Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Veľa dopisov od invalidov došlých dosvedčuje, že priznanie a poukázanie invalidnej penzie preťahuje ministerstvo národnej obrany nielen do rokov, ale i do mesiacov a konečne keď už je nárok na penziu zistený, začne likvidatura vec znova preťahovať bezdôvodne.

Ku zisteniu nároku na penziu mus&ianute; dotyčný jednotlivec predložiť všetky svoje osobné preukazy a doklady. Likvidature to však nestačí, žiada nové doklady, ačkoľvek tá hromada aktov, ktoré sa povaľujú u ministerstva národnej obrany, úplne by postačila k výpočtu výšky penzie.

Avšak likvidatura neuspokojí sa ani s tým, lebo ako som sa vo veľa prípadoch sám presvedčil, dá vierohodnosť predloženýchmatričných výpisov - tedy verejných listín - zvlášte vyšetriť od príslušnej četnickej stanice, alebo prostredníctvom veliteľstva doplňovacieho okresu. Nemusím zvlášte odôvodniť svoje tvrdenie, že to znamená nielen preťahovanie veci, ale je to priamo jednanie protizákonné. Jestliže pohlavár najzaostalejšej černošskej dediny vyrazí svoju dlaň na kus papiera, prijme ho náčelník kmenu súsedného jako "autentický", kdežto vojenská likvidatura pochybuje o autentičnosti verejnej listiny, vystavenej úradom tohože štátu, na čo naozaj nieto v dejinách príkladu.

Tážem sa pána ministra:

Či je ochotný učiniť koniec bezdôvodnému šikanovaniu invalidov so strany likvidatury a dať poučiť referentov likvidatury, aby verejné listiny rešpektovali?

Pane Minister!

Vykúpenie "Hospodárskej drýhy v Boršave" stalo sa na základe zákona čís. 71/1924 a parlament zmocnil štát, aby prevzal akcie a dlhy dráhy.

Podľa § 2 zákona však musí valné shromaždenie spoločnosti usniesť sa na likvidácii a na prevode svojho imania na štát s platnosťou od 1. januára 1923. Len tak môže štát nastúpiť úplné práva a povinnosti dráhy boršavskej.

Usnesenie na likvidácii a na prevode majetku ani do dneska sa ešte nestalo. Kým sa tak nestane, dotiaľ zamestnanci boršavskej dráhy nie sú štátnymi zamestancami a na nich jak podľa §u 4, odst. 1. zákona čís. 690/1920, tak podľa § 3, odst. 1. zákona čís. 71/1924 vzťahujú sa len disciplinárne predpisy československých štátných dráh.

Na nich, jako neštátných zamestnancov nemôže sa vzťahovať zákon č. 286/1924 o reštrikcii, lebo dotyční zamestnanci mô6u by`t prepusten9 len v ceste disciplin8rnej, tedy po riadnom a výslednom skoncovaní disciplinárneho pokračovania. Takého zamestnanca však z pomedzi 62 prepustených nebolo ani jediného, ba nenašiel sa medzi nimi ani jeden, ktorý by mal čo len jeden halier pokuty.

Nelzä na nich použiť shora citovaného zákona čís. 286/1924 už preto, lebo len pred 9 mesiacmi bol vynesený zákon čís. 71/1924, ktorým sa upravuje ich prevzatie a zaisťujú sa ich práva, lebo nelzä zakonodarstvu prikladať takú perfidiu, že by pozbavilo práv osoby, ktorým práva tie pred 9 mesiacmi zaistilo zákonom.

Avšak nedošlo ani k unifikácii podľa § 4, odst. 2. zákona čís. 690/1920 a §u 3, odst. 2. zákona čís. 71/1924, ktorá opravňuje štátne dráhy, aby pri pachovaní nadobudnutých práv zamestnancov rozšírily na nich predpisy služobného a pracovného poriadku. K unifikácii mohlo dôjsť o to menej, lebo bolo ich veľa, čo žiadali, aby boli preložení na také stanice štátnych dráh, kde by sa naučili štátnemu jazyku. Na to dostali odpoveď, že to sa môže stať až po unifikácii. Avšak tým zmienených zamestnancov bez ich vlastnej viny pripravili o to, aby sa mohli anučiť štátnemu jazyku a teraz predsa 75% týchto zamestnancov prepustili pre neznalosť štátneho jazyka.

Ani úprava platov nebola prevedená; túto tiež sľubovali až po unifikácii a dostávajú až do dnes požitky boršavské. Keby bolo došlo k unifikácii, vtedy malo by v smysle zákona čís. 394/1922 dôjsť tiež ku 75% zvýšeniu služobných, penzijných a zaopatrovacích požitkov štátnych zamestnancov s platnosťou odo dňa 1. januára 1923.

Na základe všeho toho tážeme sa úctive pána ministra:

1. Či ste ochotní vyšetriť vec 62 zamestnancov boršavskej dráhy, prepustených následkom nesprávneho výkladu zákona čís. 286/1924?

2. Či ste ochotní vziať nazpäť do služby a poukázať im požitky, ktoré neobdržali?

Při provádění smlouvy "O úpravě vzájemných styků právních" ze dne 17. března 1923, č. 146 Sb. z. a n. z roku 1924 naší republiky s královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců postavily se soudy v Kragujevaci a Bělehradě na stanovisko, že dle článku 41. cit. smlouvy není tamní soud povinen exekucí povolenou prováděti, když se jedná o žalobu a rozsudek zdejšího soudu, při kterém je příslušnost opřena o ustanovení §u 88, č. 2 j. n. a §u 87 j. n. Tamní soudy tvrdí, že příslušnost fakturního soudu jest srbskému soudu neznáma.

Dle tohoto srbského práva jest jen možno uznati příslušnost jiného než srbského soudu tehdy, když žalovaný výslovně (verbis expressis) podrobil se příslušnosti zdejšího soudu, což však po přijetí faktury obchodníkem jugoslávským opatřené klausuli na příklad "splatno a žalovatelno v Prostějově", spatřováno býti nemůže.

Kdyby tento výklad čl. 38 - 42 smlouvy "O úpravě vzájemných právních styků s S. H. S." měl býti správným, pak se stává tato smlouva pro náš průmysl úplně bezcennou.

Také československé vyslanectví v Bělehradě sdělilo zdejším právním zástupcům, že kalusule na faktuře uvedená o příslušnosti soudu pro srbské soudy nedostačuje a že soudy srbské na základě takto vynesených rozsudků našimi soudy exekuci neprovedou.

Podepsaní se táží:

1.) Jest tato praxe srbských soudů panu ministrovi zahraničí známa?

2.) Co hodlá pan ministr zahraničí podniknouti, aby tento nedostatek ochrany zájmů našeho průmyslu v království S. H. S. byl odstraněn a dostalo se zájmůmnašeho průmyslu tam stejné ochrany, jaké se dostává zájmům průmyslu z S. H. S. u našich soudů?

V letnom období roku 1926 v ríšskom rozsahu udavšie sa povodňové katastrofy v nepamätnom doposavád merítku postihly i obyvateľstvo Žitného ostrova, ktoré ináč i v iných, menej nebezpečných časoch je stále vystavené nebezpečiam povodní. Úroda jednotlivých obcí Csilizközu bola úplne zničená a obyvateľstvo je hnané v ústrety hladu. Taktiež so stanoviska zdravotného im hrozí to najväčšie nebezpečie, poneváč hnitím stojácích vôd nakazený vzduch zapričiňuje rozsiahle epidémie, ako sa to tiež stalo po povodni roku 1924, keď polihovalo na stá nemocných, ktorí boli nútení volať lekárskou pomoc z 10 - 12, ba často i 23 km vzdialenosti, ovšem jest-li ktorý mal k tomu nezbytných 200 korún.

Zahrady a vnútorné usedlosti vspomenutých obcí mesiace boly pokryté morom povodne, 60% obytných domov a maštál bolo taktiež zaplavených a mnoho z týchto staväní sa týmto zrútilo, alebo i podnes hrozia sosunutím.

Dosiaľ jestvujúce kanále nie sú spôsoblivé zabrať stojacie vody a bariny s polí, regulovanie a vahlbovanie dunajského riečišťa je už roky zanedbávané a staré hrádze, predané spolkom pre ochranu povodňou postihnutých, poodnášali, takže následkem tohoto len sebamenej rozvodnený Dunaj vystúpi z koryta a tým je už daný počiatok na poliach presiaknuvším sa početným barinám.

Obyvateľstvo Csilizközu od roku 1879 platí daň z ochrany pred povodňami, v posledných rokoch už po 9 Kč od maďarského holdu a takto spolok pre ochranu povodňou postihnutých má slušnú sumu ročného príjmu so zreteľom na to, že sa tu jedná asi o 18 tisíc maďarských holdov. Neproti tomuto však spolok pre ochranu povodňou postihnutých k zamedzeniu povodní sa nijak nepričiňuje mimo konania niekoľkých podarených banketov, schôdzí pre okrasu a rečňovaní a tak voda len z roka na rok ničí tú mnohosľubnú, dozretú úrodu maloroľníkov a pripravuje o chlieb zemerobotníkov.

Pýtáme sa tedy vlády:

Či je ochotná k odpomoženiu biedy k tomu pôsobiť, aby poškodení maloroľníci obdržali na dlhšiu dobu úrokov prostú amortizačnú pôžičku a na druhej strane, aby robotnickému ľudu bola poskytnutá jednorázová peňažná podpora?

Či je ochotná sa postarať o to, aby k zamedzeniu takrečeno každoročne sa opakujúcich povodní boly založené rozsiahlejšie sacie stanice v Csilizközu, ako aj aby stojacie vody a bariny na poliach cestou kanalizácie boly odvedené a spolkom pre ochranu povodňami postihnutých predané hrádze boly postavené na svoje miesta?

Aké opatrenia sú v plátne vo spojitosti s regulovaním a vyhlbovaním dunajského riečišťa a dosial jestvujúcich kanálov?

Konečne: či je ochotná vláda s biedou zápasiacim malorolníkom v Csilizközu odpísať všetky dane z uplynulých rokov a vzhľadom na ďalšie aspoň na dva roky ich od platenia daní úplne oslobodiť, lebo i tak svojim povinnostiam platenia daní nemôžu zadosť učiniť?

Pane ministře!

Členové zákonodárných sborů několikráte si stěžovali v Národním shromáždění do protidemokratických a protisociálních opatření státního pozemkového úřadu. Odhadovala se zněužití a také se ukazovalo na neudržitelnost způsobu rozdělování půdy, jež jest vhodné jen k tomu, aby statkáři byli připraveni o majetek, tisíce dělníků o chléb, a aby byli donuceni se vystěhovati a půdy aby se zašantročila těm, kdož prodávají své politické přesvědčení a často také svou čest.

Přes to, že tento systém byl odsuzován, zdá se, že ani nejsilnější a nejspravedlivější kritika není s to, aby pozemkový úřad odvrátila od cesty, na niž vstoupil, ba ujazuje se, ža se tato hebezpečná hra vede tím nestydatěji na Slovensku, tak že musíme zvlášť obrátiti pozornost pana ministra na typický případ, jenž se stal v obci Dýmeš.

Jak se zdá, tato zneužití zaměstnávala již také úřady, avšak při jejich známém smýšlení domníváme se, že jest správné, zpravíme-li pana ministra o spáchaných zneužitích ještě než ukončí úřední šetření a vyšetřování.

Oprávnění uchazeči, již byli pominuti, stěžují si:

Ještě na jaře tohoto roku byl parcelován dýmešský pozemkový majetek velkostatkáře (bývalého hraběte) Karla Forgáche.

Jak bylo věrohodně zjištěno, byla parcelace provedena podle návrhu obecního starosty Josefa Molnára a domkářů a členů tamější místní komise pro rozdělování půdy Františka Dobose, Josefa Háka, Štěpána Brata a Josefa Gyurise.

Podle toho bylo také výsledkem, že zaměstnancům velkostatku byla přidělena pouze méněcenná a od obce vzdálená půda. Mnozí však vůbec půdy nedostali, ač se od nich předem přijala kupní cena a nyní jsou v nepříjemném postavení, že nemají ani peněz ani půdy.

Podle stížnosti se však tím lépe počovalo o výše jmenované domkáře, jejich příbuzné a ty, kdož jim dávali dary.

Stížnosti byly tak hlasité, že prý do toho zasáhlo také četnictvo a zavedlo vyšetřování stran přijímání darů, avšak stížnost poškozených byla prý zmařena pozemkovým úřadem, totiž jeho nitranskou expositurou, jež se postavila na stranu komise pro rozdělování půdy.

Podle stížnosti se prý častěji vyslovil Inž. Rössler, řídící měření půdy, že při rozdělování půdy dlužno dáti přednost přívržencům agrární strany.

Jako důkaz těchto tvrzení uvádíme tato data:

František Dobos, obuvník a předseda domkářů. dostal 10 jiter nejlepší půdy a louky;

syn Josefa Hóka, majícího 25 jiter půdy, dostal jako domkář znovu 10 jiter půdy;

Štěpán Brat, rolník v dobrých poměrech, dostává jako poštovní zřízenec 1200 Kč měsíčně a dostal 10 jiter půdy;

Rudolf Prikril, uzenář a hostinský, dostal 15 jiter;

Ludvík Fazekas, hostinský a majetník 8 jiter půdy, dostal 15 jiter;

Ememrich Svecz, majetník 25 jiter půdy, dostal se svým synem dalších 18 jiter;

Pavel Svecz, majetník 40 jiter půdy, dostal se svým synem dalších 14 jiter;

Josef Molnár, obecní starosta, majetník 8 jiter půdy, dostal ještě dalších 8 jiter;

Vzpomněli si však také na obecního notáře a na krajského lékaře a přidělili jim od tří do šesti jiter půdy.

Naproti tomu tito žadatelé nedostali nic: Josef Farkas, Ondřej Sipos a Josef Varga, kdežto nemajetné paní Josefa Galambose bylo příděleno 1 jitro méně cenné půdy, majetníku 3 jiter, Štefanu Belikovi 2¹/₂ jiter, z nichž mu však 1¹/₂ jitra bylo znovu odňato, ač přesně dostál své platební povinnosti.

Kdežto Josef Andráskó zaplatil 2400 Kč a do dneška nedostal ani kousku půdy, byli Ondřej Nazekas, Ememerich Sipos a Ondřej Borbély překvapeni výměnou půdy.

Příznačný jest také případ Ignáce Sipose, od něhož prý obecní starosta Josef Molnár přijal 200 Kč, aby mu za to vyměnil přidělený méně cenný pozemek za lepší, což se také stalo. Avšak poněvadž sjednaná kupní cena činila 300 Kš a Sipos zbytku nedoplatil, byl mu pozemek zase odňat a přidělen horší.

Nespravedlnosti však vyvrcholily tím, že nitranská expositura pozemkového úřadu na všeobecné stížnosti Štěpánu Belikovi, Ondřeji Farkasovi, Emerichu Siposovi, paní Josefa Gambalose, Ignáci Siposovi a Onřeji Borbélymu znovu odňala již jim přidělenou méně cennou půdu pod záminkou, že podepsali jakýsi zápis, jemuž nerozuměli.

Pane ministře!

Jelikož tyto případy mají skutkovou povahu celého řetězu zneužití a nespravedlnosti, tážeme se pana ministra:

1.) Jste ochoten naříditi, aby tato věc byla přísně vyšetřena, aby o tom byly sepsány příslušné zápisy a aby Vám k vyšetření byly předloženy tyto zápisy se zmíněným oznámením četnictva?

2.) Jste ochoten naříditi, aby půda byla znovu rozdělena, nebo napraviti spáchané chyby?

3.) Jste ochoten vrátiti Štěpánovi Belikovi, Ignáci Siposovi, Ondřeji Borbélymu, Ememrichu Siposovi, Paní Josefa Gambalose a Ondřeji Fazekasovi pole, jež jim byla odňata a dovoliti, aby si je vyměnili s pozemky lepší jakosti výše zmíněných domkářů?

4.) Jste ochoten dáti přiděliti půdu Josefovi Farkasovi, Josefovi Andráskó a Štěpánu Gasparikovi za jejich splacené peníze, a konečně

5.) Jste ochoten pohnati viníky k odpovědnosti a podle výsledku vyšetřování je náležitě potrestati?

V neděli dne 5. září, byla v téměř čistě německé obci Brodku otevřena státní občanská škola, zbudovaná nákladem asi 2¹/₂ milionů. Přes veškerý odpor všech německých stran nařídil tehdejší ministr školství Bechyně, aby tato škola byla zřízena. Již volba této německé obce, největší v brodeckém jazykovém ostrovu, za sídlo školy českého školního obvodu ukazuje, že jde při tom o násilné počeštění tohoto jazykového ostrova, po staletí čistě německého. České děti z českých obcí, pojatých do školního obvodu, musí choditi celé hodiny neschůdnými polními cestami, aby se dostaly do sídla školy. Také české obce se ucházely o občanskou školu, ale za snahy o počešťování byly jejich žádosti zamítnuty. Stavba byla letos ukončena a otevření stanoveno na neděli 5. září. Podle již známých způsobů musila se ovšem v tento den uspořádati zase česká štváčská slavnost, nebo jak se to jmenuje česky, slavnost vítězná. Nejšiřší české okolí bylo mobilisováno. Njeznámější pracovníci Národní jednoty, hraničáři, byli vyzváni, aby byli přítomni tomuto vpádu do německého území a tím teprve jej náležitě zasvětili. Ovšem nechybělo velice ostrých slov proti Němcům. Tak se dne 5. září vaznamenal v Brodku zbláště také olomoucký starosta, známý dr. Fischer, v ušlechtilém závodění s inspektorem menšinových škol a s jinými spolupracovníky. "Brodej jest dědičná česká půdy, Brodek musí býti znovu český. Národ, jenž má v rukou školu, dostane do rukou i mládež a tím také území. Školu jsme nyní vystavěli jako hrad v německém území, nyní jde ještě o to, abychom dostali děti, a tím bude vyřízeno další trvání tak zvaného německého jazykového ostrova." Jiní řečníci mluvili o loupeži české půdy, že Němci nemají prý práva na tuto půdu. A tak bylo známým štvaním do krajnosti vybičováno národní sebevědomí účastníků slavnosti, kteří se sešli ze sousedních obcí. Odpoledne to pak dodělaly lihoviny. Ostré projevy se opakovaly a pak není divu, že čeští venkované s tak vybičovanými vášněmi považujíce Němce za psance pokládali za nutno v takových dnech schladiti si žáhu na Němcích.

Večer vyjížděli 3 cyklisté (účastníci slavnosti) na kolech z Brodku z místa slavnosti. U posledních domů šli proti nim Němci a na chtěli cyklisté koly najeti. První dva cyklisté se přece ještě jen tak tak vyhnulim kdežto třetí přímo vjel na mimojdoucího Němce a s ním upadl. Ježto tomuto obyvateli z Brodku byly tím roztrhány šaty a rozbity hodinky, snažil se tohoto cyklistu dostati k obecnímu starostovi, aby tam od něho žádal a také dostal náhradu škody. Cyklista volal na jiné cyklisty: "Pojďte mi na pomoc!", načež trito postavivše kola do příkopu přispěchali, aby co nejhruběji vynutili osvobození neurvalého účastníka slavnosti. Jiní brodečtí spěchali na pomoc, zdrželi se však, když jedna žena na ně zavolala: "Nechte je, jeden z nich drží v ruce veliký nůž," načež se rváč s dýkou v ruce vrhl na 60letého brodeckého Němce jménem Fischera, jdoucího právě kolem, pobodal jej dýkou a zasadiv mu sedm ran a rozpárav mu břicho zranil jej tak, že Fischer zemřel, byv převezen do prostějovské nemocnice. O důkaz více, že fašistické heslo vystupovati proti Němcům jen se zbraní v ruce, jest přesně zachováváno. Vrah měl u sebe nejen dlouhou dýku, nýbrž i revolver, což při výslechu také doznal.

To je ovoce neodpovědného štvaní, jež bez trestu a bez překážky provozují dr. Fischer a druhové na severní Moravě a jiní počešťovací apoštolové v ostatních německých územích. Dokonce k vraždě musilo taková štvaní vésti a tím sedmičlenná rodina musila býti oloupena o svého živitele, aby se tím zřetelněji dokázalo, jak ti, kdož jsou kolem dra Fischera, představují si ve své hlavě počešťování nebo znovuzískání tohoto německého území.

Ovšem bylo nyní nutno nelézti vinníka na německé straně a - kdo získá čas, získá vše - četnictvo jinak přehorlivé, ač mu to bylo hlášeno, neprovedlo vyšetřování ještě téhož dne a nestíhalo vraha. "Chcete-li něco, přijďte zátra ráno, pak sepíšeme zápis", byla slova strážce zákona v Brodku, když mu hlásili, že čeští fašisté těžce zranili Němce. Skutečně se četnictvo v noci o zraněného nestaralo a teprve druhého dne velitel četnické stanice z Úsobrna, tedy stanice mimo brodecký obvod, počal vašetřovati. Brodecká stanice měla ovšem jiné věci na práci a musila se snad ještě zotavovati z následků rozčilovací slavnosti z předešlého dne.

Zraněný Fischer byl ještě v noci převezen do Prostějova do nemocnice. Vašetřující primář, pohlížeje na rány pravil, že to je snad nejsurovější způsob, jímž byl kdy člověk od jiného bez důvodů pobodán. Pomoci nebylo lze a Fischer zemřel v Pondělí dopoledne. Na své přání byl převezen do Brodku, aby bylo pochován ve své domácí půdě. Úmrtní listiny vydala nemocnice a po převezení do Brodku je potvrdil litovelský okresní lékař, takže pohřbu nic nepřekáželo. Pohřeb měl se konati ve čtvrtek v 8 hodin dopoledne. Ovšem proslýchalo se, že se ho četně zúčastní brodečtí a sousedé z okolních vesnic jazykového ostrova, což ovšem jako věc již znovu proti státu směřující a pobuřující dalo podnět brodeckému četníku, dříve nikoliv tak horlivému, aby si v domě smutku pod nějakou záminkou vyžádal úmrtní listiny, aby se pro to pohřeb odložil na neurčitou dobu a tak aby se množství smutečních hostů stále vzrůstající zase rozešlo. S úmrtními listinami odebral se četník do sousední obce k snidani a členové rodiny zavražděného musili si je odtamtud - po dlouhém čekání - odnésti. Jelikož rodina zavražděného žije v nuzných poměrech, a převezení mrtvoly z Prostějova do Brodku ji stálo mnoho peněz, uspořádali obyvatelé brodečtí z vlastního popudu sbírky a sebrali peníze, aby ubohé oběti české štvanice umožnili důstojný pohřeb. U hrobu pronesl jeden brodecký Němec prostou pohřební řeč. Toto přiznání obyvatelů jazykového ostrova k Němectví bylo dostatečným důvodem, aby se hrot obrátil proti Němcům a aby byli stíháni pro srocení, konání neohlášené schůze pod širým nebem a uspořádání nedovolené sbírky. Brodecký četník, nyní ve službě neobyčejně horlivý - vždyť to směřovalo proti Němcům - učinil oznámení okresní politické správě.

Večer po pohřbu stálo nekolik místních obyvatel poblíž českého vzdorohradu. Nově jmenovaný ředitel občanské školy, jenž v neděli přísahal, že podle pokynů dra Fischera počeští Brodek, šel kolem nich a musil ke školní budově jíti po několika schodech. Skupina místních občanů uslyšela zakrátko šramot, jako by někdo upúadl na schodech - a poslouchajíce dále, zaslechli slabé sténání. Jelikož více nic slyšeti nebylo, nepřikládali této věci významu a později z toho místa odešli.

Jak se však podivili všichni brodečtí, když již nazítří ráno shledali, že se do místa dostavila posádka 7 četníků pod velením nadporučíka, jenž drsně zavedl vašetřování u obce a u vesničanů, poněvadž prý: "Němci se vzbouřili, házeli na českého ředitele kameny a způsobili mu na hlavě tržnou ránu."

Tím se tedy sťastně podle zvyku českého šovinismuze zločinu, jejž Češi spáchali na Němcích, zkonstruoval zločin Němců na českém řediteli školy, a lze vesele zase pronásledovati Němce.

Přihlížeje k tomu dovoluji si nyní tázati se:

1. Bude vláda dále trpěti dlouho provozované vyzývavosti vůči Němcům při slavnostech otevření menšinových a státních občanských škol v německém a čistě německém území?

2. Bude pan ministr financí, ač finanční stav státu jest nepříznivý, i dále poskytovati nesmírné peníze, jež pohlcuje stavba těchto set neptřebných menšinových škol?

3. Bude pan ministr vnitra ještě dále klidně přihlížeti k tak svévolně vyvolávaným počešťovacím akcím, nedbaje konečně práv německých obyvatelů státu?

4. Zamýšlí pan ministr vnitra ihned naříditi, aby se tento případ ořísně vyšetřil, a pohnati k odpovědnosti a dáti potrestati odpovědné činitele, tedy také duševní průvodce této vraždy?

5. Potrestá pan ministr vnitra co nejpřísněji tento neomluvitelný postup četnictva?

6. Požene pan ministr vnitra k odpovědnosti také litovelskou okresní politickou správu za zcela jednostranný postup při uvalení trestních sankcí nad Brodkem?

7. Jest pan ministr vnitra ochoten naříditi, aby rodině zavražděného bylo poskytnuto pokud možno největší odškodnění?

8. Zruší pan ministr školství a národní osvěty menšinové školy, jež nejsou schopny života a ponechá je jen tehdy, budou-li míti tolik žáků, kolik se jich vyžaduje pro německé školy?

9. Zamýšlí pan ministr školství a národní osvěty ještě dále pokračovati v úředním počešťování stavbou státních občanských škol v čistě německých obcích a vesnicích nebo jest ochoten konečně vyhověti přání českých obcí a tyto občanské školy, viz Želešice, Šilperk atd. zříditi v českém území?

10. Jest pan ministr školství a národní osvěty ochoten předložiti poslanecké sněmovně výkaz, kolik státních peněz bylo již vydáno na stavby menšinových škol a poskytnouti přiměřené procento také na zřízení německých menšinových nebo soukromých škol?