Rozhodnutí konference velvyslanců ze dne 28. července
1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši
bylo osobám, které získaly podle tohoto rozhodnutí
státní příslušnost polskou, zaručeno
právo v jednoroční lhůtě, počínajíc
dnem 28. července 1920 optovati pro československou
státní příslušnost. Lhůta
ta začla tudíž běžeti dnem 28.
července 1920. Pro její počátek je
proto úplně lhostejno, zda po případě
kdy bylo velvyslanecké rozhodnutí u nás nebo
v Polsku ve Sbírce zákonů uveřejněno.
Okolnost, že rozhodnutí zmíněné
bylo u nás zařaděno do Sbírky zákonů
a nařízení teprve, když se tak stalo
i v Polsku, nemohla míti vlivu na běh opční
lhůty, neboť jak již podotknuto, rozhodnutí
to samo stanovilo přesně počátek opční
lhůty slovy "dnešním dnem počínaje"
t. j. dnem, kdy bylo vydáno. Vládní vyhláška,
jíž se rozhodnutí uvádí ve všeobecnou
známost, nemohla již podle svého pojmu měniti
obsah jeho, zejména počátek opční
lhůty.
Ministerstvo vnitra neporučilo dle toho nikterak rozhodnutí
konference velvyslanců, když v souhlasu s polskou
vládou, s níž se opětně dohodlo
o prodloužení opční lhůty, posledně
až do 28. dubna 1922, je v praxi toho názoru, že
opční lhůta začala běžeti
dnem 28. července 1920.
Ministerstvo vnitra neporušilo dle toho nikterak rozhodnutí
konference velvyslanců, když v souhlasu s polskou
vládou, s níž se opětně dohodlo
o prodloužení opční lhůty, posledně
až do 28. dubna 1922, je v praxi toho názoru, že
opční lhůta začla běžeti
dnem 28. července 1920.
Správnost tohoto stanoviska ministerstva vnitra je potvrzena
také obsahem části I smlouvy československo-polské
o otázkách právních a finančních,
uveřejněné dne 29. dubna 1926, pod. č.
56 Sb. z. a n., jež odkazujíc v otázce státního
občanství k usnesení československo-polské
delegace v Opavě ze dne 16. června 1922, nedává
žádného zvláštního opčního
práva občanům obou smluvních států.
Pokud se interpelace dovolávají nálezů
nejvyššího správního soudu č.
1298/26 pokud se týče č. 4232/24, podotýká
se, že v nálezu č. 8413 z 1923 nejvyšší
správní soud zaujal stanovisko opačné,
srovnávající se úplně se stanoviskem
ministerstva vnitra. Od té doby měl tento soud opětně
dne 7. února 1927 příležitost, otázkou
spornou se zabývati a vzhledem k rozporům, jež
se v dosavadní jeho judikatuře vyskytly, vyhradil
publikaci nálezu pozdější době.
K tomu nehledě, odkazuje se k ustanovení §
7. zákona ze dne 22. října 1875, č.
36 ř. z., dle něhož správní úřady
jsou vázány právním názorem
správního soudu jen v konkrétním případě,
jehož se nález týká.
V Praze dne 3. června 1927.
Dne 5. září 1926 rozpustilo četnictvo
z příkazu okresního úřadu v
Dunajské Středě veřejnou komunistickou
schůzi, která se tam toho dne přes zákaz
jmenovaného úřadu konala.
Četnictvo vyzvalo nejprve poslance Štěpána
Majora, který na uvedené schůzi mluvil, aby
schůzi rozpustil. Současně byli účastníci
jménem zákona vyzváni, aby se rozešli.
Výzvy četnictva nebylo však uposlechnuto, dav
čítající asi 500 osob, doléhal
naopak stále více na četnictvo a snažil
se provedení rozkazu násilně zameziti. Následkem
tohoto bylo četnictvo nuceno náměstí
v Dunajské Středě, na němž se
schůze odbývala, bodákovým útokem
vykliditi.
Při tom byl František Ležatka udeřen nad
pravé oko. Kdo mu toto poranění způsobil,
nebylo zjištěno a není vyloučeno, že
to učinil také některý z účastníků
schůze.
Gabriel Mondok, Josef Bedánský, Ladislav Meszáros
a Julius Meszáros protivili se četnictvu a kladli
mu násilný odpor. Byli proto po vyklizení
náměstí zatčeni a dodáni okresnímu
soudu.
Že by bylo poslanci Štěpánu Majorovi v
daném případě četnictvem ublížilo,
nebylo konaným šetřením prokázáno.
Naprosto však nelze v postupu četnictva spatřovati
porušení práva imunity tohoto člena
Národního shromáždění.
Rozvaze četnictva při zakročení jest
děkovati, že neskončil případ
těžšími následky.
V Praze dne 2. června 1927.
Tábor lidu, který svolala jednota národní
obce fašistické na den 18. září
1926 do zahrady hotelu Beseda v Jihlavě povolilo, ježto
dle příslušných ustanovení zákona
o právu shromažďovacím nebylo zákonných
důvodů k zákazu. Posouzení otázky,
zda místo, zvolené k uspořádání
tábora vyhovuje po stránce bezpečnostní,
příslušelo starostovi obce jakožto oránu,
povolenému k výkonu místní policie.
Policejní komisařství učinilo opatření,
aby při projevu nedošlo k porušení veřejného
klidu a pořádku, a vyslalo za tím účelem
na tábor lidu svého zástupce.
provedeným šetřením bylo zjištěno,
že by byl některý z policejních orgánů
na táboru lidu přítomných upozorněn
na rozdávání nevyplněných legitimací,
určených pro důvěrnou schůzi.
Platné předpisy neobsahují ostatně
žádného ustanovení, dle něhož
by bylo již pouhé rozdávání takovýchto
legitimací nepřípustno, a nebylo by tudíž
pro případné zakročení úředních
orgánů v tomto směru zákonného
podkladu. Nebylo též zjištěno, že
by byl býval bez zmíněné legitimace
zamezován někomu vstup do restauračních
místností.
Intervenující úředník ani ostatní
přítomné orgány policejního
komisařství nepozorovali, že by někteří
jednotlivci okny výčepu vyplazovali jazyky na shromáždění
v zahradě, ani na to nebyli žádným z
účastníků na místě upozorněni.
Zástupce úřadu pořadatele k zahájení
táboru nevyzýval. Když hned v zápětí
po zahájení táboru povstala všeobecná,
neutuchající vřava, kterou předsedající
vůbec nemohl svládnouti, a hrozilo dokonce dojíti
ke srážce mezi stoupence protivných směrů,
zástupce úřadu vida, že shromáždění
nabylo rázu nebezpečného veřejnému
pořádku, tábor lidu dle své povinnosti
rozpustil a učinil opatření, aby účastníci
se co nejrychleji rozešli.
zástupce úřadu ani ostatní přítomní
policejní orgánové nepozorovali a provedeným
šetřením nebylo také zjištěno,
že by státní zaměstnance v interpelaci
jmenovaní chovali se na táboru lidu, resp. při
jeho rozpuštění způsobem v interpelaci
vylíčeným. Bylo také zjištěno,
že ředitel poštovního úřadu
a ředitel tabákové továrny byli v
době, kdy se konal tábor lidu, přítomni
v besedním domě pouze jako denní hosté;
rovněž ředitel reálného gymnasia
fašistického táboru se vůbec nesúčastnil
a žáka reálného gymnasia, kterého
zastihl v hloučku zvědavců před besední
budovou, vyzval, aby okamžitě odešel.
Nebylo také zjištěno, že by byl ředitel
měšťanských škol Kliment pronesl
v důvěrné schůzi fašistů,
uspořádané po rozpuštění
táboru, nějaký závadný výrok.
Účast ozbrojených osob na veřejných
shromážděních je dle §u 9 zákona
o právu shromažďovacím zakázána
a příslušné úřady v žádném
případě přítomnost ozbrojených
osob na veřejných schůzích bez ohledu
na politickou příslušnost netrpí. Při
táboru lidu v besední zahradě v Jihlavě
dne 18. září 1926 zástupce úřadu
ani jiní bezpečnostní orgánové
přítomnost ozbrojených osob, dokonce pak
ozbrojených čet, nepozorovali, ani je nikdo z účastníků
na to neupozornil.
Není proto - jak z uvedeného vyplývá
- odůvodněna výtka, že zástupce
úřadu, resp. jiní orgánové
policejního komisařství v Jihlavě,
nepočínali si při táboru lidu dle
povinnosti svého úřadu objektivně,
straníce příslušníkům
určitého směru, a že někteří
státní zaměstnanci svým chováním
na táboru lidu prohřešili se na svých
úředních povinnostech a své stavovské
cti.
Příslušné úřady také
ve smyslu platných služebních předpisů
v žádném případě netrpí
a nebudou trpěti, aby státní zaměstnanci
vystupovali ve veřejnosti, byť i mimo svůj
úřad způsobem neslučitelným
s jich úředními povinnostmi a jich úředním
postavením.
V Praze dne 25. května 1927.
Škody, které utrpěli čsl. příslušníci
na Těšínsku následkem československo-polského
sporu byly zjištěny již na základě
pokynů daných na počátku roku 1921
a byl již také ministerstvem vnitra připraven
soupis těchto škod pro jednání s polskou
vládou.
Poněvadž k jednání tomuto z důvodů
mezinárodních dosud nedošlo, bylo nutno omeziti
se na povolování záloh, které na základě
usnesení meziministerské rady ze dne 27. února
1920 ministerstvo vnitra dosud poskytuje.
Pokud jde o konečnou likvidaci plebiscitních škod
podotýká se, že k otázce této
zaujme vláda stanovisko při projednávání
návrhů senátorů J. Lukeše, Fr.
hybše a společníků na vydání
zákona o odškodnění čsl. státních
občanů, kteří utrpěli nezaviněně
značné škody následkem připravovaného
plebiscitu na Těšínsku a následkem války
vypuknuvší r. 1914 (tisk 117).
V Praze dne 17. května 1927.
Podle § 50., odstavce 3. a § 51., odstavce 6. zákona
ze dne 25. ledna 1924, č. 15 ř. z. (služební
pragmatiky) může ústřední úřad
při novém nebo opětném ustanovení
úředníka ve služebním poměru
podléhajícím služební pragmatice
za zvláštních okolností povoliti započtení
určitého období pro zařadění
nebo postup do vyššího stupně služného,
pokud se týče pro postup časový.
Těmito normami, které byly modifikovány ustanoveními
§ 7. zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 286
Sb. z. a n. a §§ 142. a 207. platového zákona
ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb. z. a n., zmocnil
zákonodárce příslušné
nejvyšší orgány státní správy,
aby v určitých případech ze zvláštních
okolností pouhým administrativním opatřením
zkracovaly státním úředníkům
podléhajícím služební pragmatice
zákonné lhůty platového, případně
i časového postupu.
Ústřední úřady, používajíce
tohoto zákonného zmocnění, musí
tudíž vždy zkoumati, zdali jsou v konkrétním
případě dány všechny zákonem
požadované předpoklady pro opatření
ve smyslu výše citovaných předpisů,
zejména tedy zdali nějaká zvláštní
okolnost opatření takové v konkrétním
případě náležitě odůvodňuje.
Ta okolnost, že poštovní úředníci
určitých kategorií jsou před svým
připuštěním ku přípravné
pragmatikální službě zaměstnáváni
poštovní správou namnoze jako volné
úřednické síly, nemůže
však po názoru ministerstva vnitra sama o sobě
bez dalšího býti považována za
zvláštní okolnost ve smyslu § 50., odst.
3. a § 51., odst. 6. služební pragmatiky, neboť
již z toho, že tato ustanovení mluví výslovně
o "zvláštních okolnostech", jest
zřejmo, že jest tu pamatováno jen na výjimečné
případy nového neb opětného
vstupu do pragmatikální státní služby
v poměru úřednickém, resp. na přestup
úředníka v určitém odvětví
státní správy již ustanoveného
do jiného služebního odvětví,
tedy zejména na případy, které vybočují
z mezí pravidelného doplňování
státního úřednictva z řad dorostu
ve službě přípravné a které
právě pro tuto svoji výjimečnost musí
býti posuzovány jako případy zvláštní.
Ovšem i v případech, které mají
páni interpelanti na mysli, mohou se vyskytnouti zvláštní
okolnosti, jimiž lze opatření ve smyslu §
50., odst. 3. a § 51., odst. 6. služební pragmatiky
odůvodniti. Okolnosti takové, jak z podstaty věci
vyplývá, mohou však býti velice rozmanité
a musí proto býti v každém individuelním
případě vždycky zvláště
uváženy a posouzeny.
Pokud jsou takové zvláštní okolnosti,
bude postupovati ministerstvo vnitra při posuzování
žádosti o započtení služební
doby ztrávené ve vlastnosti poštovní
volné síly úřednické pro postup
do vyšších platů ve smyslu resoluce, na
které se usneslo Národní shromáždění,
úplně blahovolně.
V Praze dne 29. března 1927.
Sporná věc mezi obcí Polkovickou a církevním
úřadem katolickým, týkající
se otázky, zdali tamní hřbitov je podle své
právní povahy konfesním, - při čemž
okolnost, komu náleží jako vlastnictví
knihovní, není ve sporu -, nebyla posud právoplatně
rozhodnuta. Proti výměru okresní politické
správy v Přerově, v interpelaci citovanému,
bylo totiž podáno obcí odvolání
k zemské politické správě v Brně,
která je však zamítla rozhodnutím ze
dne 7. dubna 1927, čís. 41682, připojivši
poučení, že se lze z tohoto odvolati k ministerstvu
školství a národní osvěty. Dokud
odvolací lhůta neprošla, aniž bylo podáno
odvolání, nebo pokud odvolání, jež
snad v ní bude podáno, nebude ministerstvem rozhodnuto,
nelze považovati spor za právoplatně skončený.
Zemská správa politická v Brně však
citovaným svým vynesením také již
rozhodla, že jest na okresní správě
politické v Přerově, aby projednala žádost
za určení zvláštního oddělení
pro pohřbívání nekatolíků,
aniž vyčkávala konečného rozhodnutí
o právní povaze hřbitova.
V Praze dne 20. května 1927.
Berní správa v Sedlčanech vyšetřila,
že mnoho tesařských a zednických předních
dělníků přijímá tesařské
a zednické práce přímo od stavebníků
a na vlastní účet je provádí.
Oprávněným tesařským mistrům
nebo stavitelům oznamují tito přední
dělníci pouze počet osob, na stavbě
zaměstnaných, a mistr nebo stavitel tyto osoby přihlašuje
toliko k nemocenskému a úrazovému pojištění.
Úplaty za provedené práce přijímají
přední dělníci sami a mistrům
nebo stavitelům odvedou pouze 15-20% těchto úplat
ku krytí výloh sociálního pojištění
a jako odměnu. Také v případech, kdy
stavebník provádí stavbu ve vlastní
režii, provádějí zednické a tesařské
práce přední dělníci samostatně
a stavebník vyplatí staviteli nebo mistru, který
dělníky k nemocenskému pojištění
přihlásil, rovněž jen určité
procento úplaty na úhradu nákladů
tohoto pojištění.
Berní správa v Sedlčanech právem takové
přední dělníky pokládá
za podnikatele ve smyslu ustanovení §u 6 zákona
o dani z obratu, neboť tito dělníci, přijímajíce
práce, aniž by k tomu od svých zaměstnavatelů
byli dostali příkaz, a provádějíce
je na svůj vrub, provozují samostatnou trvalou nebo
občasnou výdělečnou činnost.
Poněvadž také ohledně zedníků
a tesařů, v interpelaci uvedených, t. j.
Františka Žaluda v Plachově Lhotě, Karla
Kocourka, Františka Boušky, Josefa Somra, Karla Vacka,
Václava Hrubanta, Františka Kocoury, Ant. Jirovského
a Antonína Lhotáka, bylo zjištěno, že
pracovali samostatně, byla i jim daň z obratu předepsána.
Pokud tito dělníci podali proti vyměření
daně z obratu stížnosti přezkoušeno.
Rovněž bude přezkoumána záležitost
v interpelaci uvedeného Antonína Volšanského,
který podal stížnost proti dani z obratu, vyměřené
za rok 1925 Josefu Volšanskému. V interpelaci uvedenému
Václavu Bouškovi daň z obratu berní
správou v Sedlčanech vyměřena nebyla,
protože poplatník toho jména berní správě
není vůbec znám.
Nelze tudíž postup berní správy v Sedlčanech
považovati za nezákonný, neboť i dělníci
jsou povinni platiti daň z obratu, pracují-li samostatně
a na svůj vrub.
V Praze dne 3. června 1927.
Zemedelska rada pre Slovensko je verejnou zemedelskou záujmovou
organizáciou, ktorá napriek začiatočným
ťažkostiam sa zdarne vyvíja, pracujúc
úspešne k cieľu povznesenia slovenského
zemedelstva. Napriek tomu, že jej koncepcia bola prenesená
z právného prostredia historických zemí
do sféry práva platného na Slovensku, možno
o nej povedať, že dnes už úplne zapadá
do tamojšej organizácie verejnej správy. Ministerstvo
zemedelstva, ktorému náleží v rámci
platných predpisov dohľad na túto inštitúciu,
venuje jej svoju zvlášnu pozornosť ako v ohľadu
riadneho vybudovania tak aj jej činnosti, dotujúc
ju potrebnými prostriedkami. Mojou snahou je tiež
udržať nakoľko možno slovenský ráz
tejto autonémnej korporácie najmä aj v ohlade
personálnom, v ktoromžto smere dáva sa pri
žiaducej kvalifikácii prednosť slovenskému
živlu pred inými uchádzačmi. Na doklad
toho uvádzam, že z celkového počtu 44
zamestnancov je 33 Slovákov a 11 Čechov.
Na sťažnosti v interpellácii zvlášte
uvedené odpovedám takto:
ad 1) Není správnym, že všetky orgány
zemedelskej rady (predsedníctvo, výbor a valné
shromaždenie delegátov) sú složené
výhradně z príslušníkov "agrárnej"
(republikánskej) strany, ale treba je toto tvrdenie v tom
smere poopraviť, že vo výbore a vo valnom shromaždění
delegátov zasedajú aj príslušníci
iných politických stran (ludovej až do nedávna
vo výbore, dosiaľ v shromáždení
delegátov, sociálne-demokratickej a komunistickej
dosiaľ v oboch týchto orgánoch).
K bližšiemu vysvetleniu treba je ešte dodať,
že výbor pozôstává dosiaľ
len z členov volených župnými zastupiteľstvami,
má ich byť 12 (§§ 4. a 7. vlád. nariadenia
ze dňa 26. apríla 1920 Sb. z. a n. č. 305)
a z členov (11) vysielaných hlavnými spolkovými
a družstevnými organizáciami dla § 8.
cet. vlád. nar. Okresný delegáti sú
ale ustanovovaný dla §u 12 vl. nar. výborom.
Z toho vyplývá, že složenie výboru
a shromaždenie delegátov je neodvislým od vlivu
verejnej správy. Opravnenie k vysielanu zástupcov
do výboru udeľuje sice hlavným odborovým
organizáciam dla §u 8 ministerstvo zemdelstva, zástupcov
však menujúsi autonomne korporácie samy. Okolnosť
ta, že minister zemedelstva dosiaľ nemenoval podľa
§u 6. do výboru odborníkov, svedčí
práve o úmyslu nezasahovať nemože byť
politická příslušnosť jednotlivých
činovníkov sama osebe, nakoľko ich ustanovenie
bolo riadne provedené, dôvodom sťažnosti,
aby sa mohlo odôvodňovať bez konkrétných
dokladov všeobecného tvrdenia o spolitisování
činnosti jednou stranou.
Prevedeným vyšetrením nemohlo byť zistené
tvrdenie interpelácie, ako by žiadosti o podporu vybavované
boly po predcházejúcom dobrom zdaní sekretaritu
"agrárnej" (republikánskej) strany. Konečne
nezodpovedá skutočnosti tvrdenie, že by Zemedelská
rada vysielala do daňových komisií len zástupcov
agrárnej strany, poneváč vôbec takéhoto
oprávnenia nemá a ani žiadnej činnosti
v tomto smere nevyvíjala.
ad 2) Čo sa týče legálneho složenia
predsedníctva, treba si uvedomiť, že dľa
platného znenia §u 5. cit. vlád. nar. predsedníctvo
Zemedelskej rady skládá sa z predsedu a troch miestopredsedov,
z kterych predsedu a 1 miestopredsedu menuje minisster zemedelstva,
ďalších 2 miestopredsedov "volí výbor
na 3 ročné obdobie z hospodárských
odborníkov, ktorý dľa §u 7. sú
voliteľní do výboru. 1 miestopredsedu môže
minister zemedelstva menovať úradújúcím".
Z toho vyplývá,že minister zemedelstva pri
menovaní dľa tohoto ustanovenia není obmedzený
podmienkami §u 7. vlád. nar.
Co sa týče miestopredsedu voleného výborom
treba zdôrazniť, že ten (Pavel Macek) v době
svojej voľby do predsedníctva úplne vyhovoval
podmienkam §u 7. vlád. nar. a že len pozdejšie
jeho voľbou za člena Národného shromaždenia
vznikla inkompatibilita dľa zmieného §u, po prípade
dľa analógie §u 6. zákona o volbách
župných zastuitelstiev a okresných výborov
zo dňa 14. apríla 1920 Sb. z. a n. č. 330,
v ktoromžto smere podniknuté už boly kroky k
odstraneniu tohoto stavu.
Dľa §u 16. vlád. nar. je funkcia činovníkov
Zemedelskej rady čestnou, náleží však
medzi inými aj členom predstavenstva náhrada
hotových výloh, ktorá im bola cieľom
zjednodušenia ana základe preukázanej výške
výloh paušalizovaná.
ad 3) Na menovanie župných zemedelských decernentov
odborníkmi dľa §u 6. vlád. nar. do výboru
sa nepomýsľa a niet tedy dôvodu k sťažnosti.
ad 4) Dľa §u 17. hradí sa náklad spojený
s činnosťou Zemedelskej rady z prostriedkov štátnych.
Za tým účelom predkládá Zemedelská
rada každoročně návrh svojich potrieb
subvenčných i režíjnych ministerstvu
zemedelstva k schvaleniu. Je prirodzenym , že požiadavky
Zemedelskej rady treba uviesť v súlad s výškou
přislušných prostriedkov štátneho
rozpočtu a že k návrhom tým nemô6e
byt podobne, ako sa prihodí aj Zemedelskym radám
v historických zemiach, vzhľadom na stále snižovanie
štátnych výdajov v plnej miere vyhovované.
Narážka na nepravidelnosť výplat môže
sa vzťahovať len preplácanie režíjnych
nákladov, v kteromžto smere často bol zavinený
prieťah opozdeným predložením vyúčtovanie
za predošlé obdobie. Ale i v tomto ohľade stala
sa už náprava v tom smysle, že sa teraz vyplácajú
režijne náklady vopred proti dodatočnému
ich súčtovanie.
ad 5) Služobny pomer úradnictva Zemedelskej rady pre
Slovensko upraveny je d'la obdobia služobného pomeru
štátnych zamestnancov zásadne ako definitivny
(pragmatikálny), prechodne ako provizórny na smluvnom
základe. Posledne uvedený provisorný pomer
je odôvodnený s hľadiska riadneho výberu
odborne kvalifikaovaných síl pred ich definitivnym
ustanovením. Pomer medzi oboma skupinami je dnes ten, že
z 24 úradníkov konceptných, odborných
a účtárenských je 12 definitivne ustanovené,
12 zase na smluvu, úradníci a sriadenci ostatných
skupin sú zase dosiaľ smluvnými. Je vecou Zemedelkej
rady, aby táto zistivši žiadúcu kvalifikáciu
smluvných úradníkov, navrhla ich definitívne
menovanie. Obavy interpelácie, že následkom
tohoto postupu uchádzačia o definitivu dnes ztratia
nárok na započítanie služobných
rokov, zvlášte tiež ztrávených
v iných službách, niesú odôvodnené,
kedže dľa §u 142 zákona zo dňa 24.
juna 1926 čís. 103 Sb. z. a n., je prepočítanie
takovýchot služobnych rokov za zákonnych kautel
i naďalej možné. Iné je ovšem to,
keď ide o tak zvanú "slovenskú výhodu",
ponevač všetky predpisy, ktorými sa priznává
nárok na započítanie určitej doby
pre postup do vyšších pôžitkov sa
dľa §u 142. odst. 1. cit. zákona zrušujú
z výnimkou predpisov o započítání
služby v československých legiách, dľa
§u 207 možné je zase započítanie
tejto výhody previesť len v tedy žiadal-li to
uchádzač písomne ešte pred počiatkom
účinnosti tohoto zákona. V tomto smere treba
eště uviesť, že z 12 definiitívne
menovaných úradníkov všetcia sú
účastni slovenskej výhody, z toho 6 slovenskych
a 6 českych úradníkov.
Agenda Zemedelskej rady je s hľadiska racionálnej
koncentrácie práce ako všade inde rozvrstvena
na niekoľko úsekov, vedených zapracovanými
staršími úradníkmi, pri čom nezapracované
síly sú podriaďované vedeniu oných;
opatrenie toto prevedené je však čiste z vecných
ohľadov není tu dôvodu podkládať
akékoľvek iné ciele, stejne ako není
nijako doloženým tvrdenie, že by slovenskí
úradníci ako takí boli nejakým spôsobem
šikanovaní alebo im dokonca v práci bolo prekážané.
Penzíjne pomery úradníctva sú dosiaľ
upravené tým spôsobom, že smluvné
úradnictvo je poistené u Všeobecného
penzíjného ústavu, srážky penzíjne
zase z platov pragmatikálnych úradníkov boly
dosiaľ ukladané k cielu sriadenia zvláštneho
penzijneho fondu. Ministerstvo zemedelstva pomýšla
však v záújme zamestnancov postaviť poistenie
definitívnych úradníkov na ten istý
základ ako penzíjne poištenie štátných
zamestnancov, v ktoromžto smere docielené už
zásadnej dohody medzi zúčastnenými
rezortami.
So zreteľom na hore uvedené nenašiel som až
na opatrenie sub. 2) príčiny k urobaniu nápravy
z titulu interpelácie.
V Prahe dňa 22. februára 1927.