Podle § 50, odst. 3, a §
51, odst. 6, zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15
ř. z. (služební pragmatiky) může
ústřední úřad při novém
neb opětném ustanovení úředníka
ve služebním poměru podléhajícím
služební pragmatice za zvláštních
okolností povoliti započtení určitého
období pro zařadění nebo postup do
vyššího stupně služného, pokud
se týče pro postup časový.
Jak již ze znění
citovaných zákonných ustanovení vyplývá,
lze jich použíti toliko výjimečně,
ustanovuje-li se úředník ve státní
službě za nějakých zvláštních
okolností, které okolnosti sluší však
pokládati za tak závažné, aby jimi bylo
přiznání vyššího než
počátečního služebního
platu
plně odůvodněno,ponechává tu
zákon volné úvaze příslušných
ústředních úřadů. Z toho
vysvítá, že zákon, připouštěje
možnost zmíněné výjimečné
úpravy služebních požitků jen za
podmínek právě uvedených, nejen předpokládá,
že nebude u všech státních úředníků
nebo u všech úředníků určité
kategorie neb oboru služebního postupováno
v té příčině stejně,
nýbrž naopak zde přímo vylučuje
stejný postup, při němž se nepřihlíželo
k individuelním zvláštním okolnostem
každého konkrétního případu.
Jestliže tedy ministerstvo pošt
a telegrafů, opírajíc se o § 20 svého
nařízení ze dne 14. dubna 1919, čís.
7215/II, podle něhož platí předpisy
služební pragmatiky subsidiárně také
pro zaměstnance státní poštovní
služby automobilové, započítalo v dohodě
s ministerstvy vnitra a
financí po volné úvaze všech závažných
okolností pouze některým zaměstnancům
zmíněného služebního oboru, podle
obdoby ustanovení § 50, odst. 3, a § 51, odst.
6, služební pragmatiky nějaká období
pro postup do vyšších požitků, nelze
v tom zajisté spatřovati
ani postup, jenž by neodpovídal cit. zákonným
předpisům, ani nedostatek blahovůle příslušných
ministerstev vůči zaměstnancům poštovní
služby automobilové.
Řečeným zákonným
ustanovením odpovídající míra
této blahovůle může býti arci
jednotlivými resortními ministerstvy posuzována
různě. Ustanovuje-li proto zákon o úsporných
opatřeních ve veřejné správě
ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n., v §u
7, a stejně i platový zákon v §u 142,
a to pod sankcí právní neúčinnosti,
že započtení určité doby do postupu,
na něž zaměstnanec nemá právního
nároku, vyžaduje souhlasu ministerstev vnitra a financí
vidno z toho, jaký důraz klade zákon
na to, aby tu vedle příslušných resortních
ministerstev,jež mohou posouditi věc zhusta jen se
svého resortního hlediska, neznajíce
poměrů v resortech jiných, v zájmu
jednotného postupu v celé státní
správě a v neposlední řadě
též v zájmu finančních prostředků
státních spolurozhodovala i ministerstva vnitra
a financí jakožto orgány k jednotnému
řešení státně-zaměstnaneckých
otázek,
pokud se týče k hájení zájmů
státních financí v prvé řadě
povolané.
Kdyby však ministerstva vnitra
a financí vždycky, jak to žádá
interpelace, měla jen projevovati souhlas s návrhy,
které v té příčině
činí to nebo ono odborné ministerstvo, bez
ohledu na to, jak se obdobné případy posuzují
v jiných oborech státní správy
a jaké důsledky by to které navržené
opatření mělo se zřetelem na státní
finance a na zákonem vytčený požadavek,
aby úkoly státní a veřejné
správy vůbec byly obstarávány co nejhospodárněji,
postupovala by přímo proti intencím výše
uvedených zákonitých předpisů,
jež by zajisté neměly nijakého smyslu,
kdyby měly bíti dodržovány toliko po
stránce formální.
Za vylíčeného
stavu věci nemají podepsaní ani možnosti,
ani důvodu, aby v záležitosti, které
se tato interpelace týká, učinili nějaká
další, dosavadní postup ministerstev vnitra
a financí pozměňující opatření.
Ministerstvo vnitra hned po pohromě
na Kojetínsku a Konicku poskytlo pro obce, o nichž
se interpelace zmiňuje, nezbytné podpory okamžitě.
Na podkladě šetření,
jež bylo provedeno se všemožným urychlením,
byly pak poukázány potřebné podpory
další, jež s podporami okamžitými
dosáhly částky 1/4 mil. Kč přesahující.
Tábor lidu konaný dne
1. Května 1927 v Hustu rozpuštěn byl intervenujícím
policejním úředníkem teprve po opětném
bezvýsledném upozornění předsedy
schůze přesně podle předpisů.
Stráži bezpečnosti, jejíž členové
byli řádně opatřeni čísly
na helmicích, dán byl rozkaz k zakročení
rovněž teprve po několikeronásobném
vyzvání přítomných ku klidnému
rozejití se. Shromážděný dav
měl možnost se okamžitě rozejíti,
neboť z náměstí jest východ
třemi širokými ulicemi a jednou užší.
Přes to však, že zákrok stráže
dál
se v mezích zákona, kladl dav ten odpor kameny,
holemi ba i noži. Svědčí o tom fakt,
že bylo několik strážníků
zraněno. Byl-li při tom i pan poslanec Sedorjak
poraněn, nestalo se tak zakročující
stráží, nýbrž spíše
některým z přítomných
protivníků, poslanecká
imunita nebyla však nijak porušena. Kdyby byl zůstal
u intervenujícího úředníka,
byl by ho tento zajisté vzal v ochranu.
Nemám proto příčiny
k dalšímu opatření.
Resoluci, v níž
vláda se vybízí, aby co nejdříve
předložila osnovu zákona, jíž se
upravuje nově otázka certifikatistů, bylo
již vyhověno a příslušný
zákon uveřejněn ve Sbírce zákonů
a nařízení pod č. 54 ex 1927.
Pokud jde o další dvě
resoluce, v nichž se vládě ukládá,
aby vzala ohled při obsazování míst
služební třídy III. v prvé
řadě na úředníky-certifikatisty
a při obsazování volných míst
ve státní službě na rotmistry certifikatisty,
přihlíží se při propůjčování
služebních míst, o něž jde, ceteris
paribus k certifikatistům, pokud tomu nebrání
zákonné předpisy. Rotmistři z povolání
- certifikatisté,
i když nebudou moci uplatniti svého certifikátu,
nejsou na své existenci nijak ohroženi, neboť
jest o ně jako o vojenské gážisty mimo
služební třídu trvale postaráno
platovým a zaopatřovacím zákonem.
Kromě toho poskytuje vojenská správa možnost
rotmistrům
certifikatistům, kteří dovršením
45. roku svého věku nemohli bez vlastní viny
výhod certifikátu plně využiti, státi
se důstojníky služeb, tj. vojenskými
gážisty v služebních třídách.
Obzvláštních výhod při jmenování
rotmistrů z povolání důstojníky
dostává se bývalým příslušníkům
čs. zahraničního vojska.
Naproti tomu nelze vyhověti
resoluci, v níž se vládě ukládá,
aby při všeobecném převodu úředníků-certifikatistů
do nových platových stupnic vzala v úvahu
celou jejich skutečnou vojenskou i civilní služební
dobu, při nejmenším však aby jim byla
prominuta čekatelská doba.
Resoluce tato není totiž
v souhlasu se zákonem, který vychází
ze zásady zachování práv, nabytých
v den účinnosti zákona, upouštěje
od jakýchkoliv přesunů, zejména i
vzhledem k tvrzeným křivdám, způsobeným
započtením a propočtením služební
doby. Provedení této resoluce znamenalo by výhodnější
převod certifikatistů než ostatních
úředníků se stejnými postupovými
nároky v den účinnosti zákona.
Pro takový převod není opory v zákoně.
Hromadná repatriace bývalých
válečných zajatců prováděla
se na státní útraty do konce roku 1923. Československá
vláda ustanovila tehdy v Moskvě, Leningradě,
Charkově, Kijevě, Tiflisu, Batumu, Tomsku a Vladivostoku
své repatriační komisaře, kteří
v sovětských časopisech a prostřednictvím
sovětských úřadů upozorňovali
československé příslušníky
na možnost repatriace. Repatriační komisař
v Tomsku navštívil všechna důležitější
místa střední Sibiře a zvláštní
delegát byl vyslán na Dálný východ
za účelem provedení repatriace, takže
možno
říci, že všem zajatcům až
na celkem nepatrné výjimky byla dána možnost
vrátiti se s tehdejšími hromadnými
transporty do vlasti.
V interpelaci se uvádí,
že v Rusku se nalézá ještě
1500-2000 zajatců, čsl. Příslušníků.
Není známo, na základě kterých
dat se dospělo k této cifře, musí
se však naproti tomu konstatovati, že zastupitelství
Československé republiky v Moskvě odhaduje
počet československých příslušníků,
bývalých zajatců, kteří by
se chtěli vrátiti do vlasti a jimž je z různých
příčin tomu zabráněno,
asi na 150 osob. Tento odhad opírá se o skutečnost,
že v celém SSSR je zavedena povinná registrace
cizinců. Všem cizím státním občanům
byla stanovena lhůta k opatření řádných
průkazních dokumentů, čímž
stalo se jim nevyhnutelným ohlásiti se u svých
zastupitelských
úřadů. Nutno však při tom také
upozorniti na fakt, že mnozí zajatci přijmuli
z různých příčin státní
občanství SSSR, aniž by byli z československého
státního svazku propuštěni. Ti ovšem
vymykají se nejen evidenci, ale i ochraně československého
zastupitelství, poněvadž sovětské
úřady pokládají je za své občany
a jakoukoliv intervenci v jejich prospěch odmítají.
Je možno, že jednotlivci se obracejí na rakouské
nebo německé zastupitelské úřady,
jsou to však zpravidla ti, kdož nemají přesných
dat
o své nynější státní příslušnosti
nebo jichž státní příslušnost
je vůbec sporná. Proto zastupitelské úřady
všech států vyšetří nejprve
státní a domovskou příslušnost
a když jim byla domácími úřady
potvrzena, pečují o repatriaci dotyčné
osoby, v opačném případě
předají projednání věci zastupitelskému
úřadu domovského státu repatriantova.
Děje se tak podle zásadních pravidel mezinárodního
práva, úřady všech států
takto postupují a uvádění jakýchkoliv
jiných příčin a důvodů
je zkreslování skutečného stavu věci.
K informaci pánů
interpelantů nutno podotknouti, že značné
obtíže vznikají repatriantům, když
již cestovní pas od zastupitelského úřadu
obdrželi. Dosažení povolení k odjezdu
z SSSR (výjezdného visa), zvláště
je-li repatriant ženat a odjíždí-li s rodinou,
vyžaduje někdy až 6 měsíců
a československé zastupitelství je často
nuceno intervenovati u moskevských centrálních
úřadů, aby záležitost byla u
provinciálních úřadů v zájmu
československého občana rychleji vyřízena.
Oženivším se zajatcům vznikají
těžkosti
proto, že manželka nenabyla sňatkem státního
občanství manželova, nýbrž zůstala
příslušnicí sovětskou.
Rovněž je nesprávno,
že by zastupitelské úřady nepostupovaly
s potřebnou energií a obezřetností
při pátrání po osudu válečných
zajatců, kteří zůstali v Rusku.
O každém zajatci, jehož jméno bylo zastupitelskému
úřadu udáno, provede se úřední
pátrání na všech místech, kde
možno doufati v získání bližších
zpráv o něm.
Přes to, že hromadná
repatriace na státní útraty byla koncem roku
1923 skončena, povoluje ministerstvo sociální
péče od případu k případu
podpory na odcestování do vlasti, je-li prokázáno,
že zajatec nemohl se zúčastniti repatriace
hromadné následkem nezaviněných a
uvážení zasluhujících okolností
(onemocnění, pobyt na odlehlé samotě,
kde
se o možnosti návratu nemohl dověděti
apod.).
Ti, kdož dobrovolně se
rozhodli v Rusku zůstati a vědomě nepoužili
v letech 1921-1923 možnosti vrátiti se do vlasti,
musí si ovšem následky svého rozhodnutí
nésti sami.
Pokud se týče spolupráce
s Pomocným a podpůrným spolkem bývalých
válečných zajatců v Liberci konstatuji,
že uvedený spolek je s ministerstvem zahraničních
věcí ve styku a že se projednávání
všech přednesených záležitostí,
týkajících se jednotlivých zajatců
věnuje všestranná péče, takže
každé
další opatření v této příčině
odpadá.
Při vylíčeném
stavu věcí dlužno tvrzení o neochotě
československých zastupitelských úřadů
v Rusku vůči bývalým válečným
zajatcům co nejdůrazněji odmítnouti
jako neodůvodněné a tendenční.
Okresní správa politická
v Krnově, vykonávajíc
tiskovou přehlídku časopisu "Jägerndorfer
Zeitung", zabavila č. 31 tohoto časopisu ze
dne 17. dubna 1927 pro místo článku "Trübe
Ostern" v interpelaci doslovně otištěné,
shledavši v něm skutkovou podstatu trestného
činu podle § 14, čís. 5 zákona
na ochranu republiky.
Zemský soud v Opavě
jako soud tiskový zabavení s týchž
důvodů potvrdil. Jde tedy o rozhodnutí soudní,
jež možno měniti jedině pořadem
instancí soudních.
Okolnost, že zabavený
článek otištěn byl bez pozastavení
v jiných časopisech, nedokazuje nesprávnost
postupu okresní správy politické v Krnově,
kdyžtě sám soud uznal oprávněnost
zabavení.
Vzhledem k tomu není
důvodu k nějakému opatření.
Správa státních
lesů a statků v Ostrově u Karlových
Varů spravuje skutečně, jak v odst.
4 interpelace jest uvedeno:
1. zámeckou budovu
1. budovu "Bílý Dvůr" (bývalá budova princů) a
1. vedle úředních
budov ještě několik malých dělnických
domků, které jsou ovšem dělníky
správy obydleny.
Podle nadační listiny
ze dne 19. března 1802, potvrzené českým
zemským guberniem v Praze dne 6. května 1802
a zanesené v zemských deskách dne 1.
července 1802 Tom. 475. Instr. sub Lit. P 30, jest patronát
hospitálu a jeho správa zajištěna správě
státních lesů a statků v Ostrově.
V zámecké budově
bydlí:
1. přednosta uvedené správy lesní rada Zima, který používá 5 pokojů s kuchyní, spíží a koupelnou,
1. účetní K. Siegel,
1. lesní V. Hanzel,
1. výpomocná síla Stanislav Hüml,
1. četnický strážmistr Petrásek,
1. vdova Gieslová,
1. vdova M. Schmidtová a
1. vdova M. Kaderschafková,
1. dále jest umístěna v zámecké budově obecná škola s čsl. jazykem vyučovacím a
1. mateřská škola česká,
1. Konečně bydlí
tam služebná spolku "Sociální ochrana
státních zaměstnanců v Praze",
kterémužto spolku jsou všechny osttní
zbývající místnosti smlouvou
ze dne 21. Dubna 1922 pronajaty.
V budově "Bílý
Dvůr" (bývalé budově princů)
bydlí zahradník, další místnosti
jsou vyhrazeny pro sezonní dělnictvo, které
bylo v době intensivní polní práce
dočasně zaměstnáno v Dolním
Brandu a tamtéž přechodně umístěno
v dělnické budově u státní
mlékárny. Místnosti v budově
"Bílý dvůr" jsou vzhledem na jich
stav k trvalému ubytování bez nákladných
adaptací nezpůsobilé.
Reservní byt v uvedené
budově jest určen pro přechodné ubytování
přespolních řemeslníků, topičů
mláticího stroje apod. od případu
k případu zaměstnaných.
Že se po požáru
dostavily do úřadovny správy státních
lesů a statků 2 deputace, jest správné.
V čele jedné deputace,
žádající byty v zámku, byl
obecní tajemník O. Reinwarth. Byty jí však
nemohly býti přiděleny, poněvadž
v zámku není žádných volných
místností.
Když pak brzy na to přišel
do úřadovny správy státních
lesů a statků v Ostrově pohořelý
přespolní listonoš Jiří Toušek
s obzvláštním vzkazem od obecního
tajemníka O. Reinwartha, byla mu přidělena
po bedlivém uvážení pro jeho čtyřčlennou
rodinu lesním radou Zimou v budově hospitální
výslovně dočasně 1 místnost,
která t. č. byla volná.
Deputaci druhé, která
za nedlouho na to reklamovala byty znovu, byla vykázána
ještě jedna místnost v hospitálu,
která byla obsazena vdovou Annou Hainovou.
Více místností
zde nebylo. Když pak deputace naléhala dále
na příděl bytů, míníc
nejčetnější rodinu (7 členů)
Karla Stohwassera umístili ve státním hostinci
"u Francouze", svolila k tomu správa státních
lesů a statků po delším jednání.
Podotýká se však,
že posléze uvedenou rodinu chtěla státní
správa dříve umístiti v budově
státní mlékárny v Dolním
Brandu, učinivši příslušný
návrh druhé deputaci, která se nabídla,
že bližší projedná sama, neb K. Stohwasser
s nájemcem mlékárny Schwagrem, K. Stohwasser
však bytu v mlékárně nepřijal
z důvodu, že jest zaměstnán v továrně
Roberta Wolfa a nemůže při své práci
býti vzdálen od tohoto podniku, ačkoliv mlékárna
jest vzdálena od továrny pouhých 20 minut.
Ve státním
hostinci byla rodina Stohwasserova ubytována od 16. do
30. května 1927. Na stížnost nájemce
státního hostince Lenharta, že nemůže
míti uvedenou rodinu v hostinci, poněvadž
mu kazí obchod, a poněvadž zadal veškeré
místnosti divadelní společnosti Weber, byla
po váhání i tato rodina umístěna
v hospitálu velkostatku Ostrova v reservované
místnosti, určené pouze pro nemocné.
Umístění pohořelých
v hospitálu stalo se však s podmínkou,
že obec dá správě státních
lesů a statků písemné prohlášení,
že se veškeří přechodně
ubytovaní pohořelí před zimou 1927
z hospitálu vystěhují, na kteréžto
prohlášení však správa do dnešního
dne marně čeká.
Z uvedeného jest zřejmo
Ad 1. Že správa státních
lesů a statků v Ostrově nemůže
ubytovati další pohořelé, poněvadž
nemá v zámku volných místností
a místnosti v bývalé budově "princů"
nejsou obyvatelné a kromě toho jsou reservovány
pro přechodné ubytování přespolních
topičů, event. dalších potřebných
řemeslníků.
Ad 2. Veškeré správy
státních lesů a statků vycházely
a vycházejí podle možnosti vstříc
místním i okolním poškozencům
a to v rámci své pravomoci. To učinila
také správa státních lesů a
statků v Ostrově, která nemohla projeviti
další ochotu vůči pohořelým
z důvodů výše uvedených.
Ad 3. Odevzdati správu hospitálu
městskému úřadu v Ostrově
není možno z důvodů zásadních.
Podle platných zákonných
ustanovení smějí se veřejné
sbírky konati pouze po předchozím úředním
povolení a jest povinností úřadů
politických zakázati výkon sbírek
bez povolení konaných, konfiskovati jejich výtěžek
a zakročiti proti sběratelům.
Udíleti povolení ke
sbírkám - jako byla sbírka ve prospěch
anglických horníků -, jichž výtěžek
má připadnouti k účelům
humánním nebo kulturním mimo území
státní, je vyhrazeno ministerstvu vnitra, jehož
však žádost o povolení sbírky
takové nedošla.
Jestliže tedy podřízené
úřady politické konaly šetření
o veřejné sbírce, pořádané
bez úředního povolení, plnily pouze
povinnost, jakou jim ukládají platné předpisy.
Vor Ende des Jahres 1926 wurden ähnlich
wie in früheren Jahren den Beamten der politischen Verwaltung
auf Rechnung des Kredites der Rubrik des Voranschlages "Remunerationen
und Aushilfen" einerseits Remunerationen für auâerordentliche
Arbeiten, anderseits Aushilfen gewahrt.
Für die Zuerkennung von Remunerationen
für außerordentliche Arbeiten waren maâgebend
die Verantwortlichkeit des versehenen. Postens, der Erfolg der
Tätigkeit, die aâuerordentliche Arbeit und der besondere
Fleiâ, bei der Gewährung von Aushilfen wurde auf die
persönlichen und materiellen. Verhältnisse des betreffenden
Angestellten, insbesondere auch auf die Schädigung, die er
dadurch erlitten hat, daâ er in den auâerordentlichen
Nachkriegsverhältnissen dienstlich aus einem Orte wegversetzt
wurde, wo er die Möglichkeit einer billigeren.
Lebensführung hatte, Rücksicht genommen, Die Nationalität
der Beamten entschied nicht, und es erhielten sowohl Remunerationen
als Aushilfen die Bediensteten čechischer und deutscher
Nationalität nach den gleichen Grundsätzen.