V čísle 126 periodického tiskopisu "Vorwärts",
vycházejícího v Libercim z úterý
dne 1. června 1926 jest otištěn na stránce
3, v sloupci 3 článek s nadpisem "Terezínské
peklo a jeho dodavatelé," v němž se líčí
věznění vojína Bely Czeha. Z této
správy uvádíme tato zabavená místa:
"Jednou z nejsmutnějších kapitol sotva
započatých dějin Československé
republiky bude, že zůstalo zachováno terezínské
peklo, že se ještě dnes užívá
mučení, jak to bylo obvyklé v době
c. a k. katovských pomocníků. Že tomu
tak jest, vysvítá ze smutného ze smutného
případu vojína Bely Czeha, který zároveň
vrhá přáznačné světlo
na časkoslovenské vojenské soudnictví.
Věc se má takto: V květnu 1922 21 letý
vysokoškolák Czeh, Maďar, který neumí
česky, musil se ohraditi, že s ním desátník
surově nakládal. Czeh byv předvolán
před nadporučíka, měl před
ním dělati "lehnout". To znamená,
měl dělati to, co pokládaly ony bídné
figurky z humoristických listů a kavárenští
hňupové s třapcem a kordem ve starém
Rakousku za triumf své božské povýšenosti,
měl před důstojníkem padnouti jako
před modlou. Byl by to snad udělal, kdyby byl rozumněl
českému povelu pro demokratické lezení
po břiše. Povelu však nerozumněl, začež
ho nadporučík - triumf demokracie ve vojsku! - srazil
prostě k zemi.
Odtud se počalo bezmezné mučednictví
vojína Czeha. Jiný by tomu byl udělal krátký
konec . . . Vojín to však neudělal. Vyskočil
jen a v obraně držel před sebou nenabitou pušku,
chráně se proti rozpoutané důstojnické
bestii. Nuž to přivedlo onoho vojína do terezínského
pekla. U vojenského soudu (pražského divisního
soudu) dostal 4 roky těžkého žaláře.
Po několika měsíčním mučení
v Terezíně (uvěznění v obyčejném
smyslu nelze porovnati s pevnostním vězením
v Terezíně) stal se vojín trudnomyslným.
Nelze se tomu diviti a potvrzuje to jen, že se na soustavě
nic nezměnilo. Aspoň nic na terezínských
kasematech.
Po vyšetření jeho duševního stavu
(když z něho učinili blázna) bylo řízení
proti vojínovi opět zahájeno. Czeh - tělesně
i duševně zlomen - po 33 měsíční
vazbě byl osvobozen. Nejvyšší vojenský
sou zrušil osvobozující rozsudek a nařídil,
aby olomoucký divisní soud nešťastníka
soudil znova. Rozsudek: dva roka, osm měsíců.
To jest soustava československé vojenské
justice, . . . Neboť i ve starém Rakousku vojín,
který činně vztáhl ruku na důstojníka,
nedostal čtaři léta pevnosti. Vojín
Czeh byl však na tuto dobu poslán do Terezína
a tam byl z něho zčiněn blázen.
Z toho jest patrno, že tuto soustavu, jež umožňuje
takovéto strašlivé věci, lze přirovnati
k plodu, v němž hlodá červ než
uzraje. Povinností třídně uvědomělého
dělníka však jest, aby zdvojnásobil
své síly, aby proletariát zesílil
a stal se způsobilým skoncovati s touto zločinnou
a lidovražednou soustavou a poslati do terezínského
pekla ty, kdo si tohoto pekla již desetkráte zasloužili."
Podepsaní se táží:
Ministra národní obrany:
Jest pan ministr ochoten dáti případ důkladně
vyšetřiti a podati sněmovně zprávu
o případu vojína Bely Czeha?
Ministra spravedlnosti:
Jest pan ministr ochoten oznámiti, proč bylo nařízeno,
aby vpředu uvedená zpráva, uveřejněná
v periodickém tiskopise "Vorwärts" byla
zabavena?
V Praze dne 1. června 1926.
Při protestních schůzích, konaných
dne 19. prosince 1925 v západních Čecách
proti vahlazení a vypuzení německých
státních zaměstnanců byla na všech
schůzích jednomyslně přijata tato
resoluce:
. . .
Německý národ již příliš
dlouho nesl na svých bedrách jho zbavení
práv a utlačování; než nyní
jest již jeho shovívavost a trpělivost u konce.
Voláme na držitele moci v tomto státě:
Ruce pryč od německého majetku!
Slavnost míru se blíží; než sudeto
- německý národ nezná v tomto státě
míru, zná jen boj a obranu. Tisíce zničených
německých existencí, národ 3 1/2
milionu lidí, jehož kulturní a hospodářský
vývoj jest brzděn, povstává a žádá
před celým vzdělaným světem
právo a svobodu!
Výstraha, která dnes zaznívá sudetsko
- německými kraji, nechť upozorní českou
vládu, že bezpráví ani tisíciletým
vykonáváním nemůže býti
paděláno na právo a že hříchy
otců musí a budou se dříve či
později mstíti na dětech. Nebude míru
mezi národy v tomto státě, dokud bude trvati
ubavení práv a utlačování 3
1/2 milionu sudetských Němců,
vtěsnaných do tohoto státu proti hlasitě
a slavnostně prohlášené vůli.
Varujeme odpovědné činitele tohoto státu,
aby luk nepřepínali. Tak jako slováci oznamujeme
českým tyranům:
Jsme Němci a Němci zůstaneme a máme
nescizitelné právo na svou rodnou hrudu a své
pracovní místo, na svou kulturu, na svůj
jazyk a svůj národní svéráz."
Časopisy, které otiskly tuto resoluci, byly zabaveny,
občané, kteří resoluci předčítali,
nebo kteří řídili schůzi, byli
obžalováni, několik úředníků
okresních politických správ odmítlo
přijmouti tento projev lidu. Proti takovémuto nedůstojnému
nakládání s projevem vůle německého
národy v tomto státě musí podepsaní
co nejostřeji protestovati. Za poměry v tomto státě
nelze činiti odpovědným ty, kdo vystupují
na obranu proti státním přehmatům,
nýbrž ty, kdo tyto poměry způsobili.
Obyvatelstvo musí míti kdykoliv právo zkoumati
a náležitě kritisovati právní
a mravní podklad všech správních opatření,
neboť svoboda znamená také kritiku."
Podepsaní táží se pana ministra:
1. Jak zamýšlí chrániti svobodný
projev mínění a oprávněnou
kritiku Němců, pokud jde o státní
správní opatření?
2. Jest ochoten naříditi podřízeným
censurním a policejním činitelům,
aby od těchto utlačovacích method upustili?
V Praze dne 30. března 1927.
Státní zastupitelství v Užhorodě
zabavilo z článku "Bílý teror"
tato místa:
24 kráte česká buržoasie na radu zrádných
vůdců sociálních demokratů
střílela do proletariátu prolévajíc
proletářskou krev a zanechávajíc děti
bez otců a ženy bez mužů. A nejvíce
proletářské krve vyteklo již u nás
na Podkarpatské Rusi, kde se buržoasie - jak lze do
slova říci - vykoupala v krvi našeho lidu Hrušovo,
Dulovo, Terebla, Ardanovo, Svaljava, Mukačevo, Gorond,
Berehovo, to jsou ty perly proletářské krve
v koruně české buržoasie."
I české buržoasii teče z úst
slina, a den ode dne vzrůstá jí chuť,
vzrůstá její žízeň, aby
se napila krve pracujícího lidu a vykoupala se v
ní. Nedostačuje jí zákon na ochranu
republiky (čti: na ochranu buržoasie), nepostačí
ji ti političtí vězni, kteří
sedí ve vězení, ani jiná pronásledování
a zneužití pendreků a proto den ode dne zvětšuje
teror a sama na každém kroku vyzývá
proletariát.
A tento teror a provokace české buržoasie u
nás na Podkarpatské Rusi přesahují
již všechnu míru. Proces za procesem, kriminál
ze kriminálem, šílené pronásledování
našich soudruhů četníky po vesnicích,
všemožné provokace špehounů a agentů
jsou na denním pořádku, staly se nejen každodenním
zjevem, nýbrž zvykem, nutností."
V článku "Dělnická krev teče
. . .", kde se psalo o krvavých událostech
ve Stryjí, zabavila toto místo:
"Policie, aby zakryla svoje zločiny, zatkla členy
komunistické strany.
Stejně jako u nás, kdykoliv tekla krev, policie,
aby mohla zakrýti svoje zločiny, ihned zatýká
vůdce dělnického hnutí jako by oni
byli příčinou krveprolití. Taktéž
učinila o polská policie."
Z toho jest zřejmo, že se zabavuje to, o čem
svým časem psal každý časopis
a co nebylo zabaveno, neboť to jsou úředně
zjištěná fakta. Dále přátelství
k polské policii jest tak velké, že za kritiku
polské policie české úřady
náš časopis.
A proti této libovůlí jsme bezradní
a nemůžeme nalézti ochrany ani u soudu a to
z toho prostého důvodu, že i soudci jsou terorisováni.
Stal se případ, že senát, který
nepotvrdil zabavení, byl změněn a složen
ze soudců, kteří více vyhovovali tomuto
policejnímu režimu. Jest zřejmo, že za
takových okolností každé zabavení
bude potvrzeno, neboť vyžaduje toho nikoliv zájem
státu, nýbrž zájem policejní
libovůle.
Proto se tážeme pánů ministrů:
1. Zamýšeljí vyšetřiti celou věc
této policejní soustavy a ztotožňují
se s touto soustavou,
2. co zamýšlejí učiniti, aby konečně
již jednou byla učiněná přítrž
tomuto pronásledování a aby byl zaveden právní
stav na Podkarpatské Rusi,
3. zamýšlejí pohnati k odpovědnosti
úředníky, kteří vědomě
páchají nazákonné věci?
V Praze dne 6. května 1926.
Školní referát v Užhorodě začal
v poslední době zakládati v čísle
ukrajinských obcích české školy
a ruší nebo podkopává tím ukrajinské
školy. V této věci náš orgán
v úvodníku "České školy"
zaujal zásadní stanovisko, které se však
nelíbilo policii a státnímu zastupitelství
a z tohoto článku byla zabavena místa:
"Tyto školy se zakládají nikoliv pro české
děti, nýbrž výlučně pro
děti ruské a případně úřady
terorem nutí židy, aby svoje děti posílali
do české školy. Aby se sebral přiměřený
počet podpisů, česká buržoasie
rozdává židům licence a spolu s českými
školami rostou krčmy, české školy
přinášejí do našich vesnic temno,
opilství, ještě větší ožebračování
našeho lidu."
"Česká buržoasie považuje Podkarpatskou
Rus za svou kolonii a udržuje se zde a vládne bodáky,
terorem, českými školami, vězeními,
krčmami, jmenujíc to vše "demokratickým"
režimem, jenž se však ničím neliší
od stejných demokratických režimů jejich
spojenců, polské šlechty a rumunských
bojarů. Režim české buržoasie nejen
že nepřinesl slibovaného osvobození
Podkarpatské Rusi, nýbrž naopak její
stav se zhoršil po každé stránce, tento
režim učinil zde pravé peklo a to s českými
vývěsními štíty."
" . . . a že my se snažíme o spojení,
které nás osvobodí od počešťování.
Bojovali jsme a budeme bojovati proti každému ujařmení
jak národnímu tak i sociálnímu až
do úplného vysvobození z jařma české
buržoasie,
Pouze cestou revoluce dosáhneme svržení jařma
české buržoasie a tím také učiníme
přítrž odnárodňování
našeho lidu."
Proto se tážeme pánů ministrů:
1. Souhlasí-li s takovým zabavováním
našeho časopisu?
2. Co zamýšlejí učiniti, aby se napříště
učinila přítrž takovým neoprávněným
konfiskacím našeho časopisu?
V Praze dne 27. května 1926.
Olomoucké ředitelství státních
drah uložilo podřízeným služebním
místům a oddělením ředitelství
výnosem č. 2134/1-I-27 ze dne 8. března t.r.,
- služební rozkaz č. 0111, - aby upozornila
všechny zaměstnance, že příště
nepostačí jako průkaz československého
státního občanství domovský
list, ale že průkaz státního občanství
Československé republiky musí býti
příště plně podán výhradně
jen potvrzením, jak jest předepsáno ve služebním
rozkaze č. 19 úředního věstníku
ministerstva železnic č. 5/1927 a v nařízení
ministerstva vnitra.
Ve výnosu se dále nařizuje, aby každý
železniční zaměstnanec, jehož státní
občanství jest sporné nebo nejisté,
zažádal o vydání předepsané
legitimace o československém státním
občanství. Jména a hodnost zaměstnanců,
kteří o takové legitimace zažádají,
mají býti oznámena ředitelství
státních drah.
Pokud jde o zaměstnance košicko - bohumínské
dráhy ustanovuje se ve výnose, že u oněch
zaměstnanců, kteří po převratu
byli příslušni do nynější
polské části Těšínska,
toto jejich domovské právo má přednost,
třebas bydlili sebe dále v nynější
československé části Těšínska.
Těmto zaměstnancům, i když již
před 1. lednem 1908 bydlili na československém
Těšínsku a jsou unifikováni a pokládali
se bona fide za československé občany, se
toto státní občanství upírá.
Jmenovaný výnos poukazuje stran státního
občanství takovýchto zaměstnanců
na ustanovení obsažená v I. části
československo - polské smlouvy uveřejněné
dne 29. dubna 1926 ve Sbírce zákonů a nařízení
z roku 1926.
Ve výnosu, podepsaném ředitelem státních
drah Polívkou, se konečně ustanovuje, že
podle odst. 4. §u 125 služebního řádu
pokládá se ztráta československého
státního občanství za dobrovolné
vystoupení ze železniční služby
a má v zápětí ztrátu všech
práv proti pensijnímu fondu jak pro tyto zaměstnance
tak také pro jejich potomstvo.
Pro všechny zaměstnance, kteří náleží
pod ustanovení tohoto výnosu jsou nařízení
tohoto výnosu výhružkou o těžkých
následcích. Tímto opatřením
jest jmenovitě velmi těžce ohrožena existence
zaměstnanců košicko - bohumínské
dráhy a jejich rodin, kteří již dávno
před 1. lednem 1908, často od svého narození
bydlí na nynějším území
československého Těšínska, domovské
právo však měli v některé obci
nynějšího polského Těšínska
a kteří se po rozdělení země
ucházeli ve svém bydlišti o vydání
domovského listu, který jim byl také vydán,
kteří dále zažádali podle výnosu
ministerstva železnic č. 46781.I/3 ze dne 24. září
1921 o unifikaci a také unifikováni byli, kteří
vykonali předepsanou služební přísahu
a službu horlivě a věrně konali.
Tito zaměstnanci, dostali od obecního úřadu
svého bydliště, když žýdali
za vydání domovského listu, vládním
komisařem, jako předsedou správní
komise, poučení, že na základě
svého dlouholetého bydliště na nynějším
československém území podle článku
III. rozhodnutí pařížské velvyslanecké
konference ze dne 28. července 1920 nemusí zvláště
optovati pro československý stát, poněvadž
na základě svého bydliště před
1. lednem 1908 ipso jure mají československé
státní občanství, a tímto poučením
uvedeni byli v omyl, jsouce dobré víry, že
skutečně již jsou československými
státními občany. Vůli nabýti
státního občanství prokázali
tito zaměstnanci žádostí o vydání
domovského listu ve svém bydlišti, žádostí
o unifikaci a vykonáním předepsané
služební přísahy. Všechny tyto
projevy vůle jsou však nepochybným projevem
opce pro Československou republiku nebo projevem toho,
že se přiznávají za občany této
republiky.
Poněvadž opce celou podstatou jest čisté
singulární právo, jimž se individuu
dává možnost, aby se při územních
změnách mezi dvěma státy mohlo svobodně
rozhodnouti pro určitou státní příslušnost
a zvolený stát si musí bez odporu dáti
tuto volbu líbiti, uvedení zaměstnanci však
svou volbu nedvojsmyslně dali na jevo svým projevem
vůle, touto opcí stali se plným právem
plnocennými státními občany Československé
republiky.
Nyní, téměř po 7 letech příslušnosti
k Československé republice, pochybuje se o jejich
dosud uznávané československé státní
příslušnosti, politické úřady
jim ji dokonce upírají, a hrozí jim nebezpečí
úplné ztráty výdělku. Pokud
jsou ponecháni v činné železniční
službě, jsou hmotně těžce poškozováni
náhlým a neodůvodněným odnětím
drahotních přídavků a jejich životní
míra jest těžce postižena.
Tito zaměstnanci, kteří byli uvedeni v omyl
poučením, které dostali od obecního
úřadu nebo od vládního komisaře
svého bydliště, bona fide se pokládali
za československé státní občany
i po uvěřejnění československo
- polské smlouvy vyhlášené dne 29. dubna
1926 č. 56 Sb. z. a n., opci dodatečně neprovedli.
Nikoliv nepatrnou příčinou tohoto opominutí
jest také to, že politické úřady
I. stolice neprovedly předepsaného poučení
místního obyvatelstva o možnosti a způsobu
opční žádosti, jak jest to předepsáno
v čísle 2, odst. 5, I. dílu československo
- polské smlouvy a zajisté ani samy železniční
úřady neuznaly za nutné vydati nové
poučení zaměstnanců o těchto
smluvních ustanoveních a proto to neučinily.
Uvedené opatření olomouckého ředitelství
státních drah čiší osobní
nenávistí, jíž není rovné.
Podepsaní táží se obou odborných
ministrů:
1. Jest pan ministr ochoten naříditi politickým
úřadům, aby všechny státní
zaměstnance košicko - bohumínské dráhy,
kteří již před 1. lednem 1908 měli
své trvalé bydliště na nynějším
československém území Těšínska,
byli unifikováni, vykonali služební přísahu
a konají službu ke spokojenosti, beze všeho uznávaly
za československé státní občany
a aby také jejich domovské listy, které zde
dostali, plně platily?
2.Jest pan ministr železnic ochoten naříditi,
aby všem zaměstnancům košicko - bohumínské
dráhy, kterým byla zadržena část
služebních platů, poněvadž prý
nejsou státními občany, byly s okamžitou
platností vypláceny opět plné služební
platy a doplaceny dosavadní srážky?
V Praze dne 6. května 1927.
V časopise "Deutsche Tageszeitung" propadla z
větší části červené
tužce censora, slepého zuřivostí, zpráva
o ztýrání obou poslanců, inž.
O. Kalliny a J. Mayera, karlovarskými státními
policisty, jehož se dopustili v neděli 9. srpna t.
r. při slavnosti chebanů. Působí to
přímo dojmem, jako by censor, jejž přece
dlužno hledati mezi úředníky karlovarské
státní policie, poctoval potřebu zabrániti,
aby se německé obyvatelstvo západních
Čech prostřednictvím tisku nedovědělo
o nehorázných přehmatech českých
státních policistů; neboť co se této
neděle událo v Teplicích, jest jedinečnou
událostí v dějinách novějších
států, neboť tito, za policisty převlečení
fašisté, nezastavují se ani před imunitou
svobodně zvolených poslanců, svatou ve všech
státech. Ačkoliv by bývalo povinností
právě úřadů - nechtějí-li
se ztotožniti s činy těchto "strážníků"
- učiniti vše, aby veřejnost byla vhodně
poučena o pravém stavu věci, byly pravdivé
zprávy přepadených poslanců zabaveny,
ačkoliv týž úřad dovoluje provinilým
strážníkům konati "bezpečnostní
služby" jako dříve.
Jak svobodomyslná jest vláda v některém
státě, vysvítá nejlépe s censurních
poměrů v tomto státě. Pronásledování
nejen německého tisku, veškerého oposičního
tisku, tedy tisku utlačovaných národů
v tomto státě, dosáhlo již takového
stupně, že plným právem lze tvrditi,
že se v žádném státě na
světě nekonfiskuje tolik, jako v nově založené
české republice. Pan president státu Masaryk
pronesl o nakládání censorů s tiskem,
jak známo, tuto krásnou větu: "Svoboda
tisku jest nejvyšší majetek, jenž jest vlastní
demokratickému státu. Neomezená libovůle
starého úřednického systému
nesmí míti místa v republice." Skutečné
poměry však dokazují, že domnělá
censurní libovůle starého úřednického
systému byla v Československé republice nezměrně
předstižena, takže nelze vůbec mluviti
o svobodě tisku.
Příznačné pro poměry, jež
se zde zahnízdily, jest však také chování
chebského tiskového soudu, jenž svůj
nález, potvrzující konfiskaci, odůvodňuje
takto:
"V závadných místech článku
1. do 8. usiluje se popuditi v tiskovém díle haněním,
posmíváním, nepravdivými zprávami,
převracováním skutečných příběhů
k nenávisti k úřadům státním
(policejní komisařství v Karlových
Varech) a jednotlivým orgánům vlády,
co se týče vedení jejich úřadu
a k opovrhování těmito úřady
a osobami, a v 8. místě vychvaluje se veřejně
pachatel pro trestné činy. Lze tedy obsah těchto
míst považovati za trestný čin podle
§u 300 tr. z. a §u 16 zákona na ochranu republiky".
Musíme to nazvati přímo nepochopitelným,
že tiskový soud nevyčkávaje rozhodnutí
soudního řízení, jež bylo zavedeno,
aby byli zjištěni vinníci, již dne 14.
srpna podle jednostranných zpráv úřadů,
jenž tyto případy především
zavinil, vydává rozsudek a protokolární
výpovědi německých poslanců
označuje za nepravdivé, aby při nastávajících
soudních přelíčeních předem
byla rozdělena vina a nevina podle ducha českého
státu.
Místa zabavená censorem zní takto:
1. . . . neslýchané, protizákonité,
sprosté . . .
2. . . . neslýchané a sprosté . . .
3. . . . Za potupných výkřiků v českém
jazyku . . .
4. . . . vrhlo se na mne několik strážníků,
surově a násilně uchopilo mě a chtělo
mne nutiti, abych šel dále hlavní třídou.
Odmítl jsem energicky tyto surové útoky poukazuje
na svou poslaneckou imunitu. Ačkoliv jsem se několikráte
vytrhl pažím, které mě uchopily, vrhlo
se na mne znovu několik strážníků
a podněcováni strážníkem . .
.
5. . . . Jest jasné, že jsem se musil brániti
proti takovým násilným, surovým a
sprostým útokům. Ustupujíce surovému
násilí . . .
6. . . . Toto neslýchané nakládání
strážníků se svobodně zvolenými
poslanci, jaké se nestalo ještě v žádném
kulturním státě na světě .
. .
7. . . . paškvil každé kultury a občanské
svobody . . .
8. . . . Vedení místní a okresní
organisace německé národní strany
v České Kamenici dovídá se právě
s hlubokým rozhorlením o zcela neslýchaných
přehmatech, jichž se dopustila státní
policie v Karlových Varech dne 9. srpna 1925 při
domácí slavnosti Chebanů proti Vašemu
Blahorodí. Příslušníci německé
národní strany z českokamenického
okresu považují to za úmyslný pokus
učiniti Vás, jako neohroženého bojovníka
za práva našeho národa, neškodným.
Porušení práv, národem svobodně
zvoleného poslance, nedotknutelných v celém
kulturním světě, má jen jeden výsledek,
že se otevrou oči všem sudetským Němcům
a nikoliv naposled v cizině, politicky slušně
smýšlející, že v tomto státě
nevládne právo a zákon, nýbrž
jen svévole a násilí.
Vyslovujeme Vám, vážený pane poslanče,
hluboké díky za Vaše mužné chování
a doufáme, že se jistě brzy uzdravíte
z poranění, která jste utrpěl, že
budete znovu co nejdříve moci zahájiti svou
blahodárnou činnost a ujišťujeme Vás
znovu nejhlubší úctou a oddaností."
Nechceme blíže rozebírati doslovného
znění zabavených míst, musíme
jen zdůrazniti, že mezi jiným bylo zabaveno
7. místo, znějící "paškvil
každé kultury a občanské svobody";
z toho lze usuzovati, že pan censor zbití německých
poslanců českými státními policisty
považuje za čin shodující se s kulturou
a občanskou svobodou.
Podepsaní se tedy táží:
1. Jest pan ministr ochoten postarati se, aby se příště
censor nedopouštěl takových neslýchaných
přehmatů a aby tiskové soudy, rozhodujíce,
držely zákonných předpisů, podle
nichž, jak známo, nestačí vydati nějaké
rozhodnutí, nýbrž při odůvodnění
takového rozhodnutí dlužno se také postarati
o náležité provedení důkazů?
Považuje pan ministr rozhodnutí tiskového soudu
za vykonávání vlivu na zahájené
soudní řízení? Jestliže ano,
co zamýšlí pan ministr učiniti, aby
jednou pro vždy znemožnil takovéto zasahování?
3. Jest pan ministr ochoten pečovati, aby censuru v německých
územích vykonávali lidé svobodomyslně
a právně smýšlející, kteří
vykonávajíce svůj úřad neřídí
se slepým záštím ke všemu německému,
nýbrž úctou k svobodě tisku?
V Praze dne 24. března 1926.
Roku 1924 podalo asi 70 poštovních zaměstnanců
prostřednictvím opavského poštovního
ředitelství žádost ministerstvu pošt,
v níž žádali o přiznání
rozdílu mezi platy, které jim byly vypláceny
v polských markách od převratu do 10. srpna
1920 nebo než byly přeloženi ze slezského
plebiscitního území, s platem, který
by jim byl příslušel, kdyby je bylo platilo
Československo.
Podepsaní opírají se o rozhodnutí
nejvyššího správního soudu číslo
13060/23 ze dne 22. září 1924, podle něhož
bylo celé těšínské plebiscitní
území uznáno již od počátku
za příslušné k Československu.
Po dobu plebiscitu, když správu řídila
mezinárodní plebiscitní komise, vyplácela
platy polská poštovní správa a to v
polských markách.
Ministerstvo pošt nevydalo však dosud kladného
rozhodnutí. Naopak na podání spolku "Reichsverband
der deutschen Postler" se sídlem v Liberci, v určitém
případě, šlo o poštovního
pokladníka Rudolfa Gabsdiela z Ústí nad Labem,
rozhodlo pod číslem 15712/III-1927 ze dne 1. dubna
t. r. takto:
"Říšskému svazu německých
poštovních zaměstnanců v Liberci.
Otázka výplaty valutového rozdílu
mezi polskými a příslušnými českými
platy zaměstnancům, kteří konali službu
na Těšínsku v době plebiscitu, bude
z hlediska súčastněných odborů
rozřešena jednotně. Jakmile dojde k zásadnímu
rozhodnutí této otázky, bude také
rozhodnuto o žádosti poštovního pokladníka
Rudolfa Gabsdiela z Ústí nad Labem o výplatě
svrchu uvedeného valutového rozdílu.
Za ministra: Dr. Fatka v. r."
Úprava této naléhavé věci byla
tedy dále na dlouho odsunuta. Na dřívější
podání došla odpověď, že věc
upraví ministerstvo spravedlnosti. Jak z věci patrno,
tato odpověď jest pouhou vytáčkou. Právní
nárok postižených jest podle uvedeného
rozhodnutí nejvyššího správního
soudu jasný.
Podepsaní se tedy táží:
Jest pan ministr ochoten co nejrychleji upraviti tuto záležitost
poštovních zaměstnanců, kteří
kdysi konali službu na těšínském
plebiscitním území, v duchu uvedeného
rozhodnutí nejvyššího správního
soudu?
V Praze dne 6, května 1927.
Zemská politická správa v Praze zahájila
výnosem č. 48.920 ai 27/8 A-251/3 ai 27 podle §u
1 zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 304 Sb. z. a
n. rízení pro zábor v místností
v domě číslo 2339 v jablonci n/N., Údolní
ulice č. 33, pro veřejné účely
a to pro nově zřízené policejní
komisařství v jablonci n/N. a k umístění
jeho zaměstnanců. Tyto místnosti měla
dosud pronajaty státní správa pro berní
správu, berní úřad a udržování
evidence katastru daně pozemkové. Zároveň
podle §u 3 uvedeného zákona bylo ustanoveno
na pátek 6. května 1927 úřední
místní ohledání.
Interpelanti dovolují si k tomu oznámiti panu ministrovi
toto:
Když roku 1925 vyjednávalo s ministrem veřejných
prací v Praze o vystavění státní
úřední budovy v jablonci n/N. město
Jablonec n/N přislíbilo stavební příspěvek
na státní úřední budovu v částce
500.000 Kč, a to 150.000 Kč jako náhradu
za stavební pozemky, jež město bezplatně
postoupí a 350.000 Kč v hotovosti. Poskytnutí
tohoto stavebního příspěvku, který
byl zatím skutečně také vyplacen,
bylo však vázáno na dva požadavky, vlastně
podmínky města:
1. že při stavbě státní úřední
budovy v městě Jablonci n/N. mají býti
zaměstnáni tamnější stavební
živnostníci a
2. že obytné místnosti, které se uvolní
přestěhováním berní správy
a berního úřadu z domu číslo
33 v Údolní ulici do nové úřední
budovy budou odevzdány pro bytové účely.
Těmito požadavky nebo vlastně podmínkami,
které ustanovilo městské zastupitelstvo jablonecké,
jest státní správa podle mínění
interpelantů vázána. Jestliže stát
zřizuje nový úřad, jako jest státní
policejní komisařství, k jehož zřízení
není vůbec žádného důvodu,
poněvadž, jak lze prokázati, policejní
službu ve městě Jablonci n/N. obstarávalo
dosud bezvadně město Jablonec, měl by si
také sám obstarati místnosti proň
potřebné, i kdyby bylo město, poskytujícpříspěvek
na státní úřední budovu, nevzneslo
svrchu zmíněné požadavky. Jistě
mohou se přihoditi případy, ža musí
dojíti k vyvlastnění nebo záboru pro
veřejné účely, však tyto veřejné
účely musí býti tak naléhavě
nutné, že vyvlastnění nebo zábor
soukromého majetku jest před veřejností
odůvodněný; na příklad vyvlastnění
pro železniční stavby, při epidemiích
a tak dále.
Na žádný způsob však při
zřízení nového úřadu
jako jest policejní komisařství, jež,
jak již bylo uvedeno, není nutno zříditi,
není veřejného důvodu takového,
aby se smělo sahati na soukromý majetek. Stát
sám může vystavěti nové budovy
a opatřiti si tak místnosti, potřebné
pro své úřady. Jestliže roku 1921 po
založení nového státu byly ještě
mimořádné poměry, za nichž ovšem
bylo třeba k umístění veřejných
úřadů mimořádných opatření,
dnes, 6 let po nabytí účinnosti zákona
o vyvlastňování, nejsou již poměry
takové, aby byla odůvodněna mimořádná
opatření, jakým jest zábor soukromé
budovy.
Podepsaní táží se pana ministra:
1. Jest ochoten vzhledem k někdejšímu příspěvku
na stavbu státní úřední budovy
v Jablonci n/N. upustiti od záboru domu číslo
2339 v Jablonci n/N.
2. Jest ochoten, vůbec upustiti od zřízení
státního policejního komisařství
a
3. jestliže přes to dojde ke zřízení
státního policejního komisařství,
opatřiti si pro ně potřebné místnosti
vystavěním nového domu?
V Praze dne 3. května 1927.