Bratrské pokladny hornické jsou staletá zařízení,
poskytující podpory pro případ nemoci,
invalidity, vdovství a sirotenství. Proto uložil
obecný horní zákon ze dne 23. května
1854 č. 146 ř.z. báňským podnikatelům
zříditi buď pro každý závod
aneb pro více závodů dohromady bratrskou
pokladnu. Tyto podle §u 210 o. h. z. zřízené
ťstaré bratrské pokladnyŤ byly dobročinné
podpůrné spolky, jejichž úkolem bylo
poskytovati podpory nemocným, invalidům, vdovám
a sirotkům. Pro nedostatek finančních prostředků
staly se tyto staré bratrské pokladny pasivními,
takže s řídkými výjimkami nemohly
trvale dostáti svým povinnostem. Tento nedostatek
měl býti odčiněn zákonem o
bratrských pokladnách ze dne 28. července
1889 č. 127 ř.z. Pokud jde o organisaci, rozhodl
se zákon pro soustavu závodních bratrských
pokladen vyslovenou již v §u 210 o. h. z. z roku 1854
a odmítl návrh při projednávání
zákona podaný, aby byly zřízeny revírní
bratrské pokladny aneb jedna říšská
bratrská pokladna. Podle zákona č. 127 z
roku 1889 bylo proto zpravidla zřízeno u každého
podnikatelstva po jedné bratrské pokladně,
u které byli povinně pojištěni všichni
dělníci zaměstnaní u dotyčného
podnikatelstva. Tyto závodní bratrské pokladny
byly vybudovány na úhradovém systému
premiovém. Soustava dávková byla v zákoně
č. 127 z roku 1889 vybudována na předpokladu,
že průměrná hornická mzda činila
v roce 1889 300 zl.; minimální pense dosažitelná
po dokonané nejméně 3leté a nejvýše
5leté čekací době byla stanovena jednou
třetinou průměrné hornické
mzdy, tj. částkou 100 zl. Zákon připustil
zvýšení této minimální
provise jak zavedením různých tříd
tak se zřetelem na dobu členství. Ačkoliv
podle zákona nebylo překážky zvýšiti
i základnu minimální provise, nepřizpůsobily
bratrské pokladny ani v jednom případě
dávky přirozenému saekulárnímu
poklesu hodnoty peněz, který se z části
vyjadřuje zvýšením průměrného
hornického výdělku z K 600.- v roce 1889
na K 1113.- v roce 1913.
Když pro odpor báňských podnikatelů
a vlády selhaly všechny pokusy upraviti vhodným
způsobem samostatné hornické pojištění,
a když byl v roce 1904 vydán rakouskou vládou
tak zvaný ťKoerbrův program o dělnickém
pojištěníŤ měli horníci
za jedinou možnost úpravy zrušení samostatného
hornického pojištění a sloučení
pojištění horníků se všeobecným
sociálním pojištěním, k jehož
zavedení právě směřoval Koerbrův
program. Avšak jak Koerbrův program tak pozdější
rakouské vládní návrhy o všeobecném
sociálním pojištění z let 1908
a 1911 trvaly na zachování odborového hornického
pojištění. Nemocenské oddíly
bratrských pokladen měly býti sloučeny
ve větší územní bratrské
pokladny, pro které by měla platiti ustanovení
o závodních nemocenských pokladnách;
zaopatřovací oddíly bratrských pokladen
měly fungovati jako přídavkové pokladny,
z nichž by se platily přídavky k dávkám
všeobecného sociálního pojištění.
Takovouto konstrukcí chtěla vláda rakouská
docíliti těchto výhod pro bratrské
pokladny a jejich členy:
1. Bratrské pokladny staly by se účastnými
vyrovnání pojišťovacího nebezpečí
u pojistných případů, které
se odškodňují i podle zákona o sociálním
pojištění.
2. Bratrské pokladny staly by se účastnými
státního příspěvku k důchodům,
který tehdy činil 90 K.
3. Přechod ze zaměstnání v báňském
průmyslu do zaměstnání jiného
nenarazil by vůbec na pražádné těžkosti,
poněvadž každý člen bratrské
pokladny jest prostřednictvím této pokladny
pojištěn u Ústřední sociální
pojišťovny.
4. Zachováním bratrských pokladen lze pojištění
horníků přizpůsobiti zvláštnostem
hornického povolání; zejména lze zachovati
přes přičlenění bratrských
pokladen k soustavě všeobecného sociálního
pojištění nárok na důchod invalidní
při neschopnosti k povolání a dále
nárok na vdovský důchod i pro případ,
že vdova není neschopna výdělku.
Když vládní návrhy z let 1908 a 1911
uvázly v sociálně-politickém výboru
poslanecké sněmovny rakouské, takže
nebyly ani projednány v plenu říšské
rady, vzplanula mezi horníky opětně snaha
zachovati a zdokonaliti samostatné odborové pojištění
horníků. Další vývoj byl však
přerušen světovou válkou.
Po světové válce přivodilo katastrofální
znehodnocení peněz nezbytnou nutnost valorisovati
jak již napadlé důchody, tak získané
částky. Proto byly vydány jako zatímní
opatření zákony čís. 608 z
roku 1919 a čís. 248 z roku 1921. Konečná
úprava byla provedena zákonem ze dne 11. července
1922 čís. 242 Sb. z. a n. Nutnost valorisace důchodů
a získaných nároků aktivních
členů dokazují tyto číslice:
Když byl vydán zákon čís. 127/1889,
činil minimální invalidní důchod
dosažitelný po 5leté karenční
lhůtě 33 1/3 % průměrné hornické
mzdy. V roce 1913 činil tento minimální důchod
pouze 17.97% průměrné hornické mzdy.
Průměrný důchod invalidní činil
v roce 1889 34.36% a v roce 1913 23.13% průměrné
hornické mzdy. Kdyby se důchod nezvýšil
po převratě, pak by činil v roce 1925 minimální
invalidní důchod 2.01% a průměrný
invalidní důchod 2.6% průměrné
hornické mzdy.
Při projednávání zákona z 11.
července 1922 č. 242 Sb. z. a n. byla se zřetelem
na připravenou osnovu zákona o všeobecném
sociálním pojištění projednávána
opětně otázka, nemá-li býti
hornické pojištění včleněno
do soustavy zákona o všeobecném sociálním
pojištění. Národní shromáždění
projevilo jednomyslně názor, že takovéto
včlenění lze provésti pouze za zachování
všech materielních a ideelních práv
zaručených zákonem čís. 242/1922;
proto usnesla se poslanecká sněmovna Národního
shromáždění ve schůzi, ve které
byl schválen zákon o bratrských pokladnách,
jednomyslně na této resoluci:
ťVláda se vybízí, aby urychleně
vypracovala a předložila Národnímu shromáždění
osnovu zákona o sociálním pojištění.
V rámci této osnovy buďtež převzata
ustanovení vládního návrhu tisk 3416
(tj. vládního návrhu k zákonu čís.
242/22) a usnesení k tomuto návrhu učiněná
o povinném pojištění horníků,
kterými byla upravena materielní a ideelní
práva pojištěnců.Ť
Touto resolucí vyjádřilo Národní
shromáždění československé
jednomyslně zásadu samostatnosti dávkového
a příspěvkového systému hornického
pojištění a žádalo organisační
spojení hornického pojištění
se všeobecným sociálním pojištěním
hlavně za tím účelem, aby se výhoda
státního příspěvku dostala
i hornickému pojištění.
Jelikož Národní shromáždění
vázalo organisační sloučení
hornického pojištění se všeobecným
sociálním pojištěním podmínkou
zachování dávkového a příspěvkového
systému, nebylo a nemohlo býti provedeno organisační
sloučení; §§v 4 a 5 zákona ze dne
9. října 1924 čís. 221 Sb. z. a n.
byla opětně uzákoněna úplná
samostatnost hornického pojištění a
to z následujících důvodů uvedených
v důvodové zprávě ze dne 27. června
1923 k zák. č. 221 z roku 1924: ťSamostatným
zůstává konečně také
pojištění u báňských bratrských
pokladen. Provisijní pojištění těchto
pokladen upravené nově teprve zákonem ze
dne 11. července 1922 čís. 242 Sb. z. a n.
jest rovněž výhodnější nežli
pojištění navrhované předloženou
osnovou. Těžké zaměstnání
horníků přináší nutně
s sebou, že jim zejména důchod starobní
dlužno poskytnouti dříve nežli ostatnímu
dělnictvu pod zemí nepracujícímu;
podle zmíněného zákona napadá
důchod starobní již v 55., po případě
60. roce, kdežto podle osnovy teprve po dosažení
65. roku života a za podmínky, že se pojištěnec
vzdá zaměstnání pojištěním
povinného. Také důchod vdovský přísluší
podle zákona ze dne 11. července 1922 čís.
242 S. z. a n. každé vdově po členu
Ústřední bratrské pokladny, jenž
měl nárok na důchod nebo důchodu již
požíval, kdežto podle osnovy přísluší
důchod vdovský pouze vdově invalidní.
Tyto diference dávkové nebylo možno dnes překlenouti,
jak by bylo sloučení předpokládalo;
o spojení organisačním pak platí totéž,
co bylo řečeno o pojištění pensijním,
tím spíše, že počet pojištěnců
Ústřední bratrské pokladny jest o
více než jednu čtvrtinu menší (asi
180.000) nežli počet pojištěnců
nositelů pojištění pensijního.Ť
O těchto nesnázích organisačních
praví důvodová zpráva toto: ťPoněvadž
nelze pomýšleti na to, že by dávky mohly
býti sníženy, bylo by nezbytno uvnitř
jednotného pojištění vytvořiti
zvláštní skupinu pojišťovací
s oddělenou správou i odděleným hospodářstvím.
Tato úprava by však nezbytně vedla k nemalým
třenicím uvnitř pojišťovny, jimž
nutno se vyhnouti; mimo to však by takové řešení
neznamenalo ani zjednodušení, ani zlevnění
správy. Uváží-li se pak nad to, že
pojištěnci pensijního pojištění
takřka bez výjimky vyžadují, aby samostatnost
jejich pojištění byla zachována, jest
jasno, že by pokus sloučiti je s celkovým pojištěním
nemohl míti příznivých výsledků.Ť
Bratrské pokladny, zřízené podle zákona
ze dne 28. července 1889 č. 127 ř.z. byly
finančně vybudovány podle tak zvaného
premiového systému (§ 36 zák. č.
127/1889), takže premiovými reservami podle pojistně-technických
zásad nahromaděnými by měly býti
uhrazeny jak dávky již napadlé tak získané
čáky aktivních členů. Tyto
premiové reservy, činící po válce
celkem asi 140 milionů korun nestačily ani k úhradě
dávek podle zákona č. 127 ř. z. z
roku 1889, jelikož se změnily předpoklady,
na nichž výpočty se zakládaly. Že
nahromaděné premiové reservy nemohly stačiti
k úhradě zvýšených důchodů
a zvýšených čák, bylo samozřejmě
všeobecně známo, když zákon o bratrských
pokladnách č. 242 z roku 1922 byl projednáván
v Národním shromáždění.
Zákonodárce opustil proto zásadu premiového
systému a pojal do zákona zcela všeobecné
takřka samozřejmé ustanovení, že
se výše příspěvku určí
tak, aby s případnými dalšími
příjmy a se zřetelem na ostatní okolnosti
rozhodné pro způsobilost k plnění
závazků bylo zjištěno trvalé
poskytování dávek zaopatřovacích.
Poněvadž nebylo dostatečného statistického
materiálu, nerozhodl se zákonodárce pro určitý
systém úhrady, nýbrž přenechal
toto určení moci nařizovací. Prováděcí
nařízení rozhodlo se, pokud jde o úhradu
důchodů napadlých před účinností
zákona, trvale, a pokud jde o důchod napadající
po účinnosti zákona (čekatelství
členů v den účinnosti zákona
ještě činných), přechodně
na dobu jednoho roku pro systém úhrady rozvrhem.
Tímto prováděcím nařízením
bylo ministru veřejných prací uloženo,
aby po vypršení jednoho roku určil dále
způsob úhrady zaopatřovacích platů
napadlých a napadajících po účinnosti
nového zákona. Není proto správné
a neshoduje se se skutečností, když se nyní
tvrdí, že zákon č. 242/22 o báňských
bratrských pojišťovnách byl vydán,
aniž by si odpovědní činitelé
uvědomili nesnáze úhrady nezbytně
nutné valorisace důchodů a čák.
Pro první rok účinnosti nového zákona
čís. 242/22 byl měsíční
příspěvek za člena určen částkou
Kč 87.-, z níž platil zaměstnavatel
Kč 54.- a zaměstnanec Kč 33.-. Tento příspěvek
nemohl stačiti, když bezprostředně po
dni, když nový zákon nabyl účinnosti,
nastalo hromadné propouštění dělníků
zaměstnaných v báňském průmyslu,
které mělo v zápětí jednak
značný pokles aktivních členů,
dále abnormální vzrůst provisionistů.
Kladno | 27.709 | 23.623 | 22.010 | 22.000 | 20.182 | 19.730 |
Plzeň | 8.491 | 7.475 | 7.221 | 6.474 | 5.748 | 6.211 |
Most | 40.620 | 38.713 | 36.035 | 34.600 | 32.380 | 31.467 |
Falknov | 14.733 | 11.476 | 9.291 | 8.759 | 8.907 | 8.673 |
Trutnov | 3.656 | 3.331 | 3.214 | 3.375 | 2.253 | 2.368 |
M. Ostrava | 57.638 | 53.963 | 52.777 | 54.169 | 48.124 | 51.696 |
Zástavka | 6.127 | 5.193 | 4.681 | 4.874 | 4.002 | 4.161 |
Bratislava | 10.829 | 9.009 | 9.635 | 13.127 | 12.407 | 12.757 |
Celkem | 169.843 | 152.383 | 144.864 | 147.478 | 134.003 | 137.063 |
provisionistů | vdov | sirotků | celkem | |
25.197 | 27.687 | 16.496 | 69.380 | |
29.968 | 28.715 | 18.299 | 76.982 | |
34.904 | 29.450 | 13.193 | 77.547 | |
42.023 | 29.279 | 14.760 | 86.062 | |
43.417 | 29.688 | 15.228 | 88.333 |
Jak z této tabulky vidno, připadá v celkovém
vzrůstu počtu důchodců hlavní
díl na vzrůst provisionistů. Kdežto
z celkového vzrůstu důchodců připadá
na vdovy a sirotky dohromady stoupnutí o 723, činí
toto stoupnutí u provisionistů 18.953.
Není žádné pochyby, že tento abnormální
vzrůst počtu provisionistů má svoji
příčinu v hromadném propouštění
dělníků, které v posledních
letech bylo soustavně prováděno. Že
toto hromadné propouštění nebylo zaviněno
jen odbytovou krisí, jak se všeobecně uvádělo,
nýbrž i jinými důvody, toho dokladem
je stav a přesuny členstva v jednotlivých
bratrských pokladnách, které tuto za poslední
tři roky jsou uvedeny.
1924 | 222 | 1.301 | 392 | 53 | 921 | 200 | 108 | ||
a) invalidity | 1925 | 680 | 402 | 2.484 | 384 | 251 | 3.152 | 365 | 232 |
1926 | 549 | 267 | 992 | 287 | 43 | 1.592 | 257 | 180 | |
1924 | 35 | 204 | 48 | 16 | 297 | 17 | 13 | ||
b) úmrtí | 1925 | 131 | 23 | 182 | 41 | 27 | 270 | 33 | 60 |
1926 | 124 | 24 | 159 | 37 | 10 | 264 | 15 | 82 | |
1924 | 707 | 4.059 | 2.870 | 680 | 3.257 | 266 | 848 | ||
c) z jiných příčin | 1925 | 3.363 | 836 | 5.104 | 2.552 | 986 | 6.532 | 1.946 | 5.134 |
1926 | 3.926 | 1.627 | 5.719 | 3.523 | 358 | 5.831 | 2.389 | 5.211 | |
1924 | 964 | 5.564 | 3.310 | 749 | 4.475 | 483 | 969 | ||
Celkem | 1925 | 4.174 | 1.261 | 7.770 | 2.977 | 1.264 | 9.954 | 2.344 | 5.426 |
1926 | 4.599 | 1.918 | 6.800 | 3.847 | 411 | 7.687 | 2.661 | 5.473 |
556 | 5.833 | 2.449 | 669 | 4.601 | 1.140 | 1.280 | |||
Celkem | 3.191 | 1.162 | 4.186 | 3.613 | 344 | 3.475 | 1.476 | 5.233 | |
4.147 | 2.381 | 6.049 | 3.603 | 542 | 11.091 | 2.820 | 5.643 | ||
370 | 3.322 | 494 | 116 | 3.818 | - | 532 | |||
Z toho nových členů | 1.882 | 574 | 2.754 | 537 | 62 | 2.505 | - | 1.836 | |
1.631 | 1.057 | 2.927 | 647 | 128 | 6.144 | - | 2.728 |
Z těchto číslic je vidno, že za leta
1924, 1925 a 1926 činil celkový úbytek členů
85.080, z čehož na úmrtí a invalidnost
připadá 17.426 a na ostatní příčiny
67.654. Naproti tomu však vykazuje se přírůstek
v celkovém počtu 75.484 členů, z nichž
je 34.057 členů nových.
Tento stav je nejen důkazem velké fluktuace členstva,
ale také pádným potvrzením toho, že
podnikatelé odbytové krise použili k tomu,
aby se především zbavili dělníků
starších a pracovně méně vydatných.
Zde je také vysvětlení abnormálního
vzrůstu provisionistů a jedné z příčin
krise hornického pojištění, kterou možno
přičísti na účet podnikatelů
a také na účet státních orgánů,
které opětovné požadavky hornických
organisací, aby tomuto poškozování horníků
a ruinování pojištění bylo čeleno,
dodnes nechali bez povšimnutí.
Úhrnná roční potřeba činí nyní okrouhle Kč 170,000.000
Při nynějším stavu 130 tisíc členů činí příspěvky
a) zaměstnavatelů Kč 84,240.000
b) zaměstnanců Kč 51,480.000 celkem 135,720.000
takže provozní schodek činí okrouhle
Kč 35,000.000, jímž se vyčerpává
jmění Ústřední bratrské
pokladny.
I. Nepříznivý finanční stav
zaopatřovacího hornického pojištění
vyvolal různé plány sanační.
Zdánlivě nejsnadnější způsob
sanace je snížení pojistných dávek
a získaných čák a zostření
podmínek nápadu důchodů.
1. Na snížení důchodů a získaných
nároků aktivních členů nelze
pomýšleti, když nynější důchody
stačí právě k nejnuznějšímu
živoření. Nehledíc k tomu, že výplata
hornických provisí podle zákona č.
242/22 vstoupila v platnost 1. října 1924, a k tomu,
že ceny nejnutnějších potravin - a jen
na tyto provise hornická se vydává a ještě
nestačí - po zavedení cel se téměř
vyrovnávají s cenami r. 1922, vyplývá
nemožnost snížení důchodů
z těchto číslic znázorňujících
poměr mezi invalidním důchodem a průměrnou
mzdou.
600,- | 200,- | 33 1/3 | 206,18 | 34,36 | |
1.113,- | 200,- | 17,97 | 257,42 | 23,13 | |
9.929,- | 900,- | 9,06 | 2.676,31 | 26,95 |
2. Zostření podmínek nápadu důchodů
rozšířením platnosti ustanovení
§u 109 zákona č. 221/1924 o pojmu invalidity,
dále ustanovení §u 114 zákona č.
221/1924, že nárok na vdovský důchod
má pouze vdova invalidní a konečně
ustanovení §u 112 téhož zákona
o starobním důchodu na horníky jest zcela
nemožné z těchto důvodů:
a) Zvláštnost, že invalidní důchod
náleží již při neschopnosti k povolání,
jest společná pojištění horníků
a pojištění soukromých zřízenců.
Horníci nemohli by pochopiti, že tentýž
zákonodárce horníky zbavuje téhož
samozřejmého dobrodiní, které přiznává
soukromým zřízencům, když práce
pojištěnců bratrských pokladen přináší
mnohem větší nebezpečí úrazu,
nemoci a invalidity a když jejich pracovní způsobilost
mnohem rychleji vypotřebuje. Zvláštní
risiko hornické práce musí býti vyjádřeno
zvláštním dávkovým systémem
a zvláštním opsáním pojmu invalidity
ve smyslu neschopnosti k povolání. Výnos
rakouského ministerstva orby ze dne 6. ledna 1905 č.
774/52 Amtliche Nachrichten, Beiblatt 1905 č. 2 vystihl
zcela správně sociálně-politický
účel a význam tohoto opsání
pojmu invalidity, když zároveň uvedl, že
ze zákona plyne právo bratrské pokladny,
přerušiti důchod pro výdělečnou
činnost důchodcovu. Výklad citovaného
výnosu ministerstva orby byl pojat do §§ů
11 a 19 zákona č. 242/1922. Horník, jehož
dlužno považovati za kvalifikovaného dělníka,
nenajde totiž, stane-li se neschopným svého
povolání, nikde kvalifikovaného zaměstnání;
najde-li práci, pak jest vždy sociálně
degradován; přiznání důchodu
pro případ neschopnosti k povolání
jest proto vyrovnáním sociální újmy
vzniknuvší sociální degradací,
které jest omezeno ustanovením §u 19. zákona
č. 242/1922.
b) Vdovy hornické měly vždy nárok na
vdovský důchod, aniž by jejich nárok
byl podmíněn jejich invaliditou. Ustanovení
§u 114 zákona č. 221/24 odůvodňuje
se vedle důvodů finančních tvrzením,
že bezpodmínečného vdovského
důchodu není třeba, jelikož ťžena
dělníka je zvyklá na výdělečné
zaměstnání a věnuje se mu namnoze
i za života mužova, čemuž u žen úředníků
neníŤ (viz Dr. Gallas ve zprávě min.
soc. péče o přípravné činnosti
pro úpravu a vybudování sociálního
pojištění z 30.července 1921 str. 27).
Toto odůvodnění nehodí se pro poměry
hornických rodin, jelikož manželka horníka
zpravidla není výdělečně činná;
proto platí obzvláště pro vdovy po hornících
námitka, kterou proti vázání nároku
na vdovský důchod podmínkou invalidity vdovy
pronesl člen ústavu francouzských matematiků
Ferdinand Dreyfus následujícími slovy (v
překladu): ťOpsání invalidity, které
jest u příjemce mzdy v určitém povolání
zcela rozumné, zdá se býti prazvlášť
elastické a nejasné, jedná-li se o hospodyně
věnující se výhradně domácnosti.
Patrně též neumožní žádná
statistika nikdy racionelní soustavy pojištění
proti hospodářské invaliditě osob
stojících mimo výrobní a obchodní
hospodářství.Ť (Internationale Rundschau
der Arbeit 1924/II str. 1109 násl.).
c) Jestliže § 112 zákona č. 221/24 činí
poskytování starobního důchodu závislým
na tom, zda pojištěnec nevydělá ani
třetinu toho, co vydělává tělesně
a duševně zdravý zaměstnanec téhož
odboru s podobným výcvikem, pak to u horníků
prakticky znamená úplné anulování
nároku na starobní důchod.
3. Snížením důchodů, zrušením
nároku na invalidní důchod při neschopnosti
k povolání a nároku na bezpodmínečný
důchod vdovský a praktickým zrušením
důchodu starobního národní hospodářství
by nijak nezískalo; osoby, jimž se důchod upírá
budou totiž uvrženy veřejnému chudinství
na obtíž, což má v zápětí
jednak stoupání obecných vydání
a proto i obecních dávek, jednak značné
zvýšení počtu chudiny tělesně
a mravně degenerované.
4. Nehledě k shora uvedeným důvodům
proti snížení důchodu a zostření
podmínek nápadu důchodu, byl by takovýto
způsob sanace výhradně na úkor horníků
a hornických pensistů a vdov a sirotků rušením
získaných práv, které vyvolává
mezi občanstvem rozruch a podlomuje důvěru
v právní řád. Proto nebylo v nižádném
státě ještě nikdy přikročeno
ke snížení důchodů a získaných
čák. Takovéto opatření muselo
by bezpochyby porušiti v zahraničí důvěru
v hospodářskou sílu a konsolidaci Československé
republiky.
II. Druhý způsob sanace jest zvýšení
příjmů za současného spravedlivého
rozdělení příspěvkového
břemena.
Náklad spojený se sociálním pojišťováním
patří k nákladům výrobním,
které vývojem se rozvrhnou z části
aneb úplně v cenách na spotřebitele.
Sociální pojištění zakládá
se na myšlence, že v ceně práce, mzdě,
mělo by býti započítáno i risiko
práce; jelikož však mzdy podle tohoto risika
odstupňovány nejsou a býti nemohou, zabezpečuje
sociální pojištění dělníka,
pro neproduktivní část jeho života,
která nastane nemocí aneb invaliditou a dále
jeho rodinu pro případ jeho úmrtí.
(Viz prof. dr. Engliš: Národní hospodářství
str. 428 a násl.) Nebezpečí hrozící
výdělečné neschopnosti dělníka
plyne částečně z jeho povolání
a částečně ze všeobecných
sociálních a zejména hygienických
a zdravotních poměrů. Pokud nebezpečí
spočívá v povolání, musí
celý náklad nésti dotčené výrobní
odvětví. Pokud nebezpečí se zakládá
na všeobecných poměrech, musí stát
přispívati k úhradě pojištění
proti touto nebezpečí. Při úrazovém
pojištění spočívá pojištěné
nebezpečí výhradně v povolání;
totéž platí sice ne úplně, avšak
z valné části v pojištění
nemocenském. Proto musí pro úrazové
a nemocenské pojištění opatřiti
potřebu pojištěnci a jejich zaměstnavatelé.
Mnohem větší jest podíl všeobecných
poměrů na hospodářských škodách
spojených se stářím, s omezením
výdělečné schopnosti a se smrtí,
pokud nevznikly úrazem podnikovým. Tímto
jest odůvodněn státní příspěvek
k invalidnímu, starobnímu, vdovskému a sirotčímu
pojištění (van der Borght, článek
ťAufbringung der MittelŤ ve Versicherungslexikon 1909
str. 131-136).
Jelikož příspěvky pro sociální
pojištění tvoří vlastně
součástku mzdy, kterou se odměňuje
risiko práce (viz dr. Engliš: Národní
hospodářství str. 431 násl.), bylo
by žádoucno, část příspěvků
připadající na pojištění
proti nebezpečí spojenému s povoláním
uložiti výhradně zaměstnavatelům,
takže k úhradě invalidního, starobního,
vdovského a sirotčího pojištění
by přispívali stát a zaměstnavatelé.
Aby se však neutlumily v dělnictvu vědomí
osobní odpovědnosti a zájem na celé
instituci a aby se udržovalo vědomí o skutečné
výši mzdy, do níž patří
též to, co stojí pojišťování
(dr. Engliš: 1.c.), ukládá se dělníkům
jistá část příspěvků.
Podle těchto zásad platných pro rozdělení
břemena nelze pojištěncům zajisté
uložiti většího břemena nežli
by museli nésti, kdyby bylo hornické pojištění
zřízeno jako pojištění nové
a bylo vybudováno na premiovém systému, tj.
kdyby zde nebylo nižádného starého břemena.
Potřebný větší náklad
musejí nésti zaměstnavatelé a národní
hospodářství (stát a konsum), a to
tím více, jelikož všechny okolnosti rušivší
finanční základy zaopatřovacího
pojištění hornického byly zapříčiněny
buď všeobecnými politickými a hospodářskými
poměry aneb jednáním báňských
podnikatelů. Tento názor zastával a určitě
vyslovil také ministr veřejných prací
prof. dr. Spina ve schůzi rozpočtového výboru
dne 11. listopadu 1926, když prohlásil, že pro
sanaci hornického pojištění přichází
v úvahu dva zdroje, a to zaměstnavatelé a
státní pokladna.
III. Volba systému úhrady. V sociálním
pojištění užívá se následujících
systémů úhrady:
1. Skutečná vydání na pojištění
v určité účetní periodě,
na příklad jednoho roku rozvrhnou se na osoby povinné
k placení příspěvků podle určitého
měřítka, na příklad podle hlav
nebo podle mezd. Tento systém úhrady nazývá
se systém rozvrhu potřeby určité účetní
periody.
2. Béře-li se ohled ne toliko na výdaje účetní
periody, nýbrž též na budoucí zatížení
z výplat důchodů napadlých v účetní
periodě, na příklad 5- nebo 10-leté,
takže se rozvrhnou úhradové kapitály,
tj. hodnota důchodů a jiných dávek
napadlých v účetní periodě
vypočtené podle zásad pojistné matematiky,
pak mluvíme o systému rozvrhu úhradových
kapitálů.
3. Premiový systém spočívá
v tom, že na základě hypotés o pravděpodobnosti
úmrtnosti pojištěnců a jich příslušníků,
invalidity a jiných kolektivních zjevů majících
vliv na vývoj sociálního pojištění
se předem stanoví podle zásad pojistné
matematiky průměrné pojistné (premie)
tak, aby hodnota všech v budoucnosti přiznaných
dávek byla kryta hodnotou veškerých příspěvků,
jichž se ústavu pojišťovacímu dostane
(viz důvodová zpráva k vládnímu
návrhu zák. o sociálním pojištění
tisk poslanecké sněmovny N.S.R. č. 4186,
1923 strana 110/111).
Soukromé pojišťování musí
býti vybudováno na premiovém systému
již proto, poněvadž nároky pojištěného
musejí býti splněny neodvisle od přírůstku
počtu pojištěnců po uzavření
pojišťovací smlouvy. Jinak se však věci
mají v povinném pojištění sociálním,
k němuž náleží i zaopatřovací
pojištění hornické. Premiový
systém předpokládá, že se poměry,
které byly výpočtům položeny
za základ, nemění (viz prof. Dr. Loewy, Versicherunglexikon
1924, str. 429, článek ťDeckungsmittelŤ).
Tento předpoklad lze učiniti při soukromém
pojišťování, které se týká
jednotlivé osoby. Sociální pojištění
netýká se jednotlivce, nýbrž kolektivity
a jest proto zřízeno na dobu neurčitou, teoreticky
nekonečnou; předpoklad, že se poměry
nezmění, jest proto již se zřetelem
na tuto okolnost mylný. Se zřetelem na okolnost,
že sociální zjevy nelze nižádným
výpočtem zychytnouti a že se důchody
sociálního pojištění musejí
přizpůsobiti změněným sociálním
poměrům, dospěla moderní věda
o sociálním pojištění k závěru,
že nelze systém premiový pro sociální
pojištění za všech okolností považovati
za vědecké Noli me tangere.
Systém rozvrhu jest pohyblivější a může
se přizpůsobiti kolísání hodnoty
peněz a nevyžaduje konečně thesaurace
kapitálu. Proti systému rozvrhu namítá
se plným právem, že ode dne, když se přiznávají
první pojistné dávky z nově zřízeného
pojištění potřeba každoročně
stoupá, jelikož přírůstek důchodů
jest větší nežli úbytek. Proto
musejí býti každoročně zvyšovány
příspěvky a to tak dlouho, až nastane
tak zvaná stabilisace, to jest stav, ve kterém přírůstek
a úbytek důchodů se vzájemně
vyrovnává. Tento nedostatek systému rozvrhu,
kterým se převaluje největší
část břemena na budoucí generace,
jest velmi vážný, pročež nelze
použíti systému rozvrhu při zřízení
nového sociálního pojištění,
což jest velmi důkladně dokázáno
v důvodové zprávě k návrhu
zákona o sociálním pojištění.
Avšak tento jediný vážný nedostatek
systému rozvrhu zde není při pojištění,
u kterého již nastal stav stabilisace čili
setrvačnosti. Že zaopatřovací pojištění
horníků se již v tomto stadiu nachází,
jest dokázáno v části pojistně-technické
této důvodové zprávy. Pokus zaváděti
na rychlo premiový systém ve starém pojištění,
které se nachází již ve stavu setrvačnosti,
pokud jde o přírůstek a úbytek důchodů,
znamenal by zavrhnouti výhody systému rozvrhového
a přijmouti nevýhody systému premiového.
Aby však bylo čeleno nebezpečí krisí
a jiných zjevů, které přivodí
náhlé zvýšení výdajů
a snížení příjmů snad
jen přechodně, musí býti příspěvek
vypočtený podle systému rozvrhu určen
tak, aby byla nahromaděna značná reserva,
která se postupně tak zvyšuje, že tvoří
konečně úhradu odpovídající
premiovému systému. Na tomto systému rozvrhu
s nahromaděním reserv jsou nyní vybudovány
v Německu sociální pojištění
všech odvětví a zejména i pojištění
hornické podle Reichsknappschaftsgesetzu, pensijní
zákon horníků v Uhrách a konečně
i návrh francouzského zákona o sociálním
pojištění.
Rozumí se samo sebou, že s matematického hlediska
jest každý systém úhrady v celku stejně
nákladný; o volbě systému úhrady
rozhoduje národohospodářská úvaha,
v jakém poměru má býti časově
rozvržen celkový náklad. Nynější
hospodářská situace vyžaduje, aby úhrada
byla rozdělena na dobu delší.
IV. Rozpočet. Úhrnná potřeba, která
se již nezvýší, poněvadž v
zaopatřovacím pojištění hornickém
již nastala stabilisace, činí:
k zapravení pojistných dávek ... Kč 161,000.000,
k zapravení výloh lombard. a výloh správních Ústřední bratrské pokladny Kč 9,000.000,
kterážto položka se sníží
po zaplacení lombardního dluhu na asi Kč
2,000.000.
Mimo tj. třeba tvořiti reservní fond jednak
k ochraně pojištění prit nepředvídaným
hospodářským otřesům, jednak
k postupnému převedení systému rozvrhu
v systém s hlediska pojistné matematiky nejdokonalejší.
Pro případ, že by bylo staré břemeno
(napadlé důchody a získané čáky)
zapraveno, činila by úhrnná roční
premie vypočtená podle premiového systému
Kč 830.- za každého člena. Měsíční
příspěvek činil by tudíž
za člena okrouhle Kč 70.-, který by platili
zaměstnavatel a dělník po polovici.
Při počtu 130.000 aktivních členů
činily by příspěvky:
a) zaměstnavatelů .Kč 54,600.000,
b) zaměstnanců .Kč 54,600.000.
K úhradě běžné roční
potřeby jest třeba ještě okrouhle Kč
60,000.000, kteroužto částku by musil podle
shora uvedených zásad pro rozdělení
břemena nésti stát.
Vedle již shora uvedených důvodů opodstatňujících
povinnost státu přispívati k hornickému
pojištění budiž poukázáno
ještě na následující okolnost:
Pro případ rozšíření platnosti
zákona z 9. října 1924 č. 221 Sb.
z. a n. na hornické pojištění musil
by stát platiti k důchodům státní
příspěvek podle §u 123 cit. zákona
č. 221/1924. Jelikož podle zákona o pojištění
u báňských bratrských pokladen se
neposkytuje státní příspěvek
k důchodům, snižuje se vlastně příspěvek
státu k sanaci hornického pojištění
o částky odpovídající státnímu
příspěvku podle §u 123 zákona
č. 221/1924.
Aby hornické pojištění bylo zabezpečeno
proti neočekávaným hospodářským
otřesům a aby bylo lze tvořiti dostatečné
reservy, musili by zaměstnavatelé platiti zvláštní
příspěvek po Kč 25.- za člena
a měsíc; při tomto zvláštním
příspěvku a počtu 130.000 členů
činil by příjem z tohoto titulu Kč
39,000.000 ročně.