Mluví se o vysokých mzdách dělníků a dělnic, o velkých zatíženích pro sociální péči. Mzdy zemědělských dělníků jsou přímo žebrácké: u deputátníků od 100-180 Kč měsíčně, u denně pracujících mužů 10 až 15 Kč denně, u denně pracujících žen 7, 8 až 12 Kč denně. A o tyto žebrácké mzdy ještě často musí sváděti boj.
A sociální břemena? Zemědělské dělnictvo pod vlivem nízkých mezd je zařazeno do nejnižších stupnic, 5 až 6 Kč měsíčně. Jsou sice řídké případy, kdy zaměstnavatel platí celý příspěvek sám, avšak těch je opravdu tak málo, že nelze to bráti vůbec v úvahu. Přitom brání se zaměstnavatelé i tomu, aby zemědělské dělnictvo požívalo úrazového pojištění. Tisíce ubožáků, kteří byli zmrzačeni na statcích, neberou ani haléře renty a musí dnes žebrati. Rovněž tak rodiny po zabitých v zemědělství nedostanou ani haléře. Tak vypadá sociální péče o zemědělské zaměstnance!
Při této příležitosti je potřebí poukázati na poměry zemědělských zaměstnanců, kteří provedením pozemkové reformy přišli o zaměstnání. Značné části těchto zaměstnanců je odpíráno odbytné, nebo pense prostě proto, že podle názoru některých pánů nebyla splněna všechna ustanovení zákona o zabezpečení zaměstnanců. Jde mnohdy o malichernosti, ale přes to nemohou se takoví nešťastníci dovolati nápravy. Z několika set případů mně známých ukáži na ty zvláště křiklavé. Tak manželé Tuhých z velkostatkářské kapitoly svatovítské, staříci přes 80 roků staří; muž pracoval přes 48 roků, rovněž žena, v poslední době po provedení parcelace při svém stáří pracovali jen přechodně na dvoře; úředník při soupisu nezavedl s nimi t. zv. protokol a na základě toho odepřeno jim zaopatření, a když konečně dodatečně k sepsání protokolu došlo, nemohou se dočkati vyřízení. Přídělové řízení provedeno před dvěma roky, ale tito ubožáci přesto, že pracovali na velkostatku přes 90 roků, téměř 100 let, nemohou dostati konečné vyřízení, patrně se čeká, že jejich smrtí bude celý případ vyřízen!
Kočí Hykyš na velkostatku Zlonice pracoval 25-27 let. Asi dva roky před parcelací byl těžce zraněn koněm, byla mu přeražena noha. Rána se špatně zahojila, neustále kvasí, takže je práce neschopen. Protože nepracoval podle ustanovení zákona až do provedení přídělového řízení, je mu odbytné odpíráno. Na poukaz, že i zákon připouští v takovém případě onemocnění výplatu odbytného, namítal úředník šestého odboru státního pozemkového úřadu: Hykyšovi stal se úraz u Kinskýho, tedy ať na něm také odškodné vymáhá. To je nejlehčí zproštění se ubožáků. (Senátor Šturc: Kinský to prodal a nedá nic!) Ale Kinský to dostal zaplaceno a ten chudák dělník nedostane své hnáty nahrazeny!
Staré zedřené ženy, pracující 25-30 i více roků na velkostatku, byly zbaveny nároků na odbytné pro dost malé formální chyby. Mnohdy je také milostpáni správcové umluvili, aby se daly zapsati na další zaměstnání a nyní je jako neschopné vyhazují. Značný počet zejména žen je zbavován nároků na odbytné, ač pracovaly též 20-30 roků, prostě proto, že v poslední době před provedením přídělového řízení přerušily zaměstnání tím, že stávkou bránily se vykořisťování se strany správy velkostaku.
Pozorujeme-li tyto věci, nemůžeme se ubrániti dojmu, že mnohdy působí i postranní vlivy, neboť, zatím co jedni čekají na vyřízení až 2 i více roků, druzí za stejných, mnohdy i horších podmínek ve smyslu zákona dostávají kladné vyřízení v době poměrně krátké. Rovněž tak vyřizování pensí jde na příliš dlouhé lokte. Je mnoho starých zaměstnanců, kteří ani po dvou létech se nedočkali výměru pense.
Zvláštní kapitolou jest otázka starých dělníků, zaměstnaných v lesích bývalé šlechty, které přešly do majetku státu. Takový starý, zedřený lesní dělník prodělává pravé martyrium, když žádá o nějakou tu almužnu, nemoha již pracovati. A minulý týden projednával se ve středeční schůzi sociálně-politického výboru Národního shromáždění iniciativní návrh na změnu zákona o úrazovém pojištění dělnickém. Podle tohoto návrhu má býti úrazové pojištění rozšířeno v celém rozsahu i na podniky živnostenské, nebo zemědělské, a nyní ti páni, kteří s takovou impulsivitou žádají dnes zavedení cel, brání se všemi prostředky proti tomu, aby tato změna zákona vešla v platnost. Je to z agrární strany pan posl. Dubický a ze strany klerikální pan posl. Čuřík. To jsou titíž pánové, kteří zde jsou pro zavedení cel, pro zhoršení životní úrovně dělnictva, a na druhé straně se titíž pánové zdráhají dělníkům v jejich stáří a invaliditě býti nápomocni! Pozemkový úřad a správa státních statků, po případě lesů rovněž odmítá podporu takových starých zedřených dělníků. Jaké zaopatření takové ubožáky očekává, nejlépe ilustruje výrok jednoho pana hospodářského rady ze správy státních statků. Ten praví: Nejvýše můžeme dáti takové ženě, která 38 roků pracovala na statku cestou milosti l korunu denně. (Hlas: Ale nanejvýš!) Ano, nejvýše jí můžeme dáti cestou milosti l Kč denně! A nyní je tato žena chorobou upoutána na lůžko.
Celní ochranářská politika pro tento stát znamená nebezpečí nového zhoršení průmyslové výroby. Československo je státem převážně průmyslovým podle doznání pana Sáblíka, jakož i pana prof. dr Brdlíka. Podle jejich výroků by prý 1/3 naší průmyslové výroby měla býti odbourána. Na druhé straně však je tento stát nesoběstačný, musíme každoročně mnoho chlebovin dovážeti. Tak roku 1921 až 1922 jsme dováželi pšenice, zrna 5.400 vagonů, mouky 18.460 vagonů žita 2.094, mouky 1.801 vagon. Roku 1922 až 1923 pšenice 2.570 vagonů, mouky 21.705 vagonů, žita zrna 102 vagony, mouky 302 vagony. V tomto roce byla nadobyčejná úroda žita, takže dovoz nebyl tak nutným. (Sen. Toužil: Pak cifry pana kolegy Sáblíka nebyly správné! Buď jsou správné tyto, nebo ony!) No, to jsou číslice. Roku 1923 až 1924 bylo dovezeno 12.372 vagonů zrna pšeničného, 32.750 vagonů mouky pšeničné, žita zrna 15.052 vagony, mouky 595 vagonů. I zde vidíme rozdíl, že skutečně se dováží více žita nežli mouky, více zrna, takže se zrno zde zpracovává, smílá. Roku 1924 až 1925 bylo dovezeno pšenice zrna 19.281 vagon, mouky 29.240 vagonů, žita zrna 13.906 vagonů, mouky 3.047 vagonů. Od 1. srpna 1925 do 1. ledna 1926, tedy za 5 měsíců, pšenice bylo dovezeno zrna 11.208 vagonů, mouky 14.248 vagonů; žita zrna 17.013 vagonů, mouky 1.419 vagonů. Ovsa průměrně ročně 5.500 vagonů.
To je dovoz. A nyní vývoz. V r. 1921 bylo vyvezeno pšenice 10 vagonů, v roce 1922 140 vagonů, v r. 1923 185 vagonů, v r. 1924 25 vagonů, v r. 1925 26 vagonů. Žita: v r. 1921 nebyl vyvezen žádný vagon, v r. 1922 401 vagon, v r. 1923 3133 vagonů, v r. 1924 153 vagony a v r. 1925 50 vagonů. Ječmene bylo vyvezeno: v r. 1921 274 vagonů - tenkráte byla u nás ještě bída, ale bylo už vyváženo přes to, že jsme i ječmenný chléb jedli a když ne chléb, tak halušky, a i toho nebylo dosti - v r. 1922 13.494 vagony, v r. 1925 19.253 vagony, v r. 1924 7.749 vagonů, v r. 1925 9.598 vagonů. Oves: v r. 1921 360 vagonů, v r. 1922 22 vagony, v r. 1923 4.051 vagon, v r. 1924 2.079 vagonů, v r. 1925 783 vagonů. Mouky v r. 1921 vyvezeno bylo 11 vagonů pšeničné, 2 vagony žitné, v r. 1922 2.417 vagonů pšeničné, 433 vagonů žitné, v roce 1923 2.194 vagonů pšeničné, 3.396 vagonů žitné, v r. 1924 808 vagonů pšeničné, 384 vagonů žitné, v r. 1925 1.399 vagonů pšeničné a 1.151 vagonů žitné.
Odečteme-li vývoz, vidíme, že musíme dovézti okrouhle 40.000 vagonů obilí a mouky ročně, tedy že soběstačnými nejsme. V poslední době tato spotřeba je kryta z převážné části z Jugoslávie, Rumunska, Maďarska a Polska. Zvýšenou celní ochranou ztíží se dovoz z těchto převážně zemědělských států k nám. Tamní zemědělci budou nuceni exportéry ke snížení cen obilí, to ovšem vyvolá u nich odpor a budou hledati vinníka. A tohoto najdou ve spřáteleném státu, který je jim dodavatelem strojů, a jiných průmyslových výrobků. Co sobě řeknou? To není dobrý soused a budou hledati protiopatření. Jaká mohou býti tato opatření? Ochrana celní, zvýšení cla na výrobky z Československá dovážené, na stroje, textilie atd., tedy otevřená či zastřená celní válka! (Sen. Toužil: Pak budeme vyvážeti lidi místo zboží!) To již se dělá dnes do Francie.
Bude se opakovati to, čeho jsme byli svědky od roku 1909 až do roku 1914 mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem a co vyvrcholilo ve válečný konflikt, ze kterého vzešla světová válka. Agrární chamtivci Rakousko - Uherska, vedeni velkostatkáři, svým brutálním postupem proti zemědělskému Srbsku vyvolali duchy, které naposled měly pro ně neblahé následky. I pro hospodářství tohoto státu, zejména průmysl, jeví se politika ochranných zemědělských cel vysoce nebezpečnou. Zemědělské státy, odkázané na vývoz zemědělských plodin a odebírající od nás průmyslové výrobky, obrátí se přirozeně se svými objednávkami tam, kde nebude se činiti překážek dovozu jejich zemědělských výrobků. Důsledek: pokles zaměstnanosti našeho průmyslu, nová krise v průmyslu, nová nezaměstnanost dělnictva.
Konečně tento váš návrh na zavedení vysokých cel zemědělských není ničím jiným, než částí oněch pokusů po stabilisaci kapitalistických řádů, snahou přesunouti co možno největší část břemen na bedra pracujícího lidu. (Tak jest!)
Pan referent řekl: >Nám se nejedná o zdražování, nýbrž o stabilisaci cen,abychom mohli kalkulovati a pak investovati!< Při tom též řekl, že zvýšením cen zemědělských výrobků dojde se ke zvýšené výrobě, protože prý se bude pracovati s větší láskou a důvěrou, a proto bude prý také více investováno do zemědělství. Upozorňuji na to, že příležitost k investicím byla, obzvláště po válce, kdy horentními zisky byla agrárníkům dána možnost, aby skutečně investice provedli.
Snad to mělo býti protidůvodem na výtky, že průmysl ztratí odbytiště. Myslí snad tím, že naši velkostatkáři nahradí průmyslu ztrátu zahraničního trhu svými objednávkami? Nu, my jsme viděli naše statkáře v době největší konjunktury, jaké >prováděli< investice, co dělali pro zvýšení výnosnosti. Ač shrabovali statisícové obnosy, investice byli minimální. Nejvýše, že více a brutálněji honili své dělníky. Spíše je pravda, že panstvo chce na účet širokých kruhů spotřebitelských zvýšiti své zisky. Říkáte: >Když dostaneme více zasvoje výrobky, budeme pracovati s větší láskou.< Proč není u vás stejného pochopení pro dělníka a jeho práci? Nemyslíte, že i dělník by pracoval s větší láskou, kdybyste jeho a jeho práci lépe ocenili? U vás nemůže býti ani jinak. Vy, vyznavači >zdravého egoismu<, již svým nazíráním na společenské zřízení nemůžete jinak, než působiti k tomu, jak nejlépe a nejlehčeji rozšířiti svůj majetek, své zisky na účet těch, kdož pracují. Mluví se o paritě mezi průmyslem a zemědělstvím. Této parity chcete docíliti zvýšením cel na zemědělské výrobky. Mnozí pod touto paritou rozumějí stejně vysoká cla na průmyslové, zemědělské výrobky. Kdysi se volalo z kruhů agrárních o snížení cel na průmyslové výrobky na úroveň cel zemědělských. Při známých vlastnostech kapitalistických kruhů jak průmyslových, tak agrárních možno považovati podobná volání za neupřímnost. (Sen. Toužil: Paritu mají ve vydírání pracovní síly! Vydírají jak sedlák, tak továrník!) Je veliký rozdíl v hospodářských možnostech v tomto státě mezi zemědělstvím a průmyslem. Mezitím, co u nás je nyní průměrně asi 67% průmyslu převzatého z bývalého Rakouska - tedy v poměru k obyvatelstvu veliký nadbytek - na druhé straně zemědělství má velikou výhodu v tom, že veškerá jeho výroba až na cukr spotřebuje se zde, ano v obilninách, jak již jsem na to poukázal, jeví se veliký nedostatek. Proto je neupřímností gesto pana Luksche, neboť on ví, že snížení cel průmyslových stejně houževnatě by se bránili průmyslníci a snad i oprávněněji, než je nynější volání agrárních kruhů po vysokých clech ochranných.
Tedy volání po vysokých ochranných clech agrárních není totožno s přáním parity, ale je to pokus se strany agrárních kapitalistů zajistiti si dosavadní veliké zisky na účet všeho obyvatelstva ve státě, v prvé řadě přirozeně na účet spotřebitelů.
I otázka zadlužení zemědělských usedlostí je otázkou, o které nutno zvlášť promluviti. Je jisto, že malé a nejmenší usedlosti v mnoha případech jsou zase zatíženy dluhy. Nesmí se zapomínati zejména na drobné nabyvatele půdy při provádění pozemkové reformy. Tito při vysokých cenách přidělené jim půdy a protože nebyl zřízen úvěrový fond, jak zákon ukládal, včas, musili se zadlužiti. Známy jsou ty obtíže, když drobný přídělce ucházel se o úvěr, neb odklad placení.
V budoucnu zavedením cel nebude malému zemědělci vůbec dána možnost půdu si přikoupiti, poněvadž zvýšením cel bude také zvýšena cena pozemků. Právě naopak malí zemědělci budou nuceni odprodávati právě na základě zavedení cel, která také i jejich životosprávu zvýší. Velcí sedláci budou požírati malé. Rovněž i daňový systém silně přispívá k zadlužení malých zemědělských usedlostí, tak jako na druhé straně úplně nedostatečná pomoc zemědělcům v případě živelních pohrom. V takových případech zemědělci musí se zadlužovati proto, že i ta nedostatečná, řekl bych, žebrácká podpora se strany příslušných úřadů dostává se jim až po velice dlouhé době, místo aby udělena byla včas.
Vedle toho je zde velice nešťastné ustanovení: Vládou poskytovaný bezúročný, nebo na nízký úrok úvěr postiženým, jehož dosažení je vázáno podmínkou, že uchazeč nesmí míti své hospodářství již hypotekárně zatíženo. Tedy v praksi může tohoto úvěru dosáhnouti jen hospodářsky silný, ač je věcí samozřejmou, že tento úvěr v prvé řadě měl by býti poskytnut právě tomu, kdo je zadlužen, neboť u něho je hospodářská situace mnohem těžší, komplikovanější. Pro zadluženého v případě pohromy je situace velmi těžká, ve které by se mu mělo dostati co možno nejúčinnější a nejrychlejší podpory, neboť u něho za takového stavu věci jde o rychlé odstranění škod, nebo aspoň o nejnutnější opravy proto, že jinak za tohoto stavu věcí hrozí mu nebezpečí úplného zničení.
A prosím, zde je ustanovení, které právě těmto nejpotřebnějším dosažení levného státního úvěru naprosto znemožňuje, a tento úvěr pak využitkovává se ve prospěch hospodářsky silného, který ve většině případů škody bez velkého nebezpečí snésti může. Na tuto nesrovnalost bylo již upozorňováno několikráte, učiněno však nebylo nic, zůstává vše podle staré osvědčené prakse starorakouské. I v tomto případě je to systém. Co se dělalo ve prospěch kapitalisticky silných za starého Rakouska, v tom se pokračuje klidně v demokratické republice dále. (Souhlas.) Mocenské poměry jsou tytéž, nezměněné, na jedné straně kapitál, který vydírá, na druhé straně pracující třída, která je touto kapitalistickou soustavou vykořisťována.
Pan prof. dr Brdlík nám v rozpočtovém výboru ukazoval řadu diagramů, odpovídajících pravdě a také pochybných, avšak tu skutečnost, že agrárními cly se chystá nový atentát na zdraví a životy desetitisíců rodin dělníků a státních zaměstnanců, žádné diagramy vyvrátiti nemohou. Jen tak dále pánové pokračujte! Kopete předčasný hrob tisícům dělníků a jejich dětem, ale kopete také hrob vašemu panství a nadvládě! Dělnictvo jak průmyslové, tak i: zemědělské se již také jednou s vámi vypořádá. (Potlesk komunistických senátorů.)
Místopředseda dr Brabec (zvoní): Další řečník je pan sen. Dundr. Uděluji mu slovo.
Sen. Dundr: Slavný senáte! Včera referent národohospodářského výboru pan kolega Sáblík prohlásil, že zavedení zemědělských cel znamená jedinou ochranu zemědělství. Tímto výrokem chtěl patrně doplniti tištěnou zprávu národohospodářského výboru, ve které se mimo jiné uvádí: >Provedením těchto opatření - totiž zavedením pevných zemědělskýchcel - čeliti se bude zvyšování krise v zemědělství, zvýší se odbytživnostenských a průmyslových výrobků v domácím konsumu, umožní se export průmysludo ciziny a zintensivněním výroby zemědělské dosáhne se soběstačnosti státu v ohledu výživy obyvatelstva.<
Tato slova znějí velice pěkně. Mohou také sloužiti za určitý prostředek agitační. Ale probereme-li tato slova, zamyslíme-li se nad jich obsahem, dojdeme k poněkud jiným výsledkům. V těchto slovech skryty jsou skutečné záměry, které se sice neprojevují, ale které chovají zástupci republikánské strany venkova, s nimiž společný krok udržují příslušníci lidové strany, strany národně-demokratické i některých měšťáckých stran německých. Tato slova znamenají ve skutečnosti to, co snad v nestřežené chvíli pan referent řekl: Chceme prodávati dráže. Pokusím se vysvětliti obsah těchto slov, naznačiti jejich důsledky a snad také se pokusím dokázati, že úsilí prodávati dráže zemědělské výrobky neznamená ve své podstatě jen zvýšení cen a snížení životní úrovně všech konsumentských vrstev a zvláště pracujících, nýbrž i do značné míry ohrožení dalšího rozvoje průmyslu, o který v této situaci projevují zástupci republikánské strany venkova mimořádný zájem.
Potřebu prodávat dráže a více vydělávat odůvodňuje agrární strana a také lidová strana, rovněž i zástupci německých politických stran poklesem cen zemědělských produktů, zhoršením situace a životních poměrů venkovského obyvatelstva, resp. výrobců, při čemž ani v nejmenším se neohlížejí na zájmy širokých vrstev lidových, o něž přece jim, kteří chtějí mluviti jménem národa, musí také jíti. Uvádí se, že naše zemědělství, a stejně snad do určité míry průmysl, je stiženo krisí, projevují se v něm a zvláště u těch příslušníků stavu zemědělského, kteří tu představují výrobce, účinky jisté hospodářské tísně a vysvětluje se tento stav mezi jiným nejenom poklesem cen, ale také vysokými daněmi, drahotou dopravních tarifů a mimořádně vysokými sociálními břemeny. To ovšem není argument, se kterým by přicházeli pouze zástupci zemědělského stavu; s podobnými argumenty setkáváme se i v řadách mluvčích kruhů průmyslnických a živnostenských. Všechny tyto výrobní vrstvy poukazují na vysoké daňové zatížení a jako červená nit v jejich projevech se táhne stesk a stížnost na vysoká sociální břemena, která staví sice po jisté stránce Československou republiku na nejpřednější místo mezi evropskými státy, ale jsou přece jenom solí v očích našim výrobcům ať zemědělským či průmyslovým, kteří se snaží přesvědčovat nezasvěcenou veřejnost, která přímo není interesována na výrobě, o nutnosti snížení těchto břemen, případně o zrušení některých ustanovení zákonů sociálně-politických, které náš stát přece jenom postavily v evropských státech na jedno z nejpřednějších míst.
Soudím, že by se nemělo právě se strany těch, kteří se prohlašují za exponenty zájmů státu a také zájmů národa, přicházeti s výtkami, s nevěcnými argumenty, z nichž vyvěrá stížnost na vysoké sociální zatížení, způsobené jednak zákony ochrannými, jednak zákony sociálně-politickými. Naši výrobci měli by býti povděčni tomu, že po dlouholetém úsilí proklestily si zákony sociálně-politické a ochranné v tomto státě cestu, měli by v těchto zákonech spatřovati pevný fundament, z něhož vyrůstá nejen slušná existence pracujících vrstev, ale také zajištění pro ty případy, kdy zaměstnanec bez vlastní viny pracovati nemůže a nemůže vykonávati společenské funkce, které jsou mu jeho posláním uloženy. Naši výrobci zemědělští a průmysloví snaží se dokázati, že sociálně-politické zákony zatěžují jejich podnikání a v důsledcích toho zhoršují podmínky jejich existence i jejich existenčního úsilí. Podíváme-li se na argumentaci výrobců zemědělských, jak jsme ji velmi často slyšeli a jak ji čteme v orgánech republikánské strany venkova, vidíme, že jsou v ní pronášeny stesky na náklady spojené se zaopatřením nemocenským i stesky na příspěvky k úrazovému pojištění. A dnes právě jsem četl - mimochodem to uvádím - ve >Venkově< stížnost, že zemědělec, zaměstnávaje dělníky, platí 150 Kč ročně na příspěvcích k úrazovému pojištění do pokladen řízených socialisty, aniž by snad z toho měl nějaký užitek a prospěch. Tedy to jsou snad jediné stížnosti v tomto směru vznášené se strany agrární, jimiž se má podepříti jejich volání po zmenšení břemen a snad i po zhoršení zákona o nemocenském a úrazovém pojištění, pokud toto úrazové pojištění vztahuje se i na určitou část zemědělského dělnictva.
Snad by si také mohli naši zemědělci stěžovati na zatížení, vznikající ze zákona o placených dovolených, ovšem jen v tom případě, kdyby tento zákon zejména na venkově byl respektován a dodržován. Snad mohli by si stěžovati také do provádění §u 1154 b) všeobecného občanského zákona, podle něhož jsou povinni přispívati v době nemoci nebo v jiných nezaviněných případech, kdy zaměstnanec pracovati nemůže, určitou částkou ve formě náhrady mzdy, kdyby se také toto ustanovení zákona na venkově dodržovalo. Snad by si mohli stěžovati i na zatížení zákonem o osmihodinové době pracovní, kdyby tento zákon na venkově byl dodržován.
Slavný senáte! Stížnosti našich výrobců zemědělských na sociální břemena svědčí o reakčním duchu, který tyto vrstvy prostupuje, svědčí o nepochopení těchto moderních úkolů zejména republikánského státu, jímž Československá republika je. Vždyť uskutečněním zákonů sociálně-politických a ochranných splnila společnost a stát jen částku těch povinností, kterými byl zavázán pracující třídě, od jejíž práce přece jen závisí nejen rozvoj, ale ve velmi četných případech i existence státu. Soudím tedy, že není potřebí, aby na tuto okolnost při obhajování požadavku, pro něž v této době není věcných předpokladů a důvodů, bylo poukazováno, a že není zejména na místě, aby pokroková strana, za kterou se republikánská strana venkova vydává, s těmito jistě zvláštními ale od průmyslových podnikatelů odkoukanými methodami v této době přicházela.
Platí-li venkovský zemědělec, dělníky zaměstnávající, příspěvky k nemocenskému, a snad také úrazovému pojištění, musí si každý zaměstnanec na tyto příspěvky vydělati. Z čeho vlastně průmyslový podnikatel, živnostník neb venkovský zaměstnavatel odvádí ty povinné, zákonem určené příspěvky sociálně pojišťovacím ústavům? Z výtěžku práce zaměstnávaných zaměstnanců! Tedy nemůže poukazovati k tomu, že by platil příspěvky ze své vlastní kapsy, nýbrž odvádí je z produktivní práce, kterou zaměstnanci vykonávají. Uvádí se - a my jsme to slyšeli v několika projevech nadšených obhájců pevných zemědělských cel a čteme to také v důvodové zprávě - že tímto opatřením zmírněna nebo odstraněna bude krise jednak v zemědělství a jednak v průmyslu. Pan refent řekl doslovně, že pevná zemědělská cla prospějí průmyslu a také dělnictvu, jemuž bude moci býti poskytnuta větší příležitost k práci, k trvalejšímu zaměstnání a snad také k vyšším výdělkům, poněvadž při větší zaměstnanosti budou míti dělníci možnost žádati zvýšení mezd. Kdyby jen tak jednoduše dal se tento důležitý problém hospodářský řešiti, kdyby jen od vysloveného přání anebo jen od splnění tohoto požadavku bylo odvislo získání práce pro náš exportní průmysl, jehož význam právě byl také referentem zdůrazněn, snad bychom si tuto argumentaci mohli dáti líbiti. Když však vidíme, že v republice Československé průmysl z 75% svoji výrobu musí vyvézti, a má-li jí vyvézti, že si musí napřed nalézti zahraniční trhy, a když víme, že na zahraničních trzích nerozhoduje naše přání a touha, nýbrž ten železný zákon hospodářského života, že tam rozhodují podmínky, které se projevují v konkurenčním snažení, v konkurenčním boji, pak pochopíme, zvláště když vidíme, že v této době klesá export našeho zboží a průmyslových výrobků do Německa, které přece nebude jako stát průmyslový nějak zvláště k nám zasahovati vývozem zemědělských výrobků, že tvrzení, že zemědělská cla prospějí průmyslu a také dělnictvu, velmi povážlivě kulhá.
Jsem přesvědčen o tom a myslím i všichni pánové, kteří si všímají hospodářského života, že export našeho průmyslového zboží a výrobků může býti opatřen jen za určitých pevných předpokladů a podmínek. V prvé řadě v těch státech, do kterých chceme vyvážeti, musí býti silnější kupní síla tamějšího obyvatelstva. Viděli jsme, co znamenalo oslabení kupní síly obyvatelstva v době krise v Německu, Rakousku a Polsku. Ihned klesal export našich výrobků. Víme, chceme-li se uchytiti na zahraničních trzích, že musíme přicházeti s cenami, které odpovídají konkurenci a prvotřídní jakostí našeho zboží. To jsou předpoklady, na kterých můžeme stavěti a vytvářeti možnosti exportu našeho zboží a výroby. Budeme-li míti zemědělská cla a určíme-li, že každý stát, který k nám bude chtíti dovážeti, bude musiti zaplatiti taková a taková cla, anebo tímto opatřením stížíme dovoz z těchto států zemědělských, které jsou tak přirozeným naším odbytištěm průmyslového zboží, musíme očekávati, že tyto státy provedou odvetná opatření, jichž jsme byli v posledních letech často svědky. Proto není tato otázka tak snadno řešitelná, jestliže se posuzuje s tohoto jednostranného stanoviska. Pánové nám velmi často vytýkají třídní stanovisko a jednostrannost, - ale já to adresují zpět do jejich řad, zastávají-li toto stanovisko, - pak neřeší správně, pak se tu může na základě dočasné získané většiny návrh podaný odhlasovati, ale nevěřím, že se prospěje hospodářskému životu tohoto státu a většině obyvatelstva, které nepatří do tábora zemědělského.
Tu ihned říkám na adresu zástupce lidové strany, který dopoledne mluvil a uváděl, že republika Československá má 60% zemědělského, anebo k zemědělství přináležejícího obyvatelstva. To, soudím, je omyl. Právě podle úřední statistiky v Československu připadá 39,56% obyvatelstva na zemědělství, tedy z toho vyplývá, že je tu většina obyvatelstva živícího se průmyslem, živícího se obchodem a také přináležejícího svobodným povoláním.
Vážení pánové! Snažil jsem se dokázati aspoň těmi několika slovy, že zavedením pevných zemědělských cel nevyřeší se problém průmyslové krise, který řešen býti musí. Tím chci také dále říci, že by bylo potřebí, abychom vzali v úvahu úředně zjištěná čísla a z nich se přesvědčili, ve kterých oborech výrobních klesá export našeho zboží a našich výrobků, a tu dospěli bychom k velice zajímavému a při tom také cennému poznání. Jestliže na př. ve srovnání s měsícem únorem loňského roku klesl v únoru letošního roku vývoz bavlny, příze a zboží z bavlny a příze o 19 milionů, vývoz lnu, konopí, juty, příze a zboží z ní o 20 milionů Kč, vlny, vlněné příze a zboží z ní o 52 milionů, klesl-li vývoz cukru o 60 milionů v jediném měsíci proti vývozu v únoru loňského roku, pak soudím, že jsou to číslice velmi povážlivého rázu a velmi značného rozsahu.