Podle článku 64, odst. 4, vládního
nařízení ze dne 3. února 1926, č.
17 Sb. z. a n., mohou odborní ministři osvoboditi
od jazykové zkoušky soudce, úředníky
a zaměstnance, kterým bylo v době, kdy nařízení
nabylo účinnosti, již 50 let.
Kdežto politická správa a soudní správa
tohoto práva vydatně užila, by soudní
správa dokonce vyzvala jednotlivé úředníky,
aby před zkouškou podali žádost za zproštění,
finanční správa ve slezském obvodu
všechny žádosti zamítla.
Němečtí zaměstnanci musili se tedy
v červenci a srpnu podrobiti jazykové zkoušce,
při níž 70 až 80 úředníků
ve stáří od 44 do 67 let odstoupilo. Tito
dostali vysvědčení, že vykonali zkoušku
"nedostatečně". To jest ovšem zcela
nesmyslné, neboť odstoupí-li někdo před
zkouškou, nevykonal přece ještě zkoušku
nedostatečně? Neboť zkoušku zatím
nekonal a musí ji konati do roka. Propadne-li pak, může
zkoušku ještě jednou opakovati. Tím však
získá rok času. Avšak tím, že
se ve vysvědčení praví, že kandidát
"vykonal" zkoušku nedostatečně, potvrzuje
se vlastně negativní výsledek, což bylo
také zapsáno do kvalifikačních tabulek
a má škodlivé následky (zastavení
postupu, špatná kvalifikace).
V nejbližších týdnech mají začíti
opakovací zkoušky. Odborová organisace německých
berních úředníků ve Slezsku
zaslala ministerstvo financí podání, v němž
prosí, aby pro zvláštní poměry
ve Slezsku osvobodilo úředníky nad 40 let
od konání zkoušky. Tyto zvláštní
poměry ve Slezsku jsou však dány těmito
okolnostmi: Podle Badeniiho jazykového nařízení
měl býti v roce 1897 v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku na všech středních
školách zaveden jako povinný předmět
druhý zemský jazyk (čeština). Zemské
sněmy, český a moravský, tomu také
vyhověly, kdežto slezský sněm se postavil
proti tomu. Postavil se proti tomt zvláště
český zástupce dr. Stratil a polský
Halfar z Porzby. Druhý jazyk jako povinný předmět
tedy zaveden nebyl. Proto také, na rozdíl proti
Čechám a Moravě, pro ustanovení nebylo
ve Slezsku třeba znalosti druhého zemského
jazyka. I kdyby tedy v Čechách a na Moravě
nebyli úředníci zprošťováni,
ve Slezsku znamenala by stejná praxe kruté bezpráví,
tím spíše, když pro úředníky
v pokročilých létech jest nemožno, aby
se vedle svých služebních povinností
naučili ještě cizímu jazyku.
Jestliže tedy ministerstvo financí trvá nyní
na tom, aby se těchto 77 zaměstnanců slezské
finanční správy dostavilo ke zkoušce,
lze s největší pravděpodobností
očekávati, že téměř žádný
nevyhoví a podle článku 66 jazykového
nařízení dostanou špatnou kvalifikaci
a budou přeloženi do výslužby. Referent
v ministerstvu slíbil, že spis postoupí slezskému
finančnímu ředitelství, aby podalo
znovu návrh; než do této chvíle se to
prý ještě nestalo.
Poněvadž zkoušky jsou přede dveřmi,
táží se tímto podepsaní pana
ministra financí:
1. Proč právě jen finanční
správa ve Slezsku nepoužila práva příslušejícího
jí podle článku 64 (4) vládního
nařízení ze dne 3. února 1926, číslo
17, osvoboditi starší německé úředníky
a zaměstnance od zkoušky?
2. Proč nová žádost odborové
organisace německých berních úředníků
ve Slezsku, aby zaměstnanci nad 40 let byli osvobozeni
od zkoušky, nebyla postoupena ani opavskému finančnímu
ředitelství, aby podalo návrh, ani vůbec
ještě nebyla vyřízena?
3. Jste ochoten pro zvláštní poměry
ve Slezsku, kde odedávna - na rozdíl proti Moravě
a Čechám - nebylo třeba k ustanovení
znalosti českého jazyka, prosbě vyhověti
a starší úředníky a zaměstnance
osvoboditi od jazykové zkoušky?
V Praze dne 27. dubna 1927.
Olomoucké ředitelství státních
drah uložilo podřízeným služebním
místům výnosem č. 2134/1-I-27 ze dne
8. března t. r. služební rozkaz č. 0111,
aby upozornila všechny zaměstnance, že příště
nepostačí jako průkaz československého
státního občanství domovský
list, nýbrž že tento průkaz musí
býti příště podán výhradně
jen potvrzením, jak jest předepsáno ve služebním
rozkaze č. 19 úředního věstníku
ministerstva železnic č. 5/1927 a v nařízení
ministerstva vnitra.
Ve výnosu se dále nařizuje, aby každý
železniční zaměstnanec, jehož státní
občanství jest sporné nebo nejisté,
zažádal o vydání předepsané
legitimace o československém státním
občanství. Jména a hodnosti zaměstnanců,
kteří o takové legitimace zažádali
nebo zažádají, mají býti oznámena
ředitelství státních drah.
Pokud jde o zaměstnance košicko - bohumínské
dráhy ustanovuje se ve výnose, že u oněch
zaměstnanců, kteří po převratu
byli příslušni do nynější
polské část Těšínska,
toto jejich domovské právo má přednost,
třebas bydlili sebe déle v nynější
československé části Těšínska.
Těmto zaměstnancům, i když již
před 1. ledna 1908 bydlili na československém
území, a jsou unifikováni a pokládali
se v dobré víře za československé
státní občany, se toto občanství
upírá. Jmenovaný výnos poukazuje v
této věci na ustanovení obsažená
v části I. československo - polské
smlouvy č. 56 Sb. z. a n. z roku 1926.
Ve výnosu podepsaném ředitelem státních
drah Polívkou se konečně ustanovuje, že
podle odst. 4 §u 125 služebního řádu
pokládá se ztráta československého
státního občanství za dobrovolné
vystoupení ze železniční služby
a má v zápětí ztrátu všech
práv proti pensijnímu fondu jak pro tyto zaměstnance
tak také jejich potomstvo.
Nařízení tohoto výnosu jsou pro všechny
zaměstnance, náležející pod ustanovení
tohoto výnosu, výhružkou o těžkých
následcích. Tímto opatřením
jest jmenovitě velmi těžce ohrožena existence
zaměstnanců košicko - bohumínské
dráhy a jejich rodin, kteří již dávno
před 1. lednem 1908, ba často od narození,
bydlí na nynějším území
československého Těšínska, domovské
právo však měli v některé obci
nynějšího polského Těšínska
a kteří se po rozdělení země
ucházeli ve svém bydlišti o vydání
domovského listu, který jim byl také vydán,
kteří dále žádali podle výnosu
ministerstva železnic č. 46781-I/3 ze dne 24. září
1921 o unifikaci a také unifikováni byli, kteří
vykonali předepsanou služební přísahu
a službu horlivě a věrně konali.
Tito zaměstnanci, jimž se od obecního úřadu
jejich bydliště, když žádali za vydání
domovského listu, dostalo od vládního komisaře
jako předsedy správní komise, poučení,
že na základě svého dlouholetého
bydliště na nynějším československém
území podle článku III. rozhodnutí
pařížské velvyslanecké konference
ze dne 28. července 1920 nemusí zvlášť
optovati pro československý stát, poněvadž
na základě svého bydliště před
1. lednem 1908 ipso jure mají československé
státní občanství, tímto poučením
uvedeni v omyl, byli dobré víry, že jsou českoslovenští
státní občané. Vůli nabýti
státního občanství prokázali
tito zaměstnanci žádostí o vydání
domovského listu ve svém bydlišti, žádostí
o unifikaci a vykonáním předepsané
služební přísahy. Všechny tyto
projevy vůle jsou však nepochybným projevem
opce pro Československou republiku nebo projevem toho,
že se přiznávají za občany této
republiky.
Poněvadž opce celou podstatou jest čistě
singulární právo, jimž se individuu
dává možnost, aby se při územních
změnách mezi dvěma státy mohlo svobodně
rozhodnouti pro určitou státní příslušnost
a zvolený stát si musí bez odporu nechati
tuto volbu líbiti, uvedení zaměstnanci však
svou volbu nedvojsmyslně dali na jevo svým projevem
vůle, touto opcí stali se plným právem
plnocennými státními občany Československé
republiky.
Nyní, téměř po 7 letech příslušnosti
k Československé republice, béře se
v pochybnost jejich dosud uznávaná československá
státní příslušnost - vlastně
politické úřady jim ji upírají,
- a hrozí jim úplná ztráta výdělku.
Pokud jsou ponecháni v činné železniční
službě, jsou hmotně těžce poškozováni
náhlým a neodůvodněným odnětím
drahotních přídavků a jejich životní
míra jest těžce postižena.
Tito zaměstnanci, kteří se uvedeni v omyl
poučením, kterého se jim dostalo od obecního
úřadu nebo vládního komisaře
svého bydliště, bona fide pokládali
za československé státní občany
i po uvěřejnění československo
- polské smlouvy vyhlášené dne 29. dubna
1926 č. 56 Sb. z. a n., opci dodatečně neprovedli.
Nikoliv nepatrnou příčinou tohoto opominutí
jest také to, že politické úřady
I. stolice neprovedly předepsaného poučení
místního obyvatelstva o možnosti podati opční
žádosti, jak jest to předepsáno v čísle
2, odst. 5, I. dílu československo - polské
smlouvy a ani samy železniční úřady
neuznaly zajisté za nutné vydati nové poučení
zaměstnanců o těchto smluvních ustanoveních
proto to neučinily.
Uvedené opatřen olomouckého ředitelství
státních drah čiší osobní
nenávistí, jež nemá rovné.
Podepsaní táží se obou odborných
ministrů:
1. Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi politickým
úřadům, aby všechny státní
zaměstnance košicko - bohumínské dráhy,
kteří již před 1. lednem 1908 měli
své trvalé bydliště na nynějším
československém území Těšínska,
byli unifikováni, vykonali služební přísahu
a konají službu ke spokojenosti, beze všeho uznávaly
za československé státní občany
a aby také jejich domovské listy, které zde
dostali, plně platily?
2.Jest pan ministr železnic ochoten naříditi,
aby všem zaměstnancům košicko - bohumínské
dráhy, kterým byla zadržena část
služebních platů, poněvadž prý
nejsou státními občany, byly s okamžitou
platností vypláceny opět plné služební
platy a doplaceny dosavadní srážky?
V Praze dne 6. května 1927.
K všeobecnému překvapení byla ze záboru
propuštěna a majiteli ponechána značná
část pozemků. Na velkostatku byl zaměstnán
větší počet dělníků
a deputátníků, z nichž někteří
tam ztrávili skoro celý život. Když se
prováděla parcelace, nikdo se těchto zaměstnanců
ani nezeptal na jaký způsob zaopatření
podle §u 75 zák. č. 329 Sb. z. a n. z r. 1920
reflektují.
Podle výpovědi dělníků vyjednával
s nimi jen správce velkostatku Pospíšil, sám
interesent o zbytkový statek. Tehdy bylo dělníkům
Pospíšilem slíbeno, že budou dále
ponecháni v práci. Zdůrazňuji, že
s nimi oficielně žádný z úředníků
St. P. Ú. nejednal.
Rok po té pronajal Karel Žerotín velké
zbytkové statky "Středomoravské společnosti
v Mohelnici" a odevzdal rovněž i dělnictvo
a deputátní byty. Nový nájemce jednal
hned s počátku s dělníky tak, že
to vzbudilo pohoršení. Deputátní dělnice
nechával doma pod záminkou, že není
práce, ale ze Slovenska dovážel při
tom celé tlupy bídně placených zemědělských
dělníků, pro které práce byla.
Nespokojenost rostla, když společnost chtěla
upravovat platy podle šablony stejně pro celou řadu
pronajatých statků. Podle tarifů měly
býti mzdy nepatrně zvýšeny, ale za to
měly býti zdraženy produkty, které dělníci
dosud kupovali ve dvoře za režijní ceny, zejména
mléko. Tak vypukla na jaře 1926 stávka. Měla
býti původně jednodenní, ale změnila
se ve výluku, která trvá do dnešního
dne. Fakt, že vypukla stávka, potom, že dělníci
byli vyloučeni, byl ihned oznámen přídělovému
komisaři v Zábřeze. Rovněž bylo
to oznámeno St. Pozemkovému úřadu
v Praze. Přes opětovní urgence neučinil
ani přídělový komisař v Zábřeze,
ani Státní pozemkový úřad v
Praze, ani obvodová úřadovna v Olomouci v
této věci ničeho. Je rozhodně - nejmírněji
řečeno - zajímavý ten fakt, že
ani komisař ani obvodová úřadovna
v Olomouci nevěděli ničeho o tom, že
na velkostatku v Bludově vůbec nějaká
dělníci jsou, ani jak o ně bylo postaráno,
poněvadž spisy týkající se zaopatření
dělníků v Bludově se úplně
ztratily. V Praze v VI. odboru Státního Pozemkového
úřadu věděl jen jeden úředník,
že listoval kdysi revers, kterým se Karel Žerotín
zavazoval zaměstnávati nadále své
bývalé zaměstnance, začež mu
byla značná část půdy propuštěna
ze záboru. Tento revers zároveň s jinými
důležitými spisy týkajícími
se dělníků "byl založen" a
to tak důkladně, že celý byrokratický
aparát Státního Pozemkového úřadu
ho už po celý rok hledá a doposud jej nenalezl.
Poněvadž však nájemce zbytkového
statku byl rychlejší než úřední
šiml Státního Pozemkového úřadu
v Praze - dal dělníkům výpověď
z deputátních bytů a před dvěma
týdny dal tyto dělníky soudně vystěhovati.
Poněvadž v obci je strašná bytová
nouze, žijí nyní vystěhovaní
dělníci, kteří ny panství Žerotínově
ztrávili celý svůj věk, - ve sklepě
v chudobinci.
Jde celkem o čtyři rodiny, z nichž na příklad
66 let starý dělník Zatloukal byl zaměstnán
na velkostatku v Bludově nepřetržitě
36 roků, t. j. od r. 1890. Ostatní dělníci
byli zaměstnáni jak následuje:
Heděnec Josef | od r. 1898, |
Valenta Jan | od r. 1901, |
Hel Josef | od r. 1913, |
Helová Amalie | od r. 1913, |
Hélová Terezie | od r. 1918, |
Janíčková Filomena | od r. 1915, |
Janíčková Anežka | od r. 1917, |
Janíček Hynek | od r. 1921. |
Jde o rodiny s četnými malými dětmi,
které ve vlhkém sklepě chidobince ohrožuje
rachitida a tuberkolosa.
Podepsaní táží se vlády:
Ví vláda i nezákonném postupu Státního
Pozemkového úřadu pokud jde o zaměstnance
velkostatku Karla Žerotína v Bludově na Moravě?
Zná vláda poměry, které panují
ve Státním Pozemkovém úřadě
v Praze a které způsobují že řada
rodin s malými dětmi strádá už
více než rok o hladu a bídě?
Jak chce vláda zakročiti, aby tyto poměry
byly ihned odstraněny a aby se postiženým dostalo
náhrady?
Anfang April wurden den Mirglieder der vom Ministerium für
soziale Fürsorge ernannten Kommission zur Bearbeitung der
Reform des Pensionsversicherungsgesetzes von der Versicherungsmathematischen
Abteilung der allgem. Pansionsanstalt Tabellen über die für
die Novelle vorgesehenen Beuträge und Rentenleistungen vorgelegt.
Eine Verhandlung über die vorheschlagenen Prämien und
Leistungen kann jedoch erst dann vorgenommen werden, wenn auch
die versicherungsmathematischen Grundlagen, auf denen sie aufgebaut
sein müssen, vorliegen und wenn auch die versicherungsmathematische
Bilanz erstattet wird. Die allgemeine Pensionsanstalt hat zwar
schon im Jänner 1923 die Herausgabe ihrer ersten versicherungsmathematischen
Bilanz versprochen, bis heute aber ist sie die Einlösung
dieses Versprechens schuldig geblieben. Aus diesem Grunde kann
niemand beurteilen, ob die Gebahrung der allgemeinen Pensionsanstalt
aktiv oder pasiv, d. h. ob sich ein Überschuß oder
ein Defizit ergab. Dieser Zustand, da´eine öffentlichrechtliche
Anstalt ein Milionenvermögen verwaltet, ohne darüber
der Öffentlichkeit klare Rechnung zu legen, ist unhaltbar
und erschwert außerordentlich die Beuerteilung der Novellierungsvorschläge.
Mit Rücksicht darauf stellen die Unterzeichneten die folgende
Anfrage:
Ist der Herr Minister für soziale Fürsorge bereit, die
Vorlage der versicherungsmathematischen Grundlage für die
Novelle und der versicherungsmathematischen Bilanz der allgem.
Pensionsanstalt in Prag anzuorden und aus welchen Gründen
ist dies in den Jahren seit 1919 nicht geschehen?
Warum wird die versicherungsmathematische Bilanz und die Gesamtbilanz
der allgem. Pensionsanstalt der Öffentlichkeit vorenthalten?
Prag, am 28. April 1927.
Seit vielen Monaten warten die Kriegsanleihezeichner auf die Herausgabe
der Kriegsanleihe - Ersatzpapiere und trotz wiederholter Vorsprachen
bei der Finanzverwaltung wurde diese Angelegenheit zum neuerlichen
Schaden der Kriegsanleihezeichner hinausgeschoben.
Auf eine Anfrage im Budget - Ausschuß anläßlich
der Beratung des Staatsvoranschlages 1927 im Oktober des vorigen
Jahres in oben erwähnter Sache an Herrn Finanzminister gab
derselbe die Antwort, daß his Ende 1926 alle zum Empfange
von Kriegsanleihe - Ersatzpapieren Berechtigten die aus dem Umtausch
sich ergebenden Papiere erhelten werden.
Nichtsdestoweniger müssen die ohnedies Schwerbeschädigten
nun schon wieder mehr als 6 Monate vergebens warten.
Mit Rücksicht der Dringlichkeit und der Notwendigkeit der
Regelung dieser Angelegenheit wird der Herr Minister gefragt,
ob er sein im Oktober 1926 gegebenes Versprechen bezüglich
der Herausgabe der Kriegsanleihe - Ersatzpapiere endlich einlösen
will, um durch die Einlösung tausender von Schwerbeschädigten
wenigstens teilweises Entgegenkommen zu zeigen?
Prag, am 27. April 1927.
Die Zeitschrift "Der kleine Landwirt" veröffentlichkeite
in ihrer Nummer vom 11. März 1927 das nachstehende Gedicht:
Die Knödelpolitik.
Das ist die neue Politik
mit Knödeln wie wir hören;
mit der das Landvolk man beglückt,
mit Knödeln, groén, schweren.
Auf! setzt Euch her zum Knödelfraß,
Redierungsknechte alle,
regiert und freßt und schwelgt und prasst
vor Eurem tiefsten Falle.
Das ist der neueste Erfolg
vom großen Knödelfressen,
freßt immer zu, es wird das Volk
Euch dieses nicht vergessen.
Es nimmt die größte Fresserei
ja doch einmal ein Ende.
Wie groß auch Euer Magen sei,
wie fest auch seine Wände.
Habt acht, daß Ihr nicht überfüllt
beim Fressen Euren Magen,
er könnte, freßt Ihr allzuviel,
die Knödel nicht vertragen.
Vergeßt auch auf das Trinken nicht
in tiefen, langen Schlücken,
Und freßt zu große Brocken nicht,
leicht könnt Ihr dran ersticken.
Dem Gedichte war die nachfolgende Illustration beigegeben.
Auf Antrag der Staatsanwaltschaft in Leitmeritz wurde die Konfiskation
vom Kresgerichte bestätigt mit der Begründung, daß
in den beschlagnahmten Stellen "im Druckwerk und bidlichen
Darstellungen durch Schmähungen und Verspottungen die Anordnungen
und Entscheidungen der der Behörden herabzuwürdigen
und auf solche Weise andere zum Haß, Verachtung und grundlosen
Beschwerdeführungen gegen Staatsbehörden und einzelne
Organe in Beziehung auf ihre Amtsführung aufzureizen gesucht
wird,"
Ganz abgesehen, daß sowohl Bild als Text in einer Reihe
anderer Blätter anstandslos erschienen ist, würde es
das Ende jeder politischen Satire bedeuten, wenn diese Beschlagnahmepraxis
um sich greifen sollte. Natürlich ist die Begründung
des Kreisgerichtes auch juristisch falsch. Das Gedicht richtet
sich in seiner Tendenz überhaupt nicht gegen Behörden,
deren Verordnungen oder Entscheidungen, sodern gegen politische
Parteien. Es hiesse die verfassungswidrigen Privilegien der Regierungsparteien
geradezu ins Groteske übertreiben, wenn man ihnen gar noch
den Charakter von Behörden zuerkennen wollte. Auf dem Bilde
sind zwar einzelne Minister karikiert, aber auch einzelne Minister,
welche in Gesellschaft anderer Abgeordnetet dargestellt werden,
bilden keine Behörde. Auch die politische Tendenz des Bildes
richtet sich nicht gegen "Anordnungen und Entscheidungen"
einer Behörde, sondern ist nur eine Form bildlicher Darstellung
gekleidete Kritik der Politik der Regierung und ihrer Mehrheit.
Diese zu kritisieren, sei es auch in scharfer und satirischer
Form, muß aber gestattet sein, wenn die verfassungsmäßig
gewährleistete Pressefreiheit überhaupt einen Sinn haben
soll.
Wir fragen daher die Herren Minister:
1. Billigen sie die Beschlagnahme des "Kleinen Landwirt"
vom 11. März 1927?
2. Sind sie bereit, die Staatsanwaltschaft und die politischen
Bezirksbehörden darüber zu belehren, das die Freiheit
der politischen Kritik durch die Ausübung der Pressepolizei
nicht behindern werden darf?
Prag, den 23. März 1927.
In keiner Zeit des angeblich absolutisch regierten Österreichs
hat jemals eine solche Knebelung der Presse stattgefunden, wie
sie gegen die deutsche Presse in der Čechoslovakischen
Republik geübt wird. Keine Woche, kein Tag vergeht, ohne
daß die Zeitungen der unterdrückten Völker dieses
Staates die bekannten weissen Stellen aufweisen, die stumm aber
umso eindrucksvoller die durch die Verfassungsgesetze gewährleistete
freie Meinungsäußerung in diesem Staate versinnbildlichen.
So verfiel am 3. März wieder das "Graslitzer Vlksblatt"
Nr. 25 dem Rotstift des Zensor wegen des nachstehenden Artikels,
der dem Gedenken der sudetendeutschen Freieheitsopfer gewidmet
war. Dieser hatte folgenden Wortlaut:
"Zum 4. März."
Von Fritz Weidlich.
Morgen werden es 8 volle Jahre sein, daß das deutsche Volk
in diesem Staate zum erstenmal die ganze Kraft der Siegerfaust
eines befreiten Volkes zu verspüren bekam. Am 4. März
1919 entbol der deutsche Teil von Böhmen (und der übrigen
Sudetenländer) als am Eröffnungstage von welchem die
Sudetenländer durch die bekannten westlichen Kunststücke
abgeriessen worden waren, den herzlichen Brudergruß und
erhob neuerlich die Forderung nach Zugehörigkeit zu Deutsch
- Österreich. Durch das ganze Land brauste diese impulsive
Kundgebung, zu welcher es einmal wirklich keine Parteien gab und
bis in die entferntesten Winkel schlugen die Wogen dieser innersten
Regung der deutschen Volksseele. Alle Fabriken und Werkstätten
ruhten, jeder Pflug feierte unf kein Hammerschlag unterbrach die
sich noch ehe die Sonne auf der Mittagshöhe stand, zu einem
Bluttage wandeln sollte.
In allen Orten traten Redner aus dem Vlke vor die Menge hin, niemand
fragte sie nach Parteizugehörigkeit sie sprachen als Deutsche
zu Deutschen. Heim zu den Brüdern, Selbstbestimmung anseres
Weges, Neuknüpfung gewaltsam zerrissener Schicksalsgemeinschaft,
wahrere Friede, wahre Freiheit, das war das Gebet in diesen Stunden
und die Stimme des Volkes klang in den Schwur aus: "Wir beklagen
tief, daß wir in diesem Augenblicke nicht unsere Kräfte
und unseren Willen in eines verschmelzen können mit den Kräften
und dem Willen unserer Brüder. Aber wir bekunden damit unsere
unbeugsame Entschlossenheit uns den Weg zu ihnen zu erkänpfen,
von denen uns fremde Macht getrennt hat.-" So sprachen alle
im Herzen mit, Arbeiter, Bürger und Bauern. Alle, alle!
Die Stimme, die so sprach, muß den Machthabern wohl schlecht
in das Gewissen geklungen haben. Das Echo, das zurückhallte,
war fürchterlich. Am Abend schon brachte der Draht die schaurige
Kunde. Unglücksmeldungen liefen ein aus Karlsbad, Eger, Kaaden,
Brüx, Oberleutensdorf, Dux, aussig, Reichenberg, Arnau, Tannwald,
Mies, Neutitschein, Sternberg. Die Zahl der Toten und Verwundeten
war nicht gering, mehr als 100 Blutopfer hat der 4. März
gesehen, eine ganze Anzahl "Körner der Heimat"
ist den Freiheitstod für Volk und Heimet gestorben. Aus unserer
engeren Heimat war es Josef Christl aus Gossengrün, der als
Lehramtsanwärter von den Kugeln bermessenen Übermutes
in Eger dahingestrckt wurde.
Seitdem sind 8 Jahre vergangen und die Zeiten sind anders geworden.
Ein Gro´teil der Deutschen, der damals mit auf die Straße
gegangen war, um für das Selbstbestimmungsprecht die Hand
zu erheben, ist nach wie vor fest geblieben. Ein Teil davon aber
ist enderen Sinnes geworden und ist in das bequeme Bett der Anpassung
gegangen, das für ihn bereit gestellt wurde. Von Selbstbestimmung
reden heute viele nicht mehr.
Wo sind ihr, Massen von Arbeitern, die ihr damals hinter eurem
ganzen Manne Seliger einhergezogen seid, hinter jenem Seliger,
der am 4. März 1919 die bedeutungsvollen Worte sprach: "Bedingung
ist, daß dieser Staat auf dem Willen der nation beruht,
die ihn bewohnen, daß sie ihn begründen aus dem Rechte
der freien Selbstbestimmung! Für die Arbeiter und Arbeiterinnen
Deutschböhmens ist der Kampf um das Selbstbestimmungsprecht
unseres Volkes in diesem Sinne der Kampf um den Weg zur Demokratie."
Aber wo seid auch ihr, führende Köpfe des Bürgertums,
die damals an der vordersten Rampe standen? Fühlt ihr nicht
die Schmach auf eurer Stirne brennen, wenn ihr euch heute an die
damaligen Eide erinnert? Kann ein Ministerrock diese Erinnerung
austilgen? Kann er Taten der Untreue gegen sich und gegen sein
Volk ungeschehen machen? Oder spüret auch ihr die Not und
wollet zurück zu den Kampfgeweihten?
Und wir, die wir uns selbst treu geblieben sind? Wie haben wir
das Leid von damals und das viele bergehohe neue Leid der dazwischenliegenden
8 Jahre ertragen? Wir ertrugen es mit dem Mute, den uns die tödliche
Gewißheit einer kommenden Zukunft gibt. Was sind 8 Jahre
in der Gestaltung tausendjähriger Völker? Wir finden
uns, zwar nicht heute, nicht morgen! Aber einmal wird es! Die
Blutzeugen des 4. März 1919 haben den Eid darauf geleistet.
Dieser Eid muß eingelöst werden."
Die Unterzeichneten fragen an, ob der Herr Minister bereit ist,
an seine untergeordneten Zensurorgane die Weisung herauszugeben,
dieser wilkürlichen Beschlagnahmepraxis ein Ende zu setzen
und ob er bereit ist, die Beschlagnahme vorstehenden Artikels
aufzuheben.
Prag, am 10. März 1927.
In der Nummer 126 der in Reichenberg erscheinenden periodischen
Druckschrift "Vorwärts" vom Dienstag den 1. Juni
1926 befindet sich auf Seite 3, Spalte 3, ein Artikel mit der
Überschrift "Die Hölle von Tehresiebstadt und ihre
Lieferanten", in welchem über die Einkerkerung des Soldaten
Beal Czeh berochtet wird. Wir zitieren aus diesem Bericht die
folgenden beschlagnahmten Stellen:
Eines der traurigsten Kapitel in der akum begonnenen Geschichte
der Čechoslovakischen Republik wird es bleiben, daß
die Hölle von Theresienstadt geblieben ist, daß die
Foltermethoden heute noch geübt werden, wie sie in der Ära
der k. u. k. Henkersknechte an der Tagesordnung waren. Daß
dem so ist, geht aus dem traurigen Fall des Soldaten Bela Czeh
hervor, der gleichzeitig ein bezeichnendes Licht auf die čechoslivakische
Militärjustiz wirft.
Damit hat es folgende Bewandtnis: Im Mai 1922 mußte der
21jährige Hochschüler Czeh, ein Ungar, der der čechischen
Sprache nicht mächtig ist, sich gegen die brutale Behandlung,
die ihm ein Korporal zuteil werden ließ, verwahren. Vor
den Oberleutnant gerufen, sollte Czeh vor diesem "nieder"
machen. Daß heißt, er sollte tun, was die elenden
Wirzblattfiguren und Kafeehauslaffen mir Portepee und Plempe im
alten Österreich als Triumph ihrer göttlichen Überheblichkeit
betrachteten, er sollte vor dem Offizier niederfallen, wie vor
einem Götzenbilde. Vielleicht hätte er es getan, wenn
er das čechisch erteilte Kommando für demokratisches
Bauchkriechen verstanden hätte. So aber verstand er das Kommando
nicht, weshalb ihn der Oberleutnant - Triumph der Demokratie in
der Armee! - einfach niederschlug!
Von da an begann das grenzenlose Martyrium des Soldaten Bela Czeh.
Ein anderer hätte kurzen Prozeß gemacht . . . Das aber
tat der Soldat nicht. Er sprang nur auf und hielt in der Abwehr
das ungeladene Gewehr vor sich hin, um sich gegen die entfesselte
Offiziersbestie zu schützen. Das nun brachte den Soldaten
in die Hölle von Theresienstadt. Er bekam nämlich vom
Militärgericht (Prager Divisionsgericht) vier Jahre schweren
Kerker!
Nach monatelanger Folter in Theresienstadt (Einkerkerung im gewöhnlichen
Sinne ist nicht zu vergleichen mit Festungshaft in Theresienstadt!)
wurde der Soldat trübsinnig. Das ist nicht verwunderlich
und bestätigt nur, daß sich im System nichts geändert
hat. Wenigstens nichts in den Kasematten von Theresienstadt.
Nach Untersuchung seines Geisteszustandes (nachdem man ihn wahnsinnig
gemacht) wurde das Verfahren des Soldaten wieder aufgenommen.
Czeh - körperlich und geistig gebrochen - wurde nach dreiunddreißigmonatiger
Haft freigesprochen! Das Oberste Militärgericht verwarf das
freisprechende Urteil und kommandierte das Divisionsgericht in
Olmütz zu neuerlicher Verurteilung des Unglücklichen:
Urteil: Zwei Jahre, acht Monate!
Das ist das System der čechoslovakischen Militärjustiz
. . . Denn selbst im alten Österreich bekam ein Soldat, der
sich tätlich an einem Offizier vergriff, keine 4 Jahre Festung!
Der Soldat Czeh aber wurde auf diese Zeit nach Theresienstadt
geschicht und dort wahnsinnig gemacht.
Daran ist erkenntlich, daß dieses System, in dem solche
Ungeheuerlichkeiten möglich sind, einer Frucht zu vergleichen
ist, in der schon der Todeswurm sitzt, ehe sie reif geworden.
Pflicht der klassenbewußten Arbeiter ist es, ihre Kräfte
zu verdoppeln, damit das Proletariat stark und fähig wird,
mit diesem verbrecherischen, menschenmordenden System aufzuräumen
und in die Hölle von Theresienstadt jene zu schicken, die
sich diese Hölle schon zehnfach verdient haben!
Die Gefertigten stellen die folgenden Anfragen:
An den Minister für nationale Verteidigung:
Ist der Herr Minister bereit, dem Parlamente über den Fall
des Soldaten Bela Czeh auf Grund einer gründlichen Erhebung
und Untersuchung Auskunft zu geben?
An den Justizminister:
Ist der Herr Minister bereit, mitzuteilen, aus welchem Grunde
die Beschlagnahme des vorstehenden Berichtes in der periodischen
Druckschrift "Vorwärts" verfügt wurde?
Prag, am 1. Juni 1926.