Polícia v Bratislave nepovolila dne 30. apríla t.
r. slávnosť nad hrobom bývalého poslanca
s. Nagyho s odôvodnením, že cirkevná
vrchnosť to nechce povoliť.
Mobilizované robotníctvo, ktoré sme už
nemali času vyrozumeť, že slávnosť
je zakázaná, začalo sa popoludnie o 6. hod.
schádzať pred bránou cmitera, kam prišla
polície a rozohnala ich surove.
Pýtame sa preto pána ministra vnútra, jak
hodlá potrestať úradníka, ktorý
vydal zákaz tejto slávnosti?
V Prahe dňa 3. mája 1929.
Neudržitelné pomery, v akých jest pracujúca
trieda na Slovensku, núti mnoho rázy robotníkovi
k tomu, že musia donucovať svojich zamestnávateľov
stávkou alebo prerušením práce, aby
im zvýšili mzdy o niekoľko halierov na hodinu.
Zamestnávatelia pri akomkoľvek sebe menšom spore
s robotníctvom okamžite obratia sa na úrady
a žiadajú četnickú ochranu.
Tak sa stalo, že stavebné robotníctvo zamestnané
na stavte štátnej nemocnice v Žiline musilo vstúpiť
do stávky. Tuto stavbu prevádza firma Friedner v
Žiline. Dňa 29. IV. 1929 dostavila sa na stavbu četnická
hliadka pod vedením strážmajstra Kozáka,
ktorý vyzýval prítomných robotníkov,
ktorí čakali na murárskeho políra
Richtera, aby okamžite nastúpili prácu. Robotníci
odpovedali, že čakajú na políra, s ktorým
sa chcú dohodnúť. Na čo strážmajster
Kozák hrubo začal proti robotníkom vystupovať,
čo dokazujú stiažnosti a následujúca
zápisnica:
napísaná dňa 29. apríla 1929 v záležitosti
stiažnosti robotníkov Dedič Imrich, obyvateľa
v Žiline a Kašubiaka Štefana zo Žiliny, proti
četnickému strážmajsterovi Kozákovi
pri intervencii četnickej hliadky dňa 29. apríla
na stavbe štátnej nemocnice v Žiline.
Na stavte firmy Friednera v Žiline vypukol mzdový
spor pre nedodržovania kolektívnej smlúvy zo
strany uvedeného zamestnávateľa. Následkom
tohoto mzdového sporu dostavili sa uvedení robotníci
na stavbu štátnej nemocnice, pri čom čakali
na stavbyvedúceho, aby sa dohodnuli. Zednický polír
Richter, ktorý byl horemenovanou firmou k vedeniu stavby
poverený, sa nedostavil, ale dostavila sa četnická
hliadka, kde uvedený strážmajster Kozák
spolu s troma druhými četníkmi vyzval robotníkov,
že ktorí chcú pracovať, aby išli.
Na to Kašubiak Štefan podotknul, že ako môže
začať pracovať, keď nie je tam stavbyvedúceho,
aby sa pojednali. Na to uvedený strážmajster
bušil Kašubiaka dva razy do pŕs s tým,
aby sa odtiaľ ztratil.
Od tohoto išiel ku Dedičovi a hovoril dotyčnému,
aby hľadel zmiznúť. Keď uvedený Dedič
mu odpovedal, že čaká na poliera, aby sa dohodnuli,
jednoducho mu dal dve facky.
Štefan Kašubiak, Dedič Imre, sťažovale,
Kopas Rudolf, svedok.
Dedič Imrich a Kašubiak Štefan, obyvatelia zo
Žiliny, podávajú stiažnosť na četnického
strážmajstra Kozáka, prítomného
na intervencii pri stavte štátnej nemocnice 29. apríla
1929.
Žilina, dňa 29. IV. 1929. |
v Žiline. |
Dolupodpísaní podávame stiažnosť
oproti četnickému strážmajstrovi Kozákovi
a spol. pro hrubé porušovanie služobných
predpisov a žiadame, aby proti uvedeným bolo zavedené
disciplinárne a trestné pokračovania.
Uvedený strážmajster súril dva razy
Kašubiaka Štefana do pŕs a Dediča Imricha
dva razy udrel po tvári pri vykonávaniu svojej služby
dňa 29. apríla 1929.
Bližšie okolnosti uvedené sú v pripojenej
zápisnici. Dúfajúc, že našej žiadosti
láskave vyhoviete, znamenáme s úctou,
Štefan Kašubiak, Dedič Imre. |
Dedič Imrich a Kašubiak Štefan obrátili
sa zo uvedenou stiažnosťou na okresný úrad
v Žiline a žiadali okamžité disciplinárne
a trestné pokračovanie oproti jmenovaným
četníkom. Policejní komisár Jakubčík
s poukazom na to, že on v tom nič robiť nemôže
odkázal robotníkov na okresného náčelníka.
Preto zpytujeme sa pána ministra:
1. Vie pán minister o tomto fašistickom vystupovaniu
vládnych orgánov vôči robotníctvu?
2. Je ochotný riadne vyšetriť brutálny
postup četnictva a toto podle zásluhy potrestať?
3. Je ochotný zakročiť tiež proti policejnému
komisárovi Jakubčíkovi, ktorí svojou
ľahostajnosťou dodáva četnictvu ešte
viac odvahy?
V Prahe dňa 3. mája 1929.
Severočeská banka a hutná spoločnosť
"Herkuka" má pri Košiciach magnezitovú
baňu. V tejto bani každoročne stávajú
sa nešťastia výbuchy, zasypania atd., pri čom
vždy bývajú usmrtení a na celej život
zmrzačení robotníci.
Tak sa to opakovalo noho roku dňa 10. apríla. V
tento deň stal sa v bani hrozný výbuch, ktorému
za obeť padol robotník Tožej Pavel, Dudek Ján,
Jonov Jan a Joch Jozef. Prvý z nich bol výbuchom
dynamitu takmer na kusy roztrhaný. Nešťastie
stalo sa tak, že správa bani nestarala sa vôbec,
čo sa má stať s dynamitovými patronami,
ktoré boly do kameň zavrtané a nevybuchly,
napriek tomu, že bolo robotníctvom na to upozorňovaná.
Taký nevybuchnutý patroň explodoval, keď
doň ho zakopol čakanom nič netušiaci
Tožej Pavel, pri kopaní magnezitovej rudy. Tento výbuch
bol tak silný, že Tožeja usmrtil a iných
troch robotníkov ťažko zranil, ktorí zápasia
so smrťou.
Keď po katastrofa prihlásil sa robotník Julo
Illés ako svedok policajnej vyšetrujúcej komisii
a udal, aké pomery panujú na bani, menovite že
priamo zločinne sa hazardiruje so životami robotníctva
a na dôkaz toho doniesol jeden taký nevybuchnutý
dynamit, ktorý on našiel (a to snáď zachránilo
jemu a iným spolurobotníkom život), bol preto
na druhý deň prepustený vraj pre krádež
dynamitu. Na druhej deň išiel na políciu a
tam chcel svoju výpoveď doplniť, ale bol odmietnutý.
Naproti tomu však priniesol "Slovenský Východ",
orgán košickej polície zprávu o výbuchu
z.12. apríla, v ktorej sa snaží vinu uvaliť
na komunistov. Píše tam, že o menovanom robotníkovi
povedali, že je komunista a že povedal keď bol
prepustený, že sa na tom mieste stane nešťastie.
Keď toto podezrenie pustila košická polícia
v "Slovenskom Východe" vedela, že je to
nie nič iného, oko denunciacia komunistov a preto
sa dotyčného robotníka ani plen neopovážila
zatknúť. Robotník Illés bol prepustený
len po svedectve, ktoré vypovedal po strašnom výbuchu,
oko očitý svedok. Tento fakt nevyvráti zpráva
baní ani svojím nesprávnym udaním
dňa prepustenia Illésa.
Je to priamo úžasné, keďže takto
pribieha na pomoc správe bani miesto čo by boli
vinici čo najprísnejšie potrestaní.
Každý laik hneď mohol zistiť, že ako
sa výbuch stal, zistila to i vyšetrujúca policejná
komisia a to tým viac, že sa katastrofy opakujú
takmer každý rok, o čom je polícia veľmi
dobre informovaná. Na bani pracuje sa po čase, niet
nijakých záchraných opatrení, robotnici
poviazaní sú na provazoch a tak kopú rudu
vo veľkých priepastiach a kel by náhodou spadol
jeden robotník, strhne s sebou ostatných. O to sa
však spoločnosť nestará, ale žene
sa šialene za ziskom, nech to stojí trebárs
potoky robotníckej krve.
Preto pýtáme sa pánov ministrov:
1. Či majú vedomosť o tomto a o minulých
nešťastiach v tejto bani?
2. Či chcú dať tento prípad prísne
s pribraním zástupcov parlamentného klubu
interpelujúcich vyšetriť a vinikov potrestať?
3. Ako mieni donútiť pán minister spoločnosť,
aby táto zaopatrila sociálne rodinu zavraždeného
robotníka Tažeja?
V Prahe, dňa 3. mája 1929.
Dne 29. dubna t. r. udál se v jednom oddělení
továrny na třaskaviny v Semtíně výbuch
explosních látek pro vojenské účely.
Následky výbuchu byly katastrofální.
Objekt A byl rozmeten a v troskách i daleko v lese rozmetány
byly kusy těla dělníků: Jos. Skaláka,
Josefa Kohoutka, Karla Hosmana, Bedřicha Hosmana a Josefa
Jiroše. Kromě toho bylo zraněno 16 dělníků.
Je pohřešován dělník Josef Šoupal,
o němž lze souditi, že je rovněž
mezi obětmi. Kromě ztrát na životech
a vedle zranění byly způsobeny v širokém
okolí ohromné škody hmotné. Tomuto výbuchu
předcházel již 26. dubna výbuch menší,
o němž nebylo veřejnosti podáno zpráv,
ač byli při něm 4 dělníci zraněni,
z nichž dva zranění podlehli.
To je zjev hanebný a trestuhodný. Výbuch
v semtínské továrně "Explosia"
souvisí s horečnými přípravami
válečnými, jež se uplatňují
ve všech oborech, zejména ovšem ve zbrojovkách
a továrnách na třaskaviny a na otravné
plyny. Válečné přípravy mají
tak horečné tempo, že v továrnách
se nedbá ani potřebné opatrnosti a nutných
opatření k zabránění katastrof,
jichž obětí jsou v prvé řadě
zaměstnaní dělníci a dělnice.
Dělníci jsou donuceni k rychlému pracovnímu
tempu, k velkým výkonům a při tom
jsou nedostatečně placeni. Také při
neštěstí není dostatečně
o ně a jejich rodiny postaráno.
Za katastrofu činíme odpovědnu nejen správu
závodu, ale zejména vládu a ministerstvo
národní obrany, pod jehož dohledem se v závodech
na válečný materiál pracuje.
Dělnictvo ovšem nemůže se spokojiti s
konejšivými zprávami vládních
kruhů. Ono musí samo bojovati nejen o svoji existenci,
ale i o svoji bezpečnost, své zdraví a život.
Katastrofa semtínská měla by vzbouřiti
všechno dělnictvo k otevřenému boji
proti racionalisaci a proti přípravám k válce
a proti válečnému nebezpečí
vůbec.
Podepsaní táží se pana ministerského
předsedy:
1. Jak hodlá vláda potrestati členy správní
rady a vojenské činitele, kteří katastrofu
zavinili?
2. Poskytne vláda obětem nedbalosti úřadů,
resp. jejich pozůstalým, po celý jejich život
alespoň takovou pensi jako poskytuje bývalým
rakouským generálům?
3. Zruší vláda podle návrhů sovětské
vlády ihned muniční továrnu v Semtíně
a alespoň polovinu ostatních továren v ČSR?
Nebo chce dalším zbrojením potvrditi správnost
názorů komunistické strany, že kapitalismus
není možný bez militarismu a že odzbrojení
je možné teprve po revolučním svržení
buržoasie a po zřízení diktatury proletariátu
na celém světě?
V Praze, dne 3. května 1929.
Dne 7. března t. r. o 10. hod. dopolední střelil
se v sebevražedném úmyslu ranou z browningu
četnický strážmistr stanice mirovické
Gustav Studenovský. Rána prostřelila mu plíce
a způsobila těžké, životu nebezpečné
zranění. Po ošetření převezen
byl do nemocnice v Písku.
Sebevražedný pokus spáchal ze strachu před
soudním vyšetřováním, proti němu
vedeným. Včera ráno byl vyslýchán
auditorem soudu, což ho rozrušilo takovou měrou,
že se rozhodl skončiti svůj život. Dne
24. března přinesly některé denní
listy tuto zprávu:
Dne 7. března se střelil v sebevražedném
úmyslu četnický strážmistr Gustav
Studenovský ze stanice mirovické. Jmenovaný
trpěl již dlouho nervosou, která posledními
událostmi byla stupňována do té míry,
že jinak zvláště inteligentní tento
četník rozhodl se střelnou ranou vše
ukončiti. Nebyl to však strach, ani zbabělost,
co mu vtiskla smrtící zbraň do ruky, nýbrž
pravý opak. Byl znám jako četník,
dbalý svých povinností, ke každému
naprosto spravedlivý. Svůj čin spáchal
v předsíni četnické stanice z vlastní
pistole. Byl okamžitě převezen do nemocnice
v Písku, kde bylo konstatováno, že má
prostřeleny plíce. 14 dní se potácel
mezi životem a smrtí, až nyní dotrpěl.
Zanechává po sobě ženu. Studenovský
projevil před smrtí přání,
aby byl zpopelněn. Jeho přání bude
vyhověno.
Tragedie četnického strážmistra Studenovského
zasluhuje úplného objasnění. Ve vlastnoručním
dopise ze dne 4. března 1929, který se nachází
v rukou interpelantů, líčí zvěčnělý
svoji záležitost takto:
Na četnickou stanici v Mirovicích byl jsem přidělen
dne 20. března 1920. Z počátku vycházel
jsem s velitelem stanice vrch. str. Suchým zcela dobře,
ačkoliv jsem o něm slyšel nepěkné
zprávy. Také velitel stanice byl se mnou zcela spokojen,
čehož důkazem jest, že mne často
zval k sobě do bytu, jmenovitě na obědy.
U něho v bytě dlívaly také jeho neteře
z okolních obcí, já neviděl v tom
zcela nic zlého, a byv přímo donucen, mnohdy
nemohl jsem odříci pozvání k účasti
u oběda v příbytku velitele stanice.
Záhy poznal jsem však, v čem spočívala
vlastně veškerá obliba mé osoby u velitele
stanice, která rázem přestala a proměnila
se v opak, když jedné neděle přijela
mne navštíviti do Mirovic moje snoubenka, nynější
moje žena, a velitel stanice se dověděl, že
"mám vážnou známost".
Proto také jezdil velitel stanice od té doby často
do Písku a dožadoval se u představených
velitelů mého odstranění, podotýkaje,
že chtěl přece jen svobodného četníka,
a teprve když byl řádně poučen
o tom, že jemu nenáleží právo rozhodovati
o tom, jaký četník bude na stanici zařazen
- ustal, ale jen zdánlivě. A proto právě
započal přímo vynalézavě šikanovati
mne služebně, tedy tam, kde těžko bylo
opříti se proti bezohlednému právu
velitelskému. Přímo mne honil do služby
vždy a v každé době bez ohledu na moje
fysické vyčerpání někdy i spolu
se strážmistrem Moravcem, který, protože
tuto persekuci jasně prohlédl, hlásil se
raději na Slovensko. On, jakožto nábožensky
založený evangelík, nemohl vykonávati
církevní povinnosti, neboť musel dvakráte
a i vícekráte do měsíce konati se
mnou nedělní služby. Přesvědčil
se stejně jako já, že tyto nedělní
služby musel vykonávati se mnou jen on, zatím
co ostatní četníci tak činiti nemuseli.
Stálé konání služeb exekutivních
mezi obyvatelstvem umožnilo mně poznati poměry
v obvodě a i poměry četnické stanice
samé, jak se jevily zevně. Přesvědčil
jsem se, že četnictvo stanice v Mirovicích
nemá mezi obyvatelstvem v obvodě té vážnosti,
jakou by míti mělo, zvěděl jsem, že
mnozí občané smýšleli zejména
o veliteli stanice nepříznivě, slyšel
jsem mnohdy nepříznivou kritiku četnictva;
která mne uváděla v úžas, seznal
jsem, že v některých hostincích venkovských
obcí u Mirovic říkalo se posměšně
"četnická stanice" a přesvědčil
se, že hostinští byli vůči četnictvu
tak troufalí, že potkavše četníka
ve službě na návsi třeba v přítomnosti
starosty obce, zcela neostýchali se osloviti urážlivě
i četníka jim dosud neznámého na př.
slovy: "Tak kam jdete, raubíři", "dyť
on je samej bajonet, samá píka" atd., což
pokládal za nějak zvláště vhodný
žert k seznámení. Poznal jsem proto záhy,
že velitel stanice postrádá jadrný charakter,
že nejedná v intencích četnictva a službě
bezpečnostní prospěšných, že
zejména není důsledný, svědomitý
a vážnost a důvěru službě
prospěšnou, vzbuzující četnický
představený, neboť nikdy nebral za svoje měřítko
zákon a jeho ustanovení, nýbrž zcela
pod vlivem své neblahé minulosti z doby válečné
jednal vždy jen podle té které osoby a podle
vztahu vížících jej k ní.
Nevím, co by tomu kdo byl řekl, já jsem však
přesvědčen, že zde nebyl právní
stav, který každý četník již
svojí přísahou přislíbil plniti,
nýbrž já aspoň tvrdím, že
to byl ten nejzákladnější nepořádek,
působící našemu státu skutečně
zlo, neboť úřadům nedostalo se pravdy
v podáních neb aspoň ne pravdy celé.
Veřejnost pak sama neměla pro tyto důvody
právě potřebnou důvěru v nestrannost,
a již tímto faktem nebyla tedy vychovávána
ve prospěch a v zájmu bezpečnosti státu
od toho nejzákladnějšího pojmu, který
musí býti právě v širokých
vrstvách veřejnosti ustálen a vyžadován,
a přiznáván se, že jsem to těžce
nesl, vždyť zřejmě zájem našeho
státu v konání tom viděl jsem až
na posledním a rozhodně ne vždy na prvním
místě.
Stávalo se, a to velmi často, že někteří
občané v různých věcech hodlajíce
sděliti cosi četnictvu, žádali o možnost
učiniti ona sdělení výslovně
jen mně, uvádějíce, že k němu
nemají důvěru. (Láznička; Blahna
pod Pozn.)
Přímo chorobné, abych tak řekl, vášni
podobala se zaujatost a nepřátelství velitele
stanice vrch. strážm. Suchého ke mně.
Ve snaze, aby mne co nejvíce otupil duševně,
přiděloval mi takřka veškeré
práce administrativní, vyžadoval na mně
vše to, co bylo vlastně jeho povinností vykonati
a co jemu představení velitelé anebo úřady
vykonati ukládali. Tělesnou moji intensitu hleděl
oslabiti pak zejména tím, že požadoval
ode mne takové služební výkony, které
nejenom měl podle předpisů vždy vykonávati
současně osobně sám, ale k jichž
výkonu užíti jedince četníka,
bylo mnohdy služebními předpisy přímo
zakázáno. Důkazem toho jsou staniční
služební knihy z uplynulých let a koncepty
mých zatčení a oznámení učiněných
úřadům.
Tím se však velitel stanice ještě nespokojil.
On šel dále a dále vůči mně
a to způsobem středověké inkvisici
se podobajícím, což je patrno také z
následujícího:
Když jsem se v roce 1922 oženil a přistěhoval
do Mirovic, dal mně již 1. září
téhož roku rozkaz, abych odemkl byt, kamž v nepřítomnosti
mé manželky sám osobně umístil
staniční úředník zvonek a to
pouze z té příčiny, že veškeré
služby pohotovostní, které bude nutno konati,
za nocí anebo i ve dne v době mimo denního
zaměstnání, tedy před 8 hodinou ranní,
během polední přestávky a po 18. hodině
večerní budu bezesporně nucen vykonávati
jen já. To ale nebylo ještě vše, on dobře
věděl, že nebudu-li já přítomen,
bude morálně nucena vykonati potřebné
a nejnutnější moje manželka, což
se také v plném měřítku velmi
často stávalo. Vědomě a úmyslně
tedy zneužil velitel úřední moci jemu
svěřené, dal mi neoprávněný
rozkaz k odemčení mého soukromého
bytu, umístil tam zvonek a požadoval tím nejenom
služby neustálé na mně bez předepsaného
vystřídání, ano on však požadoval
ony služby i na mé manželce, bez jakékoliv
odměny, až do 7. ledna roku 1925.
V té době, nemoha snášeti déle
důsledky těchto služeb, jak se na mně,
ale i na mojí manželce jevily, vynutil jsem si odstranění
zvonku z příbytku, ježto stal se po onu dobu
v pravém slova smyslu staniční strážnicí.
Ale běda mi, to byl signál k definitivnímu
útoku proti mně i proti mé manželce
a to všemi nejhnusnějšími prostředky.
Velitel stanice, vrchní strážmistr Suchý,
neštítil se ani urážeti nás oba
nejrozmanitějšími urážkami ve veřejnosti
a to civilní i specielně četnické.
O mně mluvil, že jsem blbec, pitomec, trouba a moula,
že jsem chtěl také hlásit použití
zbraně proti cikánům, že jsem ale ani
jediného ze 16-členné bandy na 8 kroků
netrefil, velitelům vyšším udával,
že jsem slabý a k službě méně
schopný, neboť jsem živ černým
kafem a herinky a kromě jiného označil mne
jakožto člověka "socialistických
sklonů", což mělo nepochybně veliký
vliv na moje konduity. Manželku moji pak urážel
před představeným velitelem, že tato
všecko proparádí, že je nesnášenlivá
a že mně vaří jen to černé
kafe, neboť prý na nic jiného nezbývá
a mnohé jiné, hanba je to člověku
opakovat.
Tvrdil jsem, že manželka moje konala služby pro
četnictvo v zájmu vlastního pohodlí
velitele stanice, který je vlastně za ony policejní
služby na stanici osobně odpověden, zcela bez
jakékoliv odměny a tudíž neřekl
jsem plnou pravdu, neboť dostalo se jí, jak vidno,
odměny až příliš velkodušné.
Jaká to ironie?
Ač jsem to těžce nesl, trpěl jsem to
z počátku mlčky v té bláhové
myšlence, že až jej přejde zlost, ustane
sám v těchto nepředložených útocích,
ale marně.
Mé utrpení, které se podobalo skutečnému
peklu, vzrůstalo útiskem představeného
velitele stanice, ale později i okresního velitele
do té míry naprosté nemožnosti, a nebylo
se nijak zvláště diviti, když ve své
nemístné a nepředložené zlobě
sekl mne okresní četnický velitel ve snaze
se co nejvíce veliteli stanice za poskytované hostiny
zavděčiti, do pravé ruky svojí služební
šavlí tak, že mně přesekl kost
v blízkosti samého kotníku prostředního
prstu a způsobil mi tím dosti těžké
a nebezpečné poranění.
Byly to chvíle přímo zoufalé pro mne,
ale i pro moji manželku, bylo to bolestné překvapení,
když seznávala postupně krok za krokem úděl
mého života. Proplakala mnohé dny i noci a
mne přivádělo to z rovnováhy.
V té době nastal přímo zázrakem
úplný obrat, když nastoupil na místo
okresního velitele kapitána Borůvky pan nadporučík
Komárek, před jehož spravedlivou objektivitou
nutno se skloniti s patřičnou úctou.
Poznal jsem jeho poctivou snahu, jeho svědomité
služební počínání a tu
odhodlal jsem se sděliti mu různé události
z mého života, přihodivší se ovšem
již dlouho před tím v letech uplynulých,
které dotýkaly se mne a velitele stanice vrch. strážm.
Suchého i býv. okres. četn. vel. kop. Borůvky.
Pan nadporučík poukázal mne, že jsem
si měl vždy ihned stěžovat, nyní
že je to již pozdě, ale zaujal k tomu přece
své stanovisko a mnohé, co se ještě
dalo, uvedl na pravou míru ve své pravomoci. Bohužel
působil v Písku jako okresní četnický
velitel jen krátkou dobu a tak nebylo mu možno očistu
provésti do základu. Po jeho odchodu nastal opět
obrat do starých kolejí.
A tu v tomto okamžiku také já vzchopil jsem
své síly a řekl konečně dost,
zejména po té skutečnosti, která se
přihodila mé manželce v kanceláři
četnického oddělení velitele v Písku,
když tato hodlala sděliti některé informace
a dostalo se jí pokynu, že s ní jednati si
řečený velitel nepřeje.
Při mém následujícím raportním
hlášení u velitelství oddělení
v Písku udal jsem pak to nejnutnější,
co jsem uvésti mohl a později jsem své události
proti veliteli stanice rozšířil téměř
do úplných rozměrů, což bylo
podkladem vyšetřování administrativního
nejenom proto, že velitel stanice vrch. strážmistr
Suchý všecko zapřel. Došlo proto k mému
obvinění před soudem proto, jako bych byl
nařkl velitele stanice bezdůvodně z činy
nečestných.
Vše, co jsem udal, byla pouhá pravda, kterou jsem
měl prokázánu, a to mohu s klidem svého
svědomí prohlásiti, že nebyla to ještě
ani zdaleka pravda celá. Řekl jsem tyto pravdy až
teprve tehdy, když jsem se sám o nich přesvědčil
a když jsem získal veškeré potřebné
důkazy, což při jeho nadobyčejné
rafinovanosti nebyl snadný úkol pro mne, tedy člověka
jemu služebně podřízeného.
Dalo mi to mnoho práce, mnoho houževnaté trpělivosti,
nežli jsem způsobem neveřejným a takovým,
abych nezpůsobil nejmenšího podezření,
že ve věci pátrám, zjistil nezvratně
a bez jakékoliv pochyby to neb ono, co jsem představenému
velitelství pak hodlal oznámiti a neméně
úsilí vyžádalo si než se mi podařilo
dostati do rukou aspoň některé písemné
dokumenty, jimiž jsem prokázal to neb ono, a jež
jsem soudu při mém protokolárním výslechu
předložil jako věc doličnou.
Snažím se v každém směru provésti
důkaz pravdy, to je samozřejmé, ale tato
moje snaha prýští zejména také
z toho stanoviska, aby byla prokázána pravda a to
v zájmu jen pravdy a spravedlnosti. Toto prokázání
pravdy pak mně sloužiti bude jakožto satisfakce
za prožitá muka pod tíhou denunciantství
a bezuzdné byrokracie svého patrona, svého
původce, jemuž to ubylo umožněno nespravedlivou
benevolencí představeného vyššího,
který přece snad měl si býti vědom
toho, že činnost tato nesrovnává se
s postavením důstojníka, ale také
zejména že odporuje povinnostem, které zavázal
se plniti svojí četnickou služební přísahou.
Pro mne je to hrozná životní zkouška.
Sloužil jsem po dobu celé války jakožto
poddůstojník rakouské armády na všech
frontách a jako věrný Čech octl jsem
se nejednou pro své čechofilství na pokraji
hrozící záhuby, nejednou šlo nejenom
o moji vojenskou hodnost, ale i o můj život; oboje
však zachránil jsem si svojí ohromnou životní
energií.
Maje středoškolské vzdělání,
vstoupil jsem po státním převratě
do služeb četnictva, pokládaje toto povolání
za jedno z nejideálnějších v zájmu
státotvorné činnosti pro svoji vlast a ve
snaze vykonati co možno nejvíce pro republiku.
Líbilo se mi v četnictvu, těšila mne
služba, ale těžce jsem nesl skutečnost
nabytou poznáním, že právě v
tom sboru četnictva, který jsem pokládal
za pilíř základů republiky, tolik
je nešvaru. Poznal jsem ve sboru přímo kvetoucí
denunciantství, protekcionářství,
stranictví, a co nejhoršího lhavost, jíž
je celý život, zejména některých
příslušníků úplně
prosycen. Vím to dobře a jsem nejednou konkrétně
přesvědčen, že se lže podřízeným,
že se lže do krajnosti i představeným
vyšším, a konečně že se lže
a vytírají oči jmenovitě široké
veřejnosti v neustálém styku četnictva,
že se mnohdy líčí o občanu věci
nepravdivé a to takové, o kterých on věděti
nemusel, ani se ptáti na ně právo neměl.
S odporem vedl jsem úporný boj proti tomuto způsobu
života četnického v tendenci historie a pokynů
velkých mužů našeho národa a v
úmyslu potírati toto zlo.
Podivné a nepochopitelné jest, že nenašel
jsem právě touto svojí přímostí
a pravdomluvností ve sboru nijakých přátel,
ač musím zdůrazniti okolnost, která
mě potěšuje, že v občanstvu získal
jsem si největší obliby a důvěry
přes všecky ty překážky, které
jsem zejména na Mirovicku musel překonávat.
Ve sboru četnictva jsem toho nedocílil, bohužel.
Ale kdo je znatelem poměrů tohoto dosud spícího
a ve staré tradici přímo začarovaného
tvora, nemálo podobného románu spisovatele
Jana Fercha, přeloženého do češtiny
E. Turnovskou pod názvem "Celibát", zajisté
není tím nijak překvapen. Lze proto doporučiti
veřejnosti, aby literaturu specielně četnickou
v zájmu naší vlasti, upřímněji
sledovala.
Ku konci chci říci jen toto: Nežádám,
abych byl osvobozen, a neprosím o nijaké ohledy
vůči mně. Jsem naprosto nevinen, to s hrdým
a čistým svědomím prohlašuji
a jestliže jsem neprokázal v každém ohledu
do důsledku pravdu mého tvrzení před
soudem, lépe řečeno, jestli se mi to nepodařilo,
není mojí vinou, ale to také neznamená,
že bych byl uvedl nějakou nepravdu. Zjištění
toho neb onoho závisí samozřejmě na
tom, jakého jest ten neb onen svědek charakteru
a jak je založen mravně.
Rozhodnutí náleží jedině soudu,
a já doufám jen v jeho spravedlnost, jakožto
jediné složky státní, kamž se o
úděl pravdy lze s nadějí všem
občanům bez rozdílu stejnou měrou
obrátiti.
Snahou mojí jest jedině touha po poznání
a vykoupení a toho může mi býti dopřáno
zajisté jen spravedlivou objektivitou, jíž,
žel, dosud jsem ve věci této od svých
představených marně očekával,
a kteří neuvěřivše mi, prapodivně
mne kvalifikovali, namířivše věc zcela
proti mně již od prvopočátku, před
soudem. Tedy neuvěřili mně.
Z obsahu tohoto dopisu psaného 3 dny před pokusem
sebevraždy, jakož i z nápadně četných
sebevražd ve sboru četnickém vyplývá,
že v organisaci, administrativě a celém systému
našeho četnictva je cosi nezdravého, co potřebuje
podrobného vyšetření a snad i pronikavých
změn v zájmu dobrého jména čsl.
četnictva, četnické správy a bezpečnosti
státu a jeho civilních občanů.
Z těchto důvodů táží se
podepsaní pana ministra vnitra:
1. Jest pan ministr ochoten přísně a nestranně
vyšetřiti nejen příčinu sebevraždy
strážmistra Gustava Studenovského, ale i všechny
okolnosti s tímto případem související
a výstrahu dáti potrestáním vinníků?
2. Jest pan ministr ochoten zkoumati přísně
a nestranně četné případy sebevražd
četnických gážistů a zjistí-li
vady organisace, administrativy aneb systému v četnictvu,
jež jsou snad příčinami těchto
častých sebevražd, zjednati nápravu?
3. Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným,
co v této věci zařídil aneb učiniti
hodlá?
V Praze, dne 3. května 1929.