Osnova v § 4 vytyčuje pojem nesprávného
označení a uvádí pak v §§
5, 8, odst. 2 a 9 některé zvláštní
případy, nesprávného označení.
Ochrana tato vztahuje se arciť jen na označení
původu zboží. Co se míní
původem zboží, vykládá se blíže
v § 4, odst. 1. Je to zeměpisné (geografické)
místo, v němž zboží bylo vyrobeno.
Není tedy podle zákona původem zboží
pouhé místo nákupní neb prodejní
ani místo, kde má výrobní podnik toliko
své obchodní sídlo.
Na případy takové platí - pokud jde
o reklamní označování těchto
míst - povšechné předpisy § 2 o
nekalé reklamě (arg. slova "prameny nákupní,
místa odbytová" v § 2, odst. 2). Dlužno
si tedy uvědomiti, že slovo "původ"
je podle osnovy vyhrazeno výslovně zeměpisnému
výrobnímu místu. (Srv. i § 41, odst.
1.)
Jedná tedy podle osnovy závadně i ten, kdo
na př. různými machinacemi snaží
se osvojiti si jméno určitého místa
pro označení původu svých výrobků
v jiném místě vyráběných,
na př. zvláštním zněním
firmy, umístěním sídla podniku v určitém
místě jen za účelem možnosti
používati tohoto jména ve firmě a pod.
Na rozdíl od zákona č. 5/1924 používá
osnova v § 4, odst. 1, na místě slov "v
určitém okrsku" slov: "v určitém
územním obvodu". Stalo se tak proto, aby byla
odstraněna pochybnost o dosahu pojmu okrsku (§ 7)
a umožněno určiti za okrsky i takové
územní obvody, které by nebyly konglomerátem
více míst (na př. politických obcí),
nýbrž třeba jen částí
nějaké místní jednotky, na př.
části katastru obecního.
Druhý odstavec § 4 stanoví blíže
případy, kde a jakým způsobem může
se nesprávné označení v obchodním
styku vyskytovati. Upozorniti dlužno na to, že při
reklamním označování původu
zboží na rozdíl od § 2, odst. 1, nevyhledává
se veřejnosti (arg. slova "atd." v § 4,
odst. 2 a § 8 a contr.).
Ustanovení § 5 vyplývá z povšechné
definice pojmu nesprávného označení
(§ 4) a zvláštní jeho vytýčení
stalo se proto, aby se předešlo pochybnostem, jež
jsou tu na snadě. (Srv. i zásadu v § 2, odst.
3, uvedenou.)
Paragraf tento byl převzat z § 3 zákona o nesprávném
označování původu zboží.
Podkladem jeho je čl. 4. Madridské smlouvy, který
zní takto: "Soudy každé země budou
rozhodovati o tom, které názvy, jež jsou všeobecné
povahy, nepodléhají ustanovením této
smlouvy, avšak krajinné názvy o původu
produktů vinné révy nejsou pojaty do výhrady
stanovené tímto článkem." Toliko
odst. 2 doplněn byl za slovy "názvy minerálních
vod" slovy "a jejich produktů, čímž
se vyhovělo potřebě, aby i tyta produkty
(na př. Karlovarská sůl) byly chráněny.
Účelem § 6 osnovy je ponechati volnému
obchodu taková označení, jež stálým
užíváním v zúčastněných
kruzích pro vyjádření jistého
druhu neb jakosti přestala býti označením
původu a stala se pouhým označením
jakostním nebo druhovým (na př. uherský
salám). Nepůjde tu tedy o nesprávný
údaj o původu podle § 4, nýbrž
o označení druhu neb jakosti určitého
zboží. Pokud by ovšem i tento údaj přikládati
zboží jakosti, jež mu nejsou vlastní,
bylo by lze zakročiti podle § 2 (nesprávný
údaj o jakosti zboží). Je-li z označení
patrno, má přece jen sloužiti k označení
původu, což jde z připojených dodatků
"pravý", "přirozený"
atd., nelze o pouhém označení jakosti (druhu)
mluviti.
Smlouva Madridská vyjímá krajinné
názvy o původu produktů z vinné révy
zásadně z pojmu názvů všeobecné
povahy. Osnova rozšiřuje tuto výjimku na názvy,
označující původ piva a minerálních
vod a jejich praduktů. U těchto věcí
je tedy vyloučeno použití označení,
poukazujícího na místní původ
zboží ve smyslu názvu jakostního (druhového),
a to i tehdy, že by jinak z celkového dojmu označení
zboží byl pravý stav věci patrný.
Je tedy na př. nepřípustné označení
"Pražský cognac", "Plzeňské
pivo vyrobené v Praze" a pod.
Toliko u t. zv. odrůdových označení
vína činí osnova odchylku, dovolujíc
pravidlem použití místních názvů
vzhledem k tomu, že produkce a obchod s vínem nemohou
postrádati těchto označení k vytčení
jakosti neb druhu vína. Při těchto označeních
jedná se o pouhé označení určité
odrůdy vína a zúčastněné
kruhy nespatřují v označení tom poukaz
na místní původ, který snad se v něm
tají (na př. víno tramín). Ježto
by však mohly v této příčině
při určitých označeních vzniknouti
pochybnosti, zdali jde o označení odrůdové,
a vésti k potížím v poměru ke
státűm účastným Madridské
úpravy, vyhrazuje osnova nařizovací moci
možnost stanoviti výjimky.
Aby se zúčastněným kruhům umožnila
rychlá informace o tam, která označení,
původně místo označující,
stala se jakostními (druhovými), povede jich seznam
ministerstvo obchodu. Ustanovení to pojato do zákona
na výslovné přání zúčastněných
kruhů, které si slibují od seznamu toho zvláštních
výhod. Bližší úprava tohoto předmětu
stane se nařízením, které vydáno
bude o slyšení zájemníků (§
51 osnovy).
§ 7 jedná o t. zv. okrskových pojmenováních
a kryje se s § 6 zákona č. 5/1924.
S pojmem "okrskového pojmenování"
shledáváme se v mírových smlouvách
(na př. čl. 275. Versailleské smlouvy a anal.
články ostatních mírových smluv)
a v obchodních smlouvách s Rakouskem a Portugalskem.
Francouzská smlouva ze dne 17. srpna 1923 sice již
neužívá výslovně tohoto označení,
ale v podstatě i v ní jedná se o ochranu
výrobků, pocházejících z určitého
vymezeného území. Výrobky těmi
jsou podle mírových smluv i podle obchodní
smlouvy s Rakouskem a Francií vína a lihoviny, podle
obchodní smlouvy s Portugalskem víno, pivo a minerální
vody. Není vyloučeno, že dalším
vývojem mezinárodního práva bude instituce
okrskových pojmenování prohloubena a rozšířena
na jiné ještě druhy zboží a jiné
státy. Abychom z tohoto vývoje mohli patřičně
těžiti, jest nutno instituci okrskových pojmenování
především na půdě domácího
zákonodárství vybudovati. Úprava jednotlivých
okrskových pojmenování vyžaduje v každém
případě bedlivého ocenění
všech okolností, jakož i dohody s interesenty
(§ 51 osnovy), což bude často vyžadovati
dlouhého jednání. Tím jest zdůvodněno,
že osnova ponechává provedení úpravy
cestě nařizovací. Podotknouti dlužno,
že již na základě zákona č.
5/1924 bylo vydáno vládní nařízení
ze dne 29. srpna 1924, č. 193 Sb. z. a n. o okrskových
pojmenováních francouzských produktů
z vinné révy.
Paragraf tento stanoví soukromoprávní žaloby
v případě nesprávného označení
původu zboží.
K žalobě zdržovací (odstraňovací)
stačí pouhé objektivní faktum, že
byl původ nesprávně označen. O nesprávném
označení možno ovšem podle § 4 mluviti
jen, bylo-li způsobilé vzbuditi v obchodním
styku nesprávnou domněnku v příčině
výrobního místa. Stačí však,
že tato klamavá vlastnost označení byla
objektivně dána. Aby bylo jednání
způsobilé způsobiti někomu škodu,
není třeba. Nerozhoduje též, z jaké
pohnutky se označení stalo, na př. za účelem
reklamy, docílení výhod při vyclení
atd.
K žalobě o náhradu škody je potřebí
dokázati, že si žalovaný byl anebo musil
býti vědom nesprávnosti označení,
nikoliv však, že byl nebo musil býti si vědom
škodlivosti svého jednání. Tím
méně arci je třeba důkazu, že
zamýšlel někoho oklamati (toho je třeba
jen k trestnímu stíhání podle §
26).
Aby se stalo označení zboží veřejně
(srv. § 2, odst. 1), se nevyhledává.
Důležité je vykládací pravidlo
§ 8, odst. č. podle něhož je za nesprávné
označení pokládati také jednání
proti příkazům neb zákazům
určitého označení zboží,
obsaženým v nařízeních vydaných
na základě § 7. Tím ovšem nemá
býti ničeho měněno na pojmu nesprávného
označení v § 4 blíže rozvedeném,
ježto účelem řečených
příkazů a zákazů bude právě
zabrániti nesprávné domněnce o místě
výrobním, takže jednání proti
nim bude zajisté závadné i s hlediska §
4 a bude tu proto lze nastupovati žalobami v § 8, odst.
1 uvedenými.
Bylo-li nesprávné označen původu uveřejněnou
tiskopisem neb rozšířeno světelnou nebo
zvukovou reklamou, platí v příčině
civilní odpovědnosti osob při těchto
formách veřejného projevu činných
obdobné předpisy jako u nekalé reklamy (§
8, odst. 3). Bude tedy lze osoby tyto žalovati o náhradu
škody jen, byla-li jim nesprávnost označení
známa; při zjevně úplatných
uveřejněných pak nebude je lze vůbec
o náhradu škody žalovati.
§ 9 odpovídá čl. 3 Madridské
smlouvy a § 4 zákona o označování
původu zboží. Ustanovení to má
sloužiti k toru, aby se v obchodním styku zabránilo
oklamání zákazníků, kteří
mohli by zboží, opatřené výlučně
jménem neb adresou prodavačovou - na rozdíl
od jeho výrobce - pokládati mylně za zboží,
pocházející (vyrobené) z místa,
v němž má prodavač svůj závod
(bydliště), ač ve skutečnosti bylo třeba
zboží vyrobeno v místě jiném.
Omylu takovému musí prodavač již podle
všeobecného předpisu §u 2, po případě
§ 4 náležitě čeliti. Nejvhodněji
stane se to připojením místa výrobního
na zboží. Kde ovšem nebezpečí oklamati
zákaznictva není - a to bude zpravidla u prodavačů,
kteří zboží takové neb podobného
druhu vůbec nevyrábějí - není
opomenutí podle § 9 vůbec stíhatelno.
V takovém případě bude se totiž
jednati o zboží co do místního původu
podle tohoto zákona vůbec neoznačené.
Obzvláště nebezpečným a proto
zavržitelným prostředkem, jehož nekalá
soutěž používá; je zlehčování
podniku. Kdežto totiž u jiných forem nekalé
soutěže, na př. u nekalé reklamy, směřuje
snaha pachatele zpravidla k vlastnímu prospěchu
a teprve druhotným následkem toho bývá
poškození soutěžitelovo, bývá
při zlehčování převážně
zamýšleno ublížiti soutěžiteli,
zejména seslabením jeho hospodářské
posice.
Z důvodu toho nutno stanoviti na tento působ nekalé
soutěže poněkud přísnější
měřítko. Osnova činí to zejména
tím, že při povinnosti k náhradě
škody upouští od jinak obvyklého požadavku
subjektivního zavinění.
Nelze sice ani v hospodářských stycích
vylučovati zásadně právo volné
kritiky, nutno však nepochybně potírati výstřelky
takových tvrzení, jimiž hospodářská
situace konkurenčního podniku mohla by býti
poškozena.
Státi by se tak mohlo především sdělováním
nebo rozšiř ováním nepravdivých
údajů o poměrech podnikových, kterýžto
způsob, používající jako útočného
prostředku proti soutěžiteli nepravdy, je zajisté
nejzavržitelnější.
Než nejsou vzácnými případy v
životě hospodářském, že
i sdělení pravdivá se takovým
způsobem uzpůsobí a zahrotí proti
nepohodlnému soutěžiteli, že mívají
týž effekt jako sdělení nepravdivá.
Na př. někdo s průzračnou snahou soutěžitele
(na př. obchodníka potravinami) poškoditi,
prozradí o něm, že je stižen infekční
chorobou, o jiném zase, že je ve finanční
tísni (ač jedná se jen o přechodné
platební nesnáze) a pod. Osnova snaží
se zachytiti i takovéto v reelním hospodářském
životě zavržitelné zjevy, ovšem jen
potud, pokud by šlo vskutku o vážné případy,
represse vyžadující. Tomu bude nepochybně,
stalo-li se sdělování byt' i pravdivých
údajů u vědomí, že mohou
podnik ve značné míře ohroziti.
Zlehčování cizího podniku je protějškem
nekalé reklamy pro podnik vlastní (§ 2) a z
důvodu toho je mezi oběma skutkovými podstatami
jistá shoda. To platí zejména o předmětu,
jehož se zlehčování týče.
Osnova, vyhovujíc potřebě hospodářského
života, jde tu dále než zákon německý
a rakouský, snažíc se zameziti jakékoli
zlehčování podniku, ať již jde
o osobní či jakékoli jiné poměry
podniku, pokud by jen zlehčování dotklo se
nepříznivě hospodářské
posice podniku. Je proto lhostejno, jde-li o sdělování
skutečností či o pouhý projev subjektivního
mínění (úsudku), neopírajícího
se o skutkový podklad. Ostatně nesprávným
míněním a úsudkem mohou tu býti
působeny právě největší
škody.
Předpokladem je, že se sdělování
neb rozšiřování údajů
děje za účelem soutěže. Nepatří
sem tedy zlehčování, přednesená
z jiných pohnutek (osobní urážky, msta).
Veřejnost se na rozdíl od nekalé reklamy
nevyžaduje.
Ze slova "kdo" jde, že zlehčovatelem mohou
býti i osoby, které nejsou konkurenty zlehčeného,
pokud jen účelem zlehčování
je někomu soutěžní posici zhoršiti.
V příčině civilní odpovědnosti
osob, které spolupůsobily při redakci, vydání
neb při obvyklém rozšiřování
tiskopisu, v němž bylo zlehčování
uveřejněno, platí obdobná ustanovení
§ 3.
V příčině soukromoprávních
nároků dlužno rozeznávati mezi sdělováním
(rozšiřováním) údajů nepravdivých
(odst. 1) a údajů pravdivých (odst. 2).
U prvých jsou skutkové náležitosti z
důvodů shora uvedených u žaloby zdržovací
tytéž jako u žaloby o náhradu škody.
Stačíť v obou případech faktum,
že byly údaje nepravdivé a způsobilé
poškoditi podnik. Není tedy na rozdíl od jiných
případů nekalé soutěže
třeba dokazovati, že pachatel znal nebo znáti
musil nepravdivost a škodlivost svých údajů.
Ba není třeba, aby žalobce dokazoval tuto objektivní
nepravdivost údajů, nýbrž bude věcí
zlehčovatele samého, aby dokázal pravdivost
(nikoli pouhou pravděpodobnost) svých údajů.
Jde tu o zvláštní úpravu průvodního
břemene. Břemeno to přesunuje osnova se žalobce
na žalovaného z toho důvodu, aby posici napadeného
(žalobce) co nejvíce usnadnila, žalovaný
může se tedy obhájiti jen tím, že
dokáže pravdivost svých údajů.
Arciť i v tomto případě může
býti jeho jednání závadné,
jsou-li dány skutkové náležitosti druhého
odstavce.
Jednota skutkových podstat u obou žalob platí
i o žalobách podle odstavce druhého. Žalobce
musí tu dokázati, že si zlehčovatel
byl toho vědom, že jeho - byť pravdivé
údaje - mohou podnik žalobcův ve značné
míře ohroziti. Kdy nastane takovéto ohrožení
podniku, jest posouditi z okolností konkrétního
případu. Proti této žalobě může
se žalovaný obhájiti jen důkazem, že
byl ke sdělení (rozšíření)
údaje zvláštní okolností donucen.
Přiznává se mu tedy týž exkulpační
moment, který přiznává § 489
tr. z. (§ 14 zák. čl. XLI z r. 1914) obžalovanému
v příčině veřejného
sdělování zneuctívajících,
byť i pravdivých skutečností ze soukromého
nebo rodinného života.
Zvláštní ustanovení má odst.
3 o vyžádaných důvěrných
sděleních, tedy o údajích, které
byly učiněny na něčí žádost,
nikoli z vlastního popudu sdělovatelova a určeny
byly jen pro příjemce nebo pro určitý
kruh osob, nikoli však pro veřejnost. Rozšiřování
důvěrných sdělení je tu tedy
pouhou věci vyloučeno. Důkaz o tom, že
jde o důvěrné sdělení, přísluší
žalovanému. Sdělená taková malou
se státi úplatně neb bezplatně. Je
patrno, že při vyžádaných důvěrných
sděleních, která se stala bezplatně,
na př. od přítele, příbuzného
mezi čtyřma očima, není nebezpečnost
jich nikdy taková, jako u sdělení podle odst.
1. a 2. V takovémto případě mají
žaloby zdržovací a o náhradu škody
místo jen tehdy, šlo-li o sdělení vědomě
nepravdivá, jednal-li tedy pachatel proti lepšímu
vědomí. Nestačí tu tedy pouhá
objektivní nepravdivost údaje (jako v odst. 1.),
nýbrž je třeba, aby pachatel byl si vědom
této nepravdivosti, aby tedy jednal zaviněně.
Vědomí nepravdivosti je tu potřebí
i k žalobě zdržovací. Posice žalovaného
je tu i potud lepší, že bude věcí
žalujícího, aby on dokázal, že
sdělení bylo vědomě nepravdivé.
Tímto procesuálním opatřením
se chrání žalovaný před podáním
žalob bezdůvodných.
Jinak je tomu ovšem při vyžádaných
důvěrných sděleních, stala-li
se za úplatu, zejména při výkonu
živnosti, na př. informační kanceláře
a pod. Příjemce zprávy může tu
předpokládati, že si informant, byv za to placen,
opatřil spolehlivě, pravdivé informace a
přikládá jim proto větší
váhu nežli informacím neplaceným. Není
proto důvodu postupovati tu liberálněji nežli
při jinakých sděleních, jmenovitě
veřejných, tím méně, když
očerněný soutěžitel nemá
vzhledem k jich důvěrnosti ani možnosti proti
nim se brániti. Platí tu proto ustanovení
odst. 1. a 2. Bude proto třeba, aby živnosti informace
podávající, jednaly co nejsvědomitěji
a aby nepodávaly, nemohou-li ničeho určitého
a bezpečného zjistiti, své zprávy
určitě a apodikticky, nýbrž sdělovaly
jen vyšetřené indicie a ponechaly adresátu,
aby si úsudek z vyšetřených skutečností
utvořil sám.
Ježto podle § 53, odst. 4, osnovy zůstává
§ 1330, odst. 2 všeob. obč. zák. nedotčen,
bude lze žalovati zlehčovatele o náhradu škody
i podle tohoto ustanovení obč. zák. Tato
jest však oproti osnově potud mírnější,
že důkaz nepravdivosti podati tu musí podle
všeobecných zásad žalobce a že žaloba
zdržovací podle § 1330 obč. zák.
místa nemá.
Dobrá pověst, které si určitý
podnik namnoze průběhem dlouhé doby s vynaložením
hmotných i osobních obětí získává,
byla by často úplně ohrožena, bylo-li
by jiným umožněno, aby si přisvojili
ovoce této přednosti.
K tomu cíli, aby si tuto pověst udržel a před
záměnou s jinými podniky se uchránil,
používá majitel podniku zvláštních
podnikových značek, na př. jména,
firmy nebo zvláštního označení
závodu, pod kterým jeho zboží či
výkony jsou ve styku zákaznickém známy
a které mu tedy zajišťují odbyt a zákaznictvo.
Zneužívání těchto značek
je nejen s to, aby podnikatele připravilo o odbyt a zákaznictvo,
nýbrž i podkopalo jeho obchodní pověst,
bylo-li pod jeho značkou prodáváno zboží
neb nabízeny výkony méněcenné.
Jde tu hlavně o ochranu jména, firmy a zvláštních
označení podniku.
Do jisté míry shledáváme se s ochranou
těchto značek již v našem právním
řádu. Tak již § 43 obč. zák.
ve znění III. novely poskytuje tomu, kdo neoprávněným
užíváním svého jména byl
poškozen, nárok na zdržení se a při
zavinění nárok na náhradu škody.
Stejné nároky poskytuje čl. 27 obch. zák.
(§ 24 uh. obch. zál.) proti tomu, kdo neoprávněným
používáním firmy jiného v jeho
právech poškozuje.
Podle §§ 10, 24 a 25 zák. o ochraně známek
zajištěna je trestní ochrana proti tornu, kdo
používá jména firmy, štítu
neb obchodního označení závodu jiného
výrobce neb obchodníka k označení
zboží neb výrobků. Podobnou ochranu,
rozšířenou na zevní označení
provozovny neb obydlí, na cirkuláře, veřejná
návěští a ceníky, obsahuje i
živnostenský řád (§§ 46-48
pokud se týče §§ 60-64 zák. ze
dne 10. října 1924 č. 259 Sb. z. a n.).
Ustanovení tato, která podle § 53, odst. 4,
i nadále zůstanou v platnosti, neupravují
však této věci jednotně pro všechny
podniky a podle společného hlediska.
Ve všech těchto zákonech vyžaduje se,
aby užívání cizích značek
podnikových (jména, firmy atd.) bylo bezprávné.
t. j. bez povolení oprávněného neb
vůbec bez zákonitého důvodu. Jinak
však pravidlem není třeba, aby bylo zamýšleno
záměnu přivoditi.
Shledalo se však, že opatření tato nedostačují
a praktické potřebě ne vždy vyhovují
a dlužno v zákoně proti nekalé soutěži
opraviti otázku tuto s jednotného širšího
hlediska, které by postihovalo i případy
v oněch specielních zákonech zvláště
neupravené.
Jde tu o to zabrániti, aby používáním
stejných nebo podobných značek podnikových
dvěma soutěžiteli v kruzích odběratelstva
nevznikl zmatek a nejistota, o který podnik v daném
případě jde. Nutno tedy postarati se o to,
aby nenastala možnost záměny. Skutečnost,
že již jeden soutěžitel užívá
po právu jistých podnikových značek,
stačí, aby druhý z používání
stejných nebo podobných značek byl vyloučen.
Přirozeně může se vždy jednati
jen o soutěžní podniky a je tedy zcela
irrelevantním, užívá-li stejného
nebo podobného jména, firmy nebo zevnějšího
označení jiný podnik, který jako soutěžitel
(§ 46) nemůže vůbec přijíti
v úvahu.
Osnova rozeznává mezi podnikem a závodem,
přihlížejíc ke skutečnosti, že
i jednotlivé závody, z nichž se určitý
podnik skládá, mívají svoje zvláštní
označení, pod nímž jsou v kruzích
zákaznických známy.
Na tom, zda podnik, jenž závadným způsobem
užívá podnikových značek jiného
podniku, jest usazen v témže místě nebo
v téže obci, nikterak nezáleží.
Patrno z toho, že úzké hranice vytčené
čl. 20. obch. zák. (pokud se týče
§ 17 uh. obch. zák.), pokud jde o firmy, jsou ustanovením
§ 11 osnovy značně rozšířeny,
což - hledíc k dnešnímu rozvoji soutěžních
styků - je zcela odůvodněným.
Pokud se týče ochrany soukromoprávní,
i tu rozeznává osnova důsledně mezi
žalobou zdržovací a žalobou o náhradu
škody. Pro žalobu zdržovací (odstraňovací)
stačí pouhé objektivní nebezpečí
záměny a není tedy třeba, aby si jednající
byl nebo musil býti takového nebezpečí
vědom. Každý může sice používati
libovolných značek ve svém podniku, ale nikdy
takových nebo takovým způsobem, aby se tím
přivodilo nebezpečí záměny
se značkami, jichž užívá již
po právu jiný soutěžitel. V takovém
případě musí od dalšího
používání těchto značek
upustiti aneb učiniti při nich v zákaznickém
styku změnu rozeznatelnost zabezpečující
(§ 11, odst. 23. Změna státi se může
nejen připojením dodatku, nýbrž i výpustkou.
Změny té potřebí je jen pro styk zákaznický,
nikoli tedy i hospodářský vůbec nebo
dokonce pro život společenský, rodinný
a pod.
Společnostem akciovým, společenstvům
a společnostem s ručením obmezeným
které mají t. zv. věcné firmy - může
býti rozsudkem uloženo, aby po případě
zvolily si jinou firmu. Volba jiného zvláštního
označení podniku nebo závodu může
býti uložena všem podnikům bez rozdílu
(§ 11, odst. 2).
Pokud jde o žalobu o náhradu škody (§
11. odst. 4), vyžaduje se, aby jednající byl
si nebo musil si býti toho vědom, že je tu
nebezpečí záměny. Je tu tedy třeba
žalovanému dokázati zavinění
v příčině škodlivého výsledku.
Ani tu se nevyhledává, aby používání
podnikových značek stalo se v úmyslu záměnu
přivoditi. Úmyslnost taková je předpokladem
toliko pro stíhání trestní (§
29).
Zvláštním označením závodu
rozumí se každé označení, jež
je způsobilé v zákaznickém styku rozlišovati
jeden závod od jiného. Nespadají sem tedy
obvyklá, obyčejná označení
závodu, která jsou běžná nebo
typická všem závodům stejného
nebo podobného druhu. Nesprávné používání
těchto označení mohlo by ovšem podle
okolností přivoditi stíhání
podle § 2.
Ochrana, kterou osnova poskytuje jménu, firmě a
zvláštnímu označení závodu,
nebyla by dostatečná, kdyby nebylo učiněno
opatření, aby stejné sankci podléhala
i jinaká zevnější zařízení
podniku, která v kruzích zákaznických
platí za příznačná pro cizí
závod. Jeť obvyklým zjevem, že určité
podniky jsou v kruzích zákaznických známy
nejen podle jména, firmy nebo zvláštních
označení závodu, nýbrž i podle
jistých zvláštních zařízení,
vlastních výlučně těmto podnikům.
V častých případech dokonce nahrazují
tato zevnější zařízení
používání jména nebo firmy vůbec.
Je to zejména zvláštní úprava
zboží nebo jeho označení, úprava
obalů, tiskopisů, katalogů a reklamních
prostředků. Zevnější tato zařízení
vybavují u odběratelů představu určitého
podniku, na př. charakteristická úprava některého
výrobku, zvláštní barva a úprava
obchodních vozů atd. Avšak jen taková
zevnější zařízení, která
v zákaznických kruzích skutečně
platí za příznačná pro cizí
závod, sem patří, nikoliv i jiná,
nemající této vlastnosti, byť i jinak
sloužila stejně k účelu rozlišovacímu.
Mezi zevnější zařízení,
která v kruzích zákaznických platí
za přiznaná pro cizí závod, patří
i ochranné známky. Ochrana, kterou tu osnova poskytuje
bezprávnému užívání ochranných
známek, je širší nežli ochrana, stanovená
zákonem o ochraně známek. Podle tohoto zákona
stíhá se toliko bezprávné používání
ochranné známky na zboží, nikoli tedy
i na obchodních papírech a v podniku vůbec.
Nárok na náhradu škody pak přiznává
se výslovně jen v případě trestného
zásahu do práva známkového. O žalobě
zdržovací se vůbec zákon nezmiňuje.
Zněním § 11, odst. 3 osnovy doplněny
tyto mezery platného zákona známkového,
zejména po stránce civilněprávní.
Připomenouti dlužno, že ochrana podle §
11, odst. 3 osnovy není vázána formálnostmi,
jež předpisuje zákon o ochraně známek
(na př. zápis do rejstříka), za to
však není podle známkového zákona
třeba, aby se zjišťovalo, že zanesená
známka platí v kruzích zákaznických
za příznačnou pro cizí závod.
Důležitým zevnějším zařízením
jest id zvláštní úprava zboží,
která dosud za rozdíl od jiných zákonodárství
(srv. § 15 něm. zák. o ochraně známek)
nepožívala dosud u nás žádné
právní ochrany.
Zevnějším zařízením, které
v zákaznických kruzích platí za příznačné
pro cizí závod,jsou na př. i tiskopisy, jichž
podnik užívá, na př. ceníky,
katalogy, reklamní prostředky, návody k upotřebení;
ochrana zvláštního označení tiskopisu
samého, na př. titulu časopisu, upravena
je § 22 zák. o právu autorském.
Ustanovení §§ 46-48 živn. řádu
ponechává osnova v platnosti (§ 5, odst. 4.)
a to proto, že ani po vydání zákona
proti nekalé soutěži nestanou se zbytečnými.
Budouť podle nich stíhány živnostenskými
úřady menší případy místního
rázu, kdežto případy větší
a vážnější budou vznášeny
na soud. Z části i rozsah těchto ustanovení
je větší a účel jiný (zřetele
policejní a j.). Shledalo-li by se přes to, že
ponechání jich v platnosti vedlo by ke kolisi zájmů
nebo k jiným nesnázím, bude možno při
reformě živnostenského řádu zjednati
tu žádoucí nápravu.
Mezi prostředky, jimiž nesolidní soutěžitel
snaží s v boji konkurenčním získati
nadskoku oproti jinému soutěžiteli, zaujímá
podplácení osob ve službách nebo v příkazu
podniku činných význačné místo.
I tu jde o zvláště zavržitelné
jednání, jímž postiženi bývají
soutěžitelé, nemající prostředků
na úplatek aneb opovrhující těmito
formami soutěžního spoluzávodění.
S nešvarem uplácení setkáváme
se nejen u osob soukromých, nýbrž i u osob
veřejně činných a jsou v našem
právním řádu patrny snahy zameziti
toto zlo. Tak již trestní zákon (§§
101-105, pokud se týče §§ 46 až 484
uh. tr. zák.) umožňuje účinným
způsobem zakročiti proti úplatkářství
v příčině osob ve veřejných
službách se nalézajících.
Spadají sem dále ustanovení platného
zákona o obchodních pomocnících (zák.
ze dne 16. ledna 110, č. 20 ř. z.), jsou však
nedostatečná, ježto zákon ten týká
se jen obmezené skupiny zaměstnanců a obranná
opatření (propuštění a náhradu
škody) poskytuje jen zaměstnavateli samotnému,
nikoliv i soutěžiteli tím dotčenému.
Dále šel již zákon ze dne 3. července
1924, č. 178 Sb. z. a n., o úplatkářství
a proti porušování úředního
tajemství, jenž stíhá jak aktivní,
tak i passivní úplatkářství
z moci úřední soudními tresty. O tomto
zákoně bude blíže pojednáno při
§ 30.
Avšak posléz uvedený zákon má
na zřeteli v prvé řadě zájem
veřejný, kdežto při zákoně
proti nekalé soutěži jde převážně
o užší zájmy ohrožených soutěžitelů.
Z důvodu toho, jakož i vzhledem k tomu, že cit.
zákon vztahuje se jen na poměrně obmezenou
část soutěžitelů, řeší
i osnova otázku podplácení s hlediska zásad,
na nichž je vybudována.
Jde tu v podstatě o to, zameziti, aby nebylo poskytováním
úplatků dosahováno na úkor jiných
soutěžitelů takových předností
při soutěži, jichž by úplatkář,
t. j. poskytovatel těchto úplatků, jinakou
cestou, obvyklým a řádným chodem věci
nebyl dosáhl.
Nastupovati lze nejen proti tomu, kdo takový úplatek
nabídne, slíbí nebo poskytne (podplácení
aktivní, odst. 1); nýbrž i proti tomu, kdo
takový úplatek žádá, přijme
nebo si dá slíbiti (podplácení passivní,
odst. 2).
V obou případech musí jíti o jednání
neb opomenutí (arg. slova "postup") osoby ve
službách nebo v příkazu podniku činné
(zaměstnanec, učeň, agent, cestující
atd.).
Úplatkem může býti dar či jiný
prospěch. Nemusí to býti tedy jen prospěch
hmotný, neboť lze si zajisté představiti
i poskytnutí výhod nehmotných (zjednání
nějaké pocty, vyznamenání a pod.).
Nabídnutí (slíbení, poskytnutí)
prospěchu může se státi přímo
nebo nepřímo. Tím je vyjádřeno
dvojí. Míněna tím jednak osoba, jíž
úplatek určen, jednak způsob nabídky.
Nepřímo stal se tedy úplatek, byl-li nabídnut
i osobě blízké tomu, o jehož podplacení
se jedná, tedy na př. manželce, dětem
atd. Avšak značí to též, že
úplatek nemusil býti osobně nabídnut
(slíben, poskytnut) úplatkářem, nýbrž
prostředníkem, jehož byl úplatkář
k tomu cíli jako nástroje použil.
Totéž platí vice versa i při podplácení
passivním. Jednání podle tohoto odstavce
dopouští se tedy i ten, kdo přijímá
úplatek na př. z rukou své manželky,
který tato byla dostala od úplatkáře
aneb když použije prostředníka, který
by jednal s úplatkářem místo něho
o úplatu.
V podstatě jde tu o svedení k porušení
služebních povinností prostředkem úplatku.
Z toho jde, že jiné prostředky svedení
(na příklad pouhé přemlouvání,
ať již z jakéhokoli motivu) nestačí.
Takovéto jednání mohlo by býti ovšem
po případě závadným podle §
1.
Ovšem ne každé podplácení podléhá
sankci zákona. Pouhá skutečnost nabízení,
resp. přijetí prospěchu sama o sobě
ještě nestačí. Vyžadujeť se,
aby byl poskytnutím prospěchu zajištěn
nějaký nekalý postup zaměstnancův.
Náležitost tuto dlužno posouditi podle okolností
konkrétního případu. Nekalým
jednáním může býti nejen jednání
protizákonné, na př. zpronevěra, podvod
a jinaké trestné činy, nýbrž
i jiné jednání, příčící
se dobrým mravům (§ 1 osnovy).
Kde není takového jednání nebo kde
nejednalo se a docílení nebo zjednání
přednosti při soutěži, nelze mluviti
o podplácení, na př. při věnováních,
která po názoru zúčastněných
kruhů nepřevyšují výši obvyklých
darů nebo jsou poskytována zvykem v hospodářském
životě nebo dějí se za vzájemného
vědomí darujícího a zaměstnávajícího
podnikatele.
Co se soukromoprávní ochrany týče,
shodují se tu u obou žalob skutkové podstaty.
Stačí nabídnutí, slib, poskytnutí
neb požadování prospěchu u vědomí,
že jde o docílení nebo zjednání
přednosti při soutěži na úkor
jiných soutěžitelů. Poškození
podnikatele, v jehož službách se jednající
nalézá, není potřebí. Jednání
však musí býti způsobilé přivoditi
poškození jiných soutěžitelů
(arg. slova "na úkor").
Prostředník, jehož při podplacení
bylo použito, mohl by býti o náhradu škody
žalován jen tehdy, jsou-li tu podmínky §
1301 obč. zák.
Dobrá pověst a přednost v soutěžních
stycích, které se některé podniky
těší, tkví nezřídka ve
zvláštních obchodních a výrobních
methodách, které jsou výsledkem dlouhé
práce, píle a finančních obětí.
Jde tu o zvláštní obchodní a výrobní
tajemství, která jsou vlastní určitému
podniku a odlišují jej od podniků jiných.
Zevrubnější nějakou definici nelze pojmu
obchodních a výrobních tajemství určiti.
Jde tu o otázku faktickou, kterou v různých
podnicích bude různě řešiti a
která i časově podléhá neustálým
změnám. Definice - nehledíc k vadám
definicí vůbec nemohla by tu býti ani vyčerpávající,
ani dosti pružná a výstižná. Netřeba
se obávati svěřiti řešení
této otázky soudům, které zajisté
v spravedlivém pochopení všech zájmů
najdou v konkrétním případě
správné řešení tím spíše,
když instituce znalců dává jim možnost
vyslechnouti o této odborné otázce znalce
z oboru stran procesních. Ostatně s povšechným
pojmem obchodních a výrobních tajemství
shledáváme se i v jiných zákonech
(tak u povinnosti znalců zachovávati mlčení
o těchto tajemstvích), aniž by otázka
tato byla v praxi vyvolávala dosud nějakou nesnáz.
Porušování a vy užívání
obchodních a výrobních tajemství jest
jedním z nejčastějších prostředků,
jimiž nekalá konkurence snaží se přisvojiti
si ovoce námahy, důvtipu a nákladných
obětí podniku druhého, a nemůže
proto zákon proti nekalé soutěži přejíti
přes tuto obzvláště tíživou
formu nekalého jednání. Také ve většině
evropských zákonů proti nekalé soutěži
shledáváme se s opatřením proti tomuto
zjevu.
Osnova snaží se v § 13, odst. 1 a 2, zachytiti
co možno všechny případy, jež se
tu mohou vyskytovati. Ač v podstatě jde ve všech
těchto případech o to, znemožniti použiti
cizího obchodního nebo výrobního tajemství
k účelům soutěžním, ukázalo
se nutným rozlišovati do jisté míry
mezi jednotlivými případy a vázati
sankce jejich z části na jiné podmínky.
Osnova rozeznává mezi závadnou činností,
jíž se dopustiti mohou toliko zaměstnanci (učňové)
po dobu trvání poměru zaměstnaneckého
(učňovského) (§ 3, odst. 1), a činností,
jejíž subjekty mohou býti i osoby jinaké
(§ 13, odst. 2).
Důvod rozlišování tohoto spočívá
v různosti poměru, v jakém se porušovatel,
pokud se týče využivatel nalézati műže
oproti podniku, o jehož tajemství jde. Osobám,
které jako zaměstnanci (učňové)
určitého podniku jsou smlouvou a morálními
ohledy zavázány šetřiti tajemství
podniku, ukládá osnova po této stránce
větší zodpovědnost než osobám
jinakým. Zaměstnanci (učňové)
mají snažší možnost a příležitost
dopíditi se obchodních a výrobních
tajemství podniku, ježto vůči nim nedbá
se přirozeně v příčině
tajemství podniku takové obezřetnosti jako
vůči osobám cizím.
Nelze tvrditi, že by uchování obchodních
a výrobních tajemství bylo ve výlučném
zájmu podniku samého. Tím, že podnik
bude chráněn před zatahováním
výrobních tajemství zejména do ciziny
(na př. u jabloneckého zboží), zajistí
se nejen existence podniku samého, nýbrž i
práce osobám v něm zaměstnaným,
ale i jiným, na totéž hospodářské
podnikání odkázaným pracovníkům.