Na shora uvedenou interpelaci sděluji:
Nynější řetězový most
přes Labe mezi Děčínem a Podmokly
zřízený v roce 1855 zvláštní
akciovou společností, která vybírala
mostné, byl roku 1915 značně poškozen
požárem dřevěné mostovky a po
důkladné rekonstrukci byl převzat v roce
1916 na žádost akciové společnosti i
zástupců obyvatelstva do správy a udržování
státu.
Poněvadž most jak co do šířky,
tak i co do nosnosti nevyhovuje požadavkům dopravy,
koná státní správa jíž
šetření o přestavbě mostu a zařídila,
aby otázky s tím souvisící byly projednány
při informativním řízení za
účastí zájemníků.
Aby do výstavby nového mostu byla zabezpečena
doprava po mostě nynějším, bude tento
prohlédnut a budou učiněna veškerá
potřebná bezpečnostní opatření.
V Praze dne 31. května 1927.
Dr. Spina v. r.
Páni poslanci L. Wenzel a druhovia podali pod číl.
tlače 840/X interpeláciu na ministrov vnútra,
obchodu a spravedlnosti v záležitosti prípustnosti
a použivania pätimocných slúčenin
antimonu k výrobe smaltovaného nádobia.
Predovšetkým treba - pokiaľ interpelácia
svedčí ministrovi vnútra - poukázať
k tomu, že otázka používania určitých
prostriedkov pre smaltovanie nádobia náleží
do súboru otázok upravených zákonom
zo dňa 16. januára 1896, č. 89r. z. ex 1897
o obchodu potravinami a niektorými predmetami dennej potreby,
resp. zák. čl. XIV/1876, ktorým upravené
bolo zdravotníctvo, a prevádzajúcimi predpismi
k týmto zákonom vydanými. Citované
zákony ako zákony zdravotné prevádza
po zriadením ministerstva verejného zdravotníctva
a telesnej výchovy toto ministerstvo miesto ministerstva
vnútra a to vo shode so súčastnenými
ministerstvami.
Z toho dôvodu podáva odpoveď minister verejného
zdravotníctva a telesnej výchovy spolus ministrom
obchodu a ministrom spravodlnosti.
O veci samej sa uvádza:
Ako o potravinách vôbec, existují u nás
tiež o smaltovaní nádobia, určeného
ku používaniu pri potravinách, nestejné
predpisy jednak v Čechách, na Morave a vo Sliezsku,
jednak na Slovensku a v Podkarpatskej Rusii.
V prvej čiastke nášho štátu prichádza
tu v úvahu § 8. zákona zo dňa 16. januára
1896, čís. 89 r. z. ex 1897, kde je stanovené,
že látiek, ktorých dosiaľ nepotrebuje
sa k výrobe nádobia určeného k jiedlu,
pitiu, vareniu, uschovávaniu potravin, potom náradia,
váhových misiek, mier a iných meriacích
prístrojov, ktorých užívané má
byť pri potravinách, nesmie sa prv k výrobe
týchto predmetov upotrebiť, dokiaľ ministerstvo
vnútra (teraz ministerstvo zdravotníctva) nevysloví,
že sa ich môže užívať. Spôsobom
nariadovacím má byť stanovená taxa za
prezkúmanie látiek v prvom odstvci tohoto §u
rečených, ktoré vykonať dá ministerstvo
vnútra (teraz ministerstvo zdravotníctva) k žiadosti
strany.
Vlasný zákaz používania slúčenin
antimonia k výrobe nádobia pre potraviny obsiahnutý
je v ministerskom nariadení za dňa 29. júna
1906, čís. 132 r. z., ktorým bolo novelizované
ministerské nariadenie zo dňa 13. októbra
1897, čís. 235 r. z., takže následkom
toho znie prvý odstavec bodu 4 § 1. týchto
nariadení takto:
§ 1.
Nádobia k vareniu, k jiedlu a k pitiu, miery na tekutiny,
náčiniu k jiedlu, ktorého sa užívá
za hračku detskú, nesmie:
4. opatrené byť polevom, alebo smaltom, který
za varu pol hodiny trvajúceho s octom vo 100 dieloch podľa
váhy 4 diely kyseliny octovej podľa obsahujúcom,
spúšťa olovo v ocot tento, alebo za použitia
slúčenin zinku alebo antimonu bol zhotovený,.
Codex alimentarius, ktorý bol vydaný len ako pomôcka
pre orgány, ktorým prísluší dozor
nad potravinami, výnosom bývalého rakúskehoministerstva
vnútra zo dňa 13. apríla 1911, čís.
1670/S, obsahuje ohľadne používania antimonu
pre smalt na nádobie len to, čo bolo svrchu uvedenými
nariadeniami stanovené.
Predpisy, platné na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi, menovite
obežník býv. uhor. ministra vnútra zo
dňa 6. júna 1889, čís. 34652, ktorý
zaoberá sa obdobným predmetom ako uvedené
ministerské nariadenia, nezmieňuje sa vôbec
o používaní slúčenin antimonu
ku smaltovaniu nádobia, a není tedy na území
nášho štátu, kde tento oběžník
dosiaľ platí, používanie týchto
slúčenin zakázané.
Už to, že zákaz používanie antimonu
ku smaltovániu nádobia bol pojatý len v roku
1906 do novely ministerského nariadenie čís.
235/1897 r. z., svedčí pre to, že v dobe vydanie
ministerského nariadenia čís. 132/1906 r.
z. boly tu vážne dôvody zdravotné, pre
ktoré bol zákaz používania antimonu
vydaný. Nebol-li v bývalých Uhrách
vydaný predpis stejného obsahu, nútne je
to označiť s hľadiska zdravotného ako
nedostatok.
Chemický priemysel je v neustálom pokroku a jest
zaisté povinnosťou štátnej správy,
aby platné predpisy, menovite pokiaľ obsahujúručité
zákazy, prispôsobovaly sa novým poznatkom
výroby.
Pri tom nútne je však postupovať obozretne a
s plným ohľadom nie len na prospech priemyslu, ale
aj na bezpečnosť zdravia obyvateľstva, menovite
ide-li o predmety tak všeobecne používané,
ako i smaltované nádobie.
Od štátného prevratu v r. 1918 došla do
ministerstva verejného zdravotníctva a telesnej
výchovy len jediná žiadosť s kruhov priemyslových
za povolenie, aby smela byť používaná
ku smaltovaniu nádobia látka, která obsahovala
mimo inej tiež slúčeniny antimonu. Žiadosť
tá musela byť však vzhľadom k platným
predpisom zamietnutá. V poslednej dobe došla žiadosť
druhá, a to od obchodníka techniskými potrebami,
za povolenie ku predaju takéhoto podobného smaltovacieho
prostriedku. O tejto druhej žiadosti není dosiaľ
rozhodnuté.
Ačkoľvek je v interpelácii uvedená práca
prof. Švagra o prípustnosti niektorých antimonových
slúčenin pre smaltovanie nádobia, veľmi
vážným dokumentom, predsa nemožno jedine
na jej základe meniť platné nariadenia, ale
bude potreba konať vo veci eště ďalšie
šetrenie.
Ministerstvo verejného zdravotnictva a telesnej výchovy
zahájilo už v tom smeru príslušné
kroky, a prekáže-li sa názor odborníkov
v interpelácii uvedených správným
nezabudnú podpísaní ministry navrhnúť
vláde zmenu příslušných predpisov,
berúc náležitý zreteľ k záujmom
a konkurenčnej schopnosti nášho primyslu.
V Prahe, dňa 23. mája 1927.
Oběžník ze dne 7. srpna 1926, č. 52.578
je interní instrukcí k urychlenému provedení
ústavního zákona č. 152/1926 a neobsahuje
nic protizákonného.
Ukládá-li se úřadům I. stolice,
aby podaly zprávu o žadateli v ohledu politickém
, neznamená ro vyšetřiti stranickou politickou
příslušnost žadatele, nýbrž
politicku způsobilost jeho státi se československým
státním občanem, tak jak k ní zákona
sám v §u 1 odst. 3 výčtem vylučujících
důvodů bere zřetel. K tomuto vyšetření
z úřední moci jest úřad netoliko
oprávněn nýbrž i povinen a může
je provésti všemi průvodními prostředky,
připustnými podle zásad správního
řízení a tudíž - shledá-li
to vhodným - i použitím četnictva.
Ani v tom, že se požaduje také zpráva
o národnosti žadatelově, nelze spatřovati
nějaké nezákonnosti, ježto toto zjištění
nemá jiného účelu než získati
materiál pro statistiku populační.
Příslušnost k určité národnosti
nebo k určité politické straně není
a nemůže býti - byly-li splněny veškeré
předepsané zákonné podmínky
- příznivému vyřízení
žádosti na překážku. Jinak mohla
by se domáhati stranu stížností na nejvyšší
správní soud zrušení takového
rozhodnutí. Interpelace ostatně neuvádí
ani jediného konkrétního případu,
kde by národnost žadatelova nebo příslušnost
jeho k některé politické straně byla
příčinou zamítnutí nároku
na státní občanství.
Rovněž nelze nezákonnost spatřovati
v tom, že uvedeným oběžníkem ukládá
se úřadů, aby podaly zprávu o rodinných,
majetkových a výdělkových poměrech
a navrhly, v jaké výši by žadateli měla
býti vyměřena dávka za udělení
státního občanství.
Uložení dávky není nikterak na překážku
ustanovení §u 6 ústavního zákona
152/1926 - jak páni interpelanti za to mají - neboť
paragraf ten nestaví osoby, jimž bylo podle tohoto
zákona uděleno státní občanství,
na roveň osobám, jež státními
občany československými byly již 28.
října 1918, tedy od doby, kdy proveden byl naturalisační
akt, jenž předpokládá dle zákona
ze dne 16. prosince 1926, čís. 253 Sb. z. a nař.
hotové zaplacení dávky.
Kdyby osoby podle zákona 152/1926 naturalisované
měly býti od dávky osvobozeny, musilo by
tak výslovně - jakožto výjimka ze zákona
č. 53/1925 a 253/1926 - býti stanoveno. To však
se nestalo, naopak, jak z přípravných materiálií
k zákonu tomu je zřejmo, bylo od původního
úmyslu, zprostiti tyto osoby dávky v ústavně-právním
výboru poslanecké sněmovny upuštěno.
Poněvadž tedy oběžník č.
52578/1926 nikterak neporušuje zákona, naopak jeho
provedení urychluje, nemá příčiny,
abych jej z tohoto podnětu odvolal.
V Praze dne 31. května 1927.
Podle § 5 vyhlášky správce zemské
správy politické v Opavě ze dne 12. března
1919, č. 351 z. z. jest velitel četnické
stanice oprávněn zkoumati předpoklady pro
vydání osvědčení pro malý
pohraniční styk, zejména ve smyslu §
3 cit. vyhlášky, resp. § 1 vyhlášky
zemské správy politické v Opavě ze
dne 28. května 1919, č. St. 351/97 a vidovati toto
osvědčení teprve tehdy, není-li proti
vystavení, resp. prodloužení žádných
pochybností.
Byl tedy velitel četnické stanice v Dobré
Vodě strážmistr Fišer nejen oprávněn,
ale i povinen potvrzení prodloužení osvědčení
Rudolfa a Marie Pietrzykových odmítnouti, měl-li
pochybnosti proti udělení, resp. prodloužení
osvědčení pro malý pohraniční
styk shora uvedených osob.
Způsob, jakým to strážmistr Fišer
učinil, nebyl ovšem správný; byl proto
jmenovaný strážmistr v tom směru poučen.
Že by četnictvo šikanovalo obyvatelstvo při
potvrzování osvědčení pro malý
pohraniční styk nebylo zjištěno; interpelace
neuvádí pro to také žádných
konkrétních případů. Nemám
proto důvodů k nějakému opatření
v tomto směru.
V Praze dne 19. května 1927.
Durch die gepflogenen Erhebungen wurde nicht
festgestellt, daß die Gendarmeriestation in Haatsch bei
der Bestätigung der Bescheinigungen für den Grenzverkehr
willkührlich oder parteiisch zum Nachteile der Angehörigen
der deutschen Nationalität vorgegangen wäre. Es wurde
auch nicht festgestellt, daß die Bescheinigugn für
den Grenzverkehr einem čsl. Staatsangehörigen deutscher
Nationalität grundlos verweigert worden wäre. Es sind
in dieser Richtung auch keine Beschwerden bei den vorgesetzten
Behörden eingelangt.
Was die in der Interpellation angeführten
Fälle anbelangt, wurde erhoben, daß ohann Morcinek
udn Johann Riemer die Notwendigkeit einer häufigen Grenzüberschreitung
nicht nachweisen konnten, und sie habe, obwohl si mit ihrem Ansuchen
um eine Dauerbescheinigung für den Grenzverkeh an die politische
Bezirksverwaltung in Hultschin verwiesen worden sind, dies nicht
getan.
Johann Karaš, dem eine Bescheinigung für
den Grenzverkehr auf die Dauer von 5 Monaten ausgefolgt worden
ist, hat sich gegen diese Verfügung der politischen Bezirksverwaltung
in Troppau nicht beschwert und es war daher den vorgesetzten Behörden
keine Möglichkeit geboten, die verlangte Abhilfe zu schaffen.
Alfred Morcinek und dessen Gattin haben niemals
um eine Dauerbescheinigung für den Grenzverkehr angesucht.
Dem Josef Slaný konnte die Bescheinigung
für den Grenzverkehr nicht ausgestellt werden, weil er sich
in Ratibor aufhält und für die Ausstellung der Bescheinigung
die reichsdeutsche Behörde zuständig ist.
Bei diesem Stande der Angelegenheit habe ich
keine Gründe zu irgendeiner Verfügung.
Prag, am 24.
Mai 1927.
Bei Festsetzung der amtlichen Bezeichnungen
von Gemeinden und Ortschaften in der Slovakei und in Podkarpatská
Rus werden gemäß den Gesetze vom 14. April 1920, S.
d. G. u. V. Nr. 324, unterden dort angeführten Voraussetzungen
auch die deutschen und ungarischen Bezeichnungen festgesetzt werden.
Ich teile jedoch nicht die Anschauung der Interpellation, daß
der Vorbehalt des Artikels 2, Abs. 1, in fine dieser Regierungsverordnung
dem Verfassungssprachengesetz wideraspricht, denn das Sprachengesetz
bezieht sich nicht auf die Ortsbenennungen.
Dei vorgenommenen Erhebungen haben nicht gegeben,
daß die Verwaltungsbehörden in der Slovakei und in
der Podkarpatská Rus den Gemeinden mit einer Minderheitseinwohnenschaft
Hindernisse in den Weg gelegt hätten, ihren Standpunkt zu
der Benennung der Gemeinde auszusprechen oder die zuläßigen
Rechtsmittel zur Anwendung zu bringen. Die Interpellation führt
keine konkreten Fälle an, aus denen man sich vom Gegenteil
überzeugen könnte. Das Ministerium des Innern stimmt
vollständig mit der Ansicht der Interpellation überein,
daß die Benennung der Gemeinde keine solche Angelegenheit
ist, die aus der Wirksamkeit der Gemeinde überhaupt ausgeschlossen
wäre, und hat selbst in zahlreichen Fällen die Meinung
der Gemeinde eingeholt. Allerdings erkennt das Gesetz Nr. 266/1920
der Gemeinde keine entscheidende Ingerenz in dieser Sache zu.
Insoweit sich im Gebrauche der Ortsbezeichnungen
in der Slovakei und in Podkarpatská Rus einige Unstimmigkeiten
und Unregelmäßigkeiten zeigen, werden diese von selbst
verschwinden, sobald das im Druck befindliche amtliche Ortsverzeichnis
publiziert sein wird, denn dann werden alle Ämter verpflichtet
sein, ausschließlich die in dem amtlichen Verzeichnisse
angeführten Benennungen anzuwenden.
Prag, den
19. Mai 1927.