Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Brněnský soc. dem. deník Stráž Socialismu uveřejnil 30. října v č. 256 v denních zprávách stať tohoto obsahu:

13 a 26. Dvě čísla, jimiž můžeme zcela bezpečně změřiti spravedlnost Šrámkovy vlády. Její duch září z čísel těchto a tvoří svatozář kolem hlav koaličních činitelů. Svatozář nespravedlnosti. Čísla 13 a 26 jsou názorným příkladem této nespravedlnosti, jsou vykřičníkem vykořisťování slabých. Číslo 13 je ve Tvarožné na obecní tabuli. Tam visí 13 povolení exekucí, které uvaluje berní správa na majetek občanů, kteří dluží daně. Občan nesmí býti dlužen daně. Nemáte-li peníze - dobrá. Přijde jistě exekutor a zjistí, že máte ve světnici obraz - skříň - postel - stůl, že máte ve chlévě kozu - vepříka - kravku. Zabaví vám co potřebuje. Berní správa úzkostlivě dbá, aby stát u vás neztratil ani haléře. Že vás kravka živí? Že nemáte na novou skříň? Že obraz je vaše rodinná památka? Co jí potom. Těmito slovy mluví i 13 vyhlášek o exekuci.

Finanční úřady na Moravě za rok 1927 odepsaly na zvláštní dani výdělkové 26 milionů Kč. Kdo platí tuto daň? Komu těchto 26 milionů Kč je odepsáno? To jsou továrníci a jiné větší podniky. Ti platí tuto daň Oni se ale hřejí na slunci přízně vlády. Vlády, jež neměří všem stejně. Jinak bohatým, jinak chudým. Na chudé posílá exekutora a provádí exekuci jeho chudého majetku, bohatým fabrikantům daně odpouští a odpisuje, třeba i milionové. Je to duch vlády, jejímž - dočasným správcem - je katolický kněz monsignor Šrámek.

Censura z toho konfiskovala prvou část až po slova jsou vykřičníkem vykořisťování slabých. Z druhého odstavce pak celý závěr od slov: "Oni se ale hřejí" až "je to katolický kněz monsignor Šrámek."

Konfiskované části měly povahu věcné a služné kritiky současného vládního režimu a jestliže byly censurou potlačeny, stalo se tak proti duchu svobody tiskové, které v demokratickém státě přísluší plné právo kritiky i vládního režimu. Brněnský censor patrně nyní před volbami chce omezit kritiku občanské koaliční vlády a režimu monsignora Šrámka a konfiskuje věci, které jinak bez závady mohly býti uveřejňovány po celá desetiletí v dobách omezené a přiškrcené svobody tisku.

Podepsaní proto táží se pana ministra spravedlnosti, je-li ochoten učiniti opatření, aby brněnská censura neprováděla podobné konfiskace, přizpůsobila se objektivnějšímu chápání censurní evidence tisku a nedostávala se do rozporu s § 113. odst. 1. ústavní listiny Československé republiky, který jistě nebyl do našeho ústavního zákona vřaděn proto, aby se pravda v novinách censurou umlčovala, nýbrž proto, aby se tiskem rozšiřovala, i když znamená kritiku vlády a důsledků z vládních činů vyplývajících?

V Praze dne 3. listopadu 1928.

Ministerstvo zemědělství a ostatní státní úřady slibovaly již plných 10 let, jak oznamuje říšský svaz německých rybářských spolků, svazů a družstev, že bude vydán jednotný rybářský zákon.

Rybářští zájemníci čekají tedy již po léta marně, ačkoliv ministerská rada již v r. 1920 vyzvala ministerstvo zemědělství, aby vypracovalo jednotný rybářský zákon. Dnešní stav říčního rybářství jež jest přece důležitým národohospodářským činitelem, jest v republice beznadějný, na mnohých místech jest říční rybářství úplně zničeno. Nemá-li dojíti k úplné pohromě , jest naléhavě zapotřebí vytvořiti jednotný rybářský zákon. V cizině, v Maďarsku, v Rakousku a v jiných cizích státech mají již po léta moderní rybářský zákon, v Československé republice, ačkoliv ministerstvo zemědělství má již 15 rozličných návrhů rybářského zákona od zemědělských rad a ústředních rybářských sborů, dosud se nic nestalo.

V Československé republice bylo založeno 306 rybářských spolků na hospodářském základě s více než 60 000 organisovanými členy, kteří těžce nesou, že jak státní úřady, tak také zákonodárné sbory nemají žádného porozumění pro tak důležitého hospodářského činitele.

Také obyvatelé pobřežních obcí jsou nanejvýš rozhořčeni, že se úplně ničí jejich hospodářské statky, a rovněž radikálně žádají zlepšení.

Interpelanti táží se tedy:

Jest vláda ochotna co nejdříve podati návrh jednotného rybářského zákona poslanecké sněmovně, aby se na něm usnesla?

V Praze dne 24. října 1928.

V novém platovém zákoně č. 103 z r. 1926 Sb. z. a n. je patrna snaha, upraviti právní poměry státních zaměstnanců podle jednotných zásad a odčiniti mnohé nesrovnalosti, které vznikly státně-zaměstnaneckým zákonodárstvím po převratě.

Platový zákon neodklízí však nesrovnalosti, které vznikly v právně služebním poměru státních zaměstnanců různou praxí při započítávání služby vojenské a při řešení otázek s tím souvisících.

Zákonem čís. 222 z r. 1920 a vládním nařízením č. 666 z r. 1920 bylo při propočítávání celkové služební doby přiznáno státním zaměstnancům i započtení presenční a válečné služby vojenské do platového postupu. Kromě toho těm z nich, kdož se stali do 1. ledna 1920 vojenskými gážisty, byla přiznána i válečná pololetí z titulu vojenské služby, obdobně jako civilním zaměstnancům.

Zákon omezil ovšem přiznání těchto práv na ty, kdož do 1. září 1919 byli ustanoveni ve službě civilní. Ustanovení tohoto termínu bylo, jak dokazují jeho nepříznivé důsledky, zcela pochybené, a to z těchto důvodů:

Valná část těch, kdož zamýšleli vstoupiti do civilní státní služby, byla zadržena ve svazku vojenském tak dlouho, že se do 1. září 1919 nemohli ani do služby civilní přihlásiti. Vojenská správa podržela namnoze důstojníky a vojíny ve službě v nejvyšších zájmech československého státu, potřebujíc jich ke konsolidačním pracím nově se tvořící armády, k obsazení a zabezpečení pohraničních částí státu a později zejména k odražení útoku na jeho celistvost.

Kromě toho nemohli se mnozí hlásiti ihned po návratu ze služby vojenské do služby civilní, poněvadž jim bránily důsledky války, např. zdržení ve studiích, porušené zdraví, rozvrácené majetkové a rodinné poměry, atd.

Z těchto důvodů patrně uznávaly i ústřední úřady termín 1. září 1919 za naprosto nevhodný a učinily ve svých pokynech opatření, aby se zaměstnancům, kteří byli ustanoveni v civilní státní službě po 1. září 1919, započetly služební doby, které se podle prováděcího nařízení č. 666 z r. 1920 na základě § 4 zákona o propočítání započítávají, v rozsahu a způsobem, kterým se započítávají zaměstnancům ustanoveným před 1. zářím 1919.

Při tom však se projevily tyto nesrovnalosti:

1. Nesrovnalosti při započtení služby vojenské. Úřady, řídíce se právě uvedenými pokyny, započítávaly po určitou dobu při propočítání služební doby službu vojenskou i zaměstnancům, kteří nastoupili po 1. září 1919.

Pro ty, kdož nastoupili do služby civilní po 8. červnu 1922, ustanovila vláda nařízením z 30. května 1922, č. 165 Sb. z. a n., aby se u nich započítávala také vojenská služba válečná, ale toliko v rozsahu 4 let, ponechávajíc nadále v platnosti právě zmíněné ustanovení o těch, kdož nastoupili po 1. září 1919, a tak byla až do roku 1923 započítávána vojenská služba válečná zaměstnancům, kteří nastoupili do civilní služby po 1. září 1919, beze všech překážek, s tím toliko rozdílem, že těm, kteří nastoupili před 8. červnem 1922, byla započítávána plně, ostatním nejvýše v rozsahu čtyř let.

Avšak tento celkem uspokojivý stav se změnil, jakmile nejvyšší správní soud v roce 1923 ve svých nálezech (např. z 11. září 1923, č. 15110) vyslovil zásadu, že nárok na propočtení služby podle zákona 222 z r. 1920 a vládního nařízení 666 z r. 1920 mají toliko ti zaměstnanci, kteří byli dosazeni ve svůj úřad před 1. zářím 1919. Od tohoto okamžiku počaly správní úřady odpírati započtení služby vojenské všem, kdož nastoupili do civilní služby po 1. září 1919, avšak řídíce se nařízením č. 165 z r. 1922 započítávaly službu vojenskou do rozsahu 4 let těm, kdož nastoupili do služby civilní po 8. červnu 1922.

Vznikla tím úžasná nesrovnalost, že se služba vojenská, vykonaná ve válce, nezapočetla těm, kdož nastoupili do služby civilní před určitým termínem, tedy dříve a k této válce blíže, započetla se však těm, kdo nastoupili po tomto termínu, tedy později a od této války dále.

Tato praxe, příčící se všem zásadám logiky, byla upevněna a všem úřadům normativně uložena výnosem presidia ministerstva vnitra ze 4. března 1925, č. 362, kdež se výslovně praví, že ministerstvo vnitra po dohodě s ministerstvem financí ustanovuje, aby žádosti a přihlášky zaměstnanců, kteří byli ustanoveni v civilní státní službě od 1. září 1919 do 8. června 1922, o započtení nebo propočtení služby podle vlád. Nařízení č. 666 z r. 1920 byly zamítány, avšak u zaměstnanců, kteří nastoupili po 8. červnu 1922, aby bylo postupováno až do dalšího ustanovení v té věci podle vlád. Nařízení č. 165 z r. 1922, tj. aby vojenská služba válečná byla až do rozsahu čtyř let započítávána.

A na této praxi setrvaly úřady z uložení ministerstva vnitra tak dlouho, až nejvyšší správní soud (nálezem z 18. prosince 1926, č. 21 473) prohlásil, že ani ustanovení § 1 a 2 vlád. Nařízení č. 165 z r. 1923 o započtení služby vojenské není kryto § 4 zákona z 9. dubna 1920, č. 222.

Touto růzností praxe vznikly dvě kategorie zaměstnanců, pokud jde o započtení jejich válečné služby: jedni, kteří sice nevyhověli zákonu č. 222 z r. 1920 a nařízení vlády č. 666 z r. 1920, ale mají službu válečnou do postupu započtenu tak, jako ti, kdož zákonu vyhověli, a druží, kteří za stejných podmínek službu válečnou započtenu nemají, poněvadž o jejich přihláškách anebo žádostech bylo rozhodováno v jiné době a za jiné praxe.

Tato nesrovnalost byla dovršena ustanovením platového zákona č. 103 z r. 1926 (§ 207), poněvadž, připouštěl-li svrchu dotčený výnos ministerstva vnitra č. 362 z r. 1925 vyhověti žádostem o započtení válečné služby těm, kdož nastoupili po 8. červnu 1922 vůbec, a u těch, kdož nastoupili před 8. červnem 1922, aspoň v případech, kde by vzhledem k zvláštním okolnostem zamítavé rozhodnutí bylo neoportunní, vyloučil zákon čís. 103 toto započtení úplně, poněvadž vyhověti druhé větě § 207, totiž žádati o toto započtení před účinností zákona, nemohou zaměstnanci, kteří sice za platnosti dřívějších předpisů a za dřívější praxe do služby nastoupili a ji konali, ale definitivního ustanovení dosáhli až po účinnosti zákona. Jiní zaměstnanci dosáhli sice započtení služby válečné v služebním poměru, v němž byli před účinností platového zákona, avšak odpírá se jim toto již přiznané započtení, jestliže přestoupili po účinnosti zákona do jiného služebního loměru (asistenti a konstruktéři vysokých škol).

2. Nesrovnalosti v připočtení válečných pololetí z titulu služby vojenské. Podobné nesrovnalosti, jaké byly právě vylíčeny v započítávání válečné služby vůbec, vznikly i v započítávání válečných pololetí podle §u 24 vládního nařízení č.666 z r.1920. Provádějíce zákon č.222 z r.1920 nepřiznávaly úřady válečných pololetí z titulu vojenské služby, ač §24 nařízení vlád. Č.666 z r.1920 ukládá přihlížeti k válečným pololetím ve vojenské službě započteným nebo započitatelným. Teprve nález nejvyššího správního soudu (např. ze 7. května 1924, č. 8057) vyjádřil, že úřady, provádějíce zákon č. 222 z r. 1920 měly připočítávati zaměstnancům v civilní službě válečná pololetí, která jim podle zákona č. 195 z r. 1920 ve vojenské službě byla započtena, nebo na která by byli měli nárok, kdyby ve službě vojenské termínu účinnosti tohoto zákona byli dočkali, tj. setrvali ve službě vojenské do 1. ledna 1920.

Nesrovnalosti, jež výše byly vyloženy, pokud jde o započtení služby válečné, opakovaly se ve zhoršené ještě míře i při započítávání válečných půlletí z titulu služby vojenského gážisty, ke kterémuž započítání přistoupily úřady jako k důsledku právě zmíněného nálezu nejvyššího správního soudu.

Započítávání to prováděly úřady jako doplněk propočtení služby podle zákona č.222 z r. 1925. V tomto výnose omezilo ministerstvo vnitra započítávání těchto pololetí opět jen na zaměstnance, kteří byli v civilní státní službě ustanovení před účinností zákona č. 541 z r. 1919, tj. před 1. zářím 1919. Bylo-li toto časové omezení citelným poškozením zaměstnanců při započítávání služby válečné, bylo tím tíže pociťováno při započítávání válečných pololetí, poněvadž tu šlo o vojenské gážisty, kteří právě ještě rozsáhlejší měrou než ostatní, byli podrženi v zájmu státním ve službě vojenské po převratu, tak dlouho, že se nemohli do 1. září 1919 o přijetí do civilní služby ucházeti. Další zkrácení i pro zaměstnance, kteří nastoupili do civilní služby před 1. zářím 1919, vzešlo z dalšího výkladu ministerstva vnitra v uvedeném výnose, podle něhož lze těmto zaměstnancům započísti válečná půlletí za léta 1914 - 1919 jen potud, pokud

a) v roce 1914 ztrávili aspoň 5 měsíců

b) v ostatních letech aspoň 6 měsíců v hodnosti vojenského gážisty.

Že tu jde o skutečné zkrácení zaměstnanců, je viděti z toho, že v odstavci a)nehledí ministerstvo vnitra k ustanovení článku IV. Zákona z 4. července 1923, č. 152 Sb. z. a n., podle něhož pro započtení válečného pololetí za rok 1914 stačí 4 měsíce 15 dní služby v tomto roce, v celém pak svém výkladu nedbá ustanovení § 10 vlád. Nařízení z 20. prosince 1923, č. 10 Sb. z. a n., podle něhož se válečná pololetí za rok 1914 až 1919 započítávají důstojníkům bez ohledu na to, v jaké hodnosti byla ztrávena.

Plyne-li z toho, co bylo právě řečeno, že výkladem ministerstva vnitra byli zaměstnanci zkráceni i proti znění platných předpisů, objeví se toto zkrácení tím citelněji, uváží-li se, že právě příslušníci našeho národa byli v rakousko-uherském vojsku ve svém postupu zdržováni a dosahovali hodnosti důstojnické později než příslušníci národnosti jiných. A toto zkrácení bylo dovršeno tím, že úřady neuznaly hodnost podporučíka za hodnost důstojnickou a proto odpíraly vůbec přiznati válečná pololetí těm, kdož do 1. ledna 1920 nedosáhli vyšší hodnosti než podporučíka (praporčíka), a i u těch, jimž válečná pololetí přiznaly, odepřely je započísti za léta, ztrávená v hodnosti podporučíka (praporčíka), čímž opět byli více postiženi příslušníci národa našeho, než národností jiných.

Z toho, co bylo právě uvedeno, je patrné, že v započítávání služby vojenské a válečných pololetí z titulu vojenského gážisty vznikly u státních zaměstnanců tak značné nesrovnalosti, že u jednotlivců zůstává pro postup platový nezhodnoceno několik let (6-7) jejich činnosti, která jsou jiným do platového postupu započtena, ač se jejich poměry ve službě civilní liší věcně jen nepodstatně nebo dokonce jen formálně.

Tento stav způsobuje u postižených pocit křivdy a z toho i velké roztrpčení, poněvadž jejich zkrácení proti jiným jest jimi nezaviněno, ale naopak, způsobeno jednak tím, že potřebou státu byli zdrženi déle ve službě vojenské, jednak tím, že nastoupivše do služby civilní bez předepsané kvalifikace (aprobace), v době nedostatku zaměstnanců, nemohli pro úplné zaujetí službou dosáhnouti podmínek pro započtení služby vojenské v době, kdy státní správa tvrdost zákona zmírňovala příznivější praxí. Toto roztrpčení lze tím snadněji pochopiti, že tu jde namnoze o lidi, kteří trpíce následky války, jsou dosud přes svůj pokročilý věk v nejnižších stupních svého služebního postupu.

Za takového stavu jest arci v zájmu státním, aby byly nesrovnalosti, svrchu připomenuté, napraveny a příčiny nespokojenosti a oprávněného roztrpčení odstraněny. To se může státi bez velikého zatížení státního hospodářství, poněvadž tu nejde o příliš veliký počet zaměstnanců, nýbrž o zbytky těch, kdo trpí ještě nejkrutějšími důsledky války. Tím způsobem by byly odstraněny poslední zjevy nesrovnalostí, vzniklých poválečným zákonodárstvím státně-zaměstnaneckým a bylo by doplněno to, nač platový zákon nepamatoval anebo co řešil negativně.

Tato náprava se může státi jen tím, že se všech civilním zaměstnancům, kteří nastoupili do civilní služby, od ukončení války do účinnosti restrikčního zákona č. 286 z r. 1924, tj. do 1. ledna 1925, přiznalo započtení presenční i válečné služby vojenské tak, jako se toho dostalo těm, kdož do ní nastoupili do 1 září 1919, do postupu, stanovení pořadí i pense a že se přiznají válečná pololetí těm, kdo do 1. ledna 1920 dosáhli hodnosti vojenského gážisty - podporučíka v to počítajíc, a to za všechna léta, v nichž konali předepsaný počet měsíců vojenskou službu, bez ohledu na to, v jaké hodnosti jí konali. Takto započítaná doba buď jim přiznána se zpětnou platností ode dne definitivního ustanovení a buďte jim se zpětnou platností od tohoto dne přiznány veškeré postupové důsledky podle předpisů v té době platných, zejména buďte tyto důsledky uplatněny pro převod do platů k 1. lednu 1926 podle zákona č.103 z r. 1926 i pro stanovení pořadí. Těm, jimž byla služba vojenská a válečná pololetí z ní plynoucí započtena v některém oboru státní služby (zvláště asistentské na vysokých školách), buď toto započtení ponecháno v platnosti i při přestupu do jiného odvětví státní služby, třebas po účinnosti platového zákona.

Obdobné započtení a zhodnocení služby vojenské a pololetí z ní plynoucích, buď přiznáno těm veřejným zaměstnancům, jejichž právní a platové poměry se řídí obdobou předpisů, platných pro zaměstnance státní. Soukromým zaměstnancům, kteří byli nebo budou teprve převzati do státní služby vzhledem k provádění pozemkové a lesní reformy, nebo převzetím soukromých podniků do státní správy, buď přiznáno požadované započtení služby vojenské i válečných pololetí, pokud řečení zaměstnanci byli zaměstnáni v témž oboru služby, v němž jsou státem přejímáni.

3. Pokud běží o prezenční službu vojenskou, nutno zdůrazniti, že je v přímém rozporu se státními zájmy, nezapočítává-li se tato služba v státní a jiné veřejné službě. Stát musí učiniti vše, aby občan, jenž byl odveden a koná vojenskou službu, nebyl poškozen v srovnání s občanem, který odveden nebyl a službu vojenskou nekoná. Máme sice všeobecnou brannou povinnost, avšak také početní mírový stav naší armády je pevně stanoven, takže je mnoho občanů, kteří vojenskou službu nekonají, až jsou fysicky schopni, proto občané, kteří konají vojenskou službu, mají více občanských povinností, snášejí i v míru více nepohodlí, nemohou za to žádati odměn, avšak nesmějí býti za toto plus občanských povinností poškozeni v své existenci civilních povolání: tj. kategorický imperativ brannosti národa.

Usnesení vlády republiky ze dne 5. března 1927 o započtení presenční služby vojenské je nedostatečné, neboť je omezuje požadavkem jejího konání před 1. lednem 1926 a po nastoupení služebního poměru civilního a zároveň také ustanovením o započtení jen do postupu.

Je nezbytně nutno, aby presenční služba vojenská byla započtena každému státnímu a jinému veřejnému zaměstnanci do postupu, pořadí i do pense, ať ji konal kdykoliv před 1. lednem 1926 nebo po tomto dni, po nastoupení služebního poměru civilního nebo před nastoupením. Službu vojenskou konal v státním, veřejném zájmu a proto nesmí tuto dobu ztratiti, nesmí ho jeho vrstevník, který z jakéhokoliv důvodu tuto službu nekonal, v civilním úřadě předstihnouti. Takovým postupem by vznikal u postižených pocit křivdy, jehož důsledky by mohly vážně ohroziti zájmy státu.

Z těchto důvodů táží se podepsaní vlády:

Jest ochotna při vydání vládního nařízení k § 142 plat. Zákona č. 103 z r. 1926 a k § 23 učit. Zák. č. 104 z r. 1926 Sb. z. a n., vyrovnati pod bodem 1. a 2. uvedené nesrovnalosti podle posledních třech odstavců, uvedených pod bodem 2. této interpelace?

Jest ochotna při vydání vládního nařízení k § 142 zák. č. 103 z r. 1926 a k § 23 zák. č. 104 z r. 1926 přiznati státním zaměstnancům započítání presenční služby vojenské podle posledního odstavce bodu 3. této interpelace?

V Praze dne 6. listopadu 1928.

Výbor Národní Jednoty v Lipníku n. Bečvou vydal tiskem toto provolání:

"Výbor Národní Jednoty v Lipníku n. Bečvou nedal v poslední schůzi o otázce národní a u nás a obrací se ke všem Čechům v místě a okolí. Zamysleme se nad posledními výsledky volebními, kdy odevzdáno 308 hlasů německých. Počítáme-li naše krajany-Němce, shledáváme, že více než 100 lhostejných nebo neuvědomělých Čechů musilo odevzdati kandidátku německou. Německá Jednota cítí svoji odpovědnost a chce zjednávati nápravu prováděním hesla "Svůj k svému."

1. Proto chce vydati seznam všech českých firem v místě, který bude pomůckou a kontrolou při nákupu. Přihlášky přijímá podepsaný výbor do 30. června.

2. Přijímáme stížnosti na české firmy, obchodníky i živnostníky. Stěžujte si u nás i na odběratele-zákazníky, kteří nedbají hesla Frant. Palackého: Svůj k svému. Stížnosti buďtež zaručeně přesné a ne anonymní. Diskretně budou vyřízeny. Nepomůže-li diskrétnost, bude nápravy dosaženo tiskem.

V Lipníku n. B., v květnu, desátého roku naší samostatnosti.

Výbor Národní Jednoty v Lipníku n. B." Obsah provolání je takového rázu, že nelze v něm spatřovati jakýkoliv trestní čin. Vždyť podobná provolání byla vydávána již za Rakouska, beztrestně, otázka hesla "Svůj k svému" byla časopisecky probírána, a nám nepřátelská vláda v tom neshledala nijaké porušení zákona.

Provolání mimo to otištěno bylo bezzávadně i v časopise "Hlasatel", vycházejícím v Přerově. Přes to, že v obsahu provolání není ničeho závadného, nařídilo státní zastupitelstvo v Novém Jičíně na přání lipnických Němců četnictvu v Lipníku n. Bečvou vyšetřování a stíhání pisatele, tiskaře a rozšiřovatele tohoto provolání. Přes to, že předseda odboru "Národní Jednoty v Lipníku n. B., p. Alois Kupka, při vyšetřování udal, že Provolání psal, do tisku dal a rozšířiti dal, podal krajský soud v Novém Jičíně žalobu na 11 členů výboru Národní Jednoty a dokonce na holičského učně Karla Švébiše proto, že ono provolání vyvěsil na dvoře obchodu svého šéfa a na knihtiskárně Václava Kácela, pro přečin rušení obecního míru dle § 14 č.2. zákona, čís. 50 z r. 1923 Sb. z. a n., a jiné.

Krajským soudem v Novém Jičíně žalováni jsou:

Alois Kupka, předseda odboru Národní Jednoty

Rudolf Kont, místopředseda,

Ant. Růžička, jednatel,

Vojtěch Sotorník, pokladník,

Ladislav Černohorský, Josef Cimprich, Leopold Urbánek, František Papež a Frant. Dvořák jako členové výboru, mimo to učeň Karel Švébiš, Václav Kácal a hostinský Ant. Vymětalík z Hlinska u Lipníka, u něhož bylo provolání nalezeno.

Případ tento je přímo neuvěřitelný. Za co nebyli poháněni před soud za starého Rakouska, za to stíhá státní zastupitelství Československé republiky své občany.

Podepsaní táži se pana ministra spravedlnosti, je-li ochoten, zameziti pronásledování českých lidí pro libovůli Němců?

V Praze, dne 7. listopadu 1928.

Ondřej Benický-Lakatos, který se nazýval až do roku 1905 jedině maďarsky Lakatos, byl v Medzilaborci okresním náčelníkem. Když vstoupil do státní služby československé, nebyl mocen ani státní řeči a také nebyla zkoumána jeho národní minulost. Za jeho činnosti v Medzilaborci stal se okresní úřad tamější smutně proslulý zneužíváním úřední moci a podrýváním státní autority.

Občanstvo v jednotlivé místní instituce učinily v této věci oznámení příslušným nadřízeným úřadům, která však doposud nejsou vyřízena. Jest proto ve veřejném zájmu, abychom v přítomné interpelaci snažili se zjednati jasno ve věci jmenovaného státního úředníka.

Podle oznámení, učiněného dne 29. června 1928 živnostenským společenstvem v Medzilaborci panu ministrovi vnitra, Ondřej Lakatos dopustil se těchto diffamujících deliktů:

1.) Dal se podplatiti při řádných odvodech v pol. Okresu medzilaborském

2.) O československém státě vyjádřil se před svědky, že Československá republika je pouze na papíře a že za krátkou dobu budou tam pány Maďaři.

Podle šetření četnictva v Medzilaborci jmenovaný okresní náčelník znásilnil ve svém úřadě několik počestných místních občanek. Připomínáme zejména případ Boženy Langerové z Medzilaborce. Oběti své hleděl terorem zastrašiti, aby nečinily oznámení proti němu. K tomu používal zejména služeb cestmistra Kitschuka a okresního lékaře dra Jindřicha Rotha v Medzilaborci.

Příznačným pro tento teror jest případ Esti Schreiberové z Baligrodu, okres Lísko v Polsku. Tato polská státní příslušnice byla pro pasový přestupek předvedena státní policií k okresnímu náčelníku v Mednilaborci. Lakatos dopustil se vůči ní výše zmíněného činu. Když jmenovaná chtěla učiniti na Lakatose oznámení, nabízel tento jejímu příbuznému Randovi z Vranova 5.000 Kč, aby Schreiberovou přemluvil k upuštění od soudního stíhání. Když tuto nabídku Rand odmítl a přišel do Medzilaborce k advokátu dr. Hollsovi vyzvednouti sepsaný protokol se Schreiberovou, Lakatos dal si ho předvolati na okresní úřad, kde ho věznil tři dny, a donucoval ku přísaze, kde ho věznil tři dny, a donucoval ku přísaze, aby totiž Rand před přivolaným židovským rabínem odpřísáhl, že případ Schreiberové bude zamlčen.

Lakatos zneužíval úřadu svého i v mnohým případech k přijímání úplatků a sám korumpoval podřízené, anebo v úředním styku s ním jsoucí státní orgány.

Podepsaní táži se proto pánů ministrů:

1.) Znají se tyto případy?

2.) Hodlají v uvedených věcech zavésti co nejpřísnější šetření a provinivší se potrestati, resp. Naříditi soudní stíhání?

Svoboda svedomia obsažená v § 121, ústavného zákona, zákon č.65/1925, nedostatok zákona, ktorý by predpisoval donucovanie k oslavám, fakt, že Národně shromaždenie nekoná slávnostne zasedanie, musia každú úradnú verejnú alebo tajnú pressiu kvalifikovať za zneužitie, resp. Za zneužitie úradnej moci. Povinnosťou pána ministra vnútra je zjednať platnosť zákonu, právu a spravedlnosti a voči každému administrativnomu zneužitie, o ktorom se dozvie, hájiť svobodu svedomia štátnych občanov, zaistenú ústavným zákonom. A preto podpísaní dotazujú sa pána ministra vnútra:

1.) Či viete o tom, že u príležitosti jubilejných osláv pôsobily administratívne úrady rešp. Orgány pressiou v okrese rimavsko-sobotskom?

2.) Či viete o tom, že v maďarských dedinách okresu rimavsko-sobotského požadovalo se na rozkaz notárov, okresného náčelníka alebo bez toho od týchto obcí, aby dňa 28. októbra zapálily veľké vatry, aby na účet obce a za odmenu diet poslaly deputácie na slovenský kultúrny spolok "Maticu", ktorá požiada o slávnostného rečníka a aby na účet obce postaraly sa o povoz a sišli sa obyvatelia ku vypočutiu tohoto slávnostného rečníka?

3.) Či viete o tom, že obce v okresoch maďarských donucujú okresní náčelníci a notári proti zákonu k tomu, aby vyslaním svojich zástupcov braly účasť na jubilejných oslavách konaných v sídle okresu?

4.) Či ste pane minister vnútra ochotný spešným telegrafickým nariadením ihneď zakročiť, aby tieto administratívne pressie a zneužitia úradnej moci prestaly?