Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Vládní nařízení z 12. května 1922, č. 148 Sb. z, a n, neopravňuje ministra spravedlnosti, aby ustanovoval civilní geometry pro jednotlivé soudní okresy, ježto jsou soukromými podnikateli, tím méně pak může ustanoviti pro práce ty státního lesního inženýra. Státní lesní inženýři mohou sice obdržeti od zkušební komise ve smyslu čl. VIII. citovaného nařízení zeměměřičské oprávnění beze zkoušky, vykázali-li ovšem způsobilost podle čl. VII., avšak v otázce, zdali a kde budou provozovati praksi, nemá ani tato zkušební komise, ani ministerstvo spravedlnosti, dalšího vlivu.

Měli-li páni interpelanti na mysli ustanovení odstavce 2 čl. I. citovaného nařízení, upozorňuji, že se tu míní, jak vidno již ze znění uvedeného odstavce, pouze plánky vyhotovené pro účely vlastního služebního oboru příslušného úřadu.

V Praze dne 22. dubna 1926.

Konaným šetřením bylo zjištěno, že v obci Cecha u Lokte se žádná továrna na porculán nenalézá; na rozhraní mezi touto obcí a městem Loktem - avšak již na pozemku tohoto města - jest továrna na porculán fy Adolf Persch v Lokti, jež na přímý dotaz odpověděla, že není v žádné souvislosti se zprávou v interpelaci uvedenou. Též ostatní v blízkosti se nalézající a v provozu jsoucí továrny na porculán nepomýšlejí na prodej svých podniků; jediný podnik, který jest v tomto okrsku mimo provoz, jest malá továrna fy Panzner a spol. v Horním Slavkově, o níž bylo zjištěno, že knihovními vlastníky jejími jsou až dosud dva karlovarští obchodníci.

Nepřešla proto podle dosavadních zjištění žádná továrna na porculán do rukou japonských státních příslušníků.

V Praze dne 10. května 1926.

Kladu si za čst doplniti svoji odpověď podanou na shora zmíněnou interpelaci (č. t. 199/1) dne 16. března 1926 výsledkem soudního vyšetřování tragického případu v Truhlářské ulici, provedeného vojenským prokurátorem v Praze.

Z obšírné a podrobné zprávy prokurátorovy vyjímám:

Rozkazem velitelství 1. pěší divise č. j. 11.100/zbroj. 26 ze dne 15. února 1926 bylo přiděleno k doplnění předepsaných augmentačních zásob pěchotního střeliva a zásob pro výcvik ve střelbě ze zásob divise 9 truhlíků (162 kusů) ostrých vejčitých ručních granátů vzor 21 pomocné rotě ministerstva národní obrany a 22 truhlíků (396 kusů) téhož střeliva pro II/48 polní prapor z divisního zbrojního skladu v Hostivicích.

Ústav tento skládá se ze skupiny hlavní, která nachází se v obci Hostivicích, kdež umístěno jest velitelství s orgány konajícími služby administrativní, a ze skupiny skladištní (vzdálené od vesnice asi 25 minut), rozložené po obou stranách okresní silnice vedoucí do Kněževse. Ústav jest organisován v několik správních oddělení. V tomto případě přichází v úvahu V. správní oddělení, jemuž podléhá služebně skladiště, obsahující také ruční granáty. Správcem tohoto oddělení ji kapitán dělostřelecké správní služby Josef Freund. Správce je odpověden za vedení agend administrativních, kdežto odborné práce ve skladišti provádí muniční důstojník s přidělenými rotmistry a dělníky.

Muniční důstojník koná s přidělenými rotmistry a dělnictvem prohlídku veškerého střeliva, výbušnin (konservování a odborné uskladnění) a přejímá a vydává materiál na poukaz, který obdrží od správce oddělení. Muniční důstojník prohlíží veškeré obaly jako bečky, bedny atd., v nichž se převáží výbušniny a střelivo. Funkci tohoto důstojníka obstarává poručík Jan Šťastný.

Postup ve vydávání střeliva je ten, že k rozkazu nadřízeného velitelství vyzve se technická správa písemným rozkazem, aby vydala doklady oddělení správnímu a toto pak muničnímu důstojníkovi, jenž materiál vydá. Povozy k tomu potřebné dodá dopravní oddělení, jehož přednostou je rtm. František Koutský. Jemu byl podřízen v přítomném případě provoz řízený vojínem Karlem Hrubým. Průvodcem byl ustanoven vojín Josef Hlaváček.

Když dne 5. března 1926 kolem 1/4 8 hod. vydal kap. Freund rozkaz k odeslání výše zmíněného střeliva, odevzdal muniční důstojník poručík Šťastný zřízenci Jaroslavu Pášovi klíče od skladiště a vyzval jej, aby se tam odebral, že přijede za ním na kole. Páša vzal si ku pomoci dělníka Josefa Plose a odebral se s povozem, jejž řídil vojín Hrubý a doprovázel vojín Hlaváček, ke skladišti. Tam vykázal se Páša strážnému vojínu Václavu Chrpovi a otevřev dveře vešel s Plosem dovnitř. Oba jmenovaní naložili truhlíky určené pro pomocnou rotu MNO. a II. prapor 48. p. pl, na příruční čtyřkolový skladištní vozík a zavezli střelivo ke dveřím, vedoucím do předsíně skladiště, odkudž pak je spolu s vojínem Hlaváčkem skládali do vozu.

Truhlíky, v nichž granáty jsou uloženy, zhotoveny jsou ze dřeva, pobity po okrajích plechovými obroučky, uvnitř pak ve dnu i v příklopu opatřeny zvláště k tomu účelu vyvrtanými prohloubeninami, do nichž pevně zapadají oba konce granátu. Aby pohyb jednotlivých granátů bezpečně byl vyloučen, jsou opatřeny truhlíky uvnitř pevně zasazeným prkénkem, upevněným asi v polovici výšky rovnoběžně se dnem a v prkénku tomto jsou vyvrtány otvory, odpovídající přesně velikosti granátu v této výši, takže střela zapadá do vyhloubeniny ve dne, prochází rovněž těsně otvorem v prkénku a tkví ve vyhloubenině příklopu. Truhlík pojme 18 kusů, uzavírá se koženou přaskou a opatřuje plombou ústavu, který střelivo opatruje, případně zkouší.

V této souvislosti budiž učiněna zmínka o spřežení a vozu k dopravě určeném. Vůz tento byl tak zv. "lehký vojenský vůz", byl v dobrém stavu a snesl bez závad náklad, který měl býti dopravován. Vůz, jehož konstruktivní a zevní totožnost s vozem zničeným při explosi jest zjištěna, byl ofotografován za přítomnosti soudní komise a znalci popsán. Z fotografií těch je vidno, že zadní i přední čelo vozu je opatřeno takovým způsobem, že náklad v těchto směrech vypadnouti nemůže. Konanými šetřeními bylo prokázáno, že po celou dobu byla obě čela vozu pevně zasunuta. Koně, které tu stáli, byli staří přes 15 roků a úplně spolehliví, klidní tahouni, k jízdám po městě používaní a uvyklí dopravnímu ruchu.

Vůz byl opatřen k dopravě tím způsobem, že na jeho dně byla rozprostřena vrstva slámy (cuchačky) a na ní byla rozprostřena plachta. Nakládání truhlíků dálo se tak, že Páša podával je Plosovi a tento pak , jak uvádí Páša podával je Plosovi a tento pak, jak uvádí Páša, vojínu Hlaváčkovi. Vojín Hlaváček podával je vojínu Hrubému a tento je ukládal ve voze. Oba svědci potvrzují souhlasně, že truhlíky byly uloženy pečlivě vedle sebe, nejdříve po dně vozu, poté ve vrstvě druhé po voze celém, kdežto vrstva třetí celé prostory vozu již nevyplňovala. Zmíněný způsob srovnání potvrzují slyšení svědci. Když střelivo bylo naloženo, pokryl vojín Hlaváček spolu s Pášou náklad přečnívajícími konci plachty a tuto po stranách pečlivě ucpal. Později k vozu přijel poručík Šťastný, prohlédl náklad vozu, zjistil počet truhlíků a odhrnuv truhlíky hořejších vrstev, přesvědčil se, že veškeré truhlíky měly plombu.

O provenienci dopravovaného materiálu bude později podrobně promluveno. V této souvislosti dlužno poukázati k výslechu poručíka Šťastného, zřízence Paši a dělníka Antonína Urbana. Svědek posléze jmenovaný udává v souhlase s výpovědí obou zmíněných svědků, že v měsíci prosinci 1925 prohlíželi poručík Šťastný a zřízenec Páša dodané ruční granáty. Při tom jednotlivé truhlíky otvírali, granáty přehlídli, několik závadných vyřadili, ostatní pak uložili a zaplombovali. Pokud se týká osobních vlastností poručíka Šťastného a zřízence Páši prohlašují veškeří svědkové, že oba jsou svědomití a povinností svých dbalí. Také vojín Hrubý a Hlaváček byli prohlášeni za vojíny dobré konduity a muže opatrné.

Vojín Hlaváček byl dopravou třaskavin pravidelně pověřován.

Z důvodů na snadě jsoucích byla během vyšetřování věnována bedlivá pozornost okolnosti, zda oba vojíni nevezli na povoze také jiné věci, než ty, které měli služebně dopraviti. Poručík Šťastný uvádí, že na voze viděl vědro k napájení koní. Mimo to byly naloženy na vůz poblíže kovárny ve skladištní skupině na požádání správce 3. oddělení rotmistra Ladislava Hřebíka dva dřevěné vály na krájení masa velikosti 88x60 cm. Když totiž dne 5. března vojín Hlaváček přišel ráno do kanceláře jmenovaného rotmistra a tázal se, co poveze, požádal jej rotmistr Hřebík, aby mu vzal ony vály sebou do jeho bytu v Praze I., Dušní ul. 36. Rotmistr Hřebík za pomoci dělníků Ladislava Kořínka a Jaroslava Boučka zabalil vály do hnědého balícího papíru a ovázal je motouzem.

Uvedení svědkové potvrzují souhlasně, že v tomto balíku nebylo nic jiného, než zmíněné dva vály. Dosti značnou výši balíků (dva až tři dcm.) vysvětlují tím, že byly oba vály opatřeny po obou stranách v opačných směrech vybíhajícím čelem.

Pokud se týká dalších podrobností, za jakých opustil povoz skladištní skupinu, jest třeba poukázati k seznání rotmistra Václava Procházky od 8/33 polní roty přiděleného strážní rotě II/33 polního praporu v Hostivicích. Tento svědek viděl kolem 1/2 8 hod. státi před hlavní branou na silnici vojína Hrubého s povozem. V té době přicházel od povozu vojín Hlaváček. Vešel do budovy kanceláří V. oddělení, za chvíli se vrátil, šel přes nádvoří, prošel hlavní branou a usedl vedle vojína Hrubého na kozlík vozu. Svědek určitě se pamatuje, že vojín Hlaváček v té době již ničeho k vozu nenesl, potvrzuje dále, že obě čela vozu byla správně zasunuta a vnitřek vozu byl přikryt plachtou.

V době, kdy povoz stál před branou, vyjeli vojín Václav Holberger a Antonín Šrobovský, přidělení strážní rotě ze skupiny laborantní, kde se nacházejí ubikace pro strážní mužstvo, se čtyřkolovým ručním vozíkem do Hostivic k odběru potravin. Na silnici směrem k Hostivicím zaslechli za sebou rachot vozu. Blížil se totiž vůz, řízený vojínem Hrubým. Vojín Holberger chtěl svůj vozík vzadu k povozu přivázati. Vojín Šerbovský, vojín Falout a vojín Žižkovský namítali, že vůz jede příliš rychle, že by jej stavěti neměli. Mezitím však, jak vůz jel kolem, zachytili se vojín Šerbovský a Holberger rukama za zadní čelo vozu a druhou rukou vozík za sebou táhli. Utíkali takto za vozem asi 50 kroků a když více s dechem nevystačovali, pustili se vozu a zůstali státi. Vůz odjížděl od nich klusem ještě větším. Jeden z vojínů na vozue se po nich otočil a smál se jim.

Rotmistr Procházka, který tento výjev viděl, dodává, že silnice byla tehdy ještě blátivá a on neměl dojem, že by se vůz nějak silně otřásal. Když vojíni Holberger, Šerbovský, Falout a Žižkovský přijeli před hlavní skupinu v Hostivicích, stál tam tentýž vůz na silnici před branou. Na kozlíku seděl vojín, který dříve se jim smál, a, jak kolem něho jeli, znovu se jím posmíval, že jim ujel. K této časti skutkového děje dlužno však již v této souvislosti poznamenati, že podle dobrozdání znalců nelze žádným způsobem vylíčené tempo jízdy uvésti v příčinnou souvislost s výbuchem sběhnuvším se v Truhlářské ulici.

Přednosta dopravního oddělení rtm. František Koutský udává k bližším okolnostem, za jakých byl transport odeslán z hlavní skupiny, že se vojín Hlaváček po příjezdu ze skladištní skupiny u něho hlásil a on že mu odevzdal dva odesílací listy a dva odesílací protokoly. Doklady tyto zněly na devět truhlíků ručních granátů vzor 21 pro pomocnou rotu MNO. a 22 truhlíků pro II/48 polní prapor.

Při této příležitosti vydal rotmistr Koutský vojínu Hlaváčkovi potvrzenku na knihovničku, již měl tento z rozkazu kapitána Jana Svobody převízti od osvětového referenta 1. pěší divise v Praze v kasárnách Jiřího z Poděbrad. Pro knihovničku měl zajeti teprve po doručení střeliva.

rotmistr Koutský uvádí, že vojína Hlaváčka o jeho povinnostech poučil, jemu směr cesty naznačil a uložil, aby nejdříve jel na Pohořelec, tam odevzdal pomocné rotě MNO. 9 truhlíků, a odtud jel kolem sirotčince přes Letnou a bude-li propuštěn dále přes Hlávkův msot za nádražím Denisovým pak do Žižkových kasáren v Karlíně. Zároveň mu uložil, aby po té se zastavil u posádkového velitelství Velké Prahy a odtamtud přivezl zmíněnou již knihovničku. Tyto okolnosti potvrzuje také zástupce rotmistra Koutského František Vrzal, který v té době byl v úřadovně přítomen.

Nato odebral se, jak tvrdí, rotmistr Koutský přes bránu, nahlédl do vozu, spočítal počet truhlíků a zkontroloval, zdali jsou řádně podle předpisu uloženy. Prohlídku provedl tím způsobem, že odhrnul plachtu a spočítal truhlíky, pak zase je plachtou přikryl. Svědek vojín Josef Prell tvrzení toto potvrzuje.

Pokud se týká průběhu další jízdy udává svědek vojín Krištof Molnár, že stál na stráži před branou budovy válečné školy na Pohořelci v Praze, když kolem 10. hod. přijeli s povozem dva vojíni, kteří vjeli do průjezdu, načež jeden z nich vešel do budovy. Asi za 10 minut se vrátil a vyprávěl druhému vojínu, který u koní zůstal, že náklad do této budovy nepatří, vyzval svědka, aby otevřel vrata, načež odjel z budovy. Svědek na voze viděl bedničky s municí. Při odjezdu jeden vojín seděl na kozlíku, druhý pak šel za vozem.

Z dalšího podrobného líčení dlužno stručně dovoditi, že po tomto příběhu byla munice oběma vojína správně dodána do ubikace pomocné roty MNO. na Pohořelci v Potockého ulici. Byla vyslechnuta řada svědků, kteří podrobně vyličují způsob, jakým bylo střelivo s vozu skládáno a velitelství pomocné roty odevzdáno.

Další směr jízdy vozu nedal se podrobně zjistiti. Svědek vojín Stanislav Černý uvádí sice, že jeda kolem 1/2 11 s nákladem chleba z proviantního skladu v Dejvicích k pomocné rotě MNO. kolem bývalé kadetky k Lumbeho zahradám, potkal před bývalou kadetkou povoz provázený dvěma vojína se zbrojířskými výložkami, domnívá se však, že jeden z vojínů byl poddůstojník.

naproti tomu bylo zjištěno šetřením policejního ředitelství v Praze, že vojín Hlaváček o 1/2 neb 3/4 11 hod. přinesl manželce rotmistra Hřebíka Marii Hřebíkové dříve zmíněné vály. Vyšetřující orgán shlédl ony vály v bytě v Dušní uliči č. 36. Pátrání policejního ředitelství po podrobnějším směru jízdy vozu zejména u dopravní stráže, zůstala bezvýsledna. Také hlášení nadstrážníka Františka Dolejše, který konal službu na křižovatce Dlouhé tř. a tř. Revoluční, neobsahuje určitých údajů, ježto na označeném místě panuje čilá frekvence a stráž nemůže následkem toho věnovati zvláštní pozornost jednotlivým povozům.

Za jakých bližších okolností zajel vůz do kasáren Jiřího z Poděbrad, nedalo se přes úsilovné pátrání zjistiti.

skutečnost tuto lze vysvětliti nadobyčejnou frekvencí, panující v těchto kasárnách, v nichž mimo jiné je umístěn vozatajský prapor 1, který má značnou nákladní dopravu. Vojín Josef Boldoghy vracel se kolem 3/4 11 hod. z jízdárny, nacházející se v kasárnách a potvrzuje, že na nádvoří u kasárenské brány stál vůz, v němž byli zapřaženi koně, kteří pak po výbuchu byli přivedeni do kasáren. U vozu stál vojín. Když se svědek po pěti minutách vracel, stál tam vůz ještě. uvnitř vozu, který nebyl plachtou přikryt, viděla asi 20 neb více srovnaných stjných truhlíků onoho tvaru, v jakém se dopravují ruční granáty. Neviděl, že by ve voze se nacházely truhlíky neb bedny jiných tvarů.

Vojín Emerich Podhradský stál těsně před 11. hod. v I. patře ubikace výcvikové roty vozatajského praporu 1 a zahlédl vojenský vůz tažený černým a kaštanovým koněm, jak vyjížděl ze dvora do průjezdu kasáren. Napřed na sedadle seděli dva vojíni. Jeden měl oblečen kožíšek, druhý plášť. Uvnitř vozu svědek viděl srovnané truhlíky velikosti o tvaru truhlíků k dopravě ručních granátů. Neviděl, že by na vozy byly naloženy jiné předměty.

Svědek vojín František Krauskopf stál v době od 9. do 11. hod. jako stráž u brány kasáren. Ježto do kasáren vjíždí množství povozů, nepovšiml si, kdy oba vojíni přijeli s povozem do kasáren. Těsně před 11. hod. však viděl, jak z kasáren vyjel vojenský vůz, na němž vpředu na sedadle seděli dva vojíni. Na levo sedící vojín měl plášť; jak byl oblečen vojín druhý, neví.

V této souvislosti budež podotčeno, že podle seznání rotmistra Koutského měli oba vojíni pláště a vojín Hlaváček vzal s sebou ještě dlouhý ovčí služební kožich.

Z dosavadního vylíčení skutkového děje nelze tudíž spolehlivě dovoditi, že by při odjezdu z kasáren byl na voze jiný náklad než ten, který měl býti dopravován. Vyslovují-li znalci přesvědčivý názor, že příčina výbuchu byla zevní, dlužno k tomu poukázati, že nebyla zjištěna povaha takové příčiny.

Svědek vojín Krauskopf uvádí dále, že vůz jel do Truhlářské ulice a zůstal státi na ulici před budovou firmy Horák. Tam stál vůz asi 2 minuty, když z brány vyběhl vojín, který na otázku stráže (vojína Krauskopfa), kam běží, prohodil, že nese oněm vojínům, kteří venku s vozem stojí, dvě buchty. Běžel k vozu, odevzdal vojínům buchty a vrátil se ihned do kasáren. Po té odjížděl vůz dále. Zda jel krokem nebo klusem, svědek se nepamatuje. rovněž se nepamatuje na vojína, který vynesl buchty. Nevzpomíná si ani na jeho výložky, ani přidělení a výslovně podotýká, že ani kdyby mu byl představen, by jej nepoznal.

Ačkoliv se vším úsilím bylo po zmíněném vojínu pátráno a vyhláškami vyzýván, aby se přihlásil, nebylo ho možno zjistiti.

Také provenienci buchty, jejíž zjištění mohlo by vésti snad k vypátrání onoho vojína, nepodařilo se vyšetřit.

V této souvislosti budiž zdůrazněno, že při oceňování svědeckých výpovědí nelze přehlížeti okolnosti, za jakých se stalo vnímání skutečností se strany svědků (rozrušení explosí atd.) jakož i tu skutečnost, že mylně posuzujíce případ, vyjadřují se zbytečně opatrně a neurčitě.

Ježto po složení nákladu měli vojíni převzíti od osvětového referenta 1. pěší divise v kasárnách Jiřího z Poděbrad knihovničku, uvažováno během šetření, zda snad nejdříve oba vojíni nezajeli za tím účelem do kasáren. V té příčině bylo výslechem vojína Václava Urbana, Oldřicha Mertlíka, Petra Brože, kapitána Jindřícha Secherta, vojína Ferdinanda vokroje, Adolfa Vančeha a vojína Bohumila Janďourka zjištěno, že žádný z obou vojínů nebyl u osvětového referenta a nikomu též nebyla vydána knihovnička.

Se zřetelem k té okolnosti, že v kritické době osvětový referent nebyl v budově vůbec přítomen a kancelář jeho byla uzamčena, možno vysloviti závěr, že oba vojíni se zastavili v kasárnách pro knihovničku a když se nemohli dočkat, jeli dále. Směr cesty povozu šetřením zjištěný byl tedy: Hostivice, Pohořelec (budova válečné školy), kasárna autom. praporu 1 (Pohořelec, Potockého ul.), Praha I., Dušní ulice, Praha II., kasárna Jiřího z Poděbrad. Dlužno zvláště zdůrazniti, že uličním a jízdním řádem pro policejní obvod pražský jest Truhlářská ulice určena přímo pro nákladní dopravu.

Zbývá zmíniti se o explosi samé. Především dlužno vytknouti, že ani jeden ze svědků nemohl se vysloviti bezpečně a spolehlivě okolnosti, zda povoz v okamžiku explose stál aneb byl v pohybu. V tom směru se vyslovují - ovšem neurčitě- pouze svědci František Přikryl a Antonín Lacina. Žádný jiný z ostatních svědků skutečnosti té si nevšiml. První svědek táhl v kritické chvíli ruční vozík směrem od Petrského náměstí a zíral na dláždění. Jak takto kráčel, slyšel přijížděti nějaký vůz, jak se domnívá, klusem, při čemž prý hukot vozu byl přehlušován klapotem koňských podkov. Svědek Lacina šel krátce po 1. hodině kolem kasáren Jiřího z Poděbrad směrem k Petrskému náměstí po levém chodníku. Když šel dolů ulicí, měl dojem, jakoby za ním hrčel nějaký vůz. Jel prý v malém klusu. Výbuch zaslechl asi když míjel dům čp. 25.

Nutno poznamenati, že tyto výpovědi třeba přijati s opatrností, ježto svědci vozu v klusu neviděli a sluchový dojem nemůže poskytnouti sám spolehlivé jistoty. Ač oba tito svědkové nacházeli se v bezprostřední blízkosti místa explose, nemohou učiniti žádné seznání o tom, za jakých bližších okolností došlo k výbuchu.

Tak tomu je i u svědků ostatních. Svědek Antonín Hovorka vyšel z budovy poplatkového úřadu a kráčel směrem k Petrskému náměstí, když byl náhle sražen k zemi. Klára Nepimachová stála s Františkou Jelínkovou před domem čp. 12. Rtm. Václav Unger zašel právě do hokynářského krámu čp. 8. Svědek Karel Penk Shrnoval střechu automobilu, náležejícího fě. Jerusalém a stojícího před domem čp. 21. Svědek Josef Blecha bral za kliku dveří obchodní místnosti fy Reichmann a Jeral čp. 16, aby vyšel na ulici. Svědek František Jordán kráčel proti směru jízdy od Petrského náměstí a zapaloval si doutník v závětří u domu čp. 25. Svědkyně Marie Srpová šla se svým pětiletým synkem Františkem od Petrského náměstí po levém chodníku a v okamžiku explose vyšla s podloubí domu čp. 18 a byla jak praví, před domem čp. 14. Mluvila právě se svým dítětem a neví, za jakých okolností k explosi došlo.

V příčině místa, na němž k výbuchu došlo, dlužno míti podle výslechu svědků za to, že explose se sběhla v jízdní dráze v místech mezi domem čp. 17 a 19, čemuž nasvědčuje i ta okolnost, že tyto domy a domy protější jsou nejvíce poškozeny.

Soudní komisi ohledáno bylo místo explose. Před domem čp. 17 shledáno mnoho vkleslých dlaždic, takže rychlá jízda na tomto místě může působiti silné otřesy vozů. Na místě explose byla však shledána jen jedna vkleslá dlaždice a zjištěno, že právě na tomto místě jest celá dlažba v průměru asi 2 m poněkud sesedlá.. Náhodou přítomný stavební rada patentního úřadu Marčík komisi udal, že v domě čp. 17 dlouho bydlel a že nebyla dříve tato sesedlina dlažby. Vyslovil mínění, že sesedlina byla způsobena tlakem vzduchu při explosi. Přes bedlivé prohlédnutí celé dlažby na těchto místech nebyly shledány žádné stopy, který by mohly vzniknouti výbuchem. Dlažba nebyla také nikde vytrhána ani poškozena a rovněž na okraji kamenného chodníku, který vyčnívá asi 1 dcm nad niveau jízdní dráhy, nejsou znatelna žádná poškození, způsobená výbuchem. Na domech čp. 17 a 19, tedy v bezprostřední blízkosti výbuchu, shledána omítka poškozená až dolů k zemi. Na stěnách těchto domů ve výši prsou dospělého muže bylo znatelno poškození omítky, které jakoby pocházelo od vodorovně jdoucích střel. V sousedních domech a v okolí explose shledáno množství součástek vybuchnuvších ručních granátů. V této souvislosti budiž uvedeno, že dne 6. března 1926 byla ustavena zvláštní komise, jejíž předsedou byl kapitán František Brož, aby shromáždila veškeré zbytky, které byly v souvislosti s explosí. Tato komise prošla Truhlářskou ulicí a veškeré budovy této ulice a shromáždila veškeré nalezené zbytky. Rovněž prozkoumala hlady rumu z ulice smeteného. Nalezené zbytky a střepiny byly předloženy znalcům z oboru třaskavin a výbušnin.

vojín Josef Fokt, přidělený této komisi, nalezl v I. poschodí domu čp. 14 v Truhlářské ulici olověnou hlavičku k zápalkové střele. Podle výrobku znalce nelze tomuto nálezu přikládati významu. Komisi byly také předloženy zbytky odevzdané posádkovému velitelství Velké Prahy osobami, které je po výbuchu rozebraly. Byla také odevzdána část ručního granátu, která vletěla rozbivši okenní sklo do motorového vozu trati č. 14, jedoucího z ulice Havlíčkovy na Florenc. Svědek Josef Husák ve voze jedoucí sáhl po ní, spálil se však a sebral ji pak kapesníkem.

Jak bylo již výše vzpomenuto, žádný ze svědků neviděl vůz před explosí a není také bezpečně zjištěno, zda vůz v tom okamžiku stál nebo byl v pohybu.

O sluchových a zrakových dojmech explose vyslovují se četní svědkové. Většina svědků slyšela pouze jednu ráno. Svědek poručík v záloze Egon Singer Zaslechl dvě detonace bezprostředně za sebou následující. Prvá byla mnohem silnější, druhá pak tlumená. Major MUDr. Antonín Hořejš zaslechl dvojitou ránu.

Vojín Antonín Formánek slyšel hluboký táhlý zvuk jakoby padaly stropy. Rána činila na něho dojem vlastně, jakoby padalo stropů více, protože v ní postřehl několik ran.

Dým vycházející byl temný. Svědek František Přikryl viděl vyšlehnouti plamen do výše I. patra, záblesk jakoby magnesiového světla více do červena. Svědek František Křížek viděl plamen vyšlehnuvši do výše III. patra.

Při výbuchu byly zraněny podle obsahu zprávy náčelníka zdravotní služby posádkového velitelství Velké Prahy celkem 73 osoby.

Během šetření naskytla se otázka, zda by snad chemickým vyšetřením obou mrtvol a zbytků součástek jejich oděvů, jakož i věcí, jež při sobě měly, bylo možno usouditi na jinou třaskavinu doopravovanou snad současně s nákladem granátů. Bylo proto podniknuto soudní ohledání za přítomnosti zvláštních znalců - odborníků (chemiků). Než šetření toto nemělo positivních výsledků.

Ježto explodovavší látky mohly zanechati stopy i na jiných zasažených předmětech, bylo provedeno v přítomnosti zvláštního znalce odborníka ještě soudní ohledání zbytku vozu, poraněného koně, koňských postrojů, jakož i fasád domů poblíže místa explose se nacházejících.

Znalec prohlásil, že při explosi úplné nelze na předmětech zasažených zjistiti, zda se jedná o ekrasit nebo tritol, kteroužto poslední třaskavinou jsou plněny ruční granáty vzor 21.

Jedině při detonaci neúplné bylo by lze zjistiti explosi ekrasitu podle světle-žlutého zabarvení zvláště na látkách organických. Avšak znalec neshledal žádných podobných stop na předmětech ohledaných.

Dříve než bude obrácena pozornost k dobrozdání znalců dlužno ještě zmíniti se o explodovavším materiálu. Především budiž zdůrazněno, že mezi zbytky nalezených úlomků střel nebyly shledány žádné takové součástky, které by nasvědčovaly tomu, že v době explose nacházelo se na voze též jiné střelivo než ruční granáty. Pokud se týká dopravovaného střeliva ohledala zvláštní komise k tomu účelu vyslaná ještě v den výbuchu především oněch 9 truhlíků, které byly odevzdány pomocné rotě MNO na Pohořelci a zjistila přesně čísla jednotlivých truhlíků, jakož i datum laborace. Komise prohlédla zevrubně truhlíky zevně a po té i jejich obsah.

U každého jednotlivého granátu byl vyšetřován stav pojistného klíče a nebyl zjištěn ani jediný případ, že by klíč ten byl uvolněn.

Komise konstatovala hned při této příležitosti, že příčinu výbuchu nelze hledati v povaze granátů a jich balení.

Pokud se týká granátů vybuchnuvších, zjistila komise spolehlivě srovnáním veškerých dokladů jejich původ. Granáty tyto byly adjustovány v divisní zbrojnici v Hostivicích v době od 31. srpna do 12. září 1922 a ze zjištění počtu spotřebovaných a na skladě jsoucích granátů komise prokázala, že výbuchlé granáty jsou z téže partie.

Aby se přesvědčila o jakosti těchto granátů, vyňala ze všech zbývajících zásob z roku 1922 namátkou 18 kusů granátů vzor 21. A tímto střelivem byly podniknuty zkoušky jako po stránce technologické, tak chemické. Tyto zkoušky prokázaly bezvadnost střeliva.

Ježto veškeré ruční granáty se nacházely u zkušební komise MNO. v Milovicích, kde byly po dleší bodu uskladněny a teprve v prosinci 1925 jako přebytečné byly odesílány do Hostivic, byla věnována pozornost tomu, jakým způsobem v Milovicích bylo toto střelivo uskladněno.

Šetřeními tam konanými bylo zjištěno, že zkušební komise MNO. v Milovicích odbržela dne 26. září 1922 od divisní zbrojnice 1 v Hostivicích 3000 kusů ostrých ručních granátů vzor 21. Dne 4. prosince 1925 vrátila zkušební komise v Milovicích hostivické zbrojnici 2096 kusů. Spolu s touto zásilkou bylo odesláno ještě 609 kusů od učiliště pro pěší vojsko v Milovicích. Úhrnem 2705 kusů.

Veškeré tyto granáty byly uskladněny po celou dobu ve skladišti zkušební komise a nebylo jich vůbec použito mimo pokusné účely. Komise z opatrnosti však prohlédla také zbytek ručních granátů téže série zanechaných a uskladněných v Milovicích a neshledala také na nich závad.

Technická komise skončivši svoji činnost zkouškami, zda vyhovují granáty konstrukci (truhlíky vrhány s výše až 5 1/2 m i bez pojistných klíčů), vyslovila jednomyslně názor, že příčinu explose nelze hledati ani v konstrukci, ani ve způsobu balení, ani v dopravě a že při výrobní serii v úvahu přicházející, bylo použito třaskavin a výbušnin planě vyhovujících. Tyto třaskaviny a výbušiny vyhovují po čtyřletém uskladnění plně všem požadavkům kladeným na ně s hlediska technického i bezpečnostního.

Ježto se strany znalců byla naznačena možnost, že by přejetí truhlíku vozovým kolem mohlo býti příčinou explose, byly konány za přítomnosti soudní komise v tomto směru dvě zkoušky.

Při první zkoušce zůstal prázdný truhlík při značném nákladu až na malé odřeniny neporušen.

Při druhé zkoušce, konané arciť s větším zatížením, byly ve dvou případech truhlíky rozdrceny, správněji řečeno, prolomeny.

K vůli úplnosti budiž poukázáno na obsah anonymního dopisu, podle jehož sdělení zavinili prý explosi dva mladí muži, kteří hodili z domu č. 12 pod vůz petardu.

Šetření v tomto směru konaná byla bezvýsledná.

Zbývá ještě se zmíniti o dobrozdání znalců v oboru třaskavin a výbušin o trestně právní stránce případu. Dobrozdání toto, zmínivši se o konstrukci v úvahu přicházejících vejčitých ručních granátů vzor 21, přechází k řešení otázky, jaké podmínky jsou kladeny na konstrukci a bezpečnost při transportu a uskladnění, jakož i při zacházení s ním.

Probírajíce teoreticky veškeré tyto náležitosti, dospívají znalci k závěru, že ruční granát vzor 21 naprosto vyhovuje všem požadavkům bezpečnosti. Bezvadně vyrobené a adjustované granáty jsou v každém ohledu bezpečné, každého přípustného transportu schopné a zacházení s nimi je právě tak bezpečné jako při jiných druzích munice.

Vojenská správa před jejich zavedením pro praktické použití k účelům armády provedla řadu obšírných zkoušek jak pokud se týká funkce, tak i bezpečnosti při transportu a zacházení s nimi. Na podkladě těchto zkoušek byly tyto granáty dány k praktickému vyzkoušení u vojenských útvarů a teprve na podkladě příznivých výsledků těchto pokusů bylo přikročeno k výrobě granátů ve velkém.

Výroba a adjustace granátů děje se za stálého dozoru vojenských orgánů (zbrojně-technického úřadu) a to podle přejímacího předpisu. Tento předpis, vypracovaný na podkladě získaných zkušeností, zaručuje použití jen bezvadného materiálu k výrobě i adjustici granátů. Granáty vyhovující pak všem ustanovením přejímacího předpisu, což se i řadou zkoušek při přejímání kontroluje, jsou v každém ohledu bezvadné a bezpečné.

Přecházejíce k případu explose vojenského nákladu v Truhlářské ulici berou znalci zřetel k výsledkům konaných šetření, zvláště pak k místu explose, zbytkům střepin a součástek granátů, zbytkům vozu, k raněnému potahu, jakož i k oněm ručním granátům, které dosud v divisní zbrojnici v Hostivicích jsou uloženy a pocházejí z téže výrobní partie.

Znalci prohlašují především, že střepiny a zbytky součástek na místě výbuchu sesbírané, jakož i ty, které od různých osob byly odevzdány, jsou bezesporně součástkami ručního granátu vzor 21.

Bylo nalezeno nejvíce úderek (spodních i horních) a čel pouzdra zapalovače, poměrně málo střepin z pláště granátů. Nálezy ty odpovídají způsobu explose. Massivní součástky poměrně málo se deformují, kdežto plášť se trhá na drobnější střepiny. Různé vnější zjevy, zejména svědky pozorovaný černý dým a červený záblesk, charakterisují explosi trotilu. Tyto skutečnosti potvrzené i zevrubným šetřením v Hostivicích poukazují, že na voze byly vezeny jen ruční granáty vzor 21 a nikoliv jiné druhy munice.

V dalších svých úvahách zabývají se znalci otázkou, jako může býti granát vzor 21 přiveden k explosi. Obyčejná funkce granátu při použití normálním nepřichází ovšem zde v úvahu.

Jinak lez granát a tím celý náklad granátu přivésti k explosi inicialním impulsem, který může býti

a) vnitřní, t. j. explose vychází z granátů samých,

b)vnější, t. j. výbuch byl způsoben explosí jiného výbušného předmětu až úmyslně neb nevědomě, neb náhodou v blízkosti uloženého.

Přihlížejíce zvláště k výsledkům zkoušek granátů téže serie a výroby a na podkladě výsledů rozložení a prohlídky celé zbylé zásilky prohlašují znalci, že nutno zamítnouti domněnku, že explose granátu byla zaviněna iniciálním impulsem vnitřním, t. j. defektním granátem v zásilce.

Obírajíce se příčinami vnějšími vyslovují znalci ten názor, že oba vojíni v okamžiku výbuchu na sedadle vozu neseděli, nýbrž jednou nohou ve voze stáli a tam pravděpodobně s něčím manipulovali a že vůz v té chvíli stál.

Při zodpovědění otázky, co v té chvíli vojíni dělali, dáno je podle dobrozdání znalců široké pole domněnky. Snad zpozorovali něco závadného na voze a chtěli závadu odstraniti.

Znalci vyslovují dále domněnku, zda snad v kasárnách nebylo naloženo nebo podstrčeno na vůz něco tam nepatřícího, neboť je až dosud přechováváno civilním obyvatelstvem mnoho pochybných památek na válku a neštěstí tím způsobená nejsou řídkým zjevem. Rovněž vojenským orgánům bývají odevzdávány nejrůznější druhy munice, dělové i ruční granáty.

Konaná šetření ovšem tuto možnost nepotvrdila, nutno ji podle názorů znalců připustiti. Znalec major. ing. František Waggenknecht je toho názoru, že k explosi došlo ve voze, nikoliv na zemi. Druhý znalec generál inž. Karel Esop nevylučuje však ani tu možnost, že snad když vojíni chtěli srovnati sešouplé truhlíky, jednomu z nich vypadl truhlík na zem, čehož se koně polekali a nejsouce na uzdě držení do klusu se dali, truhlík přejeli a tím byla vyvolána explose.

Oba znalci zamítli domněnku, že by výbuch nastal impulsem vnitřním. Pokud se týká impulsu vnějšího, poukázali pouze na to, že na vůz byla snad vložena nevybuchlá střela nebo nějaká výbušnina. Znalec generál. inž. Esop připouští však i další možnost, že truhlík s granáty byl přejet vozem.

Dlužno tedy podle úsudků znalců hledati příčinu nikoliv ve vadném materiálu, nýbrž v popudu zevnějším.

O povaze tohoto impulsu vnějšího, omezujíce se pouze na pouhé domněnky, nemohli se znalci se zřejmých důvodů odborně vysloviti.

Konečně zbývá zmíniti se o otázce právně trestního zavinění. Pokud se tkne přípustnosti jízdy se střelivem městem, jeví se taková potřeba samozřejmou. Bylo by tedy uvažovati, zda podle výsledku konaných šetření bylo by možno přičítati trestně-právní zavinění některému z vojínů. Takové zavinění bylo by jim za vinu klásti jen tehdy, kdyby bylo bývalo zjištěno, že oni sami úmyslně neb z nedbalosti explosi přivodili nebo explosi úmyslně neb z nedbalosti se strany osob třetích dopustili. Na př. tím, že vůz nechali státi bez dozoru a tím umožnili vložení látky neb předmětu výbuch zavinivšího.

Skutečnosti takové však nebyly zjištěny. Je dále zjištěno, že oba vojíni dopravou střeliva opětovně byli pověřováni a že dopravované střelivo zevně nápadně jako výbušné označeno a že tedy povaha střeliva jim byla každým způsobem známa.

Nelze také vytýkati orgánům divisní zbrojnice 1 v Hostivicích, kteří v tomto případě byli služebně dopravou pověřeni, že nechali oba muže nepoučeny nebo nešetřili jinakých podstatných opatrností. Ostatně i kdyby tomu tak bylo, není vina jejich prokázána, neboť nebyla zjištěna skutečná příčina explose a také příčinná souvislost mezi takovou nedbalostí a explosí samou - také již pro časový odstup odjezdu z Hostivic a dojetí na místo explose - nedala se zjistiti.

Ježto denními listy prošla zpráva, vyslovující domněnku, jakoby snad na voze byl naložen granát nalezený před explosí v Karlíně v divadle Varieté a tím výbuch byl přivoděn, byla konána také v tomto směru šetření. Bylo zjištěno, že jde tu o starý vystřelený dělový náboj, který pod jevištěm divadla byl uložen.

Pověsti, že byly snad na voze dopravovány z divisní zbrojnice v Hostivicích, kromě dříve označeného nákladu, nějaké třaskaviny neb výbušiny, byly rovněž podrobeny bedlivě pozornosti a zavedeno přísné šetření.

Dne 7. dubna byla provedena neočekávaně náhlá prohlídka ženijních trhadel, uložených ve skladech v Hostivicích. Všechny bedny ve skladištích byly otevřeny, obsah přepočítán a porovnán s inventárními záznamy.

Provedení skontrace a revise ukázala, že veškeré třaskaviny, uložené ve skladech jsou v úplném pořádku a nebylo nalezeno žádné manko v zásobách třaskavin.

Se zřetelem na tyto úvahy bylo odloženo podle § 139 voj. tr. ř. trestní udání, ježto určité zavinění určité osoby nebylo prokázáno.

V Praze dne 24. dubna 1926.