S hlediska povšechné morálky lze za závadné
považovati každé vyzrazování obchodních
a výrobních tajemství podniku se strany jeho
zaměstnanců. Leč osnova zájmu zaměstnanců
skutkovou podstatu žaloby zdržovací podle §
13, odst. 1, podstatně obmezila tím, že žalobu
připouští jen tehdy, když sdělení
(zpřístupnění) tajemství stalo
se neoprávněně, t. j. u vědomí
nedovolenosti takového počinu, a dále, jen
jde-li o tajemství, jehož műže býti
použito za účelem soutěže.
Nestačí tedy na př. sdělení
tajemství v kruhu rodiny nebo přátel neb
vůbec za takových okolností, že jeho
zneužití pro účely soutěžní
je vyloučeno.
Úpravou touto vyhovuje se dostatečně křižujícím
se tu zájmům zaměstnavatelů a zaměstnanců.
Závazek zachovávati výrobní a obchodní
tajemství ve smyslu ustanovení § 13, odst.
i, končí zároveň se zaměstnaneckým
(učňovským) poměrem (arg. "za
trvání"). Jíti nad toto dále
a ukládati závazek ten i na dobu po ukončení
tohoto poměru, nebylo shledána slučitelným
ani se zájmy zaměstnanců ani s hlediska technického
pokroku a zdokonalení hospodářského
života vůbec.
Není třeba, aby tajemství, o něž
jde, bylo zaměstnanci (učni) jako tajemství
zvláště svěřeno [§ 13, odst.
2, lit. c) a contr.]; stačí že zaměstnanec
(učeň) jiné osobě sdělil neb
přístupným učinil tajemství,
jež mu v důsledku jeho poměru v podniku buď
bylo svěřeno nebo stalo se jinak přístupným.
Obmeziti sankci zákona na provozování tajemství
zvláště svěřených bránily
ohledy na zaměstnance samy. Jest odůvodněna
obava, že by zaměstnavatelé z přílišné
opatrnosti vůči svým zaměstnancům
označovali napříště za tajemství
i takové poměry svého podniku, které
s hlediska obchodního nebo výrobního tajemství
nepřicházejí zvláště v
úvahu, že by tím trpěl i výcvik
a zdokonalení zaměstnanců (učňů),
je na snadě.
V § 13, odst. 2., uvedeny jsou případy porušení
a využití obchodních a výrobních
tajemství, jimiž mohou se proviniti i takové
osoby, jež nejsou zaměstnaneckém neb služebním
poměru vůči podniku.
Vzhledem k tomu, že nebude tu zpravidla zvláštního
smluvního neb morálního závazku vůči
podniku, o jehož tajemství jde, bylo třeba
najíti jiná kriteria, která by jednání
takovýchto osob s hlediska reelní soutěže
stigmatisovala za jednání zavržitelná.
Kriteria ta shledána dílem ve zvláště
zavržitelném způsobu nabytí tajemství
[§ 13, odst. 2, lit. a)], dílem ve zvláště
příkrém porušení soukromé
[§ 13, odst. 2, lit. b)] neb veřejné důvěry
[§ 13, odst. 2, lit. c)]. Nestačí tedy, že
prozrazení tajemství stalo se neoprávněně.
Zákon rozeznává tu tři případy
žalob určovacích:
1. Nabytí znalosti tajemství vlastním neb
cizím jednáním příčícím
se zákonu neb dobrým mravům, zejména
vlastní neb cizí výzvědou [§
13, odst. 2, lit, a)]. Vyhledává se tu, aby tajemství
bylo nabyto způsobem nezákonným, nepoctivým
neb vůbec nekalým, t. j. příčícím
se dobrým mravům, na př. vypáčením
pokladny, úplatkem, zpronevěrou a pod. Podle tohoto
ustanovení bude zejména možno stíhati
svádění zaměstnanců k zradě
tajemství se strany cizích osob, na př. konkurentů.
2. Zrada tajemství zvláště svěřených.
Na rozdíl od § 13, odst. 1, vyžaduje se tu, aby
jednajícímu bylo známo, že jde o tajemství,
jemu zvláště svěřené.
Půjde tu zpravidla o zvláště cenná
a důležitá obchodní neb výrobní
tajemství, na jejichž význam a důvěrnost
bude třeba osoby, o něž jde, zvlášť
výslovně upozorniti. Osnova uvádí
pak demonstrative případy, ve kterých tato
zvláštnost tajemství zejména bude praktickou.
3. Zrada tajemství u výkonu zvláštních
funkcí, na př. znaleckých a pod. Ač
znalcům a podobným orgánům ukládají
i jiné zákony závazek mlčelivosti,
bylo nutno upraviti otázku tuto i s hlediska nekalé
soutěže, ježto jde tu o to, zabrániti
zneužití obchodních a výrobních
tajemství k účelům soutěžním,
při čemž znalci - stejně jak tomu bylo
u zaměstnanců - mohli by tu hráti úlohu
obzvláště význačnou a pro zájmy
zúčastněných podniků nebezpečnou.
Ve všech těchto případech (sub 1-3)
může záhadná činnost pozůstávati
buď v neoprávněném sdělování
nebo neoprávněném využívání
tajemství ve vlastním nebo cizím podniku.
Pokud jde o žaloby o náhradu škody, uvádí
jejich náležitosti § 13, odst. 3. Náležitosti
tyto jsou pro všechny případy §u 13 s
tejné. Vyhledává se tu, aby jednající
věděl nebo musil věděti, že tajemství
může býti použito za účelem
soutěže.
Ustanovení § 14 souvisí ideově s ustanoveními
předcházejících paragrafů,
zejména § 13 a bylo pojato do osnovy na výslovné
přání interesovaných kruhů;
zejména živnostenských. Účelem
jeho jest zajistiti určitému podniku síly
a schopnosti osob přijatých výlučně
pro tento podnik, ať jde již o zaměstnance, zmocněnce,
jednatele neb cestující - a znemožniti konkurenci
využitím znalostí, jichž si tyto osoby
v podniku pro nějž byly přijaty, získaly,
po případě zabrániti jaksi preventivně
prozrazení obchodních a výrobních
tajemství tohoto podniku.
Podmínkou žaloby je, aby dotyčné osoby
byly přijaty výlučně pro určitý
podnik a aby činnost pro jiného soutěžitele
byla výdělečná a bez svolení
majitele podniku.
Přirozeno, že ustanovením § 14 nemění
se ničeho na zvláštních ujednáních
smluvních, kterými zaměstnavatel stanoví
zákaz soutěže a vyhrazuje si náhradu
škody pro případ porušení tohoto
ujednání. Totéž platí i o ustanovení
§ 27, č. 3 zákona o obchodních pomocnících,
podle něhož má zaměstnavatel v takovém
případě právo zaměstnance bez
výpovědi propustiti.
Aby byl majitel podniku touto soutěžní činností
poškozen, se při žalobě zdržovací
nevyžaduje. Při žalobě o náhradu
škody musí však žalobce dokázati,
že žalovaný věděl nebo věděti
musil, že touto nedovolenou činností poškozuje
podnik.
Odst. 3 § 14 poskytuje nárok žalobní i
proti soutěžiteli, který služeb takového
zaměstnance, zmocněnce, jednatele nebo cestujícího
vědomě použije. Teprve tímto ustanovením
stane se ustanovení zákazu soutěžní
činnosti osob pomocných úplným a účinným
a nemožní snahy různých soutěžitelů
zaměstnávati u sebe osoby činné výlučně
pro jiný podnik a těžiti z jejich znalosti
na úkor tohoto podniku.
Paragraf tento upravuje aktivní legitimaci k žalobě
o zdržení (žalobě zdržovací)
a žalobě o odstranění závadného
stavu (žalobě odstraňovací).
Ač útok, který učinil nepoctivý
soutěžitel na zájmový okruh jednoho
soutěžitele, ve svých důsledcích
zasahuje i do zájmu všech ostatních solidních
soutěžitelů a ač tedy mají i
tito pochopitelný interes na jeho odražení,
nemohla jíti osnova tak daleko, aby přiznala žalobní
právo všem soutěžitelům i tam,
kde vystupuje do popředí zvláštní
individuelní zájem určitého soutěžitele
na osobním vypořádání se s
útočníkem.
Z důvodu toho rozeznává osnova případy
nekalé soutěže, u nichž s hlediska vyšších
všeobecných zájmů je třeba, aby
potíráni jich bylo odevzdáno co možno
nejširším kruhům, tedy všem
soutěžitelům (§ 15. odst. 1) a případy,
u nichž právo žalobní z důvodů
právě uvedených vyhrazeno je jen soutěžitelům
na věci bezprostředně zúčastněným,
tedy těm, proti nimž přímo útok
směřoval (§ 15, odst. 2).
Podle toho jsou všichni soutěžitelé -
pojem jich vykládá § 46, odst. 1 osnovy - oprávněni
žalovati v případech jednání
proti dobrým mravům vůbec (§ 1), nekalé
reklamy (§ 2), nesprávného označování
původu zboží (§ 8) a podplácení
(§ 12). Naproti tomu může při zlehčování
(§ 10) žalovati jen soutěžitel, proti jehož
podniku zlehčení bylo učiněno při
zneužívání podnikových značek
a zevnějších zařízení
podniku (§ 13) soutěžitel, jehož značek
bylo užito, při porušování a využívání
obchodních a výrobních tajemství (§
13) soutěžitel, jehož tajemství byla porušena
neb jich využito a při nekalé soutěži
osob po mocných a používaní její
soutěžitelem (§ 14) onen soutěžitel,
bez jehož svolení byla soutěžní
činnost konána.
Přiznalo-li se v případech §§ 1,
2, 8 a 12 žalobní právo širšímu
okruhu interesentů, bylo jen důsledno, poskytlo-li
se v těchže případech žalobní
právo i korporacím, povolaným hájiti
hospodářské zájmy soutěžitelů,
neboť korporace tyto jsou zpravidla složeny z těchto
interesentů a rozšíření tohoto
práva je tedy jen formální a má význam
hlavně processuální. Důvodem pro přiznání
žalobního práva těmto korporacím
jest, že se tím počet sporů značně
zmenší, neboť rozsudek, jejž si vysoudí
korporace, bude zajisté směrodatným a praejudicielním
pro všechny soutěžitele v korporaci sdružené.
Ze slov "povolaná hájiti hospodářské
zájmy soutěžitelů" jde, že
jen ona korporace v daném případě
bude míti žalobní právo, která
slouží zájmům oněch soutěžitelů,
o jejichž zájem se právě jedná.
Je však přípustno, aby na př. korporace
sdružovala v sobě více odvětví
zájmových, z nichž toliko jedno nebo několik
z nich bylo nekalou soutěží dotčeno.
Ovšem musí to býti korporace, které
již podle stanov jsou povolány hájiti hospodářské
zájmy soutěžitelů. Nepatří
sem tedy pouhá více méně nahodilá
a organisačně neupravená sdružení,
jímž ani platné právo nepřiznává
charakter a právnických osob.
Korporacemi povolanými hájiti hospodářské
zájmy soutěžitelů jsou na př.
společenstva, svazy obchodníků, průmyslníků,
ochranné spolky, spolk. lékařů, architektů,
inženýrů, zemědělské korporace
a jiné.
Z práva žalobního vyjímá však
osnova výslovně onu korporaci, která v témže
případě konala smírčí
řízení podle § 49. Zastávání
funkcí těchto není tedy a priori překážkou,
jež by snad tuto korporaci v každém případě
ze žalobního práva vylučovala.
Procesní způsobilost korporací v § 15
uvedených a otázka jejich právního
zastoupení ve sporu řídí se všeobecnými
předpisy.
Osnova v paragrafu tomto má několik předpisů
upravujících obsah nároku na náhradu
škody.
V prvé řadě ukázalo se býti
nutným vytknouti vykládací pravidlo v příčině
pojmu "musil věděti", s kterým
se v osnově na více místech při žalobě
o náhradu škody, setkáváme. Obrat tento
vyskytuje se i v jiných našich zákonech a shledáváme
tu, že ani v teorii, ani v praksi není pohříchu
dosah jeho jednostejně vykládán (srv. na
př. § 3 konk. ř. u srovnání s
§§ 1297, 1299 a 1324 obč. zák.). Jde o
to, zda má býti pojmem tím vyjádřeno
již i pouhé opominutí obyčejné
píle a pozornosti (t. zv. nedopatření, culpa
levis), či jen nápadná bezstarostnost, hrubá
nedbalost (culpa lata), při níž třeba,
aby jednáno bylo velice lehkomyslně, nepozorně
a nedbale. Osnova vykládá pojem ten ve smyslu posléz
uvedeném, čímž se jakékoli pochybnosti
předejde.
Škodou rozuměti jest též ušlý
zisk (odst. 2), což je vzhledem k ustanovení odst.
1 důsledné se zásadou § 1324 obč.
zák., podle něhož při hrubé nedbalosti
má nastoupiti i náhrada ušlého zisku.
Ustanovení to hoví i praktické potřebě,
neboť ušlý zisk (ztráta zákaznictva
a odbytu) bude při náhradách podle tohoto
zákona hráti větší úlohu,
nežli zmenšení jmění samého
(srv. i čl. 283 obch. zák., pokud se týče
§ 272 uh. obch. zák.).
Ustanovení § 16, odst. 3., kteréž odpovídá
zásadě čl. 27 obch. zák., pokud se
týče § 24 uh. obch. zák., § 29
zákona o známkách, § 62 zák.
o právu autorském a § 103 zák. patentního,
je zejména při otázkách nekalé
soutěže velmi účelné, ba nezbytné,
neboť ulehčí žalobci podati často
přetěžký důkaz o existenci škody
a její výši, soudci pak umožní,
aby, oceňuje pečlivě všechny okolnosti,
event. vyslechna znalce, utvořil si sám úsudek
o tom, zda škoda a jaká vznikla.
Slova "může rozhodnouti" na rozdíl
od podobného znění § 16, odst. 2 zák.
č. 5/1924 ("rozhoduje") použito z důvodu
toho, že nebylo a nemohlo býti intencí osnovy
ani zprošťovati žalobce v každém případě
jakékoli povinnosti v příčině
nabídky důkazů o náhradě škody
ani soudce zbavovati nutnosti nabídnuté důkazy
prováděti. Bude tudíž zpravidla i nadále
- jak tomu bývá ve sporech o náhradu škody
vůbec - na žalobci, aby uvedl veškeré
skutkové okolnosti, které tvoří podklad
pro posouzení otázky, zda škoda vznikla čili
nic. Ježto však v mnohých případech
bude těžko prokázati tyto skutkové předpoklady,
ač soud nabude přesvědčení,
že škoda skutečně vznikla, umožňuje
osnova soudci v takových případech rozhodnouti
i o existenci škody podle volného uvážení
po pečlivém ocenění všech okolností
případu.
Též ustanovení § 16, odst. 4, podle něhož
může soud podle okolností kromě náhrady
škody přiřknouti žalobci na jeho návrh
též přiměřené odškodné
za utrpěné příkoři a jiné
osobní újmy, odpovídá § 57 zák.
a právu autorském pokud se týče §
19, odst. 1. zák. čl. XVI/1884 a § 103 zák.
patentního. Praktický význam bude míti
toto ustanovení zejména při § 10 (zlehčování),
§ 11 (zneužívání podnikových
značek a zevnějších zařízení
podniku) a § 13 (porušování a využívání
obchodních a výrobních tajemství),
ježto v případech těchto náhrada
škody neposkytne zpravidla úplné odčinění
utrpěné újmy.
Předpis o solidárním ručení
(§ 16, odst. 5) odpovídá praktické potřebě
a vyskytuje se též v novějších
zákonech (na př. § 27 zák. o ochranných
známkách, § 8 automobil. zákona atd.).
Ulehčujeť se tím dobývání
náhradních nároků proti více
vinníkům jak po stránce procesuální,
tak i se stránky praktické.
Ač toho osnova výslovně neuvádí,
rozumí se z obsahu jednotlivých ustanovení
jejich samo sebou, že žalovati o náhradu může
jen soutěžitel, který byl činem nekalé
soutěže poškozen. Srv. na př. § 1
"poškoditi soutěžitele", § 2,
odst. 1 "na úkor jiných soutěžitelů",
§ 10 "způsobilé poškoditi podnik",
§ 11, odst. 1 "způsobilost přivoditi záměnu",
§ 12 "přednost při soutěži
na úkor jiných soutěžitelů",
§ 14, odst. 2 poškozuje podnik" a j. Osoba poškozeného
je zjevna z jednotlivých těchto ustanovení.
Z uvedeného jde, že žaloby o náhradu škody
nemohou podati korporace v § 15, odst. 1 uvedené.
Ve všech těchto případech jedná
se tedy jen o poškození soutěžitelů
a ochrana jejich je též hlavním účelem
osnovy.
Paragraf tento stanoví subsidiární ručení
majitele podniku za činy, jež byly vykonány
v provozování podniku jinou osobou, zejména
jeho zaměstnanci a zmocněnci, v případech
§ 1, 2, 8, 10, 11, 12, odst. 1 a 13, odst. 2.
Pokud se týče žaloby o zdržení
a odstranění, může býti podle
volby oprávněného žalována buď
jen osoba činu se dopustivší neb majitel podniku
či oba současně, a to bez ohledu na to, zda
žalovaný majitel podniku o činu věděl
či nic.
Má-li býti majitel žalován o náhradu
škody, kterou jiná osoba v provozování
podniku jeho činem nekalé soutěž způsobila,
je třeba dokázati, že mu závadné
jednání bylo známo nebo musilo býti
známo. Důkaz tento však také stačí
a není třeba rad to ještě dokazovati,
že žalovaný majitel podniku byl nějak
na činu účasten (§ 1301 obč.
zák.).
Ustanovení § 17, rozšiřující
odpovědnost za činy osob třetích,
stanovenou v zákonu občanském, zabezpečuje
větší účinnost ochrany soutěžitele,
zejména umožňuje mu dojíti odškodnění
i v případě, že by jednající
třetí osoba nebyla k náhradě způsobilá.
Žaloby podle § 17 nemají ovšem místa
v případech, ve kterých jsou podle povahy
věci vyloučeny. Jsou to případy uvedené
v §§ 12, odst. 2, 13, odst. 1 a 14, odst. 1, ježto
při nich žalovaným může býti
jedině osoba ve službách nebo v příkazu
podniku se nalézající, nikoliv i majitel
podniku, jenž v těchto případech má
naopak zájem na tam, aby k činu nedošlo.
V novějších zákonech setkáváme
se zhusta s intuicí uveřejnění rozsudku,
kterouž se veřejnost seznamuje s výsledkem
určité soudní věci (civilní
nebo trestní). Sleduje se jí účel
výchovný a odstrašující nejen
vzhledem ke straně ve sporu podlehlé, nýbrž
i vzhledem k širší veřejnosti.
Zejména pro repressi nekalé soutěže
jeví se opatření toto vítaným
a žádoucím, neboť se jím poučuje
veřejnost, zvláště kruhy soutěžitelů,
o různých zjevech nekalé soutěže
a zvítězivší straně dostává
se morálního dostiučinění.
Lze proto míti za to, že opatření §
18 osnovy, kterou se tato instituce zavádí, bude
velmi účinným praeventivním prostředkem
pro potírání nekalé soutěže
a brzdou proti podávání žalob svévolných.
O tom, zda rozsudek má býti uveřejněn,
rozhodne soud podle volného uvážení,
třeba i z moci úřední. Uveřejnění
může nastati ve všech případech
nekalé soutěže, vyjímajíc případ
§ 13. Výjimka tato odůvodněna je tím,
že uveřejněním rozsudku v tomto případě
(porušování a využívání
obchodních a výrobních tajemství)
mohl by účel žaloby býti snadno zmařen,
po případě zúčastněné
straně škoda způsobena.
Uveřejniti možno nejen rozsudek o žalobě
zdržovací, nýbrž i rozsudek o žalobě
na náhradu škody, neboť účele shora
uvedené jsou při obou těchto kategoriích
žalob tytéž. Uveřejniti lze ovšem
jen rozsudek pravoplatný.
Oprávnění rozsudek uveřejniti má
nejen žalobce, nýbrž i žalovaný (arg.
"straně zvítězivší").
Jinak v příčině uveřejnění
rozsudku platí ostatní zevrubnější
pravidla, jež uvádí osnova v § 40 (v řízení
trestním) a na která § 18 poukazuje.
Stačí tedy zpravidla toliko uveřejněná
výroku rozsudkového (enunciat), podle okolností
může však soud povoliti,aby uveřejněny
byly i důvody rozsudku, a to zcela nebo z části.
Stejně určí soud časopisy, nejvyšší
výměru útrat uveřejnění,
jakož i ostatní podmínky jeho, zejména
i lhůtu, do které se musí uveřejnění
státi. Časopisů műže býti
více nežli jeden a mohou to býti i časopisy
cizozemské (arg. poukaz na § 40 a slova "časopisech",
při čemž se nerozeznává).
Uveřejnění děje se vždy na útraty
strany podlehnuvší. Byla-li tedy žaloba zamítnuta,
nese útraty uveřejnění žalobce
(§§ 18, 40, odst. 1).
Uveřejnění obstará strana sama.
Ustanovení § 19 je velmi účinným
prostředkem proti vedení sporů svévolných,
zejména ze chikany.
To platí nejen pro žalobce, který bezdůvodným
podáním žaloby svého odpůrce
hmotně i morálně poškozuje, nýbrž
i pro žalovaného, který činí
svévolné, malicherné neb s věcí
nesouvisející námitky v rozepři, jen
aby protáhl spor neb žalobce jinak poškodil.
Aby se takovéto zjevy znemožnily, může
býti strana, jež si takto počíná,
odsouzena k návrhu vítězné strany
neb z moci úřední k přiměřenému
trestu pro svévoli do výše 50.000 Kč.
Složený peníz propadá ve prospěch
státu (§ 48).
Vedení rozepře musí býti zjevně
(patrně) svévolné, tedy takové, že
soud bez zvláštního dokazování
shledá v jeho vedení snahy shora zmíněné.
Ustanovení § 19 odpovídá zásadě
§ 512 c. s. ř. pokud se týče §
544 uh. zák. čl. I/1911, jest však povšechnější
a tím i účelnější, ježto
trest uložiti může každý procesní
soud.
Aby se umožnilo zjednati předpisu § 19 účinnost
a tím i praktickou cenu pro případ, že
strana je nezpůsobilá platiti, připouští
se záměna trestu ve vazbu. Dobu trvání
vazby určí soud podle volného uvážení;
tato však nesmí přesahovati dobu jednoho měsíce.
Ustanovení toto jest jaksi doplňkem k § 19
a jeho účelem je poskytnouti i straně svévolně
napadené samé náhradu za morální
újmu tím jí způsobenou (odškodné).
Vyhledává se tu, aby rozepře byla vedena
patrně svévolně. Vzhledem k tomu, že
jde o odškodné ve prospěch zvítězivší
strany, může se výr ok o něm státi
jen na základě jejího návrhu, nikoli
tedy z moci úřední (jinak při §
19).
Ustanovení toto převzato je z § 408 civ. soud.
ř. (uherský civ. soudní řád
podobného ustanovení nemá) a jest opětně
jedním z účinných prostředků,
jež chrání stranu svévolně napadenou
před spory malichernými, bezdůvodnými
a chikanními.
Při stanovení výše odškodného
postupovati bude soud podle příslušných
předpisů civ. soud. řádu (srv. §
273 c. s. ř., pokud se týče § 271 uh.
zák. čl. I/1911).
Dodati dlužno, že ustanovení § 20 nijak
není závadou, aby soud po případě
neodsoudil z moci úřední stranu spor patrně
svévolně vedoucí i k pokutě pro svévoli
podle § 19, takže stranu takovou mohou stihnouti obě
právní újmy současně.
Pro projednávání civilních sporů
z důvodu nekalé soutěže stanoví
osnova výlučnou příslušnost soudů
sborových I. stolice.
Příslušnost sborových soudů odůvodněna
je požadavkem, aby spory o věcech nekalé soutěže
bez ohledu na cenu sporného předmětu dostaly
se do rukou soudců, jimž ostatní jejich agenda
poskytuje širší rozhled na poli národohospodářském
a aby rozsudky vynesené ve sporech těchto mohly
vzhledem k vyšší autoritě sborového
soudu a k širšímu místnímu obvodu
jeho působnosti nabýti váhy, směrodatné
i pro posouzení jiných obdobných případů
a tím obmezovati vznik nových sporů.
Pokud ovšem budou dány podmínky čl.
II., č. 1 a čl. VII., č. 2, lit. c) zák.
ze dne 1. dubna 1921, č. 161 Sb. z. a n., prodlouženého
a změněného zákonem ze dne 8. června,
1923, č. 123 Sb. z. a n., jehož platnost byla až
do jiné zákonné úpravy prodloužena
zákonem ze dne 19. prosince 1924, č. 292 Sb. z.
a n., mohou býti pověřeni projednáváním
sporů i samosoudci krajských soudů. Újmy
pro nalézání práva netřeba
se tu obávati, ježto půjde o soudce, členy
to gremia krajského soudu, obeznámené s agendou
sborových soudů, takže úbytek bude tu
spíše jen po stránce kvantitní, nikoliv
i kvalitní žádoucí koncentrace těchto
rozepří u větších jednotek soudních,
jakož i judikatura Nejvyššího soudu zůstane
tímto opatřením zachována. S druhé
strany uleví se tím přetíženým
soudům a řízení soudní urychlí.
Z důvodů těchto nebylo lze však připustiti
příslušnost okresních soudů pro
projednávání civilních sporů.
Jeť na snadě obava veliké roztříštěnosti
a nejednotnosti nalézání práva v těchto
důležitých a začasté jemně
odstíněných otázkách. Spolupůsobí
tu i okolnost, že půjde namnoze o příbuzné
materie, pro něž jsou podle platných předpisů
příslušny výlučně soudy
sborové (na př. věci známkové,
patentní, vzorkové) a dále, že převážná
část sporů sem spadajících
bude beztak fakticky kotviti v městech se zvýšenou
obchodní a hospodářskou činností.
Nad to působí tu i různé instituce
(obchodní a živnostenské komory, gremia, odborové
svazy atd.), bez jejichž součinnosti nebude se lze
v mnohých případech soudům obejíti.
Nebylo shledáno účelným, aby se rozepře
přikazovaly obchodním soudům (senátům
krajských soudů), pokud u nás jsou (ra Slovensku
a v Podkarpatské Rusi není totiž kausálních
soudů). Stalo se tah nejen z důvodű unifikačních,
ale i věcných. Přikázání
věci nekalé soutěže před obchodní
soudy (senáty) bylo by odůvodněno jen tehdy,
když by zákon proti nekalé soutěži
opravoval toliko soutěž ve styku obchodním.
Tomu však tak není, ježto jak subjektem, tak
i objektem nekalého jednání mohou býti
podle osnovy osoby, jež nejsou obchodníky a jejichž
podřadění pod kausální soudnictví
nemělo by tedy žádné právní
opory. Ostatně přítomnost jednoho soudce
laika při jednání ztrácela by zcela
na významu a praktické ceně v oněch
přečetných případech, ve kterých
byly by projednávány případy povahou
svou soudci laiku zcela cizí.
Osnova při úpravě místní příslušnosti
vychází ze snahy neztěžovati příliš
situaci žalobami napadeného podnikatele. Toho snaží
se docíliti soustředěním všech
sporů, které by z určitého počinu
mohly vzniknouti, u téhož soudu. Můžeť
býti některými činy nekalé
soutěže založena současně mnohosť
žalobních nároků, na př. rozesláním
více ofert, obsahujících nesprávné
údaje o zboží, může býti
porušen zájem celé řady soutěžitelů
a dán tím podklad pro podání žalob
všech těchto zájemců proti jednomu a
témuž žalovanému.
Podle všeobecných předpisů jurisdikční
normy měl by býti pro tyto spory příslušným
soud, v jehož obvodu má žalovaný své
bydliště, pokud se týče, kde má
žalovaná společnost své sídlo.
Přihlížejíc však k okolnosti, že
jednání, které zavdalo podnět k žalobě,
vychází zpravidla z hospodářského
středu činnosti žalovaného, kterým
je jeho podnik či podnik jiného, stanoví
osnova místní polohu tohoto podniku na prvém
místě jako směrodatnou pro posouzení
příslušnosti soudní a teprve v nedostatku
takového podniku v tuzemsku nechává dojíti
na povšechná kompetenční ustanovení
jurisdikční normy (bydliště, místo
pobytu), doplňujíc je posléz stanovením
příslušnosti soudu, v jehož obvodu byl
skutek proveden. Má-li žalovaný v tuzemsku
více závodů, je příslušným
soud onoho závodu, na nějž se jednání
výlučně vztahuje, jinak soud hlavního
závodu.
Řešení toto odporučuje se i z toho důvodu,
že se jím řízení urychlí
a zjednoduší, neboť soudu místa podniku
bude snáze k disposici všechen materiál důkazový
(svědci, listiny) a, též znalci o věci
budou lépe informováni, nežli by tomu bylo
u soudu bydliště, které je mnohdy od místa
podniku vzdálené.
Soustředění všech sporů u tohoto
soudu umožní soudu, aby použil hojně ustanovení
§ 187 c. s. ř, pokud se týče §
233 uh. zák. čl. I/1911 a všechny spory spojil
a současně vyřídil jedním rozsudkem.
Místo podniku je rozhodným nejen, má-li žalovaný
sám takový podnik, nýbrž i, je-li zaměstnán
v podniku jiného.
Druhý odstavec § 22 má zvláštní
ustanovení pro případ, že by věc,
opírajíc se v podstatě o týž
právní podklad, mělo projednávati
více soudů, na. př. když by podána
byla žaloba na zaměstnance určitého
podniku a současně žaloba na jiný podnik,
jenž sděleného mu tajemství využil.
I když by oba podniky byly v obvodech různých
soudů, připouští osnova soustředění
těchto žalob u jednoho soudu, jsou-li tu jinak podniky
civ. soud. řádu pro společenství v
rozepři.
Ve 3 odst. § 22 vykládá se blíže
pojem místa provedeného skutku (§ 22, odst.
1) u spisů nebo tiskopisů (srv. § 486 tr. ř.
pokud se týče § 562 zák. čl.
XXXIII/1896 a § 45 zák. čl. XIV/1914).
Zvláštní povaha činů nekalé
soutěže vyžaduje toho, aby stíhání
jich dálo se co nejrychleji. Jest to v zájmu jak
žalobcově, tak i žalovaného. Žalobci
záleží na tom, aby činu následovala
co nejdříve represse, žalovanému pak,
aby nebyl na dlouhou dobu vystavován risiku event. žalob,
oběma pak na tom, aby roztrpčení mezi nimi
činem vyvolané bylo co nejdříve odstraněno
a event. další obchodní spojení navázáno.
Z důvodu toho zkracuje osnova odchylkou od zásad
platných v občanském zákoně
lhůtu k uplatňování soukromoprávních
nároků (žalobu zdržovací, odstraňovací
a o náhradu škody) na 6 měsíců,
vztažně na tři roky.
Obě lhůty jsou promlčecí, což
znamená, že platí pro ně zejména
povšechné předpisy občanského
zákona o přetržení a stavení
promlčení.
Mohou tedy nastati případy, kdy se podle všeobecných
předpisů občanského zákona
promlčení staví nebo přetrhuje, což
bude míti za následek prodloužení lhůt.
Šestiměsíční lhůta počítá
se ode dne, kterého se dověděl oprávněný
o činu - pokud se týče o škodě
- a o osobě zavázaného. Při nárocích
na zdržení se počíná tedy promlčení
běžeti okamžikem, kdy se oprávněný
dověděl o činu a osobě zavázaného.
Pokud škoda nevznikla, nemůže přirozeně
náhradní nárok počíti se promlčovati.
Avšak nestačí vznik škody sám o
sobě, nýbrž je třeba, aby se o ní
oprávněný dověděl a teprve
tímto okamžikem počíná se promlčení.
Bez ohledu na vědomost strany oprávněné
promlčují se nároky soukromoprávní
uplynutím tří let ode dne, kdy se stal čin
k žalobě opravňující. Tím
vyhověno požadavku shora uvedenému. V tomto
případě ani při žalobách
o náhradu škody nerozhoduje okamžik vzniku škody,
nýbrž okamžik, kdy uskutečněny
byly všechny náležitosti té které
skutkové podstaty.
Při činech trvacích nebo opakujících
se, jež se jeví na venek nějakým podnikovým
zařízením, odporujícím ustanovením
tohoto zákona, zůstává zachován
nárok zdržovací a odstraňovací,
pokud neuplynula obecná lhůta promlčecí.
Nejtíže pociťovanými případy
nekalé reklamy (§ 2), nesprávného označení
původu zboží (§ 8), zlehčování
(§ 10) a zneužívání podnikových
značek a zevnějších zařízení
podniku (§ 11) jsou ony, k nimž použil jednající
veřejného tisku.
Aby nebylo v takových případech, pokud se
jedná o žaloby zdržovací, nutno nastupovati
vedle původce zprávy zvláště
ještě též proti majiteli podniku tiskopis
vydávajícího neb rozšiřujícího
(vydavateli nebo majiteli časopisu), činí
§ 24 osnovy v této příčině
přiměřené opatření,
odůvodněné tím, že se u všech
zde uvedených, žalobě zdržovací
vystavených osob jedná o tentýž čin
a že při žalobách zdržovacích
subjektivní stránka činu ustupuje do pozadí.
Stane se to tím způsobem, že procesní
soud na návrh oprávněného - jsou-li
tu exekuční tituly na zdržení se podle
§§ 2, 8, 10 a 11 - vydá na vydavatele nebo majitele
časopisu příkaz, aby v dalších
číslech, vydáních nebo nákladech
tiskopisu, jež následují po doručení
příkazu, upustil od dalšího uveřejňování
závadných oznámení nebo sdělení;
obsahuje-li tiskopis výhradně ono oznámení
nebo sdělení, může býti další
rozšiřování tiskopisu vůbec zakázáno.
Proti příkazu bude lze podati opravné prostředky
podle předpisů civilního soudního
řádu. Pravoplatný příkaz jest
exekucí vykonatelný. Náklady příkazu
nese navrhovatel.
Tímto opatřením dostane se vítěznému
rozsudku teprve praktické ceny. Ustanovení to jest
i v zájmu tisku samého, neboť činí
zákrok proti osobám při tisku činným
v případech shora uvedených téměř
zbytečným a chrání je tak před
obtěžováním.