Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

I. posl. H. Bergmanna, Buřívala, Procházky a druhů vládě Československé o mimořádném přídavku poštovním zaměstnancům na Slovensku podle nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 1926, čís. 25485/25,

II. posl. Bergmanna, Zeminové, Špatného a druhů min. vnitra o nezákonném rozkazu generálního velitele četnictva,

III. posl. Bergmanna, Zeminové, Špatného a druhů min. vnitra o nesprávném vyměření pense strážmistru Stanislavu Žežulovi,

IV. posl. Bergmanna, Zeminové, Špatného a druhů min. vnitra, že zemské četnické velitelství v Bratislavě nedodržuje výnos ministerstva vnitra ze dne 4. července 1922, č. 32.714,

V. posl. Bergmanna, Zeminové, Špatného a druhů min. vnitra, že se příslušníkům četnictva nepřiznal příspěvek na vycházkovou výstroj,

VI. posl. Jána Bečku a súdruhov min. národnej obrany o cvičeniách vo zbrani zemedelských záložníkov,

VII. posl. Koczora a spoločníkov min. spravedlnosti o zhabaní ťPrágai Magyar HirlapuŤ,

VIII. posl. inž. Junga a druhů min. spravedlnosti, aby v novém návrhu trestního zákona bylo zajištěno, že uložené peněžní tresty připadnou chudinskému fondu obcí,

IX. posl. Geyera a druhů min. financí, min. školství a nár. osvěty a min. vnitra, aby drahovickým učitelům bylo přiznáno karlovarské činovné,

X. posl. inž. R. Junga a druhů min. spravedlnosti a min. národní obrany o novelování zákona o vojenském ubytování,

XI. posl. H. Simma, inž. Junga a druhů min. soc. péče o urychlení přípravných prací k novele o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců,

XII. posl. inž. Junga a druhů min. vnitra o pokynech, které vydaly okresní politické správy, aby obce, které jsou povinny podle článku 81, odst. 2 resp. 3 jazykového nařízení vydávati obecní vyhlášky dvoujazyčně, sestavovaly obecní rozpočty dvoujazyčně,

XIII. posl. dra Koberga a druhů min. vnitra o nezákonném jazykovém nátlaku na německé obce,

XIV. posl. Moudrého, Špatného a druhů min. vnitra o přípravách ku převzetí agendy, jmění, zařízení a spisů zrušených korporací samosprávných,

XV. posl. dra Koberga a druhů předsedovi vlády o zrušení zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n., kterým se vláda zmocňuje činiti opatření k úpravě mimořádných poměrů způsobených válkou,

XVI. posl. Schmerdy a druhů min. vnitra, že firmě ťEruptivaŤ bylo dáno povolení vystavěti skladiště třaskavin pro 50.000 kg třaskavin v ťHühnergrunduŤ v Hlubočkách u Olomouce.

Pro nedostatek úředníků na Slovensku musila vláda republiky Československé, aby získala potřebný počet úřednictva, - přiznati jisté výhody oněm zaměstnancům, kteří se zaváží písemnou přihláškou trvale se usaditi na území Slovenska za určitých podmínek, které byly stanoveny v ťZásadách pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na SlovenskuŤ, schválených ministerskou radou dne 27. VII. 1920.

Přihlásivší se poštovní zaměstnanec, vstupující s poštovní správou ve smlouvu dle uvedených ťZásadŤ, musil podepsati přihlášku ke stabilisaci na Slovensku, kterou se zavázal splniti veškeré, ťZásadamiŤ stanovené podmínky, načež obdržel stabilisační dekret trvale ustanovující, který zní, že jest stabilisován na základě ťZásadŤ již uvedených, které mu zaručují v těchto vyznačené výhody s připočtením jistého počtu roků do postupu. Rozhodně jednalo se o řádně uzavřenou smlouvu, k jejímuž řádnému dodržení se obě strany právoplatně zavázaly.

Státní zaměstnanci dodržují svůj závazek správně, kdežto státní poštovní správa a hlavně ministerstvo financí hledí se všemožně ze svého závazku vyvléci a odpírá těmto přiznati výhody, ťZásadamiŤ ministerskou radou schválenými, jim náležející.

Nejožehavějším případem jest odpírání nároku ženatých po 1.X. 1921 stabilisovaných poštovních zaměstnanců, kteří po své stabilisaci se nemohli na Slovensko pro nedostatek bytů přestěhovati a brali diety z titulu vedení dvojí domácnosti. těmto zaměstnancům odpírá se nárok na mimořádný přídavek, odstupňovaný dle ťZásadŤ bod V. odst. 3. a to z toho důvodu, že prý tak nařizuje výnos ministerstva pošt a telegrafů z 8.XI.1921, č. 53332-I-21.

Výnos tento není zaměstnancům znám, jelikož nebyl nikde publikován a nemůže tudíž přicházeti v úvahu, jelikož stabilisace personálu se dála podle ťZásadŤ a ne podle ministerského výnosu.

ťZásadyŤ předpisují vznik nároku na mimořádný přídavek dle čl. VI., který mluví o trvalém ustanovení na Slovensku po 31. VII. 1921 čili nejdříve 1. srpnem 1920 (v Košicích u ředitelství pošt a telegrafů 1. říjnem 1921), a který ovšem i vyplácení diet z titulu dvojí domácnosti uvádí v souvislost s nemožností přestěhovati se při trvalém ustanovení, tedy s dobou po 1. červenci 1920 a nikoliv před 1. srpnem 1920. (Nález Nejvyššího Správního soudu z 15. XI. 1924, čís. 19989, Boh. sl. č. 4118 adm.).

Tak rozhodl Nejvyšší správní soud dne 8. ledna 1926, č. 25485 v téže záležitosti pošt. vrch. oficiála Čeňka Schwarze z Košic. Přes to ale odepřelo ministerstvo financí dáti souhlas k výplatě tohoto přídavku dalším úředníkům téhož ředitelství, jichž případy jsou souhlasné s případem Čeňka Schwarze.

Jedná se o tyto zaměstnance: Dr. Ladislav Tajer, vrch. kom., Jindřich Pilař, pošt. ředit., Alois Černý, pošt. tajemník a Rudolf Malík, pošt. as. u řed. pošt. Košice, -Josef Šebek a Jan Krejčí, pošt. taj. u pošt. úřadu Košice 1, - Jindřich Hynek, pošt. rev. a Vojtěch Kšír, pošt. taj. u pošt. úřadu Košice 2.

Bude-li tato záležitost předložena vinou ministerstva financí, opět Nejvyššímu správnímu soudu, bude určitě rozhodnuto ve prospěch oprávněných zaměstnanců, čímž utrpí prestiž tohoto úřadu, jelikož jednání toto bude a musí býti označeno jako nezákonné, a podkopá se autorita státní správy vůbec.

Z těchto důvodů se táží podepsaní vlády:

1. Jest ochotna aplikovati nález Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 1926, č. 25485/25 také na poštovní zaměstnance vpředu uvedené, jejichž případy jsou souhlasné s případem Čeňka Schwarze?

2. Jest ochotna sděliti s podepsanými, co v této věci zařídila nebo učiniti hodlá?

V Praze dne 23. března 1928.

Generální velitel četnictva v rozkaze ze dne 18. července 1927, čís. 494 dův. kritisuje bez udání konkrétních případů chování všeho četnictva jako ťprosté pojmu vojenskostiŤ, odsuzuje ťkaždé jednání, příčící se pojmu vojenského rázu sboruŤ a připisuje část viny na poklescích ťproti vojenskému rázu sboruŤ četnickým důstojníkům, jimž vytýká, že v jednom okrese jest vojenské vystupování bezvadné, kdežto vzbudilo kritiku svojí nevojenskostí vystupování četnictva v okrese druhém. Rozkaz činí odpovědnými všechny představené četnictva za tuto ťnevojenskostŤ a ukládá jim, aby ťvojenskému chování podřízenýchŤ věnovali stálou pozornost. Případy ťnevojenského vystupování Ť pak mají býti spravedlivě, ale přísně zkoumány a projednány čili krátce a po česku: potrestány. Na konec pak přímo zakazuje se docházeti do kanceláří v úboru civilním.

Rozkaz tento je v prvé řadě velmi pozoruhodný snahou po ťvojně u četnictva jako řemenŤ, jakou četnictvo ani za Rakouska neznalo. Tento rozkaz v prvé řadě odporuje zákonu o četnictvu čís. 299/20. Tento zákon už v § 1. stanoví, že četnictvo jest jen vojensky organisovaný sbor strážní a tudíž ne vojenský sbor. V dalším pak podřaďuje tento zákon četnictvo civilním politickým instancím § 2 a jen v § 5 přikazuje četníkům, aby konali ťvojenská cvičeníŤ za účelem výcviku pro polní službu. Zákon sice v § 2. ukládá generálnímu veliteli četnictva, aby přihlížel k ťvojenskému pořádkuŤ ve sboru, ale nikde jej neopravňuje k tomu, aby hleděl k ťvojenskostiŤ nebo ťk vojenskému rázu sboruŤ.

Zdůrazňuje-li rozkaz v těchto dvou směrech tuto snahu, jest nezákonný. To vysvítá také z dosud platné ťslužební instrukce pro c.k. četnictvoŤ z r. 1894, jejíž § 145 výslovně stanoví, že ťvojenské vzdělání u četnictva má se omeziti jen na to, aby četníci uměli po vojensku vystupovati a se zbraní bezpečně a správně vládnouti.Ť Tatáž služební instrukce ani v §§ 158 až 171 nedává generálnímu veliteli četnictva právo, aby vybudoval v četnictvu ťpojmy vojenskostiŤ, vojenský ráz sboruŤ a trestal toho, kdo tuto nezákonnost by podporoval.

Ježto citovaný rozkaz generálního velitele četnictva je nezákonný, služebním četnickým předpisům odporující, a byl jen proto vydán, aby jím byla utvořena nová platforma pro chikany a sekatůry četníků, jak ostatně o tom svědčí i zákaz nošení civilního úboru i do účetních kanceláří, táží se podepsaní pana ministra vnitra:

Jest pan ministr vnitra ochoten odvolati tento nezákonný rozkaz a přihlédnouti k tomu, aby snaha po dalších chikanách u četnictva byla omezována?

V Praze dne 23. března 1928.

Četnický strážmistr Stanislav Žežula byl dekretem zemského četnického velitelství v Brně ze dne 17. listopadu 1927, č. 5498 h. spr. pensionován a pense mu vyměřena podle zásad zákonů ze dne 19. III. 1920, č. 186 Sb. z. a n. a ze dne 20. prosince 1922, č. 294 Sb. z. a n., jakož i podle vlád. nař. z 15. února 1923, č. 34 Sb. z. a n., počínajíc dnem 1. ledna 1928. Žežula jest od roku 1923 ženat a otcem jednoho děcka.

Jmenovaný strážmistr sloužil od 10. března 1917 do 15. listopadu 1918 na vojně a od 3. dubna 1919 do 31. prosince 1925 u četnictva. Dnem 1. ledna 1926 byl pensionován pro poruchy zdraví, které si přivodil při četnické službě, prozatím na jeden rok. Podle platných předpisů byl strážmistr Žežula povinen kdykoliv během tohoto roku dostaviti se na zavolání ku četnicko-lékařské prohlídce a musil by, kdyby při takové prohlídce byl uznán zdráv, nastoupiti četnickou službu kdykoliv. On tudíž podmíněně podléhal i během tohoto dočasného pensionování rozkazům svého velitelství.

Dočasná pense byla mu pro rok 1926 správně vyměřena podle zákonů a nařízení v prvém odstavci citovaných.

Během roku 1927 byl Žežula nově přezkoušen příslušnou superarbitrační komisí a po té vyměřena mu pense, jak již uvedeno, podle norem do 31. prosince 1927 platných, definitivně.

Jmenovaný strážmistr byl dočasně pensionován teprve dnem 1. ledna 1926, t.j. dnem, který musilo býti provedeno převedení aktivních zaměstnanců do požitků podle platového zákona číslo 103/1926. On také splnil všechny předpoklady pro to, aby byl převeden a aby mu byla vyměřena pense podle posledně citovaného zákona. Nestalo-li se tak už při pensionování dočasném, lze snad to omluviti tím, že v době vystavení dekretu jiných norem, hlavně ne norem zákona čís. 103/1926 nebylo. Nicméně mělo se tak státi dodatečně, jakmile byl u četnictva zákon č. 103/26 prováděn.

Zemské četnické velitelství však nejen že neprovedlo toto dodatečné pensionování Žežulovo v pensi dočasné, ale ono jej nepensionovalo ani v r. 1927 podle zásad zákona č. 103/1926, t.j. ani při pensionování definitivním. Neprovedením platnosti zákona č. 103/26 v tomto případě byl strážmistr Žežula zkrácen ročně o 2.514 Kč, ježto nebylo u něho odčiněno zkrácení t. zv. novoženatých a zkrácení dětí po 1. lednu 1923 narozených.

Ježto v tomto případě splněny byly všechny předpoklady pro přeřadění strážmistra Žežuly do požitků platového zákona č. 103/1926, měl býti při jeho dočasném pensionování, hlavně ale při pensionování definitivním, pensionován podle tohoto zákona a ne podle už neplatných zásad zákonů, jak v prvém odstavci citováno a dále proto, že podobných případů jest u četnictva několik, které dosvědčují, že četnické instituce nesprávně vykládají platový zákon, táží se podepsaní pana ministra vnitra:

Jest pan ministr vnitra ochoten přihlédnouti k těmto případům a naříditi, aby i u četnictva v podobných případech byl zákon správně prováděn a respektován?

V Praze dne 23. března 1928.

Ministerstvo vnitra zajistilo výnosem ze dne 4. července 1922, čís. 32.714 právo na přemístění oněm četníkům, kteří jsou déle tří let dislokováni v nekulturních a nehostinných staničních obvodech. Cílem tohoto výnosu byla humánní snaha, aby čeští lidé v takových krajích se nestali obětí alkoholismu, po případě nepropadli luesu heter z židovských krčem. V každém případě byl to výnos velmi rozumný, lidumilný a jistě že odpovídal známým poměrům, za nichž jest četnictvu sloužiti hlavně v pohraničí polsko-československém a maďarsko-československém.

V roce 1922 a ještě i v r. 1923 nebylo stížností do prakse s takovýmto přemisťováním. Hlavně u ženatých s dětmi byla podporována snaha, aby jejich děti nepropadly trpkému osudu tamních dětí zaostalých. Bohužel, od roku 1924 byla nastoupena prakse opačná. Zemské četnické velitelství v Bratislavě dovoluje přemístiti jen někoho a tu ještě s tou podmínkou, že si bude hraditi stěhovací výlohy sám. Ve většině však se takové přemístění nedovoluje vůbec a ponechávají se v takových místech gážisté i po 7 let.

Do této prakse zemského četnického velitelství se stížnosti množí měsíc od měsíce. Mimo to si tito četničtí gážisté trpce stěžují, že prosby o přemístění z nehostinných míst podle citovaného výnosu ministerstva vnitra tato velitelství považují za prosby soukromé, které nejen musí býti kolkovány, ale hlavně se z nich odvozuje povinnost, aby si přeložení četničtí gážisté platili sami poměrně vysoké stěhovací výlohy, ježto prý jest toto přemístění ťna vlastní prosbuŤ.

Takováto prakse nejen že nemůže býti v dobrých intencích citovaného výnosu ministerstva vnitra, ale ona neodpovídá ani zákonu o četnictvu, jehož § 16 doslovně stanoví: Příslušníci četnictva mají býti jen z důležitých služebních příčin na jiné místo překládáni.

Ježto zákon o četnictvu chtěl tímto ustanovením zajistiti četnictvu neodvislost jeho nepřesaditelností asi tak, jak je tomu u soudců a prakse zemského četnického velitelství v Bratislavě přehlíží, že jinaké překládání četnických gážistů než ťz důležitých služebních příčinŤ není dovoleno, naproti tomu ale tyto důležité příčiny samo ministerstvo vnitra uznalo výnosem číslo 32.714/22 a tudíž jest nutno míti za to, že prostý průkaz předpokladů, za nichž ministerstvo vnitra stanovilo právo četnických gážistů na přemístění z nehostinných míst, odůvodňuje jak právo na přemístění do kulturnějšího prostředí, tak i zaúčtování stěhovacích výloh při přemístění, táží se podepsaní:

Jest pan ministr ochoten naříditi, aby výnos ministerstva vnitra čís. 32.714 byl spravedlivě prováděn všude, hlavně zemským četnickým velitelstvím v Bratislavě?

V Praze dne 23. března 1928.

Pan ministr vnitra v odpovědi na naši interpelaci tisk 1234 ze dne 1. února 1928 projevil názor, že výnosem ministerstva vnitra ze dne 17. února 1927, č. 77.795/26-13 ťbyl vycházkový výstroj četnických gážistů mimo služební třídu v podstatě jen přizpůsoben vycházkovému výstroji důstojicnkému zavedením ramenních pásků, vycházkového pásu a vycházkové šavleŤ a ponechal bez pozornosti, že týž výnos u četnických gážistů nově zavedl i černé vycházkové kalhoty, kterých vojenští gážisté do dneska nemají a které stojí průměrně na 400 Kč.

Z tohoto přihlédnutí vyplynul patrně i názor pana ministra vnitra, že výlohy, spojené s opatřením těchto součástek nejsou, vyjímaje vycházkové šavle - takové, aby je četničtí gážisté nemohli hraditi z ročního oděvního paušálu gážistů vojska.

Oděvní paušál četnických gážistů činí nyní 900 Kč ročně a tito z něho musí hraditi nejen náklady, spojené s udržováním služebního výstroje, ale i vydání, spojená s udržováním služebního erárního výstroje, čemuž u vojenských gážistů není. Paušál 900 Kč ročnš stačí četnickým gážistům sotva k nákupu jedněch bot a podrážek, které ve výkonné službě rozthají.

Oděvní paušál vojenských důstojníků činí ročně 600 Kč, rotmistrů 360 Kč, mimo to však obdrží při svém jmenování vojenští důstojníci na prvou výstroj 2000 Kč, rotmistři 1500 Kč. Ježto vojenští důstojníci od roku 1923 dostali mimo tyto paušály na úhradu nákladů s novými distinkcemi a novou výstrojí spojených (mimo šavle zdarma) 3000 Kč, rotmistři pak (mimo zdarma šavli a jeden kompletní oděv v ceně asi 1200 Kč) obnos 2000 Kč, jeví se příspěvek státu na udržení výstroje u vojenských důstojníků obnosem 6400 Kč za posledních 5 let a u rotmistrů 6000 Kč. Četničtí gážisté v těchto pěti letech však dostali jen 4500 Kč.

Ježto tedy v citované odpovědi projevený názor, že oděvní paušál četnických gážistů jest vyšší než paušál gážistů vojenských, není správným a vyplynul patrně z nesprávné informace, dále pak proto, že z oděvního paušálu musejí hraditi četničtí gážisté nemalé výlohy na udržování erární výzbroje, hlavně ale proto, že resolucí senátu k zákonu č. 28/28 bylo ministerstvu vnitra uloženo (tisk č. 448 a 485 senátu), aby přiznalo četníkům na předepsaný vycházkový šat příspěvek ve výši, v jaké byl povolen rotmistrům, nelze odpověď pana ministra vnitra označiti jako skutečnostem odpovídající a táží se proto podepsaní pana ministra vnitra:

1. Jest panu ministrovi známo, že taková, skutečnostem neopvídající odpověď jest s to, zneklidniti všechno četnictvo a vyvolati pocity roztpčení u všech příslušníků četnictva, důstojníky nevyjímaje?

2. Jest panu ministrovi známo, že někteří četničtí představení nařizují podřízeným, aby si zakoupili všechny povolené vycházkové součástky na dluh jen proto, a ve snaze, aby nejednotnou vycházkovou výstrojí nebyla dokumentována neukázněnost četnických gážistů?

3. Jest pan ministr vnitra ochoten vyhověti citované resoluci senátu k zákonu o změně zákona o četnictvu čís. 28/1928 Sb. z. a n.?

V Praze dne 23. března 1928

Prevážná väčšina chudobného zemedelského robotníctva sa živí po dobu celého roku so svojou rodinou jedine z výdelku, ktorý má možnosť zadovážiť si na sezonných polných prácach v dobe žatvy a mlatby. Je však povolávána ako záložníci k cvičeniu vo zbrani v mesiacoch červenci a srpnu t.r.

Zemedelské robotníctvo čo do svojho počtu na Slovensku značne vziastlo, lebo odbúranie priemyslu má za následok presun pracovných síl poľnohospodárstvu. Aby chudobní zemerobotníci a strojníci mohli zabezpečiť po dobu celého roku potrebnú výživu, podávajú vo smysle predpisov a zákonných ustanovení žiadosti o odklad cvičenia vo zbrani. Žiadosti týmto chudobným ľudom sú patričnými vojenskými veliteľstvami šmahom zamietané, jednoduchým odôvodnením, že zo služobných dôvodov nie je možné odklad povoliť.

V dôsledku uvedeného podpísaní pýtajú sa pána ministra Národnej obrany:

1. či pán minister zná tento postup?

2. čo hodlá pán minister podniknúť, aby žiadosti chudobných zemedelských robotníkov a strojníkov o odklad alebo preloženie cvičenia vo zbrani boly priaznive vybavované?

3. či je pán minister Národnej obrany ochotný urobiť opatrenia v tom smysle, aby okresné doplňovacie veliteľstvá podané žiadosti vybavovali priaznive?

Praha, dňa 27. brezna 1928.

Do ťPrágai Magyar HirlapuŤ zo dňa 22. marca 1928. napísal senátor dr. Josef Törköly úvodník pod záhlavím ťČiňmeŤ.

Cenzúra vymazala z článku tieto slová: ťsamosprávaŤ. ťAvšak od kedy pohybuje sa pokrok nazpät ku stavu bezprávia a nevoľníctva?Ť ťKu náležitému zpoznaniu situácie, mienim, netreba už viac otázok ani odpovedí. Ešte len jeden fakt treba pribiť, a to je, že pravotári na Slovensku sú z veľkej väčšina Maďari. Fantom štátu národného nepripustil, aby sa významnosť toho uplatnila; a nechcie tomu ani teraz ministerstvo, ktoré vládne s heslom národnej rovnoprávnosti.Ť

... ťv záujme utlačenej pravotárskej voľnosti na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi. To nech urobí bez odkladu a s náležitou obozretnosťou sväz pravotárov.

Musí sa to podať pre bezpochybné porušenie nášho práva menšinového, postaveného smluvou saint-germainskou pod medzinárodnú ochranu.Ť

Štátne zastupiteľstvo zhabalo číslo ťPrágai Magyar HirlapuŤ zo dňa 22. marca 1928 pre slová vyššie doslovne citované.

To je skutkový stav. Je to však tiež skutkový stav zneužitia. Ktokoľvek môže totiž v medziach zákona prejaviť svoju mienku ústne i písomne. Tak vraví § 117. ústavy.

Z toho nasleduje, že pravdu možno napísať (vyjímajúc v otázke ženskej cti) a že ak to, čo napíšeme, nezakladá skutkovú podstatu niektorého trestného činu proti trestnému zákonníku alebo zákonu policajnému, vtedy našemu písomnému prejavu v tlači nemožno a nelzä zabraňovať ani cenzúrou ani zhabaním listu. Stane-li sa to predsa, je to zneužitie proti verejnej slobode.

Podívajme sa teda najsamprv, či cenzúrou vymazané časti článkov tvrdily skutky pravdivé?

Nie síce doslovne, avšak v podstate totožné sú tvrdenia tie s týmto:

1. Pravotárstvo na Slovensku je pravotárstvom bezprávnym. Na Slovensku nieto pravotárskej slobody.

2. Medzi pravotármi na Slovensku sú Maďari vo veľkej väčšine a fantom národného štátu nechcel tomu, aby sa významnosť tohoto fakta uplatnila a nepripúšťa toho ani vláda dnešná.

3. Pravotárska sloboda na Slovensku je utlačená.

4. Rovnaké nakladanie dotyčne národnostných menšin je vo smľuve saint-germainskej postavené pod medzinárodnú ochranu. Toto právo rovnakého nakladania bolo porušené vtedy, keď pravotárstvo na Slovensku bolo pozbavené svojej autonomie, ač vtedy pravotárstvo zemí historických požívalo voľnej samosprávy a požíva ju i dnes.

Skutkový stav v bode 1. je dokázaný samým zákonom č. 167/1920. Dokazuje ho fakt, že na Slovensku nemá advokátska komora valného shromaždenia a toto dosial ani nebolo sozvané. Dokazuje ho fakt, že pravotári nemajú slova ani pri stanovení výšky komorného poplatku. Dokazuje ho fakt, že pravotárstvo na Slovensku (nie tak, ako je tomu v slobodnom právnom štáte) nespravuje sa samo, svoje stavovské záujmy nemôže obhajovať, na poli tvorenia práv a právneho vývoja nemôže prevadzovať právo prejavu mienky a iniciativy, lebo nám ním vládne na podklade diktatorickom výbor menovaný, ktorý kedykoľvek môže byť odstránený.

Zo stavu slobody dostať sa do bezprávia nie je pokrokom, ale vývojom zpätným. Štát, ktorý tento zpätný vývoj robí institucielne zákonom, ako to činí Československá republika zákonom č. 167/1920, dokazuje verejnou listinou, že nemôže byť kvalifikovaný ako taký, ktorý je demokratickým a pokrokovým členom spoločnosti národov.

Skutkový stav pod bodom 2. je dokázaný úradnou štatistikou ministerstva spravedlnosti. Avšak pravdou je i to, že fantom národného štátu a všetci tí, ktorí tento fantom sledujú a tento sen chcú uskutočniť, chceli a chcú významnosť tohoto fakta stlačiť na úroveň bezvýznamnosti a všetko podnikli a podnikajú, aby maďarské pravotárstvo na Slovensku so svojou početnou váhou, so svojou národnou, duševnou a mravnou hodnotou a svojou väčšinou (demokracia) nemohlo byť prekážkou vybudovaniu štátu národného. To dokazuje sám zákon č. 167/1920, ktorý nevynieslo národné shromaždenie ľudom volené, ale vyniesla ho asimilačná snaha, a ktorý utvoril stav bezprávneho poplatného pravotárstva bez valnej hromady, ovládaného vládou. Zákon tento je jedným z prostriedkov pre uskutečnenie fantomu, t.j. snu štátu národného a je vtelením snahy skrývajúcej sa v tiene myšlienky.

Keby tvrdenie toto nebolo doslovne pravdivé, ľahko by bolo ho vyvrátiť. Avšak vyvrátenie to je absolutnou nemožnosťou. Nuž veď prečo iné by boli vyniesli zákon č. 167/1920? Snáď preto, že pod zák. čl. XXXIV/1874 autonomia nesprávne fungovala? Keby to bolo príčinou, vtedy bolo by treba dať autonomiu lepšiu a nie ju brať. Alebo snáď väčšina maďarských pravotárov rešp. pravotárskych komôr zaujala stanovisko protištátne a to malo byť trestané? Ani tohoto stanoviska nelzä sa zase dovolávať, lebo nemožno najsť jeho skutkovú podstatu. Ale i keby malo skutkovú podstatu, bol by to dôvod i vtedy iba k rozpusteniu pravotárskej komory, ale nie k odňatiu autonomie a pravotárskej slobody zákonom.

I to je pravdou, že terajšia vláda nechce, aby sa uplatnil vo svojej významnosti fakt, že väčšinu pravotárov na Slovensku tvoria pravotári maďarskí, lebo keby tomu chcela, vtedy už dávno by bola predložila národnému shromaždeniu návrh zákona na zrušenie zákona č. 167/1920, a nebola by podnikla všetko, aby deputácia sväzu pravotárov nedostala sa v r. 1927 k ministrovi spravedlnosti a aby návrh sväzu pravotárov podaný Národnému shromaždeniu v r. 1928 o sriadení troch pravotárskych komôr odsunutý bol na slepé koľaje.

Dôkazy tvrdení v bode 3. sú stejné s dôkazmi bodu 1. Lebo to, že pravotárstvo nemôže spravovať svoju organizáciu sriadenú pre záujmovú ochranu, svoju korporáciu verejnoprávnej povahy, že nedisponuje samosprávou, že nemá práva prejavu, že nemá valného shromaždenia, že pri stanovení komorného poplatku a v iných veciach nemôže vyjadriť svoju mienku a svoju vôľu, že výbor nad pravotárstvom postavený môže prevadzovať a tiež prevadzuje moc právnou normou neobmedzenú, - to môže byť všetkým, len nie slobodou. A nasledoval-li tento stav na stav, kedy pravotárska sloboda bola zákonom zaistená a v praxi opravdu žila, vtedy je veru pravdou, že bývalá sloboda bola zrušená, t.j. mierne rečeno, bola utlačená.

Pravda tvrdení v bode 4. dokázaná je článkom 8. smluvy saint-germainskej, československým zákonom č. 507/1921, ktorým je táto smluva inartikulovaná, samým zákonom č. 167/1920 a faktom, že v protive k tomuto zákonu v tak zv. zemiach historických, v Čechách a na Morave, ešte i dnes je v platnosti starý rakúsky zákon, ktorý zaisťuje pravotárskym komorám naprostú autonomiu a pravotárom bezpodmienečnú slobodu a kde pravotári aj požívajú pravotárskej slobody, ktorá je s hľadiska záujmu verejného mimoriadne dôležitá. Faktické diferencie medzi právnym a skutkovým stavom pravotárov na Slovensku a v zemiach historických sú tedy bezpochybným dôkazom, že voči pravotárom v Československej republike nieto stejného nakladania. A predsa práve smluva saint-germainská a ústavný zákon Československej republiky prikazujú uplatňovať zásadu stejného nakladania. Podľa výslovného ustanovenia tejto smluvy je právo menšín národnostných ku stejnému nakladaniu podrobené medzinárodnej ochrane.

Quod erat demonstrandum.

So stanoviska cenzúry a oprávnenosti zhabania može ísť ešte o to, či vymazané časti článku nezakladajú skutkovú podstatu deliktu stanoveného trestným zákonníkom alebo niektorým paragrafom poriadkoveho zákona.

Môže tu ísť o delikty protištátne alebo o trestný čin poburovania.

Vety napísaného článku, rešp. jeho časti cenzúrou vymazané naprosto postrádajú poznatky skutkovej podstaty protištátneho deliktu. Nemôže tu byť reč ani o delikte popísanom v § 14 poriadkoveho zákona, lebo skutková podstata poburovania tu naprosto chýba a to celé postráda každú tendenciu, o ktorej by sa mohlo povedať, že je namierená proti štátu ťpre jeho vznik, alebo proti jeho neodvislosti, ústavnej jednotnosti, alebo jeho demokratickej republikánskej forme.Ť

Avšak vo vymazaných častiach nieto ani národnostného ani náboženského poburovania. Nieto v nich ani utrhačstva alebo urážky na cti.

Článok uvádza len skutky, pravdu.

A tedy štátne zastupiteľstvo ako úrad stihajúci trestné činy nemohlo najsť žiadneho prijateľného dôvodu k výmazu cenzúrou vykonanému a ešte menej ku zhabaniu listu.

Jediná výtka by mohla byť snáď činená. A tá je, že jedno slovo vymazanej vety je snáď silnou kvalifikáciou. Vzťahuje sa to vo vymazanej časti na to, že sa tam vyskytuje tiež slovo nevoľníctvo. Avšak objektivita musí vidieť, že to, že pravotárska sloboda a autonomia je konfiškovaná, t.j. že pravotárstvu na Slovensku ani univerzálne ani jednotlive nenáležia práva vyplňujúce pojem pravotárskej slobody, to, že výkonná moc vládne samovoľne a totiž bez akéhokoľvek obmedzenia nad pravotárstvom na Slovensku a to, že to musí pravotárstvo strpieť, - je stavom, ktorý sa aspoň približuje tomu stavu, ktorý sa obvykle definuje pojmom nevoľníctva. Avšak i keby tu boly graduelné rozdiele, i vtedy to nahodilé plus, ktoré je obsažené vo slove nevoľníctvo, nemôže byť na žiaden pád dôvodom k zhabaniu, lebo používanie tohoto slova nezakladá skutkovú podstatu žiadneho deliktu.

Je tedy nadovšetku pochybnosť, že dotyčný článok ani vo svojej tendencii, ani tvrdením skutkov, ani svojimi sentenciami vo vymazaných vetách obsaženými neprevinil sa proti pravde a neporušil trestný zákon. A tedy neposkytol oprávnenú, stávajúcimi zákony právom odôvodnenú príčinu ku výmazu článku vykonanému cenzúrou, rešp. ku zhabaniu ťPrágai Magyar HirlapuŤ.

A keď cenzúra predsa vymazala označené vety, výrazy a slová uvedeného článku, vtedy čo najrozhodnejšie zneužila moci, ktorú na ňu preniesol zákon, aby ju prevádzala v medziach zákonov.

Za toto zneužitie je minister spravedlnosti bezpodmienečne odpovedný Národnému shromaždeniu.

Právné následky tohoto zneužitia musí pán minister spravedlnosti bezpodmienečne snášať a porušený právny poriadok musí restaurovať pri honorovaní všetkých súkromoprávnych dôsledkov.

Keď pribijeme to, že proti zneuživaním páchaným na úkor verejných slobôd a práva volného prejavu mienky, zaisteného ústavou, máme k dispozicii prostriedok pohnať ministra politicky k odpovednosti a tiež zákonitý prostriedok podať sťažnosť u Spoločnosti národov, - prehlašujeme, že týchto opravných prostriedkov v prípade potreby aj použijeme.

Na základe toho, čo sme predniesli, v plnej úcte tážeme sa pána ministra spravedlnosti:

Či je ochotný nariadiť pre zhabanei čísla ťPrágai Magyar HirlapuŤ zo dňa 22. marca 1928 disciplinárne pokračovanie proti odpovednému štátnemu zástupcovi, ktorý cenzúru prevádza a zhabanie nariaďuje?

Či je ochotný učiniť opatrenie, aby ťPrágai Magyar HirlapuŤ bola hradená škoda, ktorá listu vznikla následkom zhabania?

Či je ochotný zakročiť, aby nabudúce nebola cenzúra a zhabanie prevádzané na úkor verejnej slobody a proti právu?

V Prahe, dňa 26. marca 1928.