Interpelace poukazují především na to,
jak vybudováno jest hornické zkušebnictví
v jiných státech. K tomu dlužno poznamenati,
že v bývalém Rakousku sloužily k bádání
o prostředcích k zamezení důlních
výbuchů třaskavých plynů a
uhelného prachu 2 pokusné stanice a to v kamenouhelném
revíru ostravsko-karvinském na jámě
Vilém ve Slezské Ostravě a v kamenouhelném
revíru rosicko-oslavanském v Babicích u Zastávky.
Stanice ty byly zřízeny a vydržovány
majiteli příslušných dolů. Také
stát přispíval k udržování
zejména posléze zmíněné pokusné
štoly v Babicích.
V obou pokusných stanicích byly konány převážně
pokusy a zkoušky stálého výboru pro
zkoumání otázek třaskavých
plynů ve Vídni, který byl institucí
státní. Štola v Babicích za války
zpustla a ad roku 1917 se jí neužívá
- náhradou za ní měla býti patrně
nová pokusná stanice v Mostě, protože
na štolu v Babicích přispíval stát
v posledních letech s výslovnou podmínkou,
že pokusná stanice bude udržována v dobrém
stavu do roku 1919. Od zamýšleného znovuzřízení
babické štoly po převratu bylo však: upuštěno
jednak proto, že se štola pro přirozenou vlhkost
k pokusům s uhelným prachem dobře nehodí,
jednak z toho důvodu, že není v revíru
přirozených třaskavých plynů
pro pokusy, a že štola má značně
odlehlou polohu. Tak zůstala po převratu v užívání
nadále jen štola na jámě Vilém
ve Sl. Ostravě, ve které provedena zejména
řada úředních zkoušek s novými
čsl. výbušinami na bezpečnost proti
třaskavým plynům a uhelnému prachu.
Štola ta nepostačuje však ke zkouškám
na přenos výbuchu uhelného prachu, protože
je příliš krátká. Proto se zřizuje
nyní v revíru ostravsko-karvínském
nová plechová pokusná štola 200 m dlouhá
podle vzoru německé pokusné štoly v
Derme. Štola tato bude tak vybavena, aby se hodila ke zkouškám
uhelného prachu i ke všem ostatním účelům,
kterým slouží nynější pokusná
štola na jámě Vilém. Od zřízení
pokusné štoly v rostlém kamenu se upustilo
hlavně proto, poněvadž byly obavy, že
štola bude vlhká a tím k svému účelu
méně způsobilá. Stát zúčastní
se na budování této štoly značnou
finanční podporou.
Z uvedeného jest patrno, že státní správa
věnuje hornickému zkušebnictví plnou
pozornost. Odkazuje-li se v interpelaci na velký počet
zkušeben toho druhu v cizině nutno podotknouti, že
přirovnávání československé
republiky k jiným velkým státům není
případné a to zejména proto, že
těžba uhlí v oněch státech je
několikráte větší než v
čsl. republice. Ostatně i v čsl. republice
je ještě řada ústavů, které
se zabývají výzkumnictvím uhlí.
Jsou to zejména laboratoře na vysokých školách,
ústav pro hospodárné využití
paliv a v poslední době nově vznikající
ústav pro vědecký výzkum uhlí.
Pokud jde nyní o státní zkušebnu v Mostě,
měl býti původně zřízen
revírní výzkumný ústav pro
vyšetřování zvláštních
nebezpečných momentů v hnědouhelné
pánvi severozápadních Čech, na jehož
vybudování by participovaly hornické podniky
revírní. Ježto však ke zřízení
takového ústavu nedošlo, byla vybudována
zkušebna v Mostě jako ústav státní.
Skládala se z chemické laboratoře, z pokusné
štoly s plynárnou pro výrobu plynů,
potřebných k pokusům ve štole a ze stanice
na výrobu kapalného vzduchu.
Zprvu byla zřízena jen laboratoř a pokusná
štola s plynárnou. Správou zkušebny pověřený
dr. techn. Jan Fleissner převzal laboratoř zkušebny
v říjnu 1914, plynárnu v r. 1915. Pokusná
štola nebyla tehdy ještě dohotovena. Ke zřízení
stanice na výrobu kapalného vzduchu bylo přikročeno
teprve v r. 1916 pro nedostatek třaskavin za války,
neboť zkapalněného vzduchu mělo býti
používáno jako třaskaviny v dolech.
Zařízení to bylo dohotoveno v roce 1917,
k jeho kolaudaci spolu s kolaudací pokusné štoly,
která byla budována od r. 1912, došlo pak až
v r. 1918.
Nemohl tedy býti - jak se v interpelacích uvádí
- ústav v době převratu v nejlepším
vývoji, neboť jeho jednotlivé součásti
byly sotva dohotoveny a - jak se záhy ukázalo -
života neschopny.
Již sama myšlenka vybudovati pokusnou štolu pro
hnědouhelnou pánev severozápadních
Čech nebyla právě nejvhodnější,
neboť třaskavé plyny se zde takřka nevyskytují.
Těžištěm výzkumnictví v
tomto oboru i v oboru uhelného prachu zůstává
revír moravsko-ostravský a pro potřeby čsl.
republiky postačí úplně jediná,
moderně zařízená pokusná stanice,
takže pokusná štola v Mostě by byla zbytečná,
i kdyby byla upotřebitelná.
Ukázalo se však záhy po jejím vybudování,
že není způsobilá k zamýšleným
úkolům. Sám dr. Fleissner podal již
po jejím ukončení báňskému
hejtmanství v Praze zprávu z 5. srpna 1918, v níž
výslovně uvedl, že pokusná štola
v nynějším stavu se pro pokusy nehodí,
ježto část jejího zdiva jest neustále
vlhká. Učinil také návrh na její
vysušení. Vysoušení štoly bylo podle
onoho návrhu provedeno, ale bezvýsledně.
Také drenáže provedené podél
trasy pokusné štoly se minuly úplně
s účinkem stejně jako další pokusy
v tom směru podniknuté.
To vše bylo provedeno ještě před 28. říjnem
1918. V prvních dobách po převratu nebyly
ovšem poměry do té míry vyjasněny,
aby se byla mohla pokusné štole věnovati zvláštní
pozornost, dr Fleissner odešel do Lubna a ve správě
zkušebny nastalo delší provisorium. Při
definitivním převzetí zkušebny nově
jmenovaným správcem bylo uvedeno v příslušném
přejímacím protokolu z 2. června 1920
o pokusné štole toto:
"Celá štola jest vyzděna a vycementována.
Přes to však vniká do ní množství
vody, což zaviňuje, že přes časté
vypumpování vody jest tato štola naprosto nezpůsobilá
pro pokusy s třaskavinami a uhelným prachem."
Oprava štoly byla by velmi nákladná a jest
otázkou, dalo-li by se vnikání vody zabrániti,
neboť v bezprostřední blízkosti štoly,
zbudované v sypké půdě, teče
potok. Přítokem vody byla zničena nejen pokusná
štola ihned ve svém prvopočátku, ale
jest jím ohrožena i vlastní laboratorní
budova zkušebny, jejíž sklepy, ač jsou
vycementovány, trpí vodou tak, že jsou neupotřebitelny
a vyžadovaly již značných nákladů
na opravy.
Z dosud uvedeného jest patrno, že pokusná štola
byla převzata již ve stavu neupotřebitelném,
a že československé státní úřady
nemohou býti viněny, že by ji byly nechaly
zpustnouti. Československým báňským
úřadům nutno naopak přičísti
k zásluze, že nebyla učiněna značná
vydání resp. další investice, které
by byly bývaly bezúčelné a zbytečné.
Značných investic byla by vyžadovala nejen
štola, ale zejména také plynárna, v
níž měly by býti vyráběny
plyny pro pokusy ve štole. Ježto pokusy ty prováděny
býti nemohly, stala se i pokusná plynárna
pro zamýšlené výzkumy bezúčelnou.
Neodpovídá zcela pravdě, že byla ukradena
pumpa na jižním výchozu pokusné štoly.
Odcizen byl pouze v pohnutých dobách její
motor, načež pumpa byla odmontována.
Stanice pro výrobu kapalného vzduchu měla
účel svrchu již vytčený a byla
uvedena do chodu dne 10. června 1918. Již 28. srpna
téhož roku, tedy zase ještě před
převratem, došlo v ní k explosi, jíž
byla značná část jejího zařízení
poškozena. Toto bylo sice potom opraveno, ale nikdo nemohl
zaručiti, že oprava je dokonalá, takže
nový správce zkušebny nemohl převzíti
záruku za její správnou výkonnost.
Také zde byla ušetřena velká vydání,
jichž by byla stanice vyžadovala a jež by se stala
zbytečná, protože užívání
kapalného vzduchu jako třaskaviny v dole se neosvědčilo.
Zásobování přístrojů
k dýchání levným a bezvadným
kyslíkem musí býti přenecháno
výdělečným podnikům. Činnost
taková se nesrovnává s úředním
postavením zkušebny, která jest součástí
státního úřadu.
V krátkosti možno shrnouti stanovisko ministerstva
veřejných prací takto:
Rozsáhlé úkoly, vytčené zkušebně
v Mostě při jejím zřizování
nemohly býti splněny, protože není pro
to nutných předpokladů. Ze všeho zařízení
udržela se jen laboratoř pro chemické rozbory
důlního vzduchu, protože provádění
těchto rozborů je příslušnými
hornopolicejními předpisy uloženo a je tudíž
závazné. Ani dr. Fleissner, odborník uznaný
v samotných interpelacích, nemohl s tímto
ústavem nic vykonati. Laboratoř byla po převratu
vybudována rozšířením její
činnosti i na rozbory hmot pevných a kapalných.
Byla tedy zkušebně zajisté věnována
náležitá pozornost v tom směru, v jakém
se dal slibný vývoj předpokládati.
K dalším nákladným investicím
scházejí předpoklady, poněvadž
třaskavé plyny nemají pro severočeskou
hnědouhelnou pánev toho významu jako v kamenouhelných
dolech na Ostravsku a jinde. Na Mostecku vyskytují se třaskavé
plyny jen velmi zřídka a v nepatrném množství.
Zkušebně v Mostě, která měla
býti ústavem určeným pro širší
distrikt, vadí dále také okolnost, že
jest vzdálena asi 5 km od města Mostu, čímž
jest komunikace s ní značně ztížena.
Konečně nutno zdůrazniti, že stačí
v čsl. republice pro všecky nutné práce
v oboru badání o různých druzích
výbuchů v dolech i o vhodných bezpečnostních
opatřeních proti nim, jedna řádně
a moderně vypravená pokusná stanice.
V Praze dne 23. února 1929.
Konaným šetřením bylo zjištěno,
že okresní úřad v Modrém Kameni
v letech 1927 až 1929 vydal celkem 442 zbrojní pasy,
z toho 279 žadatelům československé
národnosti a 163 maďarské národnosti.
Poněvadž v okrese jest obyvatelstva československé
národnost:i 62% a maďarské 35%, jeví
se poměr vydaných zbrojních pasů občanům
maďarské národnosti příznivější
oproti vydaným zbrojním pasům obyvatelům
národnosti československé a proto neodpovídá
skutečnosti tvrzení interpelace, že nemohou
v tomto okresu českoslovenští státní
občané národnosti maďarské obdržeti
povolení držeti zbraně.
Při rozhodování žádosti o povolení
míti zbraně postupuje okresní úřad
v Modrém Kameni dle platných předpisů.
Proti odepření práva na držení
zbraní lze se odvolati k zemskému úřadu
a po případě si stěžovati k Nejvyššímu
správnímu soudu.
Poněvadž v interpelaci samé nějaký
konkrétní případ nesprávného
postupu okresního úřadu není udán,
nemám vzhledem ke shora uvedenému příčiny
k zakročení proti němu z podnětu této
interpelace.
V Praze dne 14. března 1929.
Konaným šetřením nebyl zjištěn
žádný případ, že by administrativní
úřady nebo orgány u příležitosti
jubilejních oslav desátého výročí
trvání Československé republiky vykonávaly
v okrese rimavsko-sobotském nátlak na obyvatele
maďarské národnosti k účasti
na těchto oslavách.
Rovněž nebylo zjištěno, že by byli
v zmíněném okrese nebo v jiných okresech
s maďarskou většinou obyvatelstva okresní
náčelníci nebo notáři donucovali
obce vyslati zástupce na jubilejní oslavy, jež
se konaly v sídle okresu.
Poněvadž ani v interpelaci samé nějaký
konkrétní případ podobného
nátlaku není uveden, nemám důvodu
k nějakému úřednímu opatření.
V Praze dne 21. března 1929.
Rybářské právo jest upraveno v Čechách
a ve Slezsku zemskými zákony, a to v Čechách
zemským zákonem rybářským ze
dne 9. října,1883 č. 22 z. z. ex 1885 a ve
Slezsku zemským rybářským zákonem
z 9. prosince 1882 č. 28 slez. z. z. ex 1883. Říšský
zákon rybářský ze dne 25. dubna 1885
č. 58 ř. z. vešel v platnost pouze na Moravě,
kde byl proveden zemským rybářským
zákonem ze dne 6. června 1895 č. 62, mor.
z. z. z r. 1896. Mimo to platí na Moravě též
policejní rybářský zákon ze
dne 27. prosince 1881 č. 79 mor. z. z., jehož pouze
některé §y byly zrušeny právě
citovaným rybářským zákonem
z r. 1895.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí rybářský
zákon z r. 1888 (zák. č. 1 XIX. 1888), jenž
spočívá na podstatně jiných
zásadách a na odlišném právním
vývoji.
S přípravnými pracemi pro vypracování
osnovy jednotného rybářského zákona
pro celé území československé
republiky započalo ministerstvo zemědělství
již v srpnu 1919, kdy si vyžádalo od příslušných
míst vyjádření o nedostatcích
nynější úpravy rybářského
práva v Československé republice, o potřebách
našeho rybářství a způsobu, jak
by mělo býti rybářství upraveno.
Byly pak předloženy zemědělskou radou
v Brně návrhy na změnu a doplnění
příslušných ustanovení mor. ryb.
zákona ze dne 6. června 1895 č. 62 mor. z.
z. z r. 1896 a zemským správním výborem
v Praze návrhy na změny a doplňky vládní
osnovy ryb. zákona zemského pro Čechy, předložené
zemskému sněmu pod č. 225, tisk LV z r. 1886.
Rovněž zemědělská rada v Praze
předložila ministerstvu zemědělství
osnovu rybářského zákona, vycházející
z právě zmíněné vládní
osnovy. Dále předložila Čsl. ústřední
jednota rybářská návrhy na úpravu
rybářského práva v Československé
republice a Unie rybářských spolků
a družstev v ČSR vlastní osnovy rybářského
zákona. Mimo to byly ministerstvu zemědělství
předloženy rozličné návrhy od
jednotlivých rybářských zájemníků
a korporací, mezi jinými zejména návrh
rybářského zákona pro ČSR,
vypracovaný profesorem dr. Viktorem Langhansem.
V poslanecké sněmovně N. S. byl podán
v r. 1920 návrh poslanců Hrizbyla, dra Bartoška,
Drobného a soudruhů na zákonnou úpravu
práva rybolovného na tekoucích vodách
v republice Československé (I., volební období,
2. zasedání, tisk č. 635/1920). Tento návrh
byl znova v témž znění podán
jako návrh poslance H. Bergmanna, V. Mikuláše,
Fr. Zeminové. E. Špatného, Fr. Buřívala
a druhů (tisk posl. sněmovny č. 1716/II-6).
Oba tyto návrhy se pak slovně shodují s návrhem
rybářského zákona, jenž byl přijat
v květnu 1920 na pražském sjezdu rybářských
spolků v ČSR.
Dne 24. října 1928 byl podán v poslanecké
sněmovně N. S. R. Č. návrh poslanců
Josefa Šamalíka, Bradáče, dr. Budaye,
Hodiny, dr. Kramáře, Mlčocha, dr. Luschky,
Stenzla a druhů na vydání zákona,
jímž se upravuje výkon práva rybářského
na běhutých vodách v republice Československé
(tisk posl. sněm. č. 1857/II-7). Tento návrh
se shoduje se shora zmíněným návrhem
"Unie rybářských spolků a družstev
v ČSR." z r. 1926.
Všechny tyto osnovy a návrhy přihlížejí
pouze k právnímu vývoji rybářského
práva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
neberou však zřetele k odlišnému právnímu
vývoji rybářského práva v zemi
Slovenské a Podkarpatoruské. Ministerstvo zemědělství,
uznávajíc pilně potřebu vydání
jednotného rybářského zákona,
svolalo na den 17. května 1927 rybářskou
anketu, aby vešlo v přímý styk s interesovanými
kruhy. Tato anketa se konala za účasti ústředních
úřadů, zemědělských
rad a zástupců rybářských korporací
a bylo na ní jednáno o zásadách, podle
nichž by se mělo rybářské právo
upraviti. Přihlížejíc k jednání
této ankety, k podaným návrhům, k
dosavadnímu právnímu vývoji rybářského
práva jednak v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku, jednak v zemi Slovenské a Podkarpatoruské,
jakož i ke stavu rybářského zákonodárství
ve státech cizích, zejména sousedních,
vypracovalo ministerstvo zemědělství vlastní
návrh jednotného rybářského
zákona. O tomto referentském návrhu bylo
zahájeno příslušné jednání
koncem měsíce ledna 1929. Po tomto projednání
bude tento návrh podán jako vládní
návrh jednotného rybářského
zákona Národnímu shromáždění
ČSR k ústavnímu projednání.
V Praze dne 25. března 1929.
Zastavení provozu v některých východočeských
přádelnách lnu na jaře r. 1928 jest
zjevem krise lnářského průmyslu, jež
trvá již delší řadu let a postihuje
v první řadě t. zv. čisté přádelny
lnu, t. j. přádelny bez tkalcoven. Jest to krise
rozsahu evropského, čehož důkazem jest,
že také v Německu a Anglii dochází
časem k zastavení provozu ve lnářském
oboru.
Příčinou jsou tíživější
konkurence lacinějších tovarů bavlnářských
a obtíže při opatřování
suroviny zaviněné hlavně poměry v
Rusku. U nás se přidružuje ještě
ta okolnost, že příze československá
musí při plném zaměstnání
průmyslu ze 75% hledati odbyt v cizině a také
i příze, která se zde spotřebuje,
musí se z největší části
ve formě tkanin vyvážeti. Dne 3. září
1928 byl provoz zastavených závodů opět
částečně zahájen; podle všeobecné
situace není však krise lnářského
průmyslu překonána.
Pro nezaměstnané dělnictvo, propuštěné
z průmyslových závodů na zpracování
lnu na Trutnovsku a Vrchlabsku, byla usnesením vlády
ze dne 17. července 1928 zřízena zvláštní
podpůrná akce, jež záležela v poskytování
mimořádných peněžitých
podpor po dobu 13 týdnů podle obdoby §u 6.,
odst. 4. zákona čís. 267/1921 Sb. z. a n.
Mimořádná podpora činila pro ženaté
5 Kč, pro svobodné 3 Kč denně. Byly
též uváženy veškeré možnosti
nouzových prací ve zmíněných
okresech.
V oboru ministerstva zdravotnictví bylo navrženo rozšíření
nemocnice trutnovské. Ježto nemocnice ta nevykazuje
žádné zvláštní frekvence
a jest v okruhu nemocnic snadno dosažitelných, které
rovněž nejsou přeplněny, nelze doufati
v uskutečnění tohoto projektu, jelikož
při skromných prostředcích subvenčních
a velkém počtu žádostí nutno
pamatovati v prvé řadě na okrsky, kde je
vůbec nedostatek nemocnic.
Ministerstvo veřejných prací povolilo v okrese
trutnovském vydatné státní příspěvky
k různým silničním stavbám,
jejichž provádění pomůže
zajisté čeliti nezaměstnanosti. Tak byl na
vydláždění státní silnice
vrchlabské v obci Mladé Buky v délce téměř
3 km povolen ze silničního fondu příspěvek
1.330.000 Kč a na vydláždění
jiného úseku téže silnice (v km 0.885
- 1.273) příspěvek 222.000 Kč.
Na vydláždění státní silnice
mladoboleslavsko-trutnovské v km 60.750 - 60.975 byl povolen
ze silničního fondu příspěvek
128.000 Kč.
Mimo to hodlá ministerstvo veřejných prací
uděliti příspěvky na vydláždění
okresních silnic v obcích Mladé Buky a Poříčí.
Z nových silničních staveb byla v posledních
letech podporována stavba okresní silnice Maršov
- Černý Důl, na jejichž koncovou část
(Hoffmannova bouda - okresní hranice) byla v r. 1928 udělena
státní podpora Kč 120.000.-.
Dále se projednává podporování
stav!by okresní silnice Pořičí - Lhota
- Bezděkov v okrese trutnovském.
V okrese vrchlabském povolilo ministerstvo veřejných
prací v r. 1927 a 1928 státní příspěvky
na stavbu spojovací silnice v Černém Dole
a na stavbu okresní silnice Vrchlabí - Valteřice
- Hrabačov.
Ministerstvo veřejných prací bylo by ochotno
uvažovati o povolení státních příspěvků
okresu vrchlabskému a trutnovskému k silničním
úpravám, budou-li mu předloženy žádosti
náležitě doložené příslušnými
projekty a rozpočty, jakož i ostatními předepsanými
přílohami.
Ministerstvo zemědělství se obírá
projekty vodního družstva v Rennerovkách a
Klínových boudách, dále projektem
vodního družstva Dolní Ranná, projektem
Pastvinářského družstva v Hostinném
a konečně projektem "Úpravy potoka splavného"
v obci Hostinné.
V okresu trutnovském se již provádí
úprava potoka Bernartického v Bernarticích,
na kterou přispěje ministerstvo zemědělství
značným příspěvkem ze státního
melioračního fondu.
Dále schválilo ministerstvo zemědělství
meliorační projekt II. vodního družstva
v Kyjích, okres trutnovský, a přislíbilo
na jeho provedení příspěvek státního
melioračního fondu.
Konečně se u ministerstva zemědělství
subvenčně projednává meliorační
projekt III. vodního družstva ve Vlčicích,
okres trutnovský, a u zemského úřadu
v Praze projekt na odčinění škod po
povodni v okresu vrchlabském.
V Praze dne 19. března 1929.
Podle §u 12 platového zákona je zásadním
kriteriem pro zařadění obcí do skupin
míst počet obyvatelstva. Ustanovení odstavce
7 tohoto paragrafu, který připouští
zařadění jednotlivých obcí
do vyšší skupiny míst, než do které
patří podle počtu obyvatelstva, jest ustanovením
výjimečným, jak vyplývá nejen
z jeho textace i příslušné zprávy
sociálně-politického výboru poslanecké
sněmovny, ale i z ustanovení odstavce 5 o zařadění
některých míst do skupiny míst B,
z něhož se dá usuzovati, jaké mimořádné
drahotní poměry měl zákonodárce
na mysli jako předpoklad pro výjimečné
zařadění obce do vyšší skupiny
míst. Počet žádostí o přeřadění
do vyšší skupiny míst jest však tak
značný, že jejich kladným vyřízením
byla by setřena výjimečná povaha,
opatření, které má zmíněné
ustanovení na mysli.
Byly proto vládním nařízením
ze dne 1. září 1928, čís. 163
Sb. z. a n., především přeřaděny
do vyšší skupiny míst ony obce, které
tvoří s jinými obcemi takřka jeden
hospodářský celek, takže nebyla výměra
činovného podle počtu obyvatelstva u jednotlivých
obcí s hlediska hospodářského odůvodněna.
Pokud jde o ostatní žádosti, je nutno v zájmu
stejnoměrného postupu nejen provésti podrobné
šetření o podaných žádostech,
nýbrž míti také na mysli, zda v jiných
obcích, odkud žádosti nebyly podány,
nejsou snad poměry drahotní, které by podle
intencí zákona odůvodňovaly přeřadění
do vyšší skupiny míst, poněvadž
podle nabytých zkušeností okolnost, že
žádost byla podána, není sama o sobě
nikterak známkou mimořádných drahotních
poměrů, právě tak jako okolnost, že
žádost nebyla podána, nemůže býti
na závadu opatření odůvodněnému
podle §u 12, odst. 7 P. Z.
U žádného z míst v interpelaci uváděných
nebyly z hořejšího hlediska dány podmínky
pro zařadění do vyšší skupiny
míst a nebylo proto možno tato místa do cit.
vládního nařízení čís.
163/1928 Sb. z. a n., pojmouti a nelze tak - s ohledem na jiná
místa, v nichž jsou stejné nebo podobné
drahotní poměry učiniti ani dodatečně.
V Praze dne 18. března 1929.
Jak nejvyšší správní soud v opětovných
nálezech, naposled v nálezu z 2. ledna 1929, č.
34.868/28, o stížnosti obce Krýr uznal, je
udělení kinematografických licencí
ponecháno volnému, v žádném směru
neobmezenému uvážení úřadu;
nelze tedy úřadu, když jest oprávněn
licenci podle svého volného uvážení
odepříti, ani upírati oprávnění,
aby udělení licence činil závislým
i na splnění podmínek, které nejsou
výslovně uvedeny v ministerském nařízení
z 18. září 1912, č. 191 ř.
z., jen když tyto podmínky neodporují platnému
právnímu řádu.
Podmínky, za nichž zemský úřad
v Praze uděluje biografické licence, jsou jednak
převzaty z bývalé praxe rakouské,
jednak byly po státním převratu zavedeny
k podpoře péče o válečné
poškozence a v zájmu domácí filmové
výroby.
Podmínka o jazykové úpravě nápisů
v biografech a textů (titulků) filmových
v obcích národnostně smíšených
je odůvodněná skutečností,
že licence kinematografické udělují
se podle místní potřeby všeho obyvatelstva
a tedy také obyvatelstva národnosti československé.
Tyto podmínky neodporují nikterak platnému
právnímu řádu. Ostatně má
strana, která se prokládá býti jimi
poškozena, právo odvolati se z výnosu zemského
úřadu k ministerstvu, po případě
stěžovati si k nejvyššímu správnímu
soudu.
Pokud se týče případu města
Krýr, byl případ tento pravoplatně
vyřízen rozhodnutím ministerstva vnitra z
2. června 1927, č. 36.619, a obec, ježto si
nevymohla povolení odkládacího účinku
své stížnosti na nejvyšší
správní soud, byla povinna hned od prvopočátku
plniti všechny podmínky zemskou správou politickou
jí uložené. Poněvadž tak, pokud
jde o jazykovou úpravu nápisů, neučinila,
bylo ke stížnostem stále se opakujícím
uloženo okresnímu úřadu v Podbořanech,
aby se postaral o nápravu. Když opětovné
upozornění obecního úřadu a
dokonce i pohrožení uzavřením biografu,
zůstalo marným, nezbylo okresnímu úřadu
nic jiného než výměrem z 6. října
1928 č. 29.750 zakázati další představení
biografická. Jakmile projevila obec ochotu plniti i tuto
podmínku, bylo toto opatření odvoláno.
Nejvyšší správní soud mezitím
stížnost obce zamítl shora zmíněným
nálezem z 2. ledna 1929, č. 34.868/28 jako bezdůvodnou.
Také postupu přednosty okresního úřadu
v Podbořanech v rozhovoru se starostou obce Krýr
nelze nic vytýkati, zejména nelze tvrditi, že
by byl se starostou jednal "jako s lhářem"
proto, že vzhledem k tomu, co měl úředně
vyšetřeno, prohlásil vůči starostovi,
že vývodům jeho nevěří.
Starosta byl ve věci stranou a úřadu musí
býti ponecháno, jakým způsobem zjistí
pravý stav věci.
Ježto tedy v postupu úřadů nelze spatřovati
žádný přehmat, nemám příčiny
k nějakému opatření.
V Praze dne 28. března 1929.
Podle §u 12 platového zákona jest zásadním
kriteriem pro zařadění obcí do skupin
míst počet obyvatelstva. Ustanovení odst.
7 tohoto paragrafu, který připouští
zařadění jednotlivých obcí
do vyšší skupiny míst, než do které
patří podle počtu obyvatelstva, jest ustanovením
výjimečným, jak vyplývá nejen
z jeho textace i příslušné zprávy
sociálně politického výboru poslanecké
sněmovny, ale i z ustanovení odst. 5. o zařadění
některých míst do skupiny míst B,
z něhož se dá usuzovati, jaké mimořádné
drahotní poměry měl zákonodárce
na mysli jako předpoklad pro výjimečné
zařadění obce do vyšší skupiny
míst. Počet žádostí o přeřadění
do vyšší skupiny míst jest však tak
značný, že jejich kladným vyřízením
byla by setřena výjimečná povaha opatření,
které má zmíněné ustanovení
na mysli.
Byly proto vládním nařízením
ze dne 14. září 1928 čís. 163
Sb. z. a n. především přeřazeny
do vyšší skupiny míst ony obce, které
tvoří s jinými obcemi takřka jeden
hospodářský celek, takže nebyla výměna
činovného podle počtu obyvatelstva u jednotlivých
obcí s hlediska hospodářského odůvodněna.
U města Vejprt nejsou dány s hořejšího
hlediska podmínky pro přeřadění
a není proto možno požadavku, aby toto místo
bylo přeřaděno do skupiny míst B činovného,
vyhověti.
Pokud se týče hraničního strážního
přídavku příslušníků
finanční stráže, je tento přídavek
náhradou za konání namáhavé
a nebezpečné strážní služby
na hranicích a není určen "k vyrovnávání
mimořádné místní drahoty",
jak praví interpelace. Nelze tudíž tvrditi,
že přiznáním hraničního
strážního přídavku byla porušena
stejnoměrnost při nakládání
se všemi státními zaměstnanci a netřeba
hledati pro tyto nějaký aequivalent za zmíněný
čistě specifický přídavek;
ostatně by bylo naprosto nemožno provésti interpelací
navrhované vyrovnání ve formě zvýšeného
činovného pro zaměstnance nemající
zmíněný přídavek, jelikož
činovné jest konstruováno jako pevná
a přesně vyhraněná součást
služebního platu, jež nepřipouští
individuelní konstruktivní odchylky.
V Praze dne 12. března 1929.