Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V cizích státech byla otázka bilanční reformy řešena pravidelně v souvislosti s měnovou reformou, resp. se stabilisací měnovou. Otázkou vlivu měnového rozvratu na bilancování zabývali se příslušní činitelé nejvíce v Německu, ve kterém byl ještě v době inflace vypracován prof. Schmalenbachem návrh na zákonné zavedení bilancování ve zlaté měně, při čemž pomocí indexních čísel měly dosavadní bilanční hodnoty, resp. jednotlivé majetkové součástky, býti přepočteny na zlaté marky a kontinuita bilancí měla býti zachována. Návrh Schmalenbachův nebyl však přijmut.

Nejdříve bylo vydáno nařízení o přeměně bilancí akc. společností, komanditních společností na akcie a společností s r. o. a jiných právnických osob v saarském území dne 18. května 1923 při přechodu k frankové měně, které stanovilo přerušení bilanční kontinuity a pro ocenění aktiv přijmulo zásadu nového ocenění, nikoliv zásadu přepočítávání. Podobného rázu jest nařízení litevské vlády ze dne 27. června 1923 o přeměně bilancí akc. společností, společností s r. o. a j. v území memelském z markové měny na měnu litas. Největší význam pro další vývoj této otázky a největší vliv na zákonodárství také jiných států na německé nařízení o zlatých bilancích ze dne 28. prosince 1923, ke kterému bylo vydáno 6 prováděcích nařízení z nich jest nejdůležitější druhé prováděcí nařízení z 28. března 1924, které vlastně teprve podrobně řeší většinu otázek. Důležité jest především, že Německo nepřiklonilo se k methodě přepočtení hodnoty jednotlivých majetkových součástek s ponecháním bilanční kontinuity, nýbrž zavedlo úplně nové ocenění a přerušila zcela bilanční kontinuitu. Zavedení zlatých bilancí bylo stanoveno obligatorně pro všechny obchodníky, kteří jsou povinni vésti obchodní knihy a to ke dni 1. ledna 1924. Za tím účelem byli povinni k tomuto dni sestaviti východiskový inventář a východiskovou bilanci a všechny bilanční hodnoty nově oceniti. Pro nové ocenění nebyly stanoveny přesné směrnice, nýbrž byla podnikům ponechána veliká volnost, neboť určena byla pouze horní hranice pro ocenění aktiv a dolní hranice pro ocenění passiv. Hoření hranici tvoří jen všeobecné ustanovení § 40 německého obchodního zákona, podle kterého zjištěná hodnota nesmí přesahovati skutečnou hodnotu, kterou majetkové součástky mají pro obchodníka ke dni sestavení bilance. Při tom byla suspendována platnost bilančních předpisů pro akciové společnosti a pro společnosti s ručením omezeným, pokud pro ocenění stanoví za maximální. hranici cenu nabývací neb pořizovací, takže při sestavování bilancí zlatých bylo možno jíti při součástkách stálého kapitálu přes původní cenu pořizovací nebo nabývací. Rozdíl mezi původní cenou nabývací, resp. pořizovací a mezi hodnotou uvedenou ve východiskové bilanci pro součástky stálého kapitálu se musil zvláště vykázati. Jelikož tyta ceny z doby inflační bylo těžko zjistiti, obsahuje nařízení fikci, že za hodnotu nabývací neb pořizovací se pokládá hodnota nabývací neb pořizovací ke dni zřízení zlaté bilance po srážce jedné třetiny. Pro ocenění passiv platí minimální hranice, kterou jest hodnota dluhů ke dni, ke kterému se bilance zřizuje.

Oceňovací předpisy německé se v celku dobře osvědčily, zejména výhodnou ukázala se volnost, která podnikům pro oceňování byla, ponechána. Při oceňování hledělo se v praxi nikoliv k jednotlivým součástkám majetkovým, nýbrž k hospodářskému celku podniku a dále k tomu, že nejedná se o ocenění s hlediska likvidace, nýbrž s hlediska dalšího provozování podniku.

Akciové společnosti dbaly zejména toho, aby nově zjištěný akciový kapitál mohl býti zúročen, aby akcie vykazovaly přiměřenou rentabilitu tak, aby se kurs jejich mohl držeti. Většina německých podniků postupovala při oceňování velmi opatrně a ponechala v podniku značné tiché reservy, takže přeměna se v celku zdařila. Nové ocenění bylo v Německu tím obtížnější, že spadalo ponejvíce do roku 1924, tedy do, doby před velkou hospodářskou krisí, která počala na jaře 1925 a jejimiž následky značná část podniků utrpěla velkou ztrátu na svém majetku, znehodnocení svého zařízení a j. Chyby, které se staly u některých podniků (jen u: menšiny) v Německu při ocenění vyplývají z tehdejších nejistých poměrů, kdy bylo velmi obtížno odhadnouti hospodářskou prosperitu, vypočísti nutnou rentabilitu v době, kdy úroková míra byla neobvykle vysoká. Oceňování spadalo právě do doby zdánlivé konjunktury. Bylo proto správným, že podnikům pro oceňování byla ponechána co největší volnost a že podniky postupovaly opatrně a oceňovaly s ponecháním značných tichých reserv. U některých podniků bylo dodatečně třeba provésti sanaci, která jen z části byla následkem špatně provedené zlaté bilance, avšak ponejvíce byla způsobena stabilisační hospodářskou krisí. Nové ocenění majetku bylo zvláště obtížné, neboť následovalo bezprostředně po měnové reformě v době neurovnaných ještě hospodářských poměrů. Proto také často se zaměňuje vliv zlatých bilancí a vliv velké hospodářské krise. Tak tomu jest také s tvrzením, že zlaté bilance způsobily cenový vzestup. Avšak vzestup cen v Německu, který spadá hlavně do roku 1924, souvisí s celou řadou jiných okolností, zvláště s pokračováním inflace ve formě výdaje rentových marek, s účinky zahraničních úvěrů, s překotným vzestupem důchodů.

V celku zavedení zlatých bilancí se v Německu osvědčilo, zejména s hlediska národohospodářského. Německo přešlo poměrně rychle od bilancí k řádnému vedení podniků nezpůsobilých k bilancím, které mohly býti opětně podkladem pro správné hospodaření, pro určení hospodářského výnosu, pro tvoření kapitálů uvnitř podniku a konečně pro rekonstrukci kapitálového i emisního trhu. Dodati jest ještě, že v Německu hlavním důvodem k zavedení zlatých bilancí nebyly předpisy daňové, neboť Německo chtělo již dříve v daňovém zákonodárství vyloučiti zdanění zdánlivých zisků. Také pro budoucno hodnoty uvedené v bilanci podniku nejsou směrodatny pro účely daňové, neboť daňové zákony obsahují vlastní oceňovací předpisy, takže vedle bilance obchodní budou v Německu vedeny zvláštní bilance daňové. Přes to obsahuje německé nařízení ustanovení, že číselné měny, které v majetku nastaly následkem sestavení zlaté bilance, nezakládají pro minulá léta daňové povinnosti pro daň důchodkovou, korporační a majetkovou.

Německému nařízení se velmi podobá nařízení gdaňského státu ze dne 8. ledna 1924 o přeměně základního kapitálu a akcií akciových společností a komanditních společností na akcie na zlaté. Toto nařízení převzalo vesměs hlavní zásady německého nařízení.

Hlavním důvodem, který vedl k rakouskému zákonu ze dne 4. července 1925 o sestavení bilancí v šilinkové měně, byly rakouské poměry daňové, neboť stále byly zdaňovány zdánlivé zisky. Ovšem, že kromě toho důležité byly tu také momenty úvěrové, bursovní, nepřehlednost bilancí a j.

Původní rakouská osnova z listopadu 1923 byla vybudována na principu přepočtení, obsahovala určité součinitele, kterými násobila bilanční čísla a ponechávala bilanční kontinuitu.

Tento princip nebyl uznán za vhodný a správný, takže také rakouský zákon ruší bilanční kontinuitu a zakládá se na zcela novém ocenění. Zavedení zlatých bilancí v Rakousku jest obligatorní potud, že přejde-li podnik k počítání v šilinkové měně, jest povinen zavésti zlatou bilanci, pro kterou jest třeba sestaviti východiskový inventář a východiskovou bilanci. Jelikož nařízením ze dne 10. května 1926 bylo počítání v šilinkové měně zavedeno obligatorně od 1. července 1926, staly se zlaté bilance v Rakousku úplně obligatorními. Pro nové ocenění stanoveny jsou pouze všeobecné směrnice. Pro ocenění aktiv platí tyto zásady: majetkové části, které jsou určeny ke zcizení dále suroviny, pomocné látky a polotovary mohou býti uvedeny nejvýše hodnotou výrobní neb pořizovací ke dni sestavení bilance. Ostatní majetkové části mohou býti uvedeny nejvýše hodnotou, kterou mají ku dni sestavení bilance podle kupeckého zvyku, při čemž jest nutno přihlížeti k budoucí výnosnosti podniku.

Pro předměty s tržní neb bursovní cenou jest nejvyšší hranicí tato cena ke dni sestavení zlaté bilance. Závazky musí býti uvedeny nejméně obnosem, který pravděpodobně bude potřebný k jejich úhradě.

Tedy také rakouský zákon obsahuje pouze všeobecné směrnice oceňovací. Aby se zabránilo přecenění, ustanovuje, že při ocenění základního kapitálu má se přihlížeti k budoucí rentabilitě podniku. Kromě toho směřují proti přecenění též jiná ustanovení zákonná, na př. předpis, že z nově zjištěného vlastního jmění akc. společnosti a spol. s r. om. může nejvýše polovina býti určena za reservní fond, dále sankce daňové a konečně sankce trestní.

Rakouský zákon obsahuje v širším rozsahu než německý, předpisy o daňové amnestii a stanoví, že změny, které následkem sestavení zlaté bilance vzniknou proti výroční bilanci obchodního roku bezprostředně předcházejícího, nemají ani pro rok, kdy nové ocenění bylo provedeno, ani pro minulá, obchodní léta za následek daňovou povinnost. Mimo to poskytnuty byly úlevy poplatkové.

Nevyřízení daňových otázek, týkajících se roků předcházejících sestavení zlatých bilancí a jednání s ministerstvem financí o některých nových otázkách, které souvisejí se zlatými bilancemi, způsobila, že zlaté bilance počaly býti v hojnějším počtu publikovány teprve v dubnu r. 1926.

Také v Rakousku ocenění se provádí velmi opatrně, zvláště s ohledem na rentabilitu, aby kurs akcií byl udržen na, přiměřené výši.

Na zlaté bilance hledí se v Rakousku jako na součást hospodářské sanace a od tohoto opatření očekávají se příznivé účinky nejenom soukromohospodářské, nýbrž také národohospodářské a to v nejširším smyslu.

Velmi liberální jest maďarské nařízení o obnově bilanční pravdy ze dne 12. prosince 1925. Také maďarské nařízení jest vybudováno na principu sestavení úplně nové bilance podle nového ocenění a s úplným přerušením bilanční kontinuity. Nové bilance v pengö jsou obligatorní a jest povinen sestaviti je ke dni 1. ledna každý obchodník, který má vésti obchodní knihy. Za tím účelem sestaví se východiskový inventář a východisková bilance ke dni 1. ledna 1925.

Aktiva smějí býti oceněna nejvýše hodnotou, kterou měla ke dni; kdy byla bilance sestavena, passiva musí býti uvedena nejméně hodnotou, která podle platných smluv a ve smyslu platných právních předpisů odpovídá v daném okamžiku obnosu dluhů.

Také v Maďarsku spojena jest se zavedením zlatých bilancí daňová amnestie. Nařízení stanoví, že údaje, resp. data zlaté bilance nemohou pod žádným právním titulem též ne pod titulem defraudací daňových býti použity za daňovou základnu pro minulost. Nové ocenění provádí se v Maďarsku v době hospodářské depresse, následkem čehož některé majetkové součástky budou oceněny poměrně nízká. Proto obsahuje nařízení velmi liberální ustanovení, že budou-li předměty uvedené v zlaté bilanci později prodány za cenu vyšší než uvedenou, nebude tato diference zdaněna jako zisk, jestliže jest tento zisk se zřetelem; na skutečnou cenu pořizovací neb nabývací pouze zdánlivý. Maďarské ministerstva financí hledíc na zlaté bilance jako na opatření značného hospodářského významu, má v úmyslu prováděti toto na řízení velmi liberálně.

Uveřejnění zlatých bilancí v Maďarsku se zdrželo pro nevyřešení otázky valorisací pensí, bez které nemohly podniky provésti ocenění svých závazků.

Na podobných základech jako zákony, resp. nařízení, německý, rakouský a maďarský jest vybudován estonský zákon o zlatých bilancích ze dne 18. prosince 1925. Tento zákon zavádí obligatorní zlaté bilance ke dni 1. ledna 1926 na podkladě nového ocenění všech bilančních položek s přerušením kontinuity bilanční. Pro ocenění jsou stanoveny obdobné všeobecné směrnice, jako u zákonů, resp. nařízení shora uvedených.

Odchylné zásady než zákony dosud uvedené obsahuje polské nařízení z 25. června 1924 o bilancování podniků povinných vésti obchodní knihy ve zlotých. Také toto nařízení žádá sestavení východiskové bilance a inventáře, avšak pro ocenění platí nikoli zásada nového ocenění, nýbrž princip přepočtení, pro které vydány byly podrobné směrnice.

V poslední době byla vypracována v Jugoslavii osnova zákona o valorisaci bilanční hodnoty investicí u průmyslových podniků k veřejnému účtování povinných, podle které budou průmyslové podniky moci zvýšiti bilanční položky, které představují jejich investice, a to podle určitého v osnově stanoveného klíče.

Bilanční. reforma resp. zavedení t. zv. zlatých bilancí byla spojena ve většině států se zavedením nové měny. Avšak nová měna není nutným předpokladem pro toto opatření, nýbrž rozhodujícím momentem jest, aby měna byla stabilisována. Není rozdílu mezi tím, byla-li znehodnocená a nestálá měna nahrazena, novou měnou stabilní, aneb byla-li kolísající měna stabilisována. Tento předpoklad jest tedy u nás dán. Zavedení stabilisačních bilancí neděje se z důvodů fiskálních, nýbrž z příčin národohospodářských. Účelem tohoto opatření jest umožniti podnikům, aby bilanční hodnoty převedly se na stejnou peněžní jednotku, t. j. na nynější stabilisované koruny. Následkem teto bude utvořena opět jednotná kalkulační základna a bude zjednán podklad pro hospodaření, které odpovídá jak národohospodářským tak i soukromohospodářským zásadám. Podnikům bude umožněno, aby prováděly správně odpisy a bude odstraněna v nynějším stavu bilancí ležící příčina zdaňování a event. vyplácení zdánlivých zisků. Teprve po provedení stabilisačních bilancí bude výnos podniky vykazovaný odpovídati správnému národohospodářskému pojmu výnosu. Zavedení stabilisačních bilancí vyžaduje také nutná rovnoměrnost daňová, stejná základní methoda při vyměření daní. Zavedení stabilisační bilance odstraní dále nynější nejasnost bilanční, což má značný význam také pro získávání soukromých úvěrů najmě mezinárodních.

Problém po stránce kvalitní neliší se u nás mnoho od tohoto problému v jiných státech, odchylný jest ovšem náš problém po stránce kvantitní. Tato odchylnost a dále různost hospodářských poměrů vyžaduje pak, aby tato otázka byla v některých základních bodech řešena jinak než tomu bylo v jiných státech, zvláště v těch; v nichž měna úplně znehodnocená byla nahrazena novou měnou.

Zavedení stabilisačních bilancí u nás děje se ve prospěch výroby, ve prospěch obnovy výrobních prostředků, na čemž má zájem celé národní hospodářství. Stabilisační bilance nezavádějí se obligatorně, nýbrž pouze fakultativně. Každá obligatornost vede totiž k nebezpečí schematisace, která není pro hospodářský život výhodná. Mimo to dlužno jest přihlížeti k tomu, že následky hospodářské krise, která nastala u nás po vzestupu kursu koruny v r. 1922, vykonaly též to, čeho částečně - pokud se týče oproštění hospodářského života od příliš slabých podniků, vzniklých za inflační konjunktury - se mělo v cizině dosáhnouti zavedením zlatých bilancí.

Značný jest rozdíl naší osnovy, pokud jde o rozsah stabilisační bilance po stránce věcné. V Německu, v Rakousku, v Maďarsku a i v jiných státech byly nově oceněny všechny položky bilanční a zlatá bilance přerušila úplně ve všech položkách (až na některé nepatrné výjimky jako jsou pensijní fondy v Rakousku) bilanční kontinuitu, takže byla zavedena vlastně úplně nová bilance, tak jakoby podnik začal od počátku.

Tato osnova omezuje nové ocenění jen na složky stálého kapitálu, jen na předměty, které jsou trvale užívány v podniku. Jen u těchto bilančních položek bude také přerušena bilanční kontinuita. Týká se to tedy hlavně budov, pozemků, strojního a jiného zařízení. Naproti tomu u ostatních bilančních položek, zejména u složek oběžného kapitálu a u pohledávek a dluhů nebude nové ocenění provedeno a nebude přerušena bilanční kontinuita.

Tento způsob úpravy jest odůvodněn našimi hospodářskými poměry, neboť hlavně jen bilanční položky, které představují stálý kapitál jsou vyjádřeny ještě v korunách různé původní hodnoty a jejich bilanční hodnota, i když se přihlíží k už provedeným odpisům neodpovídá skutečnosti.

Omezení nového ocenění pouze na předměty trvale v podniku užívané vyplývá zvláště též z toho, že kdežto v cizích státech nové ocenění souviselo s převodem bilančních položek vedených v nižších peněžních jednotkách na vyšší jednotky peněžní, budou se u nás nově oceňovati většinou hodnoty vyjádřené v peněžních jednotkách hodnotnějších a převedou se na peněžní jednotky s nižší kupní silou.

U oběžného kapitálu se tento přechod stal během posledních tří let ustálených hospodářských a cenových poměrů většinou automaticky tím, že zásoby a všechny statky určené k zcizování byly normálním hospodářským pochodem nahrazeny statky novými, jejichž hodnota byla vyjádřena už v nynějších korunách. Proto bilanční položky odpovídající oběžnému kapitálu mohou již nyní býti v bilancích uvedeny v stabilisovaných korunách..

U dluhů a u pohledávek není rovněž následkem stabilisace koruny důvodu k jejich novému ocenění, jelikož nebyla u nás provedena valorisace pohledávek. Zvolené řešení v této osnově jest proto jednodušší než v jiných státech, odpovídá účelu a hospodářským potřebám a vyplývá ze snahy zasáhnouti jen do té míry, pokud jest toho v našich poměrech skutečně třeba.

Osnova nestanoví přesné doby, ke které by se musila východisková bilance zříditi, nýbrž ponechává podnikům možnost, aby jí zřídily během 5 let počínajíc obchodním obdobím r. 1927 (1926/1927).

Smysl tohoto předpisu jest, že nynější stále ještě ne zcela ustálená hospodářská situace zvláště vzhledem k mezinárodním hospodářským poměrům, vyžaduje, aby podnikům byla ponechána určitá doba, v které by mohly dobře rozvážiti, mají-li tuto bilanci zříditi a zvláště, jak mají správně oceniti svůj majetek.

K nejdůležitějším problémům patří otázka správného ocenění nově oceňovaných částí majetkových.

Různost a mnohotvárnost jednotlivých hospodářských případů vylučuje, aby byly vydány všeobecné jednotné striktní předpisy oceňovací. Jest možno i nutno při oceňování stanoviti pouze maximální hranici, přes kterou podniky při oceňování nesmí jíti. Také osnova omezuje proto ocenění jen směrem nahoru, naproti tomu ponechává dolů naprostou volnost, nestanoví žádné hranice minimální. Následkem toho mohou podniky i při novém ocenění ponechati si jisté reservy tím, že neocení svůj majetek skutečnou nejvýše přípustnou hodnotou, nýbrž hodnotou nižší. Podle zkušeností v cizině nabytých i podle nynějších poměrů dá se očekávati, že většina podniků, zejména podniky hospodářsky silné, ponechají si jisté reservy i po novém ocenění.

Zřízení těchto reserv neděje se na úkor výnosu a na úkor zisku, který tím nikterak neztrácí, neboť dojde-li k realisaci těchto reserv, stanou se ihned předmětem zdanění (na př. při zcizení dotyčného objektu, při likvidaci podniku). účelem tohoto postupu jest dáti hospodaření podniků bezpečnější základ, posíliti podnik pro nepředvídané ztráty a vybudovati šíře založený výrobní a provozní plán. Reservy tohoto druhu patřily v míru nutně k opatrnému hospodaření.

Pro zásadní hledisko při stanovení směrnice pro ocenění přicházejí v úvahu dva principy: princip přepočítání a princip úplně nového ocenění. Princip přepočítání ponechává vlastně bilanční kontinuitu. Přepočítává se se zřetelem k znehodnocení měny a k utváření tuzemské cenové hladiny jednak původní pořizovací hodnota určitého statku a tímže způsobem přepočítávají se odpisy na tomto statku provedené. Tento systém jest nevhodný především pro velkou těžkopádnost a pro manipulační zatížení podniků a úřadů a kromě toho nevyhovuje ani hospodářským zásadám, neboť nelze správně hlavně pro léta válečná a poválečná zjistiti podkladů pro přepočítávání, které musely by býti nahrazeny přepočítávacími klíči ustanovenými pro delší období a tím už fiktivními, skutečnosti neodpovídajícími. Hodnoty takto zjištěné nebyly by správné a touto cestou sotva by se dosáhlo žádaného účele, nehledě k téměř nemožnému provedení technickému.

Jest proto použíti zásady úplně nového ocenění, které ruší bilanční kontinuitu pouze u předmětů nově oceněných. Při tom není možno stanoviti přesné a číselně určité směrnice oceňovací, snad ve formě násobků původní hodnoty pořizovací neb hodnoty bilanční, neboť taková úprava byla by schematická, která by nevyhovovala hospodářským potřebám. Cenový vývoj nešel u všech statků stejně daleko a srovnáváme-li vzestup cen jednotlivých statků s cenami v r. 1913, nedostaneme pro nynější ceny jednotnou linii, nýbrž vidíme, že tento vývoj jest velmi rozličný. Vedle statků, které vykazují jen šestinásobný cenový vzestup, jsou opět jiné se zvýšením cen až dvanáctero- i vícenásobným. Proto takové schematické řešení by nebylo vhodným a pro praktickou potřebu by bylo příliš těžkopádným, nevyhovujícím potřebě individuelního řešení. Proto osnova stanoví pro výši ocenění jen nejvyšší hranici. Tuto hranici tvoří pra stroje a pro zařízení pořizovací hodnota, kterou měly ke dni, ke kterému byla sestavena východisková bilance, při čemž jest nutno přihlížeti k faktickému opotřebení, které zatím už na nich nastalo, pro ostatní pak předměty v podniku trvale užívané jest nejvyšší hranicí obecná hodnota, kterou měly v době, ke které byla východisková bilance zřízena. Tato obecná hodnota dána jest cenou prodejní, kterou lze dosíci ve volném obchodě. Tím ponechána byla podnikům potřebná oceňovací volnost, tak aby mohly postupovati, jak toho různě vyžaduje jejich individuelní povaha hospodářská.

Na určení této prodejní ceny a tedy na výši obecné hodnoty budou míti vliv dvě okolnosti v osnově uvedené, totiž že při oceňování se přihlíží k podniku jako k hospodářskému celku a kromě toho, že se předpokládá, že podnik bude dále provozován. Tím k prvnímu základu ocenění přibyla dvě další kriteria, která spolu navzájem souvisejí. Jinou hodnotu má určitý v podniku užívaný statek, jde-li o zrušení a o likvidaci podniku a jinou, má-li podnik býti nadále provozován. Zásada, že k podniku při oceňování se má přihlížeti jako k hospodářskému celku znamená, že jest nutno bráti zřetel k výnosnosti podniku, čili že vedle objektivních vlastností oceňovaných statků při oceňování bude také rozhodovati a bude tvořiti určitou hranici rentabilita podniku. Přihlížeti k rentabilitě bude nutno zejména u společností akciových, u kterých na ní závisí kurs akcií, možnost nových emisí a možnost získati nový kapitál k provozu.

Na výši obecné hodnoty budou u jednotlivých statků míti vliv různé okolnosti. Tak obecná hodnota nezastavených pozemků v podniku užívaných závisí ve velké míře na místních poměrech, na stavebním ruchu a do jisté míry i na hodnotě pozemků, které slouží k zemědělské výrobě. Hodnota zemědělských pozemků určována jest vedle místních poměrů a poměrů úvěrových hlavně výnosností pozemků, tedy poměry na trhu zemědělských produktů. Na tvoření hodnoty obytných budov má vliv jejich výnosnost, místní poměry event. naděje na vznik nebo vzestup renty domovní a v době vázaného hospodářství bytového značnou měrou naděje na vzestup výnosu.

Zákona budou moci použíti zásadové všichni, kdo vedou řádné obchodní knihy. Vedle všeobecných ustanovení platících pro všechny, bylo nutno stanoviti zvláštní předpisy pro některé formy podnikání, zejména ovšem pro akciové společnosti, pro společnosti s r. o., pro spořitelny a pojišťovny a pro hospodářská a výdělková společenstva.

Snahou osnovy jest, aby při tom bylo co nejméně zasahováno do hospodářského života a reglementováno. Proto ponechává osnova také značnou volnost akc. společnostem a společnostem s r. obm. jak naložiti bilančně s přebytkem, který vznikne následkem nového ocenění stálého kapitálu společností a žádá jen, aby bylo pamatováno na posílení reserv společností. Jest však třeba zdůrazniti, že tento přebytek není žádným výnosem, není ziskem a proto nesmí se ho použíti k rozdělení zisku neb k zvýšení zisku ani přímým ani nepřímým způsobem. Jest to jen číselná přeměna, nové číselné vyjádření odpovídající nynějším měnovým a cenovým poměrům pro výrobní prostředky. Stejně i schodek, který se při ocenění může objeviti, není bilanční ztrátou, není následkem hospodářského provozu v onom bilančním období, nýbrž jest jen výrazem ztráty na majetku již dříve nastalé. Proto jest bilančně odepsati tuto ztrátu na položkách, které odpovídají vlastnímu majetku (čistému jmění) a to odpisem reserv neb základního kapitálu.

Osnova nepřevzala z německého a z rakouského zákona t. zv. "Kapitalsentwertungskonto". Tyto zákony připouštějí totiž, aby v případě povstalého úbytku byl úbytek vyrovnán zařaděním ztrátové položky do aktiv východiskové bilance, která nesmí v Německu činiti více než 90% a v Rakousku nejvýše 20% základního kapitálu. Tato položka musí se do určité doby (do 3 let) vyrovnati a po tu d!obu se nesmí vypláceti žádná dividenda.

Podle rakouských i německých zkušeností, nedoporučuje se připustiti vyrovnání úbytku zařazením takové fiktivní aktivní položky. V praxi použily společnosti poměrně málo tohoto ustanovení. Taková fiktivní položka zkresluje však bilanci, působí v kruzích akcionářů nejistotu a jest nevýhodnou zejména u akcií na burse znamenaných. Proto též škrtla berlínská bursa z bursovního záznamu akcie podniků, které zřídily ve východiskové bilanci tak zv. "Kapitalsentwertungskonto".

Osnova neobsahuje zvláštních předpisů pro veřejné obchodní společnosti a pro společnosti komanditní zejména co se týče úpravy kapitálových účtů a vkladů komplementářů a komanditistů. Velká rozmanitost poměrů, která se v tomto oboru vytvořila a byla komplikována během inflačních let, brání schématické úpravě. Předpokládá se, že se společníci nejčastěji sami dohodnou o nové úpravě kapitálových účtů a vkladů.

Pro případ sporů zřizuje osnova rozhodčí soud s vyloučením řádných soudů. Důvodem k tornu jest jednak spletitá povaha těchto hospodářských poměrů a jednak snaha, aby v zájmu klidného a nerušeného hospodářského chodu dotyčných podniků byly tyto spory co možná rychle vyřízeny, což při stálé velké ještě přetíženosti řádných soudů sotva by bylo lze očekávati. Rozhodčí soud bude rozhodovati též o odvolání minority akcionářů proti usnesení valné hromady o snížení akciového kapitálu a o sporech, zda určitý předmět jest v podniku trvale užíván.

Obsah daňových předpisů jest jen důsledkem hospodářské povahy tohoto problému. Jelikož, jak bylo uvedeno, event. bilanční přebytek, který se objeví po novém ocenění není hospodářským výnosem vyplývajícím z provozování podniku, nýbrž představuje jen korekturu číselných hodnot bilančních, které vyjádřeny byly vlastně ještě v korunách hodnotnějších a jest to tedy přizpůsobení nynějším cenovým poměrům, nemůže tento přebytek býti předmětem zdanění.

K bilančnímu provedení důsledků nového ocenění jest třeba vykonati některé úkony, Které jinak, když se jedná o změny materielní a nikoliv pouze o změny číselné, podléhají různým poplatkům. Jest proto nutným a také důsledným, aby tyto úkony, jež souvisejí s provedením stabilisačních bilancí byly od poplatků osvobozeny.

Zájem fiskální i národohospodářský vyžaduje, aby bylo možno bdíti nad tím, aby nedošlo k přecenění nově oceněných majetkových částí podniku. Proto dává osnova právo finančním úřadům a odhadním komisím, aby v případech pochyby o dodržení nejvyšší hranice oceňovací vyžádaly si posudku rozhodčího soudu zřízeného při Ústředně čsl. obchodních a živnostenských komor, který bude pra ně závazným. Rozhodčí soud bude za účelem zjištění hodnoty nově oceňovaných předmětů moci použíti technického aparátu, který jest obchodním a živnostenským komorám k disposici pro podobné úkoly (odhady úředních znalců, dotazy u vynikajících odborníků a pod.).

Proto též postačí, aby úřady vykonávající právo dozorčí a schvalující změny stanov vyvolané sestavením východiskové bilance omezily přezkoumávání jen na to, zda splněny byly zejména co do formálního postupu předpisy tohoto zákona, a nepřezkoumávaly správnost nového ocenění, nehledíc k tomu, že by to bylo neobyčejně znesnadněno mnohotvárností případů hospodářského života.