Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Stavební dozorci při hrazení bystřin jsou zaměstnáni u zahrazovacích podniků, prováděných podle zákona ze dne 30. června 1884, č. 117 ř.z. a jejich požitky uhražují se z příslušných stavebních fondů, utvořených z příspěvků státního melioračního fondu, příspěvků zemských a příspěvků zájemníků.

Jmenovaní dozorci bývají zpravidla vycvičeni z předních dělníků a jsou přijímáni jen pro určité stavební období, trvající od jara do podzimu, bez jakéhokoliv závazku dalšího zaměstnání. Ti z nich, kteří se dobře osvědčili, přecházejí z podniku na podnik, čímž v některých případech došlo k nepřetržitému zaměstnání po řadu let. Počet těchto stavebních dozorců každého roku kolísá podle rozsahu zahrazovací činnosti a v zimních obdobích mimo vlastní stavební kampaň, mohou býti zaměstnáni jen někteří a jen vyjímečně.

Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že nejde o zaměstnance plně a po celou dobu roční zaměstnané a že nelze proto poměr jejich upravovati podle ustanovení 1. odst. § 210 platového zákona ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., nýbrž, že pro ně platí odst. 4. citovaného paragrafu, podle něhož ustanovení 1. odst. se nevztahuje na zaměstnance, jejichž platové a služební poměry jsou upraveny kolektivními, nebo individuelními smlouvami, nebo jiným ujednáním pracovního nebo služebního poměru.

Z uvedených důvodů nemohlo také jíti o normální potřebu sil ve smyslu § 2 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n., o úsporných opatřeních ve veřejné správě a nebyla pro stavební dozorce při hrazení bystřin systemisována služební místa, zvláště když bylo by v rozporu s úspornou tendencí ve státní správě, kdyby služební poměr zaměstnanců, pracujících jen v určitém ročním období byl upravován tak, jako by šlo o zaměstnance plně zaměstnaného. Zařaděním stavebních dozorců při hrazení bystřin mezi státní zaměstnance vzniklo by státním financím nové zatížení a to výplatou odpočivných a zaopatřovacích platů.

ťInvalidov podporujúci a penzijný spolok robotníkov v Československej republikeŤ se sídlem v Bratislavě jest spolek zřízený dle všeobecných předpisů spolčovacích.

Dle § 2. a 10. jeho stanov má spolek za účel podporovati členy, jich vdovy a sirotky, podle majetku spolku a bez právní závaznosti. Členové spolku nemají proto právního nároku na podpory. Tento nárok se nepřiznává členům ani podle ustanovení § 10. lit. B stanov, podle kterého členové mohou toliko žádati o povolení invalidní podpory.

Nejedná se tedy o spolek pojišťovací, který by členům zajišťoval nárok na určité podpory.

Hospodářská činnost těchto spolků nepodléhá proto vládnímu dozoru v tom rozsahu jako u spolků pojišťovacích. O tom, zdali spolek činností v interpelaci zmíněnou překročil statutární obor působnosti, zavedeno bylo úřední šetření, podle jehož výsledku úřad další zařídí podle ustanovení min. nařízení č. 1508/1875.

Ministerstvo vnitra ani ministerstvo sociální péče nemají finanční úhrady pro hmotné podporování soukromých podpůrných spolků a není jim proto možno ani tomuto spolku poskytnouti státní podporu.

Vyšetřiv interpelovaný případ, dovoluji si sděliti:

Rozhodovati o tom, v jakém jazyku úřadovati jsou všeobecně povinny samosprávné korporace a zvláště nemocenské pojišťovny, resortně mi nepřísluší. Konkrétní spory o užití jazyka při úřadech samosprávných a korporacích veřejných vyřizují pak předepsaným instančním postupem příslušné orgány dohlédací, jako se to na př. též již stalo právě při sporu obce Boru u České Lípy stran potvrzování dělnických železničních průkazek, kde ministerstvo vnitra o stížnosti obce rozhodovalo.

Se svého stanoviska mohu pouze potvrditi, že podle platných ustanovení železničních tarifů musí býti všechny průkazy, které mají býti podkladem pro poskytnutí tarifní slevy jízdného, vždy sepsány a vyplněny jazykem státním, a za určitých předpokladů též jazykem jiným vedle jazyka státního. K průkazům těmto patří zejména i dělnické legitimace. Průkazy podle těchto předpisů nevyplněné nejsou uznávány.

Jest samozřejmým, že železniční úřady nemají práva předpisovati samosprávným korporacím, v jakém jazyku mají úřadovati, musí však samy se své strany zachovávati platné předpisy železniční.

Nemohu pak spatřovati svévolný čin v tom, že ten který orgán, zjistiv některé nesrovnalosti se železničními předpisy - kteréžto nesrovnalosti často jen pro nedostatek ochoty třetích činitelů poškozují v prvé řadě vrstvy sociálně slabší, jakkoli se zřetelem k interpelovanému případu právě pro ně tito činitelé jsou zřízeny (nemocenské pojišťovny) - v zájmu nerušeného chodu služby příslušné orgány na věc upozorní.

Takovým a jen ze zmíněného služebního zájmu plynoucím upozorněním, jakož i prostou žádostí o nápravu, byl v interpelaci přípis citovaný, který též i přes svou stylisaci, při samozřejmém poměru příslušných orgánů nemohl a nebyl za nic jiného považován. To vyplývá zejména též z toho, že tento přípis byl bez jakéhokoli věcného opatření z důvodů formálních vrácen. Mimo to nelze přezírati ani tu okolnost, že přípis byl napsán vlastně na výzvu ředitele nemocenské pojišťovny v České Lípě Pudora, který u příležitosti jazykových stesků do postupu nemocenské pojišťovny předložení event. stížnosti si vyžádal.

Za těchto okolností neshledal jsem žádného důvodu vydati nějaký zvláštní nebo všeobecný pokyn, který svou povahou byl by zcela samozřejmý a tudíž i zbytečný.

Dosavadní praksi při poskytování dovolených učitelům veřejných škol národních, kteří byli zvoleni starosty obcí anebo jinými samosprávnými funkcionáři bylo třeba zrevidovati proto, aby nedocházelo k případům, že udělení některých takových dovolených nebylo dostatečně odůvodněno rozsahem prací s funkcí spojených.

Školní úřady, konajíce šetření o žádostech za zmíněné dovolené, mají v dohodě s úřady politickými pečlivě zkoumati, zda funkce ve správě obce, kterou učitel veřejné školy národní zastává, vyžaduje nezbytně plné dovolené, nebo zda stačí částečná úleva ve školních povinnostech učitelových. Při rozhodování dbá se toho, aby se učitelům umožnil výkon dotčených funkcí vzhledem k ustanovení § 10, odst. 3 zákona ze dne 7. února 1919, č. 76 Sb. z. a n., rovněž se však dbá, aby náklad na substituční opatření nebyl neúsporně zvětšován nad míru skutečně potřebnou.

Pokládám tento postup při rozhodování školních úřadů za správný a plně vyhovující jak zájmům školským, tak zájmům samosprávy.

Ministerstvu veřejných prací došly během posledních let zejména v době občasných krisí v uhelném průmyslu a z toho plynoucí nutnosti restrikce ve stavu zaměstnanců báňských podniků, různé stížnosti, obzvláště v tom směru, že jsou v prvé řadě propouštěni zaměstnanci české národnosti, nebo že se jim bezprávně odnímají závodní byty, nebo přikazují byty hygienicky závadné a pod. Stěžovatelé se domáhali nápravy.

Jako veřejné úřady vůbec jsou i báňské úřady povinny vyšetřiti, do jaké míry je stížnost odůvodněna a zjistiti faktický stav poměrů, jichž se stížnost dotýká. Bylo by zajisté z veřejných důvodů nesprávno, aby zaměstnanec, jenž je státním občanem republiky a proti němuž z ohledů služebních není závad, byl zbaven dosavadního zaměstnání jedině proto, že je té neb oné národnosti.

Znalost poměrů, na něž se případná stížnost vztahuje, jest tudíž nutna již proto, aby se mohla stížnost vůbec posoudit a vyřídit. Znalost veškerých poměrů na závodě vyžaduje také všestranný dozor nad hornictvím, uložený báňským úřadům obecným zákonem horním. Dosud platné nařízení bývalého ministerstva orby ve Vídni ze dne 17. října 1895, č. 158 ř.z. přímo nařizuje báňským úřadům přesnou znalost různých poměrů na závodě, tudíž i pokud jde o dělnictvo.

Šetření konaná některými revírními báňskými úřady o národnosti horníků neměla naprosto takového rozsahu, aby překážela těmto úřadům ve vykonávání ostatní služby. Je naopak známo, že inspekční služba báňských úřadů se od úpadku v letech válečných a v prvých letech poválečných vzpružila k dřívější intensitě a že výsledky této činnosti jsou u porovnání s výsledky jiných států evropských velmi uspokojivé.

Pokud se týče žádosti o zřízení nucených sprostředkovatelen práce, stačí poukázati na znění § 19 zákona o závodních a revírních radách, jakož i na znění § 19 vládního nařízení ze dne 13. července 1920, č. 434 Sb. z. a n., z nichž je zřejmo, že revírní rady mohou zříditi sprostředkovatelny (ne obligatorní), při čemž je předpokladem dohoda revírní rady s majiteli dolů o znění stanov. Úprava veřejného sprostředkování práce může se podle zdejšího náhledu státi zákonem jen všeobecně.

Šetřením, které se konalo o tvrzení týkajícím se postupu předsedy hlavního přelíčení proti Josefu Kozákovi, nebylo zjištěno, že předseda hlavního přelíčení z 13. ledna 1926 postupoval způsobem, který odporoval předpisům trestního řádu, že na svědka křičel a mu vytýkal, co to mluví, že je přece právník. Napadený předseda senátu rozhodně popírá, že by si počínal způsobem nepřiměřeným nebo předpojatým. Vytýká-li však interpelace předsedovi, že bylo jeho snahou důkladnými otázkami vypátrati pravdu a zjistiti momenty jak v prospěch, tak v neprospěch obžalovaného závažné, zneuznává povinnosti předsedovi § 232 a násl. tr. ř. uložené.

Pokud interpelace kritisuje zjištění nalézacího soudu, poukazuje se na ustanovení § 258 tr. ř., podle kteréhož soudcové o otázce, zda nějakou skutečnost jest považovati za prokázanou, rozhodují toliko podle svého volného uvážení, čerpaného ze svědomitého zkoumání všech průvodů pro a proti předvedených.

Nejvyšší jako zrušovací soud v Brně rozhodoval o trestní věci proti Josefu Kozákovi pro zločin dle § 15, č. 3 zákona na ochranu republiky po prvé ve veřejném líčení dne 9. prosince 1926 a po druhé v zasedání neveřejném dne 3. srpna 1927, kdy zavrhl zmateční stížnost obžalovaného, vyhověl však odvolání státního zastupitelství tím způsobem, že zvýšil trest obžalovanému uložený na žalář v trvání pěti měsíců, doplněný jedním postem měsíčně.

Interpelace, jež kritisuje výhradně tento konečný rozsudek nejvyššího soudu dovozujíc, že obžalovaný byl odsouzen neprávem, nenaznačuje, v čem a které předpisy formálního či hmotného práva trestního porušil svým rozhodnutím nejvyšší soud, který přece dle zákona není oprávněn - jak mylně předpokládá interpelace - samostatně zjišťovati skutkové předpoklady otázky viny, jakým jest také otázka znění i smyslu určitého výroku, nýbrž toliko povolán, ve směru skutkovém přezkoumati zjištění nalézacího soudu v mezích uplatňovaných formálních zmatků. Toto přezkoumání však provedl nejvyšší soud způsobem bezvadným. Interpelace jest na omylu, má-li za to, že rozsudek nalézacího soudu trpí zmatkem proto, že skutková zjištění jeho dopouštějí po případě i jiný závěr ohledně smyslu závadného výroku, než k jakému dospěl první soud, neboť o nedostatku logického odůvodnění lze mluviti jen tenkráte, nedopouštějí-li premisy závěr z nich vyvozený za žádných okolností, nikoliv již tenkráte, když vedle závěru obsaženého v rozsudku by byl možný i názor jiný.

Pokud má interpelace za to, že nejvyšší soud překročil meze svého oprávnění, dané mu předpisem § 288 tr. ř. tím, že dal výkřikům, jež padly za řeči obžalovaného, ten smysl, že byly proneseny následkem nezákonných výroků obžalovaného a přičetl pak tuto okolnost obžalovanému jako přitěžující přes to, že prý nalézací soud nezjistil a také ze spisů prý neplyne, že tyto výkřiky byly následkem nezákonných výroků obžalovaného, vychází interpelace ze zřejmě mylného právního náhledu o pravomoci nejvyššího soudu. Omezení, vytknuté v § 288 tr.ř. týká se skutkových předpokladů otázky viny, nikoliv trestu. Rozhoduje o odvolání do trestu soud zrušovací není vázán skutkovými zjištěními o okolnostech přitěžujících a polehčujících, obsažených v rozsudku první stolice, nýbrž smí tyto okolnosti samostatně zjišťovati na základě výsledků hlavního přelíčení. Závěr nejvyššího soudu, že ve výrocích pronesených za řeči obžalovaného jest patrný zhoubný vliv projevů obžalovaného vůbec, jest dostatečně odůvodněn obsahem zjištěných výroků.

Výtky činěné v interpelaci rozhodnutí nejvyššího soudu jsou zcela liché a bezpodstatné a není proto příčiny, aby generální prokuratuře bylo uloženo, aby ve smyslu ustanovení § 292 tr. ř. podala zmateční stížnost ku zachování zákona, nehledíc ani k tomu, že, jak výše uvedeno, nejvyšší soud ve věci beztak již rozhodl.

Pokud však interpelace zcela všeobecně nejvyšší soud napadá, vytýkajíc mu, že jeho rozsudky vzniká všeobecná právní nejistota, musím se proti takovému způsobu kritiky činnosti nejvyššího soudu rozhodně ohraditi. Ani výsledky šetření o údajích dotazu poslance Nejezchleba-Marchy a druhů, ani rozhodnutí nejvyššího soudu v interpelovaném případě redaktora Kozáka neospravedlňují takové všeobecné, zcela neodůvodněné hanění činnosti nejvyššího soudu.

Pokud se interpelace domáhá toho, aby práva politických vězňů byla přiznána i u odsouzenců pro přečiny a zločiny podle zákona na ochranu republiky, a aby předložena byla sněmovnám osnova zákona o právech politických vězňů, odvolávám se na svoje prohlášení učiněné v rozpočtovém výboru této sněmovny a opětuji, že tato otázka má býti řešena při unifikaci trestních řádů, což ovšem nebrání tomu, aby pokud to v mezích zákonů je přípustno, jednotlivým provinilcům cestou administrativní povolány byly určité úlevy, pokud dle konkrétních okolností případu postup takový je na místě.

Poštovní automobilní trať mezi nádražím Svatoňovice-Úpice a městem Úpicí byla zřízena v roce 1921. aby městu Úpici, vzdálenému od železniční stanice 5.3 km, dostalo spojení se železniční sítí. Poněvadž zřízení tohoto automobilního spojení bylo pro město Úpici z důvodů hospodářských velmi naléhavé, zahájen byl provoz na této trati přes to, že stav silnice nebyl dobrý.

Na naléhání poštovní správy byl schválen v únoru t.r. projekt úpravy této silnice zemskou správní komisí a jest nyní věcí okresní správní komise v Úpici, aby rekonstrukci provedla případně za subvence ze silničního fondu.

Dopravu na jmenované trati obstarávají dva autobusy 16 kursy denně. Poněvadž autobusy na trať přidělené svou kapacitou nevyhovovaly, přiděleny byly na počátku března t.r. na trať velké autobusy, prozatím starého typu bez pneumatik, které pojmou 35-45 osob.

Jakmile bude silnice upravena, budou na trať dány velké vozy na pneumatikách. Přidělením velkých vozů odpadá potřeba přídělu vozu třetího, který by ostatně trať zbytečně zatěžoval.

V obsluze autobusů střídají se tři řidiči vozů. Průměrné zaměstnání každého z nich nepřesahovalo nikdy pracovní doby stanovené zákonem. Z důvodů bezpečnostních a zdravotních bylo upraveno v poslední době rozdělení služby tak, aby pracovní doba nepřesahovala přípustné fysické zatížení personálu.

Státní zastupitelstvo v Liberci nařídilo zabavení č. 23 časopisu ťDer BundŤ z 5. prosince 1927, ježto v místech, jež jsou doslovně v interpelaci uvedena, shledalo skutkovou podstatu přečinu podle § 300 tr.z. a mělo za to, že veřejný zájem vyžaduje, aby zabavením bylo zabráněno dalšímu rozšiřování závadného obsahu tisku.

Soud zabavení z týchž důvodů potvrdil a tím uznal, že státní zastupitelstvo při svém postupu proti časopisu řídilo se zákonem. Proti rozhodnutí soudu nebylo užito opravných prostředků, čímž se stalo, že soud nemohl své rozhodnutí přezkoumati na podkladě námitek, jež by proti zabavení přednesli ti, kdož snad cítili se jím dotčeni.

Za daného stavu věci nemohu uznati obsah míst zabavených za nezávadný, kdyžtě jich závadnost s hlediska ustanovení § 300 tr. z. byla na jisto postavena neodvislým soudem.

Pokud pak jde o otázku, zda při dané skutkové podstatě § 300 tr. z. v obsahu zabavených míst veřejný zájem nutně vyžadoval zabavení časopisu, souhlasím se zakročením státního zastupitelstva, ježto v zájmu ochrany soudcovského rozhodování před vlivy vnějšími, nelze ve veřejném tisku připustiti trestní meze překročující kritiku rozhodovací činnosti soudů.

Připomínám, že převzal jsem zodpovědění interpelace svědčící panu ministru vnitra, ježto zabavení nařídilo státní zastupitelstvo v Liberci, úřad podřízený ministerstvu spravedlnosti.

Zmíněná schůze konala se v budově vojenského zátiší, která sice souvisí s kasárnami, avšak vchod do ní jest mimo kasárna, takže vůbec žádný návštěvník sjezdu kasárnami neprocházel.

Z těch důvodů a zvláště proto, že sjezd neměl program politický, zapůjčil velitel divise sál, poněvadž pořádající spolek nemohl v místě prostranný sál získati.

Magyarországon 1918 október 28-a után kiadott valamennyi lap és könyv postai szállíásának és terjesztésének általános tilalma alól az utóbbi idöben a magyar kormánnyal kötött egyezmény alapján tekintélyes, általános jellegü kivételek engedélyeztettek s a postai szállitás engedélyezése iránti kérvények elbirálásánál konkrét esetkben szabadelvü gyakorlat vezettetett be.

A bratislavai ťNépakaratŤ c. lap szerkesztöje dr Reinel János nem a ťMagyarországŤ c. lapból a sajtótörvény 24. § 3. pontja értelmében átvett cikk közzétételéért, hanem annak a köztársaság védelmére hozzot törvény értelme szerinti kifogásos tartalmáért üldözteett.

Ama körülményböl, hogy ťMagyarországŤ c. lap Csehország, Morvaország és Szilézia területén szabadom terjesztetett, nem következtethetö arra, mintha az illetö cikk kifogástalan volna, mert az elkobzás és a terjesztési tilalom szempontjából nem csupán a cikk tartalma, hanem a közérdek szempontja is határoz a tekintetben, hogy annak tartalma ne terjesztessék.

Bizonyos megnyilatkozás elnyomásának közérdeke elsö sorban a helyi viszonyok szempontjából itélendö meg. A cikk kifogásos voltát bizonyitja annak a biróságnak határozata is, amely a ťNépakaratŤ c. idöszaki sajtótermék 21. számának a cikk tartalma miatt elrendelt elkobzását megerösítette.

Az ügy vázolt állapotahoz képest bármiféle további intézkekedésre szükség nincsen.

Az interpelláció a ťPrágai Magyar HirlapŤ c. idöszako napilap 1927. december 11.-i 282. sznak a prahai államügyészség által eszközölt elkobzását kifogásolja.

Megjegyzem mindenekelött, hogy az elkobzás abban a terjedelemben, amint azt az interpelláció vázolja, a prahai államügyészég által nem foganatosíttatott. Az elkobzás által a ťRuszinskó - vagyunkŤszövegü rész nem érintetett.

Az államügyészség az elkobzott szövegben a köztársaság védelmére hozott törvény 14/1 §-ába valamint a böntetötörvény 300. §-ába ütközö vétség tényálladékát állapította meg s minthogy azon a nézeten volt, hogy a kifogásolt közlemény további terjesztésének megakadályozását a közérdek megköveteli, az elkobzást foganatosítotto.

Az elkobzást a biróság is megerösítette s ez által elismerte, hogy az álamügyészség eljárása a törvénnyel ellentétben nem volt. Amennyiben azok, akik az elkobzást magukra nézve sérelmesnek találták, a biróság határozatával szemben jogorvoslattal nem éltek, maguk okozták, hogy a biróság határozata ama kifgások alapján, amelyeket az elkobzás ellen felhozhattak, nem volt felölvizsgálható.

Az ügy adott állapotához képest bármiféle intézkedés megtételére törnényes alapom nincsen.

Zunächst erlaube ich mir aufmerksam zu machen, dass die Frage der Sprachenberechtigung im Verkehre mit den Behörden nicht mit der Frage zu vermischen ist, in velcher Sprache die Bahnfahrpläne anzubringen sind, und dies umsoweniger, als es sich um die Ambringung dieser Fahrpläne auf ausländischen Staatsgebiete handelt, da hier eine ihrer Natur und der rechtlichen Regelung nach völlig verschiedene Sache in Frage steht.

Was nun die eigentliche Angelegenheit der Interpellation betrifft, die sich als eine Förderung der Interessen der ausländischen Bahnendarstellt, muss ich leider darauf hinweisen, dass das ausgesprochene und völlig freiwillige Entgegenkommen der cechoslovakischen Staatsbahnen, mit welchem seinerzeit den ausländischen Bahnen zweisprachige Fahrpläne zugeschickt worden sind, auf Unverständnis gestossen ist. Es wurde nämlich der cechoslovakische Text dieser Fahrpläne auf verschiedene Weise verunreinigt, ausgekratzt und herausgeschnitten. Dieser Umstand führte dazu, dass die staatliche Eisenbahnverwaltung sich darauf beschränkte, die gemäss des gegenseitigen Uebereinkommens mit den ausländischen Bahnen ausgehängten Fahrpläne gegen solche, die bloss in der Staatssprache abgefasst sind, umzutauschen.

Es ist vielleicht selbstverständlich, dass die gleichen Gründe, die zur Unterstützung der in der Interpellation ausgesprochenen Forderung angeführt sind und die im Interese der Reisenden auf den ausländischen Bahnen ausgesprochen wurden, auch im Interesse der cechoslovakischen Reisenden auf unserem Gebiete zu gelten hätten, auf welche allerdings die Interpellation keine Rücksicht nimmt, die jedoch bei prinzipieller Regelung dieser Angelegenheit gerechterweise nicht übergangen werden könnte. Da aber in dieser Richtung überhaupt auf Gegenseitikeit nicht zu rechnen ist, finde ich schon aus diesem Grunde keinen berechtigten Anlass, die bisherige Praxis abzuändern.