Již jednou obrátil
jsem se dotazem D 235/II. ze dne 19. května 1926 na pana
ministra, že ředitel věznice p. Dýma
zneužívá úřední moci.
Údaje prvého mého dotazu vyšetřoval
vrch. rada zemského soudu dr. Žáček
z Brna, který se dat voziti autem p. Dýmy, vyšetřování
vedl za jeho přítomnosti
a vyšetřoval věci, které neměly
s obsahem mého dotazu nic společného. Podle
takového vyšetřování dopadla
také odpověď na můj tehdejší
dotaz.
V této interpelaci podávám
nyní nový doklad o zneužívání
úřední moci p. ředitelem Dýmou.
Dne 28. ledna 1929 přinesl
časopis "Moravský Večerník",
vycházející v Olomouci, v č. 24 tuto
zprávu:
"Hořící
muž v uzamčeném bytě. Výbuch
benzinu při čištění bytu. Olomouc,
28. ledna. - V paláci továrníka Svobody na
Husově náměstí v Olomouci upravují
si byt novomanželé Prombergrovi. Hodlali se již
v tomto týdnu do nového bytu přestěhovati,
ale neočekávané neštěstí
jim v tom zabránilo.
Včera v neděli pracoval
totiž v bytě parketářský dělník
Alois Hut. Čistil a leštil parkety nějakým
roztokem parafinu a benzinu: Když již měl některé
pokoje vyčištěny, vzňal se náhle
benzin od rozžhavených kamen a vybuchl. Hut se snažil
ihned požár, který vznikl uhasit a dusil oheň
popelem. Poněvadž se mu to však nedařilo
a protože byl v pokoji uzamčen, rozbil okno a volal
o pomoc. Domovník
paláce a nájemník Pospíšil otevřeli
násilím dvéře od Prombergrova bytu.
Hut vyběhl s příšerným nářkem
a s hořícími šaty z bytu na pavlač
a tam klesl v bezvědomí k zemi. Utrpěl strašné
popáleniny na celém těle, hlavně však
na rukou. Záchranná
stanice dopravila ho do nemocnice. Na místo přijely
český i německý hasičský
sbor. Než však mohly zakročit, uhasil oheň
pan Pospíšil zvláštním hasičským
přístrojem. Škoda v bytě způsobená
není příliš značná. Stav
Hutův je dnes kritický."
K této novinářské
zprávě připomínám, že
dělník Hut týž den v noci popáleninám
podlehl, že byl 46 roků starý, otec dvou dítek,
ze Střeně a že byl vyšetřovancem
krajského soudu v Olomouci.
Byt v paláci továrníka
Svobody upravoval se pro provdanou dceru ředitele věznice
p. Dýmy. Vyšetřovanec Hut Alois byl po celý
týden voděn dozorcem věznice Emilem Hégrem
do prázdného bytu na práci, tam ráno
uzamčen a večer opět odveden. Pouze jídlo
bylo mu donášeno.
Dne 28. ledna pracoval jako před
tím v uzamčeném bytě, kde došlo
k neštěstí, jemuž padl Hutův život
za obět.
Táži se proto pana
ministra:
1. Ví pan ministr, že
vyšetřovanců krajského sudu v Olomouci
se používá k pracím mimo budovu krajského
soudu?
2. Zná pan ministr tento
případ a je ochoten dáti objektivně
vyšetřiti příčinu smrti vyšetřovance
Huta?
3. Je ochoten dáti potrestati
vinníka, z jehož rozkazu Hut práce prováděl
a z jeho prostředků utrpěnou škodu rodině
Hutově nahraditi?
V Praze dne 7. března
1929.
Ústřední
orgán mládeže čsl. soc. dem. strany
dělnické uveřejnil v č. 2. ročníku
XI. na str. 24. druhý sloupec, článek nadepsaný
"Vojna jako řemen". Celý článek
vyjma nadpis a úvodní větu byl zkonfiskován.
Zkonfiskovaná místa měla toto znění:
"nastává čištění,
počínající náležitými
nadávkami, abychom "nevyšli ze cviku". Pak
se táhne na "tejrák", kde vedle cvičení,
které by jakž takž ušlo, musíme si
dát mlčky líbit všemožné
nadávky, které se kdy a kde vyskytly. Tak každý
den jsme "pakáž", "držíme
huby", "čumíme", jsme "volové",
"pacholci" atd. Ozvat se nesmíš, nechceš-li
pocítiti dvojnásob všechny slasti vojenského
života. Vojna, když již to musí býti,
by se jinak líbila, ale ty každodenní "perly"
znechucují život úplně.
Nejtragičtější
je, že podle přísloví "Poturčenec
horší Turka", jsou nejhoršími ti
dvaadvacetiletí kluci, kteří byli již
dříve povýšeni. Mezi důstojnictvem
jen v poměrně řídkých případech
vyskytnou se podobní výtečníci. -
- - Kdo je slabší povahy a nervů, těžko
snese způsob, jakým
se nám vštěpuje vojenské umění,
disciplina a láska k vlasti. O všem ostatním,
co člověk musí překousnout, je lépe
pomlčet. No, ale už to nějak překonáme.
- - - Za celou dobu neviděl jsem vůbec novin. Celý
duševní obzor je uzavřen vojnou a zase vojnou.
Ukončení dne, slibně
počatého, neobejde se zase bez nadávek, čištění
a přerovnávání všech věcí
do opatrování nám svěřených".
Běda, kdyby nalezla se špetka bláta, třebas
i jen na podrážkách bot. Lesk a pozlátko
- to jsou pláště té sprostoty a hulvátství
vojenského života. Nám nezbývá
ovšem nic jiného, než mlčky vždy
na slovo poslechnout, na nadávky mlčet a myslit
si své. To jest asi krátký přehled
o moderních způsobech výchovy demokratické
a uvědomělé čs. armády. (Z
dopisu brance.)"
Uvedený článek
byl vlastně přetiskem dopisu brancova, který
podle vlastních zkušeností vypisoval poměry
u jednoho vojenského útvaru. Účelem
článku bylo upozornění všech
příslušných činitelů na
poměry, vládnoucí u některých
pluků. Redakce, otiskujíc dopis, vedena byla snahou
zjednati nápravu.
Jistě není veřejným zájmem,
aby pravdivé vylíčení poměrů,
o jichž nápravu se jedná, bylo potlačováno.
Konfiskováním článku překročila
censura meze kompetence tím spíše, že
jednalo se o objektivní vylíčení.
Podepsaní se proto táží,
je-li pan ministr spravedlnosti ochoten učiniti opatření,
aby zabráněno bylo přehmatům censury,
která umlčuje objektivní vylíčení
pravdy?
V Praze dne 28. února 1929.
V čísle 10 periodického
tiskopisu "Deutsche Post"
v Opavě ze dne 12. ledna t. r. vyšel článek
s nadpisem "Chorvati a sudetští Němci"
od Maxe Karga. Týž článek vyšel
také v čísle 9 periodického tiskopisu
"Der Tag" v Ústí
n. L. ze dne 12. ledna t. r. V
obou časopisech byly zabaveny části tohoto
článku. Článek sám zněl
takto:
Právě deset let
po svém založení musí Království
Srbů, Chorvatů a Slovinců revidovati ústavu.
Není pochyby, že králem dosazená vláda,
nezávislá na politických stranách
pracuje o přeměně Jugoslavie ve federativní
stát tří spojených slovanských
kmenů a o vnitropolitickém zrovnoprávnění
Chorvatů se Srby. Hegemonie Velkosrbů jest nyní
v Jugoslavii na ústupu
před myšlenkou autonomie Chorvatů. Tento vývoj
a tato přestavba státu není výsledkem
náhle probuzené srbské velkomyslnosti, nýbrž
byl vybojován promyšleným a energickým
bojem Chorvatů za národní samosprávu
své země. Chorvatsko obětovalo krev nejlepších
Chorvatů, aby mohlo
dojíti k vývoji od kolonie Velkosrbska k rovnoprávné
součásti státu. Velký a mocný
stín Štěpána Radiče vznáší
se nad jeho bojující vlastí: Chorvatsko Chorvatům!
Vidíme-li události
v Jugoslavii, mimovolně se nám vtírají
jistá porovnání s poměry v Československu.
Tam i zde jest týž problém: státy s
několika národy, v nichž si jeden národ
vnucenou ústavou osvojuje panství nad ostatními
národy. V Jugoslavii byli to Srbové, zde jsou tímto
vládnoucím národem Češi, kteří
považují tento stát za svůj
národní stát, - - - a tak také jednají.
I když politický boj Chorvatů se v podrobnostech
různí, v celku jest to týž boj, jako
boj Slováků a sudetských Němců.
Jest to boj o ústavu, boj za svržení ústavy
národního státu a za zavedení ústavy
federativní, jak
to odpovídá skutečnému národnímu
složení států.
Porovnání s Chorvaty
učí nás však ještě druhé
věci. Jak zvrácené byly až dosud a stále
ještě jsou politické metody Slováků
a sudetských Němců, směřující
k dosažení tohoto cíle. Nejen že mezi
Slováky a sudetskými Němci není téměř
vůbec žádné dohody v jejich usilování
o samosprávu, přes to, že jejich společný
boj směřuje proti nadvládě, v tomto
případě společného nepřítele,
sudetští Němci se vedle toho ještě
také rozdvojili, neboť jedna část, uznávajíc
českou nadvládu
a účastníc se vlády bez jakýchkoliv
ústupků, se domnívala, že bude moci
zmírniti osudů potlačených. Král
Srbů v Jugoslavii jest dnes nucen splniti žádost
Chorvatů a dáti jim samosprávu v mezích
státu. V Československu jest však téhož
dne vydáno jazykové
nařízení pro zemská a okresní
zastupitelstva, které znovu ustanovuje bezpodmínečnou
nadvládu státního jazyka. - - - V Jugoslavii
jest myšlenka samosprávy na postupu, v Československu
pro nás; sudetské Němce, však na ústupu.
Obojí vývoj jest ovšem
jen výsledkem politiky, která byla dělána
tam a zde.
Opět jednou projevuje se
velmi drasticky, že kulturně a technicky tak vysoce
nadaní Němci v porovnání s "balkánskými"
Chorvaty nemají politického nadání.
Také v Československu může býti
národní problém zásadně řešen
jen revisí ústavy. O tom nelze vůbec pochybovati:
Ale sudetsko-německé strany ve vládě
všemožně podporují nynější
ústavu. Roku 1926 jako řádní, hodní
poddaní pomohli z rozpaků zabředlé
káře všečeské koalice. Nevymínily
si ani zálohu na krmivo.
Stačilo již "hý - hot" pana Švehly
a pohybovaly se v tom směru, v němž kočí
zůstaly, pak stálo
by snad Československo dnes již před nutností
revidovati ústavu smírnou cestou. Neboť u nás
bylo tomu v roce 1926 právě tak, jako před
rokem v Jugoslavii, ba podmínky k boji byly dokonce snad
příznivější. Nesmíme zapomínati,
že proti 6,300.000 Srbů stojí jen 2,700.000
Chorvatů, že Srbové činí ve státě
přece aspoň polovinu veškerého obyvatelstva,
kdežto Češi ve "svém" státě
jsou proti nečeským národům dokonce
v menšině. Ale v politice
nerozhoduje jen mrtvé číslo, nýbrž
vůle a síla k činu. "Politika jest velká
hra", řekl Napoleon, "a kdo se ničeho
neodváží, ničeho nevyhraje".
Chorvatský příklad
mohl a měl by býti poučením pro Slováky,
ale i pro nás sudetské Němce. Srbský
příklad mohl by však také býti
výstrahou Čechům, aby přišli
k rozumu. Neboť dříve či později
musí nastoupiti cestu k revisi ústavy, jako nyní
musil srbský král porušiti ústavu a
vypořádati se s hospodářstvím
velkosrbské stranické kliky. Úsilím
politiky sudetských
Němců musí býti, ne aby sami zatarasovali
cestu k revisi ústavy, jak to až dosud činily
německé strany v pražské vládě.
Nynější pokus
účasti ve vládě nemá politicky
vyhlídky. Poslední dvě léta zkušeností
a zklamání jsou dostatečným důkazem.
Bylo by na čase, aby konečně jednou byla
tomu učiněna přítrž. Kdo nechce,
nemusí se pouštěti do rozčilené
oposice. Ale musí býti promyšlená reserva
proti nynější soustavě. Lichotnictvím
dostávají se však Němci v Československu
stále zpět a níž. Má-li
však celý národní
kmen sudetských Němců pevnou vůli
k odporu proti soustavě českého státu
národního a dále vůli dosíci
samosprávy sudetských Němců, pak jest
jen otázkou času, aby území obydlené
sudetskými Němci a Slovensko vynutilo si konečně
federativní vybudování
tohoto státu. Snad nám k tomu schází
- bohužel! - prozatím ještě náš
ladič. Ale každé dílo našlo vždy
svého člověka, bylo-li dobré, správné
a čestné. Také dílo sudetsko-německé
samosprávy najde svého tvůrce, který
se svým národem se odváží a -
vyhraje. Neboť sudetští
Němci nejsou usýchající větví
celého německého národa, jak kdysi
frivolně prohlásil jeden český politik.
Ve všech oborech jsou plni touhy po životě a
tvoření - schází jim jen, aby jejich
politická vůle nabyla velkorysé formy. Může
se nyní učiti
od Chorvatů, kteří "tam dole v Záhřebu",
s politickou inteligencí a národní vášní
bojují za budoucnost svého národa a tuto
budoucnost si vydobudou".
Z tohoto článku
byla zabavena v časopise "Deutsche
Post" tato místa: V odstavci 2 tato slova:
"Zde jsou tímto vládnoucím
národem Češi, kteří považují
tento stát za svůj národní stát,
- - - a také tak jednají." Dále v odstavci
3 toto místo: "Porovnání s Chorvaty
učí nás však ještě druhé
věci. Jak zvrácené byly až dosud a stále
ještě jsou politické metody
Slováků a sudetských Němců,
směřující k dosažení tohoto
cíle. Nejen, že mezi Slováky a sudetskými
Němci není téměř vůbec
žádné dohody v jejich usilování
o dosažení samosprávy, přes to, že
jejich společný boj směřuje proti
nadvládě v tomto případě společného
nepřítele, sudetští Němci se
vedle toho ještě také rozdvojili, neboť
jedna část uznávajíc českou
nadvládu a účastníc se vlády
bez jakýchkoliv ústupků se domnívala,
že bude moci zmírniti osud potlačených.
Král Srbů v Jugoslavii jest dnes nucen splniti
žádost Chorvatů a dáti jim samosprávu
v mezích státu. V Československu jest však
téhož dne vydáno jazykové nařízení
pro zemská a okresní zastupitelstva, které
znovu ustanovuje bezpodmínečnou nadvládu
státního jazyka - - -.
V periodickém tiskopisu "Der Tag"
byla zabavena tato místa: V odstavci 2 slova: "Tam
i zde jest týž problém: státy s několika
národy, v nichž si jeden národ vnucenou ústavou
osvojuje panství nad ostatními národy."
Dále místo - - - Konečně v posledním
odstavci tato slova: "pak jest jen otázkou času,
aby území obydlené sudetskými Němci
a Slovensko vynutilo si konečně federativní
vybudování tohoto státu."
Jak patrno ze zabavených
míst, jest v Opavě "státu nebezpečné"
něco jiného než v Ústí n. L.
Z tohoto porovnání vidíme, jak nestejně
censura zabavuje. Páni censoři zabavují,
nelámajíce si hlavu, prostě které
místo se jim zalíbí, zřejmě
jen k tomu účelu, aby nepohodlným časopisům
co možná ztížili život. Z části
zabavený článek neobsahuje nic, co by bylo
lze pokládati za namířené proti existenci
státu, kdyby se věc poněkud rozumně
rozvážila. Obsahuje jen požadavek "národní
samosprávy" a její vysvětlení
jako "federativní vybudování státu".
To znamená, článek jest založen na týchž
základech, které jsou obsaženy v prohlášení,
které učinil dne 18.
prosince 1925 v poslanecké sněmovně tehdejší
místopředseda posl. prof. dr. Spina. Toto prohlášení
učinil jménem čtyř stran, mezi nimi
dnešních tří německých
vládních stran, poslanec, který jest dnes
ministrem a jehož smýšlení nelze tedy
dobře pokládati za
"státu nebezpečné". Jeho obsah
byl ostatně mimo to ještě teoreticky posílen
vládním prohlášením, které
přednesl dne 16. říjná 1926 tehdejší
předseda vlády dr. Švehla. Nepozorujeme ovšem,
že by se zásady tohoto vládního prohlášení
prováděly v praksi. Účelem
zabaveného článku jest pouze tyto zásady
znovu připomenouti. Co má býti v tomto úsilí
"státu nebezpečného", vědí
nanejvýš páni censoři.
Poněvadž tento způsob
středověkého stíhání
svobody myšlení jest přímo nesnesitelný
a přímo nedůstojný středoevropského
státu, táží se podepsání
pana ministra: Schvaluje toto zabavení, či jest
ochoten naříditi censorovi, aby příště
censuroval rozumně?
V Praze dne 25. února 1929.
Je všeobecně známo,
že Šilpersko se vylidňuje pro naprostý
nedostatek obživy tamního obyvatelstva, pro chudobu
kraje; jehož skrovná kamenitá a studená
políčka nemohou lid vyživiti. Pro nedostatek
komunikací ať dráhy nebo silnic není
možno, aby v tomto kraji zakotvil sebemenší průmyslový
podnik, po němž lid tohoto kraje tak toužebně
volá. Aby aspoň z části odčiněna
byla bída v tomto horském kraji, bylo před
válkou ustaveno v Jedlí na toku řeky
Březné tkalcovské výrobní společenstvo
s ručením omezeným, jež vybudovalo primitivní
provozovny a zaměstnávalo asi 50 dělníků
a jediným jeho odbytištěm byl Balkán:
Vypuknutím válek na Balkáně ztratilo
toto společenstvo za dodanou práci přes 60.000
K a zachránilo se
před likvidací tím, že Antonín
Hýbl převzal do svého vlastnictví
nemovitosti tohoto společenstva a tím umožnil,
aby společenstvo relikvidovalo a podnik vedl se dále.
Po čas světové války podnik nepracoval
a teprve po válce našel zaměstnání
tím, že jednotlivé
firmy dodaly mu surovinu ke zpracování za pevně
stanovenou mzdu. Tak v roce 1920 firma Leopold Zucker v Praze
dodala společenstvu přízi, dala ji utkati,
zaplatila dělnickou mzdu, daň z obratu atd. Přes
to, že tento pracovní poměr uzavřen
byl se společenstvem,
předepsala berní správa v Zábřehu
Antonínu Hýblovi daň z obratu ve výši
6.415 Kč a důchodkový soud v Olomouci uložil
mu dalších 6.415 Kč pokuty pro zamlčení
daně a zajistil si knihovně na jeho nemovitostech
26.415 Kč pro případné tresty.
Na podanou stížnost
Antonína Hýbla bylo rozhodnutí důchodkového
soudu zrušeno, pokuta prominuta, ale knihovní zajištění
obnosu 26.415 Kč v pozemkových knihách zatěžuje
jeho nemovitosti dodnes. Na to našlo společenstvo
zaměstnání u firmy Ernest Mauthner v Praze,
jež dodávala ke zpracování surovinu
a poukazovala příslušné částky
na vyplácení mezd dělnictvu. Společenstvo
zaměstnávalo dělníky nekvalifikované,
neboť jiných nebylo, zařízení
provozovny i stavy tkalcovské jsou zastaralé a proto
výrobky méně kvalitní
a v důsledku toho také výdělek společenstva
nebyl žádný, což přimělo
společenstvo k tomu, že 23. dubna 1923 zahájilo
likvidační řízení, zastavivši
výrobu již dne 31. července 1922. Po zastavení
provozu a v době příprav likvidačních
ujal se vedení závodu na
svůj účet Antonín Hýbl, což
také oznámil berní správě v
Zábřeze.
Berní úřad
v Zábřeze nevymáhal daně na společenstvu,
nepřihlásil je k likvidační mase,
ale ukládal daně novému majiteli závodu
za rok 1919 až 1922, kdy závod veden byl na účet
společenstva. Toto předepisování a
vymáhání daní na Antonínu Hýblovi
dělo se přes to, že společenstvo až
do roku 1922 činilo řádná přiznání
daňová.
Počínaje rokem 1923
atd., činil Antonín Hýbl správná
přiznání k daním, berní správa
však jich nedbala a předepisovala mu daně dle
své libovůle stejně tak, jako mu předepsala
dle své libovůle dávku z majetku a přírůstku
z majetku naprosto přemrštěně. Proti
těmto předpisům daní a dávek
i poplatků bránil se Antonín Hýbl
cestou instanční a berní úřad
zabavil mu za to jediný zdroj
příjmů, totiž mzdu za utkanou práci
u firmy Mauthner v Praze do výše 300.000 Kč
a u firmy Sobotka v Praze, s kterou rovněž vešel
v obchodní spojení, zabavil rovněž za
mzdu 100.000 Kč. Zabavením mzdy u zaměstnavatelů
do výše 200.000 Kč stalo se pro celkovou
spornou částku 85.384 Kč, jež mimo to
byla knihovně na majetku Antonína Hýbla zajištěna.
Zabavením mzdy za práci, která se teprve
měla vykonati, znemožněn byl provoz podniku
vůbec: S počátku bylo umožněno
blahovolným postupem ministerstva financí uvolnění
určitých částek na výplatu
dělnických mezd a po jich vyčerpání
provoz podniku zastaven vůbec. A tu berní úřad,
prohlašuje Antonína Hýbla za neplatiče
daní, začal mu ukládati následující
pokuty: 7. dubna 1924 Kč 1000, 10. dubna 1925 Kč
1000, 29. října
1925 Kč 300, 5. ledna 1926 Kč 100, 22. ledna 1926
Kč 400, 7. června 1926 Kč 200, 23. června
1926 Kč 300, 22. září 1926 Kč
250 a tyto pokuty vymáhal na něm exekučním
zabavováním a prodejem skrovného hotového
zařízení. Tak zabavena mu byla i plechová
koupací vana, jíž
pro vleklou chorobu nohou nezbytně potřeboval. Jak
mohl platit, když plat za práci měl zabavený
a podnik nebyl provozován? Firma Mauthner dopisem ze dne
9. ledna 1925 nabízela zaplatiti na daně Hýblovi
40:000 Kč hotově, a zavazovala se k dalším
splátkám případných daní,
žádajíc uvolnění zabaveného
obnosu 100.000 Kč. Zemské finanční
ředitelství v Brně tento návrh ze
dne 18. března 1925 č. 50.098 zamítlo: Antonín
Hýbl domáhal se žádostí z 10:
prosince 1924 úlevy zákona ze dne 8. října
1924 č. 235 na předepsané
poplatky, leč jeho žádost zůstala plné
dva roky nevyřízena a ač firma Mauthner složila
na Hýblovy daně větší splátku,
použil ji berní úřad na zaplacení
sporných poplatků (mezi jiným) a neoprávněně
předepsaných daní Hýblovi za společenstvo,
jichž snížení
a odpisu se domáhal; žádost jeho po dvou letech
vyřídila 18. října 1026 s poukazem,
že jí nelze vyhověti, protože prý
obnosy, o jichž snížení neb odpis žádal,
jsou zaplaceny firmou Mauthner. Zabavením pohledávek
ztratil Antonín Hýbl obchodní spojení,
nastala u něho naprostá neschopnost platiti daně
a způsobeno zastavení podniku vůbec. Obecní
rady okolních obcí obrátily se na státní
finanční úřady se žádostí,
aby nebyl ničen beztak nepatrný podnik, skýtající
obživu několika desítkám dělnictva,
leč marně.
Antonín Hýbl hodlal
zaměstnati několik nejpotřebnějších
dělníků na nepatrné pile, již
po zastavení prvého podniku hodlal uvésti
do chodu. Leč berní úřad zabavil mu
ihned nepatrné množství dovezeného dřeva,
jež již dva roky leží zabaveno, hnije a
podléhá zkáze.
Tak způsobily finanční
úřady zastavení a zničení malého
podniku, dávajíce mezi jiným sluchu udavačům
a osobním nepřátelům Hýblovým
ponejvíce z důvodů národnostních,
kteří hanbivými dopisy štvali úřad
proti existenci závodu. Berní úřad
nevyhověl ani žádosti právního
zástupce dra Meixnera v Zábřehu, aby mu bylo
dovoleno do hanlivých dopisů nahlédnouti
a nactiutrhače pohnati k soudní odpovědnosti.
Uštván tímto pronásledováním,
je Antonín Hýbl zničen nervově a zaujatost
jde přes to proti němu tak
daleko, že když volán byl k vyjevovací
přísaze o svém majetku a nemohl se k ní
dostaviti, jsa v lékařském ošetřování,
byla naň uvržena soudní vazba.
Z vylíčeného
viděti, že Antonín Hýbl domáhal
se právem odpisu daní, jež měly být
předepsány tkalcovskému výrobnímu
společenstvu s ručením omezeným, že
domáhal se předpisu daní dle skutečného
výdělku, že domáhal se na zákonném
podkladě úlevy poplatků a že finanční
úřady nakládaly s ním jako se zločincem.
To vysvítá nejlépe z toho, že když
firma Mauthner chtěla
jeho daně zaplatiti, bylo jí to odmítnuto
a když konečně na jeho dlužné daně
zaplatila větší peníz, že berní
úřad použil zaplacených peněz
na zcela jiné věci.
Táži se proto pana
ministra financí, zdali je ochoten nestrannými osobami,
v této daňové záležitosti nesúčastněnými,
vyšetřiti pravý stav věci, zdali je
ochoten povoliti, aby vydány byly Antonínu Hýblovi
hanlivé dopisy, aby mohl svoje ničitele pohnati
před soud, zdali je ochoten naříditi, aby
knihovně zajištěných 26.413 Kč
bylo z hypotéky Hýblovi vymazáno,
aby Hýblovi odepsány byly daně, jež
předepsány mu byly za tkalcovské výrobní
společenstvo, zdali je ochoten naříditi zrušení
vazby soudní a zdali je ochoten naříditi,
aby vyřízení těchto záležitostí
daňových stalo se s největším
urychlením, aby podnik
mohl býti uveden opět do chodu a chudému
lidu na horách šilperských umožněno
opět zaměstnání?
V Praze dne 13. března
1929.
Zřícení pavilonu
Maroldovy "Bitvy u Lipan" vzbudilo ve veřejnosti
značné znepokojení, plynoucí z obav
o zabezpečení našich uměleckých
děl, a obrátilo znovu pozornost ke smutnému
stavu umístění našich památek
z oboru výtvarného umění, jež
vystavuje smutné vysvědčení našemu
plnění kulturních povinností.
Publicista E. Bass upozornil důtklivým
projevem v "Lidových Novinách" na truchlivý
stav umístění Moderní Galerie, lépe
řečeno "uskladnění" nejvzácnějších
a nenahraditelných památek našeho výtvarného
umění z doby nové. Obrazárně
Společnosti vlasteneckých přátel umění
v Praze dostává se provisorního útulku
v budově Městské knihovny, kde bude sice
lépe umístěna než dosud, ale daleko
ne úplně a způsobem ne vyhovujícím.
Část sbírek této
obrazárny jest složena ve Strahovském klášteře.
Větší část umělecké
tvorby sochařů Štursy, Guttfreunda, Schnircha
je provisorně umístěna v bývalém
klášteře Anežském, který
byl k tomu cíli propůjčen Jednotou pro obnovu
kláštera blahoslavené Anežky. Tím
se stává veliká
část našich uměleckých děl
veřejnosti nepřístupnou, což je stav,
jaký bychom - nehledě ani k namnoze nedostatečnému
zabezpečení sbírek těch před
poškozením - v jiných kulturních zemích
marně hledali.
Všechny. tyto sbírky mají býti jednou
umístěny v budově
Státní Galerie na Kampě. Projekt architekta
Gočára, vybraný ze soutěže, je
po úpravách definitivně hotov a jeho provedení
nestojí už v cestě překážky
nepřekonatelné. Stavba této Galerie si vyžádá
několika let. Je tedy žádoucno, aby ministerstvo
veřejných prací neprodleně přikročilo
k jejímu provádění a opatřilo
potřebné finanční prostředky,
třeba i na úkor méně naléhavých
státních budov, na př. budov pro centrální
úřady.
Vedle toho je třeba zvláštním
zákonem upraviti všechny otázky týkající
se Státní Galerie, aby bylo zavčas vše
připraveno pro vybudování a organisaci tohoto
ústavu.
Z těch příčin
se podepsaní táží:
1: Je pan ministr veřejných
prací ochoten učiniti všechny kroky, aby se
stavbou Státní Galerie se neprodleně započalo?
2. Je pan ministr školství
a národní osvěty ochoten předložiti
Národnímu shromáždění
osnovu zákona o Státní Galerii?
3: Je pan ministr školství
a národní osvěty ochoten podati poslanecké
sněmovně zprávu o opatřeních,
která byla po posledních zkušenostech učiněna
pro zabezpečení památných uměleckých
děl?
V Praze dne 1. března
1929.