Nemůžeme také neuznati, že se naše hospodářství nalézá v krisi. Příznakem této krise je trvalý pokles osevních ploch v posledních letech, dalším příznakem krise je stoupající dovoz, jenž právě v posledních letech se ukázal. Kdežto roku 1923 vyvezeno bylo z tohoto státu více obilí, nežli bylo dovezeno, a to 2.660.000 q, kdežto dovoz činil 704.000 q - jen v pšeničné mouce byl přebytek 2,000.000 q - bylo již v roce 1925 dovezeno přes 4,000.000 q obilí, 2,4 mil. q pšeničné mouky a 332.000 q žitné mouky, oproti čemuž vývoz činil jen 558.000 q obilí a 138.000 q pšeničné mouky. Ovšem vykázati lze dále vývoz 1,300.000 q sladu. Příznakem krise v zemědělství je také značný úbytek v nákupu hnojiv a zušlechtěného osiva, poněvadž se rolníkům nedostává prostředků, aby z výtěžku sklizně hradili výlohy pro novou sklizeň. Příznakem krise je také pokles kupní a konsumní síly širokých vrstev zemědělského obyvatelstva. Tento pokles konsumní síly přiměl také průmyslové svazy a zemědělské obchodní komory k tomu, aby se vyslovily pro zavedení obilních cel. Také malí živnostníci ve venkovských městech stěžují si do nedostatečné kupní síly zemědělského obyvatelstva. Také to jest asi materielním důvodem toho, proč se živnostníci také jako politická strana zasazují o obilní cla, ačkoli i jinak nemohu považovati za tak podivné, jestliže se některá strana v rámci veškerenstva i bez hmotného zájmu, zasazuje o zájmy jiného stavu v tomto státě.

Co se týče výše cel, jež mají býti zavedena, je nám ovšem těžko se rozhodovati. Zdá se nám přece býti jasné, že nějaké stanovisko bylo by zde možným jen tehdy, kdybychom skutečně měli po ruce veškerý materiál, kterého k posouzení této otázky je třeba. Zdá se mi také, že konečně může býti upravena otázka agrárních cel jen v souvislosti s celním problémem, s průmyslovými cly. Jedno však zdá se mi býti jisto, totiž že stanovení ochrany pro agrární výrobky upraveno býti může jen v určitém vztahu k ochraně průmyslových výrobků. Bude-li možno snížiti cla pro průmysl. - a my počítáme určitě s tím, že to bude možno - uvítáme také my snížení zemědělských cel. Stanovení jednotného koeficientu 6 nezdá se nám býti správným řešením otázky. Dožili jsme se přece v hospodářských poměrech oproti Rakousku značných přesunů, a jestliže cla, která tehdy byla stanovena, mají býti jednoduše zvýšena koeficientem 6, pak není tím ještě v každém ohledu vyhověno našim zemědělcům. Zdá se však býti přiměřeným, abychom brali ohled na jednotlivé druhy. Nepochybně je, myslím, potřebí jistého rozpětí mezi clem na obilí a na mouku, poněvadž jsme zde s to zpracovati sami obilí ve mlýnském průmyslu, schopném nejvyšších výkonů, a poněvadž se nemůžeme zříci otrub jakožto odpadkového výrobku v mlýnském průmyslu. Rovněž mám za to, že s plným právem počítati můžeme na vyšší koeficient pro chov dobytka, poněvadž vlastní země mohla by nesmírně zvelebiti chov dobytka a poněvadž nepochybně jsme s to hraditi potřebu v zemi vlastní výrobou, co by snad, pokud jde o obilí a obzvláště o pšenici, nebylo možno.

Mluví se mnoho o účincích cla na životní úroveň. Skutečností je, že je nemožno předem stanoviti, jaký účinek má clo na zvýšení cen potravin a na životní úroveň. V zemi, ve které výroba potřebu úplně kryje, nebudou cla míti vůbec žádného vlivu, nýbrž ceny obilí stanoveny budou poměrem mezi nabídkou a poptávkou, a cla působiti budou jen v tom směru, že clo nejvýš představuje nejvyšší cenu, které zboží může dosáhnouti. Je-li většina potřeby kryta v zemi a je-li země odkázána jen na malý dovoz, pak bude míti clo jen malý účinek na tvoření cen, a jen tehdy, jestliže je potřeba dovážeti většinu obilí, bude míti clo plný účinek. Ale u nás může to nastati jen tehdy, budeme-li po úplné neúrodě, a právě v takovém případě zdá se mi, že není nepřiměřené, dostane-li se pak rolníkovi jakési kompensace zvýšením cen. Je mimo to nemožno předem stanoviti, jakou měrou dovážející cizina participuje na nesení cla, do jaké míry dovozce z ciziny může, anebo chce nésti naše clo. Také to bude. záviseti od příslušné sklizně v tomto území, od potřeby peněz ciziny, od naléhavosti odbytu a pod. Rovněž také obchod a zpracující živnosti vezmou na sebe část celního břemene, a jestliže dnes již namnoze se děje pokus vypočítati, do jaké míry náklad na živobytí clem bude zvýšen, mohu jen konstatovati, že všechny tyto výpočty musí býti absolutně falešné, poněvadž ve skutečnosti nemůže nikdo předem vypočítati účinky cel.

Spatřujeme ve clech prostředek pro zvýšení výroby, spatřujeme v nich prostředek k zabezpečení zásobování lidu, ke zvýšení kupní síly širokých vrstev obyvatelstva a tím ke zvelebení celého vnitrozemského trhu. Zajisté nespatřujeme ve clech nejdůležitější a dokonce jediný prostředek ke zvelebení domácí výroby. Dlouhodobé příznivé obchodní smlouvy musí následovati po celním sazebníku, celá hospodářská politika státu musí býti vybudována na zdravém základě, musí nastati ulehčení daňového břemene, a tu chci obzvláště zdůrazniti daň z obratu. Také rozumná politika dopravních tarifů musí s tímto zvelebením jíti ruku v ruce. Musí nastati také zvelebení výroby, zvelebení, které by se mělo provésti pomocí fondu pro umělá hnojiva, jenž před několika lety byl sebrán, fondu to, o kterém jsme dodnes neobdrželi vyúčtování. Věříme, že by při náležitém ohledu na všechny tyto okolnosti bylo možno zvýšení cen přes zavedení cel redukovati na minimum. Proto budeme se zasazovati o zavedení pevných cel a hlasovati pro ně. Ohledně výše koeficientu, který se má stanoviti, není nám však dnes ještě možno podati konečné prohlášení a vyhrazujeme si stanovisko k tomu do té doby, až budeme povoláni, abychom konečně o této otázce hlasovali. (Souhlas stoupenců.)

Místopředseda dr. Brabec: Uděluji slovo dalšímu řečníku panu sen. dr Brunarovi.

Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr Brunar (německy): Velevážené dámy a pánové! Když všichni mluví, nemohu já sám mlčeti. Jménem německé strany národní vidím se nucena promluviti k předloženému resolučnímu návrhu, abych předešel nedorozumění o stanovisku naší strany. Projednávaný návrh dělí se na 2 části: v prvé části navrhuje se zrušení článku 2 vládního nařízení ze dne 4. června 1925 č. 111 Sb. z. a n., kterým šestinásobná mírová cla na obilí, v článku l tohoto nařízení uvedená, automaticky vstupují v platnost, ve druhé části se vláda vybízí, aby neprodleně zahájila práce pro uzákonění nového autonomního celního sazebníku a to tak, aby tento sazebník vstoupil v platnost ještě před vyjednáváním o obchodních smlouvách se zemědělskými státy. Oba návrhy dlužno přísně od sebe rozlišovati, z kteréžto příčiny naše strana navrhne, aby se o obou bodech návrhu Donátova hlasovalo odděleně, i budeme pak, bude-li našemu přání vyhověno, hlasovati proti první části, avšak pro část druhou. Kdyby se však hlasovalo o celém návrhu bez rozdělení v jeho dvě části, pak jsme nuceni hlasovati proti návrhu.

Bylo by lákavé nerozebírati vůbec meritorní obsah tohoto návrhu, nýbrž chování strany při hlasování zcela jednoduše odůvodniti národnostně - politickými a taktickými poměry, které nás vedou k tomuto způsobu hlasování. Tím mohli bychom se jednoduše vyhnouti velice sporné otázce agrárních cel a jejich oprávněnosti, aniž bychom k této otázce zaujali jasné stanovisko. Ale nechceme se ubírati touto pohodlnou cestou, nýbrž chceme použíti příležitosti, abychom zaujali k otázce agrárních cel stanovisko nehledíc k nynější politické a parlametní situaci a bez ohledu na parlamentární krisi, která rozvinutím této otázky vzniká. Naše programové stanovisko k zemědělským otázkám vůbec a k agrárním clům obzvláště podmíněno jest okolností, že německá strana národní jakožto strana národní, to jest lidová, ve všech svých rozhodnutích a ve svém jednání vedena jest úvahou, jak dalece tím může prospěti lidu jakožto celku. Nikoli ohled na jednotlivý stav anebo třídu lidu, nikoli ohled na okolnost, že značná část našich straníků má z nějakého zákona prospěch, smí býti pro nás vodítkem našeho rozhodnutí, nýbrž jen ohled na lid jakožto celek. S tohoto hlediska máme za to, že agrární cla ve státě, jenž svoji potřebu agrárních výrobků nemůže zplna hraditi, zavedena býti smějí jen z titulu ochrany zemědělství, přijde-li vůbec v úvahu jejich stanovení. Nikdy nesmí býti agrární cla myšlena jakožto cla finanční, anebo prohibiční resp. jakožto trestná cla, poněvadž následkem základního významu chleba a masa pro výživu a zdraví našeho lidu v každém případě dlužno zabrániti zdražení těchto předmětů z důvodů fiskálních anebo z jinakých, nikoli naprosto nutných důvodů. Agrární cla přicházejí tudíž v úvahu jen jakožto ochranná cla a dlužno je s tohoto stanoviska posuzovati. Předložíme-li si tudíž otázku, zdali agrární cla jsou oprávněna, musíme zodpověděti především předchozí otázku, zdali naše zemědělství, jež zavedením agrárních cel má býti chráněno, je hodno a potřebuje ochrany, abychom podle toho zkoumali, zdali se této ochrany zemědělství zavedením agrárních cel také skutečně dosáhne a zdali žádané výhody pro zemědělství převyšují nevýhody, jež agrární cla mají za následek.

Že zemědělství potřebuje ochrany, o tom zajisté nikdo a žádná strana nemůže a nesmí pochybovati. Nehledě k tomu, že podle šetření při posledním sčítání lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 5,166.490 lidí, to jest 31,5%, na Slovensku 1,818.595, to jest 60,6%, v Podkarpatské Rusi 409.030, to jest 67,64%, v celém státním území tudíž 5,594.015, anebo 39,5% veškerého obyvatelstva je v zemědělství a lesnictví činným resp. od něho závislým, je právě stav selský, pohlížíme-li naň se stanoviska lidového, nejdůležitější částí lidu, poněvadž znamená nevyčerpatelný pramen pro obnovu síly lidu. Síly, které se ve městech vždy rychleji vyčerpávají, takže podle zkušenosti rodiny, které žijí ve velkoměstech, již po několika pokoleních jsou odsouzeny k vymření, potřebují náhrady a dostávají tuto náhradu v obyvatelstvu, které z venkova proudí do města. Národ může se udržeti jen tehdy, je-li zakotven v půdě. Národnostní menšiny resp. národnostní ostrovy, omezené jen na města, nemají odolnosti, jak učí dějiny národnostních zápasů, proto je zdravý a života schopný selský stav podmínkou pro další trvání národa. Sotva obtížněji, nežli na otázku o tom, zdali náš německý selský stav je hoden ochrany, lze odpověděti na otázku o jeho potřebě takovéto ochrany. Není žádné pochybnosti, že hospodářské poměry v zemědělství vůbec, německého stavu selského v tomto státě však zvláště neustále se zhoršují. Nesmírné daňové břemeno, které doléhá na zemědělství a řada hospodářských opatření v posledních letech jsou příčinou tohoto úpadku. Dávka z majetku beze vší pochybnosti účinkovala obzvláště proti majitelům pozemků, kteří nemají možnosti zatajiti nějak své jmění, které pozůstává z půdy. Hanebný způsob, jakým v tomto státě řešena byla otázka válečných půjček, oloupil naše německé zemědělce netoliko bezprostředně o značnou část jejich závodního kapitálu, nýbrž také nepřímo těžce je poškodil tím, že zemědělské úvěrnictví následkem nezaplacení válečných půjček utrpělo nenapravitelnou škodu. Raiffeisenky, rovněž tak venkovské spořitelny, mají-li vůbec po ruce volné peníze, mohou je půjčovati jen za abnormálně vysoké úroky, ba byly v mnohých případech, jako na příklad ve Slezsku, vesměs nuceny, zavedením příročí ukladatelům jejich pohledávky uzavříti a tak vzíti jim možnost, aby investice prováděli svými uspořenými penězi. K tomu přistupuje ještě stoupání cen všech věcí, jichž rolník k vedení svého podniku a pro vlastní potřebu nutně potřebuje. Nepoměrně vysoké ceny zemědělských strojů a umělého hnojiva znemožňují obzvláště střednímu a malému rolníku hospodařiti na své půdě tak, aby z ní mohl co nejvíce vytěžiti. Tento samo sebou smutný obraz stává se ještě více bezútěšným, uvědomíme-li si, že osady Němců v tomto státě převážně jsou položeny v méně úrodných horských pohraničních územích tohoto státu. Srovnáváme-li mapu národností sudetských zemí s mapou, kterou statistický státní úřad vydal v č. 22/23 ročníku 1924 o přirozených zemědělských výrobních územích, pak je nápadnou ihned skutečnost, že obě tyto mapy vykazují velikou podobnost potud, že území ryze německá z valné části spadají v jedno s pícninářskými oblastmi, které stojí na nejnižším stupni, kdežto český lid usazen je hlavně v bohatých oblastech řepařských a obilnářských. Nesmírně namáhavý a prací i strádáním přebohatý způsob života našich německých horských sedláků může správně posouditi jen ten, kdo s nimi a mezi nimi žije. Tam neexistuje osmihodinová doba pracovní, nýbrž tam celý den od slunce východu do slunce západu vyplněn je nejtěžší prací. Celá rodina, rodiče, děti a také staří výměnkáři, pokud sebou vůbec ještě mohou hnouti, musí se dříti a namáhati, aby tvrdošíjné půdě vyrvali výtěžek jen příliš skrovný a aby se po životě plném práce uchýliti mohli do výměnku, který jim pro život dává příliš málo a pro smrt mnoho a který mimo to pro nabyvatele statku již předem znamená nesnesitelné břemeno. Vybavení našeho zemědělství z dluhů, které po dobu války a v prvé době po válce činilo potěšitelné pokroky, musilo již dávno ustoupiti zase vždy více se vzmáhajícímu zadlužení a předlužení, takže zatížení venkovského majetku v poměru k roku 1914 v Čechách již stouplo o 217 milionů, na Moravě asi o 68 milionů a ve Slezsku o 21 milionů, při čemž podíl německých krajů, jak statistika Raiffeisenek a spořitelen učí, nepoměrně je veliký. Kdežto stav vkladů v Raiffeisenkách se v době od roku 1919-1922 na české straně zvýšil o 150%, obnáší toto zvýšení na německé straně jen 50%, naproti tomu je vzrůst poskytnutých půjček na hypotéky a běžný účet u Raiffeisenek v tomto časovém období na české i na německé straně stejně veliký, což vzhledem na velikost území, v úvahu přicházejícího, znamená poměrně dvojnásobný vzrůst zatížení německého venkovského majetku. Nesmíme se diviti, že útěk z venkova za těchto poměrů nabývá vždy většího rozsahu. Podíl zemědělského obyvatelstva na veškerém obyvatelstvu klesl v Čechách v letech 1901-1910 o 2,63%, oproti tomu v letech 1911-1921 o 10,31%, na Moravě v prvním období o 3,5%, ve druhém o 6%. A ve Slezsku činilo přece ještě v roce 1890 zemědělské obyvatelstvo asi 40% veškerého obyvatelstva, v roce 1921 však již jen 20,5%. Tento útěk z venkova jest odstrašujícím příkladem toho, kterak naše zemědělství potřebuje ochrany, tím více, že jak známo právě venkovské obyvatelstvo celou svojí bytostí lpí na půdě, kterou celé generace svým potem skropily.

Ze všeho řečeného vyplývá, a nemyslím, že by to někdo, vymaní-li se z demagogických hesel, mohl popírati, že zemědělství resp. obyvatelstvo pěstující zemědělství, že zejména naši němečtí sedláci jsou ochrany nejen hodní, nýbrž také potřební. Požadavek, volání rolnictva po vydatné ochraně zavedením přiměřených cel na agrární výrobky je tudíž zcela pochopitelné a vysvětlitelno. Hospodářské poměry v tomto státě podmiňují tak vysoké výrobní náklady, že naši zemědělci s cenami oněch agrárních států, které vyrábějí za zcela jiných příznivých podmínek, přes poměrnou intensivnost nemohou soutěžiti a jsou tudíž nuceni své výrobky, které přece musí prodávati, prodávati pod výrobním nákladem, což musí vésti k stále většímu ochuzení a zadlužení, ale také stále menšímu výtěžku zemědělské půdy. Jsou jen dvě cesty, aby se čelilo tomuto nesnesitelnému a pro veškeren lid škodlivému stavu. Buďto musí vhodným opatřením výtěžek půdy za současného snížení re^ žijních nákladů býti zvýšen a tím zemědělství umožněno prodávati své výrobky levně a přes to se ziskem, anebo je nutno, zavedením ochranných cel trhovou cenu zemědělských výrobků z ciziny vyhnati na takovou výši, aby naše domácí výrobky za daných poměrů bylo lze prodávati za takovou cenu, aby práce našich zemědělců byla odměněna. Zajisté by rolnictvo, zejména naše německé rolnictvo, rádo se zřeklo ochranných cel, kdyby se mu způsobem zprvu uvedeným pomohlo a mohlo pomoci. Jsme přesvědčeni, že po této stránce děje se příliš málo se strany směrodatných míst. Vidíme-li na jedné straně, že ve státním rozpočtu na rok 1926 výdaje pro vojenskou správu obnášejí skoro 2 miliardy korun, t. j. 19,21% veškerých státních výdajů, ministerstvo zemědělství však dostává jen 226,700.000 Kč, t. j. 2,25% rozpočtu, z čehož nikoli nepatrná část použita bývá pro neproduktivní účele, slyšíme-li, že vláda pomýšlí dáti vojenské správě pro příští léta k disposici několik miliard pro investice, že však nechce slyšeti o tom, aby se pro mnohem potřebnější a důležitější účel zvelebení našeho trpícího zemědělství věnoval nějaký značný obnos, pomyslíme-li na zločiny, které spáchala činnost státního pozemkového úřadu, netoliko s národnostního stanoviska, nýbrž také se stanoviska národohospodářského zavržení hodná a šílená, od jeho trvání, uvědomíme-li si, jaké rány zasazeny byly našemu zemědělství dávkou z majetku a neplacením válečných půjček a přílišným zdaněním, pak musíme dojíti k přesvědčení, že v minulosti mnoho bylo zhřešeno, v budoucnosti však mnoho by mohlo býti napraveno. Poskytnutím nutných prostředků a cílevědomou hospodářskou politikou bylo by lze, o tom není pochybnosti, výrobní náklady značně snížiti, ale také kvantitativní a kvalitativní výtěžek zvýšiti. V Československu činil průměrný výtěžek z l ha půdy oseté pšenicí v roce 1923 16,2 q, výtěžek, který je sice vyšší, než v těch zemích, jejichž dovoz zemědělských výrobků ceny jejich tak značně snižuje, jako na příklad Polsko, kde se průměrně z l ha sklidí 15,5 q, Rumunsko 10,5 q, Jugoslávie 11,5 q, Argentina 10,1 q, kterýžto výtěžek však zůstává silně pozadu za výtěžkem jiných států, v nichž se zemědělství těší většímu porozumění. Tak na příklad vypěstuje Německo na l ha 19,6 q, Švédsko 20,6 q, Švýcarsko 22,9 q, Belgie 24,8 q a Dánsko 29 q pšenice. Z toho plyne, že výtěžek půdy lze stupňovati.

Ovšem dlužno přiznati, že to, co v minulých letech bylo zmeškáno, nelze obratem ruky napraviti, ani tehdy, kdyby vláda vědoma jsouc si své povinnosti těmto úkolům, které jsem dříve jen zcela krátce naznačil, věnovala náležitou pozornost, a kdyby prostředků, jež má po ruce, na místě pro zcela neproduktivní a co do svého účelu zcela nesrozumitelnou armádu používala k tomu, aby zemědělství dovedla k té výši, kterou by mohlo míti a která by zavedení ochranných cel činila patrně zbytečným. Až do té doby však je nutno naše zemědělství podporovati jinými prostředky, a tento jiný prostředek záleží ve stanovení vydatného cla na dovoz zemědělských výrobků.

Německá strana národní považuje tudíž vzhledem k nynějším poměrům zavedení agrárních cel netoliko za ospravedlněné, nýbrž za nutné. Resolučnímu návrhu však, který se projednává, musí ve věcném ohledu ještě vytknouti, že účelem jeho jest jen stanovení celní ochrany pro obilí, že však dobytek a maso nechává bez ochrany. Sdílíme v tomto ohledu náhled, Který A. Meisner, rada německého odboru zemědělské rady pro Čechy, v různých svých spisech opětovně projevil, že totiž celní ochrana pro dobytek a maso je právě tak důležitá jako pro obilí a mlýnské výrobky, právě tak důležitá jako vůbec ochrana všech zemědělských výrobků, pokud této ochrany potřebují. Jdeme ještě dále a tvrdíme, že pro německé rolnictvo, které většinou žije v krajinách, ve kterých pěstování obilí v poměru k chovu dobytka hraje podřízenou úlohu, právě ochrana pěstování dobytka vhodnými opatřeními celního tarifu má největší význam, a můžeme si přednost, která se v tomto návrhu dává pěstování obilí, vysvětliti jen tím, že čeští navrhovatelé byli si při tom plně vědomi, že clo na obilí v prvé řadě prospěje českým rolníkům, clo na dobytek a dovoz masa by však především německým rolníkům přineslo zlepšení jejich postavení.

Prohlašuji-li tudíž jménem své strany, že požadavky rolnictva po vydatné celní ochraně pro agrární výrobky považujeme za ospravedlněné a že vždy jsme ochotni je podporovati, musím zároveň se ohraditi proti tomu, že také při projednávání takovéto otázky na české straně se přihlíží k národnostně-politickým momentům, ježto se tato oprávněná ochrana rolnictva nerozšiřuje stejnoměrně na všechny zemědělské výrobky, pokud potřebují ochrany, nýbrž že se ujímáme obzvláště těch výrobků, jejichž ochrana vychází vstříc hlavně zájmům českého rolnictva. Musím však dále připojiti požadavek, že ochrana zemědělství přiměřenými cly na agrární výrobky nesmí býti považována za trvalou a pro všechny časy myšlenou institucí, nýbrž že se tato ochrana zavádí jen přechodně a tak dlouho a k tomu účelu, aby vydatným opatřením národohospodářské povahy a mocnou podporou všech k tomu směřujících snah výnosnost byla přivedena na takovou výši a výrobní náklady tak sníženy, by naše rolnictvo v dohledné době této ochrany více nepotřebovalo.

Tážete-li se mne nyní, proč německá strana národní přes své zde označené stanovisko k požadavkům zemědělství musí tomuto návrhu jakožto celku resp. jeho prvnímu bodu odepříti své svolení, pak chci vám nyní zodpověděti tuto zajisté oprávněnou otázku.

Jest známo, že oprávněný požadavek českých agrárníků po přiměřeném ochranném clu vedl k roztříštění všečeské koalice, poněvadž se čeští sociální demokraté domnívali, že naprosto nemohou přivoliti k takovému požadavku. Dlužno přiznati, že svoliti k tomuto agrárnímu požadavku znamená pro socialistickou stranu těžké zatížení, i když uznalí sociálně - demokratičtí vůdcové theoreticky uznávají oprávněnost zemědělských cel. Tak píše Karel Kautzky ve své známé brožuře >Obchodní politika a sociálnídemokracie<: >Nelze v exportujícím průmyslovém státě chtít odstraniti cla napotraviny a podržeti průmyslová cla. To nedovolují nejen stávající mocenské poměrymezi jednotlivými třídami, to bylo by také těžkýmzatížením rolnictva. Kdo volá: pryč s obilními cly, nesmí se tudíž zaleknouti volání:pryč se cly na železo. První nemohou padnouti bez druhých.<

V praxi ovšem by sociální demokraté poskytli komunistické straně, stojící mimo vládu pro její agitaci proti sobě nedocenitelný materiál, kdyby hlasovali pro obilní cla. Tak stal se požadavek českých agrárníků pumou, která roztříštila koalici. Vládní krise, ze které bez mála by se byla vyvinula krise státní, byla bezprostředním následkem. Můžeme nyní býti názoru, že tato krise byla vážnou, anebo jen zdánlivou. Kloním se k domněnce, že vedoucí osobnosti v koalici, když se rozcházely, již se usnesly, aby po vyřízení otázky agrárních cel a ostatních překážek zase spolu svorně pracovaly. Můžeme se však také domnívati, že to pánové z české sociální demokracie a od národních socialistů myslili vážně, když utvořili socialistický blok a veřejnosti oznamovali, že do nové české koalice s vedoucími stranami v žádném případě více nevstoupí, jestliže se tyto s pomocí Němců usnesou o agrárních clech. Vyjednávání, která se nyní konají a která směřují k tomu, aby otázka agrárních cel řešena byla v poslední chvíli v dohodě českých stran, ukazují k tomu, že se od počátku pomýšlelo zase na sestoupení staré koalice, že vystoupení českých socialistických stran bylo taktickým manévrem strany. Tím stala se z této uznaně hospodářské otázky politická otázka prvního řádu a >Deutsche Presse< píše zcela správně, že otázku agrárních cel dlužno oceňovati nejen jakožto hospodářskou, nýbrž také jakožto hlavně politickou záležitost, a má úplně pravdu, když své mínění projevuje v ten smysl, že se vláda Černého snaží získati německé strany jen k tomu účelu, aby sprovodila se světa nepříjemné návrhy, aby pak byla zase volná cesta pro to, aby česká koalice mohla dále vytloukati klín klínem. Kdežto Černý na jedné straně chce obstarávati vyklizovací práce pomocí německých hlasů, zpracovává se velice obratnou formou české voličstvo, aby se smířilo s činností své strany v české koalici, i když se tato činnost příčí jeho programu strany. Fašismus byl jako strašidlo malován na zeď pro socialistické strany, o hrozícím vyrovnání s nečeskými národnostmi a o jejich přijetí do budoucí národnostně smíšené vlády mluveno jakožto o možném řešení vládní krise, aby národní české strany učiněny byly povolnějšími pro kompromis. Je dnes již úplně jasno, že se totiž stará česká koalice v krátké době zase shledá, aby ve starém přátelství a bratrství státní záležitosti vedla nadále právě tak špatně, jak to činila posud. Německá strana národní hájila vždy názor, že české koaliční strany jsou k sobě připoutány jako trestanci na galejích, poněvadž se dopustily zločinu, že tento jim osudem a milostí Francie darovaný stát převzaly jakožto předmět vykořisťování a že ho chtěly vybudovati v český národní stát. Jestliže setrvání pohromadě v koalici českým stranám stává se stále nesnadnějším, poněvadž protivy hospodářské, sociální a kulturní povahy stále silněji účinkují jakožto dělící síla, pak může nás to jen těšiti. Nemáme žádné příčiny, abychom k tomu sami přispívali, abychom odstraňovali překážky, které vadí spolupráci. Jsme přesvědčeni, jestliže se Němci a ostatní nečeské strany nepropůjčí k porodnickým službám pro novou českou koalici, že pak staré české koaliční strany soptíce hněvem a skřípajíce zuby budou musit povoliti agrárníkům jejich požadavky po obilních clech; poněvadž tito od tohoto požadavku vzhledem ke skutečně stávající potřebě v žádném případě nemohou ustoupiti. Slyšíme již, že by se socialistické strany spokojily s trojnásobným mírovým clem na obilí. Kdyby nyní přijat byl projednávaný resoluční návrh, který by měl za následek šestinásobné mírové clo, pak měly by to české socialistické strany nesmírně usnadněno vrátiti se do koalice; poněvadž by v tomto případě mohly svým voličům říci, že tím dosáhly snížení šestinásobného cla na trojnásobné. Moje strana bezpodmínečně musí odmítnouti, usnadniti českým stranám nové utvoření staré české koalice, která nám Němcům v tomto státě způsobila nesmírně mnoho zla, která po celou dobu svého dřívějšího trvání a ovšem také v budoucnosti žije a může žíti jen z toho, že provádí a pokračuje v loupežném tažení proti národnostní, hospodářské, sociální a kulturní državě nečeských národů. Máme naopak za svoji povinnost činiti všechno, abychom návrat této koalice ztěžovali, když již mu nemůžeme zabrániti, a abychom tím, že české strany jsou nuceny samy odklizovati s cesty překážky, které se jim v poslední době nahromadily, novorozenému dítěti staré koalice jakožto dar ke křtinám položili do kolébky nové výbušné látky. Budeme tudíž hlasovati proti návrhu Donátovu a doufáme, že naši němečtí zemědělci mají tolik národní pýchy a politické moudrosti, aby toto naše jednání, jež nám diktuje bída lidu, pochopili a schválili. (Souhlas a potlesk na levici.)