Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Peněžité částky, rozhodné podle trestních zákonů vydaných před 28. říjnem 1918, jakož i podle zákona ze dne 14. října 1919, čís. 556 Sb. z. a n., kterým se mění některá ustanovení vojenského trestního zákona, pro posouzení, zdali soudně trestný čin je zločin, přečin nebo přestupek nebo pro trestní sazbu, zvyšují se na desetinásobek, není-li v § 2 jinak stanoveno.

(2) Toto ustanovení nevztahuje se na částky 200 Kč a 10.000 Kč uvedené v § 216 a 469 trestního zákona čl. V/1878.

(1) Na 2000 Kč se zvyšují:

částka 100 Kč uvedená v § 1 zákona o trestních ustanoveních proti maření exekuce ze dne 25. května 1883, č. 78 ř. z. a v § 380 a 402 zák. čl. V/1878,

částka 400 Kč uvedená v § 430 zák. čl. V/1878.

(2) Na 10:000 Kč se zvyšují:

částka 600 Kč uvedená v § 100 trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z. a v § 378 vojenského trestního zákona ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z.

částka 2000 Kč uvedená v § 462 zák. čl. V/1878 a v § 495 zák. č. 19/1855 ř. z.

(3) Na 20.000 Kč se zvyšuje částka 4000 Kč uvedená v §§ 383, 403, 415 zák. čl. V/1878 a v § 49, odst. 2., č. 1 trestní novely zák. čl. XXXVI/1908.

(1) Kromě jiných v trestních zákonech uvedených případů je krádež zločinem nehledíc na hodnotu věcí také:

a) spáchá-li ji vinník v budově nebo v ohrazené místnosti patřící k budově, do níž se vloupal nebo vlezl,

b) vypáčí-li zámek nebo jiné zařízení sloužící k zabezpečení nebo překoná-li jinou závažnou překážku, aby se dostal k věci,

c) odemkne-li zámek paklíčem nebo klíčem za účelem krádeže ukradeným,

d) dopustí-li se činu jako člen tlupy spolčivší se k páchání krádeží nebo loupeží.

(2) V případech uvedených v § 336, čís. 7. a 8., a § 338 zák. čl. V/1878 je krádež zločinem jen, když hodnota ukradené věci je větší než 500 Kč.

(1) Přestupky podle §§ 460, 461, 464 zák. č. 117/1852 ř. z., přečiny podle §§ 356, 359, 370, 380, 402 zák. čl. V/1878 a podle § 48 zák. čl. XXXVI/1908 a přečiny podle §§ 732, 733, 737 zák. č. 19/1855 ř. z. buďtež, převyšuje-li hodnota věci nebo výše škody 1000 Kč, potrestány tuhým vězením v mezích dosavadní trestní sazby, jejíž spodní hranice se v takovém případě stanoví na čtrnáct dnů.

(2) Přestupek podle § 1 zákona č. 78/1883 ř. z. budiž, převyšuje-li způsobená škoda 1000 Kč, potrestán vězením od čtrnáctí dnů do šestí měsíců.

Na pětinásobek se zvyšují:

1. pevnými částkami určené sazby peněžitých trestů (pokut) stanovené zákony vydanými před 28. říjnem 1918 na činy, které přísluší trestati občanským a vojenským trestním soudům;

2. částky rozhodné pro ukládání peněžitých trestů (pokut), uvedené v § 26 zák. čl. V/1878, v § 16 a 17 přestupkového zákona čl. XL/1879 a v § 69 zák. čl. VII/1913 o soudech mládeže;

3. částka 10.000 Kč uvedená v § 27 zákona ze dne 6. ledna 1890, č. 19 ř. z. o ochraně známek;

4. sazby peněžitých trestů (pokut) rozhodné pro promlčení podle § 532 zák. č. 117/1852 ř. z. a podle § 135 zák. č. 19/1855 ř. z.

(1) Na pětinásobek se zvyšují sazby peněžitých trestů a pokut, které mohou býti uloženy podle zákonů o řízení před soudy, byly-li zákony stanovící tyto tresty a pokuty vydány před 28. říjnem 1928.

(2) Na stejný násobek se zvyšují peněžité částky rozhodné pro záměnu těchto peněžitých trestů a pokut v trest na svobodě.

(1) Sazby kárných pokut, které mohou býti uloženy podle platných zákonů advokátům a (veřejným) notářům, stanoví se na 100 Kč až 10.000 Kč.

(2) Pokud podle platných zákonů mohou býti uloženy kandidátům advokacie a (veřejného) notářství kárné pokuty, stanoví se jejich sazby na 50 Kč až 2.000 Kč.

(3) Peněžité částky uvedené v § 159, odst. 2., zákona ze dne 25. července 1871, č. 75 ř. z. (notářský řád) a v § 45, odst. 3., zák. čl. VII/1886 o změně a doplnění notářského řádu zvyšují se na pětinásobek.

(1) Doba náhradního trestu na svobodě za nedobytný trest peněžitý budiž stanovena podle zavinění.

(2) Uložil-li soud trest peněžitý vedle trestu na svobodě, vyměří náhradní trest stejným druhem trestu jako uložený hlavní trest na svobodě; jinak budiž místo nedobytného trestu na penězích uložen náhradní trest vězení (uzamčení).

(3) Doba náhradního trestu uloženého za přestupek nesmí převyšovati jeden měsíc, za přečin tři měsíce, za zločin šest měsíců, a byl-li vedle trestu peněžitého uložen trest na svobodě, spolu s ním meze jeho zákonné sazby.

(4) Má-li se vyměřiti náhradní trest na svobodě za několik peněžitých trestů uložených za sbíhající se trestné činy, uloží se toliko náhradní trest na svobodě za nejvyšší z těchto trestů. Při tom přihlédne soud k ostatním uloženým peněžitým trestům.

(5) Byl-li vedle peněžitého trestu uložen trest smrti nebo doživotní neb aspoň patnáctiletý trest na svobodě, náhradní trest se neuloží.

Ustanovení § 8 budiž užito také, přeměňuje-li se trest peněžitý v trest na svobodě podle § 260, lit. a) zák. č. 117/1852 ř. z. nebo podle § 95 zák. č. 19/1855 ř. z.

(1) Učiní-li veřejný úřad, veřejný úředník neb orgán na podkladě služebního postřehu nebo výslovného doznání před ním učiněného trestní oznámení po takový přestupek nebo přečin náležející k příslušnosti okresního soudu, na který je stanoven v zákoně trest na svobodě nejvýše šesti měsíců nebo trest peněžitý neb oba tyto tresty, může soud vydati proti obviněnému, který je na svobodě a v době činu již dovršil osmnáct let, trestní příkaz, kterým mu uloží trest bez předcházejícího řízení.

(2) Trestní příkaz nelze vydati, nesouhlasí-li veřejný žalobce s výší trestu, jejž soudce zamýšlí uložiti, nebo s tím, aby odsouzení bylo podmíněné.

(1) V trestním příkazu smí soud uložiti obviněnému trest na svobodě nejvýše sedmi dnů nebo trest peněžitý nejvýše 500 Kč neb oba tyto tresty; také může vysloviti propadnutí (zabavení) věcí.

(2) Doba náhradního trestu za nedobytný trest peněžitý nesmí převyšovati sedm dnů, a byl-li zároveň uložen trest na svobodě, spolu s ním tuto míru.

(3) Soud může odsouditi obviněného také podmíněně, jsou-li v trestním oznámení nebo jinak zjištěny nebo soudu úředně známy okolnosti, které by odůvodňovaly podmíněné odsouzení i v hlavním přelíčení.

Trestní příkaz obsahujž:

1. jméno obviněného, jeho věk, bydliště a zaměstnání,

2. trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, jak uvedením jeho zákonného pojmenování, tak i skutečností, zejména místa, času a předmětu, pokud toho je třeba k přesnému jeho určení, a zákonných znaků, pokud nejsou nahrazeny skutečnostmi,

3. jaký trest se ukládá, a byl-li uložen podmíněně, také výrok o tom,

4. kterých ustanovení zákona bylo užito pří výrocích uvedených pod čís. 2 a 3,

5. byl-li uložen trest peněžitý, jaký trest má nastoupiti na jeho místo v případě, že bude nedobytný,

6. jméno úřadu nebo úřední osoby, které učinily trestní oznámení,

7. poučení o právu podati odpor podle § 14, odst. 1. až 3.

(1) Trestní příkaz buď obviněnému doručen do vlastních rukou.

(2) Je-1 se obávati, že obviněný nezná čísti, nebudiž trestní příkaz doručován poštou; v takovém případě budiž trestní příkaz obviněnému doručovatelem přečten a vysvětlen, a že se tak stalo budiž doručovatelem na doručovacím listě potvrzeno.

(1) Obviněný a osoby, které mají právo podati v jeho prospěch odvolání, vyjímajíc veřejného žalobce, mohou podati proti trestnímu příkazu u soudu do osmi dnů od jeho doručení písemně neb ústně do protokolu odpor. Zároveň mohou oznámiti skutečnosti a důkazy k obhájení obviněného. Jinak není proti trestnímu příkazu opravného prostředku. O navrácení v předešlý stav pro zmeškání lhůty k odporu platí přiměřeně ustanovení daná pro zmeškání lhůty k opravnému prostředku.

(2) Nepodá-li osoba oprávněná včas odpor, nabude trestní příkaz právní moci a má účinnost rozsudku.

(3) Odporem podaným včas osobou oprávněnou zruší se trestní příkaz a zavede se řádné řízení.

(4) Nedostaví-li se obviněný k hlavnímu přelíčení bez náležité omluvy a nedá-li se při něm také zastoupiti obhájcem nebo zástupcem (zmocněncem), prohlásí soudce, aniž provede líčení, že trestní příkaz nabývá opět účinnosti a je vykonatelný. Na to budiž obviněný v obsílce upozorněn.

(5) Soud rozhoduje v hlavním přelíčení není vázán obsahem trestního příkazu.

(1) Nemá-li býti podle platných předpisů rozsudek při vyhlášení již sepsán, staniž se tak do osmi dnů od jeho vyhlášení.

(2) V řízení před okresními soudy není třeba sepsati odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyhlášeného v přítomnosti obviněného, jestliže osoby oprávněné užíti proti rozsudku opravného prostředku se ho výslovně zřekly nebo jej neopověděly včas. Byl-li takovým rozsudkem soukromý účastník odkázán jen s částí svých nároků na pořad práva civilního, budiž stručně zaznamenáno, o kterých jeho nárocích bylo rozsudkem rozhodnuto.

(3) Sepsání osvobozujícího rozsudku může býti v případě uvedeném v odstavci (2) nahrazeno záznamem, ve kterém budiž s poukazem na trestní oznámení stručně vyznačeno, z kterého důvodu byl obviněný zproštěn. Záznam podepíše soudce a zapisovatel.

(4) Záznam o tom, že se strany zřekly opravného prostředku proti rozsudku, podepíší také strany.

(1) Náhrada nákladů, které vzešly státní pokladně za trestního řízení z poplatků za doručování a obchůzky, z poplatků náležejících soudním osobám a státním zástupcům při služebních cestách, z poplatků porotců neb kmetů, z poplatků svědků, znalců nebo tlumočníků, budiž ukládána výměrkem. Náhrada poplatků znalce a tlumočníka, pokud převyšují částku 100 Kč, budiž uložena zvláště.

(2) Výše výměrku budiž ustanovena vládním nařízením přiměřeně skutečným nákladům a odstupňována zejména podle toho, před kterým soudem se trestní řízení konalo, došlo-li k hlavnímu přelíčení a jak dlouho trvalo.

Na desetinásobek se zvyšují peněžité částky uvedené v § 376, odst. 2., a v § 453, odst. 2., zákona č. 119/1873 ř. z.

Ustanovení §§ 10 až15 platí i v řízení před soudy vojenskými s těmito odchylkami:

1. kde se v uvedených paragrafech mluví o soudu okresním, rozumí se tím v řízení před vojenskými soudy soud brigádní;

2. trestní příkaz nelze vydati, je-li zákonem nařízeno odnětí vojenské hodnosti nebo nesouhlasí-li veřejný žalobce s tím, aby od odnětí vojenské hodnosti bylo upuštěno;

3. trestní příkaz obsahujž též vojenskou hodnost, kmenové těleso (setninu) a posádku obviněného;

4. ustanovení § 15, odst. 2. a 3., lze užíti jen v řízení proti obviněným osobám mužstva.

(1) Zrušují se:

1. § 174 II. lit. c) zák. č. 117/1852 ř. z.;

2. § 53, odst. 1., věta třetí a odst. 2. a 3., § 102, odst. 2., § 336, č. 3, 4 a 6 zák. čl. V/1878, § 22, odst. 2. a 3., § 23, odst.2. a 3., § 30, odst.1., lit. b) a odst. 2. a 3., zák. čl. XL/1879;

3. § 461, lit. c), § 402, lit. d) a e) zák. č. 19/1855 ř. z.;

4. veškerá ustanovení dosavadních zákonů o ukládání náhradního trestu na svobodě za činy soudně trestné, pokud odporují ustanovením § 8 tohoto zákona;

5. ustanovení § 260 zák. č. 117/1852 ř. z. a § 95 zák. č. 19/1855 ř. z., pokud odporují ustanovením §u 9 tohoto zákona;

6. § 9 a 10 článku I zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n. a doplňující je ustanovení čl. I, čís. 2 zákona č. 259;1923 S. z. a n. a zákona č. 257/1925 Sb. z. a n.;

7. § 460 až 462 zákona č. 119/1873 ř. z. a § 532 až 535 zák. čl. XXXIII/1896;

8. § 23 zákona ze dne 16. ledna 1896, č. 89 ř. z. z roku 1897 o obchodě potravinami a některými předměty užitnými, § 69 zákona ze dne 6. srpna 1909, č. 177 ř. z. o zamezení a potlačení nakažlivých nemocí zvířecích, a § 39 b) zákona ze dne 29. února 1880, č. 37 ř. z. ve znění zákona ze dne 6. srpna 1909, č. 180 ř. z., o zamezení a potlačení pádu dobytka, pokud se dovolává §u 69 zákona č. 177/1909 ř. z.

(2) Pokud jiné zákony se dovolávají §u 336, čís. 3, 4 a 6 zák. čl. V/1878, nastupuje místo těchto ustanovení § 3, odst. 1., tohoto zákona.

Odsouzený, který byl v obnoveném trestním řízení odsouzen k mírnějšímu trestu jen proto, že na místo trestního zákona, kterého užil soud v prvním rozsudku, nastoupilo zatím mírnější ustanovení tohoto zákona, nemá nároku na náhradu za bezprávné odsouzení.

Účinnost §§ 1 až 8 a 11, článku I, zákona, č. 471/1921 Sb. z. a n. a doplňujícího je článku I, čís. 1, zákona č. 259/1923 Sb. z. a n., jakož i účinnost čl. I, čís. 3, 4 a 11, zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z roku 1920, kterým se mění některá ustanovení trestních řádů, prodlužuje se až do dne, kdy nabude účinnosti jednotný zákon o trestním řízení před soudy občanskými; při užití článku I, § 1 a 6, zákona č. 471/1921 Sb. z. a n., nemá však již býti přihlíženo k znehodnocení peněz.

(1) Tento zákon nabude účinnosti patnáctého dne po vyhlášení. Kdy nabude účinnosti ustanovení § 16, bude ustanoveno vládním nařízením.

(2) Byl-li v některé věci již před tímto dnem učiněn návrh podle § 9 zákona č. 471/1921 Sb. z. a n., na potrestání vinníka pro přečin (přestupek), budiž užito dosavadních ustanovení.

(3) Tohoto zákona nelze užíti v trestních věcech důchodkových.

Provésti tento zákon se ukládá ministrům spravedlnosti a národní obrany v dohodě se zúčastněnými ministry.

Při posouzení trestných činů podle trestního zákona z roku 1852, uherského trestního zákona z roku 1878 a vojenského trestního zákona z roku 1855 i zákonů je doplňujících rozhoduje často hodnota věci, která byla předmětem trestného činu, nebo výše škody, kterou bylo hrazeno nebo která z činu skutečně vzešla, potud, že peněžitá částka, udávající hodnotu věci nebo výši škody, má podle zmíněných trestních zákonů význam pro kvalifikaci trestného činu jako zločinu, přečinu nebo přestupku, a tím i pro trestní sazba a příslušnost soudu, nebo že je aspoň v zákoně výslovně uvedenou okolností přitěžující a má význam pro přísnější trestní sazbu. Změnou hodnoty peněz nabývají i ustanovení trestního zákona, která činí uvedené důsledky závislými na určité peněžité částce, jiného vnitřního obsahu. Pokud tyto výkyvy v hodnotě peněz nejsou přílišné a nevedou k trvalé změně hodnoty peněz, nejsou také přesuny, které takové změny mají v oboru trestního práva v zápětí, zvláště citelné. Jinak je tomu při trvalé změně hodnoty, zejména při znehodnocení peněz, které má za následek jednak přísnější tresty na stejné trestné činy, jednak i velký přesun v příslušnosti z nižších soudů na soudy vyšší kategorie.

Již před válkou došlo proto aspoň částečně ke změně příslušných ustanovení trestních zákonů tím, že peněžité částky, rozhodné pro posouzení trestných činů, byly zvýšeny a tím vliv znehodnocení peněz vyrovnán. V Rakousku stalo se tak zákonem ze dne 9. dubna 1910, č. 73 ř. z., zvaným lex Ofner, v Uhrách trestní novelou zák. čl. XXXVI/1908. Brzo po převratu provedena pak podobná změna také v oboru vojenského trestního práva zákonem ze dne 14. října 1919, č. 556 Sb. z. a n.

Bylo-li nutno již před válkou přizpůsobiti zmíněné peněžité částky aspoň částečně změněným poměrům, stala se tato otázka v míře netušené aktuelní po válce za všeobecného a značného znehodnocení měny. Nemělo-li se trestní soudnictví zhroutiti pod následky přesunu, jaký mělo toto znehodnocení peněz v zápětí, a neměli-li býti trestáni těžkými tresty, stanovenými na zločiny, vinníci, jejichž činy byly by bývaly dříve kvalifikovány jako přestupky, bylo nutno učiniti neodkladné opatření, aby vliv tohoto znehodnocení byl paralysován. Takové opatření bylo možno učiniti různým způsobem: buď tak, jak to učinily po převratu Rakousko a Maďarsko, totiž přiměřeným zvýšením peněžitých částek, rozhodných pro posouzení trestných činů, nebo odpoutáním se od pevných peněžitých částek vůbec.

Československé zákonodárství volilo druhý způsob v opatření Stálého výboru Národního shromáždění č. 480/1920 Sb. z. a n., které bylo později převzato a doplněno zákonem č. 471/1921 Sb. z. a n. Rozhodnými pro tento způsob řešení byly hlavně dva důvody.

Především velká nestálost měny, která by byla nutně vyžadovala, aby zákon byl stále měněn a přizpůsobován kolísající hodnotě peněz, jako tomu bylo v Rakousku. Tato cesta byla by bývala příliš těžkopádná, ježto k novelisaci by bylo zpravidla došlo v době, kdy poměry se opět již značně změnily.

Dále bylo přihlíženo k moderním názorům trestního zákonodárství, jež namnoze zavrhují pevné, penězi vyjádřené měřítko pro kvalifikaci trestného činu a jeho trestnost. Vytýká se mu, že někdy odporuje zásadě odpovědnosti za vinu a že nepřihlíží k tomu, že měřítkem antisociálnosti vinníka u majetkových deliktů není ani tak absolutní výše způsobené škody, jako spíše to, jak citelná škoda byla způsobena poškozenému.

Z těchto důvodů nevolilo československé zákonodárství cestu stálého přizpůsobování peněžitých částek, rozhodných pro posouzení trestných činů, kolísající hodnotě peněz, nýbrž odpoutalo aspoň některá ustanovení trestního zákona od pevných peněžitých hranic a svěřilo veřejnému žalobci, aby přihlížeje k znehodnocení peněz a k povaze činu, navrhl buď potrestání podle nižší trestní sazby, než jaké by bylo podle zákona užíti (§ 4 a 6 zákona č. 471/1921 Sb. z. a n.), a tím přivedl věc k rozhodování před nalézací senát (místo před porotní soud) nebo před samosoudce (místo před nalézací senát), neb aby dokonce navrhl místo potrestání pro zločin, potrestání pro přestupek (na Slovensku a Podkarpatské Rusi pro přečin) a tím přivedl věc místo před sborový soud první stolice před soud okresní (§ 9 zák. č. 471/1921 Sb. z. a n.). Tato úprava byla pak během doby rozšířena v celém svém rozsahu i na vojenské trestní právo a soudnictví.

Bylo jí dosaženo žádoucí pružnosti, takže trestní soudnictví mohlo se rychle přizpůsobovati změnám hodnoty peněz, a zároveň bylo docíleno v trestním soudnictví aspoň částečné úlevy u přetížených sborových soudů první stolice.

O výsledku této úpravy u občanských trestních soudů za šest let účinnosti zákona č. 471/1921 Sb. z. a n. podává obraz připojená tabulka čís. I. Z ní je patrno, že bez ustanovení § 9 a 10 zákona č. 471/1921 Sb. z. a n. byla by vzrostla agenda sborových soudů první stolice v trestních věcech o číslice uvedené ve sloupci 3. a bez instituce samosoudců sborových soudů první stolice senátní agenda těchto soudů o číslice uvedené ve sloupci 2.

Účinnost této úpravy byla časově omezena a později prodlužována zákony č. 259/1923 a 257/1925 Sb. z. a n. Nyní je účinnost prodloužena do 31. března 1929. Tímto časovým omezením účinnosti dalo Národní shromáždění jasně najevo, že považuje uvedenou úpravu za provisorní. V poslední době bylo pak častěji poukazováno na to, že hodnota peněz se ustálila do té míry, že možno již přikročiti k úpravě definitivní, a byla taková definitivní úprava požadována.

Tento požadavek nelze jako neodůvodněný odmítnouti. Přes velké výhody, které dosavadní úprava skýtá svou pružností a myšlenkou, že se má vždy přihlížeti také k povaze činu a pachatele, nelze upříti, že má též určité nevýhody.

Podstatnou z nich je ta, že zákon dává právo navrhnouti mírnější potrestání nebo mírnější kvalifikaci trestného činu žalobci, tedy straně. Pokud jde o návrh na potrestání podle mírnější trestní sazby beze změny kvalifikace trestného činu, je tento nedostatek aspoň částečně vyvážen tím, že soud je oprávněn takový návrh přezkoumati, a shledá-li navrženou mírnější sazbu příliš mírnou, může vysloviti svou nepříslušnost. Jinak je tomu však při návrhu na mírnější kvalifikaci trestného činu podle § 9 zákona č. 471/1921 Sb. z. a n. Zde má toliko státní zástupce možnost navrhnouti, aby vinník byl potrestán místo pro zločin pro přestupek (přečin). Chtěje zameziti spory o příslušnost, byl totiž zákon nucen ustanoviti, že soud není oprávněn zkoumati, zda takový návrh byl učiněn právem. Tato právní konstrukce, podle které státní zástupce určuje jednostranně kvalifikaci trestného činu, je tedy již sama o sobě dosti povážlivou. V praxi neuspokojovaly však výsledky této úpravy také proto, že nebylo možno docíliti, aby státní zástupcové užívali tohoto práva aspoň přibližně stejnoměrně. Stejnoměrnost úplná je arci vůbec nedosažitelná, neboť jde tu více méně o rozhodování podle volného uvážení a přihlíží se i k individuelním okolnostem případu. S touto výhradou poukazuje se na výkazy o užívání § 9 cit. zákona v obvodech státních zastupitelství v roce 1926 a 1927, jak jsou shrnuty v připojené tabulce II. a III. Z dat těchto tabulek je patrno, že již průměry v obvodech vrchních státních zastupitelstev se značně odchylují od celkového průměru. Poměrně nejméně návrhů podle § 9 bylo činěno v obvodě košickém (na 100 žalob 45 návrhů, v roce 1927 52 návrhů), nejvíce v obvodu brněnském (na 100 žalob 72 návrhů, v roce 1927 78 návrhů). Tyto rozdíly vyniknou však ještě více, srovnávají-li se data jednotlivých státních zastupitelstev. Nejméně bylo užíváno § 9 v obvodě státního zastupitelství košického (na 100 žalob 33 návrhů, v roce 1927 - 39 návrhů), nejvíce v roce 1926 v obvodu státního zastupitelství chrudimského (na 100 žalob 89 návrhů), v roce 1927 v obvodu státního zastupitelství opavského (na 100 žalob 98 návrhů). Takové rozdíly nedají se již vysvětliti ani rozdílem v kriminalitě obyvatelstva, ani vhodnou individualisací.

Nelze-li tedy docíliti aspoň přibližné stejnoměrnosti praxe, pak ovšem sluší zrale uvážiti, zda při ustálených poměrech valutárních nepřevažují vylíčené nežádoucí důsledky dosavadní úpravy její výhody.

K tomu přistupuje i ta další okolnost, že v oněch asi 20.000 trestních věcech ročně, u nichž se činí návrh podle § 9 cit. zák., koná se namnoze přípravné řízení a věci ty musí projíti státními zastupitelstvy a býti jimi zpracovány dříve, nežli jsou postoupeny s návrhem podle § 9 cit. zákona okresnímu soudu. Co vše by odpadlo, kdyby peněžité částky byly zvýšeny a věci ty mohly býti projednávány u okresních soudů bez přípravného řízení, přímo při hlavním přelíčení.

Konečně ustálila se již hodnota peněz a tím odpadl první a hlavní důvod dosavadní, provisorní úpravy.

Uvažováno bylo proto, zdali by nová, definitivní úprava neměla spočívati aspoň v oboru trestných činů proti majetku, které podle zkušenosti a statistických dokladů tvoří převážnou většinu celé trestní soudní agendy a u nichž právě podle platných zákonů hodnota předmětu nebo výše škody je rozhodnou pro kvalifikaci trestného činu i pro trestní sazbu, v částečné reformě a unifikaci platných trestních zákonů. Tento způsob řešení nebyl však shledán možným. Nehledíc k tomu, že by sjednocením trestních ustanovení, pokud jde o trestné činy proti majetku, nebyla ani celá tato otázka vyčerpána, narazila by taková reforma a částečná unifikace při naprosto různém systematickém rozdělení obou platných trestních zákonů zvláště při těchto trestných činech na nepřekonatelné legislativně-technické obtíže. Částečná formální unifikace nevedla by však ani k unifikaci skutečné, ježto obecné části trestních zákonů by jí zůstaly nedotčeny. Novou úpravu a unifikaci dlužno proto vyhraditi budoucímu jednotnému trestnímu zákonu. Jeho vydání vyžádá si však patrně ještě delší doby, kdežto dosavadní provisorní úprava je časově omezena do 31. března 1929. Za toho stavu věci proto nezbylo, než navrhnouti sice úpravu definitivní, avšak v rámci platných trestních zákonů. Tato úprava spočívá pak v přiměřeném zvýšení peněžitých částek, rozhodných pro posouzení trestných činů.