Při tomto zvýšení bylo především
uvážiti, jakým násobkem má býti
vyjádřen poměr dnešní hodnoty
koruny ke koruně předválečné.
Je na bíledni že za základ nemohla býti
vzata hodnota koruny v poměru ke zlatu v den spáchaného
trestného činu. Taková úprava by vyžadovala,
aby soudům a justičním úřadům
byl denně sdělován kurs zlata nebo kurs některé
zlaté měny a aby hodnota vyjádřená
v Kč byla přepočítávána
na hodnotu ve zlatě - řešení, které
již z důvodu zatížení justičních
úřadů a soudů stálým
přepočítáváním v desítkách
tisíců případů trestných
činů proti majetku je nemožné. Než
ani okrouhlým násobkem, vyjadřujícím
znehodnocení peněz, které podle nynější
hodnoty koruny ve zlatě se jeví asi v poměru
1 : 61/2, by nebyla pravá podstata
věci vystižena. I tam, kde při posouzení
trestného činu nerozhoduje výše škody,
nýbrž hodnota předmětu trestného
činu, má se podle zákona tato hodnota měřiti
výší škody, která poškozenému
z trestného činu vzešla (srv. § 173 tr.
z.). Poškozený bude však tuto škodu posuzovati
vždy podle částky, kterou by musil vynaložiti,
aby škodu zase napravil, tedy podle vnitřní
nákupní hodnoty peněz. Měříme-li
pak nákupní hodnotu nynější koruny
podle indexu životních potřeb, dospějeme,
jak patrno z tabulky IV., k násobku vyššímu,
pohybujícímu se okolo 10. Poněvadž pak
jde o hranice pevné, v zákoně vesměs
okrouhlými částkami určené,
navrhuje se zvýšení peněžitých
částek na desetinásobek. To se děje
v § 1, odst. 1. osnovy. Ustanovení to týká
se arci jen zákonů vydaných před 28.
říjnem 1918, ježto v zákonech pozdějších
bylo již možno k znehodnocení peněz náležitou
měrou přihlédnouti. Jedinou výjimkou
je zákon č. 556/1919 Sb. z. a n., ježto tímto
zákonem bylo v oblasti vojenského trestního
zákona provedeno teprve zvýšení peněžitých
částek, které v oblasti trestního
zákona čís. 117/1852 ř. z. bylo již
provedeno zákonem z roku 1910 (zákon Ofnerův).
Podotknouti ještě třeba, že navržené
zvýšení na desetinásobek má se
týkati toliko činů, které trestati
přísluší občanským a vojenským
trestním soudům. Pokud je peněžitá
částka rozhodná pro rozhraničení
příslušnosti mezi úřady politickými
a soudy, tedy pro kvalifikaci činu jako přestupku
správního nebo soudního, nenavrhuje se zvýšení
dosavadních částek návrhem tohoto
zákona, nýbrž §em 69 vládního
návrhu zákona o správním trestním
právu a řízení (tisk č. 735
sen. II. vol. obd.).
Bezvýjimečné zvýšení peněžitých
částek na desetinásobek mělo by však
také nežádoucí následky. Kdežto
trestní zákon z roku 1852 a vojenský trestní
zákon z roku 1855 se podstatně neliší,
jsou mezi trestním zákonem z r. 1852 a uherským
trestním zákonem z r. 1878 značné
rozdíly nejen ve stanovených peněžitých
částkách, nýbrž i v jiných
podrobnostech. Tyto rozdíly byly by pak při bezvýjimečném
desetinásobném zvýšení peněžitých
částek na úkor právního citu
a právní jednotnosti ještě prohloubeny.
Budiž tu uveden jen tento příklad: Krádež
na věcech uzamčených je podle trestního
zákona z roku 1852 zločinem, převyšuje-li
hodnota ukradené věci 50 Kč; podle uherského
trestního zákona je týž čin zločinem
bez ohledu na hodnotu ukradené věci. Dosavadní,
ne značný rozdíl, byl by při desetinásobném
zvýšení částky 50 Kč na
500 Kč v trestním zákoně z roku 1852
velmi nápadný.
Tím jsou odůvodněny výjimky, stanovené
v § 1, odst. 2. a v § 2 a 3 osnovy. Jich snahou je oba
platné trestní zákony pokud možno přiblížiti,
jak vysvitne z dalšího podrobného odůvodnění.
Podle § 1, odst. 2., nemají býti zvýšeny
peněžité částky uvedené
v § 216 uh. tr. z. (mírnější trestnost
křivého svědectví ve věci civilní,
jejíž hodnota nepřevyšuje 200 Kč)
a v § 469 uh. tr. z. (přísnější
trestnost kvalifikovaného případu zneužití
úřední moci za úplatek, převyšuje-li
škoda 10.000 Kč). V případě §
216 uh. tr. z. je obdobné ustanovení trestního
zákona z roku 1852, a to právem, přísnější
a nebylo by na místě rozdíl, který
tu je, ještě prohloubiti zvýšením
peněžité částky uvedené
v § 216 uh. tr. z. Také v případě
§ 469 cit. zák. není vhodné zmírňovati
přísné trestní sankce proti zneužití
úřední moci rozšířením
případů mírněji trestných.
V § 2 osnovy uvedeny jsou další výjimky
ze všeobecné zásady § 1, odst. 1., a to
potud, že některé peněžité
částky mají býti zvýšeny
na násobek vyšší nebo nižší
než desetinásobek. I tyto výjimky jsou odůvodněny
všeobecnou snahou oba trestní zákony obsahově
co možná přiblížiti.
Částka 100 Kč rozhodná dosud pro rozhraničení
přestupku a přečinu maření
exekuce podle § 1 zákona č. 78/1883 ř.
z. má býti zvýšena na dvacetinásobek,
t. j. na 2000 Kč. Tato částka nebyla dosud
vůbec ani při zvýšení v roce
1910 zvyšována, ačkoliv jest zcela účelno
uvésti ji v soulad s obdobnými částkami
při jiných ustanoveních trestního
zákona, zejména při zpronevěře
podle § 183 tr. zák., jak učinila též
první popřevratová valorisační
novela rakouská čís. 92/1918 St. GBl. Zvýšení
na dvacetinásobek je tu však odůvodněno
také snahou přiblížiti ustanovení
zákona čís. 78/1883 ř. z. pokud možno
analogickému ustanovení § 359 uh. tr. zák.,
kde dosud pro rozlišení přečinu a zločinu
rozhodovala částka 200 Kč, zvýšená
podle §u 1, odst. 1., nyní rovněž na 2000
Kč.
Na dvacetinásobek mají býti dále zvýšeny
částky 100 Kč, uvedené v § 300
a 402 uh. tr. z., rozhodné pro rozhraničení
přečinu a zločinu podvodu a padělání
soukromé listiny. Také tato ustanovení, která
rovněž nedoznala změny při zvýšení
peněžitých částek trestní
novelou zák. čl. XXXVI/1908, třeba přiblížiti
obdobným ustanovením trestního zákona
z roku 1852, podle něhož byla dosud pro rozhraničení
přestupku a zločinu podvodu rozhodnou částka
200 Kč, nyní zvýšená na 2000
Kč.
Naproti tomu zvyšuje se částka 400 Kč
rozhodná podle § 430 uh. tr. z. pro rozhraničení
zločinu a přečinu způsobení
povodně toliko na pětinásobek, t. j. na 2000
Kč. Trestný čin tu uvedený je sice
podle § 85, lit. e) a § 87 tr. zák. z roku 1852
zločinem bez ohledu na výši způsobené
škody, takže pro obdobné případy
§ 430 uh. tr. zák. by bylo na místě
ponechati částku 400 Kč vůbec nezvýšenou.
Než sluší uvážiti, že skutková
podstata v § 429 uh. tr. z. je značně širší,
zahrnujíc na př. i případ úmyslného
otevření splavu bez způsobení větší
škody, takže je na místě, aby pro tyto
případy tu zvýšení nastalo, avšak
jen na onu výši, na kterou se zvyšuje peněžitá
částka uvedená v obdobném případě
§ 85, lit. a) tr. z. z roku 1852.
Podle § 100 tr. z. z roku 1852 a § 378 voj. tr. z. má
býti přísněji, t. j. těžkým
žalářem od jednoho do pěti let trestáno
nebezpečné vyhrožování a vydírání,
jestliže škoda, kterou bylo pohroženo nebo která
by z činu vzešla, převyšuje určité
peněžité částky (2000 Kč
a 600 Kč). Zachovávajíc dosavadní
rozlišení částek, zaokrouhluje osnova
násobek částky 600 Kč na 10.000 Kč.
To proto, že stejná částka 600 Kč,
rozhodná. podle § 495 voj. tr. z. pro vyšší
trestnost zločinu plenění, byla v roce 1919
zvýšena na 2000 Kč, a zvyšuje-li se nyní
na 10.000 Kč, je záhodno na stejnou částku
zvýšiti i částky 600 Kč uvedené
v § 100 tr. z. z r. 1852 a v § 378 voj. tr. z.
Žalářem do pěti let trestá se
podle § 182 tr. zák. z r. 1852 zpronevěra v
úřadě, převyšuje-li hodnota zpronevěřené
věci 50 Kč, nikoliv však 1000 Kč. Podle
§ 462 uh. tr. z. trestá se zpronevěra v úřadě
žalářem do 5 let, nepřevyšuje-li
hodnota zpronevěřené věci 2000 Kč.
Aby tato ustanovení byla uvedena v soulad, navrhuje osnova,
aby částka 2000 Kč v § 462 uh. tr. z.
byla zvýšena toliko na pětinásobek,
t. j. na 10.000 Kč.
Pokud je konečně podle uherského trestního
zákona cena věci nebo výše škody
rozhodnou pro nejpřísnější stupeň
trestnosti zločinu krádeže, podvodu, podvodného
úpadku a padělání soukromé
listiny (§ 383, 103, 415 uh. tr. z. a § 49, odst. 2.,
č. 1, trestní novely), je tomu tak teprve tehdy,
když peněžitá částka převyšuje
4000 Kč. Naproti tomu je podle trestního zákona
z roku 1852 a vojenského trestního zákona
zločin krádeže a podvodu (včetně
padělání soukromé listiny) trestný
podle nejvyšší trestní sazby již
tehdy, když hodnota předmětu trestného
činu nebo výše škody převyšuje
2000 Kč. Hledíc k tomu, jakož i k té
další okolnosti, že vyšší trestnost
krádeže podle § 49 tr. nov. je podmíněna
vedle uvedené hodnoty předmětu trestného
činu ještě další zločinnou
kvalifikací činu, jakož i k tomu, že v
případech §§ 383, 403 a 415 uh. tr. z.
nepřevyšuje trestní sazba pět let káznice,
kdežto v obdobných případech podle trestního
zákona z roku 1852 a vojenského trestního
zákona je sazba žaláře od pěti
do 10 let, navrhuje se zvýšení částek
4000 Kč, uvedených v citovaných ustanoveních
uherského trestního zákona, pouze na pětinásobek,
t. j. na 20.000 Kč.
V § 3 snaží se osnova odstraniti další
nejcitelnější rozdíly mezi trestním
zákonem z roku 1852 a uherským trestním zákonem,
které by se při zvýšení peněžitých
částek ještě prohloubily. Rozeznává
pak dvě skupiny případů.
Především rozšiřuje v § 3,
odst. 1., pro obor trestního zákona z r. 1852 a
částečně i vojenského trestního
zákona počet případů, kdy krádež
je zločinem bez ohledu na hodnotu předmětu
činu. Z těchto případech byla již
krádež zločinem bez ohledu na hodnotu ukradené
věci podle § 336, čís. 3, 4 a 6 uh.
tr. zák. Jsou to právě nejnebezpečnější
způsoby páchání krádeže,
které je účelno postihnouti přísnějšími
tresty, stejně jak to učinilo hned po převratu
Rakousko zákonem č. 92/1918 StGBl. Při stanovení
podmínek, za kterých se krádež stává
podle § 3, odst. 1., osnovy zločinem, bylo užito
nejen příslušných ustanovení
platného uherského trestního zákona,
nýbrž bylo přihlédnuto i k přípravné
osnově nového trestního zákona a ke
zmíněnému rakouskému zákonu
čís. 92/1918 StGBl. Po tomto sjednocení příslušných
ustanovení je možno zrušiti určitá
ustanovení trestních zákonů a to §
174 II., lit. c) tx-. zák. z roku 1852, § 336, č.3,
4 a 6 uh. tr. z.a § 461, lit. c) a § 462, lit. d) a
e) voj. tr. z. (viz § 19 osnovy).
Naproti tomu zužuje osnova podle vzoru § 176 II. tr.
z. z r. 1852 počet případů, kdy podle
uh. tr. z. je dosud krádež zločinem bez ohledu
na cenu předmětu, a to tak, že v případech
§ 338, č. 7 a 8 a § 338 uh. tr. zák.,
činí zločinnou kvalifikaci krádeže
závislou na tom, že hodnota předmětu
trestného činu převyšuje 500 Kč.
Důsledky zvýšení peněžitých
částek podle §§ 1 - 3 osnovy jsou patrny
z přiložené tabulky V.
Kriminálně politické námitce, že
zvýšením peněžitých částek
na desetinásobek se zmírňují trestní
hrozby a oslabuje trestní ochrana majetku, hledí
osnova čeliti ustanovením § 4. Jím se
zvyšuje v kvalifikovaných případech
přestupků (přečinů) krádeže,
zpronevěry, podvodu a podílnictví na krádeži
nebo na zpronevěře (na Slovensku a Podkarpatské
Rusi též porušení úřední
závěry, přechovávání,
padělání soukromé listiny), spodní
hranice trestní sazby z osmi dnů na čtrnáct
dnů. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde takové
spodní hranice dosud nebylo, se stanoví. Kromě
toho vylučuje se stanovením trestu tuhého
vězení možnost změniti trest na svobodě
v peněžitou pokutu. Podobně je tomu též
při přestupku podle § 1 zákona o zmaření
exekuce. Těmito ustanoveními docílí
se také toho, že žalobci bude možno při
nedosti odůvodněném, dnes tak rozšířeném
užívání mimořádného
zmírňovacího práva užíti
opravných prostředků proti výroku
o trestu.
Navrženým zvýšením peněžitých
částek stávají se zbytečnými
ustanovení článku I. §§ 9 a 10
zákona čís. 471/1921 Sb. z. a n. a doplňující
je ustanovení zákonů čís. 259/1923
a 257/1925 Sb. z. a n. Navrhuje se proto v § 19, odst. 1.,
čís. 6, jejich zrušení. Naproti tornu
nelze navrhnouti, aby byla zrušena i ostatní ustanovení
práv uvedených zákonů. I po zvýšení
peněžitých částek nelze se obejíti
bez instituce samosoudců u sborových soudů
první stolice a bez snížení počtu
členů senátů u sborových soudů
první a druhé stolice na území mimo
Slovensko a Podkarpatskou Rus. Z připojené tabulky
I. je patrno, že zrušením instituce samosoudců
by senátní agenda vzrostla téměř
o 100%. Zdolati ji beze změn v obsazení soudů,
které jsou toho času nemožné, by bylo
vyloučeno, zejména když by na území
mimo Slovenska a Podkarpatské Rusi měly v trestních
věcech rozhodovati opět senáty v plném,
původním počtu členů. Avšak
i ustanovení §§ 1 - 5 zákona čís.
471/1921 a doplňující je ustanovení
zákona čís. 259/1923 Sb. z. a n. nutno zachovati
i nadále v platnosti. K znehodnocení peněz,
k němuž přihlédla již tato osnova
zvýšením peněžitých částek,
nemá arci býti při užití §§
1 a 6 citovaného zákona budoucně přihlíženo;
za to bude nutno i dále přihlédnouti k povaze
činu, ježto přes zvýšení
peněžitých částek by se jevila
sazba trestu na svobodě od pěti do deseti let na
zločiny v § 1 citovaného zákona uvedené
u srovnání s trestním zákonem uherským
někdy nepoměrně přísnou. Proto
se navrhuje v § 21, aby veškerá uvedená
ustanovení byla zachována v platnosti, a to až
do dne, kdy nabude účinnosti nový jednotný
trestní řád. Jeho osnova je připravena
a lze se bezpečně nadíti, že bude Národnímu
shromáždění předložena k
ústavnímu projednání již v nejbližších
měsících. Toto projednání a
nutná delší vacatio legis protáhne se
však patrně přes 31. březen 1929, takže
pro toto mezidobí nutno učiniti nějaké
opatření.
Zvýšením peněžitých částek,
rozhodným pro posouzení trestných činů,
není vyčerpán dosah vlivu znehodnocení
peněz v oboru trestního práva a soudního
řízení.
Stejně jako nebyly po převratu zvýšeny
shora uvedené peněžité částky,
nebyly zvýšeny také sazby peněžitých
trestů na činy, které přísluší
trestati soudům. V § 5 navrhuje se proto, aby i tyto
sazby, t. j. spodní i hořejší hranice
peněžitých trestů, byly zvýšeny.
Hledíc k sazbám peněžitých trestů
stanoveným v zákonech, vydaných po převratu,
jakož i ve snaze, uvésti toto ustanovení v
soulad s obdobným ustanovením osnovy zákona
o trestním právu a řízení správním
(§ 11 vl. návrhu tisk čís. 735 sen.
II. vol. obd.), navrhuje se však toliko zvýšení
na pětinásobek. Navržené zvýšení
má samozřejmě platiti jen pro sazby peněžitých
trestů stanovené zákony vydanými před
28. říjnem 1918, poněvadž v zákonech
vydaných po tomto dni došlo již znehodnocení
peněz v sazbách peněžitých trestů
náležitého výrazu. Ustanovení
§ 5 vztahuje se na veškeré sazby peněžitých
trestů, pokud jsou určeny pevnými peněžitými
hranicemi. Netýká se tudíž takových
peněžitých trestů, jejichž výš
v konkretním případě závisí
na škodě nebo na zisku z trestného činu,
na př. při trestných činech proti
lesnímu zákonu čl. XXXI/1879. V těchto
případech je vyšším základem
trestu zvýšen samozřejmě již trest
sám. Důvody, uvedené tu pro zvýšení
sazeb peněžitých trestů, platí
i pro zvýšení částky 10.000 Kč,
stanovené v § 2 ř. zákona o ochraně
známek č. 19/1890 ř. z., t. j. o zvýšení
maxima pokuty, která může býti uložena
pachateli ve prospěch poškozeného na místě
odškodného, příslušejícího
mu podle občanského práva.
Nutným důsledkem zvýšení sazeb
peněžitých trestů, jakož i vyšších
sazeb peněžitých trestů vydaných
po převratu je též zvýšení
příslušných peněžitých
částek v § 532 tr. z. z roku 1852 a v §
135 voj. tr. zák., rozhodných pro promlčení
trestného činu. Ta okolnost, že tato ustanovení
nebyla dosud přiměřeně změněna,
znamenala již dnes značné zpřísnění
zákonného stavu prodloužením promlčecí
lhůty.
Rovněž tak je nutno v důsledku zvýšení
sazeb peněžitých trestů zvýšiti
peněžité částky, udávající
nejmenší a nejvyšší výměru
peněžitého trestu, jaká může
býti podle všeobecných ustanovení §
26 uh. tr. zák. §§ 16 a 17 uh. přest.
zák. a § 69 zák. čl. VII/1913 uložena.
Mnohé popřevratové zákony stanovily
sice sazby peněžitých trestů, které
i po navrženém zvýšení peněžitých
částek v právě uvedených všeobecných
ustanoveních uvedených zákonů budou
vyšší, než přes to nepozbývají
tato všeobecná ustanovení významu. Jsou
i nadále rozhodnými tam, kde zvláštní
zákon pozdější nestanovil jinou sazbu.
Kromě peněžitých trestů uvedených
v § 5 ukládají soudy peněžité
tresty a pokuty také podle zákonů o trestním
řízení a podle různých zákonů
jiných, na př. v řízení sporném,
exekučním, nesporném atd. Ani sazby těchto
trestů a pokut nebyly po převratu zvýšeny
a zůstalo i při pevných relacích,
stanovených pro ukládání náhradního
trestu na svobodě za nedobytnou pokutu (tak na př.
§ 7 tr. ř., § 12 uh. tr. ř.). Pro velkou
rozmanitost těchto ustanovení omezuje se návrh
na pětinásobné zvýšení
sazeb i uvedené relace. Také toto výšení
týká se však jen zákonů vydaných
před 28. říjnem 1918, poněvadž
v zákonech pozdějších jsou již
sazby podstatně vyšší.
Zvyšujíc na pětinásobek sazby veškerých
peněžitých trestů a pokut, a to i pokut
pořádkových, nemohla osnova nezvýšiti
i sazby kárných pokut, které podle platných,
avšak před desítkami let vydaných zákonů
mohou býti ukládány advokátům
a notářům, případně
kandidátům advokacie a notářství.
Jsou to:
Kárná pokuta do 3000 Kč podle § 12,
lit, b) zákona ze dne 1. dubna 1872, č. 40 ř.
z. ve znění novely ze dne 16. listopadu 1906, č.
223 ř. z., kterou lze uložiti advokátům
a kandidátům advokacie; kárná pokuta
do 1040 Kč podle § 158, lit. b) zákona ze dne
25. července 1871, č. 75 ř. z., kterou lze
uložiti notářům a kandidátům
notářství (substitutům); kárná
pokuta od 100 Kč do 1000 Kč podle § 70, č.
2, zák. čl. XXXIV/1874, kterou lze uložiti
advokátům; kárná pokuta od 100 Kč
do 2000 Kč, kterou lze uložiti podle § 45, odst.
II., lit. b) zák. čl. VII/1886 veřejným
notářům a kárná pokuta od 10
Kč do 200 Kč, kterou lze uložiti podle §
45, odst. 1, lit. b) cit. zák. čl. kandidátům
veřejného notářství na Slovensku
a Podkarpatské Rusi.
Tato rozmanitost sazeb není při porušení
stavovských povinností, které nutno u obou
stavů stejně hodnotiti, nikterak odůvodněna.
Osnova proto tyto sazby sjednocuje, zároveň je přiměřeně
zvyšujíc. Naproti tomu nedotýká se osnova
oněch zákonných ustanovení, která
stanoví, zda a kdy mohou býti kandidátům
advokacie a notářství uloženy kárné
pokuty, a vyhrazuje úpravu této otázky novému
advokátnímu a notářskému řádu.
V důsledku uvedeného zvýšení
bylo nutno také zvýšiti peněžité
částky uvedené v § 159, odst. 2., zákona
č. 64/1871 ř. z. (dosud 50 Kč jako nejmenší
kárná pokuta při určitých kárných
přečinech) a v § 45, odst. 3., zák.
čl. VII/1886 (náhradní trest za nedobytnou
pokutu uloženou kandidátům notářství
- dosud za každé 4 Kč pokuty jeden den suspense
z praxe).
Nutnou jeví se konečně úprava otázky
náhradního trestu na svobodě za nedobytný
trest peněžitý. Podle dosavadních ustanovení
platných mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus není
sice pro výměru náhradního trestu
na svobodě za nedobytný trest peněžitý
stanovena pevná relace, nýbrž náhradní
trest má se vyměřiti podle všeobecných
zásad platných při výměře
trestu, a je-li na trestný čin ustanoven také
trest na svobodě, v rámci tohoto trestu. Za to však
je stanovena pevná relace v § 53 uh. tr. z., podle
něhož se má uložiti jeden den trestu na
svobodě za 2 Kč až 20 Kč trestu na penězích.
Zachování těchto pevných relací
bylo by při značných peněžitých
trestech, stanovených v zákonech vydaných
po převratu, vedlo nutně k nemožným
důsledkům. Proto obsahuje téměř
každý zákon s ustanoveními trestními
zvláštní předpis o výměře
náhradního trestu na svobodě. Nehledíc
k tomu, že technicky se tak zatěžují veškeré
zákony - a je jich po převratu celá řada
- zvláštním ustanovením, které
by mělo býti upraveno všeobecně, jeví
dosavadní úprava v těchto zákonech
takovou pestrost a takové ničím neodůvodněné
odchylky, že ztěžuje soudní praxi, která
při každém zákonu má užíti
jiných ustanovení o výměře
náhradního trestu (srv. k tomu: § 18 a) zák.
č. 215/19 ve znění zák. č.
108/21, § 11 zák. č. 269/19, § 16 zák.
č.568/19 ve znění zák. č. 80/24,
§ 55 zák. č. 193/20, § 29 zák.
č. 260/20, § 19 zák. č. 347/20, §
13 zák. č. 417/20, § 20 zák. č.
464/21, § 36 zák. č. 71/22, § 30 zák.
č. 50/3, § 20 zák. č. 60/23, §
13 zák. č. 2/24, § 7 zák. č.
7/24, § 24 zák. č. 9/24, § 50 zák.
č. 117/24, § 8 zák. č. 178/24, §
34 zák. č. 239/24, § 8 zák. č.
240/24, § 18 zák. č. 241/24, § 48 zák.
č. 218/26, § 37 zák. č. 111/27 Sb. z.
a n.). Těmto nedostatkům chce odpomoci § 8
osnovy, kterým mají býti nahrazena veškerá
dosavadní ustanovení o výměře
náhradního trestu na svobodě jak v zákonech
vydaných před převratem, tak i po převratu,
a který jako ustanovení všeobecné má
platiti i pro zákony příští,
v nichž se tím podobné zvláštní
ustanovení uspoří. Při úpravě
§ 8 bylo přihlíženo jednak k uherskému
trestnímu zákonu, který tuto otázku
řeší podrobněji nežli trestní
právo platné na ostatním uzemí republiky,
jednak k ustanovením různých zákonů
vydaných po 28. říjnu 1918, která
se rovněž touto otázkou již zabývala,
a po navrženém sjednocení mají býti
zrušena (viz § 19, odst. 1., č. 4, osnovy).
Podle § 260, lit. a) tr. z. z roku 1852 a stejného
s ním § 95 voj. tr. z., může soud zaměniti
u přestupků a přečinů uložený
peněžitý trest ve vězení, když
by mohl způsobiti odsouzenému nebo jeho rodině
citelnou újmu na majetku nebo na výživě,
a to podle pevné relace za každých 10 Kč
jeden den vězení. Nedoporučuje se zvýšiti
tuto pevnou relaci na pětinásobek, poněvadž
je příliš strnulá a dá se těžko
přizpůsobiti okolnostem případu. Proto
se navrhuje, aby i při změně pokuty v trest
na svobodě platila ustanovení § 8 osnovy, totiž
aby trest vězení byl stanoven podle zavinění
a jeho trvání nesmělo převyšovati
u přestupků jeden měsíc, u přečinů
tři měsíce. S tím souvisí také
ustanovení § 19, odst. 1., č. 5.
Tím je odůvodněna první část
osnovy. Lze očekávati, že bude míti
za následek také značné úlevy
v oboru trestního soudnictví, které budou
spočívati v tom, že:
1. tam, kde státní zastupitelstva při činění
návrhů podle § 9 zákona č. 471/21
Sb. z. a neřídila se dosud menším násobkem
než násobkem stanoveným tímto návrhem,
bude ulehčeno sborovým soudům první
stolice;
2. pokud v trestních věcech, v nichž později
došlo k návrhu podle § 9 cit. z., zabývalo
se státní zastupitelství věcí
dříve, než učinilo návrh na potrestání
pro přestupek (přečin), nebude to v budoucnosti
nutné, poněvadž trestní oznámení
bude se podávati přímo u příslušného
okresního soudu, který zavede řízení
na návrh funkcionáře státního
zastupitelství; tím se uleví státním
zastupitelstvům;
3. pokud konečně ve věcech, v nichž
došlo později k návrhu podle § 9 cit.
zákona, se konalo před tímto návrhem
soudní přípravné řízení,
nebude takového řízení budoucně
již zapotřebí, poněvadž bude možno
ustanoviti ihned hlavní přelíčení.
Tím se uleví okresním soudům a také
občanstvu, ježto nebude nutno vyslýchati svědky
dvakráte, jednou v přípravném řízení,
po druhé v hlavním přelíčení.
Přes veškeré tyto úlevy navrhuje však
vláda, aby v oboru trestního soudnictví před
občanskými soudy byly soudům poskytnuty i
další nutné úlevy. To platí zejména
o okresních soudech, u nichž lze po uzákonění
této osnovy očekávati aspoň číselně
vyšší počet trestních věcí.
Až do vydání nového trestního
řádu, jehož ústavní projednávání
vyžádá si patrně delší doby,
nelze čekati. Přes to bylo by však možno
užíti připravené osnovy trestního
řádu a uskutečniti některé
jí zamýšlené úlevy, po nutném
přizpůsobení platným trestním
řádům, ihned. Tyto úlevy obsaženy
jsou ve druhé části této osnovy.
Především jde o využití instituce
v našem trestním soudnictví dosud na rozdíl
od ciziny nejen zákonem značně omezené,
nýbrž i praxí dosti zanedbávané.
Je to instituce trestního příkazu v řízení
před okresními soudy. Trestní příkaz
umožňuje soudci, aby trestní věci menšího
významu vyřídil bez hlavního přelíčení,
obviněnému uspoří pak - nehodlá-li
popírati svou vínu a chce se spokojiti uloženým
trestem - pochůzky k soudu a útraty řízení.
Vydání trestního příkazu je
podle zákonů u nás platných přípustné
jen za určitých podmínek a za určitých
omezení.
Podle § 460 tr. ř. z r. 1873 může býti
vydán trestní příkaz za těchto
podmínek: 1. že trestní oznámení
pochází od některého veřejného
orgánu uvedeného v § 68 tr. zák. na
základě vlastního služebního
postřehu, 2. že jde jen o přestupek, na nějž
zákon ustanovuje toliko trest vězení do jednoho
měsíce nebo jen trest peněžitý,
3. že obviněný je na svobodě, 4. že
veřejný žalobce navrhne vydání
trestního příkazu.
Podle § 532 uh. tr. ř. jsou podmínky vydání
trestního příkazu proti trestnímu
řádu z r. 1873 částečně
širší, částečně užší.
Jsou to tyto podmínky: 1. že trestní oznámení
učinil úřad, veřejný úředník
neb určitý veřejný orgán na
základě svého úředního
postřehu a proti pravdivosti oznámení není
pochybnosti, nebo že učinila oznámení
soukromá osoba, ale osvědčila vinu obviněného
veřejnými nebo soukromými listinami nebo
jinými důkazy a soudce je přesvědčen
o podstatnosti žaloby, 2. že předmětem
trestního oznámení je pouze přestupek
nebo přečin, na nějž je stanoven trest
peněžitý, 3. že obviněný
je na svobodě, 4. že veřejný žalobce
navrhl vydání trestního příkazu
nebo s jeho vydáním souhlasil.
Trestním příkazem nemůže soud
uložiti vyšší trest než tři
dny vězení nebo peněžitý trest
do 30 Kč, na Slovensku a Podkarpatské Rusi jen peněžitý
trest do 200 Kč.
Již před převratem byla pociťována
neodůvodněnost tak značných omezení
mandátního řízení a byla proto
v některých vedlejších zákonech
pravomoc soudcova rozšířena. Tak je přípustné
podle § 23 zákona čís. 89/1897 ř.
z. o obchodě potravinami a některými předměty
užitnými, podle § 69 zákona čís.
177/1909 ř. z. o zamezení a potlačení
nakažlivých nemocí zvířecích
a podle § 39 b) zákona č. 37/1880 ř.
z. ve znění zákona č. 180/1909 ř.
z. o dobytčím moru, uložiti trestním
příkazem trest vězení do jednoho týdne
nebo peněžitý trest do 100 Kč. Podle
§ 23 zákona č. 89/1897 ř. z. může
býti v trestním příkaze vysloveno
dokonce propadnutí zboží.
Prakticky doznalo však mandátní řízení
největšího omezení zákonem o
podmíněném odsouzení. Vládní
nařízení čís: 598/1919 Sb.
z. a n., vydané k provedení tohoto zákona,
ustanovuje v § 2 totiž, že, domnívá-li
se soudce ve věci, v níž by mohl vydati trestní
příkaz, že je zde důvod k podmíněnému
odsouzení, nevydá trestní příkaz,
ale ustanoví hlavní líčení.
Tímto ustanovením bylo mandátní řízení
v praxi neprávem téměř vyloučeno,
a jak z přiložené tabulky VI. je patrno, užívá
se ho v letech poválečných daleko méně
nežli v posledním roce před válkou.
Srovnáme-li s daty tabulky VI. na př. data statistiky
říšsko-německé, kde v roce 1925
připadlo u okresních soudů (Amtsgerichte)
na 507.733 žalobních věcí 892.830 návrhů
na vydání trestního příkazu,
nebo data statistiky rakouské, podle níž v
roce 1923 připadlo na 138.468 rozsudků 8464 pravoplatných
trestních příkazů (61%), vidíme,
jak málo je v našem zákonodárství
využito této instituce, znamenající
značnou úlevu pro soudy i občanstvo.
Sledujeme-li konečně cizí zákonodárství,
zejména poválečné, shledáme,
že nikde neomezuje se pravomoc soudcova a nestanoví
se tak úzké podmínky mandátního
řízení jako u nás.
V Rakousku došlo brzo po převratu k novelisaci §
460 tr. ř. z roku 1873 (viz zákon č. 93/1918
StGBl.). Připouští se tu vydání
trestního příkazu i na základě
doznání učiněného před
veřejným úřadem neb orgánem,
a to u každého přestupku, který nebyl
spáchán ze zištnosti a nesměřuje
také proti veřejné mravnosti. Soudce může
uložiti trestním příkazem i trest tuhého
vězení až do čtrnácti dnů,
peněžitý trest bez omezení neb oba tyto
tresty vedle sebe, při čemž však náhradní
trest nesmí převyšovati čtrnáct
dnů. Také může v trestním příkaze
vysloviti propadnutí předmětů.
V Německu (§ 407 a násl. tr. ř.) připouští
se vydání trestního příkazu
na návrh státního zástupce bez jakýchkoliv
dalších omezení u všech přestupků
a přečinů. Soudce může v něm
uložiti peněžitý trest bez omezení,
trest na svobodě do tří měsíců
a vysloviti i propadnutí předmětů.
Toto neobyčejné rozšíření
mandátního řízení bylo v Německu
zavedeno zákonem k zjednodušení trestního
řízení ze dne 23. října 1917,
a osvědčilo se tak, že osnova německého
trestního řádu z roku 1920 toto ustanovení
zachovává v platnosti, omezujíc toliko pravomoc
soudcovu, pokud jde o uložení trestu na svobodě,
na maximum šesti neděl.
Uvozovací zákon k polskému trestnímu
řádu ze dne 19. března 1928, č. 314
Dz. Ust., připouští v článku
31. a násl. vydání trestního příkazu
u všech trestných činů, náležejících
k příslušnosti okresních soudů,
na něž je stanoven trest vězení nebo
trest na penězích, jestliže soud uzná
na podkladě trestního oznámení podaného
nějakým veřejným úřadem
neb orgánem v oboru jejich působnosti důkazy
viny za postačující a nevzbuzující
pochybností. Trestním příkazem může
býti uloženo vězení do čtrnáctí
dnů nebo trest peněžitý (bez omezení)
neb oba tyto tresty vedle sebe. V tomto případě
nesmí však náhradní trest na svobodě
spolu s hlavním trestem převyšovati čtrnáct
dnů. Přípustným je i podmíněný
odklad trestu a výrok o propadnutí věci.
Proti osobám ve vazbě je vydání trestního
příkazu vyloučeno.
Osnova považuje rozšíření mandátního
řízení i u nás za účelné
a odůvodněné. Podmínkou vydání
trestního příkazu má pak podle osnovy
býti:
1. že trestní oznámení pochází
od veřejného úřadu, veřejného
úředníka neb orgánu na podkladě
jich vlastního služebního postřehu nebo
výslovného doznání před nimi
učiněného. Úřad neb orgán
musí arci býti příslušným
ke stíhání trestného činu,
o který jde, neboť v tom spočívá
právě záruka, že doznání
obviněného bylo správně pochopeno.
Pochybnosti o plném důkazu viny v takových
případech zajisté nebude, takže stanovení
dalších podmínek v tomto směru se jeví
zbytečným. Ostatně není soudce, kdyby
přece takové pochybnosti měl, vázán
vydati trestní příkaz, nýbrž
může zavésti řádné řízení.
Naproti tomu nepřevzala osnova ustanovení §
532, odst. 2. uh. tr. ř., podle něhož mohl
býti vydán trestní příkaz i
na základě oznámení soukromé
osoby, v němž je vina osvědčena veřejnými
nebo soukromými listinami nebo jinými důkazy.
V takových případech není plný
důkaz viny podán;
2. že jde o přestupek nebo přečin náležející
k příslušnosti okresního soudu, na nějž
zákon nestanoví vyšší trest na
svobodě než šest měsíců
nebo trest peněžitý neb oba tyto tresty vedle
sebe;
3. že obviněný je na svobodě a nebyl
v době spáchání činu mladší
než osmnáct let. Pokud jde o první podmínku,
opakuje se ustanovení dosavadních trestních
řádů, a to právem, ježto mandátní
řízení ve věcech vazebních
by mohlo vésti k průtahům a k prodloužení
vazby. Vyloučení mandátního řízení
proti osobám mladistvým je pak odůvodněno
tím, že soudce má poznati mladistvého
provinilce vždy osobně a věnovati jeho osobě
větší péči, aby v případě
jeho mravního ohrožení mohl buď sám
něco zaříditi k jeho záchraně
neb aspoň dáti podnět k nějakému
opatření soudu (úřadu) poručenského.
Již výnosem ministerstva spravedlnosti z 30. března
1909, č. 7811, byly úřady veřejné
žaloby poukázány, aby vydání
trestního příkazu proti mladistvým
provinilcům pro nevhodnost nenavrhovaly. Na Slovensku a
Podkarpatské Rusí nevylučuje sice zák.
čl. VII/1913 výslovně vydání
trestního příkazu v řízení
proti mladistvému provinilci, avšak z celého
ducha zákona je patrno, že ho nemá býti
užíváno. Osnova opakuje tu tudíž
to, co již dnes je skutečným stavem.
Naproti tomu nepřevzala osnova další dosavadní
podmínky, že totiž soudce smí vydati trestní
příkaz jen na návrh veřejného
žalobce, nýbrž přiklonila se tu k jednodušší
úpravě rakouské novely z roku 1918, přijaté
ostatně svého času i u nás v §
6 a 11 zákona č. 567/1919 Sb. z. a n. Z nutnosti
souhlasu veřejného žalobce podle osnovy je
však patrno, že mandátní řízení
je přípustné jen u trestných činů
stíhaných k žalobě veřejné.
Pravomoc soudce osnova sice rozšiřuje, nikoliv však
do té míry, jako zákony cizí. Výslovně
pak připouští i podmíněný
odklad trestu uloženého trestním příkazem
a odstraňuje tak jednu z hlavních příčin,
proč této instituce bylo dosud poměrně
málo používáno.
Jinak neodchyluje se osnova podstatně od obou platných
trestních řádů, jichž ustanovení
bylo ovšem nutno sjednotiti. Stalo se tak celkem podle vzoru
připravené osnovy nového trestního
řádu. V důsledku tohoto sjednocení
navrhuje se proto zrušení oněch ustanovení
trestních řádů, která upravují
řízení mandátní, jakož
i oněch ustanovení vedlejších zákonů,
která obsahují odchylky od trestních řádů
(viz § 9 osnovy).
Vedle tohoto zjednodušení trestního řízení
před okresními soudy, od něhož se lze
nadíti značných úlev, navrhuje osnova
ještě další úlevy, spočívající
hlavně v úspoře zbytečného
psaní a ve zjednodušeni manipulace. Také tu
přidržuje se připravené osnovy trestního
řádu.
Především jde o zjednodušení sepsání,
t. j. písemného vyhotovení rozsudku v řízení
před okresními soudy. Již zákon
čís. 1/1920 Sb. z. a n., připustil, aby sepsání
protokolu a rozsudku bylo v řízení před
okresními soudy za určitých podmínek
nahrazeno t. zv. rozsudkovým záznamem. Podmínky
přípustnosti takového záznamu jsou
však dosti přísné: buď jde o celkem
velmi řídký případ zproštění
obviněného proto, že žalobce ustoupil
od žaloby, nebo jde o rozsudek odsuzující,
však vydaný na základě doznání
obviněného podporovaného výsledky
hlavního přelíčení, a po výslovném
vzdání se stran odvolacího práva.
Tato ustanovení mají býti touto osnovou zachována
v platnosti. Má k nim však přistoupiti ještě
zjednodušení další.
Podle ustanovení trestních řádů
má býti každý rozsudek s podstatnými
důvody ústně vyhlášen, nepřítomnému
obviněnému kromě toho písemně
doručen. V tom i onom případě nutno
- nehledíc k případům t. zv. rozsudkového
záznamu, o nichž právě byla řeč
- rozsudek i s důvody v zákonné lhůtě
sepsati. Toto sepsání rozsudku, zejména však
sepsání jeho odůvodnění, jeví
se ve většině případů
zbytečným, ježto v téměř
90% všech případů je vynesením
rozsudku v první stolici trestní věc definitivně
skončena. Podle statistiky za rok 1926 připadlo
na 227.23 trestních věcí skončených
u okresních soudů rozsudkem nebo trestním
příkazem jen 22.374 případů
odvolacích. Podrobné a sáhodlouhé
písemné odůvodňování
rozsudku je v takových případech prací
vynaloženou nazmar a určenou jenom k tomu, aby byla
uložena ve spisovně. To co tu řečeno
o zbytečnosti písemného odůvodnění
rozsudku odsuzujícího, platí tím více
o sepsání zprošťujícího
rozsudku vůbec. Proto snaží se též
novější zákony a osnovy trestních
řádů takové zbytečné
psaní odstraniti. Budiž tu poukázáno
na článek 376 polského trestního řádu
z roku 1928, podle něhož i v řízení
před sborovými soudy je třeba sepsati odůvodnění
rozsudku jenom tehdy, když některá ze stran
proti němu užila opravného prostředku,
a na osnovu německého trestního řádu
z roku 1920, která připouští v §
37, odst. 2, aby aspoň u okresních soudů
odpadlo písemné odůvodňování
rozsudku, byly-li jeho důvody sděleny ústně
a nebylo-li proti němu ani užito opravného
prostředku, ani žádná ze stran před
právní mocí rozsudku za písemné
odůvodnění nežádala. Zemskému
justičnímu zákonodárství vyhrazuje
pak tato osnova všeobecná nařízení
o tom, zda a ve kterých případech má
býti, není-li písemného odůvodnění
potřebí, podstatný obsah důvodů
ve spise aspoň zjištěn.
V souladu s osnovou nového trestního řádu
navrhuje proto také předložená osnova
podobné zjednodušení u nás, avšak,
hledíc k významu trestních věcí
projednávaných sborovými soudy, jen u soudů
okresních. Podmínkou tohoto zjednodušení
má býti, že strany se buď výslovně
vzdaly práva odvolání nebo je ve třídenní
zákonné lhůtě neopověděly,
takže k přezkoumání rozsudku vyšší
stolice nedojde. Další podmínkou pak je, že
obviněný byl při ústním prohlášení
rozsudku přítomen. V řízení
proti nepřítomným musí býti
toto zjednodušení vyloučeno, poněvadž
tu nutno vždy sepsaný rozsudek obviněnému
doručiti; právě na jeho odůvodnění
bude mnohdy záležeti, zda obviněný užije
zákonného práva odporu.
Jinak osnova rozlišuje.
Při odsuzujícím rozsudku smí za uvedených
podmínek odpadnouti pouze sepsání jeho odůvodnění.
Rozsudečný výrok se všemi zákonnými
náležitostmi, jakož i protokol o hlavním
přelíčení musí býti
sepsán. Bylo-li rozhodnuto toliko o části
soukromoprávních nároků soukromého
účastníka, třeba stručně
zaznamenati, o kterých nárocích bylo rozhodnuto,
aby bylo vyloučeno o nich znovu rozhodovati v řízení
civilním.
Naproti tomu při zprošťujícím rozsudku
sepíše se pouze protokol o hlavním přelíčení
a rozsudek sám se nahradí stručným
záznamem, uvádějícím jen zákonný
důvod zproštění.
Při této úpravě není třeba
se obávati, že by strany utrpěly nějakou
újmu; opověděním odvolání
mohou vždy dosíci toho, aby rozsudek byl písemně
odůvodňován. Také poměrně
velmi řídké případy obnovy
trestního řízení nebudou takovou úpravou
vyloučeny, ježto z obsahu protokolu bude skutkový
základ, který sloužil za podklad rozsudku,
vždy patrný. Avšak ani výkon trestní
spravedlnosti nebude touto úpravou dotčen, poněvadž
poměrně řídké případy
zmatečních stížností k zachování
zákona (opravného prostředku k zachovaní
právní jednotnosti) nebudou touto úpravou
ani tehdy vyloučeny, když strany samy neužily
řádného opravného prostředku.
Prakticky bude věc vypadati - nehledíc k případům,
kdy podle § 329, 541 uh. tr. ř. musí býti
rozsudek sepsán již při vyhlášení
- takto:
Nezřeknou-li se strany ihned po prohlášení
rozsudku opravných prostředků proti němu,
vyčká soudce se sepsáním odůvodnění
odsuzujícího rozsudku a se sepsáním
zprošťujícího rozsudku vůbec, až
uplyne třídenní lhůta k jeho opovědi.
Opoví-li kterákoliv z osob, oprávněných
užíti proti rozsudku opravného prostředku,
takový opravný prostředek, sepíše
se rozsudek i s důvody vždy. Uplyne-li však lhůta
bezvýsledně, pak se užije ustanovení
tohoto zákona. Za tím účelem je nutno
prodloužiti dosavadní zákonnou lhůtu
k sepsání rozsudku, která ostatně
dosud nebyla ani jednotná a kterou v praxi nebylo namnoze
možno ani zachovati. Osnova tak činí, a to
jak pro řízení před sborovými
soudy, tak i před okresními soudy, stanovíc
po vzoru osnovy trestního řádu lhůtu
osmidenní. Pokud arci podle § 329, 541 uh. tr. ř.
bylo vyhlášení rozsudku odloženo a rozsudek
má býti při vyhlášení
v takovém případě celý sepsán,
zůstávají tato ustanovení osnovou
nedotčena.