Odvolávaje se na svoji odpověď na interpelaci
poslance H. Simma a druhů (č. t. 1890/XIX.), podle
které vojíni na Černé Hoře
v Krkonoších vykonávali svěřené
práce ve formě vojenského cvičení,
dovolují si sděliti, že vojenská správa
byla podle ubytovacího zákona oprávněna
požadovati přechodné ubytování
vojska. Bylo nutno ubytovati 30 vojínů železničního
pluku, kteří byli
původně ubytováni v usedlosti Rosendorf a
to v bývalém skladišti mléka. Jelikož
toto skladiště, které nemělo podlahy
a nevyhovovalo úplně ani v době letní,
stalo se v době citelných mrazů k obývání
naprosto nezpůsobilé, byla požádána
okresní správa politická
v Trutnově, aby ve smyslu ubytovacího zákona
nařídila obci vojíny řádně
ubytovati. Okresní správa politická nařídila
výnosem čj. 37.460 ze dne 4./10. 1928 obecnímu
úřadu v Černé Hoře, aby vojsko
v počtu 30 mužů ihned ubytoval podle ubytovacího
zákona v odpovídajících
zimních místnostech. Zároveň byl starosta
upozorněn, že obec jest podle ubytovacího zákona
povinna postarati se o řádné ubytování.
Na to byli vojíni ubytováni v jednotlivých
usedlostech po menších skupinách. I tak bylo
ubytování nedostatečné,
neboť vojíni spali většinou na primitivních
pryčnách a musili si přinést vojenské
slamníky.
Ubytování bylo provedeno koncem října
1928 a skončeno dne 27. listopadu 1928.
V Praze dne 12. února
1929.
Odpověď vlády na interpelaci poslance Gregorovitse
a druhů o maďarských tiskových produktech,
pokud se v ní poukazuje na liberálnější
praksi v poslední době, měla na zřeteli
tu skutečnost, že při posuzování
žádosti o povolení poštovní dopravy
tiskovin z Maďarska jest postupováno v poslední
době liberálněji a povolení poštovní
dopravy se odepírá zejména odborným
časopisům a literárním
dílům z doby popřevratové jen tehdy,
když je důvodné podezření, že
vydavatel, redaktor nebo spisovatel stojí ve službách
maďarské iredenty a pod. Tato liberálnější
prakse je již z toho patrna, že za čtyři
roky 1923 - 1926 povolena byla poštovní doprava a
rozšiřování celkem 37, v roce
1927 25, v roce 1928 37 a od 1. ledna 1929 do dnešního
dne dalším 40 tiskovinám a mezi nimi těmto
periodickým časopisům: "Tolnai Világlapja"
s přílohou "Tolnai kiskönyvtára",
"Délibáb", s přílohou "Müveltség
útja", "Molnárok Lapja"
a "Páriszi Divat".
Zásadní zákaz poštovní dopravy
a rozšiřování tiskových produktů,
vydaných v Maďarsku v dobách popřevratových
nelze zatím odvolati vzhledem k způsobu psaní
značné části maďarského
nejen denního, nýbrž i odborného tisku,
ba i zábavné a náboženské literatury,
kde se sleduje cíl odvety vůči nástupnickým
státům, propaguje irredenta a integrita býv.
Uherska a útočí se proti československému
státu. Často v nezávadných beletristických
časopisech a v jiných tiskopisech nalezeny bývají
vložky obsahu irredentistického,
povzbuzující zdejší obyvatelstvo maďarské
národnosti k odporu proti nynějšímu
státnímu režimu.
Jak z interpelace maďarského soc. dem. poslance Györkiho,
podané dne 28. listopadu 1928 v maďarské poslanecké
sněmovně ohledně censury a zákazu
dopravy tiskopisů do Maďarska patrno, i maďarská
vláda zaujímá podobné stanovisko vůči
zahraničnímu tisku a to nejen proti tisku Malé
Dohody, nýbrž také proti tisku oněch
států, které vpouštějí
maďarský tisk.
V Praze dne 16. února
1929.
O povolení slavnosti, kterou
uspořádala v Hošťálkovicích
v neděli dne 22. července 1928 tělocvičná
jednota Orel v Moravské Ostravě - III (a nikoli
Národní sdružení, jak v interpelaci
se uvádí), zažádal jmenovaný
spolek již dne 6. července 1928, kdežto místní
odbočka spolku "Deutscher
Kulturverband" v Hošťálkovicích
zažádala o povolení slavností na týž
den o tři dny později (9. července 1928).
Nemá proto naprosto žádného podkladu
domněnka, že tělocvičná jednota
Orel uspořádala slavnost za tím účelem,
aby německé slavností překážela.
Policejní ředitelství v Moravské Ostravě
obě slavnosti - neshledavši zákonných
důvodů k jich zákazu - povolilo a učinilo
opatření, aby při slavnostech nebyl rušen
veřejný klid a pořádek, vyslavší
za tím účelem na místo policejního
úředníka se šesti bezpečnostními
orgány.
Funkcionáři hošťálkovické
odbočky německého Kulturního svazu
jako pořadatelé slavností nedbalí
však nikterak záruk, které při povolení
slavností úřad spolku uložil, chtěje
tím předejít porušení veřejného
klidu a pořádku. Předseda odbočky
súčastnil se dokonce průvodu, který
byl bez povolení úřadu uspořádán
návštěvníky slavnosti z Bolatic a při
němž došlo i k násilnému odporu
vůči zakročujícímu policejnímu
úředníku. Když se pak účastníci
německé slavnosti dokonce pokoušeli bezpečnostním
orgánům vyrvati
osobu, zatčenou pro hrubou výtržnost, vyvrcholilo
napětí mezi účastníky obou
slavností ve rvačku, která přes úsilí
bezpečnostních orgánů se znenáhla
přenesla do celé obce. Funkcionáři
německého Kulturního svazu nikterak se nepokoušeli
návštěvníky
německé slavnosti, vyvolávající
stále srážky s českými výletníky,
přiměti dle programu k odchodu na místo slavnosti
a přispěti tak k uklidnění situace.
Bylo viděti, že ani jinak se nesnaží ani
nestačí udržeti dle své povinnosti mezi
účastníky slavnosti
klid a pořádek. Proto intervenující
úředník maje obavu, že výtržnosti
budou se ještě stupňovati, zakázal pořádání
jak německé, tak i české slavnosti,
a když účastnící německé
slavností váhali tohoto příkazu uposlechnouti,
dal místo slavnosti vykliditi.
V interpelaci zmíněnou schůzi intervenující
policejní úředník rozpustil, ježto
schůze úřadu předem oznámena
nebyla a nebyly při ní splněny náležitosti
tak řečené schůze důvěrné.
Tvrzení, že soukromé osoby přisvojovaly
si práva policie a zatkly několik Němců,
neodpovídá pravdě a není také
takové počínání v žádném
případě trpěno.
Osoby, u kterých nalezeny byly obušky, byly za účelem
příslušného opatření zjištěny
a obušky jim odebrány.
Z uvedeného patrno, že bezpečnostní
orgány počínaly si v daném případě
- řídíce se platnými předpisy
- nestranně a že nelze jich postupu nic vytýkati.
Tvrzení, že vláda a její orgány
po léta pracují k odnárodnění
německého živlu na Hlučínsku,
postrádá jakéhokoli podkladu.
Vzhledem k uvedeným okolnostem neshledávám
důvodu, učiniti ve věci nějaké
opatření.
V Praze dne 30. ledna 1929.
Státní správa železniční
nikterak nepochybuje o právoplatnosti maturitního
vysvědčení středoškolského
privatisty. Výběr uchazečů o volná
místa úřednických čekatelů
II. služební třídy jest však upraven
zásadami, podle nichž jsou přijímáni
na zmíněná místa takoví uchazeči,
kteří střední školu též
skutečně vychodili. Tento postup státní
správy železniční není v žádném
rozporu s otázkou pravoplatnosti maturitního vysvědčení
středoškolského privatisty,
poněvadž pouhé vysvědčení
neposkytuje nároku na přijetí. Také
otázka právoplatnosti vysvědčení
není při tomto postupu rozhodující,
nýbrž dobře uvážené jiné
důvody věcné a služební, které
při velkém nadbytku uchazečů mají
zvláštní význam.
Nemám proto příčiny
ani vyžádati si dobrozdání ministerstva
školství a národní osvěty, ani
měniti dosavadní zásady státní
správy železniční, které v žádném
směru platným předpisům zákonným
neodporují.
V Praze dne 8. února
1929.
Ministerstvo financí
ve snaze zmírniti úděl válečných
poškozenců pozměnilo předpisy pro zadávání
prodejů tabáku tak, že poskytlo válečným
poškozencům přednost před ostatními
uchazeči. Při více uchazečích
z řad válečných poškozenců
přísluší finančním úřadům
právo volby mezi
nimi. Při tom rozhoduje především prokázaná
potřebnost uchazečova a teprve při stejné
potřebnosti výše invalidity.
Proto není správné tvrzení, že
má rozhodovati při přednostním nároku
nejdříve invalidita. Mimo to se přirozeně
vyžaduje, aby uchazeč vyhověl všem podmínkám
zaručujícím řádné obstarávání
prodeje.
Těchto směrnic bylo vždy dbáno a nové
směrnice nebyly žádné vydány,
pročež neodpovídá skutečností
tvrzení, že prakse finančních úřadů
suspendovala přednostní nárok válečných
poškozenců.
V podrobnostech uvádím:
V prvním případě jsem zjistil, že
v Čermákově ul. v Praze XII. nebylo a není
prodejny tabáku. Podle ostatních údajů
o této věci soudím, že páni interpelující
měli asi na mysli prodejnu tabáku po Bedřichu
Borovanském na rohu Nerudovy a Budečské ul.
v Praze XII., která se uprázdnila vzdáním
se dřívějšího obstaravatele.
Na tuto prodejnu byla rozepsána veřejná soutěž,
v níž došlo 31 nabídek válečných
poškozenců, mezi nimiž dvou 100%ních invalidů.
O zadání nebylo však dosud rozhodnuto.
Zemský úřad pro péčí
o válečné poškozence v Čechách
navrhl na prvním místě svobodného
100%ního vál. invalidu Bohumila Zvirotského
z Dolní Liboce, kancelářského zřízence
Poldiny hutě v Praze. Okresní finanční
ředitelství v Praze hodlá však prodejnu
zadati válečné vdově Antonii Černé,
matce nezletilé dcery, kterou pokládá za
potřebnější a která jediná
ze všech nabídla nejvhodnější umístění
prodejny v krámě. Vzhledem k tomu, že prodejna
byla umístěna i dříve v krámě,
nemohou finanční úřady přejíti
tuto možnost vhodného
umístění. Z této okolnosti nelze však
vyvozovati starost finančních úřadů
o vzhled ulice, nýbrž péčí o
řádné uschování kuřiva.
V druhém případě povolilo ministerstvo
financí novou prodejnu tabáku v Čáslavi
ženatému 50%nímu vál. invalidovi Karlu
Schreierovi, protože předepsané podmínky
pro zřízení byly splněny a nebylo
zapotřebí rozpisu. Okolní prodejny tabáku
dvou 100%ních vál. invalidů vykazovaly roční
hrubý výnos 25.000 Kč a 29.000 Kč
a nebude tudíž ohroženo živobytí
jich obstaravatelů.
V třetím
případě byla ponechána prodejna tabáku
v Potěhách dosavadní obstaravatelce Kateřině
Nigrinové, poněvadž obstarává
prodejnu již po 44 let a je na jejím výnosu
z větší části existenčně
závislá. Nigrinová je 76 let stará
vdova, stížená tuberkulosou kůže,
má mimo prodejnu tabáku ještě obchod
se smíšeným zbožím s ročním
ryzím výtěžkem as 5.000 Kč a
vedle toho dostává výměnek 400 Kč
ročně. Při šetření nebylo
zjištěno, že by její dcera měla
přes 70.000 Kč ročního příjmu.
Hlavní sklad tabáku v Ledči n. Sáz.
byl původně zadán legionáři
- invalidovi Frant. Prokopovi z Ledče n. S., Prokop však
zemřel ještě před převzetím
skladu a proto sklad byl propůjčen 35%nímu
vál. invalidovi Karlu Vagnerovi, který byl nejzpůsobilejším
k vedení skladu.
V Humpolci je 10 prodejů
tabáku; 9 je v rukou válečných poškozenců,
jeden s hrubým výnosem as 3.000 Kč ročně
obstarává dcera po předválečném
invalidovi, která je existenčně závislá
na výnosu prodejny.
Ve všech zmíněných případech
jsem zjistil, že podřízené finanční
úřady postupovaly podle platných předpisů.
Pokud jde o přezkoušení všech dosavadních
předpisů pro prodej tabákových výrobků,
sděluji, že ministerstvo financí připravuje
novou jich úpravu.
Konečně podotýkám, že není
zapotřebí, abych nařizoval novou revisi všech
přídělů skladů a prodejen tabáku,
ježto se tak stalo již po převratu. Osobám,
o nichž bylo zjištěno, že nebyly existenčně
závislé na výnosu prodeje tabáku,
byly prodeje vypověděny a zadány uchazečům
z řad válečných poškozenců.
V Praze dne 8. února
1929.
Podle §u 12. P. Z.
je zásadním kriteriem pro zařadění
obcí do skupin míst počet obyvatelstva. Ustanovení
odstavce 7. tohoto paragrafu, který připouští
zařadění jednotlivých obcí
do vyšších skupin míst, než do které
patří podle počtu obyvatelstva, jest ustanovením
výjimečným, jak vyplývá
nejen z jeho textace a příslušné zprávy
sociálně-politického výboru poslanecké
sněmovny, nýbrž i z ustanovení odst.
5. o zařadění některých míst
do skupiny míst B, z něhož se dá usuzovati,
jaké mimořádné drahotní poměry
měl zákonodárce na mysli jako předpoklad
pro výjimečné zařadění
obce do vyšší skupiny míst. Počet
žádostí o přeřadění
do vyšší skupiny míst jest však tak
značný, že jejich kladným vyřízením
byla by téměř šetřena výjimečná
povaha opatření, které má zmíněné
ustanovení na mysli.
Byly proto vládním nařízením
ze dne 14. září 1928, čís.
163 Sb. z. a n., přeřazeny do vyšší
skupiny míst jen ony obce, které tvoří
s jinými obcemi takřka jeden hospodářský
celek, takže nebyla výměra činovného
podle počtu obyvatelstva v jednotlivých obcích
s hlediska hospodářského odůvodněna.
Pokud se týče drahotních poměrů
v Hirchenstandu, jsou celkem stejné jako v jiných
pohraničních místech a ježto nejsou
s hořejšího hlediska dány podmínky
pro přeřadění, nelze požadavku
o přeřadění tohoto místa ze
skupiny míst D do skupiny míst C vyhověti.
Na umožnění školského vzdělání
dětí ženatých zaměstnanců
s činovným skupiny míst D, kteří
jsou nuceni vydržovati dítě na bytě
za účelem školního vzdělání
mimo své bydliště jest ostatně pamatováno
v odstavci 8., §u 12. P. Z. tím, že až do
ukončení tohoto vzdělání a
to i za prázdniny náleží jim činovné
podle skupiny míst C.
Míst, kde státní zaměstnanci trpí
bytovou nouzí, jest více, a to nejen v místech
pohraničních, ale i ve vnitrozemí. Státní
správa v mezích finanční možností
staví nejvíce v postižených místech
státní činžovní domy pro své
zaměstnance a podporuje všude činnost bytových
družstev tím, že poskytuje v případech
zasluhujících zřetele jejich členům,
pokud jsou státními zaměstnanci, bezúročné
zálohy na služné na úhradu stavebních
příspěvků (vkladů). Lze očekávati,
že tímto postupem bude bytová nouze státních
zaměstnanců postupně odstraněna.
Přesázky státních zaměstnanců
musí se především říditi
zájmem služby a třeba podotknouti, že
vzhledem k nynější téměř
všeobecné bytové nouzi, spojeny jsou se značnými
obtížemi a velikými finančním
nákladem, takže periodické přemísťování
státních zaměstnanců do pohraničí
a naopak není v nynější době
dobře možné.
V Praze dne 8. února
1929.
Stížnost, že úřady zamítají
bez udání důvodů žádosti
o státní občanství osob, které
pocházejí z Haliče nebo z polské části
Těšínska a od 1. ledna 1908 bydlí na
našem Těšínsku nebo mají tam ještě
z doby před 1. lednem 1914 domovské právo,
spočívá as na mylné informaci, neboť
všecky tyto osoby staly se podle rozhodnutí konference
velvyslanců samočinně již dnem 28. července
1920 státními občany republiky Československé
bez předchozího příslibu domovského
práva v některé obci a bez žádosti
o jeho udělení.
Není proto důvodu k dalšímu opatření
z podnětu této interpelace.
V Praze dne 27. února
1929.
Josef Pírka, fotograf v
Pardubicích podal u zemského trestního soudu
v Praze trestní oznámení a později
obžalobu proti Janu V. Rosůlkovi, úředníku
poštovního ředitelství a spisovateli
v Pardubicích pro přečin urážky
na cti podle §§ 488, 491 tr. z. a § 1 zákona
z 30. května 1924, č. 124 Sb. z. a n., ježto
v románu shora uvedeném je způsobem, urážejícím
jeho čest, persiflován v podstatě fotografa
Josefa Dýchavce, znameními a popisem na něho
se hodícím v různých místech
knihy.
K návrhu soukromého žalobce Josefa Pírky
nařídil zemský trestní soud v Praze
podle § 487, 2. odst. tr. ř. zabavení výtisků
jmenované knihy u různých knihkupců,
soukromým žalobcem oznámených. Jde tedy
o rozhodnutí neodvislého soudu, do něhož
nemůže ministr spravedlnosti, hledě k ustanovením
§§ 96 a 98 ústavní listiny zasahovati
a které může, pokud zákon to dovoluje,
přezkoumati, po
případě měniti jen nadřízený
soud, když se strana k němu včas opravným
prostředkem obrátí.
Nejde tu tedy o žádný zákrok státní
tiskové policie a veškeré důsledky,
jež páni interpelanti z této domněnky
odvozují, postrádají proto jakéhokoliv
podkladu.
Nemám proto zákonné možností
k opatřením interpelaci žádaným.
V Praze dne 19. února
1929.
Žiadosť obce B. Třemošnej zo dňa
6. januára 1927, ktorá prišla do tunajšieho
ministerstva dňa 10. januára 1927, postúpená
bola dňa 25. januára 1927 zemskej správe
politickej v Prahe k ďalšiemu jednaniu v smysle §u
9. vl. nar. č. 24/23 Sb. z. a n. Dňa 20. júla
1928 (č. 164390 aí 1928)/22 F-33/13 ai 1927 predložila
zemská správa politická v Prahe ministerstvu
verejného zdravotníctva a telesnej výchovy
návrh, aby nový zdravotný
obvod so sídlom v B. Třemošnej nebol sriadený,
poneváč jeho sriadením stal by sa života
neschopným zdr. obvod v Kocléřove a Hor.
Brusnici a tiež zdravotný obvod v Lanžove by
bol ohrozený í keď by jeho sídlo bolo
preložené do Dubenca. Toto stanovisko
zemskej správy politickej bolo v úplnom súhlase
s návrhom okresnej politickej správy v Kráľ.
Dvore zo dňa 17. apríla 1928, čís.
15.883.
Vzhľadom k tomu zamietlo ministerstvo verejného zdravotníctva
a telesnej výchovy výnosom zo dňa 3. septembra
1928, č. 21.637/28 žiadosť Bielej Třemošnej,
ktorej žiadosti však tiež hlavne nemohlo preto
vyhoveť, lebo usnesením vlády bol počet
-systemisovaných miest obecných a obvodných
lekárov pevne stanovený, a nemôže byť
ministerstvom zdravotníctva menený.
V Prahe dňa
19. februára 1929.