Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Podle § 241 nyní platného trestního zákoníku plynou peněžní tresty uložené soudy zpravidla do chudinských fondů obcí. Poněvadž již zákon o organisaci politické správy přikázal peněžní tresty uložené v politickém trestním řízení státu, byly chudinské fondy obcí velice zeslabeny a obce, které po novém zákonu o obecních financích upadly do těžké finanční bídy, nejsou s to, aby jim za to přikazovaly přiměřené příspěvky. § 46 návrhu nového trestního zákona chce nyní i peněžní tresty uložené soudy přikázati státu nebo spíše nějakému státnímu fondu. Tím by byly chudinským fondům obcí odňaty další značné příjmy a často by to úplně ochromilo chudinství.

Interpelanti táží se tedy pana ministra spravedlnosti:

Jest ochoten působiti, aby i v novém návrhu trestního zákona zůstalo ustanovení, podle něhož většina peněžních trestů uložených soudy plynula do chudinského fondu místa, kde trestný čin byl spáchán?

V Praze dne 3. dubna 1928.

Obec Drahovice jako sousední místo a dnes již takřka část lázeňského města Karlových Varů jest již Karlovými Vary úplně obklopena a s tímto městem srostla. Bezpečnostní službu v Drahovicích konají orgány karlovarské státní policejní stráže. Drahota v Drahovicích jest stejná jako v Karlových Varech. Velice mnoho státních zaměstnanců z Karlových Varů, bydlících v Drahovicích, dostává karlovarské činovné. Učitelé v obci Drahovicích žují v týchž životních podmínkách a trpí touž drahotou jako učitelé karlovarští, dostávají však drahotní příspěvek nebo činovné pouze podle skupiny C. Učitelé z obce Tuhnice, kde jsou tytéž poměry jako v Drahovicích, dosáhli již stejného činovného jako v Karlových Varech, poněvadž se tato obec spojila s Karlovými Vary v říjnu 1927. Pouze drahovičtí učitelé jsou ještě poškozováni tím, že se jim vyplácí činovné skupiny C. Místní školní rada učinila již jednomyslné usnesení, že zakročí, aby toto poškození drahovických učitelů bylo napraveno. Všechny deputace a petice k zemskému výboru v této věci byly dosud marné. Také ministerstva byla o tomto stavu věci zpravena a požádána o pomoc, ale přes to přese všechno se dosud nic nestalo. Drahovičtí učitelé jsou utěšováni jen tím, že podle nového učitelského platového zákona budou obce přeřazeny podle drahotních poměrů a počtu obyvatel.

Tyto neudržitelné poměry nemohou déle trvati. Interpelanti tedy upozorňují ještě jednou příslušná ministerstva na velkou křivdu páchanou na učitelích v obci Drahovicích a táží se:

Jest pan ministr školství a národní osvěty v dohodě s ministerstvy vnitra a financí nyní ochoten co nejrychleji učiniti tomu přítrž a učitelům v obci drahovické přiznati totéž činovné, jaké spravedlivě dostávají učitelé v Karlových Varech a nyní také v Tuhnicích?

V Praze dne 3. dubna 1928.

Vláda připravuje novelu zákona o vojenském ubytování a zákonných ustanovení o vojenských přípřežích. Dosavadní ustanovení o vojenském ubytování jsou velice nepřesná a vedla tudíž často k neshodám a sporům mezi obcemi, vojenskými a politickými úřady o otázce, kdy jde o přechodné a kdy o trvalé ubytování.

Jest ve všeobecném zájmu, aby při připravované novelisaci zákona o vojenském ubytování byla otázka přechodného a trvalého ubytování rozřešena tak přesně a jasně jak jen možno, aby příště nemohly z toho povstati žádné neshody.

Interpelanti táží se tedy pana ministra spravedlnosti a pana ministra národní obrany:

Jest ochoten již nyní ve stadiu novely k zákonu o vojenském ubytování působiti na to, aby ustanovení o přechodném a trvalém ubytování byla tak jasně a přesně stanovena, aby jednak bylo ulehčeno parlamentní projednání novely a jednak příště odstraněna každá pochybnost, jde-li o přechodné nebo trvalé ubytování.

V Praze dne 3. dubna 1928.

Návrh nového zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, již před několika týdny vypracovaný ministerskou komisí, zkoumá nyní ministerstvo sociální péče a kontroluje základy tohoto návrhu. Kdyby se toto přezkoušení a přepracování prodloužilo, hrozí nebezpečí, že by za nynější politické konstalace nebylo již lze vládní návrh výše zmíněného zákona před letními prázdninami ve sněmovně projednávati. Rychlé vyřízení zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců jest však velice naléhavou věcí pro veškeré zaměstnanectvo, neboť výměra důchodů a zaopatřovacích požitků u všeobecného pensijního ústavu jest dnes tak nedostatečná, že tento stav nesmí již déle trvati. Nezaměstnanost mezi zaměstnanci jest nesrovnatelně vyšší než mezi dělníky rozličných druhů. Tento stav povstal pouze z toho, že velice mnoho soukromých zaměstnanců, kteří by mohli odejíti na odpočinek, musí ještě dnes býti činno v hospodářství, ačkoliv tato práce při pokročilém stáří jest již přílišným namáháním a po stránce zdravotní působí těžké škody, vykonává se však pouze proto, poněvadž zaměstnanci z nynějších důchodů všeobecného pensijního ústavu nemohou žíti. Četným mladším silám odnímá se tím možnost práce a tvoří se tím stav umělé nezaměstnanosti, jenž se denně přiostřuje. Také bída důchodců všeobecného pensijního ústavu a zvláště vdov a sirotků po zemřelých pojištěncích jest tak velká, že jest zde naléhavě zapotřebí rychlé pomoci.

Interpelanti táží se tedy pana ministra sociální péče:

Jest pan ministr ochoten dáti všechny potřebné síly k zpracování návrhu zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců, jenž jest nejnaléhavější otázkou této chvíle, aby návrh byl ukončen pokud možno s největším urychlením a mohl býti předložen sněmovně?

V Praze dne 3. dubna 1928

V poslední době vydávají okresní politické správy mnoha obcím, které podle článku 81, odst. 2 resp. 3 jazykového nařízení jsou povinny vydávati vyhlášky dvoujazyčně, pokyny, aby přípravné práce pro sestavení příštího obecního rozpočtu prováděly již tak, aby rozpočet po stránce jazykově-právní vyhovoval ustanovím článku 81 jazykového nařízení.

Politické úřady domnívají se míti k tomu oprávnění podle ustanovení článku 97, odst. 1 jazykového nařízení a po stránce věcné odůvodňují svůj příkaz §em 6 zákona o obecních financích. Mnoho obcí podalo proti tomuto úplně neodůvodněnému názoru stížnosti a právem namítají, že politické úřady podle článku 97 jazykového nařízení mohou vytýkati jen poklesky proti jazykovému zákonu nebo jazykovému nařízení a v těchto konretních případech žádati nápravu. Ve svrchu uvedených případech nejde však o nějakou výtku a napravení konretního poklesku, nýbrž o všeobecný jazykově-právní pokyn politického úřadu obcím. Vydávati všeobecné jazykově-právní pokyny jest však oprávněna jen vláda ve formě nařízení.

Ačkoliv již ministerstvo spravedlnosti ve výnosu ze dne 23. listopadu 1926, č. 21273 prohlásilo takovéto všeobecné pokyny soudů, vydávané obcím, za nesprávné a zbytečné a také z rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 10. října 1927, č. 24089/26 jasně vysvítá, že všeobecné jazykově-právní pokyny úřadů neznamenají nic jiného než pro obě strany nezávazné poučení a jsou nezpůsobilé nabýti právní moci a vykonatelnosti, politické úřady nepřestávají vydávati jazyková nařízení ve způsobě všeobecných pokynů.

Podle § 6 zákona o obecních financích má býti rozpočet 14 dní před tím, než se na něm usnese obecní zastupitelstvo, tedy ještě jako návrh, vyložen u obecního úřadu k veřejnému nahlédnutí a doba, po kterou jest rozpočet vyložen k nahlédnutí, má býti veřejně vyhlášena. Zákon omezuje tedy vyhlášku výslovně na uvedení lhůty, po kterou jest rozpočet vyložen, kdežto rozpočet sám má býti vyložen pouze k nahlédnutí. Rozpočet není tedy vyhláškou ani přílohou k vyhlášce, nýbrž sám o sobě základem obecního hospodářství. Jen vyhláška, že rozpočet jest vyložen k veřejnému nahlédnutí, podléhá podle jasného zákonného ustanovení jazykově-právním předpisům článku 81, odst. 2 nebo 3, nikoliv však také sám rozpočet, který má býti sestaven jen v jednací řeči obce.

Poněvadž svrchu uvedené jazykově-právní pokyny politických úřadů způsobují obcím jen neodůvodněně velké potíže a výdaje, táží se tedy interpelanti pana ministra vnitra:

Odsuzuje svrchu uvedené, zákonně neodůvodněné pokyny politických správ obcím a jest ochoten takovéto pokyny, které již politické úřady vydaly, zrušiti a naříditi, aby příště od nich upustily, poněvadž dnešní těžký stav obcí vyžaduje nezbytně jednoduššího a levnějšího úřadování a v zájmu zdárného rozvoje obcí musí přestati jakékoliv zbytečné obtěžování a šikanování obcí úřady.

V Praze dne 26. března 1928.

Politická správa zahajuje generální útok na výhradné užívání jednací řeči při sestavování obecních rozpočtů. Obecní úřady, které podle článku 81, odstavec 2 nebo 3 jazykového nařízení jsou povinny vydávati vyhlášky dvoujazyčně, obdržely všeobecné pokyny, aby příště prováděly již přípravné práce pro sestavení obecního rozpočtu tak, aby rozpočet po stránce jazykově-právní vyhovoval ustanovením článku 81 jazykového nařízení.

Politické úřady domnívají se míti k tomu oprávnění podle ustanovení článku 97, odstavec 1 jazykového nařízení. Po stránce věcné snaží se odůvodniti svůj rozkaz § 6 zákona o obecních financích. Z té věci, že rozpočet má býti vyložen 14 dní před tím, než se na něm usnese obecní zastupitelstvo, k veřejnému nahlédnutí, vyvozují, že rozpočet jest přílohou k vyhlášce o jeho vyložení a že tedy pro jeho jazykovou úpravu mají platiti ustanovení článku 81, odstavec 2 nebo 3 jazykového nařízení. Obce ve svých stížnostech vyvrátily tento úplně neodůvodněný názor a namítaly:

Podle jasného znění článku 97 jazykového nařízení mohou politické úřady vytýkati jen konkrétní poklesky proti jazykovému nařízení a zjednati nápravu jen v konkrétních případech. Zde však nejde o výtku ani o napravení konkrétního poklesku proti jazykovému zákonu nebo jazykovému nařízení, nýbrž o všeobecný jazykově-právní pokyn (všeobecné nařízení) politického úřadu všem obcím v okresu. Vydávati všeobecné jazykově-právní pokyny k provádění jazykového zákona jest však oprávněna jen státní výkonná moc, tedy vláda, ve formě nařízení. Naproti tomu jazykově-právní pokyny všeobecného rázu vydávané politickými úřady nelze pokládati za rozhodnutí a opatření způsobilá nabýti právní moci a vykonavatelnosti.

Ačkoliv již ministerstvo spravedlnosti ve výnosu ze dne 23. listopadu 1926, č. 21273 prohlásilo takovéto všeobecné pokyny soudů vydávané obcím za nesprávné a zbytečné, a také z rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 10. října 1927, č. 24089/26 jasně vysvítá, že všeobecné jazykově-právní pokyny úřadů neznamenají nic jiného než pro obě strany nezávazné poučení a jsou nezpůsobilé nabýti právní moci a vykonavatelnosti, politické úřady nepřestávají vydávati ťjazyková nařízeníŤ ve způsobě všeobecných pokynů. Mnoho zvláště menších obcí, dá se tím zastrašiti, což jest také účelem dotčených výnosů.

Ve věci samé namítalo se v podstatě toto: Podle § 6 zákona o obecních financích má býti rozpočet 14 dní před tím, než se na něm usnese obecní zastupitelstvo, tedy ještě jako návrh, vyložen u obecního úřadu k veřejnému nahlédnutí a doba, po kterou jest vyložen rozpočet k nahlédnutí, má býti veřejně vyhlášena. Zákon omezuje tedy vyhlášku výslovně na uvedení lhůty, po kterou jest rozpočet vyložen, kdežto rozpočet sám má býti pouze vyložen k nahlédnutí. Nelze přece rozpočet, základ obecního hospodářství, označovati za součást nebo za přílohu vyhlašovacího oznámení. Jest sestavením příjmů a výdajů obce za příslušný správní rok pro vnitřní potřebu, který má býti pro výkonné činitele obce směrnicí při správě obecního hospodářství. To, že rozpočet má býti vyložen k veřejnému nahlédnutí, nezbavuje ho vlastnosti spisu sestaveného pro vnitřní potřebu a nečiní z něho také vyhlášku podle článku 81 jazykového nařízení. Podle jasného zákonného ustanovení podléhá jazykově-právním předpisům článku 81, odst. 2 nebo 3 jen vyhláška, že rozpočet jest vyložen k veřejnému nahlédnutí, nikoliv však také rozpočet sám, který má býti sestaven jen v jednací řeči obce.

Vzhledem k tomuto novému útoku politických úřadů na obce v jazykové otázce, táží se podepsaní:

1. Ví pan ministr vnitra o tomto protizákonnému postupu a nařídí, aby

2. politické úřady upustily příště od vydávání takovýchto zákonně neodůvodněných, všeobecných jazykově-právních pokynů?

V Praze den 12. dubna 1928.

Podepsaní navrhují, aby doplněn, po případě změněn byl oběžník zemského správního výboru ze dne 20. ledna 1928 v tom smyslu, aby likvidace zrušených samosprávných korporací prováděna byla v dosavadních sídlech okresních správních komisí tak, aby nebylo nutno ještě před úplným splynutím obou kolejí veřejné správy přenášeti do sídel příštích okresních politických správ veškeré spisy, zařízení a podobně. Provedením tohoto návrhu zabráněno bude zbytečnému zkomplikování celé akce. Úřadování po dobu provisoria dá se zaříditi tím způsobem, že by náčelník okresní správy politické, po případě určený referent jednou, bude-li potřeba i dvakráte v týdnu, dojížděl do sídla nynější okresní správní komise, jež má býti zrušena a tam úřadoval.

Provádění likvidace v sídlech okresních politických správ spojené s přeložením veškerého úřednictva ústřední správy, byť i jen přechodně do nových sídel, způsobilo by při nynějším nedostatku bytů mnoho nesnází osobních i věcných a bylo by zajisté mnohem nákladnější, nežli vydání spojené s občasným docházením odpovědného úředníka okresní správy politické do sídla zrušené korporace.

Podepsaní táží se proto pana ministra vnitra:

1. Jest pan ministr ochoten změniti, příp. doplniti oběžník zemského výboru o přípravách ku převzetí agendy, jmění, zařízení a spisů zrušených samosprávných korporací?

2. Jest pan ministr ochoten sděliti podepsaným, co v této věci zařídil, anebo zaříditi hodlá?

V Praze dne 23. března 1928.

Zákonem ze dne 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n., byla vláda zmocněna, aby pro úpravu mimořádných hospodářských nebo zdravotních poměrů, způsobených válkou, použila pod dvěma předpoklady nařízení, kde by jinak bylo třeba zákona. Přestupky takových nařízení trestají politické úřady peněžitými pokutami až do 20.000 Kč nebo vězením až do 6 měsíců, dále propadnutími předmětů, na něž se trestný čin vztahuje a konečně ztrátou živnostenských oprávnění. Tyto tresty mohou býti uloženy též současně, při čemž trest na svobodě smí činiti až jeden rok.

Taková vládní nařízení musí býti ovšem předložena Národnímu shromáždění nebo Stálému výboru k dodatečnému schválení, avšak přes toto ustanovení jistě nelze odůvodniti, že vláda ještě nyní v desátém roce trvání republiky má tak mimořádnou plnou moc, která odporuje zásadám ústavy. Pro případ mimořádných událostí má přece ostatně velmi daleko sahající zmocnění podle zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 300 Sb. z. a n., o mimořádných opatřeních. Nelze si tedy vysvětliti, proč mimo to ještě zůstává v platnosti na prvém místě uvedený zákon, jenž se přece výslovně vztahuje jen na mimořádné poměry způsobené světovou válkou.

Prakticky projevuje se nesmyslnost dalšího trvání tohoto dávno překonaného zákona tím, že stále ještě platí vládní nařízení ze dne 3. září 1920, č. 516 Sb. z. a n., o něj se opírající, o zásobování obyvatelstva a opatření důležitých podniků státních předměty potřeby. Tímto nařízením byly úřady zmocněny sepisovati zásoby předmětů potřeby, požadovati je, dávati je pod závěru, vyznačovati nejvyšší a směrné ceny a jinak hluboce zasahovati do soukromých podniků a do tržního provozu. Předpokladem pro užití tohoto nařízení jest však zřejmě mimořádný, válkou způsobný stav, jenž činí pochybným zásobování obyvatelstva a opatření důležitých státních podniků předměty potřeby. Jejich formální souvislost s válečným zákonodárstvím jest tedy zřejmá. Dnes však zajisté není již dán předpoklad, jenž kdysi snad zmocňoval státní správu k mimořádnému zasahování do hospodářského života, stát jest veskrze ťkonsolidovánŤ a v hospodářském oboru proti dřívějším létům povstaly hluboko sahající změny. Kdežto kdysi za války a v první poválečné době výroba nepostačovala k úhradě potřeby obyvatelstva, dnes naopak jest hospodářskou otázkou především to, aby se nalezl nutný odbyt pro výrobu. Není tedy jistě žádného důvodu, aby vláda dále podržela tak mimořádná zmocnění v oboru hospodářském, zvláště když rozvoj posledních let zřetelně ukázal, že v oboru vnitřního hospodářského života hluboko sahající státní zasahování a omezování nejsou naprosto prospěšná a že návrat k pokud možno největšímu svobodnému hospodářství jest jedním z nejdůležitějších předpokladů trvalého ozdravění.

Další platnost zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n. a nařízení ze dne 3. září 1920, č. 516 Sb. z. a n., jež trvale překáží hospodářství, není tedy z hlediska hospodářského již odůvodněna. S hlediska parlamentně- demokratického jest přenesení zákonodárné moci na vládu popřením zásad ústavy, stálým ohrožováním státoobčanských svobod a tedy nesnesitelným stavem.

Proto se podepsaní táží pana předsedy vlády:

1. Proč dosud nebyla zrušena platnost nařízení ze dne 3. září 1920, č. 516 Sb. z. a n., a kdy se to konečně stane?

2. Z jakých důvodů považuje vláda zmocnění jež jí bylo uděleno k úpravě mimořádných poměrů způsobených válkou, ještě za nutné nebo jest ochotna neprodleně předložiti návrh na zrušení zákona ze dne 13. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n.?

V Praze dne 17. dubna 1928.

Na podzim minulého roku společnost s r. o. ťEruptivaŤ v Praze, vybavená státním monopolem na výrobu a prodej třaskavin v Československé republice, zažádala o koncesi na skladiště pro asi 50.000 kg třaskavin a výbušných látek v ťHühnergrunduŤ v Hlubočkách u Olomouce. Třaskaviny mají býti dopravovány ze skladiště a do něho z násraží v Hlubokách hustě obydlenou dělnickou kolonií.

Proti projektu podaly odpor okolní obce, dále závodní výbory dělníků a úředníků v Hlubočkách a z Mariánského údolí a také akciová společnost ťMoraviaŤ. Přes oprávněné námitky ministerstvo vnitra vybudování skladiště povolilo dne 11. října 1927 pod číslem 62630. Firma ťEruptivaŤ nečekala ani na rozhodnutí ministerstva vnitra, nýbrž již dávno před tím začala se stavbou.

Zřízením skladiště třaskavin v této krajině hrozí veliké nebezpečí dělnictvu a obcím, které jest spojeno s vykládáním a dopravou třaskavin. Výbušné látky mají býti překládány na nádraží v Hlubočkách. Třaskaviny lze vykládati pro malou rozlohu nádraží nejvýše ve vzdálenosti asi 40 až 70 metrů od obytných domů nebo od elekrárny, která dodává proud hlubočské továrně na hřebíky a železárně v Mariánském Údolí. Poněvadž na hlubočském nádraží překládá a vykládá se zaroveň zboží pro továrny a dvě pily, nelze zabrániti kouření v nejbližším okruhu vykládání třaskavin, čímž ovšem lidé a stavby, které jsou na blízku, ocitají se neustále ve velkém nebezpečí.

Jak již svrchu poznamenáno, doprava má se díti silně oživenou ulicí vedoucí tovární kolonií, která jest několikráte křižována vedením na silný proud, čímž, kdyby došlo k výbuchu, asi 100 rodin octlo by se v nebezpečí života a bylo by připraveno o veškerý majetek poněvadž dlužno se obávati poškození elektrárny, která by pak musila býti zavřena, bylo by okamžitě 1600 dělníků bez práce.

Poněvadž dynamit v zimě vypařováním nitroglycerinu vybuchuje již při nepatrném otřesu, hrozí stále nebezpečí výbuchu při dopravě po zrmzlých cestách, proto tedy podniky a bytová kolonie jsou neustále v nebezpečí.

Poněvadž ministerstvo vnitra přes oprávněné námitky stavbu povolilo, dokazuje tím, že má mnohem více porozumění pro zisky ťEruptivyŤ než pro život, zdraví a existenci téměř 2000 dělníků. Dělnictvo žádá, aby skladiště bylo přeloženo do míst, kde není ohrožen ani život, ani obydlí, ani průmyslové závody. Kdyby to nebylo již možno, nechť jsou výbušné látky vykládány a dopravovány mimo nádraží a kolonii hlubočskou.

Zkušenosti z případu v Truhlářské ulici v Praze musí býti pro ministerstvo vnitra poučením, aby učinilo všechna opatření, aby se zabránilo nové pohromě.

Podepsaní se táží:

1. Jak mohla ťEruptivaŤ ještě před udělením koncese ministerstvem vnitra začíti se stavbou skladiště?

2. Proč nebylo vyhověno oprávněným námitkám postiženého obyvatelstva, obce a průmyslových závodů?

3. Jest ministerstvo vnitra ochotno naříditi, aby třaskaviny a výbušné látky byly vykládány mimo nádraží a hlubočskou dělnickou kolonii?

4. Jest ministerstvo vnitra ochotno zakázati dopravu dělnickou kolonií hlubočskou, poněvadž znamená velké nebezpečí pro lidské životy?

V Praze dne 17. dubna 1928.