Podali jsme již v poslanecké sněmovně návrh na vyrovnáni, žádali jsme opětovně, nejen jednou, naproti a zde, smírné vyrovnání mezi národy. Pan ministr vnitra zde včera pravil, že nesmýšlíme dobře se státem. Kdyby ta záleželo jen sod vás, bylo by v tomto státě asi 67 milionů iredentistů. Kdyby jen vaše zákonodárná činnost přicházela v úvahu, bylo by pravdou, co praví pan Nosek. Ale nejsme žádní fantasté. Víme, že mírové smlouvy tak rozhodly, že jsme v tomto státě, že každá změna jeho hranic nastati může jen krvavou válkou, které za všech okolností chceme zabrániti. Proto spokojujeme se s tím, co se stalo, prohlásili jsme ta již prvého dne, kdy jsem měl čest zde mluviti. Ale lásku nemůžete při svém jednání žádati. Považujeme jazykové nařízení za prohlášení války se strany vlády menšinovým národům v tomto státě. Nejsme zbabělými. Zdvíháme rukavici, kterou jste nám hodili, a boj probojujeme. Poněvadž v tomto bojí na naší straně stojí všechno lidské právo, všechny zákony, skončíme tento boj vítězně. (Souhlas a potlesk na levici )

Místopředseda dr Soukup (zvoní) Další slovo má pan sen. dr Karas.

Sen. dr Karas Slavný senáte! Předem s radosti kvituji prohlášení sen. dr Hellera, že jeho strana fakticky uznává stav našich hranic a výsledek mírových smluv, a doufám, že asi důsledky tohoto uznání se také objeví v jejich politické činnosti. My jsme zde slyšeli vylíčení těch událostí v Karlových Varech se dvou stran. Jednak pan senátor Löw včera a dnes pan sen. dr Heller vysvětlovali, co a jak to bylo. Dále se strany vlády ministr vnitra zase podle úředních dat a úředních zpráv vysvětloval, jak věc byla. (Sen. dr Heller německy: Schvalte vyšetřovací výbor a potom se vše ukáže! ) Také na to přijdu, pane doktore. Že strana, která podala interpelací ústy dr Hellera, zde obhajovala postup těch demonstrantů karlovarských, je přirozeno. Pan dr Heller jako advokát, přirozeně musí hájit zájem své strany, on je advokátem nejen národa německého, ale i klubu sociálních demokratů německých a přirozeně musil také hájit to, neboť advokát strany je povinen věc tak vésti, aby stran mohla býti s rozsudném spokojena. (Sen. Prošek: A nemusí se ani držet pravdy! ) To je ovšem jejím zájmem.

Pan sen. dr Heller nemůže pochopiti, proč byl zakázán průvod s hudbou při pohřbu dotčeného hasiče, když omezení svobody bylo vydáno pouze pro Rybáře, nikoli pro Karlovy Vary. Každý ví, že Rybáře a Karlovy Vary tvoří fakticky jedinou obec. Jde-li politická hranice obecní mezi nimi, musí zkušený úředník politický, který se musí předem starat, aby každá příčina vyvolání rozbrojů byla zamezena, hledět k tomu, že v Rybářích byl výjimečný stav, a nemohl tedy podobné přípravy trpět v Karlových Varech. V tom směru bych chápal toho okresního hejtmana, proč on to povolení dát nechtěl. Pan interpelant dr Heller žádá nestranné vylíčení té věci. Myslím, že si přejeme všichni, aby ta věc byla vylíčena nestranně, a viníci aby byli potrestání. Pochybuji, že takovým nestranným soudcem byl by právě pan kolega dr Heller. V té interpelaci výslovně žádá, aby byli potrestáni vinní policejní úředníci? Už říká, kdo je viníkem? Proč to má ještě vyšetřovati parlamentní komise, když je viník zjištěn, a tím jsou policejní úředníci? Proč již předchází tomu šetření? Myslím, že jediným nestranným vyšetřovatelem a posuzovatelem mohou býti soudci, kteří musí o těch vinících rozhodnouti. Ti, kteří jsou obviněni, že jednali nezákonně, budou povoláni před soud a soud nestranně vyšetří, zdali a kolik je vina na nich, či ne. Pan dr Heller vytýkal, že nařízení v Rybářích neodpovídalo zákonu. Myslím, že to bude věci příslušných instancí, které budou rozhodovati, zdali nařízení dané okresní správou politickou v konkrétním případě odpovídalo zákonu či ne. A nejvyšší instanci bude nejvyšší správní soud, před jehož náhledem zajisté se skloníme všichni, i vláda. Ta věc bude ještě dodatečně vylíčena. Výklady o osobní svobodě a názor pana dr Hellera, že podle ústavy není žádného omezení občanů, je jistě zvláštní. Kdyby nebylo možnosti omezení svobody, mohli by se občané vždycky volně pochybovat po ulicích i všude choditi, jak a kam kdo chce, a nemohlo by být přípustno výminečné opatření, které učinila policie po výbuchu v Truhlářské ulici tím, že uzavřela vchody do ulic. Teprve pan president by musil z usnesení dvou třetin vlády vydati nařízení výjimečného stavu, že se tam omezuje osobní svoboda. Vidíte, kam by takové důsledky vedly. My jsme si totiž republiku a svobodu trochu všelijak představovali.

Vážení pánové, čeká na nás řešení řady otázek hospodářských a sociálních a my pro samé národnostní třenice nemůžeme dospěti k řešení těchto otázek. Nám vytýká oposice, že jsme převzali "Prügelpatent", nenáviděný zákon, že jsme dokonce převzali jiné a jiné zákony Rakouska. Vždyť to Rakousko bylo vzorný stát, za který vy jste bojovali do posledního dechu. Snad tedy zákony nebyly tak vesměs špatné. Než prvním zákonem republiky bylo vytknuta, že všechny zákony dosavadní jsou ponechány i nadále.

Víme dobře, že podstatou těchto událostí v Karlových Varech jsou národnostní rozmíšky. Vydání jazykových nařízení bylo jaksi příčinou toho. Je ovšem veliká škoda pro naši společnost a pro náš stát, že k vydání jazykových nařízení došlo tak pozdě. Kdyby ta nařízení byla vydána dříve, když ne současně s jazykovým zákonem v roce 1920, aspoň v nejkratší době po něm, není o tom pochyby, že by obě národnosti, Němci hlavně a Maďaři, přijetí těch zákonů zcela klidně snesly. Tehdy vědomí vítězství Čtyřdohody a porážky Němců ve světové válce, vědomí o tom, jak Češi za Rakouska byli utiskováni, působilo, že Němci tehdy byli velice skromní, a víme, jak Němci v praksi si počínali a jak němčina fakticky z ulic zmizela a jak později, když viděli, že se proti ním nezakročuje, si počínali. Dále víme, že touha některých činitelů, aby Němci byli vzati do vlády v našem státě, zároveň nepřála tomu, aby jazyková nařízení později v letech 1921 a 1922 a 1923 byla vydána, neboť se báli, aby Němci nebyli drážděni. Teprve nález nejvyššího správního soudu z letošního ledna ukázal, kam dnešní stav vede. Tehdy konečně vláda se rozhoupala a jazyková nařízení vydala, post tot discrimina rerum. Po tolika obavách a naléháních byla nařízeni vydána. Rekriminace pro minulost nemají praktické ceny. Zde máme stav, že nařízení byla vydána, musíme tedy s nimi počítati.

Slavný senáte! Český národ, český lid má pouze jediný stát na celém světě, ve kterém by se mohl zaříditi podle svých intencí a potřeb. Český lid si ten stát zařídil proti vůli velké řady spoluobčanů v tomto státě. My také chceme, aby to skutečně byl stát český. My se nevyhýbáme projednávání minoritních otázek, trváme však ovšem na tom, aby minoritní otázky byly řešeny podle právních zákonů, a to jsou jedině mírové smlouvy a dále na foru jedině příslušném, a to je Svaz Národů v Ženevě. Němci u nás nemají mravního práva ke stížnostem na dnešní stav. Dr Heller se výslovně dovolává zde reciprocity, čili rovnoprávností v národnostních otázkách, jako by to byl stát českoněmecký. Ale, vážení pánové, vzpomeňte si jen, jak tentýž německý národ si počínal vůči národnostním menšinám - byli to spíše většiny - v bývalém Rakousku. Tam byl německý národ menšinou. Tam neznal nějaké reciprocity, nějaké rovnoprávnosti národnostní. Když byla vydána Badeniho nařízení, byli jsme svědky těch bojů, jak tehdy proti těm nařízením právě Němci vystupovali. Zažil jsem to na svém těle jako úředník zemské správy politické, právě v těch krajích Kraslice, Cheb, Karlovy Vary. Vím, jakým zuřivým způsobem Němci vystupovali proti tomu, že Čechům se dovolí u českých státních úřadů mluvit česky, činit česká podání, že úřady státní měly vydávat česká rozhodnutí, jak tehdy Němci proti tomu bojovali. Já jsem to seznal na svém těle. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Lidová strana říká něco takového! ) Také snad k tomu přijdu. Já jsem byl svědek toho, jak právě ve zprávě zemského správního výboru, když žádal (Sen. dr Hilgenreiner [německy] Vy přece to chcete udělati lépe! ) - vrátím se k tomu, pane kolego, právě že vy mne na to upozorňujete -... reciprocitu, aby podání na př. česká kdekoliv na území zemského českého výboru, v české zemi mohla býti podávána i u německých obcí a zemský výbor vyřizoval je v tom jazyku, jak německá podání v českých okresích, neboli česká podání v německém území. Jak se německé obce bránily, že česká podání nepřijmou. Zemský výbor dával vysvětlující zprávy. Všechny kroky byly marné. Jak Němci té reciprocitě rozuměli, když vypukla válka? Tehdy, v prvých letech války, naděje Němců na vítězství ve světové válce, měly za důsledek, že Němci byli opojení a tehdy v prvých dobách války Němci se připravovali na své vítězství po válce. Upozorňuji jen na to, jak tehdy poslanec Msgr. Šrámek v poslanecké sněmovně r. 1921 přednášel ta německá promemoria všech těch organisací, sdružení a různých politických stran německých, jaká promemoria daly Rakousku, jak si přejí, aby poměry po válce byly upraveny. Jako výsledek těch promemorií tehdejší ministerský předseda Clam-Martinic připravoval. 14 zákonů na úplné zavedení státní němčiny, podle kterých ve školách mělo býti vyučováno německy. To, co pan sen. dr Šrobár citoval ze zákonů maďarských, ze zákonů Apponyiových a praxe maďarské, to bylo vtěleno do 14 zákonných předloh, které měly býti provedeny, jakmile válka skončí pro Němce vítězně. Tehdy o nějaké reciprocitě, rovnoprávnosti, nebylo ani zmínky, nýbrž platila toliko pěst: my jsme zvítězili, my máme moc a z Rakouska chceme udělati stát německý.

Ani republika Německá neuznává práva minoritní. To nám mohou Lužičtí Srbové nejlépe o tom vypravovati.

Slavný senáte! Je fakticky nutno, aby ve styku osob i sdružení různonárodních byl zde nějaký dorozumívací jazyk, neboť není možno, aby snad každý mohl mluviti každým jazykem. Nezná-li někdo všechny jazyky, které ve státě jsou, nebo v tom společném styku, zejména mezinárodním, je potřebí, aby jeden jazyk byl uznán za dorozumívací. Rakouská vláda fakticky připravovala dlouho ten státní jazyk německý v našem státě. Je pravda, že my jsme se tomuto záměru německé vlády rakouské bránili. Proč? Také chci říci, jak Rakousko vzniklo. Rakousko vzniklo spojením se tří samostatných států českého, maďarského a vlastního užšího Rakouska habsburského, dobrovolnou shodou, spojením se tří rovnocenných činitelů, tří různých národů. Úplné Švýcarsko to bylo tenkráte. Nenastalo to spojení následkem války nebo jenom vůli jednoho činitele; všichni tři činitelé dobrovolně se spojili. V tom státě ani Němci neměli majority, neměli vůbec většiny, a tedy nemohli diktovati druhým, se kterými dobrovolně a na základě smlouvy trojdílný stát založili, aby v něm hegemonicky mohli vládnouti. Ale u nás v našem státě, je to něco zcela jiného. Náš stát vznikl pouze vůlí jednoho národa a ten národ má tříčtvrtinovou většinu. Tedy on má právo říci. "Já si chci ten stát, vzniklý mou snahou, proti vůli těch druhých, zařaditi tak, aby se naši lidé zde cítili jako doma. Ten jednotný dorozumívací jazyk je přirozeně jazyk můj. "

Víme, že v mezinárodním styku až do nedávna byl jeden dorozumívací jazyk. Francouzština platila za diplomatický jazyk pro celý svět. Po světové válce začala se vedle francouzštiny hlásiti také angličtina k společnému užívání. Mírové jednání v Paříži po světové válce zná dva mezinárodní jazyky: francouzštinu a angličtinu. Společnost Národů v Ženevě při svých jednáních má dva oficielní jazyky rovnocenné. Teď po vstupu Německa do Společnosti Národů začíná se hlásiti i Německo, že bude musiti němčina býti připuštěna za rovnocenný jazyk jednací ve Společnosti Národů. A Itálie nezůstane pozadu a bude to chtíti také. A tak povede to ad absurdum. Byl jsem jednou svědkem jednání Svazu Národů a viděl jsem, jak to trvá zdlouhavě, když se musí každá řeč, každé slůvko tlumočiti do dvou jazyků, když se to mluvilo třeba v jazyku třetím. To nám nemůže býti vzorem, abychom u nás, kde máme tři, čtyři jazyky, chtěli to podobně zavádět, poněvadž bychom v jednání nepřišli k praktickému výsledku.

Upozornil jsem na to, proč náš stát nemůže mít za vzor Švýcarsko, neboť náš stát je zcela jiný. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Vezměte Belgii, jak pravil president Masaryk! ) My nemáme v sobě národnostní imperialismus. My jsme stát saturovaný s hranicemi přírodními. Hranice naše jsou jednak historicky určeny, jednak geograficky. My jsme také saturováni národnostně. Nechceme ani jednoho Němce, Poláka, Maďara odnárodniti, my pouze chceme dosáhnouti toho, aby Čech nebyl odnárodňován. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Ale naši půdu chcete, našim přičiněním, naší prací jsme ji získali! ) Ale jména ukazují dosavad, či to dříve bývalo. (Různé výkřiky. )

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Pánové, prosím o klid!

Sen. dr Karas (pokračuje): My nechceme, jak jsem již pravil, odnárodniti ani jediného člověka jiné národnosti, ale chceme zabezpečiti, aby Čech mohl v celém území svého státu cítiti s doma, aby mohl se zde skutečně ve svém českém duchu vyžití. V tom směru právě až dodnes máme stížnosti, že snad hájení tohoto českého smýšlení a zejména informování ciziny o poměrech národnostních, které zde jsou, tomu tak zvanému utiskování menšin, věnovala se se strany naší vlády, zejména ministerstva zahraničí, až dosud malá pozornost. Ministerstvo zahraničí disponuje velkými fondy propagandy a přece vidíme, že byly možny i takové případy v posledních dobách. Nemluvím snad ani o panu kolegovi sen. dr Medingerovi, který chodí po všech těch sjezdech spolků pro Společnost Národů, kde českému státu dělá všude výčitky, jak prý si počíná nespravedlivě vůči menšinám. Vidíme, jak Maďaři v tomto směru hlásají na mezinárodních forech všude, jak utiskujeme Maďary na Slovensku. Ale hlavně je to německý tisk, který po celém světě skutečně křivdí našemu státu a dělá nám ostudu a způsobuje, že cizina je špatně informována. Po poslední řečí předsedy italské vlády Mussoliniho, kde tento srovnával praksi italského státu v Jižních Tyrolech s praksí Československé republiky vůči Němcům, kde mu připadalo, že takové jsou ještě nesmírně hodní, tak jak se k Němcům chovají, oproti Československu, kde podle jeho řečí - jeho řeč četl jsem v originále doslova - tvrdí, totiž má jaksi mínění, že v Československu ani dva Němci v soukromém životě snad spolu nesmějí německy mluviti, že tak ti Češi proti nim zakročuji, ačkoliv jsme viděli z řečí kolegy dr Šrobára, že i v Maďarsku je to zcela jiné, jak Maďaři, ne před válkou, ale i dnes stále vystupují proti jinonárodním menšinám, a o tom ve veřejnosti se nepíše. Tedy zde skutečně je třeba se strany naší vlády větší propagandy, aby cizina byla správně informována o skutečném stavu, jak u nás je, neboť srovnáváme-li poměr jak Itálie v Jižním Tyrolsku vystupuje proti Němcům, s předlohami, které Clam-Martinic chtěl uzákoniti, což byl vlastně již hotový zákon, to nesnese ani přirovnání, tak ani Italové nezakročují proti Němcům, jako chtěl Clam-Martinic zakročiti proti nám. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: To jsou bajky, nevypravujte nám takové dětské pohádky. ) To nejsou bajky, to byly skutečné předlohy. Úmysl zde byl, příprava byla hotova, jenom scházela moc to provésti. (Sen. Hartl [německy]: Clam-Martinic chtěl provésti jenom rozdělení a to chceme my také! ) Ano, ale jak to tenkráte Clam-Martinic chtěl, to Zweiteilung? Chtěl území ryze německé a českoněmecké, takže tehdy dokonce humoristické časopisy znázornily, jak ta rovnoprávnost bude: Na českém území v Praze je kolík a na ten jsou uvázána dvě hovádka, která se smějí pásti po území Čech. Německé hovádko má tak dlouhý provaz, že se smí pásti po celých Čechách, po českých i německých krajích, ale české hovádko na krátkém provaze smělo choditi jenom kolem Prahy. To bylo grafické znázornění té rovnoprávnosti. (Výkřiky německých senátorů - Místopředseda dr Soukup zvoní. )

Kolega dr Hilgenreiner mně vytýkal, že strana lidová by neměla státi v popředí, nebo když ne v popředí, alespoň ve stejné linii s ostatními národními stranami. Ale, pane kolego, právě příslušník vašeho klubu z této tribuny před třemi léty prohlásil, že vy Němci všichni pokládáte Československou republiku za železnou klec a že každé příležitostí použijete, abyste tu železnou klec rozbili a z ní vylétli. Tedy nedivte se, že proti takovým názorům musíme hájiti integritu a existenci našeho státu. (Tak jest! - Výborně! )

Víme, že právě tyto třenice v ohledu národnostním zamezují řešení otázek sociálních, otázek hospodářských a otázek kulturních a že právě tento vypjatý nacionalismus je velikou překážkou svornému soužití různých národů. Veřejnost, světová veřejnost, se již pomalounku začíná hroziti důsledků, k jakým povedou tyto rozpory. Byli jsme nedávno svědky toho paktu středoevropského, spíše rýnského, dnes v novinách se mluví, že se připravuje pakt středoevropský, aby bylo zamezeno těm budoucím hrozným válkám. Kolega dr Němec včera zde citoval, jak si odborníci představují budoucí vedení války, které znají za účel skutečně vyhubiti lidstvo, t. j. skutečně tak hrozné, že kde kdo se musí nad tím pozastaviti a pomýšleti, jakými prostředky by se dalo odpomoci tomuto vzájemnému nedorozumění a těmto vzájemným bojům mezi národy.

Vedle těchto paktů, které zde jsou, přichází myšlenka jiná, myšlenka Panevropy, kterou propaguje Coudenhove-Calergi. Snaží se, aby státy evropské se spojily v podobné těleso, jako jsou Spojené Státy Americké a tím, že by se zamezilo budoucím válkám. To je ovšem hra daleké budoucnosti.

Jsme svědky, jak se slučují jednotlivé zájmové třídy, nehledíce na hraníce států. Heslo "Proletáři všech zemí, spojte se! ", heslo socialismu, slučuje všecky národy. Sjezd socialistů v Marseilu např. loňského roku byl obeslán skutečně zástupci tohoto směru ze všech států celého světa. Myšlenka agrarismu mezinárodního - i ta nabývá pomalu půdy. Myšlenka sdružení velikého kapitálu je zde dlouho, víme, že zejména veliký kapitál dělá takové mezinárodní trusty. Tedy je zde viděti, jak kde kdo se zabývá myšlenkami a nápady, abychom odstranili rozvášnění mezí jednotlivými národy. Jestliže pří garančním paktu a pří této Panevropě vůdčí myšlenkou je strach z nové války a z těch hrůz, které by válka přivedla, vidíme, že pří těchto třídních sdruženích, kteráž pracují zde, že zde je spíše otcem myšlenka nenávistí třídní, že se zde hlásá, aby se jednotlivé třídy společenské spojily v boj proti té druhé třídě společenské. Myslím tedy, že ani tento lék není tak bezpečný pro uklidnění mezinárodních poměrů, ale jedině že by takovým lékem mohlo býti to, co by národy slučovalo ke vzájemné lásce, úctě; uznání zásady, že každý národ má svojí existencí na světě odůvodněnu, že není spravedlivo potlačovati, ať je to jakýkoli národ, nýbrž že musí býti mezi námi vzájemná láska a úcta. Snad tuto myšlenku dovedou uskutečniti ve společnosti lidské, když nedovedly to snahy politické, nedovedly to ani snahy třídní, snad to dovedou snahy náboženské. Právě to zjednodušeni a sloučení národů pod jedním náboženstvím, které nevylučuje žádný národ, v katolické církvi, která je katholus pro všechny, snad ta by to dovedla při vzrůstu náboženského přesvědčení, sloučiti národy v celky, ve sdružení, která by se nepotírala, kde nebylo by ani třídních bojů, ani strachu z budoucí války, nýbrž skutečná vzájemná úcta.

To myslím, že docílíme jedině tím, abychom těmto třenicím a bojům mezinárodním učinili konec. (Potlesk)

Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. Hartl.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Stojíme dnes zase před jedním z násilí, kterým se státní moc snaží potlačovati projevy nespokojenosti a nevole národa práv zbaveného, kulturně a hospodářsky utlačovaného. Také v Karlových Varech projevila se methoda u nás vždy a všude používaná, neodstraniti bezpráví, nýbrž zakročiti proti obraně, proti bezpráví, nezrušiti utlačování tzv. menšinových národů, nýbrž potlačiti nevoli tímto utlačováním vzniklou třeba bajonety a strojními puškami. Je to, krátce řečeno, slavná methoda 4. března 1919 a je příznačno, že si jednotlivé české listy více méně stydlivě, anebo nestydatě pohrávaly s myšlenkou, také s německými protestními schůzemi proti jazykovému nařízení naložiti podle receptu onoho krvavého březnového dne.

Bylo by naprosto pochybeno a lehkomyslné, událostí v Karlových Varech, Ústí a jiných místech chápati jako jednotlivé úkazy a nesledovati jejích hlubší příčiny, jejich souvislost s celou vládní politikou. Zdá se třeba přirozeným, když stát, jenž svoje menšinové národy násilím na sebe strhl, zrušiv jejích státní příslušnost, zvolenou ve svobodném sebeurčení, nový, teprve pařížskými mírovými diktáty vytvořený státní svazek snaží se udržeti týmiž prostředky násilí. Ovšem bylo by bývalo rozumnější, kdyby se tento stát byl včas pokusil, získati si když jíž nikoli lásku, tož přece jistou míru důvěry těchto národů. Pan ministr vnitra hlásal včera svůj nejnovější objev, že "my si tohoto státu nepřejeme". To mohl ovšem věděti již v říjnu 1918, když povolaní zástupcové sudetských Němců jednohlasně a slavnostně se usnesli na své příslušnosti k německému Rakousku, a již dne 4. října byl by mohl v projevu německých sociálních demokratů čísti, že "co nejdůrazněji a navždy odmítají podrobení německých území pod slovanské státy". To všechno bylo by musilo pohnouti pražskou vládu, aby začala politiku moudré umírněností a poctivého smíru. Na místě toho vidíme, netoliko v oboru národně politickém, vždycky snahu, samo vytvořené nezdravé poměry potírati nikoli v jejich příčinách, nýbrž v jejich zcela přirozených účincích. Tak tomu bylo, když přímo nekonečný řetěz nejodpornějších korupčních afér měl býti přetržen nikoli bezohledným pronásledováním viníků, nýbrž tím, že odhalovači těchto skandálů byli zastrašení a ohrožováni tiskovou novelou, tito patrně poctivě vlastenecky cítící mužové, kteří však podle slov pana ministerského před sedy dr Švehly, "měli býti vyhnáni z chrámu spravedlnosti". Tak jest tomu opět, když slyšíme, že skandální rozdělení 23 milionů státních peněz bezprostředně před volbami mezi politické strany má býti napraveno tím, že bylo učiněno oznámení proti neznámým pachatelům pro porušení úředního tajemství.

A tak je tomu také v případě, kterým se dnes zabýváme. Hluboce odůvodněné rozechvění německého obyvatelstva, jazykovým nařízením tak strašně postiženého, nemá býti zmírněno odvoláním tohoto z valné části nezákonného nařízení, nýbrž projevy tohoto rozechvění mají býti násilně potlačeny. Jak oprávněným však toto rozechvění je, chci prokázati jen ve zběžném přehledu nejtěžších nespravedlnosti a nezákonitostí tohoto nařízení.

Všeobecně chtěl bych nejdříve poznamenati: nařízení, které vyšlo jako prováděcí nařízení, mělo býti samozřejmě vydáno buď současně s příslušným zákonem, anebo mělo alespoň bezprostředně následovati. Místo toho dali jste si šest roků času, nežli jste s tímto nařízením přišli, s úmyslem dosti průzračným. Chtěli jste administrativní zvůli ponechati co nejvíce času, aby nezákonitými nařízeními zjednán byl stav, který sice je proti právu, ale který konečně přece, jakožto druh zvykového práva, měl býti nařízením kodifikován. Tak vyšlo toto nařízení, skoro jako na výsměch zákonu, jehož provádění mělo zabezpečiti, ale také na výsměch jednotlivým ustanovením ústavní listiny a smlouvy na ochranu menšin v mírových smlouvách. Chtěl bych nejdříve poznamenati, že se toto nařízení také odvažuje tvořiti zcela nové, v zákonech neobsažené pojmy. Tak mluví na příklad o státním jazyku, kdežto všechny naše zákony znají jen státní oficielní jazyk. Je to kejklířský kousek, jenž má zcela určitý, jasně znatelný úmysl. Jazykové nařízení mluví také tam, kde zákon mluví o okresech, o soudních okresech, vždy s úmyslem, docíliti tím další omezení beztak skrovných jazykových práv Němců. Že jazykové nařízení opětovně zasahuje do vlastního jazykového zákona a do jiných zákonů, a že tun hrubě porušuje zákon a právo, zdůraznil dnes již pan dr Heller i dovolím si o tom ještě krátce promluviti. Řekl jsem již, že pojmenování "státní oficielní jazyk" proměněno je v nařízení v pojmenování "státní jazyk". To má ovšem zvláštní účel, neboť do jisté míry logicky, anebo zdánlivě logicky vytvořuje se ze slova "státní jazyk"a požadavek, že všechny státní úřady jsou oprávněny, nebo dokonce povinny jednati jen v tomto jazyku a styk mezi jednotlivými odděleními jednoho úřadu, jakož i mezi představenými a podřízenými vésti jen v tomto jazyku. To jest ustanovení, které je tak nehorázné, které tak prolamuje a překročuje zásady, obsažené v jazykovém zákoně, že je lze označiti jen jakožto hrubé porušení zákona. Podle tohoto ustanovení byl by na příklad krajský soud v Liberci, byla by jednotlivá jeho oddělení povinna úřadovati mezi sebou jen v jazyku českém, rovněž tak musil by president krajského soudu se státním zástupcem, soud s vrchním zemským soudem, anebo s podřízenými okresními soudy úřadovati jen v jazyku českém. A to v území, které více než s 90 % jest obydleno Němci. Přímo úmyslné pokořující jest ustanovení jazykového nařízení, že v tzv. smíšeném - byť také ve skutečnosti s 19 % německého obyvatelstva smíšeném - území každý Němec, když soud anebo některý úřad je přesvědčen, že týž je mocen státního jazyka, jen v tomto jazyku smí býti vyslýchán a že strany, svědkové aneb pamětníci, o kterých se úřad domnívá, že jsou mocni českého jazyka, kteří se však zpěčují v tomto jazyku vypovídati anebo jednati, peněžní pokutou až do 1000 Kč mohou býti donuceni užívati státního jazyka. A na jiném místě se zcela všeobecně vyslovuje, že každý, kdo u soudu nebo u jiného úřadu učiní falešné údaje o své jazykové příslušností anebo o svých jazykových znalostech, může býti potrestán stejnou pokutou až do 1000 Kč. Jiný případ. Nejvyšší soud rozhodl již dne 29. července 1922, že česká podání s německým překladem se nemají vraceti, nýbrž že dlužno je vzíti v projednání a projednávati je podle českého znění dotčeného podání. Nařízení staví se zde vědomě proti rozhodnutí nejvyššího soudu tím, že žádá, aby česká podání, ke kterým je přiložen nikoli oddělený, nýbrž na témže listu papíru napsaný německý překlad, beze všeho dalšího byla vracena. To jest tak hloupé ustanovení, které vysvětliti lze jen chorobnou snahou Němce přímo pokořovati a snižovati. Přímo neslýchané a zcela nezákonné je, když se jazykový nátlak rozšiřuje také na notáře, civilní inženýry, geometry, tlumočníky a dokonce na soudce laiky, kteří za tím účelem jsou označování jakožto státní orgánové, což ovšem je, falšováním skutečnosti, že se zde jedná o příslušníky svobodných stavů, kteří sice potřebují státní autorizace, kteří však nikdy nemohou býti pokládáni za státní orgány. Podle tohoto ustanovení mají nyní svrchu uvedení muži, kteří jsou mladší než 50 roků, býti nuceni, aby do 6 měsíců prokázali znalost, a to úplnou znalost českého státního jazyka, ježto jinak budou zbaveni svých funkcí anebo umístění v jiném odvětví svého úřadu. To není nic jiného, nežli pokus připraviti celý stav a jeho členy o jejich existenci, s úmyslem, který již pan dr Heller zdůraznil, dostati totiž do tohoto povolání české čekatele a umístění českých čekatelů vykoupiti neštěstím a zoufalstvím jejich německých kolegů. Řečené ustanovení postihuje ostatně netoliko jmenované stavy, nýbrž také města statutární, která jsou pověřena politickou a finanční agendou státu, prohlašována jsou za státní orgány, což přirozeně v souvislosti s jinými ustanoveními jazykového nařízení neznamená nic jiného, nežli násilné počeštění těchto statutárních měst a jejich celého úřadování. Ohledně uvedených již "státních orgánů" pečováno je také pro budoucnost. Stanoví se totiž v jazykovém nařízení, že autorizační zkouška a příklad pro civilní inženýry skládati se smí od nynějška jen v jazyku státním. Tím čekatelé na takováto místa, kteří si předem neosvojí-li znalost českého jazyka, jsou od zvoleného povolání zcela jednoduše zdržování a úplně vytlačení. Pan dr Heller poukázal také na jedno z nejstrašnějších ustanovení jazykového nařízení, strašné v jeho protizákonnosti, na ono ustanovení, podle kterého ve statutárních městech zvolen může býti jenom ten starostou anebo jeho náměstkem, kdo státní jazyk úplně ovládá. V obecním řádu o tom nečteme toho nejmenšího. Praví se zde jen, že v takovýchto městech dlužno vyčkati potvrzení nově zvoleného starosty, nežli možno vykonati volbu městských radních a náměstků starostových. O nějakém omezení volitelnosti, pokud jde o jazykové znalosti, není v zákoně ani slova a je tudíž nesmírným porušením zákona, když se nařízení pokouší takovýmto způsobem omeziti pasivní volební právo svobodných občanů. Rovněž tak nehorázným jest ustanovení, že v takových městech, jedná-li se česky, musí purkmistr, není-li českého jazyka mocen, přibrati Čecha, aby s ním předsedal. O takovémto spolupůsobení při předsedání není v obecním řádě naprosto ničeho obsaženo.