Místopředseda dr Brabec: Uděluji slovo dalšímu řečníku panu sen. Böhrovi. Prosím, aby se ho ujal.
Sen. Böhr (německy): Slavný senáte! Na předmět denního pořadu dlužno pohlížeti jen jako na provisorium, které provádí přípravné práce pro autonomní celní sazebník, jenž urovnává půdu pro výhodné obchodní smlouvy, příznivé jednotlivým odvětvím výroby v případech, které zasluhují ohledu. Avšak otázka právě zase projednávaná, zdali pro řadu předmětů má vysoká celní ochrana zůstati, pro jiné důležité předměty však má býti menší, anebo nemají býti žádná cla, je národohospodářsky tak důležitá, že při poradách o této otázce vážně dlužno vymýtiti každé přehánění, povrchnost, každou mělkost, každou politiku hesel, každé okamžité shánění popularity. V prvé řadě přichází zajisté v úvahu zásadní věc, zdali také zemědělství potřebuje ochranných cel pro obilí, dobytek, mouku anebo tuky, podobně jak tomu jest u průmyslu a živností, zejména také u předmětů, kterých zemědělství nutně potřebuje. Otázka o výši určitého celního koeficientu je více povahy technické a dlužno jí klásti do druhé řady.
Především musíme míti dobře na mysli, zdali obyvatelstvo lze rozlišovati jednoduše v producenty na jedné a v konsumenty na druhé straně. Ve skutečnosti jest jednotlivec zajisté obojím zároveň. Dělník pracující v průmyslu je zároveň producentem, rovněž tak zemědělský dělník a při praktickém nevylučitelném vzájemném zasahování v živém sociálním organismu poukázáni jsme na sebe navzájem v tisícerém zauzlení výměny a potřeby předmětů potřeby a spotřeby.
Proto jeví se povrchní a nepřípadnou theorie, která si libuje líčiti sociální demokracii a národní socialismus zkrátka jako zastánce svobodného obchodu, zemědělství, průmysl a živnosti naproti tomu jednoduše jakožto skupinu pro ochranná cla.
Z tohoto důvodu chci předeslati krátký přehled resp. citáty z debat v někdejším německém parlamentě o celní ochraně z r. 1870 a z důležitých celních debat z let 1875 a 1902.
Dne 2. května 1870 prohlásil v parlamentě o celní ochraně svobodomyslný liberální poslanec v. Unruh: >Ochranné clo se v podstatě zakládá na myšlenkách Lassalleových<.
Dne 22. listopadu 1875 prohlásil Liebknecht v německém říšském sněmu: >Ochranné clo, svobodný obchod, finanční clo atd. nejsou naprosto žádnými zásadními otázkami, jsou to otázky praktické, které posuzovati dlužno podle případu, který máme právě před sebou.< Pokračoval: >Dejme tomu, že bychom měli v Německu zákonodárství o továrnách, které stanoví pracovní dobu na určitou míru, omezuje práci žen, zrušuje úplně práci dětí; následkem tohoto omezení pracovní doby a omezeného využití lidské práce vyrábělo by se dráže, nežli v sousedních zemích, na příklad v Belgii, kde takovýchto zákonů není, pak bylo by nepochybně ochranné clo pro ochranu německé práce ospravedlněno a každý sociální demokrat by to podporoval.<
Přes tato slova však zasazovali se němečtí sociální demokraté v roce 1902, kdy přece uvedené předpoklady jistě byly dány, přece pro svobodný obchod. Stály tedy u kolébky německé sociální demokracie vyslovení přívrženci ochranných cel. Liebknecht však prohlásil přece dne 7. prosince 1902 v německém říšském sněmu: >Konkurence - jednotlivých zemí - stala se stále prudší a divočejší, ale tím vytvořen byl také stav, jenž každý národ více nebo méně poukazuje na jeho vlastní trh. Uvnitř země musí býti hlavní odbytiště. Obohacovati lid doma, to je to, na čem záleží.< Tak řekl Liebknecht.
V květnu 1870, v deváté schůzi celního parlamentu, prohlásil nástupce Lassallův, sociálně-demokratický vůdce pan v. Schweitzer: >Je špatnou útěchou, když přívrženci volného obchodu dělníkům v případech předčasného zrušení ochranných cel odpovídají: Zboží se přece zlevní při všeobecném volném obchodu. Postavení člověka ve společnosti není v prvé řadě určeno jeho postavením jakožto konsumenta, nýbrž jest v prvé řadě určeno jeho postavením jako producenta. Otázka, mnoho-li mzdy má dělník, mnoho-li kapitálového zisku kapitalista, mnoho-li pozemkové renty majitel pozemku, to jest otázka, která pro způsob života jednotlivce padá na váhu, a teprve ve druhé řadě stojí otázka, jaké postavení kdo zaujímá jako konsument, jak levně anebo draze může kupovati to neb ono zboží. Poškození dělníka jakožto producenta předčasným zrušením ochranného cla a tím způsobené ochromení dotyčného odvětví průmyslu nelze tudíž vyvážiti zlepšením jeho postavení jakožto konsumenta.< Tento citát ukazuje, že mnohé tvrzení, přednesené zde jednostranně se strany odpůrců cel, mělo by býti alespoň přezkoumáno.
Marxova theorie ceny pro pokles cen není případna, totiž tvrzení, že ve výrobku platí se jen to, čeho na lidské pracovní síle jest potřebí k jeho utvoření. Sociálně - demokratický poslanec Molkenbuhr řekl dne 2. prosince 1901 v říšském sněmu: >V okamžiku, kdy k vypěstování obilí bylo potřebí méně lidské pracovní síly, bylo samozřejmě obilí jiným cenovým objektem, nežli jím bylo v dřívějších periodách.<
To však jest omyl. Marxův chybný výrok lze právě u obilí snadno vyvrátiti; neboť také jakost půdy, poloha, počasí, sucho, mráz - vzpomeňme jen na mráz posledních dnů v severních Čechách, jižní Moravě atd. - mokro, krupobití, jakost a množství hnojiv atd. hrají zde při různé lidské pracovní síle také úlohu. (Sen. Polach [německy]: Zaměňujete neustále cenu a hodnotu ve své polemice!) Ne, nikoli, uvedu někoho, zcela z vašich řad, jenž mému názoru úplně vyhovuje.
Z vývoje dnešních poměrů vysvítá, že shledáváme nyní, že se jaksi sahá nazpět k autonomním clům z 13. února 1906. Toto clo jak známo uvolnilo v Rakousku vývoz, jen hadry nesměly se vyvážeti bez cla, pro ty byla celní sazba 9,6 za 100 kg, pro dovoz však platily bez výjimky autonomní celní sazby. Chci se vyjádřiti zcela krátce. Článek 3: minimální cla, pod které nelze jíti, pšenice 6,3, žito 5,8, ječmen 2,8, oves 4,8, kukuřice 2,8, a jen při špatné úrodě byly možný jisté úlevy, předpokládaje, že úmluvy s Uherskem povedou k cíli. Pak bylo v celnictví upraveno ještě zušlechťovací řízení. Při tomto slově chtěl bych však poznamenati, že v ministerstvu financí, pokud jde o zušlechťovací řízení, od 3 až 4 let zavedena jest methoda, která požadavkům našeho průmyslu a tím našeho dělnictva a zase nepřímo rolnictva naprosto neodpovídá. Nemluvím zde vůbec o živnostech, na příklad o průmyslu mlýnském, který ležel ladem, poněvadž loňského roku dovezeno bylo za 900 milionů mouky. Kdyby to bylo bývalo obilí, pak měly z toho prospěch alespoň domácí mlýny se svými dělníky a zemědělství mělo by, což pro výživu také je důležito, pro výrobu masa odpadky, otruby, špatnější mouku atd. Co se týče průmyslu, vidíme silný rozpor mezi prádelnami a tkalcovnami. Tu bylo zejména v době pokleslé konjunktury uzavřeno s cizozemskými zákazníky mnoho smluv; se zákazníky v Americe a v Anglii, odkud se odebírala zušlechtěná příze a kamž se hotový výrobek vyvážel; ten neb onen továrník zaplatil vysoké clo, mnoho tisíc korun, jsa pevného přesvědčení, že ho při reexportu obdrží zpět. Neboť vrácení cla tkadlec přece při výpočtu kalkuloval. Prádelny však tvrdí, že přízi lze dostati zde, ačkoli tomu tak není, a tak nám následkem toho mnoho obchodů ubíhá. Máme následkem toho nezaměstnanost, anebo zkrácenou dobu pracovní, drahé podpory v nezaměstnanosti, a to jen následkem odporu několika příliš ziskuchtivých majitelů prádelen.
Pak přišlo v novější době přechodně úplné osvobození od cla pro obilné rostliny atd., pak proměnlivá cla, která se ukázala býti neudržitelnými. Neboť nyní právě leží v Žandově 14 nebo 20 velikých vlečných lodí, na Slezské hranici leží ve vagónech a ve skladištích tolik a tolik tisíc metrických centů obilí, a přijde-li zase měsíc osvobozený od cla, pak se obilí ze Žandova dovleče k nám, a co se pak z toho vyvine pro naši domácí dopravu, to jsme přece viděli. A tu chtěl bych na to poukázati, že se zde již jeví spekulace s výrobky zemědělce, s požehnáním půdy, s pílí a potem onoho dělníka, netoliko zemědělského dělníka. Ale na něco chci ještě poukázati. Mluvím zde jen v theorii - kdy by se zavedlo clo na obilí přechodně s celním koeficientem 6 a se základním číslem z roku 1906, pak činilo by zatížení na l q asi 40 Kč, proměnlivá cla, která by opět mohla nastati odpočítala by beztoho asi 20 Kč, něco nese dále zahraniční vývozce, který sem dováží atd.; tedy počítáme-li dokonce šestinásobný koeficient, pak by to činilo zdražení asi o 26 Kč za l q. Ale dožili jsme se při trhových cenách tuzemského obilí od dvou až tří let tak velikého poklesu, že ceny od doby jednoho roku klesly z 285 na 180 a ještě níže, nastalo tedy zmenšení ceny o 110 Kč na 1 q. Ale táži se vás nyní: pociťujeme snad něco z tohoto zmenšení ceny o 110 Kč na l q snad tím, že jsou housky větší a levnější, anebo že zlevnila mouka anebo chléb? Nic z toho! Od ledna ceny mouky dokonce něco stouply, přidražila o několik halířů. Když se nyní stále maluje na zeď, že 25 nebo 26 Kč zvýšení cla na l q může přivoditi strašlivé zdražení celého hospodářství, pečiva, mouky atd., pak táži se vás: má, nebo smí pro 25 Kč obilního cla nastati zdražení, když zlevnění o 110 Kč v posledním roce nemělo za následek žádné zlevnění výrobků pro naše konsumenty? Pak bychom my konsumenti byli odíráni, kdyby 25 nebo 26 Kč celní přirážky mělo zdražiti všechno obilí a výrobky z něho. Tu musí nyní zasáhnouti kde kdo. (Výkřiky německých sociálních demokratů!) Ano, to praví váš pan Max Cohen, že také sociální demokracie zůstala daleko pozadu, pokud jde o oceňování těchto a podobných okolností. Vidíme, že těchto 110 Kč zůstalo viseti u překupníků, snad miliony také tam naproti u Senovážného náměstí a v kavárně vedle a v kavárně Areo atd. Tam se v 9 hodin koupil výrobek od někoho, v 10 hodin ho zase prodá, v 11 hodin prodá ho druhý, ve 12 hodin třetí a v hodinu čtvrtý. Pak přijdou grosisti, pak ještě dlouho nepřijde nejmenší prodavač v malém. Tak zůstává těch 110 Kč viseti, ze kterých my ničeho nepociťujeme. Působí-li cla takovýmto způsobem, pak my všichni, vaši konsumenti a naši konsumenti nemáme potřebné organisace, pak ale také zemědělství nemá bohužel ještě potřebné organisace, aby totiž výrobce a spotřebitele přiblížilo a lichvářský meziobchod pokud možno vymýtilo, nikoli reelní obchod, kterého nikdy nebudeme moci postrádati. Ten také není hlavním lichvářem, jenž při těchto obrovských rozdílech cen přichází v úvahu. Vezměte pro živobytí - to přichází v úvahu také u zemědělství - ještě ceny dobytka a masa. Tam v západních Čechách obdržíme dnes 5 Kč za 1 kg živé váhy, u nás v severních Čechách dostáváme nyní asi 6 Kč. Byl jsem nyní ve Slezsku a tam se platí 4,5 Kč za 1 kg živé váhy, a co musíme dáti našim hospodyním, mají-li nám přinésti l kg masa? 16, 18 až 24 Kč! To jest obrovský rozdíl. Dříve bylo rozpětí tak, že když se, řekněme, platilo za živou váhu 8 Kč, dostal se kilogram masa u řezníka za 16 Kč. (Sen. Niessner [německy]: Řezníci jsou přece vaši lidé!) To jsou lidé, kteří zase často jsou závislými od obchodníků dobytkem a od různých machinací. Některý řezník je zajisté zcela bídným lichvářem. Bylo mi řečeno ve Slezsku, že jsou někteří řezníci, kteří v cizině v průmyslových papírech ukládají své docílené obrovské zisky, aby nebylo lze doma pozorovati, mnoho-li zde donášejí do spořitelny. Reelní živnosti však neberou do ochrany tyto lichváře. Reelní živnost zpravidla truchlí. Leckterý veliký obchodník dobytkem, který aprovisaci za neblahých ústředen stal se velkým, utlačí a ubije každého malého poctivého překupníka, který se odváží obsloužiti malé řezníky za přiměřených cen. Tu přivede veliký obchodník dobytkem několik stád vykrmeného dobytka na jatky, když nový, který se chce zmoci, přijde na to, prodá dobytek přechodně laciněji, zničí ho, za 4-8 neděl přijde tento člověk o svůj kapitál a musí, jak se tomu říká, státi se jeho dohazovačem, anebo musí zahynouti.
Ale na věc působí také různá odvětví průmyslu, dále nezáleží v domácnosti při příjmech, které mám jakožto konsument, právě jen na mouce, chlebu atd. Jsou také mnohé jiné látky, obzvláště průmyslové výrobky různého druhu atd. Musíme také přihlížeti k tomu, aby kupní síla byla zvýšena. A myslím, na to by se měl vzíti zřetel, kdyby se některý lichvář měl odvážiti zatěžovati naše malé domácnosti výše snad pro 26 Kč cla, když 110 Kč zlevnění spolkli vyděrači a lichváři, že by se snad pro rýži mohl povoliti lacinější dovoz, také slevu dopravného, že by se také mohlo jíti dolů s uhlím, s uhelnou dávkou a s dopravným za uhlí. Tu by se malým domácnostem poskytla zase značná náhrada. Tu bych nyní přece také tvrdil, že konečně přece působení obilních cel, i kdyby přišlo ke koeficientu 6, kterýž v této chvíli nemohu ještě pokládati za jistý - snad přijde ještě jiný, při čemž poznamenávám, že také na sociálnědemokratické straně... (Sen. Niessner [německy]: Řekněte nám pravou příčinu, proč jsou křesťanští sociálové pro cla! - Výkřiky německých křesťanských sociálů.) Poněvadž jsme stranou lidové solidarity, a daří-li se některému hospodářskému stavu špatně, trpí tím také druhý. Neboť společnost ve státě, která se skládá ze všech stavů dohromady; jest organismem. Stůně-li jedna část organismu, trpí tím celý organismus. (Sen. Niessner [německy]: Organismem jsou také dělníci a zaměstnanci!)
Chci se vrátiti k některým věcem, o kterých se zmínil vážený řečník přede mnou, pan kolega prof. Polach. Mluví o tom, že si sociální demokracie přeje existenci a nikoli vyvlastnění, dobrou existenci malých živnostníků a malých sedláků. Je to potěšitelný pokrok, asi od sjezdu strany ve Zhořelci. Že však tomu původně a podle programu podle názorů některých čelných koryfeů tak nebylo, je také pravda. Bedřich Engels řekl jednou, >když my sociální demokraté malým lidem, malým sedlákům něco slibujeme, pak víme sami, že to nemůžeme splniti<, tak praví Bedřich Engels, tedy Marxův spolupracovník, v té souvislosti, že sociální demokracie od agitace mezi sedláky nemůže ničeho očekávati. (Výkřiky německých sociálních demokratů.) Uvádím to jen, zde máte knihu s citáty, mohu vám ji dáti k disposici. Engels psal a řekl tolik, že toho jsou plny jistě také vaše knihovny, můžete to přezkoumati. August Bebel, váš dlouholetý vůdce, žádal jménem lidského pokroku, aby malý sedlák zmizel. Bebel řekl: >Malý sedlák je za daných poměrů pro vyšší kulturu téměř nepřístupný, dře od rána do noci při těžké práci a žije často špatněji, nežli pes. Nemůže se za nynějších poměrů vypracovati do vyššího postavení životního a stává se tím živlem, jenž brzdí kulturu. Kdo miluje zpátečnictví, poněvadž při tom přijde na svůj účet, může míti zadostiučinění z další existence této sociální vrstvy, lidský pokrok podmiňuje, aby zmizela.< To jen mimochodem. (Souhlas stoupenců.)
Ale nyní k otázce pro celní ochranu, anebo proti ní z nejnovější doby. Bedřich Engels a Bebel leží přec trochu daleko za námi. Tu v nejnovější době sociálně-demokratický vůdce, kterého vy považujete za málo vynikající osobnost, Max Cohen, který přece něco znamená, v dubnovém sešitě 1906 časopisu >Sozialistische Monatshefte< prohlásil, že dlužno promluviti o existenčních otázkách německého zemědělství, a že skutečnost německé hospodářské politiky velice s tím musí počítati. Prohlašuje, že německé zemědělství trpí snad nejhůře ze všech německých živností kritickými poměry přítomnosti, a poznamenává dále: >Příliš málo se přihlíží k novému zatížení atd....< - to jsou zahraniční poměry, přes které chci přejíti ...< - že kolísající ceny jsou pro zemědělství velkým nebezpečím, že dlužno mu přiznati ceny, jež vyžaduje udržení produkce.< To je zajisté pokrok v sociálně-demokratickém nazírání a podle názoru Cohenova je pokrok jen nedostatečný, neboť pokračuje takto: >Pro zvelebení zemědělské výroby zasazují se přece dnes všeobecně. Také městští liberálové jsou nyní pro to. A není také nedostatek prostředků, které jsou doporučovány k dosažení cíle zvětšené a racionelnější výroby. Jenom právě, že všechny tyto sebe lépe míněné rady pomáhají málo, pokud zde není možnosti docíliti pro agrární výrobky cen, které přináší užitek.< Dále praví: Není přece přípustno, aby téměř všem živnostem bylo možno za své výrobky bráti podstatně vyšší ceny, než v době předválečné, zemědělství však nikoli. Ještě méně je trvale udržitelno, jestliže, konsument za agrární výrobky musí platiti více, nežli dříve, ale toto zvýšení nepřichází k dobru zemědělskému výrobci, nýbrž plyne do jiných kapes. Zde - míní Cohen - měla by se věcí uchopiti strana sociálně-demokratická. Ale - stěžuje si - slyšíme málo o tom, že by se energie naší strany obracela stejným způsobem proti tomu, jako proti agrární ziskuchtivosti.<
Velevážení, bylo by lákavé uvésti ještě další citáty. >Evropské hospodářské dorozumění<, praví na jiném místě, >vztahuje se především na průmyslovou výrobu a má způsobiti, aby došlo k evropské celní unii. Žádný národ nesmí riskovati, aby v oboru nejprimitivnějšího sebezáchování, výživy denním chlebem, odkázán byl na dovoz z ciziny.< A na jiném místě praví> :Dovoz cizích potravin, za které se značnou částí platilo úvěrem, nabyl takového rozsahu, že zde co možno nejrychleji dlužno zjednati nápravu. Neposkytneme-li zemědělství potřebné ochrany, zůstaneme stoupající měrou odkázáni na cizinu. Pak zaplatíme potraviny německým zbožím. Při nynější, namnoze ztenčené možnosti vyvážeti se ziskem tolik zboží, aby z toho bylo lze hraditi dovoz nezbytných surovin a potravin a reparační dávky - ze kterých také my zde máme platiti část - nebude však lze část vývozu odbýti někdy jinak, nežli pod výrobní cenu. Břemeno z toho pocházející ponesou ovšem velké masy lidu, a zdá se býti jisto, že tato břemena budou vyšší, nežli vyšší ceny potravin, vznikající agrárními cly. Při poskytnutí agrárních cel musí sice masy platiti vyšší cenu za potraviny, mají však také naději, že dovoz potravin poklesne a že nucený prodej německého zboží v cizině stane se tím zbytečným. Konkurenční schopnost německého průmyslu na světovém trhu, dosažitelná celní ochranou, bude také spojena se zvýšením mezd pro dělníky.< Prohlašuje dále, že starobylá methoda německé levice, k níž venku patří také německá sociální demokracie, totiž >potírati ochranu zemědělství<, je falešná a pokračuje: >Dnes více, než kdy jindy, Evropa a ostatní svět nalézají se v pohybu, při kterém možný jsou příhody všeho druhu. Musíme tudíž především udržeti a rozšířiti výrobu našeho zemědělství a to ve všech jeho oborech. Ono jest a zůstane nejjistějším podkladem naší národní existence.<
Velevážení! Kdybych byl agrárníkem - ale patřím ke straně lidové - nemohl bych skutečně psáti nic jiného, nežli co zde píše sociálně demokratický vůdce Max Cohen.
Myslím, že jsem ukázal, že celní ochrana pro zemědělství, anebo odpor proti celní ochraně přece zasluhují, aby na tolik byly zkoumány, aby nebylo lze vůbec vytýkati tomu neb onomu snad přílišnou zaujatost pro zemědělství, anebo však nepřátelství proti dělníkům a konsumentům. Takovéto vážné otázky dlužno vymýtiti z dosahu hesel a pouhých frází. Není to věru žádným ideálem, a my ho také sotva dosáhneme, ale přiblížiti se jemu stojí věru za to, aby nejušlechtilejší a nejlepší lidé ze všech kruhů a vrstev lidu přemýšleli, bychom dospěli k normálním poměrům a pokud možno k zemi autarkie, soběstačnosti v každém ohledu. (Potlesk.)
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. Hamplovi. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. Hampl: Slavný senáte! V odůvodňovacím návrhu se praví, že je nutna ochrana zemědělské výroby proto, že prý v poslední době nastala silná krise v zemědělství. Tvrzení o krisi je odůvodňováno stoupenci ochranných cel v prvé řadě nízkými cenami zemědělských výrobků a vysokými náklady výrobními. To je vysokými cenami strojů a nářadí potřebných v zemědělství, drahými umělými hnojivy, drahotou krmiv, šatstva, obuvi a jiného. Ano i drahotou lidské práce. Jako doklad pro stoupající krisi v zemědělství je uváděno vysoké hypotekární zatížení zemědělských podniků. Je potřebí při této příležitosti poukázati, jsou-li všechna tato tvrzení oprávněná a pokud jsou některá z nich oprávněna, jaké jsou příčiny těchto zjevů a jak jim možno čeliti, a jsou-li ochranná cla tím opravdovým lékem pro zemědělské podnikání.
Tady dovolím si citovati prof. Frankenbergera v prvé řadě, co se týče zemědělských plodin a obilí. V r. 1913 stála pšenice 24,62 K, v r. 1921 281,14 Kč, v r. 1922-1923 166,78 Kč, v r. 1923- 1924 174,95 Kč, v r. 1924-1925 232,64 Kč, to je, násobeno do nynějších poměrů, zdražení osminásobné. Od února v roce 1926 do 2. dubna 220 Kč. Žito v r. 1913 stálo 17,64 K, v r. 1921 264,51 Kč, v roce 1922-1923 115,97 Kč, v r. 1923-1924 137,03 Kč, v roce 1924-1925 210,95 Kč, t. j. zase osmkráte; ječmen v roce 1913 znamenal 16,04, v roce 1921 244,11, v roce 1922-1923 130,84, v roce 1923- 1924 175,34, v roce 1924-1925 238,17 Kč, t. j. osminásobné zvýšení; oves znamenal v roce 1913 16,60, v roce 1921 231,04, v roce 1922-1923 143,48, v roce 1923- 1924 130,91, v roce 1924-1925 175,53, tedy zase osminásobné zvýšení. Bursovní průměr a ceny docílené v roce 1921 činily 320 až 370 Kč, ale žádáno bylo 400 Kč. V loni po sklizni stál na př. ječmen 205 až 215 Kč, ale skutečně byl prodáván za 152 až 160. (Výkřik: Oni nechtěli prodávati!) Zde se ukázalo, že ti ze zemědělců, kdož se spokojili se slušným občanským ziskem, prodali dosti dobře, ale ti, kteří se nezbavili té válečné a poválečné horečky zdražovací, musili ovšem prodati potom následkem toho, že se jim spekulace nepovedla, levněji. K této nekalé spekulaci ovšem silně přispíval tisk agrární, který přímo i nepřímo v tomto směru zemědělce informoval.
Při této příležitosti nutno upozorniti na způsob obchodování obilninami. Často se stává, že zejména drobný zemědělec a střední rolník dostává nižší cenu za své plodiny, než jaká je na burse, protože je zde systém nakupovačů pro velkoobchod a velkomlýny; každý z nich chce urvati co nejvíce pro sebe, a tak jsou uměle stlačovány ceny obilnin. Ovšem to se stává jen malým a středním rolníkům, protože dnes statkáři ve většině sami obchodují na burse.
Odstranění, aneb aspoň silné omezení tohoto meziobchodu znamenalo by pro zemědělce možnost dosažení takových cen, jaké jsou na obilnářských bursách. Mnoho by zde též prospělo, kdyby místo pěstování kultu >zdravého egoismu< byli učeni lidé lidskosti a ne obohacování se za každou cenu.
Druhý důvod: Vysoké ceny hospodářských strojů a nářadí! Pánové, sníží se zavedením celní ochrany zemědělské ceny strojů a nářadí? Tomu sami nevěříte. Naopak, ceny těchto strojů a rovněž tak ceny druhých potřeb nutně stoupnou právě vlivem ochranných cel, protože cla budou míti za následek zdražení životních potřeb. Dělník, zaměstnanec továrny musí dostati vyšší mzdu prostě proto, aby se udržel při síle a mohl pracovati; rovněž tak úředník. A majitel továrny započítá toto zvýšení mzdy dělníkovy podle morálky vlastní jeho stavu. To je po případě i několikrát výše!
Rovněž tak malý živnostník, aby byl živ, musí svoji práci výše oceniti a své výrobky dráže prodávati.
Vysoké ceny umělých hnojiv, zejména, fosfátů. Kdo má zde ve státě podstatnou část výroby umělých hnojiv v rukou? Na výrobě této je silně angažován agrární kapitál. Bylo by dobře, aby vláda dala přezkoumati výrobní náklady v tomto oboru průmyslu a ceny výrobků. Myslím, že by to podstatně prospělo vývoji cen umělých hnojiv.
Drahota krmiv. Sníží se cena krmiv, zejména otrub, zavedením cel? Nebylo by lépe, kdyby se páni republikáni obrátili na své komilitony, pány velkomlynáře, kteří také volají po celní ochraně, aby nežádali na zemědělci dnes za otruby téměř tolik, co dávají jemu za obilí? Na tuto adresu by bylo dobře se obrátiti.
Zavedení ochranných cel bude znamenati nové zvýšení cen krmiv, což pro drobného zemědělce, který je z největší části chovatelem hospodářského zvířectva, bude znamenati nové zdražení provozu, nové zhoršení jeho hospodářského stavu.
Pan kolega Sáblík ve výboru přiznal, že většina zemědělců má hlavní příjem z tohoto zvířectva, z mléka, másla, vajec atd., a tímto zdražením krmiv zdraží se i celý výrobní proces těchto malých zemědělců - právě těchto pěstitelů malého zvířectva.
63% zemědělských živností je ve výměře od 0,5 do 20 ha. Všichni tito drobní zemědělci jsou zařízení na tento způsob hospodaření. Z těchto 63% obrovská většina zvýšenou celní ochranou buď bude přímo poškozena, aneb z ní nebude míti prospěchu.
Tvrdí se, že ochrana celní nebude míti za následek silné zdražení životních potřeb. Provedením projednávaného návrhu, podle kterého má se prozatím vybírati šesteronásobné clo na nejdůležitější potraviny, zvýší se vydání spotřebitelských rodin u jednoho dospělého člena téměř o 300 Kč ročně, u rodiny s pěti dospělými členy na 1.400 až 1500 Kč za rok. Totiž nesmí se zde pouze poukazovati na zdražení obilnin; zdražením obilnin budou veškeré druhé poživatiny zdraženy tak, že včera vypočítávaný jedním panem kolegou rozdíl není správný, poněvadž zde nejde pouze o obilniny, nýbrž o veškeré hospodářské produkty. S hospodářskými produkty budou zdraženy i produkty průmyslové. K tomu však nutno připočísti zvýšení cen druhých potřeb, které v důsledku zvýšené celní ochrany zde nastane, zdražení obleků, obuvi atd. A nyní připočtěte žádané zvýšení jízdních lístků, daně z cukru, zdražení tabáku, žádané zvýšení cla na kávu, čaj a koloniální zboží a poznáte, že tato vaše politika bude znamenati pro spotřebitelé katastrofáfní zatížení. Proto i tvrzení pana kolegy Sáblíka, že drobný zemědělec, který neprodává, nebude prý míti sice z celní ochrany užitku, ale také ne škodu, že prý ho to nebude boleti, není pravdivé, naopak bude míti z toho škodu a bude ho to boleti, protože jemu a jeho rodině stejně jako druhým spotřebitelům zhoršíte životní podmínky. Připomínám pánům, kteří rádi staví na odiv svoji lásku k národu a zvláště lásku k dorostu, k dětem: uvědomili jste si pánové, že tento váš postup znamená nové zhoršení výživy národa, zhoršení výživy také toho dorostu? Uvědomili jste si vy, kteří ustavujete ligy pro potírání tuberkulosy, ligy pro potírání úmrtnosti dětí, že tato vaše politika znamená pravý opak, že touto vaší zdražovací politikou mají býti miliony chudých lidí a zvláště dětí uvrženy ještě ve větší zbídačení, jehož důsledkem bude nedostatečná výživa? Co budou platny všechny ty ligy, když chamtivost jednotlivců způsobí bídu a hlad, které jsou živnou půdou pro tuberkulosu a příčinou úmrtností dětí.