude se jmenovat do těchto tří stupnic, nýbrž přijdou tam skutečně zaměstnanci vykonávající kvalifikovanou vyšší práci, časem se to dostane do normálních kolejí, a jistě systemisace bude pak podle toho v rozpočtu upravena.

Přál bych si také velmi, aby byla provedena revise rozvrstvení zaměstnanectva podle předběžného vzdělání do různých skupin. My zaměstnáváme dnes zaměstnance, úředníky, a máme je zařaděny do nižších skupin, nežli jest jejich skutečné předběžné vzdělání a než jaké se od nich vyžaduje. Poukazuji na př. na úředníky karto-litografického ústavu, od nichž žádáme odborné vzdělání, od nichž žádáme takové vzdělání jako pro skupinu D a ještě vyšší, ale oni jsou ve skupině E, pro níž je předepsána pouhá obecná škola, nebo něco více než obecná škola. To je neudržitelná věc, a prosím snažně, aby se provedla tato revise - bylo to slíbeno a jsem přesvědčen, že se to stane - ale chci, aby to bylo někde zaznamenáno, že jsme o té věci hovořili, že jsme to žádali.

Rozumí se samo sebou, že proti jedné věci bychom se musili velmi ohraditi, kdyby totiž mělo docházeti k tomu, aby systemisace míst tohoto systému, který zavádíme, který, jak jsem naznačil, je jedině možný a zdravý, mělo snad docházeti k interkalářům a aby se snad dlouhou dobu neobsazovala místa. Musí se to díti rychle, poněvadž celá existence zaměstnance bude záviseti jen a jen od tohoto postupu, jak se budou uvolňovati místa, aby se také obsazovala. Vzpomínám zde nebožtíka dr. Kleina, ministra spravedlnosti, který svého času - a byl to rakouský ministr - označil interkaláře za nejnemravnější příjem státu a nechtěl bych, aby se to opakovalo také v Československé republice. Upozorňuji na to. Já jsem vždycky zavrhoval systém aspirantských míst. Byla to novota, něco nezvyklého, co se zde snad vloudilo do předlohy bez našeho přičinění, ale po výkladu, jakého se nám dostalo, chci, aby i ta věc byla hodně pevná. Jestliže dnes zaměstnáváme volné pracovní síly úřednické, to jsou ti největší chudáci, poněvadž mají pouze denní plat a nevědí nikdy, co se s nimi stane, nebudou-li zítra propuštěni, a když se stanou úředníky, vykonávají navlas práci úředníků. Tedy než tento systém volných pracovních míst, než tu možnost, aby se subalterní místa obsazovala těmito volnými pracovními silami, bychom brzdili rozmnožování systemisace, pak vítali bychom systém aspirantů, poněvadž to jsou už čekatelé na čekatelská místa po tu dobu, než se uvolní. Ti aspoň vědí, že vstupují do určitého veřejno-právního definitivního poměru, i když nemají definitivy, vědí, když se to místo uvolní, že musí dostati systemisované místo čekatelské, kdežto nyní to nikdo těm chudákům, volným pracovním silám, nemohl zabezpečiti.

Jak bychom si asi to povyšování představovali - to je ovšem ještě čistě hypotetické, nevíme vůbec, jak se to utvoří, ale přece musí zde býti jakýsi systém, musíme přece stanoviti pro jednotlivé kategorie nějaký postup, neříkám snad zákonem nebo nařízením, ale aspoň praxí se musí vyvinouti určitá jednotná směrnice pro všechny osoby. Není přece možno ponechati úplně náhodě, aby v jednom resortu při stejných podmínkách, kvalifikaci a výkonu služebním jedni byli povyšováni rychleji a druzí méně rychle. To by vedlo ke strašlivé nespokojenosti v úřadě a ke vzájemné nevraživosti. Musíme najíti určitou směrnici. Jak bych si to představoval? Řeklo se to a proto jsme požitkový systém, i když se zdál býti hodně nepřijatelným tím, že každému umožníme kromě časového postupu také postup do vyšší platové stupnice. Každý, kdo má přiměřenou kvalifikaci, musí míti aspoň jednu možnost, aby povýšil a přišel do vyšší platové stupnice, a když má vyšší vzdělání, musí míti zabezpečeno, aby mohl povýšiti dvakráte; o povýšení třikráte nebudu vůbec mluviti, neboť je tak sporadické, jako bylo svého času, když se jednalo o povyšování úředníků mimo rámec časového postupu.

Také se žalovalo na to, že snad poškozujeme nižší zaměstnance, zřízence, že snad jim dáváme méně, než vyšším. Jsem spravedlivý a objektivní na všechny strany. Nesmíme nikomu nadržovat ani tomu, ani onomu, musíme se říditi spravedlivou cestou, to jest jediný způsob, jak můžeme docíliti míru a klidu v úřadech. Spravedlivě musíme měřiti všem kategoriím, a troufám si říci, že až na určité odchylky se tímto požitkovým systémem skutečně spravedlivě měří, že zde byla opravdu upřímná snaha měřiti skutečně spravedlivě, že se nezachováme všem, že ti, kdo budovali tento požitkový systém, se nemohou všem zachovati, je samozřejmé. Vždyť zde máme několik set kategorií, každá chce přirozeně něco jiného, pokládá se za nejdůležitější, a také když jsme po převratu bezplánovitě, já se přiznávám, že jsem byl také jeden z těch, který k tomu přikládal polénko, jako mnohý a mnohý z nás - upravovali různé kategorie, způsobili jsme takový chaos, že nebylo měřeno všem stejně, a bylo by to za takových okolností také zázrakem a uměním a takový člověk se dosud nenarodil, aby všem vyhověl. Přirozeně, že to někde zaskřípe u některé kategorie, neb jednotlivce, ale v celku to není tak zlé.

Podívejte se, jaké byly poměry za Rakouska. Musíme to též porovnávat s poválečnými poměry, když to převádíme na předválečnou relaci, když to znásobujeme šesti. V XI. hodnostní třídě byl začáteční plat 1600 K, sekční šéf však měl desetkráte tolik, 16.000 K, ve druhé platové stupnici ve IV. hodnostní třídě. Dnes tomu tak nebude, nebude míti desetkráte tolik, nýbrž má pouze 4 kráte a 41/2 kráte tolik. Zde směrem k té vyšší relaci je degresse velmi značná, takže se nemůže říci, že bychom byli měřili snad nespravedlivě nižším a vyšším, že bychom chtěli nějakým způsobem nadržovati. Nikoli.

U činovného nebylo také naším výmyslem, že byla ve státně-zřízenecké dvanátce zřízena poslední skupina D. To nebylo naším úmyslem, abychom chtěli někoho poškoditi, výslovně to říkám, že nebylo naším úmyslem poškoditi právě ty nejpotřebnější, poněvadž v těch malých místech do 2000 obyvatel - kdo jest tam? Je tam ten učitel, malý úředník, pošťák, četník, finanční pohraniční stráž - tedy jistě by nebylo bývalo v úmyslu, abychom to my udělali, ale snad se to stalo z důvodů finančních. Lituji, že se tak stalo. Nyní se to aspoň napravilo výchovným, že dostanou vyšší skupinu. Ale jedno bych si velmi přál a prosil: Aby ona místa, která již dnes na základě určitých nařízení byla zařaděna do vyšších tříd činovného nežli jim přísluší podle skutečného počtu obyvatel, byla v příslušné třídě a skupině činovného ponechána. Velmi těžko a velmi by to postrádala, kdyby tomu snad nemělo tak býti.

Upozorňuji na příklad na Sedlec u Kutné Hory, který požívá stejné aktivity a stejného místního přídavku jako Kutná Hora a dnes by se to rozdělilo, že by Kutná Hora byla ve druhé nebo třetí a Sedlec ve čtvrté skupině, čímž by byl ovšem značně poškozen, ačkoliv na drahotních poměrech se nic nezměnilo. A já si troufám říci, že čím menší místo, tím je tam dráže. Ve velkých místech - troufám si říci, že i zde v Praze - je větší konkurence, větší výběr, než na malých místech, a prosím, tam jsme nedali tolik, takže tito zaměstnanci na těch maličkých místech jsou skutečně poškozeni.

Ohledně zřízenců, samo sebou se rozumí, platí totéž, co o státních úřednících. Zde jsme, prosím, opravdu postupovali velmi spravedlivě, poněvadž dříve v rozpětí mezi platem zřízence a platem úředníka nebyla vůbec žádná hodnostní třída, poněvadž zřízenec končil dříve základním platem 1600 Kč, to byl konec jeho kariéry. A s tímto platem 1600 Kč začal úředník XI. hodn. třídy. Dnes je rozpětí jedné hodnostní třídy, to znamená, že dnes dosahuje zřízenec, podúředník platu až X. hodn. třídy, když to převedu na příjem podle dnešního platového systému.

Chceme-li spokojenost v úřadech míti - a myslím, že o nic jiného nám nejde - aby skutečně státní zaměstnanci se vrátili ke klidné práci, aby se nemluvilo stále v úřadech jen a jen o požitkovém systému a aby se mohli věnovati normální práci, nesmíme je zklamati, poněvadž by to také neprospělo státu a občanstvu. Proto bych snažně prosil, aby se neprodleně systemisovala místa v I. platové stupnici, kterou jsme zřídili, určená pro vyšší podúřednické kategorie, pro ty kvalifikované práce, poněvadž, kdybychom měli nechati dlouhou dobu zřízence ve druhé platové stupnici, která je zřízena nyní, a neměli vůbec obsaditi tu první platovou stupnici, vzbudilo by to skutečně krajní nespokojenost a roztrpčenost v řadách státních zaměstnanců. Já dnes na to upozorňuji a snažně prosím, aby se přistoupilo již neprodleně k systemisaci těchto míst.

Ohledně soudců několik slov, poněvadž o nich bude jistě mluviti kolega Wágner. Já je chci srovnati s konceptními úředníky. Nastala zde - neníliž pravda - jakási disparita, zapříčiněná ovšem tím, že se soudcům poskytly již tehda před dvěma lety soudcovské přídavky - lex Dolanský - osobní přídavky a soudcové jsou teď jaksi napřed proti ostatním kategoriím vysokoškolského úřednictva. Nastala disparita, která se může za dnešních poměrů vyrovnati jedině náležitou systemisací míst pro skutečně odpovědná místa úřednictva konceptního, úřednictva s vysokoškolským vzděláním, které skutečně vykonává vyšší práci asi přibližně tak, jako je tomu u soudců. Nebylo by možno a nesrovnávalo by se to, aby v menších místech, na př. kde je kromě soudce i politický úředník, který jistě má také velikou odpovědnost, nebo úředník finanční, který má snad ještě větší odpovědnost než politický úředník, poněvadž vyměřuje a vymáhá daně, měla býti jakási diskrepance mezi soudci a konceptními úředníky. Právě z toho důvodu bude třeba vyšší systemisací tuto disparitu do jisté míry odstraniti.

Ohledně profesorů chci říci jen tolik: to je kategorie, která poměrně touto předlohou je nejvíce uspokojena. Víte proč? Poněvadž profesorům se vždycky nejhůře vedlo. Profesoři byli na tom nejhůře, poněvadž neměli žádné hodnostní třídy, stále učili, nemohli býti povyšováni podle nějakého systému, nebo snad podle toho, jaké vyšší práce vykonávají. To je stejné jako u učitelů. A poněvadž se touto předlohou poněkud spravedlivěji jim měří, jsou poměrně nejvíce spokojeni.

Mám za to, že ohledně vojenských a četnických gážistů předloha se řídila těmi poměry, jaké našla. I zde se musilo zvýšiti základní služné. A já se přimlouvám za to, aby vedlejší příjmy gážistů vojenských i četnických, kde se ukáže toho třeba, byly upravovány nařízením, aby se jim zvýšilo event. oděvné, zavedlo stravné, a podobným způsobem poskytly se jim vyšší požitky, poněvadž musím říci tolik: My musíme míti spokojenou a dobrou armádu, neboť na špatnou armádu je každého haléře škoda. A já proto jsem také velmi vítal, když jsem viděl, jak při poslední schůzi, kdy jsme hlasovali o clech a kde současně se přišlo s onou resolucí o 18měsíční služební době. Němci hlasovali také s sebou. To je čin, který musíme zde hodně a hodně vyzdvihnouti. A řeknu vám, nynější celní většině: Jestli se vám podařilo bez jakýchkoliv kompensací a zejména kompensací po stránce národní získati Němce pro otázky vojenské a rozpočtu, pak jste vykonali veliký čin. Ale běda, kdyby snad to mělo býti vykupováno na účet národních a národnostních ústupků. Pak vám řeknu, že bychom vyvolali bouři odporu v národě, a že kdybyste nás dávali tisíckráte zavírati, bychom se dali zavírati, kdyby snad tyto věci měly býti vykupovány. Neříkám, že jsou. Já jenom to čtu. Když státní zastupitelství dává na novinářské zprávy a cituje před soud poslance pro novinářské zprávy, i já se musím říditi také těmito novinářskými zprávami. Neříkám, že je to pravda, ale kdyby k tomu snad mělo dojíti, kdyby se snad měly vykupovati tyto státní nezbytnosti na účet národní věci, před tím varuji a myslím, že tomu ani tak není.

Ohledně propočítání předchozí služební doby také panoval omyl, jako byla celá řada zde takových omylů. Panoval omyl, že snad vůbec se napříště nemá nic propočítávati. To není pravda. A také to není tak zamýšleno. Pouze chaotické předpisy, které zde jsou, se odstraní a přijde nové nařízení. Přirozeně, že budeme a musíme žádati, aby vojenská doba byla respektována, když dnes zaměstnáváme ženy, není možno, abychom měli zde dvojí loket. K vojenské službě při celkové služební době se musí přihlížeti.

Samo sebou se rozumí, že také ohledně mimořádných přídavků bychom měli určitá přání. Je to § 148, kde se vláda zmocňuje, aby udělovala státním zaměstnancům za mimořádné, zvláštní služební výkony také zvláštní remunerace. Mám za to, že vláda použije tohoto paragrafu při různých a různých kategoriích, které vykonávají skutečně vyšší práce, práce spojené s určitým risikem. Jsou zde dozorci vězňů, poštovní personál, který jezdí v ambulanci, kterému by se mělo skutečně na základě tohoto paragrafu dostati větších požitků. Mám také za to, že bude třeba, aby bezpečnostní stráži zákonem z r. 1920 přiznané zvláštní přídavky byly přiměřeně zvýšeny. Myslím, že si to bezpečnostní stráž plně zaslouží, stejně jako si to plně zaslouží také finanční stráž pohraniční, abychom přihlíželi k této těžké namáhavé službě a aby přídavky, které jim podle tehdejší valuty byly vyměřeny, byly přiměřeně zvýšeny.

Ohledně naturálního příjmu. O tom se mnoho mluvilo, a prosil bych, aby to bylo vyřešeno, že za úřední služební byt, jestliže zaměstnanec bydlí v úřední budově, je-li nucen tam bydliti z důvodů služebních, nemusí platiti žádného nájemného. Jen ten, kdo v úřední budově bydlí, ale nemusí tam bydliti, ať platí nájemné.

Konečně přicházím k velice důležité kapitole, to je k odpočivnému. Mohu říci, že odpočivné je v předloze řešeno velice lidsky, velice dobře, poněvadž stanoví se zde určité minimální výslužné. Také byly omyly, že snad to minimální výslužné bude maximálním výslužným. Ne, to jsou jem části, pod které se nesmí dolů. Samo sebou se rozumí, že kdyby vdova, sirotci měli nárok na vyšší výslužné, že ten nárok mají, to je samozřejmé.

Je tu také otázka, že snad jde činovné do pense. To, myslím, není dobře možné, poněvadž to činovné je dnes tak malé, že není možno, aby se dávalo do pense. Když státní zaměstnanec odchází do pense, nedává 6% na pensijní základnu, takže, kdybychom mu ponechali činovné, měl by více než v aktivitě. Ta dnešní ztráta činí 33 i více procent, ztráta značná. My jsme z lidského důvodu nemohli posílati do pense, poněvadž ten zaměstnanec ztrácel jednu třetinu i více příjmů. Napříště to bude dělati 4, 6, 7 až 12% jeho aktivních požitků, kterých může postrádati. Proto očekáváme rychlejší odliv státních zaměstnanců do pense, aby se udělala místa mladšímu personálu, poněvadž dnes nikdo z finančních důvodů nebude musiti přesluhovati.

Samo sebou se rozumí, že odpočivné platí od 1. ledna 1926. Jestliže zákon platí k 1. lednu 1926 a my to vítáme s povděkem, samozřejmě se to vztahuje také na ty, kdož již odešli na základě starých předpisů, během tohoto roku zemřeli a zanechali vdovu nebo sirotky. Ovšem, že to nemá platnosti u oněch zaměstnanců, kteří byli v důsledku restrikčního zákona posláni do pense, resp. dostali výměr. Poukazuji na učitele. Myslím, že takových případů vůbec nebude, poněvadž nemají dosud výměry v rukou a tedy nemohou býti zbaveni této výhody.

Budeme státi před otázkou dvojího druhu pensistů. Budeme míti zase staropensisty a musíme vždy o této otázce mluviti. Vítáme prohlášení vlády, že se jedná o nový pensijní zákon. Ovšem, budeme musiti býti velice opatrní, poněvadž chtíti provésti generální unifikaci staropensistů narazí na určitou obtíž, poněvadž také z určitých důvodů na základě restrikčního zákona - já to říkám otevřeně - propouštěli zaměstnance do pense a bylo by to tedy velice svízelné a obtížné, kdyby dnes měla býti provedena úplná unifikace staropensistů a novopensistů. O té věci bude uvažováno, a podle toho pensijní zákon se zařídí.

Je tu dále výchovné. Výchovné jde také do pense stejně jako v aktivitě, nemění se na věci ničeho. Má-li zaměstnanec nedorostlé děti, má nárok na výchovné.

Je tu otázka převodu, nejdůležitější otázka z celé předlohy a také otázka nejsvízelnější a nejobtížnější. Zase bych mohl říci to, co jsem řekl v předu, že není prostě člověka v Československé republice, který by vybudoval takový převod, aby se líbil všem. Vždycky by se našla určitá nesrovnalost. A já musím říci otevřeně, že tento převod těchto nesrovnalostí, jak jsem to všechno prozkoumal a propočítal, vykáže jaksi nejméně. Víme, že se bude zde ubližovati. Proč? Poněvadž se nestejně jmenovalo úřednictvo v různých resortech. V jedněch byli velmi liberální, byl tam čilejší ministr, dělal návrhy na povýšení, ministerská rada mu je schvalovala, někdy byl zase jaksi pohodlnější, nepřicházelo se se jmenováním a následkem toho personál zůstal státi. Teď se to ovšem projevuje. Ale najděte to měřítko, jak ty staré hříchy a nedostatky dnes novým požitkovým systémem odstranit! Ovšem, zde si ponechává vláda - a to velmi vítám - jakási zadní dvířka, má zde něco v zásobě, totiž ustanovení, že kdyby měly snad při převodu nastati určité, příliš křiklavé nesrovnalosti, že má možnost je vyrovnati. Upozorňuji na příklad, že taková nesrovnalost vznikne, propočítáte-li politického úředníka V. hodnostní třídy a soudce V. hodnostní třídy. Uvidíte okamžitě, že soudce bude míti mnohem méně, i když se mu snad dnes závidí, že dostává tak hodně, že se mu snad přeje více než konceptnímu úředníku. Ale při páté hodnostní třídě budete vidět, že politický úředník je na tom rozhodně lépe, poněvadž mohl býti povyšován, kdežto u soudců toho postupu dále nebylo. Zde tedy bude jistě třeba, aby vláda sáhla k tomuto opatření a nesrovnalosti, které vzniknou, také skutečně vyřešila.

Musím konstatovat, že při převodu jsou rozhodně soudci a profesoři na tom hůře než ostatní úředníci s vysokoškolským a středoškolským vzděláním, a také i učitelé, poněvadž vysokoškolští úředníci měli možnost postupovat a také rychleji postupovali, kdežto u soudců a profesorů specielně tomu nebylo, tam nebylo rámcového postupu, každý šel po žebříčku, kdežto celá řada vysokoškolských úředníků měla možnost dostati se do vyšších tříd. Tedy diskrepance zde budou a už proto je třeba, aby se použilo §u 196, odst. 7., kde by se tyto věci vyrovnaly.

Ohledně platových poměrů zaměstnanců nepragmatikálních je přirozeno, že tato předloha také je má na mysli, že jsme ustrojili § 210 tak, aby právě se hovělo těm zvláštním poměrům, jaké v podnicích panují, na př. na železnicích, kde jsou poměry docela odlišné. Tam se poměry úřednické a zaměstnanecké docela jinak vyvíjely, my jsme je chtěli konformovat v zákoně čís. 541, ale nebylo to dobře možné, staré tradice se špatně lámou. Proto samo sebou se rozumí, že v těchto podnicích - a to nebudou jenom železnice, jsou to i jiné podniky, které podléhají veřejným pracem atd. - bude se musiti přihlížeti k poměrům, jaké panují, a podle nich budou musiti býti upraveny požitky, i když se to bude snad odchylovat - a k tomu je právě zmocnění §u 210 - do jisté míry od požitkového systému platného pro státní zaměstnance. Tedy taková konformita, uniformita není možná v podnicích, tam se musí hospodařiti jinak, podnik musí míti možnost, aby mohl zaměstnance platiti tak, jak je třeba, tam se nemůžeme vázati na šablonu, v podnicích musíme žádat zaměstnance vyspělé, aby stát skutečně z toho podniku něco měl.

Pokud se týče kancelářských oficiantů, je ta věc řešena dvojím způsobem, ne sice tak, jak jsme si představovali, ale přece je řešena přijatelně. Pro první část můžeme býti do jisté míry spokojeni. Pokud se týče veřejných korporací, § 212 - a to je poslední věc, o které chci promluviti - § 212 pojednává o zaměstnancích veřejnoprávních korporací. Mluvilo se o tom, aby se veřejnoprávní zaměstnanci vůbec vyloučili z tohoto požitkového systému, ale to by bylo znamenalo také zrušiti zákon čís. 394. Tím bychom byli vyhověli těm obcím, které zákonu čís. 394 nevyhověly, ale zase bychom byli poškodili zaměstnance tam, kde se k tomu zákonu sáhlo. To není možné, ale mám za to, že tato stylisace vyhovuje nyní úplně požadavkům autonomního úřednictva a zaměstnanectva a nutno věci rozumět tak, že zaměstnanci autonomní, kteří v důsledku těch zvláštních postupových předpisů dostali se snad do vyšších požitků rychleji než zaměstnanci státní, přirozeně důsledky těchto nařízení podrží a že teprve od 1. ledna 1926 se připnou na systém státní, že tedy na právech nabytých, pokud jim z toho plynuly výhody, se tím zákonem nic nemění, ale pro budoucnost nastává již systém státní a nemůže býti ani žádnými autonomními akty nějaké zvláštní povýšení povoleno.

Jsem velmi rád, že se tím také rozřešila otázka zaměstnanců pensijních ústavů, že se vyhovělo jejich požadavkům, že nejsou poškozeni proti dosavadnímu stavu.

Prohlašuji znovu, že budeme hlasovati pro předlohu, poněvadž zde částečně splácíme státním zaměstnancům velmi starý dluh. Pravím pouze částečně splácíme, poněvadž jistě snad budou všichni lidé dobré vůle souhlasiti s tím, kdyby se snad měly změniti hospodářské poměry v tomto státě, že jistě nebudeme otálet, abychom také měnili jejich požitky. Vždyť tento požitkový systém není snad nějakou posvátnou, nezměnitelnou věcí, je to pouze splátka dluhu a až se poměry zlepší, nebo kdyby se snad také změnila politická situace, jistě nebudeme váhati, abychom také ve vhodném okamžiku zlepšili poměry státních zaměstnanců, poněvadž vycházíme z toho hlediska, že spokojení státní zaměstnanci jsou základem státu, jsou jeho nejspolehlivější oporou, a připomínám, co řekl svého času Bismarck - a jistě že to byl velký státník - "Když mám spokojené úřednictvo a armádu, mám také pokoj a mír ve státě." (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Niessner (zvoní): Slovo má dále pan sen. Chlumecký.

Sen. Chlumecký: Slávny senát! Predložený návrh pôžitkového zákona je zase jedným článkom z reťazy, ktorou má byť proletariát pre vždy držaný v otroctve buržoásie tak, ako všetky zákony, ktoré meštiacky parlament vyrába, predstavujú dlhú reťaz otrokárskych paragrafov okolo krku proletariátu.

Štátni zamestnanci so svojimi rodinami úzkostlive očakávajú rozsudok parlamentu nad svojim osudom. Stane sa pôvodný vládny návrh pôžitkového zákona štátnych zamestnancov zákonom, alebo sa podarí zlepšovacie návrhy presadiť? To je otázka, ktorú dnes so strachom vyslovujú státisíce kancelárskych pracovníkov proletárov stojacich v štátnej službě. A majú skutočne všetky príčiny, aby sa na úpravu, ktorú im chystá vláda veľkostatkárov, bankárov, fabrikantov a klerikálov, veľmi netešili. Každá úprava znamená u nás popravu malých a zlepšenie existencie tých, ktorým je už dosť dobre.

Vážení pánovia! Keby som vám mal dať dobrú radu, ako by ste mohli o nejaký rok dlhšie nadvládu buržoázie udržať, povedal by som: dajte štátnym zamestnancom toľko, aby mohli ľudsky, dôstojne vyžiť, aby ste ich takto získali pre váš režim. S generálmi a vysokými byrokratmi samotnými neudržíte dlho ten váš krásny poriadok. Tí sú na to slabí. Keby bolo pravdou, čo vaše časopisy vždy o nás komunistoch tvrdia, že totiž naše heslo je: "Čím horšie, tím lepšie", mohli by sme sa radovať na tým, čo vy so štátnymi zamestnancami robíte, so štátnymi zamestnancami, ktorí vo veľkej väčšine sú dnes ešte prívržencami štátotvorných strán, keď ich vy silou mocou ženiete do komunistického tábora.

Ak zostane zákon, nezmenený tak ako ho vláda navrhla, vtedy nebude mať pre tri štvrtiny štátnych zamestnancov žiadnej ceny. Ba môže sa povedať, že pre väčšinu z nich bude znamenať pevné ustálenie biedy a poníženia pre celý ich budúci život. (Místopředseda dr. Hruban převzal předsednictví.)

"Právo Lidu" písalo docela správne asi tak začiatkom februára tohoto roku: "Návrh nového požitkového systému stabilizuje nouzi malých zaměstnanců, není "požitkovou úpravou", poněvadž malému zaměstnanci nenapravuje, ale "odpravuje" jeho stará práva... Malý zaměstnanec má dostati pouze 50 až 70% úrovně předválečné, čili bída na kvadrát. To není úprava požitku, to je zhoršení předválečného stavu." Ale za krátky čas na to začali už sociálni demokrati sa spriateľovať s touto predlohou a tvrdili, že sa im vraj podarilo v situácii už beznádejnej docieliť prenikajúcich zmien pôžitkového zákona - tak aspoň písalo "Právo Lidu" 16. februára - podarilo sa stanoviť čakateľskú dobu u sriadencov s adjutom. Za tento úspech je vraj čo ďakovať sociálnym demokratom.

Tedy 50 až 70% predválečnej úrovne zostalo, bieda na kvadrát zostala, ale podúradnícky čakateľ s adjutom sa môže tešiť, že po 6 rokoch bude vymenovaný s dekrétom a 6300 Kč ročného platu - keď bude "dôveryhodný". To je prenikavá zmena! Teraz budú tedy sociálni demokrati hlasovať proti všetkým našim zlepšovacím návrhom, aby bieda na kvadrát bola čím skôr zaistená. Že zákon ešte tu v senáte prejednávame, je len formalita, poneváč je každému z nás tu prítomných úplne jasné, že na tom ani jota zlepšené nebude.

Viac ako 6300 Kč začiatočného platu sriadenec dostať nemôže, to by naša mladá republika nevydržala, poneváč potrebuje veľké milióny pre iné dôležité ciele, tak ako sú na pr. kongrua, wrangelovci, vysoká byrokracia, cesty pána Beneša, zkrachované banky a podobné veci.

Keby parlament chcel niečo meniť, vzala by vláda celú predlohu zpät; tak nám páni už v sociálne-politickom výbore priznali a priznali i to, že predložený zákon má veľké vady. Nedá sa však nič meniť, niet dosť času, lebo štátni zamestnanci netrpezlive čakajú. Pravda, že tí vyšší a lepšie platení, ktorí niečo dostanú, sú najviac nespokojní a netrpezliví. Či chcete alebo nie, musíte tedy vždy prisluhovať buržoáznej vláde a musíte ľudu nahovoriť, že každé stupňovanie otroctva znamená nový pokrok vašou zásluhou. Pán kolega dr. Soukup ovšem, ktorý si pre rozum ku komunistom nechce chodiť - ako sa vyslovil 23. apríla s tohoto miesta - bude rozhodne proti každému zlepšeniu, ktoré bude od nás navrhované, aby jeho páni sa nenazdali, že on je s nami v jednotnej fronte. On si to predsa s buržoáziou nepokazí. Ešte vždy je výhľad, že sa dakedy v diaľnej budúcnosti pre neho nájde teplé kreslo - tu dolu (ukazuje na ministerská křesla). Možná, že nám zase pri tejto príležitosti bude ohrievať tie pečené deti ruské a že nám bude dokazovať, ako zle sa vodí štátnym zamestnancom v Rusku a že by tedy naši zamestnanci mohli byť šťastní, keďže štát sa tak dobre stará o nich.

Pri tejto príležitosti musím poukázať na zvláštny vtip a takt pána kolegu dr. Soukupa, ktorý si pri svojej predposlednej grandióznej reči tu posmechy robil z bývalého nášho spolusúdruha kolegu Matuščáka, ktorý bol zvolený na soc.-demokratický program a ktorý bol najprv soc. demokratom, potom komunistom a naostatok zase sociálnym demokratom. Pravda je, že nás tento býv. kolega dosť často tu v senáte obveseľoval svojim vystupovaním a že by sme sa už nikdy tak od srdca nezasmiali, keby nebolo pána kolegu dr. Soukupa, ktorý nás tu obveseľuje svojimi nabubrenými frázami. On nám posledne doporúčal viacej skromnosti a konštatoval, že nás v predbežnom volebnom období bolo v senáte len 5. To je pravda! Boly to zlaté časy pre štátotvorného pána dr. Soukupa. Keď zomrel Hybeš, starý revolucionár, prišiel na jeho miesto sociálny demokrat-evolucionár a pán dr. Soukup slávil tento veľký úspech s celým klubom s rudým karafiátom v gombíkovej dierke. Dnes je nás tu 20. My sme tak neskromní. Za nášho súdr. Schuberta, ktorý ztratil mandát, neprišiel už sociálny demokrat a tak pán kolega dr. Soukup prišiel zase o jedno veľké víťazstvo a nemohol víťazstvo sláviť s rudým karafiátom alebo knoflíkom. Tak sa časy menia. Pán kolega Soukup vravel, že Matuščák bol hlavným rečníkom nášho bývalého klubu. Každý vie, že to je vedomé vyslovenie nepravdy, asi tak ako tá známa jeho psia búda. (Odpor sen. Ant. Nováka.) Reči kolegu Soukupa nikto vážne neberie, a taktiež každý vie, že on dovedie veľmi radikálne rozprávať, ale dovedie aj hneď zase o 180 stupňov sa obrátiť. Dnes tvrdí tak, zajtra onak. On hlásal pred válkou: "Nebude kráľov, nebude pápežov; pre všetkých bude miesta u bohatého stolu prírody." Roku 1919 bol on ale ministrom (Sen. dr Mazanec: Ať žije jednotná fronta! - Veselost.) a bol tiež prítomný v Kladne na konferencii, kde robotníci a technickí úradníci a riaditelia - medzi nimi banský rada Paďour a inž. Eiermann - žiadali socializáciu baní. K veľkému prekvapeniu však vyslovil sa minister Soukup proti socializácii baní a hutí - z dôvodov zahraničnej politiky. Prítomný minister verejných prác Staněk aspoň mlčal. (Sen. Havlena: Tím jistě těm státním zaměstnancům nepomůžeš!) Už 29. októbra 1918 - 24 hodín po prevrate - poslal Národný Výbor dopis Sväzu českých priemyselníkov, aby tento podporoval Národný Výbor ako prezatýmnu vládu, naproti tomu Národný Výbor ako prezatýmna vláda garantuje priemyselníkom nedotknuteľnosť ich vlastníctva. Dopis bol podpísaný predsedom a jednateľom Národného Výboru, a jednateľom bol - Soukup. No, a potom začal zase rozprávať o socializácii. (Sen. Ant. Novák: Nebyl tam také Burián?) Nie, to bol pán Soukup.


Související odkazy