Všeobecně se očekávalo, že v den 10tiletého výročí Československé republiky president republiky obrátí se poselstvím na Národní shromáždění a že buď ústně přednese svou zprávu anebo alespoň podá ji Národnímu shromáždění písemně. Již výročí samo je tak významnou událostí pro život státu a národa, že byl přirozený a přímo nezbytný úzký styk muže, který měl z nejvýznačnějších účastí na založení státu, s Národním shromážděním, sborem to zvolených zástupců lidu.
K všeobecnému překvapení nebyla však svolána schůze ani Národního shromáždění ani jednotlivých sněmoven, president republiky v nich se neobjevil a také své poselství neučinil písemně Národnímu shromáždění a jeho sněmovnám, nýbrž toliko v úzkém kroužku předsednictva a členů vlády. Nejsou nám známy příčiny, proč k touto překvapujícímu faktu došlo. Nejsme od pravdy daleko, máme-li za to, že nesnáze uvnitř koalice nebyla si jista, že všechny její strany dostaví se k oslavě 28. října.
Byly to tedy důvody čistě politické, spočívající v nesouladu a nesnázích uvnitř koalice.
Tyto politické rozpaky byly však zakryty důvody právními. Nejsou nám známy všechny právnické argumenty, za které se vláda a koalice skryla a nemůžeme proto již na tomto místě pokusit se o to, tyto argumenty vyvrátit.
Chceme se držet jen jediného argumentu, který pronikl na veřejnost. Tvrdilo se, že ustanovení §u 64, číslo 6, ústavní listiny je neúplné, že potřebuje ještě prováděcího zákona, aby mohlo býti uvedeno ve skutek, tímto zákonem že má býti jednací řad sněmoven, poněvadž pak jednací řád neupravuje podrobně způsob, jak sněmovny o poselství presidentově jednají, že proto výkon presidentova práva na vydání poselství do té doby je neproveditelný, dokud jednací řád nebude doplněn podrobnějšími předpisy. Domyslíme-li tuto argumentaci až do konce, poznáme, jak je nejen pochybená, ale přímo nebezpečná.
Kdyby bylo správné, že president republiky nemůže vykonávati určitých práv v ústav. Listině výslovně založených, dokud nebudou vydávány prováděcí zákony, pak by nebyl vyloučen názor, že president jiných práv, než které jsou uvedeny v § 64 nemá.
Není-li přípustné poselství k N. S. v § 64 stanovené, mohlo by se vyvodit, že tím méně jest přípustné poselství k předsednictví N. S., o němž § 64 vůbec nemluví. Došlo by pak k povlovnému osekávání práv presidentských pod různými právnickými záminkami a argumenty, k úplnému umlčení presidenta a k stlačení jeho působnosti na pouhé úkony representativní.
Není prostě pravda, že právo presidentovo na poselství vyžaduje vůbec nějakého prováděcího zákona nebo doplnění jednacího řádu.
Ústavní listina československá není pouhým rámcovým zákonem, který by pro všechna svá ustanovení potřeboval ještě prováděcího zákona. Ona na několika místech ovšem ponechává provedení určité zásady aneb podrobnosti určitého ustanovení zvláštnímu zákonu (např. § 12, 17, 19, 34, 46, 57, 67, 79, 88). Avšak právě v § 64 takové výhrady není a ústavní listina při výpočtu práv presidentových neodkazuje na zákon, který by měl upraviti podrobnosti.
Avšak i tam, kde ústavní listina odkazuje na zvláštní zákon, nelze věc vykládati tak, že dokud takový zákon není vydán, ústavní listina by nesměla býti prováděna.
Co by napříkl. nastalo, kdyby nebyl býval vydán zákon ohlášený v § 57, kterým měly býti upraveny podrobnosti volby presidenta a kdyby tu takového zákona nebylo? Nemohl by býti volen president? Kdyby byl takový výklad správný, mohla by dočasná většina opačně prostou většinou hlasů zrušit zákon o podrobnostech volby presidenta republiky a tím znemožnit, aby v budoucnosti president mohl býti volen.
K ještě dalekosáhlejším důsledkům by vedlo uznání principu, že určitá ustanovení ústavní listiny zůstávají pouhými theoretickými projevy a nemohou býti v praksi prováděna v život, dokud detaily neupraví jednací řád sněmoven.
Jednací řád upravuje celý způsob jednání ve sněmovnách a ve vzájemném styku obou sněmoven.
Kdyby životnost ústavních práv sněmoven měla býti odvislá od jednacího řádu - podobně jak se činí odvislým právo presidentovo od jednacího řádu - pak by stačilo prostou většinou odstranit anebo tak zkomolit jednací řád, že by sněmovny se vůbec nemohly usnášet na zákonech. Ustanovení ústavní listiny o Národním shromáždění, o vzájemném styku, o způsobu, jak se dělají zákony, by mohla býti odstraněna prostým jednoduchým usneseným zákonem, usneseným jednoduchou většinou. To by znamenalo, že by ústavní listina, k jejíž změně je třeba kvalifikované většiny, mohla býti fakticky odstraněna prostou většinou.
První poselství presidenta republiky bylo vydáno v době platnosti prozatímní ústavy. Prozatímní ústava v době návratu presidenta do republiky neměla vůbec zmínky o poselství presidenta. Toto právo presidenta bylo vsunuto do prozatímní ústavy až v r. 1919 zákonem č. 271. Proto neupravoval jednací řád způsob, jak presidentské poselství má být v N. S. projednáno. Přes to poselství zvláštnímu výboru, který vypracoval odpověď N. S. presidentu.
Zákonem č. 271/19 bylo do proz. Ústavy pojato ustanovení, které pak bylo doslovně převzato do ústavní listiny z r. 1920. Ač jednací řád prvního N. S. ani po vydání zákona 271 nebyl doplněn ustanovením, jak N. S. o poselství presidenta republiky jedná, bylo při prvém výročí trvání republiky presidentem předneseno v N. S. ústně poselství a ani jeden z právníků se tehdy nevytasil námitkou, že § 10 lit. b. prozat. Ústavy potřebuje k svému provedení ještě podrobnějších ustanovení jednacího řádu.
Nejen práva presidenta a sněmoven, nýbrž i pravomoc vlády upravena je ústavní listinou. V §§ 80 a 81 je určeno, kdy a jak rozhoduje vláda ve sboru, § 82 pak dává presidentu republiky právo býti přítomen a předsedati schůzím vlády. Aby tato ustanovení platila, není třeba žádného prováděcího zákona, tím méně jednacího řádu. Se stejnou nemožnou logikou, jako se činí právo presidentovo na poselství odvislým od doplnění jednacího řádu sněmoven, mohlo by právo vlády jednati kolegiálně a právo presidenta súčastniti se schůzí vlády, býti vázáno na existenci jednacího řádu pro schůze vlád. Kam bychom to došli? Že by důležité ústavní právo presidentovo bylo dáno do blahovůle vlády, usnese-li se na jednacím řádě pro případy, že je president schůzi vlády přítomen a jí předsedá.
Nejklasičtějším dokladem však je prakse ze starého monarchistického Rakouska. Tam podle § 2 jedn. Řádu zahajována byla schůze říšské rady císařským poselství, tzv. trůnní řečí. V § 15 jedn. Ř. mezi předměty jednání sněmovny trůnní řeč uvedena není. Tím méně měl jednací řád ustanovení, jak o trůnní řeči a odpovědi na ni má býti jednáno a hlasováno. Jen v státním základním zákoně 141/67 je stanoveno, že každá sněmovna může své názory projeviti ve formě adres nebo resolucí. Při výkladu našich právníků by tedy rakouský parlament o trůnní řeči nemohl vůbec jednat. Přes to však trůnní řeč byla velmi často předmětem jednání a poslanecká sněmovna na ni odpovídala po poradě ve výboru adresou. Jednací řád naší republiky obsahuje více než jednací řád rakouské říšské rady, neboť výslovně stanoví, že poselství presidentovo je předmětem jednání Národního shromáždění.
Také ostatní argumenty, pokud veřejnosti jsou známy, jsou úplně bezpodstatné. Bylo by však nutno, aby vláda, když již zabránila úzkému styku presidenta se sněmovnami v tak významný den jako je 10tiletí trvání republiky, veřejnosti přednesla veškeré důvody politické i právní, které ji k takovémuto rozhodnutí vedly.
Podepsaní se proto táží pana náměstka ministerského předsedy:
Jaké byly důvody politické i právní, které způsobily, že president republiky nemohl své poselství přednésti ve sněmovnách Národního shromáždění a proč alespoň neobrátil se se svým poselstvím na Národní shromáždění písemně?
V Praze dne 7. listopadu 1928.
V úterý dne 30. října 1928 zavolán byl František Samek, 19 let starý dělník z Týniště n. Orl. Na četnickou stanici v Týništi n. Orl., kde mu vrchní četnický strážmistr Špála předložil jakousi aktovku, tázaje se ho: "Je to vaše aktovka?" Když tázaný dle pravdy odpověděl, že nikoliv, udeřil ho vrchní četnický strážmistr aktovkou přes obličej a v zápětí mu dal četník Topič, který stál za vyslýchaným, facku. Když po výslechu a telefonických dotazech byla zjištěna jakákoliv nevina Samkova, prohlásil četnický strážmistr Samkovi, aby šel domů, ale aby si rozmyslil jakoukoliv stížnost, že prý ho mají v rukou.
Tážeme se pana ministra vnitra:
Souhlasí s těmito fašistickými způsoby četníků?
Jak zakročil proti oběma jmenovaným četníkům,
kteří docela fašistickým způsobem
ztýrali dělníka Samka?
V Praze dne 8. listopadu 1928.
V Čes. Velenicích, které jsou československou pohraniční stanicí na trati Praha-Vídeň, pozorovali železniční zaměstnanci již delší dobu, že četníci, kteří v této stanici provádějí pohraniční pasovou kontrolu, úmyslně pod záminkou různých vad v cestovních pasech zadržují cestující ženy a v noci je, zdržením v cestě postrašené a bděním a únavou vysílené, svádí a pohlavně zneužívají.
Toto neslýchané zneužívání úřední moci četníky, kterému již řada nezkušených žen padla za oběť, budilo pochopitelně pohoršení mezi železničními zaměstnanci, kteří pouze z obavy před šikanami představených k těmto věcem mlčky, ale s odporem přihlíželi. Že tyto obavy před šikanováním nebyly bezpodstatné, dokazuje tento případ, který vrhá znovu ostré světlo na poměry na československých železnicích.
Četnický strážmistr Vaněk, který provádí v této pohraniční stanici pasovou kontrolu, byl 25. června t. č. pozorován železničními zřízenci, jak v noci seděl s dvěma cestujícími ženami, které při pasové prohlídce zdržel v cestě, v restauraci a sváděl je k pití. Později odešel s jednou z žen před nádražní budou a tam ji, opojenou před tím lihovými nápoji, pohlavně zneužíval. S druhou ženou pak jej přistihl při pohlavním styku ve voze II. Třídy jiný železniční zřízenec, který od 4 hod. ranní konal revisi prázdné vlakové soupravy.
Tento zřízenec hlásil dle služebních předpisů případ nadřízenému orgánu, ale přes to, že podobné případy již z dřívější doby byly známy - což potvrdil sám službu konající úředník slovy: "Já vím, četníci jsou známí býci" - a přes to, že podobné případy budily všeobecné pohoršení, neučinil železniční úřad ve Velenicích ničeho, aby bylo četníkům v tomto sprostém jednání zabráněno.
Případ strážmistra Vaňka není ojedinělým zjevem a jak již řečeno, budilo toto chování četníků všeobecné pobouření. O nepřístojném jejich chování svědčí také jednání strážmistra Břízy, který byl 23. června viděn, jak v noci odvádí jednu z cestujících žen, která byla ři pohraniční kontrole ve Velenicích obdobně zadržena, z nádraží do aleje k Dolnorakouské zemské dráze.
Poněvadž železniční úřady po zmíněném úředním hlášení ničeho nepodnikly, aby těmto nepřístojnostem zabránily, zaslali dva železniční zaměstnanci, kteří jsou členy městské rady v Čes. Velenicích, městské radě přípis, ve kterém si na nepřístojné chování četníků vůči cestujícím ženám stěžovali, odůvodňujíce tento svůj krok poukazem na to, jak jednání četníků poškozuje pověst města i československých železnic nejen doma, ale i za hranicemi. Ve svém přípise městské radě žádali, aby se městská rada svým vlivem zasadila o nápravu.
Československé úřady a soudy rozřešily věc tímto způsobem:
1. Na oba zřízence, kteří přípis městské radě v Čes. Velenicích zaslali, byla podána státním zastupitelstvím žaloba a přes to, že případ četníka Vaňka byl v celém rozsahu svědecky prokázán, odsoudil soud oba pisatele dopisu k 200 Kč peněžitého trestu podmínečně na 2 léta. Svůj rozsudek odůvodnil soud tím, že pisatelé použili v dopise výrazu "četníci", kdežto svědecky byl před soudem prokázán pouze případ četníka Vaňka, poněvadž svědci v ostatních případech vedení, vidouce jaké následky měla snaha po nápravě pro oba obžalované, ze strachu, že budou persekvováni a ve službě šikanováni, se báli pravdu vypovídati.
2. Na základě tohoto soudního rozsudku hrozí disciplinární vyšetřování jednomu z těchto železničních zřízenců, definitivnímu, prvotřídně kvalifikovanému a naprosto bezúhonnému železničnímu zaměstnanci.
3. Druhý z těchto železničních zřízenců, Arnošt Kulhan, jenž je zaměstnancem prozatímním, ale rovněž kvalifikovaným a ve službě naprosto bezúhonným, byl ze služeb dráhy okamžitě bez jakékoliv výpovědní lhůty propuštěn. V propouštěcím výměru je jako důvod propuštění výslovně uvedeno, že křivě obvinil četnickou pohraniční kontrolní stráž z nepočestných a nemravných činů a tím prý se provinil proti §§ 18 a 34 služebního řádu.
4. Strážmistr Vaněk, kterému jeho hnusné chování a vyložené zneužití moci byly soudně prokázány, byl pouze přeložen na jiné místo.
Pro poměry ve státním aparátě a zejména na železnicích je tento případ charakteristický: Československý četník neslýchaně zneužije své moci a páše nemravnosti na cestujících ženách. Československý železniční řád vezme úřední hlášení cynicky na vědomí a ničeho nezařídí. Československý státní návladní obžaluje železničáře, který jako člen městské rady se dovolává nápravy a dobré pověsti města i dráhy. Československý soudce, před nímž je vina československého četníka prokázána, železničáře odsoudí. A konečně československé ředitelství státních drah železničáře persekvuje a propustí ze služeb. Československý četník je ovšem přeložen jinam, aby mohl ve své úřední činnosti dále nerušeně pokračovati.
Obzvláště ostře osvětluje tento případ dnešní režim na československých drahách. Československá železniční správa postupuje nejostřejším terorem vůči poctivým a kvalifikovaným železničním zaměstnancům, které bezohledně persekvuje pro jejich politickou a odborovou příslušnost a propouští je ze zaměstnání po mnohaleté bezvadné službě. Vytváří úmyslně a cílevědomě svým terorem mezi železničními zaměstnanci takové ovzduší, aby se báli bující korupci a všechny jiné zlořády nadřízených orgánů odhalovati. Do služeb přijímá na místo propuštěných, zdatných, kvalifikovaných a zkušených sil zaměstnance nezkušené a a nekvalifikované, které zaměstnává proti výslovným předpisům provozního řádu na odpovědných místech. Tím zaviňuje hromadné katastrofy na železnicích, kterým padají za oběť desítky železničních zaměstnanců i cestujících a jsou působeny milionové škody na účet širokých vrstev poplatníků. Československé dráhy jsou v důsledku toho již dnes nebezpečným dopravním prostředkem pro široké vrstvy obyvatelstva.
Tážeme se vlády:
Pokládá jednání strážmistra Vaňka za přípustné?
Ne-li pokládá za správné, že železniční zaměstnanci hlásili nepřístojnost četníků nadřízenému orgánu?
Není neslýchaným, že železniční zaměstnanci, kteří se nedovolali nápravy u nadřízeného orgánu a jako členové městské rady se dovolávali její pomoci, jsou persekvováni za tuto svou snahu po nápravě?
Je československá vláda ochotna okamžitě rehabilitovati oba železniční zaměstnance, kteří konali svou povinnost nejen jako zaměstnanci, ale i jako zástupci velenického obyvatelstva, a upustiti od jakéhokoliv disciplinárního řízení proti nim a naříditi, aby Arnošt Kulhan byl bez jakékoliv újmy přijat zpět na své původní místo?
Je ochotna vláda zakročiti proti nadřízeným železničním orgánům, které daly nařízení k propuštění železničního zaměstnance Arnošta Kulhana?
Jaké opatření chce učiniti vláda, aby cestující ženy, projíždějící pohraniční stanici v Čes. Velenicích, byly jisty před zhovadilými československými četníky?
Je vláda ochotna o svých opatřeních
v této věci podati ihned přesnou zprávu
v poslanecké sněmovně?
V Praze dne 8. listopadu 1928.
Při parcelaci sokolnického velkostatku p. Mitrovského byly v obci Kobylnicích ustaveny a přiděleny 2 nedíly a to ze dvora č. 6 a ze dvora č. 45, ačkoli bylo dostatek uchazečů jak o budovy hospodářské zmíněných dvorů, tak také o ornou půdu. Mezi uchazeči byla i obec Kobylnice. Přes to nebyla uspokojena ani obec , ani ostatní drobní uchazeči a oba nedíly byly přiděleny jako celk.: dvůr č. 6 p. Bučkovi z Kobylnic a dvůr č. 45 p. Richtrovi, ačkoliv p. přidělující komisař Ing. Bartůněk sliboval drobným uchazečům přidělení části budov dvorů a dokonce už i určoval rozlohu každého místa pro stavbu domku.
Jest zarážející, ale příznačné, že při soupisu bytů dne 20. listopadu 1927 označil p. Buček, hospodář na dvoře č. 6, jako spolumajitele tohoto hospodářství samého p. přídělového komisaře inž. Bartůňka!
Neméně podivný osud stihl druhý dvůr č. 45. Pan Richtr obdělával toto hospodářství asi rok a přede žněmi v r. 1926 musil se vystěhovati, aby ustoupil p. Dobrovolnému, který tam hospodařil do žní 1928, aby ustoupil opět novému majiteli, p. Ing. Hejlovi z Brna.
Obec Kobylnice opětně podávala stížnost ke St. P. Ú na nevhodný způsob hospodaření na nedílech a domáhala se revise přídělového řízení ve prospěch drobných uchazečů, ale byla vždy odmítnuta, ačkoliv S. P. Ú. Měl tolikráte příležitost zabývati se změnami majitelů přidělených nedílů.
Máme za to, že St. P. Ú. Měl v duchu zákona o pozemkové reformě vzíti zřetel na přání obce i drobných uchazečů, jakmile se objevilo, že původní přídělci nehodlají na nedílu hospodařiti, nýbrž, že nedíly mají býti předmětem obchodu a přecházely z ruky do ruky. Nebylo na místě, aby St. P. Ú. Beze všeho takové majetkové změny schvaloval, nepřihlížeje k potřebám kraje St. P. Ú. Způsobil tu stav, který zavinil, že dnes nikdo v obci neví, komu vlastně ony dvory vlastnickým právem náleží, zda-li dvůr č. 6 patří p. Bučkovi či také o. Ing. Bartůňkovi, a zda-li p. Ing. Hejl je pravoplatným a konečným vlastníkem dvora č. 45.
Podepsaní táží se vlády:
1. Jest jí známo shora uvedené nerespektování žádosti obce i drobných uchazečů?
2. Jest jí znám stálý přesun vlastnický na oněch shora uvedených a bezohledně ustavených nedílech?
3. Jest vláda ochotna dáti tazatelům vysvětlení, které by osvětlilo pravý stav věci?
4. Jest vláda ochotna postarati se o to, aby bylo vyhověno
potřebám obce a kraje a tak uklidněno rozbouřené
veřejné mínění tohoto kraje?
V Praze dne 8. listopadu 1928.
Jubilejným slávnostiam v Rimavskej Sobote predsedajúci okresný náčelník Emil Hanes, ktorý bol evanjelíckym duchovným, vo svojej zahajovacej reči povedal, že Maďarov, tých prepotentných Maďarov, hlavne v pohraničných pásmach a v jednotlivých centrách, kde ich žije viac, treba hmotne i hospodárky úplne zničiť a učiniť ich žobrákmi. A tejto schôdzi prítomný byl i štátny zástupca.
Tento skutkový stav odpovedá pravde a nelzä ho popierať, keďže na schôdzi boli mnohí, ktorí s týmto stanoviskom nenávisti nesúhlasia a sú ochotní svedčiť nie proti pravde, lež za pravdu. A ostatne dokazovanie pomocou svedkov je nepotrebné, lebo štátny zástupca, keď na svoje vlastné uši počul skutkovú podstatu trestného činu poburovania proti národnosti, nadobudol v ceste úradnej vedomosti o spáchaní trestného činu a toto úradné vedomie činí zbytočným akélkoľvek ďalšie dokazovanie. Štátny zástupca vie úradne aj o priťažujúcej okolnosti, že okresný náčelník Emil Hanes bol pred svojím menovánim evanjelicky duchovný, ktorý už v dôsledku svojho povolania musí zunať zákon lásky a to, že vyznavanie nenávisti je zjavným porušovaním tohto zákona. Štátny zástupca vie úradne aj o poľahčujúcej okoľnosti, že totiž pán okresný náčelník nemá právnického vzdelania a tedy nie je na čistom o tom, že hlásanie nenávisti proti maďarskej národnosti je trestným činom.
I to je isté, že úradnou povinnosťou štátneho zástupcu je zaviesť bezodkladne trestné pokračovanie pre trestný čin. O ktorom sa dozvedel úradne. A je isté i to, že trestné pokračovanie proti okresnému náčelníkovi Emilu Hanesovi pre jeho jubilejnú reč ešte ani do dnes nie je zahájené.
Na základe všetkeho toho tážeme sa pánov ministrov spravedlnosti a vnútra:
1. Či ste ochotní v obore vašej vlastnej pôsobnosti každý zvlášte zaviesť bezodkladne nutné vyšetrovanie?
2. Či ste pane minister vnútra ochotný bezodkladne vyžiadať si úradné zprávy na základe týchto zpráv nariadiť zároveň vyšetrovanie a Emila Hanesa, okresného náčelníka v Rimavskej Sobote, ihneď z miesta suspendovať?
3. Či ste pane minister spravedlnosti ochotný uložiť ihneď patričnému štátnemu zástupcovi, aby ihneď z úradnej moci zaviedol trestné pokračovanie proti okresnému náčelníkovi v Rimavskej Sobote pre trestný čin národnostného poburovania, spáchaný proti maďarskej národnosti vo svojej reči, prednesenej pri úradných jubilejných oslavách v Rimavskej Sobote?
4. Či ste pane minister vnútra ochotný ihneď
odňať dočasné poverenie týkajúce
sa prezatýmneho obstarávania funkcie okresného
náčelníka v Rimavskej Sobote Emilom
Hanesom, rešp. Tohoto ihneď miesta zbaviť alebo
na iné miesto preložiť, aby jeho nenávistné
city nemaly viac príležitosti rušiť národnostný
mier v jeho doterajšom pôsobišti.
V Prahe, dňa 8. novembra 1928.
Pane minister školstva!
Školský inšpektorát čís. 3 v Bratislave stále zasiela podriadeným jemu školským stoliciam škôl s vyučovacím jazykom maďarským a učiťelom týchto škôl prípisy v jazyku slovenskom, ktoré jednanie je protizákonné. Vo smysle § 5. ústavného (jazykového) zákona zo dňa 29. februára 1920 čís. 122 vyučovanie vo školách sriadených pre národnostné menšiny deje sa v ich jazyku a podobne kultúrne ustanovizne pre ne utvorené spravujú sa v tomto jazyku. Z týchto ustanovení zákona zrejme vysvitá, že školská správa a tedy i pôsobnosť školského inšpektorátu čo do škol sriadených pre menšiny musí byť vedená v jazyku menšiny.
Je síce pravda, že vládne nariadenie (prevádzajúce nariadenie k jazykovému zákonu) zo dňa 3. februára 1926 čís. 17 neobsahuje ustanovenia po tej stránke, jako majú školské inšpektoráty s vydržovateľmi, školskými stolicami a učiteľmi škôl im podriadených korešpondovať, avšak podľa vyššie citovaného zákonného ustanovenia je bezpochybné, že odchylné ustanovenia nemôže ani ministerstvo školstva nariadením učiniť.
Desať rokov uplynulo od utvorenia republiky. A ani v týchto desať rokoch ešte nevydala vláda svoje prevádzajúce nariadenie vo veci školskej správy (jazykové nariadenie z 3. februára 1926, čís. 17 totiž nevzťahuje sa i na školskú správu), ač je toho nezbytná potreba, lebo potom nižšie orgány školskej správy nemohly by sa dovolávať toho, že deťam, kým nebude vydané prevádzajúce nariadenie k jazykovému zákonu, ony nie sú povinné dopisovať v maďarskom jazyku školám s vyučovacím jazykom maďarským.
Po tom, čo sme predniesli, s úctou tážeme sa pána ministra školstva:
1. Či vie pán minister o protizákonnom jednání školského inšpektorátu čís. 3 v Bratislave a inšpektorátov iných, a keď áno, či je ochotný zakročiť, aby sa podobné prípady nabudúce nemohly opakovať?
2. Kedy hodlá vláda vydať doplňovacie
vládne nariadenie ku nariadeniu z 3. februára
1926, čís. 17, ktorým by § 5. jazykového
zákona z 29. februára 1920, č. 122 prevádzaný
bol dľa potrieb praktického života?
V Prahe, dňa 28. októbra 1928.
Der Friedecker Ortschulrat besteht dem Schulaufsichtsgesetz vom 9. April 1920, Sammlung d. G. U. V. 292 und dem § 87, der Friedecker Ortschulrat besteht dem Schulaufsichtsgesetz vom 9.April 1920, Sammlung d. G. U. V. 292 und dem §87, der Verfassungsurkunde seit dem 1. Jänner 1921 zuwieder heute noch immer als 5 glieriger Ausschuß des städtischen Bezirksschulausschusses. In diesem gesetz und verfassungswidrigen Ortschulrat bekamen die tschechischen Nationaldemokraten 3 von 5 Mitgliedern, obzwar sie in der Stadtvertretung von 36 nach der neuen Wahl nur mehr 3 Mandate besetzen konnten. Die tschechischen Sozialdemokraten haben einen und die deutschen ebenfalls nur einen Vertreter in dieser Schulbehörde.
Obzwar Friedek in Schlesien gelegen ist, hat diese gesetzwidrige Schulbehörde bisher das in Schlesien fest verankerte Elternrecht nicht anerkannt und die 3 Nationaldemokraten schulen ganz willkürlich deutsche Kinder aus der deutschen Schule aus und bestimmen, daß diese die tschechische Schule zu besuchen haben. Rekurse, die im November 1923 gegen diese Verordnungen eingebracht wurden, sind bis heute, also nach 5 Jahren noch nicht vom Ministerium erledigt, obwohl einzelne dieser Kinder heute bereits verheiraten sind.
Heuer wurden in die erste Klasse der deutschen Volksschule vollkommen ordnungsgemäß 75 Kinder eingeschrieben. Auf Grund dieser Einschreibung hat die Schulleitung das Ansuchen um eine Errichtung einer provisorischen Paralelle zur ersten Klasse vorgelegt, da in dem kleinen Zimmer des uralten deutschen Schulgebäudes, dessen Zeichensaal im vergangenen Jahre wegen Einsturzgefahr gesperrt wurde, soviel Kinder nicht Platz haben.
In der Ortschulratssitzung, in der das ansuchen behandelt wurde, haben die Nationaldemokraten beschlossen, kurzerhand 15 Kinder aus dieser Klasse auszuschulen und sie der tschechischen zuzuweisen.
Gleichzeitig erhielt die Schulleitung die Verständigung, daß mit Rücksicht auf die vorgenommenen Ausschulungen das ansuchen um die Paralelle abgewiesen wird. Ebenso wurden im vorigen Jahre 53 deutsche Kinder ausgeschult.
Für Schlesien gilt auf Grund der schlesischen Schulgesetze und des Erlasses des Ministeriums für Schulwesen Zahl 36.066/27 das uneingeschränkte Elternrecht. Ausschulungen können daher auch in Friedek nicht vorgenommen werden, abgesehen davon, daß der Ortschulrat dem Schulaufsichtsgesetz und der Verfassungsurkunde zuwiderläuft und nach dem Erkenntnis 18.453 vom 28. Mai 1921 des Obersten Verwaltungsgerichtes alle Entscheidungen von ungesetzlichen Körperschaften und Behörden null und nichtig sind. Da alle Eltern der 75 Kinder in der ersten Klasse auf ihrem Elternrecht beharren, hat die Schulleitung gegen den abweislichen Bescheid zur Errichtung einer Paralelle an den städtischen Schulausschuß hat, ohne daß ihm vom Ortsschulrat die Namen der ausgeschulten Kinder bekanntgegeben wurden, kurzerhand den Bescheid des Ortschulrates bestätigt und mitgeteilt, daß 20 Kinder ausgeschult seien und für die anderen Platz genug da ist. Die Namen der Kinder werden gar nicht genannt, und den Eltern auch nicht bekannt gegeben, sodaß diese nicht die Möglichkeit eines Rekurses haben.
Auf Grund einer Elternberatung begab sich dann eine aus 42 Eltern und dem Vertreter der Deutschen im Ortschulrate bestehende Elternabordnung zum Vorsitzenden des städtischen Schulausschusses, Herrn Bürgermeister Dr. Sekera, um Recht zu fordern.
Als man Herrn Dr. Sekera das ungesetzliche dieser Entscheidung
vorhielt, wußte er nichts anderes zu erwidern, als zu erklären,
man möge Rekurse machen, er werde alles tun, um dem Gesetz
zur Geltung zu verhelfen. Als die Vertreter aber auf die seit
% Jahren laufenden unerledigten Rekurse hinwiesen, und Herrn Dr.
Sekera beim Wort faßten, gab er den Vertretern die bezeichnende
Antwort: "Dann fahrt mit Kanonen nach Prag zum Ministerium."
Diese Antwort aus tschechischem Munde und speziell von dem Repräsentanten der politischen Verwaltung in Friedek ist wohl bezeichnend genug für die unerhörten Zustände, wie sie im Schulministerium bezüglich der Erledigung von Rekursen und der Beachtung der Gesetze herrschen.
Die Interpellanten fragen daher den Herrn Minister an:
Ist er bereit, sofort den gesetzlichen Bestimmungen auch in Friedek
Geltung zu verschaffen, die laufenden Rekurse zu erledigen und
dahin zu würden, daß der gesetzwidrig in Friedek seit
dem Jahre 1921 bestehende Ortsschulrat aufgelöst und durch
eine den Bestimmungen der geltenden Gesetze entsprechende Körperschaft
ersetzt werde?
Prag, den 18. Oktober 1928.
Sonntag den 7. Oktober früh verlangte am Bahrkassenschalter in Freudenthal eine Frau 2 Fahrkarten nach Oberhermsdorf. Der Kassier fragte die Frau, wie die Ortschaft auf tschechisch heiße. Da sie das nicht wußte, erklärte der Beamte, er könne ihr keine Fahrkarte geben, er gab ihr auch keine. Nachdem ihr ein Herr Aufklärung gegeben hatte, daß Oberhermsdorf bei Jauerning gelegen sei, wollte der Beamte diesem Herrn eine Karte für Jauerning gaben. Dieser lehnte die Karte ab, da er eine solche für Troppau verlangt hatte. Darauf gab der Beamte der Frau eine Karte nach Jauerning.
Einige Tage vorher ereignete sich ein ähnlicher Fall. Ein Fräulein verlangte eine Fahrkarte nach Klein-Mohrau. Der Beamte folgte eine solche für Würbenthal aus. So wie die erstgenannte Frau mit der Karte nach Jauerning anstatt nach Oberhermsdorf den Fahrpreis für eine längere Strecke bezahlen mußte, als sie benützte, mußte auch das Fräulein mit der Karte nach Würbenthal anstatt nach Klein-Mohrau einen Fahrpreis für eine Strecke von 8 km mehr bezahlen, als sie tatsächlich fuhr. Zeugen für diesen Vorfall sind den Interpellanten bekannt. Es ist für die Staatsbahnverwaltung eine unaussprächliche Schande, wenn sie Beamten, die infolge mangelhafter Bildung ihren Dienst nicht versehen können an solchen Posten verwendet. Die Reisenden werden auf diese Weise ungehörig geschädigt. Es ist gerade die Eisenbahndirektion Olmütz durch ihre tschechische-chauvinistische Personalpolitik unrühmlich bekannt. Und es ist daher notwendig, daß das Eisen bahnministerium hier energisch eingreife, daß in einem Ort von nahezu 100 % deutscher Bevölkerung endlich Beamte verwendet werden, welche die Sprache der Bevölkerung voll beherrschen und deren Vorbildung dine solche ist, daß sie den Dienst ordentlich versehen können.
Die Interpellanten fragen daher den Herrn Eisenbahnminister an:
1) Ist er bereit, dafür zu sorgen, daß an so veranwortlichen Posten Beamte werwender werden, durch welche die Bevölkerung nicht in so ungehörogen Weise geschädigt wird?
2) Ist er weiter bereit, den Direktionen und speziell der Staatsbahndirektion
Olmütz den verbindlichen Auftrag zu geben, In Orten mit überwiegend
deutscher Bevölkerung nur solche Beamte und Angestellte zu
verwenden, die die Sprache der Bevölkerung in ausreichendem
Maße beherrschen?
Prag, den 18. Oktober 1928.