V § 329 cit. zákona (odst. 2) jest vyměřovacím
úřadům uloženo, aby veřejně
vyložily po dobu 15 dní zápisy, obsahující
předepsanou daň důchodovou a výdělkovou.
Prováděcí nařízení k
tomuto ustanovení zákona praví, že způsob
těchto zápisů určí ministerstvo
financí. Vyměřovací úřady
mají zápisy ty vyhotoviti bez průtahu, jakmile
uložení daně bylo daňovou komisí
skoncováno a ihned je vyložiti. Nejméně
dvakrát do roka mají býti tyto zápisy
vyloženy. Vyložení má býti včas
řádně veřejně vyhlášeno
v místních časopisech. Prováděcí
nařízení výslovně ponechává
poplatníkům právo, aby si z těchto
zápisů mohli poznamenati některá data
pro své porovnání.
Ačkoliv přímé daně za rok 1927
byly z nařízení ministerstva financí
uloženy do 30. září 1928, nečetli
jsme dosud ani jediného oznámení berních
správ, že by tyto seznamy poplatníků
byly u nich k nahlédnutí vyloženy. Naskýtá
se otázka, zdali mají býti respektovány
časopisy všechny bez rozdílu. Poplatníci,
kteří se právem o věc zajímají,
hledají toto oznámení ve svém časopise
a nemají tolik času, aby denně běhali
k černé tabuli berní správy, zdali
vyložení seznamů jest tam již vyhlášeno.
Státní statistický úřad pracuje
již o statistice přímých daní
za rok 1927; je tedy myslitelno, že uložení daní
jest již v komisích skončeno a že seznamy
poplatníkű měly býti již dávno
vyloženy. Věc dělá dojem, jako by vyložení
seznamů cosi zdržovalo.
Finanční správa, nemajíc dostatek
výkonných sil, zamýšlí vyložiti
pouze rejstříky daňové, v nichž
chce zakrývati poplatníkům rubriky, které
jsou z veřejného nahlédnutí vyloučeny,
poněvadž vyhotovení seznamů poplatníků
by berní administrativa asi nezmohla.
Zaměstnanec berní správy, který bude
pověřen dozorem na rejstříky, má
se otázati poplatníka, které předpisy
přeje si prohlédnouti, a tyto ukáže
poplatníkovi v rubrice "jméno, povolání,
uložená daň", zakrývaje ostatní
rubriky. Takto zamýšlené "vyložení"
předpisů daňových odporuje duchu zákona.
Poplatník, který do úřadu přichází,
jest povinen se legitimovati. Zákon mu však nikde
neukládá povinnost, aby se berní správě
zodpovídal, které konkrétní případy
zdanění přeje si zjistiti. Berní správa
jest povinna seznamy daňové veřejně
vyložiti, a lze pochybovati, zda-li takto zařízené
důvěrné sdělování daňových
dat možno považovati za veřejné vyložení.
Jest otázkou, jak bude možno ve lhůtě
15 denní takovýmto těžkopádným
způsobem vyhověti bez zbytečné ztráty
času zájmu poplatníků o zdanění
jich spoluobčanů.
Z uvedeného jest zřejmo, že finanční
správu zamýšlí aspoň hodně
znesnadniti veřejné nahlédání
do seznamů daňových, čímž
zkracuje právo poplatníků, zákonem
jim zaručené.
Z těchto důvodů táží se
podepsaní panu ministra financí:
1. Je-li ochoten zaříditi vyložení seznamu
poplatníků důchodové a výdělkové
daně v duchu citovaného zákona?
2. Je-li ochoten sděliti podepsaným, co v této
věci učinil, aneb zaříditi hodlá?
V Praze, dne 2. května 1929.
Dne 1. máje 1929 vypraven byl vlak č. 4210, který
má odjezd ze stanice Otrokovice o 7.58 hod. ráno
o celých 50 minut později, ačkoliv na tento
vlak čekalo tisíc občanů ve stanici
Malenovice, ze kterých značná část
byla příslušnicí dělnické
strany komunistické a jela na májový projev
této strany stanovený na 8.30 hod. dopoledne.
Místo tohoto v jízdním řádě
ustanoveného vlaku byl ze stanice Otrokovice vypraven vlak
s t. zv. "baťovci", kteří měli
svůj projev ustanovený až na 10. hod. dopol.,
tedy o 1 hod. 30 min. později.
Vlak s "baťovci" ve stanici Malenovice vůbec
nezastavil, ač větší počet vozů
byl poloprázdný, a pravidelný vlak č.
4210 místo o 8. hod. 36 min. přijel do Zlína
o více nežli 50 minut později.
Tímto zlomyslným jednáním, které
zřejmě porušilo jízdní řád,
byl jediný dělnický projev májový
velmi poškozen, neboť členové strany nemohli
se včas projevu účastniti a přišli
až těsně před jeho skončením.
Podepsaní se táží:
1. Co hodlá pan ministr učiniti, aby vinníci
tohoto šlendriánu, který zřejmě
sledoval určitou část občanů
poškoditi, byli dle platného práva potrestáni?
2. Co hodlá pan ministr učiniti, aby tento šlendrián
se v budoucnosti nemohl opakovati?
V Praze, dne 4. května 1929.
Cenzurovanie užhorodských časopisov deje sa
veľmi vzláštnym spôsobom. Cenzúru
nevykonáva k tomu povolaný funkcionár štátneho
zastupiteľstva, majúci právnické vedomosti
a judicium, ale zamestnanec polície, ktorý maďarsky
síce hovorí, ale právnicky nie súc
vzdelaný, nemôže mať tej schopnosti úsudku,
aby mohol dávať náležité návrhy
na konfiškáciu.
Zo 14 čísiel "Határszéli Ujságu",
vyšlých dosud v r. 1929, zhabalo štátne
zastupiteľstvo 8 čísiel. Zhabanie stalo sa
v prevažnej väčšine pre publikácie,
do ktorých pri najväčšom úsilí
nelzä vložiť tendenciu protištátnu
alebo protiviacu sa zákonu. Zhabanie stáva sa bez
výnimky pre kritiku vládneho režimu.
Príznačným je medzi iným, že
číslo "Határszéli Ujságu"
zo 17. februára zhabalo štátne zastupiteľstvo
preto, lebo o sprievodčím štátnych dráh
Šoupalovi, s jehož vražedným škandálom
zabývaly sa všetky maďarské noviny v republike
pred troma rokmi, bolo tam napísané, že nielen
že je na volnej nohe, ale že ešte vždy je
v štátnej službe. Poznamenať treba, že
medzi iným redaktor Ladislav Szántó v Prágai
Magyar Hirlape, v Kassai Ujságu a Határszéli
Ujságu výslovne obvinil Šoupala z vraždy
dvoch rusínskych robotníkov, uverejnil protokolárne
výpovedi miestnych svedkov; napriek tomu Šoupal nezaslal
menovaným novinám ani opravu, ani nepodal žalobu
pre urážku na cti, pátranie zaspalo, stalo
sa len toľko, že Šoupal bol preložený
na iný vlak, na miesto ešte lepšie. Pre články
tých čias uverejnené nezhabalo štátne
zastupiteľstvo ani jeden list, až teraz nariadilo zhabanie
pre trojriadkovú vzpomienku.
Stále konfiškácie vzbudzujú zdanie,
že účelom toho je hmotné zničenie
alebo naprosté zastavenie listu.
Pripomenúť musím i to, že tieto sériové
konfiškácie dejú sa od tých čias,
keď česko-agrárnickí novinári
Milan Visznyovszky a Mikulás Bálint v memorande
- podanom ministrovi spravedlnosti v mene nejestvujúcej
organizácie novinárov - požadovali prísnejšie
cenzurovanie listov opozičných.
Tážem sa preto pána ministra spravedlnosti:
Či ste ochotný zakročiť, aby cenzurovanie
užhorodských maďarských listov vykonával
jednotlivec maďarského jazyka dokonale znalý,
ktorý je schopný právnického posudku
a je úplné sbehlý v tlačovom zákone?
Či sté ochotný zaviesť vyšetrovanie
v tomto smere, do akej miery prispelo "prísnejšiemu"
cenzurovaniu Határszéli Ujsáju jednanie tamtých
dvoch vládnych novinárov, ktorým sa obžalováva
štátne zastupiteľstvo a ktoré sa bezpríkladne
rúha tlačovej slobode?
V Prahe, dňa 2. mája 1929.
Nedávno slavila celá československá
buržoasie jubileum desítiletého trvání
Československé republiky a nyní zamýšlí
naše zakarpatská buržoasie všech národností
spolu se státním aparátem oslavovati desítileté
jubileum připojení Zakarpatí k Československému
státu. Jen naši vlastenci pláčí
proto, že když Zakarpatí odevzdávali,
zpívali svoji hymnu "Ja Rusin byl", a nyní
jiní při všech slavnostních případech
přikazují zpívati "Kde domov můj?"
My komunisté nepláčeme pro tuto panskou píseň,
ale a to přihlašujeme do Vašeho alba, pane ministře,
jiný jubilejní lístek.
V svaljavském okrese v obcích Nižní
Roztoka, Vyžní Roztoka a Kičurno již po
30 let není školy. Před 30 lety měly
všechny tyto obce jednu církevní škola
a od té doby, kdy shořela, není tam do dneška
školy. V Nižní Roztoce je 60 dětí
ve věku školou povinném, ve Vyžní
Roztoce 80 a v Kičurně 60 dětí. V
Nižní Roztoce v celé obci umí čísti
a psáti asi 5 lidí, ve Vyžní Roztoce
7 - 8, v Kičurně asi 15.
Obyvatelé zmíněných obcí každoročně
žádají, aby se postavila státní
škola, ale marně. Školní inspektorát
žádá, aby občané sami uhradili
výdaje na stavbu a to přesahuje možnost chudých
sedláků. Oni sami nemají co jísti,
stát vyssává z nich poslední šťávy,
exekutor nevychází z domu, Latorice je ožebračuje,
chudí sedláci nemohou platiti na stavbu školy.
Zvláště pozorujeme-li vládnoucí
nyní systém, že všechna obecní
břemena přesunují se na bedra nejchudší
části obyvatelstva.
Obyvatelé zmíněných obcí, kteří
platí státu ohromné daně, plným
právem žádají, aby v každé
obci Byla postavena škola na státní útraty.
O tom, jak silně v těch obcích dychtí
po osvětě, svědčí, že
se od r. 1924 konají rozličné pokusy založiti
soukromé kursy. Od r. 1928/29 v obci Kičurně
vyučuje soukromý učitel 30 dětí
v místnosti, najaté ve mlýně (kde
je neustále plno hluku a prachu). Odpírají-li
se proletariátu práva na vzdělání,
kvalifikují to podepsaní jako úmysl vlády
udržovati vrchovinskou chudobu v nevzdělanosti a negramotnosti,
aby se tím hrálo do rukou firmě Latorica,
která neslýchaně vykořisťuje
místní chudinu a má zájem, aby měla
co činiti s nevzdělaným a negramotným
proletariátem, který se nedovede brániti
proti vykořisťování a nedovede hájiti
svá práva.
V obcích, kde již odedávna byly školy,
staví vilách rychle na státní útraty
české školy, provozuje počešťování.
V obcích, kde školy není, vláda bojuje
proti úsilí obyvatelstva o založení
školy.
Vylíčené fakty jsou jednou z těch
stránek, které křiklavě charakterisují
působnost československé vlády na
Zakarpatí, které označují její
působnost jako podporovatele nevzdělanosti, národnostního
šílenství a odnárodňování.
Podepsaní táží se pana ministra: Je-li
ochoten naříditi, aby ihned na státní
útraty byly vystavěny ukrajinské školy
ve zmíněných 3 obcích svaljavského
okresu?
V Praze dne 15. dubna 1929.
Mladí chustští dělníci scházeli
se v místnostech profspolku MVS a chystali divadelní
představení. Schůze mládeže měly
ráz výlučně kulturně osvětový,
čehož důkazem jest, že většina
z nich není vůbec organisovaná. Ale přes
to provedla policie dne 23. ledna t. r. prohlídku v domech
11 hochů a děvčat, členit divadelního
kroužku.
Při prohlídce sebrali u některých
hochů legální komunistické časopisy
a brožury, které se legálně tisknou
a rozšiřují v Československé
republice a rovněž legitimace legálních
spolků. Při tom ve všech těchto případech
policie nespisovala zápisu prohlídky, ani nezanechala
seznamu zabavených knih a legitimací.
U lhostejných, v jejichž domech nebyly žádné
politické brožury sani legitimace, chovala se policie
hrubě a vyzývavě. Tak v domě Markéty
Merzy nenašla policie nic, kromě předmětů
každodenní potřeby, ale přes to terorisovala
děvče a chtěla je odvésti na policii
a jen po rozhodném odporu jejího otce zanechala
tohoto úmyslu, ale za to jí radila, aby se neseznamovala
s mladými komunisty a zasypávala komunistickou stranu
sprostými nadávkami. Totéž se opakovalo
v domě Ilonky Frimanové.
Mladý dělník Herman Šik, ačkoliv
prohlídka u něho byla bezúspěšná,
byl zatčen a odveden na policii. Tam ho terorisovali, chtěli
dokonce i bíti, a potom ho zavřeli do studené
věznice, kale ha o hladu drželi půl dne.
Mimo to ovšem hochům a děvčatům,
u nichž byla prohlídla, detektivové prohlásili,
že jim nedovolují choditi ke komunistům a kdyby
neposlechli, hrozili jim, že je budou chytati na ulici, zavírati
do vězení a držeti je tam tak dlouho, až
zčernají. Takové a těm podobné
ještě věci říkali detektivové
mladým dělníkům - jedním slovem
je terorisovali.
Chustské dělnictvo jest v nejvyšší
míře rozhořčeno surovostí a
terorem policie vůči dělnické mládeži.
Podepsaní táží se pana ministra vnitra:
1. Je-li ochoten vyšetřiti chování chustské
policie vůči dělnické mládeži?
2. Hodlá-li potrestati vinníky za zločiny,
jež spáchali?
V Praze, dne 15.dubna 1929.
Dne 8. února 1929 chomutovský okresní náčelník
dr. Bohdan Wagner rozpustil chomutovskou obecní správní
komisi a dosladil do obce vládního komisaře.
Jest pochopitelné, že tento postup okresního
náčelníka nesmírně rozčílil
chomutovské obyvatelstvo, zvláště když
k němu nebylo vůbec příčiny.
Obyvatelstvo protestovalo proti postupu okresního náčelníka
veřejně na dvou velkých schůzích.
Ovšem i tisk, zvláště chomutovský
časopis "Deutsches Volksblatt"
podrobil kritice počínání okresního
náčelníka.
Tato kritika byla okresnímu náčelníkovi
Wagneravi nepohodlná, poněvadž sám uznával
nezákonitost svého postupu, jehož nelze věcně
odůvodniti žádným právnickým
zkrucováním a proto byl by rád zamezil každou
veřejnou rozpravu. Proto dal vládním komisařem
rozpustiti prvou veřejnou obrannou schůzi německého
obyvatelstva chomutovského, která se konala dne
10. února 1929 a zprávu o této schůzi
v časopisu "Deutsches Volksblatt"
ze dne 11. února 1929 z části zabaviti. Proti
věcným článkům, které
vyšly v "Deutsches Volksblatt",
pracoval okresní náčelník opravami
podle §u 19 a dalším zabavením. Konečně
uveřejnil okresní náčelník
Wagner dne 14. března 1929 článek, v němž
činí utrhačné předhůzky
bývalému starostovi dr. Storchovi a hrozí
mu státním zastupitelstvím a trestním
stíháním.
Je-li již neslýchané, aby okresní náčelník
jako úřední osoba takto v tisku zaujímal
stanovisko k veřejným věcem, pak musíme
další postup okresního náčelníka
nazvati přímo sprostým a hanebným.
Proti útokům a obviněním okresního
náčelníka Wagnera uveřejnil starosta
dr. Storch v "Deutsches Volksblatt"
ze dne 18. března 1929 otevřený dopis okresnímu
náčelníkovi, v němž čistě
věcně, právnicky bezvadně zaujímá
stanovisko k poslednímu novinářskému
článku Wagnerovu. Co učinil nyní okresní
náčelník Wagner? Veřejnému
funkcionáři, kterého v tisku zneucťujícím
způsobem napadl a ohrozil, odňal slovo k jeho obraně
a dal "Deutsches Volksblatt"
v Chomutově zabaviti.
Na důkaz neodůvodněného zabavení
uvádíme zde slova, která censor škrtl
z otevřeného dopisu dra Storcha a z redakční
poznámky k němu:
1. "To mi musí býti ovšem lhostejné
a nemělo se vlastně dotknouti ani veřejnosti.
Ale pak musím míti za to, že příčinou
mnoha vašich bojovných činů proti mně
od rozpuštění správní komise
jest vaše osobní zaujatost proti mně a bude-li
toho třeba, také to před soudem dokáži.
Potom však neopustíte soudní síň
po přelíčení proti mně jako
vítěz. Vždyť není možno, aby
při takovém osobním boji používal
někdo pro sebe ochrany úřadu, který
náhodou zastává, a hrozil trestním
stíháním pro přečin pobuřování
atd.
2. Proč? Abyste vykonával určitá úřední
a výsostní práva? Nikoliv. Nehodila se vám
pravda. Chtěl jste mne namočit, dostati se mi na
kobylku, pozlobiti mne. K tomu ovšem není dohlédací
právo okresního výboru.
3. Měl jsem býti vláčen kalem a ani
se neozvati. K tomu má poskytovati nějaký
zákon pravomoc.
4. ... nýbrž pro podivuhodný způsob,
jak vykládáte dohlédací právo
okresního výboru nad obcemi.
5. Vytkl jsem vám, že jste o důležitých
věcech městské finanční správy
rozšířil nesprávné zprávy.
6. To není zábava o veřejných věcech,
jako vy to ráčíte nazývati, to jest
odmítavá kritika, obvinění mužem,
kterému přísluší zákonitá
moc žádati kdykoliv zprávu o finančním
hospodaření obce.
7. Hájíme posici našeho města proti
bezpráví a byrokratické svévoli.
8. Byl to pan dr. Wagner, který vyzval k boji město
a jeho starostu, vlastně předsedu obecní
správní komise, a veškerou německou
veřejnost, pokud není duší a tělem
oddána systému vládnoucímu v tomto
státě.
9. Všecko vysvětlení pana dra Wagnera nebyla
s to, aby zprovodila se světa smutnou skutečnost,
že městu, tak velikému a takového významu
jako Chomutov, bylo nezákonitě diktátorským
excesem odňato staleté právo na samosprávu,
že jeho zástupci byli prostě vyhnáni."
Je-li již tato konfiskace sama o sobě přímo
neuvěřitelná, stala se ještě
jedna věc nanejvýš přitěžující
pro okresního náčelníka. V sobotu
dne 16. března 1929 byla v časopise "Deutsches
Volksblatt" ohlášena odpověď
na útoky okresního náčelníka
pro pondělní číslo dne 18. března
1929. Okresní náčelník Wagner, ani
neznaje obsah odpovědi starosty dra Storcha, se rozhodl,
že časopis zabaví a také to skutečně
učinil. Tři hodiny před dobou, kdy tiskárny
zasílají k censuře povinný exemplář,
dal okresní náčelník Wagner obsaditi
oba vchody Butterovy tiskárny četníky a nařídil
městskému policejnímu inspektorovi, aby vyslal
strážníka jako asistenci pro dosud neprovedené
zabavení. Také ve městě u několika
novinářských prodejen chodily četnické
hlídky. Tyto četnické hlídky zůstaly
na svém místě, až došel do tiskárny
výměr o zabavení a zabavily tak ihned všecka
čísla.
"Co jest zajisté nejhrubší zneužití
úřední moci, jehož se kdy okresní
náčelník v tomto státě dopustil.
Mimo to chování Wagnerovo jest nejen nezákonité,
nýbrž i tak zbabělé a nečestné,
že okresní náčelník Wagner jest
k největší hanbě úřadu,
který vykonává.
Podepsaní táží se tedy pana ministra
vnitra a pana ministra spravedlnosti:
1. Víte o událostech v Chomutově?
2. Víte-li o nich, jste ochoten ihned zrušiti nezákonité
zabavení časopisu "Deutsches
Volksblatt" z 18. března 1929 a svrchu uvedená
zabavení místa uvolniti?
3. Jste ochoten zahájiti přísné vyšetřování
proti okresnímu náčelníkovi Wagnerovi
v Chomutově a dokud nebude skončeno, zbaviti u okresního
náčelníka jeho služebního místa?
V Praze, dne 20. března 1929.
Mitte Dezember Z928 ereignete es sich, daß
infolge übermäßiger Heizung des eisernen Ofens
im Kartenausgaberaum der hiesigen Personenhaltestelle eine Holzwand
in Brand geriet. Da die nötigen Reparaturarbeiten nicht sofort;
sondern erst Ende Jänner 1929 vorgenommen wurden, ergaben
sich folgende Übelstände für die Fahrgäste:
1. Der Warteraum der hiesigen Personenhaltestelle
blieb bis Ende Februar I. J. also die ganze Kälteperiode
über ungeheizt, trotzdem dessen Heizung von jener beschädigten
Kassenraumes völlig unabhängig ist und auch genügend
Heizmaterial (Kohle) vorhanden war.
2. Erfolgte die Kartenausgabe vom Zeitpunkt
des Feuerschadens ab nicht mehr in der Personenhaltestelle, sondern
in dem für die Bahnarbeiter bestimmten Aufenthaltsraum im
Wächterhaus. Gegen diese Änderung in der Verabfolgung
der Fahrkarten hätte das reisende Publikum gewiß keinen
Einspruch erhoben, wenn genannte Änderung, der hiesige Strekenwärter
Josef Tvrdý oder dessen Frau Marie Tvrdý, welch
Letztere bis Mitte Jänner das Amt der Fahrkartenausgabe versah,
in entsprechender Weise kundgemacht hätte.
Diese Kundmachung, ein mit Blauschrift beschriebenes
ungefähr 15 X 20 cm großes Blatt Papier, war zur Zeit
an die Petroleumlampe des Warteraumes, welcher zur Nachtzeit bisher
noch nie beleuchtet war, und später in dem ebenfalls stets
unbeleuchteten Kartenausgaberaum der Personenhaltestelle angebracht.
Hiedurch geschah es deshalb des öfteren,
daß insbesondere mit den hiesigen Bahnverhältnissen
nicht vertraute Personen ohne gelöste Fahrkarte den Zug benützen
mußten.
Durch genannte Nichtbeheizung und Nichtbeleuchtung
obgenannten Warteraumes mußten sämtliche Reisende,
zum Großteil waren es aus den hiesiegen Fabriksbetrieben
in ihren Wohnort heimkehrende Arbeiter, sowie die die Post abholende
Postboten (.Briefträger) oftmals die mehrere Stunden betragende
Wartezeit (herbeigeführt durch die in diesem Winter häufigen
Zugsverspätungen) im ungeheizten und bei Nacht überdies
unbeleuchteten Warteraum verbringen. Als das hiesige Postamt und
hierauf die Postdirektion wegen genannter Nichbeleuchtung bei
der Staatsbahndirektion Beschwerde eingebrachte, wurde erstere
Beschwerde abgelehnt und letztere blieb bisher unbeantwortet.
Unter derartigen Verhältnissen zogen es deshalb mehrmals
abends Reisende vor, die Ankunft des Zuges trotz grimmiger Kälte
im Freien am Bahnkörper abzuwarten, denn sie wollten sich
nicht in der im Warteraum herrschenden Finsternis etwaigen körperlichen
Gefahren aussetzen.
Seit Mitte Jänner I. J. ist die Fahrkartenausgabe
auf hiesiger Haltestelle bezw. im Wächterhaus überhaupt
eingestellt, und müssen die Scheine im Zug gelöst werden,
da die schon oberwähnte Frau des hiesigen Streckenwächters,
welcher ja dieses Amt bis zu genannten, Zeitpunkt versah, erkrankte
und ihr Mann angeblich zu diesem Dienst nicht verpflichtet ist.
Warum wird hier nicht für eine Vertretung gesorgt, welche
die Obliegenheiten der Frau durchzuführen hätte, wo
es soviele abgebaute Eisenbahner gibt.
Die Unterzeichneten fragen den Herrn Eisenbahnminister,
ober geneigt ist, diese Übelstände raschest zu beseitigen.
Prag, am 26.
April 1929.
In der Antwort des Herrn Ministers für
soziale Fürsorge von 9. April 1926 auf meine Antrage Z. D.
46/II wegen Ausschreibung der Wahlen in die Krankenversicherungskörperschaften
wurde von diesem erklärt, daß die Wahlen sogleich möglich
sein werden, sobald das Gesetz Zl: 221/1924 in Wirksamkeit getreten
sein wird.
Dieses Gesetz ist seit 1. Juli 1926 in Kraft
und trotzdem wurden nicht nur keine Wahlen durchgeführt,
sondern vielmehr auf Grund der Ausnahmebestimmung des § 131
des Gesetzes 184/1928, die nur für die Übergangszeit
Geltung hat, Ernennungen in die Krankenversicherungskörperschaften
durchgeführt, die einen großen Teil der Arbeitschaft
von der Mitwirkung und Mitbestimmung ausschalten und diese deshalb
nicht befriedigen.
Zufolge dieser, allen demokratischen Grundsätzen
und den Intentionen der Gesetzgeber hohnsprechende Ernennungsschande
fragen die Gefertigten den Herrn Minister:
1. Nach welchen Grundsätzen wurden die
Ernennungen in die Krankenversicherungskörperschaften durchgeführt
und
2. Ist der Herr Minister bereit, die Ernennungschande
durch sofortige Ausschreibung der ordentlichen Wahlen aus der
Welt zu schaffen?
Prag, am 25.
April 1929.