Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Bod 5. uvedeného rozkazu, vydaného zemským četnickým velitelstvím v Brně z vlastní iniciativy, byl zrušen výnosem ministerstva vnitra ze dne 14. prosince 1925, č. 38.031/25-13, ježto nemá zákonitého podkladu.

K vydání prováděcího nařízení a prováděcího předpisu k zákonu ze dne 4. července 1923, čís. 153 Sb. z. a n. dojde v době co nejkratší.

V Praze dne 30. dubna 1926.

Interpelace vychází ze základního omylu, že prováděcí nařízení k jazykovému zákonu přiznává jazyku Podkarpatské Rusi jen postavení jazyka menšinového. K tomu v pravdě tak není. Čl. 100., odst. 2. nařízení praví výslovně, že jazyka ruského (maloruského) lze užívati při všech soudech, úřadech a orgánech v celé Podkarpatské Rusi, tedy bez ohledu na početnost živlu rusínského v okrese, tedy i v takových okresích (na př. Berehovo s 10,6% rusiny), kde obyvatelstvo rusínské nedosahuje ani počtu 20%, který se požaduje jinak ke kvalifikaci jazyka a okresu menšinového a je vůbec nezbytnou podmínkou jakýchkoli jazykových práv národnostních menšin. Právě z toho je patrno, že vládní nařízení nepohlíží na jazyk ruský (maloruský) jako na jazyk menšinový, nýbrž že mu přiznává postavení zvláštní. V odstavci 3., jenž se týká samosprávných úřadů a veřejných korporaci na Podkarpatské Rusi, uplatňuje se jazyk ruský (maloruský) za stejných obdobných podmínek, které platí pro jazyk státní, československý.

Mylné by bylo také, domnívá-li se interpelace, že vládní nařízení porušilo autonomní práva Podkarpatské Rusi tím, že připouští tam užívání jazyka československého, anebo domnívá-li se, že vládní nařízení nebylo k úpravě příslušno. Neboť, co se prvé otázky týká, jest jazyk československý státním, oficielním jazykem Podkarpatské Rusi už na základě ustanovení ústavního zákona jazykového samého.

Pokud pak jde o otázku druhou, vztahuje se zmocněni dané moci výkonné v §u 8 zákona, aby zákon zevrubněji provedla, také na zevrubnější provedení §u 6, odst. 2. ve příčině Podkarpatské Rusi, ovšem se stejnou výhradou, kterou čl. 100., odst. 1. plně respektuje, že jde o úpravu prozatímní, než bude jazyková otázka pro Podkarpatskou Rus upravena jejím sněmem a dále že se vezme ohled na zvláštní poměry v území tom, t. j. na zvláštní postavení jazyka domácího, podkarpatoruského.

V Praze dne 12. května 1926.

česká Akademie věd a umění v Praze, vysvětlivši a omluvivši prodlení, vrátila čtyři v interpelaci uvedené knihy Komenského ministerstvu školství a národní osvěty dne 2. ledna 1926, neboť ministerstvo školství a národní osvěty, byvší na vše upozorněno, již před podáním interpelace vše vyšetřovalo.

Ministerstvo školství a národní osvěty učinilo opatření, aby knihy vydány byly prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí maďarskému vyslanectví v Praze.

Údaje interpelace (že jednu knihu má pan interpelant, jedna že je v Brně atd.) neodpovídají tudíž skutečnosti a zdá se, že pan interpelant šel po stopách jiných výtisků totožných. Co do požadavku náhrady škody od Akademie, nepřísluší rozhodovati o něm státní správě, nýbrž jest věcí pořadu práva.

V Praze dne 11. května 1926.

Návrh nového organisačního řádu pro podnik Československé státní dráhy, o kterém mluví § 6 vládního nařízení čís. 206/1924, není ještě úplně dohotoven.

Mohu jenom ujistiti, že nová organisace bude upravena tak, aby vyhovovala všem veřejným úkolům, které jsou podniku uloženy, ovšem v rámci, který jest vymezen platnými zákonnými předpisy a skutečnou praktickou potřebou. To platí pro všechna ustanovení budoucího organisačního řádu, tudíž také pro ustanovení jazyková.

V Praze dne 10 května 1926.

Když byla volba obecního zastupitelstva v Karvinné k podaným námitkám rozhodnutím zemské správy politické v Opavě ze dne 11. června 1924, čís. I-2437/1 pro zásadní porušení volebního řádu zrušena, nemohly nové volby býti ihned vypsány, ježto zatím vešla do rozhodujícího stadia delší dobu se vlekoucí záležitost týkající se odloučení osady Sovince od Starého Města a připojení její ke Karvinné.

Odložení voleb bylo zde nutné, ježto jakmile by došlo ke zmíněné změně hranic obecních, musila by se volba obecního zastupitelstva v obouch obcích konati znova tím spíše, že změna v rozsahu těchto obcí měla míti vliv i na počet mandátů v obecních zastupitelstvech.

Když pak tato změna hranic obou jmenovaných obcí byla povolena a dne 25. listopadu 1925 provedena, nebylo možno volbou v obci Karvinné ihned provésti, poněvadž voličové z osady Sovinec mohli býti do stálých seznamů voličské obce Karvinné pojati až dne 15. prosince 1925 a od tohoto dne až do 15. února 1926 nesměly býti volby prováděny podle ustanovení §u 11 ob. ř. v.

Jakmile tato lhůta uplynula, nařídila zemská správa politická v Opavě okresní správě politické ve Fryštátě, aby volba obecního zastupitelstva v Karvinné vypsala. Dříve než však k tomu došlo, požádala správní komise v Karvinné na základě svého jednomyslného usnesení ze dne 26. března 1926, aby volba ta se konala koncem května nebo začátkem června 1926.

Řidič se tímto přáním okresní správa politická vypíše volbu obecního zastupitelstva tak, aby tato byla v naznačeném termínu skutečně provedena.

V Praze dne 26. dubna 1926.

K výše uvedené interpelaci dovoluji si sděliti toto:

Na podkladě místního šetření předložilo město Liberec a okresní správní komise projekty na úpravu řeky Nisy v městě až k jezu firmy Klinger a pak na úpravu říční od jezu až do Machnína.

Nedostatečné prostředky fondu pro úpravu řek, jichž v prvé řadě jest nutno použiti k pokračování staveb již rozestavěných, nedovolují, aby mohly býti prováděny nové úpravy, byť by i tyto byly s hlediska zájmů veřejných žádoucí.

Ministerstvo veřejných prací uznává sice nutnost úprav řeky Nisy jak v Liberci, tak i pod městem, mohlo však prozatím schváliti pouze úpravu v obvodu města v km 9.32-9.95. Práce tyto vyžadující nákladu 840.000 Kč, na který má býti městu Liberci přispěno ze shora řečeného fondu částkou až do výše 500.000 Kč, provede město samo.

Ježto však úprava souvisí s novostavbou mostu v průtahu státní silnice Liberec-Něm. Jablonné přes nový průkop Nisy, má podle dosavadních jednání město Liberec předložiti zemské správě politické povšechný projekt a projednati zásadně otázku financování stavby tohoto mostu s příslušnými činiteli.

Další úpravné práce bude možno zahájiti teprve, až se prostředky fondu pro úpravu řek poněkud uvolní, pokud se týče až budou dány k disposici prostředky podle hlavy II. zákona ze dne 15. října 1925, č. 227 Sb. z. a n. k zamezení škod při živelních pohromách v budoucnosti. Ministerstvo veřejných prací se vynasnaží, aby pokračování úpravy řeky Nisy pod Libercem, ač není táž zákonem zajištěna, pojata byla do stavebního programu.

Příslušný projekt další, který se týká především dílčí úpravy Nisy v trati km 11.05-11.45 a který má umožniti zřízení nutné spojovací silnice Staré Pavlovice-Růžodol I, bude nutno podrobiti novému informativnímu řízení, ježto se zjistilo, že případnými změnami projektu se dá docíliti podstatnějších úspor.

V Praze dne 3. května 1926.

Podle § 31 stanov československé zbrojovky, akciové společnosti v Brně, přísluší rozhodovati o otázkách přijímání a propouštění všech zřízenců společnosti správní radě. Ani ministerstvo národní obrany ani ministerstvo financí nemůže zasahovati do kompetence jednotlivých správních orgánů této akciové společnosti.

V Praze dne 11. května 1926.

Výnosem ministerstva sociální péče ze dne 22. září 1923, č. 10.856/1923 byly rozpuštěny ve smyslu 4. odst. § 173 zák. čl. XIX./1907, resp. § 30 vládního nařízení ze dne 14. července 1922, č. 199 Sb. z. a n. samosprávné orgány okresní pokladny pro dělnické pojištění v Komárně a zemská úřadovna pro dělnické pojištění v Bratislavě byla současně zmocněna, aby se postarala o další prozatímní vedení správy pokladny.

Důvodem rozpuštění bylo špatné hospodářství správy pokladny, administrativní nedostatky a posléze okolnost, že zemědělský živel nebyl ve správě vůbec zastoupen.

V interpelaci jest poukazováno na § 105 a 106 zák. čl. XIX/1907, které se vztahují na bývalou Krajinskou pokladnu, resp. dnes na zemskou úřadovnu pro dělnické pojištění v Bratislavě, ne však na okresní pokladny. Že by autonomie pokladen byla zničena, nelze uznati, poněvadž vládní komisař podléhá zemské úřadovně, která jest řízena autonomně zástupci zaměstnanců i zaměstnavatelů v celé oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vzhledem na §§ 98 a 100 zák. čl. XIX/1907 nutno zemskou úřadovnu a její orgány, t. j. okresní pokladny pro dělnické pojištění považovati za celek.

Zemská úřadovna, provádějíc dozor nad pokladnami, podléhá sama dozoru ministerstva sociální péče. Ve svých opatřeních musí dbáti příslušných právních předpisů a směrnic, daných autonomními orgány své správy; nelze tudíž tvrditi, že její pravomoc je neobmezená anebo že jí ke škodě pojištěnců a zaměstnavatelů zneužívá.

Ministerstvo sociální péče vzhledem k brzké platnosti zákona č. 221/1924 o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, nepovažuje za účelné volby do nemocenských pokladen prováděti, tím spíše, že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi není pro ně, vzhledem na ustanovení § 47 min. nařízení č. 4790/1917, právního podkladu.

V Praze dne 6. května 1926.

Zvěrolékařská komora v Praze, jejímiž členy jsou všichni zvěrolékaři, oprávněni provozovati zvěrolékařskou praksi, vyjímajíc zvěrolékaře v aktivní službě vojenské a ve službě státní a jejíž působnost se vztahuje na území celé ČSR., stanovila usnesením představenstva jako odměnu za intervenci při nutných porážkách (cestovné a ztrátu času do toho nepočítaje) tyto sazby:

Za prohlídku jednokopytníka nebo skotu 30 Kč, jiného zvířete 15 Kč. Při vyhotovení účtu nutno bráti zřetel na intervenci v době noční, v neděli nebo ve svátek, na vzdálenost místa výkonu od bydliště zvěrolékaře a na ztrátu času. V úvahu přicházejí příslušná ustanovení minimálního tarifu zvěrolékařské komory.

Podle vykonaného šetření dalo k interpelaci poslance Windirsche a druhů podnět vyšetřování masa z nutné porážky v usedlosti Anny Hujerové v Karlovci č. 8, provedené Rudolfem Passianem, zvěrolékařem v Jablonci n. Nisou. Za svoji intervenci účtoval jmenovaný zvěrolékař 150 Kč, z čehož připadá na hotové výlohy 130 Kč a na vlastní honorář zvěrolékaře 20 Kč. Nelze míti za to, že by tento poplatek přesahoval přípustnou míru. To uznal též poslanec Windirsch ve svém dopise ze dne 22. března 1926, adresovaném zvěrolékaři Passianovi, ve kterém oznámil, že se stal obětí mylné zprávy, která byla příčinou jeho snahy pomoci Anně Hujerové k jejímu právu. Požadovaný honorář nedosahuje ani zprvu zmíněné sazby minimálního tarifu zvěrolékařské komory.

Z naznačených důvodů nenahlíží ministerstvo zemědělství zatím potřebu vydati pokyny, že poplatky, jichž požadují nestátní zvěrolékaři při nutných porážkách za prohlídku dobytka, musí býti upraveny příslušnými okresními politickými správami.

V Praze dne 10. května 1926.

Vyhláškou ministra financí v dohodě s ministrem obchodu ze dne 25. listopadu 1925, č. 247 Sb. z. a n. byla paušalována daň z obratu u jatečného dobytka a masa.

Aby se zjednodušilo vybírání a vymáhání paušálu, byl paušál připnut na daň z masa a vyhláškou bylo stanoveno, že paušál se bude zásadně vybírati ve všech případech, kdy se vybírá daň z masa, tedy také při nouzových porážkách. Když pak letos v měsíci březnu bylo jednáno se zástupci zemědělců o paušalování daně z obratu u zemědělců za rok 1925, bylo zároveň také jednáno o zmíněných nucených porážkách, resp. o povinnosti rolníků platiti z těchto porážek daňový paušál. K dohodě však v této otázce prozatím nedošlo, poněvadž zástupci ministerstva financí projevili důvodnou obavu, že by požadovaného osvobození pro nouzové porážky mohlo býti zneužíváno k obcházení daňové povinnosti- - kteroužto námitku uznali sami zástupci zemědělců. Proto byla otázka tato po dohodě se zástupci zemědělců odsunuta na dobu pozdější a bude řešena na zvláštní konferenci, která se bude konati v nejbližší době.

V Praze dne 27. dubna 1926.

K této interpelaci dovoluji si poukázati na § 62 branného zákona (Sb. z. a n. č. 193 z r. 1920), který stanoví, že domobranci ročníku 1897 a starší, kteří jsou podle poslední platné klasifikace k vojenské službě se zbraní schopni, pokládají se za odvedené, ostatní příslušníci těchto ročníků pokládají se za neodvedené.

§ 22 vládního nařízení ze dne 27. července 1920 (Sb. z. a n. č. 470 z r. 1920) stanoví v důsledku uvedeného § 62 branného zákona převod do příslušných ročníků odvodních domobranců ročníků 1897-1871 podrobených za války domobraneckému třídění a sice tak jako by byli odvedeni v 22. roku svého věku. Tím způsobem byl stanoven pro tříděné domobrance ročníků narození:

Odvodní ročník ve vojenských průkazech jest označen zlomkem na př. 1920/1919,jehož čitatel jest stále stejný a značí rok provedeného převodu do branného poměru podle branného zákona z r. 1920 a jmenovatel označuje rok, ve kterém byl by dotyčný domobranec odveden ve 22. roku.

K cvičení ve zbrani, které jest mužstvo v záloze povinno podle § 22 branného zákona vykonati v úhrnné době 14 neděl, je toto přidržováno podle ustanovení § 99:1 a) branných předpisů v třetím, pátém, sedmém a devátém roce první zálohy; z těchto cvičení prvá dvě jsou čtyřnedělní, další třínedělní.

Příslušnost k jednotlivým ročníkům zálohy tříděných domobranců převedených do zálohy znázorňuje tato tabulka:

Třídění domobranci, převedení do zálohy.

Jest tudíž otázka, pokud se týče dotazu ad 1. o povinnosti k cvičení, upravena pro všechny vojenské osoby v záloze branným zákonem, resp. příslušnými prováděcími nařízeními. Váleční zajatci, vrátivší se později ze zajetí jsou přidržováni pouze k cvičením ve zbrani (služebním), pokud jsou k těmto podle ročníků odvodního a ročníku zálohy povinni.

Pokud se týče požadavku ad 2., aby osobám převedeným do zálohy z poměru tříděné domobrany byla stanovena tatáž povinnost k cvičení jako osobám odvedeným dobrovolným odvodem (event. na dobu války) nelze tomuto vyhověti,jelikož tato otázka jest upravena branným zákonem resp. jeho prováděcími předpisy,jak již předem jest uvedeno.

Poukazuje-li se na určitou výhodu jevící se odlišným stanovením odvodního ročníku a v důsledku toho vyplývající povinnosti k menšímu počtu cvičení u osob dobrovolně za války odvedených oproti osobám stejného stáří u domobraneckého třídění uznaných schopnými,jež vzniklo tím, že prvním se stanoví jako ročník odvodní rok skutečně provedeného odvodu, kdežto druhý rok, kdy dotčení dosáhli 22. roku věku svého (na př. u osoby narozené v roce 1897, dobrovolně odvedené v roce 1916, stanoví se odvodní ročník 1916, kdežto osobě, která byla u domobraneckého třídění uznána schopnou, stanoví se odvodní ročník 1919/1897 a 22-1919), nelze opomenouti, že osoby podrobivší se dobrovolnému odvodu převzaly tím na sebe závazek setrvati v činné službě po dobu stanovenou branným zákonem tehdy platným, t. j. jeden, resp. dva roky, kterému musely dostáti i v tom případě, kdyby domobilisace byla nařízena i před splněním tohoto závazku, kdežto osoby tříděné byly by demobilisovány. Osob dobrovolně odvedených během války jest k ostatním mizivé procento a nemůže býti podkladem uspořádání vojenského poměru tak obrovského počtu několika jednotlivců v každém odvodním ročníku.

K požadavku vyjádřenému ad 3., aby osoby odvodního ročníku 1914, 1915 a 1916 byly osvobozeny od všech cvičení uvádím, že mužstvo v záloze odvodních ročníků 1914 a 1915 není již více povinno cvičením a mužstvo v záloze odvodního ročníku 1916 příslušné letos k 9. ročníku I. zálohy jest povinno v roce 1926 k poslednímu a to dvounedělnímu cvičení. Při této příležitosti dlužno podotknouti, že mužstvo v záloze odvodního ročníku 1914 vůbec nebylo povoláno na cvičení a bylo tomuto cvičení, k němuž bylo povinno v r. 1922 a 1924 prominuto.

Z příslušníků odvodního ročníku 1915 byli povoláni v roce 1923 k cvičení ve zbrani (služebnímu) pouze ti, kteří za mobilisace v říjnu 1921 do vojenské služby nenastoupili.

Pokud se týče mužstva v záloze odvodního ročníku 1916 byly z tohoto v roce 1922 povolány k cvičení ve zbrani (služebnímu) pouze ty osoby, které nebyly při mobilisaci v říjnu 1921 povinny nastoupiti činnou službu anebo ačkoli byly povinny tuto nastoupiti, ji nenastoupili.

Ohledně návrhu ad 4., aby osoby tělesně slabší nastoupivší cvičení byly určeny k superarbitraci, poukazuji na § 101:9 branných předpisů, který stanoví, že mužstvo nemocné, u něhož lze očekávati úplné uzdravení v několika dnech, má býti odevzdáno do lékařského ošetřování, osoby pak jichž stav vyžaduje nemocničního ošetřování, mají býti odevzdáni do vojenské nemocnice a ostatní nemocní mají býti přeloženi do neaktivního poměru, při čemž jsou posléze uvedení povinní zameškané cvičení nahraditi. K superarbitrací jsou určovány pouze osoby, které při lékařské prohlídce jsou uznány neschopnými.

Aby však bylo zabráněno možnosti zneužívati ustanovení branných předpisů opětným za sebou se opakujícím přeložením do neaktivního poměru osob nemocných, nastoupivších cvičení, zařídí vojenská správa, aby výstřelky v tom směru byly zamezeny.

Pokud se týče stížnosti v bodu 4., že snad výslovně tělesně slabí záložníci nebyli určeni k superarbitraci, prosím o sdělení konkrétních případů, aby tyto mohly býti vojenskou správou vyšetřeny.

Z uvedeného vysvítá, že vojenská správa v prvních letech naší samostatnosti povolávala na cvičení ve zbrani pouze nejnutnější počet záložníků, nevyužívajíc ani plně ustanovení branného zákona.

Nyní jest však nutno, aby vojenská správa povolávala na cvičení podle branného zákona i ony záložníky, kteří ve světové válce bojovali na různých frontách a armádách proto, aby tito záložníci obeznámili se s naší novou organisací, výzbrojí a způsobem výcviku.

Od tohoto stanoviska nemůže vojenská správa vzhledem k pohotovosti a výcviku armády a pro zkrácenou aktivní služební dobu a pro snížené početní stavy ustoupiti.

V Praze dne 10. května 1926.

Na výše uvedenou interpelaci dovoluji si podati tuto odpověď:

Zástupce Československa účastnil se akce směřující k tomu, aby bylo odročeno, nejdéle však jen do 15. května 1926, zasedání přípravné komise pro odzbrojovací konferenci, svolané do Ženevy na den 15. února 1926.

Odročení stalo se v zájmu účelu, k němuž přípravná komise byla zřízena, a to hlavně z těchto důvodů:

a) aby vlády států-členů komise měly dostatek času zevrubně zpracovati dotazník, který má býti podkladem pro práce komise, a aby tak byla na nejmenší míru snížena možnost průtahu tím, že by zástupci toho kterého státu-člena komise nemohli zaujmouti stanovisko k některé otázce s poukazem na to, že nemají od své vlády potřebných instrukcí, poněvadž vláda neměla časové možnosti otázkou se zabývati;

b) aby byla státům-členům komise, které nejsou členy Společnosti Národů, nebo jsou sice členy společnosti Národů, ale nejsou zastoupeny v Radě, umožněna účast na pracích obou poradních orgánů přípravné komise, t. j. smíšené komise a Stálé poradní komise pro otázky vojenské, námořní a vzduchoplavecké. Tato účast, na niž obzvláště Německo kladlo značnou váhu, předpokládala změnu rozhodnutí rady z prosince 1925, jímž byla zřízena přípravná komise. O této změně mohla rozhodnouti jedině Rada a ta, ve smyslu pravidel řídících její schůze, byla svolána na 8. března 1926, kdežto přípravná komise se měla sejíti již 15. února;

c) aby státům-členům komise, které posuzují určité otázky z poněkud rozdílných hledisek, byla dána možnost tato hlediska sjednotiti nebo aspoň sblížiti.

Odzbrojovací konference bude svolána, jakmile ji komise připraví. Datum, kdy se konference sejde, závisí tedy od toho, jak rychle budou postupovati práce komise. Přípravná komise zahájí své práce 18. května t. r. Účast Československého zástupce na těchto pracích bude ovládána snahou, aby komise dospěla k cíli co nejdříve. Tato účast nemůže býti ani jiná po zasedáních Shromáždění Společnosti Národů v roce 1923 a 1924, kde československý zástupce měl tak aktivní podíl na vypracování návrhu úmluvy o vzájemné pomoci a ženevského protokolu.

V Praze dne 18. května 1926.