Co pak se týče podání k obcím a jazykových ustanovení pro to, tu zákon jen konstatuje, že česká podání dlužno přejímati a vyřizovati všude, německá jen v jazykově smíšeném území. V jakém jazyku se má dáti vyřízení, není nikde stanoveno. Ale nařízení jde nad to dále a nařizuje zcela libovolně a nezákonitě, že vyřízení českých podání musí se státi bezpodmínečně v českém jazyku, je-li v obci alespoň 20 procent Čechů, anebo čítá-li obec přes 300 obyvatelů a má-li kancelářskou sílu, znalou českého jazyka, anebo nalézá-li se v obecním zastupitelstvu alespoň jeden český člen. Ale tak je tomu ve všech místech, ve kterých se volilo podle poměrného zastoupení. Rovněž tak naprosto nezákonité je, když jazykové nařízení stanoví, se v obcích s více než 3000 obyvateli jednání a návrhy v obecním zastupitelstvu, v obecní radě anebo v komisích na přání jednoho jediného člena dlužno překládati do češtiny a že všechny české návrhy a řeči dlužno v českém jazyku zapsati do protokolu.

Ale přímo nezastřený odboj proti nejvyššímu správnímu soudu a proti jeho rozhodnutí o nezákonitostí pověstných nařízení o jazykovém označení na hostincích a v hostincích znamená § 99. Zde se přímo nařizuje, a to podstatně zostřeně to, co rozhodnutí nejvyššího soudu prohlásilo za nezákonné. Nařizuje se totiž užívati českého jazyka na prvém místě v tom případě, že toho vyžaduje "veřejný zájem" - kaučukové ustanovení! - anebo když někdo pro potřebu obyvatelstva nápisem označuje nemovitost určenou k veřejnému užívání, anebo jiný předmět určený k veřejnému užívání. Toto ustanovení odporuje jak smlouvě o ochraně menšin, ve které výslovně zaručeno je volné užívání každého jazyka v obchodním a soukromém styku, ale odporuje také ustanovením pojatým do ústavní listiny, ačkoli tam vpašováno bylo omezení povinnosti převzatých mírovou smlouvou zařazením slov "v rámci všeobecných zákonů".

Jak toto jazykové nařízení již v den potom, když bylo vydáno, bylo prováděno, ukazuje jednání okresní správy politické ve Varnsdorfu. V Sofienheinu byl hostinský Palme svého času nařízením okresního hejtman a pod pohrůžkou trestu donucen, aby na svém hostinci, který jest navštěvován jen německými hosty, umístil také českou tabulku. Když tedy nejvyšší správní soud jednání okresního hejtmana prohlásil za nezákonné, sejmul pan Palme oprávněně českou tabulku. Ihned po vyjití jazykového nařízení obdržel však od okresní správy politické rozkaz, aby tabulku zase umístil, a to s poznámkou, že se pro zabezpečení výkonu hostinec uzavírá a že tak dlouho zůstane zavřen, až se úřad přesvědčí o tom, že tabulka byla zase umístěna. Vidíte, jak výkonní orgánové jdou ještě přes nezákonité nařízení a jak si přímo libují v protizákonných aktech libovůle.

Ale my přece vidíme, jak k těmto jazykovým nařízením došlo. Není žádným tajemstvím, že jsou kompensačním objektem straně Kramářově za uznání sovětského Ruska, které ona tak vytrvale potírá. Ale podle toho také dopadla. Musilo se Němcům udělati mnoho, mělo-li to pana dr Kramáře uspokojiti, jenž již jako první ministerský předseda svoje stanovisko k Němcům projevil slovy: "Nebudeme míti třeba báti se Němců. Nebudou se moci hnouti v tomto státě, jen když my zůstaneme zdraví a silni. " a jenž teprve nyní zase ve stejném smýšlení vydal napomenutí "Nebát se a zůstat silným! " Nuže, dr Kramář může býti spokojen! Ale jak smýšlí německý lid o tomto nestvůrném jazykovém nařízení, to zdá se vám býti lhostejno.

Ale také na vaší straně jsou již dnes prozíraví mužové, kteří cítí, že z takovéto setby bezmezného záští nemůže vzejíti nic jiného, nežli rovněž taková, avšak spravedlivá zášť. Znamením takového poznání je skutečnost, že dva ministři odepřeli dáti svůj podpis pod toto jazykové nařízení. Přijde doba, kdy budete trpce litovati, že jste svojí nenávistnou, vždy násilněji vystupující politikou odpírání práva a vědomého pokořování od samého začátku znemožnili získati Němce, tuto cennou čtvrtinu veškerého obyvatelstva, pro mírumilovnou spolupráci, a že jste tím však také v osudné zaslepeností zasypali jeden z nejdůležitějších pramenů státní síly. (Potlesk u stoupenců. )

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dále má slovo pan sen Viktor Dyk.

Sen. Dyk Vážený senáte! Vyslovuji především radost nad tím, že senát vydal známku života. Není to plný život, ale je to alespoň jeho počátek. Činím tak tím spíše, poněvadž moje mínění je, že trvalé mlčení senátu učinilo by jej zbytečným, a že by neměl smysl senát, který by, jako dobře cvičený pes, jen aportoval.

Dále budiž mi dovolena malá vzpomínka. Poslední řeč, kterou jsem mluvil v těchto místech za revolučního Národního shromáždění, byla pronesena pravé onoho dne, kdy se rokovalo o ústavě republiky. A já, vzpomínaje toho, kladu otázku, bylo-li tenkráte s hlediska politického oportunní, že stavělo se tak ono "oficielní " proti "státní " a bylo-li také oportunní, že v pozdních hodinách večerních zamítl se návrh dr Kramáře, aby každý státní zaměstnanec byl povinen znáti státní jazyk. Kladu ještě otázku. Bylo-li dále oportunní, že 6 let to trvalo, než po jazykovém zákonu se přikročilo k prováděcímu nařízení? Odsunouti problém není vždycky nejlépe. Je-li řešení těžké, může se v budoucnosti ještě ztížiti.

Přikročuji k dotazu samému. Z řečí, které zde byly předneseny, jsem pocítil jako ohlas dětských let, kdy jsem čítal o vraždění neviňátek. Kdybychom měli věřiti panu dr Löwovi, kdybychom měli věřiti panu dr Hellerovi, pak bychom došli k tomu mínění, že patrně nic se nestalo v Karlových Varech, než že 10.000 lidí táhlo před okresní hejtmanství, aby projevilo svoji veškerou úctou panu okresnímu hejtmanovi (Výborně! ) a že by se rozhodně nebylo přihodilo nic, kdyby se do toho nebyli vmíchali jacísi zlotřili policejní strážníci. A ti zkazili loyální nadšení, náladu těchto 10.000 do té míry, že pak došlo k určité disonanci. Podotýkám zde, že páni s německé strany, kteří takto referují o událostech, vzbuzují v nás, kteří jsme trochu prodělali různé ty demonstrace a kteří jsme trochu více riskovali, než výtržnici v Karlových Varech, pocit hluboké ironie. Jestliže se nám např. vykládá, že nebylo možno, aby se házelo na policii kamením, poněvadž tam kamení nebylo, suše konstatují, že je zde několik členů v českých řadách, kteří vědí, jak se to dělá, a my, kteří víme, jak se to dělalo, jsme trochu skeptičtí vůči těm 10 tisícům neviňátkům. A naši skepsi posiluje ještě něco, o čem se s německé strany a tuším ani s české nemluvilo. Předehrou k tomuto loyálním projevu, který těchto l0 tisíc chtělo učiniti, bylo, že jakýsi pan stavitel Rössler, který byl dojat stížnostmi svých zedníků a dělníků na daně a různé obtížení, se odhodlal, že jej povede k okresnímu hejtmanovi, aby tam tuto věc urovnal. (Předseda Klofáč ujímá s předsednictví. ) Začal toto narovnávati v pocitu jakéhosi "silného rozčilení " tím, že sesadil toho okresního hejtmana. Podškrtávám ta sláva "silné rozčilení" a chci tím dokázati, že to "silné rozčilení " nebylo teprve vyvoláno policií a nějakými činy, které by od ní pocházely, že nebylo vyvoláno pendreky, ale že toto silné rozčilení háralo již v srdci pana stavitele Rösslera tak, že se přeneslo také do nitra německých sociálních demokratů, což nemůže příliš překvapovati ty, kteří znají historii. Za Rakouska od prvních chvil, kdy německá sociální demokracie vstoupila do vídeňského parlamentu, bylo její činění dirigováno směrem protislovanským a specielně protičeským. Nechci zde vzpomínati ještě dále, nechci zde uváděti výroky Marxovy, čistě protislovanské. Mluvím jen o parlamentní praxi, jak se ve Vídni prováděla, a tu vzpomínám, že není to po prvé, co němečtí sociál ni demokraté se angažují v aféře jazykových nařízení, že učinili tak již dříve, již před 29 lety při příležitosti jazykových nařízení Badeniových. (Výborně! ) Tenkráte neváhali, jako neváhají dnes, postaviti se po boku Wolfův a Schönererův, tenkráte byli nejpřednější rozbíječi Badeniho vlády, a jestliže dnes pan dr Heller tak tklivými slovy vykládá, jak je pěkná reciprocita, připomenul bych panu sen. dr Hellerovi, že jazyková nařízení, proti kterým tenkráte nacionálové za pomoci sociální demokracie brojili, spočívala na této reciprocitě, a tato reciprocita byla provedena do toho detailu, že v celých jazykových nařízeních se nemluví ani o češtině, ani o němčině, že skutečně tam neposkytovala se žádnému národu zvláštní výhoda. Byla to ideální reciprocita na základě určitých rozvrstvení, která snad nebyla vždy právě výhodná, ale reciprocita to byla. Prosím, proti těmto jazykovým nařízením, která spočívala na základě reciprocity, němečtí sociální demokraté spolupracovali co nejoddaněji a jejich velkým triumfem bylo, že se podařilo svrhnouti vládu Badeniho. My jim to nemůžeme vyčítati, musíme jim býti za to vděčni, my, kteří si vzpomínáme, kolik tenkráte chování německé sociální demokracie a Němců vůbec přispělo k oživení a utvrzení naší národní myšlenky. My jim to nevyčítáme, my jim kvitujeme velkou zásluhu o vybudování československé samostatnosti. (Výborně! - Sen. Niessner [německy]: Tedy nevybojovali jste vy tu samostatnost, nýbrž my! ) Vy jste donutili národ československý, aby si vybojoval svobodu. Byli mezi politiky českými mnozí, kteří byli ochotni smířiti se se spravedlivým Rakouskem. Byla to většina národa, k níž já jsem nenáležel. Ale byla to většina národa. Vy jste donutili tuto většinu národa, že se postavila proti Rakousku. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Ted pášete totéž bezpráví, které činili Rakušané! ) K tomu přijdu ještě také. (Sen. Toužil: Prapodivně jste se stavěli proti Rakousku! Byl to Lang, který vedl policii na české poslance do rakouského parlamentu! ) Dovolte, abych vysvětlil, jak se věci staly. Tenkráte proti většině obstruovala menšina způsobem, který mařil veškeré jednání, čili menšina znemožňovala výraz většiny. Za těchto okolností byla přivedena policie do parlamentu, a já myslím, že nemluvím pouze za svou stranu, řeknu-li, že za podobných příležitostí musí býti policie do parlamentu přivedena zas, jakmile by chtěla menšina terorizovati většinu. Demokracie basuje na většině. (Sen. Toužil: Demokracie, to je pendrek! - Sen. Kroiher: Ano, právě demokracie je pendrek, to je pravda!) Já jsem byl příslušníkem strany, která nikdy pro tyto rozpočty nehlasovala, strany, která vydala první prohlášení, které nepočítalo s Rakouskem. Prosím, aby kolega Toužil vzal tato fakta na vědomí. Ale já jsem mluvil o historii, o tom, jak němečtí sociální demokraté se tenkráte angažovali. Mohlo by se mně namítati, že angažovali-li se neprávem tenkráte, že se angažují právem dnes. A právě přicházím k tomu, co mi bylo namítnuto, že my děláme to, co dělalo Rakousko. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Ještě hůře jako v Uhrách! ) Tato paralela poněkud kulhá. V Uhrách měli na papíře všechny zákony ve prospěch menšin národnostních, ale tyto zákony maďarské nikdy dodržovány nebyly. U nás se dodržují ta ustanovení, která jsou na ochranu práv menšinových, než ta ustanovení, která garantují právo národa státního. To je poměr docela jiný.

Abych se konkrétně zmínil o jazykových nařízeních, tedy celý tento spor, vlastně celé to rozčilování Němců, a také německých sociálních demokratů, vzchází z toho důvodu, že není to snad nějaké bouření se proti křivdě, nýbrž proti znemožnění, aby oni křivdili. A typickým příkladem těchto je to, co se stalo v Liberci. Tento typický případ ukazuje na tohoto ducha, poněvadž v místě, kde je tolik a tolik Čechů, poměrně více než v Praze Němců, purkmistr odmítl Čechovu žádost, aby se mu dostalo českého domovského listu, s tím poukazem, že prý to ustanovení je nelegální, aby se také v tomto případě česky vyřizovalo české podání. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Vy děláte to není všude proti Němcům! ) Zde vám běží o otázku čistě prestyžovou, a jestli to činí nacionálové, tak je to konečně s jejich stanoviska vysvětlitelno, ale méně je to vysvětlitelno, jestli to činí také internacionálové. Je to čistě prestyžová otázka, a že je tomu tak, viděli jste to z toho, že pan Hartl, který zde o tom mluvil, pohoršoval se i nad tím ustanovením, že v tom případě, když je v zastupitelství obce Čech, tento Čech sám na toto české podání vyhotoví českou odpověď I to nazval pan Hartl závadou ilegálním aktem. Vy dáváte tomu všemu mravní podporu vy pokládáte jakožto zástupci a menšin za úhonu, jestliže nechceme uvaliti na všechny státní zaměstnance povinnost utrakvismu. Vy však na druhé straně žádáte, aby v německých krajích nebyla nutna znalost jazyka českého. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: My žádáme rovnoprávnost! ) Prosím, ta rovnoprávnost vypadá potom tak, že sice je povinen český úředník ovládati němčinu, ale je to zároveň rouhání proti německému pámbíčku, jestliže se žádá také od Němce, aby rozuměl češtině a po případě ji ovládal. To není, rovnoprávnost, to je zvrácení rovnoprávnosti. Vy si stěžujete na útisk, ale ten útisk je čistě imaginární. Vy operujete těmi okresy, kde Němec nemá možnost jednati vlastním jazykem, ale vy zatušujete, o kolik Němců zde běží. Vy ústy vašeho řečinka dr Hellera jste tvrdili, že tu běží o nějaké chudé Němce, o dělníky. Prosím, kolik jich je? A jestliže je těch Němců několik tisíc, kolik je našich malých českých lidí, kteří musejí se prostě z důvodů praktických učiti jazyku toho kraje, ve kterém žijí? Co pokládáte na naší straně za povinnost, to vám připadá příhanou. A proto neběží zde o důvody věcné, nýbrž o důvody prestyžové.

Vy nereklamujete právo, vy reklamujete bezpráví na nás a s tím - dovolte, abych to řekl přímo - s tím my se prostě nikdy nesmíříme. A jestliže vy zde chcete vyvolati boj, teda říkám, že v tomto bojí musíte prohráti, poněvadž se nenajde beze škody své ani jediná československá strana, která by se nepostavila proti principu, že Čech v některém místě Československé republiky přestává býti příslušníkem státního národa a že je občanem druhého řádu. Vy nereklamujete právo minoritní, vy reklamujete pro sebe právo majoritní a v tom je ten podstatný rozdíl, na to přistoupiti nemůžeme.

Nepodařilo se prokázati ani v nejmenším, že by skutečně křivda, o níž se mluví, se stala. A jestliže jeden z posledních vašich řečníků, tuším sen. Hartl, vysvětloval původ těchto jazykových nařízení tak, že byly kompensačním objektem, aby se mohlo zároveň uznati sovětové Rusko, tedy konstatuji, že strana, jejíž mám čest býti členem, nikdy nehandlovala v této věci, že nikdy se nesmířila s uznáním sovětového Ruska, aby touto obětí vykoupila nějaké jazykové nařízení, poněvadž myslím, že vydati jazyková nařízení uložil jazykový zákon všem stranám a bylo by to zlé, aby některá česká strana měla politicky vykupovati to, že se našim hraničářům dostává kousek práva. Já říkám "kousek práva ", poněvadž námitky, které jsou sneseny proti jazykovým nařízením se strany hraničářů, jsou velmi vážné a ukazuje se, že prakticky mnohé, co se na papíře zdá vymožeností, ve skutečnosti jí není.

Míněním mým je, že jazyková nařízení nesmějí býti zhoršena v tom smyslu, že by byla porušena idea státního jazyka a státního národa a že naopak musejí býti korigována tam, kde snad formulace se jeví nedostatečnou a kde jsou závady v tomto směru. Jestliže Němci nedovedou resignovati za změněných politických poměrů na své výsady, nechť pochopí, že my nemůžeme a nechceme resignovati na svá práva, státně se vyžití. A to je právě to, oč tu běží. My nikdy nepřistoupíme na to, aby jedna čtvrtina znamenala tolik jako tři čtvrtiny. My nemůžeme to učiniti z toho důvodu, že v tomto geografickém položení, v politické situaci, v niž žijeme, by znamenala tato abdikace zindiferentnění celého státu, znamenala by, že většina by se dala paralyzovati menšinou a že by v mezinárodních situacích, které mohou nastati, byla pasivním svědkem, jak se rozhoduje o jejím osudu. Není tuším Čecha, který by mohl raditi k této pasivitě. A z toho plyne pouze jediné. (Sen. Fijala: Kolik hlasů má koalice?) Stát bez vůle je tělem bez ducha. Ale tuto vůli nemůžete určovati vy, kteří jste nevykonali nic pro vybudování tohoto státu, nýbrž vše proti němu než byl, a vše proti němu když byl, tuto vůli musíme representovati my, kteří jsme s ním sloučeni svým celým osudem, s bytím a nebytím tohoto státu. Naše zájmy národní jsou totožné se zájmy stáními, avšak toto nelze říci o vás, a to je ten podstatný rozdíl. Jestliže my reflektujeme na pojem státního národa, nečiníme to z toho důvodu, že bychom chtěli šikanovati menšinové národnosti, nýbrž my to činíme proto, že je to nezbytnost politické situace, životní nutnost, živnost pro nás a není to nějaká fikce, jak tvrdíte vy. (Sen. Niessner [německy]: Duch "Národních Listů" vznáší se nad vodami! ) Dovolte, abych zde několika slovy... (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Ve dvou letech mluvíte jinak! ) Dovolte, abych několika slovy také reagoval na řečí o policii, a těch pendrecích. Lituji, že řečníci se šířili více o tom než o jiném, poněvadž bych si tu debatu byl představoval poněkud hlubší a zásadnější. Ale když už se tak stalo, konstatuji prostě: jestliže vy máte politický interes potírat armádu a potíráte policii, tedy to nečiníte ze zájmu o zlepšení poměrů ve státu, nýbrž činíte to přímo opačně. (Sen. Fijala: Vy jste když také nebyl tak nadšen pro policii, když jste byl zřezán! ) Prosím, to byl nepřátelský poměr a já jsem se nikdy nevydával za přítele Rakouska. (Sen. Fijala: To se vám může státi ještě u nás znovu, že můžete být bit pendreky rakousko-uherskými a budete možná míti o tom jiný názor! - Ser. Niessner [německy]: To jste ale ve vaší straně osamocen! Ve vaší straně vydávali se velice četní za dobré přátele Rakouska! ). Není to zrovna tak pravda! Isolovaný ne. Dovolte, abych konstatoval... (Sen. Luksch [německy]: Nezapomínejte, že právě ultimatum Srbsku podepsali vaši lidé - Trčka atd. ) Upozorňuji, že to nebyli političtí ministři. Nebyli to poslanci, nebyly to osobnosti politické a legitimované. Ale já zde konstatuji (Výkřiky. - Sen. Kroiher: Vy jste byli ještě červení k tomu! - Sen. Niessner: Nemluvte o historii! ) Ale já zde na všecky vaše pendrekové řečí odpovídám toto: My se nikdy nesmíříme s takovým stavem, aby ti, kteří představují stát, kteří hájí autoritu a udržují úctu k zákonům na půdě Československé republiky, se stali fackovacími panáky. My myslíme, že stát musí chrániti ty, kteří chrání stát proti těm, kteří tento stát napadají. Jsme toho mínění, kdyby se tak nedělo, že došli bychom ke konsekvencím velice nemilým. Jestliže včas nezakročí pendrek, musí zakročovati střelná zbraň, důsledky jsou daleko horší. Proto myslím, že není nutno rekriminovati. (Sen. Niessner [německy]: Nejen pendreky, nýbrž také ručními granáty proti všem, kdo jsou nespokojeni s koaliční politikou! Vy zaměňujete stále koalici za stát! ) My nemáme žádného důvodu, aby se užívalo ručních granátů, my jistě nevyvoláme tu situaci. Kdyby ale taková situace byla vyvolána, opakuji, všemi prostředky musila by býti hájena autorita státu. Je ovšem možno, že při zakročení policejní stráž v tom či onom případě někomu ublížila, jestliže se kdo bojí, ať nechodí do lesa, a jestliže kdo má hrůzu z pendreků, ať se nemísí do demonstrujícího davu. Tím se nedorozuměním vyhne, poněvadž myslím, že snad ani pan kolega nebude vážně tvrditi, že by věc německá a právo Němců záviselo na tom, jestli těch demonstrantů na ulicích karlovarských je 9 nebo 10.000. Myslím, že rozvážný člověk může tak být bez skrupulí, že by snad německou věc ohrozil. Opakuji, my máme zájem, abychom hájili ten stát, my tento stát budeme hájiti a jestliže se nám vrhlo do tváře slovo reakce, tedy musím říci, že si právo reagovati nedáme vzíti nikdy nikým, my budeme reagovati a to na slova slovy, na důvod důvodem a na násilí silou. To je jasné, chceme-li skutečně udržeti autoritu státní a všechno, co s pořádkem souvisí a co se dotýká také životních zájmů občanstva německého, poněvadž ve většině své ani toto nemá zájmu na tom, aby poměry zde dospěly do stavu takové rozháranosti, že by z toho byly důsledky hospodářské, které by zasáhly také je. A dnes, za demokratických řádů občanstvo menšinové má možnost, aby své stížnosti, své námitky tlumočilo na foru legálním a nemusí demonstrovati proti panu okresnímu hejtmanovi, který konec konců je figurou, jež nerozhoduje a který nemůže tento problém česko-německý vyřešiti, i kdyby snad náhodou byl disponován tak učiniti. Prosím, my reagovati na to budeme, ale přáli bychom si, aby nedošlo k této reakcí silou proti násilí, nýbrž důvod se stavěl proti důvodu. My si přejeme, aby boj, který konečně je zde nutný, se dál prostředky kulturními.

Opakuji, naše strana není tak početná, aby mohla koalici diktovati, ale to, co tlumočíme, není - myslím - projevem citu jednotlivé strany, nýbrž troufám si to říci, velké části národa, které záleží na tom, aby se udržel na půdě republiky stav zákonný klid, a aby postavení našeho národa, jelikožto národa státního bylo udržováno prostředky nenásilnými. My se neoddáváme ilusi o duševním stavu Němců. Já, jako český nacionál, liším se od nacionálů německých tím, že necítím vůči německým nacionálům a vůbec příslušníkům německého národa slepého zaujetí, jako oni mají proti nám. Snažím se pochopiti dnešní duševní stav Němců, to ovšem neznamená, že bych se zařizoval podle tohoto duševního stavu. Vidím, že je tam ještě takové doznívání válečných věcí, že předpoklady pro nějaké mírové jednání mohou existovati pouze u fantasta. Dnes prostě není taková situace, aby se dalo mluviti o klidném nějakém vyrovnávání. Je to také těžko, poněvadž Němcům jsme nepohodlni, poněvadž jsme těleso cizí mezi nimi, oddělujeme Německo od Rakouska a bráníme jejich světovládným ambicím. Stejně jako oni mají určité důvody hleděti na nás nepříznivě, stejně u nás je přirozené, že my s nemalou nedůvěrou díváme se na velikého souseda, který v minulosti projevil tak málo přátelství vůči našemu národu.

Neříkám, že povaha Němců se nemůže změniti, neříkám, že německý národ nemůže dojíti k tomu přesvědčení, že pokračování v jeho imperialistických snahách by znamenalo úplné zničení ne pouze Německa, ale i celé Evropy, že by znamenalo vydání tohoto kontinentu na pospas jiným a znamenalo by také derutu veliké části bílé rasy. Jestliže tyto názory na straně německé nabudou vrchu, jistě se dostaví ten stav, kdy bude možno hovořiti klidněji a kdy také ty poměry se utváří smířlivěji. Dnes, opakuji, není tohoto psychologického předpokladu a proto beru ty věci tak, jak jsou. Němci prostě doufají, že mohou svým odporem vzíti nám to, čeho jsme s těžkými obětmi dobyli. Ale musím doznati, že nám by bylo těžké, abychom po tolika obětech doznali, že jsme obětovali nadarmo, abychom se zřekli všeho toho, proč trpěly celé generace naše, proč trpělo tolik lidí českých před válkou i za války. Jestliže nechtí abdikovati Němci, měli by pochopiti, že nemůžeme abdikovati my též. Co tu zbývá? Zbývá nutnost, tento rozpor vyříditi tak, jak se v politickém životě vyřizuje: nikoliv násilím, ale politickou prací, aby se boj, který je tu, proměnil v soutěž. V této soutěží zvítězí ten, kdo bude zdatnější, v této soutěží zvítězí silnější duch a silnější charakter. To ponechme vývoji věcí. Naší snahou je, aby tento boj, který uznáváme za nutný, se dál ve sféře duchovní, aby se nedál prostředky, které by znemožňovaly prosperitu této republiky. Já se výsledku boje, jakmile takto bude veden, nebojím. Větev německého dubu, jež si říká "sudetská", je suchou ratolestí. Jestliže jako kulturní člověk se dívám, co znamenalo v těchto sudetských zemích němectví a co znamená, nemohu než říci, že není takového druhu, abychom se my musili soutěže báti. Minulost, tisíciletá minulost je spjata s námi Čechy, a jestliže vy počítáte dnešní stav, jestliže vy se díváte na sílu snad hmotnou, která relativně mluví pro vás proto, poněvadž jste žili za poměrů příznivějších, kdežto my jsme za éry Rakouska byli všemožným způsobem tlačeni ke zdi a posunováni do pozadí, tedy my musíme proti tomu uvésti, že němectví sudetské. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Palacký pravil "Kdyby Rakouska nebylo, musilo by býti utvořeno! Vy jste se stali velikými pomocí Rakouska, podívejte se na Srby a na ostatní! - Sen. Luksch [německy]: Kramář to řekl! - Sen. Kroiher: Věřte mu také v jiných věcech, když se naň odvoláváte! )

Týž Palacký ale také napsal po letech: "nyní již pouštím naději na udržení státu rakouského" a "byli jsme před Rakouskem a budeme po něm. " (Výborně! )

Co byla, pane kolego, Vídeň před rokem 1526, nežli svobodnou volbou byl Ferdinand zvolen králem českým, co byla Vídeň tehdy a co znamenala Praha? Praha byla tehdy centrem, kdežto Vídeň byla provincií. Ne, my se nestali velikým Rakouskem a Vídní. (Sen. Kroiher: Jsouce si vědomi lesku! ) Ano. A v jedné jasné chvíli, ten, jenž zvolal: "Ich bin ein deutscher Fürt, was wollen denn die Čechen?" a napsal do Prahy jakési psaníčko, že je si vědom lesku, který česká koruna jeho rodu přidala. Tedy, prosím, dívejme se na to trochu historičtěji a klidněji. Ostatně, opakuji, nám nejde o to, co bylo, ale nám běží o to, co bude. Ani nejkrásnější minulost by neuchránila národ smutného konce, kdybychom ukázali, že jsme nehodnými velkých předků. Sebevětší minulost německá by neuchránila Němce, kdyby ukázali, že nejsou hodnými nástupci těch, jichž velikost upírati nechci.

Musíme se podívati na ten stav, který tu je u Němců zdejších a tu promiňte, že se dotknu trochu něčeho, o čem se zde málo mluvívá. Jsem spisovatelem a dotknu se literatury. Prosím, jmenujte mně z vývoje sudetského němectví jediného Němce, který by vůbec v životě Němců se stanoviska celonárodního hrál nějakou roli vynikající. Podívejte se, Rilke, velký básník zdejší nepochybně, tento Rilke opustil Prahu, žil a žije v cizině a píše dnes francouzsky. Podívejte se na jiného, také pozoruhodného básníka mladšího, Werfla. Tento Werfel cítil, že na půdě československé jeho produkce se cítí stísněna, že se mu nepracuje dobře a odešel do ciziny; a podívejte se na jiného, o němž možno se stanoviska kritického říci, že má slušnou úroveň. Prosím takový Max Brod, kdo to je? Je to tuším sionista. Prosím, jděme dále. Všimněme si všech vážnějších representantů kulturního života německého. Opusťte pak literaturu a jděte na universitu a shledáte, že váš německý národ své zastupování ve všech oblastech života musí ponechávati přes velký odpor arijské mládeže německé příslušníkům rasy semitské. To je věc, kterou nemůžete oddisputovati, ani to ne, že ve vašich řadách jsou to příslušníci oné zmíněné rasy, kteří jsou avantgardou německých zájmů plemenných. Co to dokazuje? Nepochybně řeknete: "I vy máte ve svých táborech také takové jednotlivce. " Ale prosím, konstatuji, že v českém životě přece tito jednotlivci, o jichž rasové příslušnosti možno pochybovati, nenabyli nikdy posice dominující, že snad hráli roli čestnou, ale neměli roli vůdce svého národa. Podivil jsem se vždy, že to byl, řekněme v takové nacionální "Bohemii", zrovna pan dr Kafka, který tam vedl nejnacionálnější řečí. A takových případů by se dalo vyjmenovati mnoho. (Hluk. ) Říkám jen, že vaše větev sudetská není větví zelenou. Je větví, ne-li suchou, tedy sesychající. To nás nemůže vésti k nějakému optimismu a velmi jsem povděčen za to, že také do českého tábora nám připomínáte povinnost. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: To je sprostota, urážeti celý národ! ) Ale není to urážka, neurážím národ, konstatuji pouze fakta, proti nímž konečně můžete uváděti, máte-li je, fakta jiná. Opakuji, že z tohoto rozháraného stavu sudetského Němectva nesmíme, jak pravíte, čerpati snad přesvědčení, že můžeme povoliti ve svém duchovém úsilí. Nesmíme v žádné oblasti našeho života pro to zlenivěti. Připouštím také, že dnešní stav se u vás může zlepšiti, že se vaše větev zazelená a že záhy uvidíme mnoho sudetských geniů, kterých bohužel dosud postrádáme. Není vyloučena možnost, že tato větev se zazelená, ale až se zazelená, doufám, že bude dělati rozumnější politiku a pochopí, že není ještě nějakou provokací a křivdou, jestliže mezi Berlínem a Vídní je Praha, která chce žíti na svůj způsob, a jestliže chce do dějin lidstva přinésti to, co vy vedle toho Berlina a Vídně přinésti nemůžete: Nový tón, nový život.