V úterý dne 12. dubna t. r. ráno došlo
na nádraží v Brně k velikému
železničnímu neštěstí. Lokomotiva
dělnického vlaku z Nemotic vjela do dělnického
vlaku ze Zastávky. Čtyři obecenstvem hustě
naplněné vozy byly roztříštěny,
pět osob bylo zabito a nejméně 120 osob bylo
těžce i lehce raněno. V četných
dělnických rodinách zavládl zármutek.
Na tomto neštěstí je pozoruhodné, že
k němu vůbec nemuselo dojíti, kdyby ministerstva
financí a železnic byla dbala svých povinností.
Ministerstvo železnic však nedbá povinné
péče o cestující a ministerstvo financí
má Sice peníze na zkrachované banky, na podporo
velkoměšťáckých jízdeckých
zábav a na kněžské platy, ale odpírá
peníze na potřeby dopravy.
Ihned po železničním neštěstí
napsal poslanec Burian v Rovnosti veřejný list ministrům
železnic a financí, v němž bylo mimo .
jiné uvedeno:
"Tak velikého železničního neštěstí
v Československu dosud nebylo a tak je jisto, že hrozná
katastrofa na nádraží v Brně vyvolá
ve všech končinách republiky silnou ozvěnu.
Všechno občanstvo ve svém vlastním zájmu
bude žádat důkladnou nápravu na železnicích.
Katastrofa železniční v Brně je tak
velikého rozsahu, že děsně odsuzuje
politiku ministerstva železnic i ministerstva financí.
Právě v Brně všechno občanstvo
bez rozdílu stran musí dnes vykřiknouti a
musí důrazně promluviti s oběma ministerstvy.
Je nutno volati k nim, že hra s lidskými životy
na Čsl. železnicích musí přestat..
Nádraží špatné, železničních
zaměstnanců nedostatek z toho úplně
a naprosto lze si vysvětliti neštěstí.
Dávno naléhavá přestavba nádraží
v Brně provedena nebyla. Ministerstvo želenic stará
se o restrikci železničních zaměstnanců
a o nesmyslné jejich sešněrování
drakonickým disciplinárním řádem,
ale nestará se o nutné stavby a opravy, nestará
se o bezpečnost cestujících. Zařízení
železnic v Československu je tak nedokonalé
a zastaralé že všude jsou životy cestujících
ohroženy. Ministerstvo financí stará se o vymáháni
peněz, ale na rozumné hospodářské
potřeby peníze povolovati se zdráhá.
Vinu za mrtvé a raněné v Brně mají
ministerstva železnic a financí".
Tyto odstavce zmíněného článku
v "Rovnosti" odvážil se brněnský
censor konfiskovati. A přece tvrzení v nich obsažená
jsou pravdivá.
Všechny časopisy bez rozdílu stran konstatovaly,
že hlavní vinu na neštěstí má
nedostatečné a nevyhovující nádraží
brněnské. Kdo ale zase má vinu na tom, že
v Brně není řádného nádraží?
Odpověď je jen jedna: ministerstva železnic a
financí. Obě ministerstva dobře věděla
dávno, že nádraží brněnské
nevyhovuje. Přes to však ničeho nebylo podniknuto
pro vybudování nového nádraží
v Brně. Vedoucí činitelé obou ministerstev
měli by být přímo osobně voláni
k odpovědností za to, že v Brně na nádraží
zabiti a zraněni byli cestující.
Budou hrozným neštěstím v Brně
obě ministerstva vyburcována? Klademe ministru železnic
a financí tyto otázky:
Postarají se o řádnou náhradu postiženým?
Postarají se o rychlou stavbu nového důkladného
nádraží v Brně?
Postarají se, aby vůbec všechno železnictví
v Československu bylo pronikavými opravami a novými
stavbami dáno do takového stavu, aby bezpečnost
na drahách byla vyhovující?
Podle zpráv denních časopisů uzavírají
průmyslové podniky a různé společnosti
ochranné smlouvy prý pro racionalisaci a koncentraci
výroby. Ve skutečnosti projevuje se činnost
těchto svazů rušením konkurenčních
závodů a upravováním cen, jak potvrzují
poslední dobou uveřejněné zprávy,
na př.:
"Společnost "Solo", výroba zápalek,
přistoupí koncem května k zastaveni své
továrny v Opavě, zaměstnávající
300 dělníků."
"V drožďárenském průmyslu
došlo k uzavření smlouvy a ceny stanoveny vzájemnou
dohodou."
"Mezi Syndikátem průmyslu koželužského
a společností Rohag došlo k dohodě a
ceny domácí klihovky poněkud zvýšeny."
"Na schůzi zástupců průmyslu
čokolády a cukrovinek usneseno zvýšiti
ceny čokolády o 2 Kč na 1 kg."
"Na Podkarpatské Rusi vytvořil se kartel, který
zvýšil ceny cihel o 40 Kč za 1.000 kusu."
"Súčastněné papírny svolaly
do Prahy novou poradu, kde měla býti s chválena
a podepsána kartelní smlouva."
Potud novinářské zprávy. Jest všeobecně
známo, jak tato činnost zhoubně působí
na celkový hospodářský stav, jak zvyšuje
nezaměstnanost a ceny životních potřeb.
Zvýšení cen ve velkém má nejen
přímý vliv na ceny detailní, nýbrž
i nepřímý na zvýšení cen
jiných předmětů a tak jest uměle
zvyšována cenová hladina.
Podepsaní táží se:
1. Zná vláda tuto činnost a jak jest kontrolována?
2. Zkoumá se ve všech případech, zda
jsou určité závody rušeny kartelem oprávněně
nebo jen z konkurenčních důvodů?
3. Jsou ceny těmito sdruženími zvyšované
a vyhlašované, zkoumány, zda odpovídají
výrobami nákladům a přiměřenému
čistému zisku?
4. Jest vláda ochotna ve všech případech
tuto činnost kontrolovati, výstřelky potlačiti
a výsledky veřejnosti sděliti?
Vládě jest dojista známo, že celá
Podkarpatská Rus stižena byla loňského
roku mimořádnými živelními pohromami.
Největší škody způsobilo obyvatelstvu
rozvodnění řeky Uže. V úvodí
řeky Uže bylo rozbouřeným proudem smeteno
více než 50 domů, nejchudší obyvatelé
byli přivedení zcela na mizinu odplavením
úrody, sena, domácího i hospodářského
zařízení, dobytka a všech hospodářských
potřeb.
Jak nám bylo oznámeno, poskytla vláda k úhradě
těchto škod celkový obnos 500.000 Kč,
což k rozměru škod je peníz nepatrný
a v porovnání s podporami poskytnutými jiným,
živelními pohromami postiženým krajům,
je peníz ten pomocí nespravedlivě malou.
Kromě toho byl však i tento nedostatečný
peníz mezi postižené rozdělen velmi
nespravedlivě a teprve po sedmi měsících
od katastrofy.
Poškození obyvatelé města Užhorode
dostali asi 90 000 Kč, kterážto pomoc je nedostatečná
v poměru ke způsobeným škodám.
Uhrazeno bylo tímto penízem jen asi 60% škody.
Nápadno bylo při tomto rozdělování,
že nejchudší a tudíž nejtížeji
postižení obyvatelé, dělníci,
dostávají nejvýše 1.500 až 2.000
Kč, kdežto dva úředníci byli
poděleni po 10.000 a 7.200 Kč. Tím nechceme
tvrditi, že by úředníci nebyli též
potřebami ale přece jen, když tito mají
při nejmenším své pravidelné
měsíční služné, bylo by
spravedlivo, řádně nahraditi škodu těm
dělníkům, kteří byli povodní
o všechen svůj chudičký majetek připraveni
a jsou k tornu ještě i více než půl
roku bez práce a nemají nejmenších prostředků
k živobytí.
Ještě větší nespravedlnosti byly
páchány v okresu užhorodském, nejvíce
v obci Radvánky, kde škody povodní způsobené
byly největší. Kdežto naprosto nedostatečná
podpora, poskytnutá městu Užhorodu, činila
přece aspoň 90.000 Kč, dostal celý
ostatek užhorodského okresu dohromady jen 40 000 Kč
a to nejen k náhradě škod způsobených
povodni, ale 1 k náhradě škod způsobených
ohněm a morem dobytčím. V důsledku
nepatrností tohoto obnosu byli poděleni občané
jichž ztráty dosahovaly desetitisíců,
obnosy od 200 Kč do 1000 Kč.
V obci Radvánky byly zcela smeteny domky obydlené
nejvíce zedníky, celou zimu nepracujícími,
kteří si vlastní prací postavili rodinné
domky, na které jsou po většině dlužni
veliké obnosy bankám, obyvatelé jejich však
dostali nahrazeno nejvýš 10% škody. V obci byla
úředně zjištěna škoda na
movitostech 65.850 Kč a na nemovitostech 206.400 Kč.
Na úhradu bylo poskytnuto dohromady 20.000 Kč. Největší
pomoc, v této obci vyplacená, činila 2.000
Kč, avšak většina ostatních poškozených
dostala po 500 až 1.000 Kč. Na př. vdova Anna
Himliová, pečující o 6člennou
rodinu, z níž toliko jediný člen je
schopen práce, jejíž stavení bylo rozbořeno
i nábytek zničen, šaty úplně
odplaveny a zničeno 20 q brambor, dostala náhrady
2.400 Kč, ačkoliv Sama úřední
komise odhadla škodu na 10.000 Kč. Zedník Julius
Korn, pečující o 8člennou rodinu,
z níž je práce schopna toliko jediná
osoba, ztratil obytný dům a nábytek, utrpěl
zjištěné škody 10.000 Kč, obdržel
však pouze 600 Kč. Tesař Pavel Berat ztratil
dům obytný a za 10.000 Kč zjištěné
škody, dostal náhrady pouze 550 Kč. Olana Filipová,
pradlena, živící se praním prádla
pro vojsko, toho času úplně bez práce,
v podnájmu a živící své dítě
nedostala ani 400 Kč náhrady, ač utrpěla
škody přes 2,000 Kč. Marec Aleš, nádeník,
dostal 200 Kč za škodu odhadnutou částkou
1.500 Kč. Josef Džobák, zedník, za zjištěnou
škodu 8.000 Kč obdržel náhrady 500 Kč.
Jiří Filipčuk, jednoruký invalida,
za zjištěnou škodu 12.000 Kč obdržel
náhrady 1.500 Kč.
Takových případů bychom mohli uvésti
ještě celou řadu.
Nejhorší je stav pensistů, kteří
byli se svými žádostmi o poskytnutí
náhrady škod zamítnuti s poukazem, že
dostanou pensi, nebo i v těch případech,
kde mimořádně vyhověno bylo, byla
poskytována pouze pomoc skutečně nepatrná.
Tak na př. Pavel Simáček, pensista bez zaměstnání,
který měl škodu odhadnutu na 20.000 Kč,
obdržel pouze 600 Kč. Géra Tyrkanič,
železničář v pensi, dostal též
pouze 600 Kč a pod.
Stejně nespravedlivě a částkami nepatrnými
byla poskytována pomoc v jiných obcích na
př. v Nevických a Gejovcích.
Tážeme se proto vlády:
1. Zná vláda toto nespravedlivé a nedostatečné
odškodnění obyvatelů města Užhorodu
a okresů užhorodského?
2. Je vláda ochotna okamžitě zvýšiti
peníz na úhradu živelních škod
na Podkarpatské Rusi na milion korun?
3. Je vláda ochotna naříditi revisi udělených
podpor a napraviti křiklavé nespravedlnosti?
4. Je vláda ochotna zvýšit podporu obce Radvánky
z 40.000 Kč na 100.000 Kč?
V letech 1922, 1923, 1924 a 1925 byla železničním
zaměstnancům daň z příjmu všeobecně
srážena ze služebních požitků
paušálně. Tím došlo k hromadným
přeplatkům daně z příjmu. Tyto
přeplacené daně měly býti železničním
zaměstnancům vráceny podle dodatečných
daňových předpisů prostřednictvím
příslušných ředitelství
státních drah. Daňové předpisy.
vlastně jejich opravy za zmíněná uplynulá
léta, provádějí však berní
úřady všeobecně tak zdlouhavě,
že převážná část
neprávem sražených nebo přeplacených
daní stále ještě nebyla vrácena.
Železniční zaměstnanci tím poškození
útočí ovšem především
na svá ředitelství státních
drah, aby ta jím vrátila příliš
vysoké neoprávněné srážky
na daně. Ředitelství státních
drah nemohou však postiženým zaměstnancům
poukázati přeplacené daně tak dlouho,
dokud ne dostanou pro každý jednotlivý případ
předpis od berních úřadů.
Frýštátský berní úřad
jest úřadem, který jest nejvíce opožděn
pokud jde o předpisy nebo opravy daňových
předpisů za uplynulá léta. Tento berní
úřad dosud jenom srovnal dané za rok 1921.
Jestliže u frýštátské berní
správy daňové předpisy za uplynulá
leta 1922 až včetně 1926 postupovati budou
dosavadním tempem, lze se obávati, že železniční
zaměstnanci budou ještě několik let
čekati, než se jim vrácením přeplacených
daní nahradí utrpěná škoda, která
jest tím citelnější, že jejich
příjmy jsou beztoho nedostatečné a
že v poslední době živobytí se
zdražilo.
Podepsaný se tedy táže pana ministra financí:
1. Ví o svrchu vylíčených poměrech
a zvláště o poměrech u berní
správy frýštátské?
2. Co zamýšlí pan ministr financí učiniti,
aby berní správy provedly daňové předpisy
za svrchu uvedená uplynulá lete co nejrychleji,
tak aby ředitelství státních drah
konečné jedenu mohla postiženým železničním
zaměstnancům vyplatiti neprávem sražené
a přeplacené daně?
Dne 6. května 1925 byla obec Dolní Velkruby v politickém
okrese bruntálském ve Slezsku postižena povodní
a obyvatelstvo této krajiny beztoho většinou
chudé, těžce poškozeno. Vláda ke
zmírnění nouze povolila jako nouzovou výpomoc
150.009 Kč. Podpory mělo se dostati nejchudším
a těm, jejichž existence byla povodní ohrožena.
Tato jistě uznání zasluhující
zásada nebyla však dodržena. Nároky na
škodu ustanovila místní pomocná komise,
která se sama jmenovala a kterou okresní pomocná
komise ověřila bez dohody s poškozenými.
15. ledna 1927 byla státní nouzová výpomoc
vyplacena podle sociálně nespravedlivého
klíče, což vysvítá již z
toho, že z uvedených částek škody,
které byly přezkoumány, sníženy
a opraveny, že z těchto opravených částek
škody, nebyla určena jednotná sazba, nýbrž
kolísala mezi 75,- až 110,-, takže se stalo,
že lidé méně potřební
obdrželi více než kolík činila
opravená částka škody a skutečně
ubohým, strádajícím, pro něž
vlastně byla nouzová podpora určena, byly
přikázány přímo směšně
nepatrné částky.
Na důkaz toho několik příkladů:
Zámožnému statkáři s čistým
hospodářstvím bylo vyplaceno 7.700 Kč,
o 700 Kč více, než kolik činila jeho
opravená částka škody. Proč tak
nápadné protežování? Snad, poněvadž
jest členem obecního výboru a byl členem
místní komise? Rovněž tak členové
obecního zastupitelstva, členové místní
komise, dostali mnohem větší podpory než
jiní poškození. Tak bylo jim vyplaceno z uznané,
opravené a ověřené částky
škody 110%, 100%, 86%, 50%, kdežto jiní se musili
spokojiti se 75% až 40%. Tak na příklad drobnému
rolníkovi, jehož škoda byla uznána částku
2000 Kč, bylo vyplaceno 150 Kč Ze tři držitelů,
kteří utrpěli stejnou škodu, dostal
jeden, který jest zámožný, má
ještě 2 1/2 ha půdy, 5000 Kč, kdežto
druhý, chudák, beze jmění, při
stejné škodě dostal pouze 750 Kč. Z
těchto několika zde uvedených příkladů
jest dosti patrno, jak nespravedlivě, jako na výsměch
každému sociálnímu cítění,
byly rozděleny nouzové podpory povolené státem
a že takovýto postup musí vzbuditi u všech
správně myslících lidí nevoli
a pobouření.
Tážeme se tedy pana předsedy vlády:
1. Jest ochoten zrušiti nespravedlivé rozdělení
podpor, příčící se sociálním
zásadám?
2. Jest dále ochoten naříditi okresní
politické správě, aby nouzové výpomoci
byly vyplaceny jen těm, kteří skutečně
trpí nouzí a jejichž existence jest ohrožena
a že členství v obecním zastupitelství
a v místní komisi naprosto neodůvodňuje
nějaké protežování?
Pane minister!
Bývalá právnická akadémie v
Košiciach mala knihovňu s 30.000 sväzkami, ktorá
bola oporou a pomocným prostriedkom kultúrneho života
nielen mesta Košic a okolia, ale celého východného
Slovenska.
Základy tejto knihovňa položil v r. 1657 Beňadik
Kisdy, biskup v Jágre. Ustav bol do r. 1773 katolíckou
akadémiou jezuitskou, potom do r. 1777 Academia Episcopalis
a v r. 1777 kráľ katolíckou akadémiou,
a v tomto roku bol jej majetok vtelený do katolíckeho
náboženského fondu. Knihovňa bola v
r. 1850 rozdelená polovicu dostalo premonstrátske
gymnásium a druhú polovicu právnická
akadémie.
V r. 1890 bol ústav soštátnený a stal
sa štátnou právnickou akadémiou. V tejto
dobe gróf Ferdinand Zichy protestoval ve snemovni veľmožov
proti tomuto vyvlastneniu a podal ministrovi kultu interpelláciu
stran osudu knihovne. Minister dal uspokojivú odpoveď
a sľúbil v mene štátu, že knihovňa
nebude nikdy z Košíc odvezená a že štát
prevzal na seba vlastne len starosť o stránku hmotnú.
Knihovňa bola zveľaďovaná početnými
a vysokými dary a nadáciami, ichž účelom
bolo, aby knihovňa zostala mestu Košiciam a bola ako
verejná knihovňa k disposícii širokej
verejnosti.
Po zrušení právnickej akadémie v r.
1923 podala mestská rada návrh ministerstvu s plnou
mocou, aby knihovňa ponechaná bola mestu Košiciam.
V r 1924 prehlásil minister, že pokiaľ mesto
dá knihovňu akadémie k disposícii
širšej verejnosti jako knihovňu verejnú,
bude ochotný ponechať ju v Košiciach.
Opierajúc sa na toto ustanovenie vynaložilo mesto
Košice všetko a zariadilo s obrovskou investíciou
knihovňu jako knihovňu verejnú, prístupnú
širokému obecenstvu a jej zamestnancov platilo na
účet mesta.
Ako sme sa dozvedeli, teraz ministerstvo oproti horejšiemu
ustanoveniu nariadilo, aby knihovňa prevezená bola
do Bratislavy pro univerzitu Komenského.
Keďže nariadenie to znamená na základe
horejších zrejmú újmu pre Košice
a zároveň nenahraditeľnú ztratu s hľadiska
kulturného i hmotného tážem sa pána
ministra:
či je ochotný toto krivdivé nariadenie odvolať,
ponechať knihovňu mestu Košiciam, pro ktoré
znamená ona kulturná potrebu, zaistiť jej existenciu,
a tým uznať to, že jako nástupník
uhorskej vlády v štátnom nástupníctve
rešpektuje záväzný sľub, učinený
uhorskou vládou v r. 1890?
Časopis "Saazer Anzeiger" ze soboty dne 16 dubna
1927 uveřejnil tento článek:
"Chyťte zloděje!"
Kdo platí za Ludvíka Wolfa daň výdělkovou
a daň obratovou.
Žatecký Wolfův tisk doni tvrdil, že podvádíme
stát přiznávajíce méně
na dani výdělkové a dani obratové,
než by se podle naší inserátové
reklamy právem mělo přiznati. Byli jsme obviněni,
že svůj náklad uvádíme příliš
vysoko a tím že jsme podvedli své inserenty.
Toto udavačství mělo také výsledek.
Do naší tiskárny postavila se úřední
komise, která po několik týdnů podrobně
zkoumala naše knihy a doklady a vyslýchala náš
personál jako svědky. Výsledek této
revise byl přímo zničující
pro udavače žatecké státní tiskárny.
U nás bylo nalezeno vše v pořádku a
revisní komise nám to potvrdila s výslovným
doplňkem, že raše účtování
čin úplně věrohodný dojem.
Tvrzní žateckého Joifova tisku, že prý
činíme falešné přiznání
nebo dopouštíme se podvodu, bylo tedy úředně
odhaleno jako drzá lež a bezdůvodný
výmysl !!
Co nyní? Wolfův tisk nelze žalovati! Zde se
sahá buď ke svépomoci - a to jest nejrychlejší
a nejjistější soudnictví nebo, má-li
někdo stejné zbraně jako Wolfův tisk
odplácí stejné stejným. Jsme tak šťastní,
že se nemusí obávati dalšího udavačství
Wolfova tisku naše knihy může berní správa
kontrolovati každého dne Ale jak to po této
stránce vypadá u Wolfova tisku?
Jest to stará zkušenost, že vždy právě
lidé, kteří sami mají máslo
na hlavě, volají "Chyťte zloděje!",
aby odvrátili od sobe pozornost. Tak tornu jest a také
u Wolfova tisku. Zajímali jsme se o poměry vůdců
Wolfova tisku a dozvěděli jsme se při tom
velice zajímavé věci.
Především připomínáme
naším čtenářům, že
československý předseda vlády Švehla
dne 4. listopadu 1926 v rozpočtovém výboru
pražské poslanecké sněmovny na otázku
posl. Patzela, v jakých stycích jest vlády
s Wolfovým podnikem v Žatci, výslovně
prohlásil, že Wolfův tisk jest jen zákazníkům
státní tiskárny, soukromým podnikem,
jenž dává tisknouti své časopisy
v žatecké státní tiskárně.
Odmítl tedy domněnku, že Wolfův tisk
dlužno považovati za vládní orgán.
Proto tedy dlužno pohlížeti na Wolfův
tisk jako na soukromý podnik Ludvíka Wolfa v Žatci,
vládou sice vydržovaný, ale ostatně
s vládou žádné souvislosti nemající.
Ale pak by se jistě doporučovalo. aby vláda
po této stránce konečně udělala
pořádek. V pozemkové knize v Žatci jest
sice ovšem teprve od roku 1925, ačkoliv Wolfova tiskárna
byla české vládě prodána již
v roce 1919 - zapsán státní erár jako
vlastník budovy tiskárny č. 1139 v Gymnasijní
ulicí, ale v obchodním rejstříku v
Mostě - tedy ve veřejné knize - jest stále
ještě zapsán jako vlastník tiskárny
Ludvík Wolf; jíž od 25. ledna 1911 jest tam
beze změny pod č. j. A I 272: "Ludvík
Wolf, tiskárna v Žatci." Ludvík Wolf mohl
by ‚tedy dovolávaje se mosteckého obchodního
rejstříku prováděti rozličné
manipulace, (n. P. prodati někomu tiskárnu ještě
jednati), neboť každý by mu věřil
v důvěře ve veřejné knihy.
To však není jediný temný bod v poměru
Ludvíka Wolfa k československému státu.
Prohlédli jsme listiny daně výdělkové
všech 4 kategorií této daně a přes
horlivé hledání nemohli jsme najíti
jména Ludvík Wolf. Ludvík Wolf neplatí
- jak .jsme se také jinde přesvědčili
- výdělkové daně vůbec. Platí
jen osobní daň z příjmu a domovní
činžovní daň ze své přepychově
zařízené vily č. 1352 v Žatci,
neplatí však výdělkové daně
ačkoliv jako vydavatel žateckého Wolfova tisku
podle zprávy předsedy vlády Švehly není
s žateckou státní tiskárnou v žádném
jiném poměni než v poměru zákazníka,
který si tanu dává tisknouti své noviny.
Kdo tedy platí za podnikatele Ludvíka Wolfa v Žatci
daň výdělkovou? Nemůžeme přece
míti za to, že stát jest o tuto daň
podváděn. Platí ji snad za Wolfa stál?
Jakým právem a proč? A jak dlouho - odekdy
- není tato daň předpisována a vybírána?
Ludvík Wolf neplatí však také dané
obratové z časopisů, které vydává.
Kdežto my - jak prokázala úřední
revise - svědomitě zdaňujeme každý
výtisk novin a každý inserát, Ludvík
\Volf vydává své noviny bez dané a
ani z inserátů neplatí dané z obratu.
Kdo platí za Ludvíka Wolfa daň z obratu?
Stát? Jakým právem a proč? Jak dlouho
- odekdy - nevybírá se od soukromého novinářského
podniku Ludvíka Wolfa v Žatci daň z obratu?
Není možné, aby Wolfův tisk byl osvobozen
od daně, poněvadž sama žatecká
státní tiskárna na svých účtech
daň z obratu účtuje.
V tomto případě jde o velké peníze.
Až do 4. května 1926 bylo na hlavičkách
Wolfových časopisů zaznamenáno: "Úředně
zaručený náklad 58000 výtisků."
Následujícího dne, tedy 5. května
1926, zněl tento záznam: "Náš časopis
má úředně zaručený nejvyšší
náklad ze všech německých novin v Československé
republice." Přihlíží-li se ke stálému
vzrůstu, jak Wolf tvrdí, odběratelů
Wolfova tisku, musil by se dnes vzíti za základ
pro výpočet daně z obratu náklad nejméně
60.000 výtisků denně. Při předplatném
7 Kč měsíčně činí
to příjem 420000 Kč měsíčně
na předplatném, v jednom roce tedy 5,040.000 Kč
na předplatném. Z toho, se platí 2% daně
z obratu, tedy ročně 100800 Kč. Neplatil-li
Wolf od počátku žádné daně
obratové, neplatil ji celých sedm let, což
by činilo 705.600 Kč.
Mimo to jest však ještě daň z obratu z
inserátů. Máme za to, že Wolf dostává
ročně za inseráty nejméně milion
Kč. To činí ročně 20.000 Kč
daně z obratu, v sedmi letech 140.000 Kč.
Nedoplatky daně z obratu z předplatného a
inserátů činí tedy v těchto
letech ti Wolfova tisku ne méně než 845.600
Kč.
Nemůžeme míti za to, že Ludvík
Wolf chce stát o tyto peníze podvésti zřejmě
v návalu obchodů jen zapomněl je zaplatiti)
a také se nedomníváme, že by žatecký
berní úřad pomýšlel vzdáti
se těchto peněz, darovati je Ludvíku Wolfovi.
Jestliže tedy Ludvík Wolf zatím nepřihlásil
těchto daňových nedoplatků, vyzýváme
tímto žatecké berní úřady,
aby se nahlédnuvše do obchodních knih Wolfova
tisku v Žatci přesvědčily, jsou-li naše
údaje správné a aby pak Ludvíku Wolfovi
předepsaly nezaplacenou daň z obratu a nezaplacenou
daň výdělkovou - v obou případech
se zákonitými úroky z prodlení a pokutami,
že je nepřihlásí a dané ty vybraly.
Kdyby žatecký berní úřad, který
zároveň vyrozumíváme, nevyhověl
naší výzvě, pak nalezneme prostředky
a cesty, abychom dosáhli toho, aby mu to představený
úřad přikázal.
Avšak nejen stát byl dosud poškozován
o uvedené daně, nýbrž také město
Žatec utrpělo škodu tím, že nedostalo
obecních přirážek připadajících
na výdělkovou daň. Vyzýváme
tedy žatecký starostenský úřad,
aby v zájmu ostatních poplatníků města
Žatce naléhal na to, aby byly vyšetřeny
daňové poměry Wolfova tisku v Žatci
a aby bylo učiněno vše, čeho třeba,
aby bylo dosaženo doplacení případně
zkrácené daně nebo přirážek
na ni připadajících.
Abychom potvrdili, že Ludvík Wolf není snad
zaměstnancem státní tiskárny, uvádíme
kromě svědectví pana předsedy vlády
Švehly - o němž se snad nesmí pochybovati
- ještě to, že Ludvík Wolf není
přihlášen ani u nemocenské pokladny
ani u pensijní pojišťovny - co by se rozhodně
musilo státi, kdyby Ludvík Wolf byl považován
za zaměstnance státní tiskárny.
Budeme pečovati, aby tato kapitola byla stále zkoumána
a aby příslušné úřady
vykonaly svou povinnost, jak ji vykonaly k našemu podniku.
Před zákonem jsme všichni rovni, tedy nesmí
Ludvík Wolf v Žatci míti výjimečné
postavení v berních věcech."
Z toho vyplývá, že bud' není správné
tvrzení předsedy vlády ze dne 4. listopadu
1926, že vláda není s Wolfovým podnikem
v jiném styku než že "u Wolfova tisku jde
jen o zákazníka státní tiskárny",
nebo že fakta zjištěná v hořejších
vývodech nesouhlasí se skutečností,
Rozhodně jde o korupci veřejného mínění,
podporovanou vládou neboť po léta byla si německá
veřejnost vědoma, ze žatecký Wolfův
tisk pracuje s podporou českých vládních
peněz a vydávaje četné německy
tištěné a vládou placené noviny,
pokouší se otráviti veřejné mínění
sudetských Němců.
Podepsaní se tedy táží:
1. Jest vláda ochotna dáti vyšetřiti
ostudné události vylíčené v
hořejším Článku "Chyťte
zloděje!" časopisu "Saazer Anzeiger"
a uveřejniti výsledek?
2. Jest vláda ochotna zákonitě potrestati
osoby, které mají vinu na těchto událostech
bez zřetele na jejich postavení ve veřejném
životě, prokáže-li se, že tyto výtky,
jsou správné?
3. Jest vláda ochotna skutečně také
chrániti "svobodu tisku" v republice, prohlášenou
panem presidentem státu a to především
tak, aby napříště bylo rozhodně
zastaveno vyplácení vládních peněz
tiskovým orgánům - jako jsou žatecký
Wolfův tisk a nakladatelství Orbis, - poněvadž
takové příspěvky musejí ovšem
nutně vésti ke korupci Části veřejného
mínění?