Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Pokud jde o vlastní správní náklady držely si tyto v období 1910-1926 v Čechách i na Moravě percentuelně téměř rovnováhu, vzhledem na trojnásobně vyšší však pojištěnou hodnotu Zemské dobytčí pojišťovny v Brně zdají se býti tu vyšší. Tato disparita vyniká pak v období 1922 až 1926, kde při více jak dvojnásobné pojištěné hodnotě Zemské dobytčí pojišťovny v Brně správní náklady jsou i percentuelně podstatně vyšší (0.34% oproti 0.26%, po případě 0.30% v Čechách.

Správní náklady pojišťování koní jsou o něco vyšší nežli správní náklady pojišťování skotu, ježto tu jde hlavně, pokud se jedná o pojištění přímé, o náklady akvisiční. To vyplývá z nepoměrně nízkých správních nákladů zajištění koní 0.20% oproti 0.45% poj. hodnoty při pojištění přímém.

Německé pojišťovací organisace, pokud jsou obsaženy v této tabele, nevykazují žádných správních nákladů, ani nákladů zvěrolékařských, ježto agenda organisací těch jest obstarávána bezplatně, zvěrolékařské náklady pak si hradí pojištěnec sám.

Všechny organisace, o nichž se tu mluví, pracovaly na podkladě bezvýdělečném, při čemž jen Zemská dobytčí pojišťovna v Brně vykazuje v období 1920-1926 v pojištění koní nepatrný přebytek.

Vzhledem na nepoměrně vyšší cifru odškodnění na Moravě, jest celkem též premie vyšší jak ohledně pojištění skotu, tak i koní v poměru k českým organisacím.

Pojišťování dobytka jest u nás v poměru k cizině vlastně teprve v začátcích.

V Německu vznikly první místní pojišťovací spolky koncem 18. a začátkem 19. století v Šlesvik-Holštýnsku (Viehgrilden, Kuhladen), odkud se pak rozšířily hlavně v severozápadním a jižním Německu. První soukromá pojišťovací společnost dobytka byla založena na zásadě vzájemnosti v r. 1833 v Lipsku (Viehversicherungsanstalt für Deutschland), která však již v r. 1839 následkem neúspěchu, vzcházejícího z nedostatku pojistně technických základů, byla nucena likvidovati.

Vývoj německých společností pro pojišťování dobytka byl celkem nepravidelný a vede k tomu závěru, že pro toto pojišťovací odvětví jest nejúčelnější organisační formou místní organisace se zajištěním v ústředí a že soukromé společnosti mohou účelně provozovati jen tak zv. pojištění krátkodobé a z dlouhodobého zvláště těžká risika, na něž místní organisace nestačí. Dokladem toho jest též jediná akciová společnost "Perleberger Versicherungsgesellschaft", která se snažila využíti výhod zavedením tak zv. skupinového a svazového pojištění (Gruppen- und Verbandsversicherung), než bylo i od tohoto postupu upuštěno, aniž by pokus přinesl žádoucích výsledků.

V jižním Německu, vykazujícím z největší části drobné zemědělské podniky, vznikla ku konci 19tého století myšlenka postaviti organisaci pojišťovacích organisací.

První takový ústav byl zřízen v r. 1890 v Bádensku pode jménem "Badischer Viehversicherungsverband", který soustřeďující na zásadě vzájemnosti k cíli částečného zajišťování. Pojištění skotu jest tu fakultativně obligatorní. Vysloví-li se podle zákona z r. 1898 pro pojištění ²/₃ držitelů pro zabývající menšinu závazným; vysloví-li se pro toto pojištění jen ¹/₃ držitelů skotu, zřídí se pojišťovna s pojištěním dobrovolným. Náklady pojištění se rozvrhují na místních spolků do neobmezené výše. Pokud však jde o náklady svazu (zajišťovny) neuhrazený zbytek nákladů svazu hradí se z reserv pojišťovny a v případě nedostatku státní podporou.

V letech 1903-1912 pohybovala se pojistná premie mezi 1.03% - 1.30% pojištěné hodnoty. V roce 1912 soustřeďoval tento svaz 443 spolky se 149.405 kusy skotu.

V r. 1896 zřízena v Bavorsku "Bayerische Landesviehversicherungsanstalt", která na rozdíl od badenské organisace spočívá na základě plné dobrovolnosti, pojišťujíc odděleně skot a kozy. Správa místních pojišťovacích spolků jest tu zcela oddělena od obecní správy (v Badensku úzce s touto spojena). Odškodnění se poskytuje ve výši 70-80% pojištěné hodnoty, náklady se rozvrhují neomezeně na členy. Příspěvky státu pozůstávaly ze zakládacího kapitálu 500.000 Mk a ročního příspěvku 40.000 Mk. Organisace tato čítala r. 1908 1646 místních pojišťovacích spolků se 332.432 kusy dobytka. Při škodách 3.04%, až 4.38% (podle počtu pojištěného dobytka) vyvíjela se premie v letech 1903-1912 v mezích od 1.21%-1.83% pojištěné hodnoty.

V r. 1900 zřízena na témže technickém základě v Bavarsku organisace pro pojištění koní "Landespferdeversicherungsanstalt". V r. 1912 čítala tato organisace 495 místních pojišťovacích spolků s 92.764 kusy pojištěného dobytka. Při pojištěné hodnotě 70¹/₂ milionu marek pracovala s odškodněním 5.71% (na 100 pojištěných kusů) a s premii 2.99% pojištěné hodnoty.

Na odlišném základě byla před válkou vybudována organisace v Alsas-Lotrinsku. Svaz (Verband der öffentlichen Viehversicherungsvereine), jenž byl podporován z prostředků zemských, nezajišťoval však části risik, nýbrž poskytoval jen přičleněným spolkům potřebné zálohy a podpory. Tato organisace sestávala v r. 1912 ze 111 místních spolků, jež pojišťovaly 23.800 kusů dobytka.

Dle Bavorského vzoru zřízena v r. 1899 organisace pro pojišťování dobytka ve vévodství Koburk (Landesviehversicherungsanstalt) se státním příspěvkem ročních 2000 Mk, jež provozuje ve zvláštním od dělení též pojištění jatečného dobytka.

Bavorského vzoru následovalo v r. 1913 též Sasko ohledně pojišťování koní, zřídivši "Anstalt für staatliche Viehversicherung".

Zvláštní druh pojištění dobytka tvoří v Německu tak. zv. pojištění jatečného dobytka (Schlachtviehversicherung). Podmínkou jest řádná organisace veřejných porážek a obligatorní prohlídka masa. Začátky tohoto pojištění záležely v tom, že se sdružovali interesenti, zaručujíce si navzájem náhradu škody, vzcházející jim z pozastavení dobytčat poražených, anebo k porážce určených při úřední prohlídce.

Jateční pojištění dobytka jest v Německu z části vybudováno na místních organisacích, hlavně na spolcích řeznických společenstev, jichž bylo v r. 1914 šest až osm set.

Dále se setkáváme s komunálními pojišťovnami tohoto druhu ve větších městech a se soukromými pojišťovacími společnostmi, hlavně pro venkov.

Toto pojištění jest však též předmětem státního zásahu.

První státní pojišťovna pra pojišťování jatečného dobytka zřízena byla v r. 1898 v Sasku. Pojištění jest nucené, státní pojišťovna pak požívá monopolního oprávnění. Všechen hovězí a vepřový dobytek nalézající. se v Sasku ve stáří od 3 měsíců nahoru jest pojištěn proti škodám, jež vzcházejí po porážce zvířat (včetně nucené porážky) z pozastavení masa při úřední prohlídce. Dobytče se přihlašuje k pojištění současně pak se platí pojišťovací prémie teprve před poražením dobytka. Výši pojistného stanoví ministerstvo vnitra ročně různě dle pohlaví skotu a pro vepřový brav. Příspěvky pojišťovací se dosti měnily s rozpětím při dobytčatech pohlaví samčího od 2-4 Mk, a při dobytčatech pohlaví samičího mezi 3-14 Mk a při vepřovém bravu mezi 0.40-0.80 Mk za kus; nahrazuje se 80% zjištěné škody, k čemuž přispívá stát 25%.

V r. 1912 bylo tímto způsobem pojištěna 821.704 kusy, z čehož odškodněno 32.959 kusů, t. j. asi 4%, odškodnění poskytnuto ve výši 2,609.760 Mk; premie vynesl, 2,074.711 Mk, k čemuž přistupuje státní příspěvek v obnose 652.441 Mk.

Podobně (až na nepatrné odchylky) organisováno jest pojištění jatečného dobytka v knížectví Schwarzburg-Sonderhausen a v knížectví Reuss s tou však odchylkou oproti saskému pojištění, že pojištění nevztahuje se na případy nucené porážky, že odškodné se platí 100%, stát pak neposkytuje zásadně příspěvků k odškodnění, nýbrž platí jen správní náklady.

Švýcarsko jest zemí, kde jest nucené pojištění dobytka v nejvyšší míře uplatněno. Většina kantonů zavedla pro pojištění skotu, některé také pro pojištění drobného dobytka bezpodmínečnou neb podmíněnou obligatornost místních pojišťoven. Kantony poskytují místním spolkům roční příspěvky 20-30% premie, od r. 1893 udílí pak "Bund" kantonům, pokud tyto vyslovily pro své okresy nebo části jich obligatornost pojištění, příspěvky až do výše jich vlastních příspěvků místním pojišťovacím spolkům. V r. 1911 mělo 17 kantonů zavedeno nucené pojištění dobytka se 162.737 pojištěných kusů s pojištěnou hodnotou 363.211.000 šv. fr, a odškodněním 3,657.000 šv. fr, při čemž obnášely kantonální příspěvky 948.212 šv. fr. Kromě toho působí ve Švýcarsku ještě též soukromé společnosti (domácí i cizí), pojišťujíce hlavně koně. V r. 1924 bylo pojištěno u místních švýcarských pojišťoven celkem 792.151 kusů dobytka, z čehož 753.106 velkého dobytka a 39.045 drobného dobytka. Odškodnění obnášelo celkem 5¹/₂ milionu šv. fr, kantonální příspěvek 1,374.150 šv. fr. příspěvek státu 969.398 šv. fr.

Ve Francii provádějí pojišťování dobytka jednak místní pojišťovací spolky, jednak soukromé pojišťovací společnosti. Pokud jde o zemědělské živelní pojištění, provozované zemědělskými organisacemi na podkladě vzájemnosti, jsou tu dány z.a hmotné státní podpory velkorysé podmínky pro vývoj této organisační farmy ve všech odvětvích zemědělského živelního pojištění a tudíž i pojištění dobytka.

Zákonem ze dne 4. července 1900 (t. zv. zákonem Vigerovým) zbaveny byly zemědělské vzájemné pojišťovny (Sociétés nebo caisses d'assurances mutuelles agricoles), pokud jsou vedeny a spravovány bezplatně a pracují bezvýdělečně, tíživých formálních a poplatkových povinností, platících pra všeobecné pojišťovny. Od r. 1898 mohou býti tyto pojišťovací organisace účastny státních podpor:

1. podpor k částečné úhradě nákladů zařízení podle výše počtu členů, rozsahu akce a výše pojištěné hodnoty,

2. též podpor k cíli částečné úhrady ztrát a znovuzřízení reserv.

Na tomto základě vyvinula se od konce předešlého století význačná organisace zemědělského živelního pojištění v hlavních svých odvětvích pojištění dobytka, pojištění krupobitního a pojištění požárního. Zemědělské živelní pojišťovny vztahují se zpravidla na malou místní oblast, zajišťujíce část risik v departementálních nebo regionálních zajišťovacích svazech, tyto pak jsou zase soustředěny v ústředním celostátním svazu zajišťovacím. V r. 1897 čítalo se ve Francii

Podle oficielní francouzské statistiky odhadnuta byla v r. 1918 hodnota veškerého dobytka (skotu, koní, koz, ovcí, vepřového bravu, oslů a mulů) obnosem 5.250,000.000 fr. Pojištěná hodnota dobytka v zemědělských pojišťovacích organisacích v r. 1919 obnášela více jak 649,000.000 fr. Odhadneme-li pojištěnou hodnotu dobytka u soukromých pojišťovacích společností aspoň 100 milionů fr (v r. 1918 pojišťovalo 8 největších soukromých pojišťovacích společností hodnotu 92;000.000 fr), přicházíme k celkové pojištěné hodnotě okrouhle 750,000.000 fr, což činí více než 14% hodnoty veškerého dobytka (u nás o 8 let později něco více než 2%). Na shora uvedené statistice možno sledovati, jaký blahodárný účinek měla zmíněná opatření veřejné správy na vývoj pojištění dobytka. Zvláštním jest, že ani doba válečná nezpůsobila přerušení ve vývoji této instituce.

Tyto místní zemědělské pojišťovny zajišťují část risika u svazů departementálních nebo regionálních. V roce 1919 byla ve Francii 75 svazů pro pojištění dobytka s přičleněnými pojišťovnami 2.887 a se zajištěnou hodnotou 183¹/₂ milionů fr. Z toho jest zřejmým, že ačkoliv svazy jsou zřízeny ve většině departementů, přece jen zajišťování není ještě dostatečně zavedeno, třebas dotyčná koncentrace místních pojišťoven v posledních letech učinila velké pokroky.

Celostátní ústředí (ústřední svazy) existují ve Francii 2, z nichž "La caisse nationale" v r. 1919 měla přičleněných 22 svazů zajišťovacích s 1731 pojišťovnami a s pojištěnou hodnotou 71¹/₂ milionů fr.; "La caisse centrale" měla přičleněny tři svazy s 214 pojišťovnami a se zajištěnou hodnotou téměř 7 milionů fr. Ve Francii jest přes státní zásah na rozdíl od Německa úplná volnost v zakládání pojišťovacích organisací podněcovaná pouze výhodami, poskytovanými státem (osvobození od formalit při zakládání a podpory státní), jakož i účinnou propagací veřejné správy zemědělské, a kromě toho též úplnou autonomii pojišťovacích organisací.

V zemědělsky vyspělém Dánsku jest pojišťování dobytka, hlavně pak koní velice rozšířeno. Nositeli pojištění jsou stejně jako v okolních státech malé místní svépomocné spolkové pojišťovny; pokusy o zajištění částí risik neměly však až donedávna ještě žádoucího výsledku. V r. 1915 bylo v Dánsku 2221 pojišťovacích spolků, kromě spolků, které pojišťují pouze proti kulhavce a slintavce.

Z těchto spolků bylo:

Celkem bylo pojištěno v tomto roce asi 405.000 koní (u nás jen 12.416), 333.000 rohatého dobytka (u nás podle zjištěných dat jen 170.867), 52.000 vepřového bravu (u nás se nepojišťuje) a 2.000 ovcí.

Nejvíce rozšířeno jest pojištění koní, jež obnášelo 78.06% pojištěné hodnoty, kdežto pojištění skotu obnáší pouze 14.5%.

Z toho, co shora uvedeno, vyplývá, že zásada na níž spočívá u nás dosud organisace pojištění dobytka s místními svépomocnými (nevýdělečnými) organisacemi a se zajištěním jich v ústředí, jest osvědčeným a jedině správným základem pro organisaci tohoto pojišťovacího odvětví. Máme-li se rozhodovati mezi zásadou, uplatňovanou ve Francii úplné dobrovolnosti a autonomie organisační na rozdíl od stanoviska německého a švýcarského, kdež se z části uplatňuje závaznost pojištění, třeba se vzhledem na dané poměry rozhodnouti pro střední cestu s dobrovolností pojištění a autonomii organisační, omezenou jen dozorem a vlivem veřejné správy, vyplývajícím z veřejné podpory a veřejného zájmu.

Přirozeně, že nová úprava nemůže přinésti vzhledem na bezvýdělečnost posavadní svépomocné organisace již sama sebou postavením jí na novou organisační základnu značnějšího zlevnění, to může býti přivoděno jen veřejnými příspěvky.

Reforma má tudíž přinésti částečné zlevnění dobytčího pojištění, unifikací a koncentrací organisace s lepším rozvrhem risik, zabezpečením slabých pojišťovacích jednotek a konečně rozšíření organisace na celé státní území za účinné veřejné propagace.

Idea zveřejnění živelního pojištění sahá k samým počátkům této instituce.

V podstatě třeba formulovati otázku vlastně tím způsobem, která organisační forma jest s hlediska národohospodářského výhodnější, zda soukromohospodářská s vytýčeným principem soukromého zájmu a nutnou výdělečností, nebo forma veřejnohospodářská, sledující v první řadě veřejné cíle, při čemž zásada soukromohospodářská, zejména pak výdělečná tendence ustupuje do pozadí.

V první řadě třeba tu poukázati na Francii, kde problém ten byl důkladně zpracován, doposud však jen z části prakticky vyřešen.

Počínajíc smělými plány Louise Blanca 1848 až do návrhu poslance Nadi-ho 1918, vystřídala se celá řada návrhů na zveřejnění pojištění vůbec a též živelního pojištění ve francouzské sněmovně.

Zajímavým jest, s jakým zápalem snažil se Napoleon III. o uskutečnění zemědělského živelního pojištění (Caisse générale des assurances agricoles). Přes to, že tento projekt nebyl sněmovnou schválen, přikročil císař přece k jeho provedení. K tomu cíli byl věnován z veřejných prostředků kapitál 1,000.000 fr, pojištění pak se vztahovalo na případ krupobití, mrazů, povodní, pádu dobytka a požáru. Plán tento však ztroskotal hlavně následkem nedostatku pojistně technických základů.

Přes to, že v rámci četných námětů vytvořena byla ve Francii velkorysá organisace zemědělského živelního pojištění, hlavně v oborech pojištění dobytka, požárním a krupobitním, přece není problém dosud ve své celistvosti vyřešen.

Začátky zveřejnění pojištění v Německu, hlavně požárního, sahají až ku počátkům XVIII. století, kdy zejména v Prusku zřizovali zemští pánové pro pojišťování nemovitostí požární spolky (Feuersozietäten), které za úplatu poskytovaly svýrn členům při nastoupení pojistného případu s počátku naturalie, od polovice XVIII. století též" peněžní podpory.

Tohoto příkladu následovaly v druhé polovici XVIII. století ostatní země, kde byly zakládány jednotné veřejné požární pojišťovny, takže již během XVIII. století téměř celé Německo bylo účastným ochrany požárního pojištění nemovitostí. Tyto organisace, z nichž mnohé trvají až do dneška, byly zpravidla vybaveny obligatorností pojištění.

Podle statistiky z r. 1917 působilo v Německu v požárním oboru 49 veřejných a 58 soukromých pojišťoven kromě velkého počtu místních pruských pojišťovacích svazů (249). Veřejné podniky měly v r. 1919 pojištěnu téměř /3 celkové pojištěné hodnoty.

Ke konci XIX. století počala se idea zveřejnění živelního pojištění uplatňovati též v oboru pojištění dobytka. Tak vznikl v r. 1890 "Badischer Viehsicherungsverband", v roce 1896 "Bayerische Landes-Viehversicherungs-Anstalt", v r. 1900 "Bayerische Landes-Pferdeversicherungsanstalt", v roce 1899 "Landes-Viehversicherungs-Anstalt" pro vévodství Koburg a v r. 1913 v Sasku "Anstalt für staatliche Viehversicherung".

Pokud jde o krupobitní pojištění, založena byla v r. 1884 veřejná krupobitní pojišťovna, zvaná "Bayerische Landes-Hagelversicherungsanstalt", jež se dopracovala, jak shora vylíčeno, ve všech směrech skvělých výsledků a sloužila za vzor cizině.

Podotknouti jest třeba, že ve Würtembersku a Badensku podniknuty byly později pokusy o zřízení veřejných krupobitních pojišťoven, jež však narážely na překážky pojistně technické povahy, hlavně pak na nepostačitelnost území pro potřebný rozvrh risik.

Tam, kde se nepodařilo v jižním Německu zříditi zvláštních veřejných krupobitních pojišťoven, zúčastňovaly se dotyčné státy aspoň příspěvky poskytovanými soukromým pojišťovnám k cíli umožnění pojištění těžkých risik a zlevnění pojištění.

V bývalém Rakousku uplatnil se princip veřejného podniku zejména v dobytčím pojištění, částečně též i v krupobitním a požárním.

Tak vznikly na Moravě Zemská dobytčí pojišťovna (1902), v Dol. Rakousích Zemská pojišťovna s odbory požárním (1897), dobytčím pro skot (1898) a pro koně (1900), krupobitním (1899), v Hor. Rakousích Zemská pojišťovna dobytčí (1902) a Zemská pojišťovna pro pojišťován í koní (1906), V Korutanech Zemská požární pojišťovna (1900) a dobytčí (1899) a v Tyrolsku Zemská dobytčí pojišťovna (1907).

Zajímavým jest též vývoj krupobitního pojištění v bývalém Srbsku a v Bulharsku. Oba tyto státy, jichž území jest zatíženo nejtěžšími risiky a kde následkem toho soukromé podnikání se nezúčastňovalo tohoto pojišťovacího odvětví, jsou, pokud známo, prvními, které zavedly závazné krupobitní pojištění.

V bývalém Srbsku bylo zavedeno povinné krupobitní pojištění v r. 1895, bylo však již v r. 1905 zrušeno. Hlavním důvodem zániku byl finanční neúspěch, zaviněný vadnou organisací, zejména pokud šlo o zjišťování škod. Podle pozdějšího zákona z r. 1905 hradila se vydání spojená s úhradou krupobitních škod zvláštní progressivní přirážkou k přímým daním, z výnosu pokut vybíraných ve smyslu zákona, z darů a odkazů a z úroků zvláštního pojišťovacího fondu, založeného v obnosu 1,000.000 dinarů. Systém ten nespočíval vlastně na principu pojištění, šlo tu spíše o úhradu škod z veřejných prostředků.

Než ani tento systém, jak přirozeným, se neosvědčil a v r. 1923 (zák. ze dne 31. června 1923) zavedeno v Jugoslávii dobrovolné pojištění prostřednictvím oblastních pojišťoven, které mohou býti za jistých podmínek účastny podpory z pomocného veřejného fondu, dotovaného 100,000.000 dinarů. Odškodnění může býti zkráceno v případě nedostatku prostředků.

Téměř současně se Srbskem podniklo též Bulharsko pokus s obligatorností krupobitního pojištění (1896), dotyčný zákon byl však v r. 1903 pozměněn.

V českých zemích stala se otázka zveřejnění živelního pojištění velmi záhy aktuelní.

Idea ta byla opětovně přetřásána na sněmu království Českého, počínajíc již 70tými lety předešlého století, zejména u příležitosti živelních škod, aniž by došla dosud svého řešení. Iniciátory byli poslanci dr Vašatý, Hyrš, Rataj, Janda a j. Mohutným impulsem byl r. 1903, kdy byly jižní a jihovýchodní Čechy katastrofálním krupobitím téměř zničeny. Zdálo se, že přišel vhodný okamžik, kdy zveřejnění živelního pojištění bude provedeno. Nutno konstatovati, že český zemský výbor ujal se tenkráte vážně svého úkolu. Na zemském sněmu ustavila se tehdy zvláštní komise, která měla projednati podané návrhy. Komise tato vyslovila se v zásadě pro zveřejnění živelního po,jištění a zemský sněm pak uložil zemskému výboru, aby prostudoval celou záležitost a v krátké době podal návrhy. Zemský výbor odbýval v listopadu 1904 obsáhlé ankety, k nimž přizváni netoliko zájemníci, nýbrž i vědecké a odborné kruhy. Anketa vyslovila se pro zřízení zemských pojišťoven v oboru požárním, krupobitním a dobytčím. Zajímavým jest odůvodnění návrhu na zřízení veřejné krupobitní pojišťovny, jež jest dnes snad ještě případnějším než tehdy.

Důvodová zpráva praví:

"Za nynějšího stavu pojišťování proti krupobití v Rakousku a specielně v Čechách stává se zřízení takovéto zemské pojišťovny přímo nutností a to z té příčiny, poněvadž dosavadní vývoj pojišťování proti krupobití prokázal nedostatečnost soukromého pojišťování pro úspěšné provozování pojišťování proti krupobití, při čemž důvody této nedostatečnosti především sluší hledati ve zvláštnostech risika krupobití, jež vylučují obchodní provozování tohoto odvětví pojišťovacího za použití pojišťovací techniky, směřující výlučně k dosažení výdělku, resp. zisku na straně pojišťovatele, t. j. pojišťovny."

Věc pokročila již tak daleko, že zemský výbor vypracoval v r. 1907 návrhy stanov pro pojišťovny požární a krupobitní; pro pojištění dobytčí vytkl pouze směrnice, dle nichž mělo býti postupováno. Než bohužel politické poměry na zemském sněmu překazily tuto již zcela připravovanou akci.

Česká delegace nevzdala se však ani nyní svého programového požadavku a přenesla tuto aktuelní otázku i na půdu vídeňského parlamentu, přirozeně se zhoršenými vyhlídkami. Byl to poslanec Staněk, který podal ve vídeňském parlamentě návrh na zřízení zemských krupobitních pojišťoven s říšskou zajišťovnou. Dle tohoto návrhu měly zemské pojišťovny jednou pro vždy obdržeti jednoroční výtěžek pozemkové daně. Zajišťovna pak 20,000.000 K. Staňkův návrh byl však pohřben již v národohospodářském výboru vídeňského parlamentu.

Idea marně sledovaná téměř po 40 let za Rakouska oživla v prvním zákonodárném sboru osvobozené vlasti. V čele akce postavili se tehdejší poslanci: Malkus, Slavík a Vojta. Návrhy dotyčné byly podány již v listopadu 1918 ohledně krupobitního a požárního pojištění a v říjnu 1919 ohledně pojištění dobytka. Než ani nyní návrhy tyto nedošly uskutečnění. Národní shromáždění omezilo se pouze na resoluci, jež byla přijata ve 142. schůzi dne 9. dubna 1920 v tomto znění:

"Vládě se ukládá, aby bez odkladu přikročila k řešení otázky povinného pojištění živelního na základě těchto zásad:

1. Povinné pojištění týká se škod způsobených:

a) požárem na budovách a jiném majetku,

b) krupobitím na polích i zahradních plodinách,

c) pádem dobytka.

2. Působnost veřejného ústavu k tomu zřízeného může býti rozšířena i na dobrovolné pojištění všech předmětů, které nepodléhají povinnému pojištění.

3. Ku zřízení ústavu pojišťovacího přispěje stát patřičným úvěrem, který se postupně splatí z výnosu ústavu.

4. Pojišťovna pro škody živelní zřízená. za úvěrové pomoci státní má postavení monopolní.

Za první positivní úspěch třeba pokládati teprve zákon ze dne 4. července 1923, č. 149 Sb. z. a n., o zřízení fondu pro účely veřejného živelního pojištění. Zákon tento, kterým byl zřízen fond ve výši 50,000.000 Kč k řečenému cíli, předpokládal v § 2. vydání dalšího zákona o veřejném živelním pojištění. Zákonem ze dne 25. září 1924, č. 219 Sb. z. a n. určeno bylo z těchto prostředků 10,000.000 Kč na podporu krajů

postižených v r. 19124 živelními pohromami, zbytek však 40,000.000 Kč zůstal reservován ve prospěch řečeného fondu. Tyto zákony tvoří prejudic pro vyřešení problému a to tím více, že obsahují již zajištění potřebného kapitálu.

Dále třeba zdůrazniti, že Národní shromáždění opětovně naléhalo na předložení této osnovy. Ve 375. schůzi poslanecké sněmovny ze dne 13. října 1925, po případě ve 289. schůzi senátu z 15. října 1925, přijaty byly resoluce, jimiž se žádá, "aby urychleně projednán byl návrh zákona o zveřejnění živelního pojištění" s odůvodněním, že "katastrofy, které stihly neobyčejnou měrou četné kraje, zdůrazňují nutnost tohoto zákona".

V téže věci usnesla se poslanecká sněmovna v 98. schůzi dne 8. července 192 7 na resoluci tohota znění: "Se zřetelem k tomu, že všechny obvyklé nouzové akce podniknuté se strany vlády ke zmírnění škod způsobených živelními pohromami, podle dosavadních zkušeností nedostačují k tomu, aby v přiměřené výši uhradily způsobené škody domácímu zemědělství, ukládá se vládě, aby s největším urychlením předložila Národnímu shromáždění příslušné osnovy zákonů o zveřejnění živelního pojištění zemědělského, zejména o pojištění krupobitním a o pojištění pro případ pádu dobytka, vybudovaného na principu dobrovolnosti".