Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Zákon ze dne 22. prosince 1824, č. 286 Sb. z. a n., a úsporných opatřeních ve veřejné správě uložII. aby byla v zájmu ozdravění státního a národního hospodářství provedena účelná reforma veřejné správy a aby v souvislosti s provedením tohoto úkolu byly zároveň upraveny požitky státních zaměstnanců.

Zákon naznačil poměrně velmi detailně jednotlivé prostředky, které považuje za, účinné a hodné ku provedení reformy veřejné správy, a stanovil lhůtu jednoho roku k provedení tohoto úkolu. Současně dal zákon podklad pro intensivní restrikci počtu veřejných zaměstnanců, při čemž zároveň stanovil minimální kvotu, o kterou měl býti snížen počet státních zaměstnanců v roce 1925. Provedení úkolu reformních v době jednoho roku předpokládalo, že veškeré okolnosti v úvahu přicházející, budou tomu příznivy a že práce nebude ničím rušena a ztěžována. Po této stránce nesplnily se však veškeré předpoklady, takže práce zahájená ve směrech naznačených citovaným zákonem nemohla se plně na venek projeviti a bylo nutno v některých směrech omeziti se dokonce na pouhé přípravy. Otázka pronikavé a důsledné reformy veřejné správy naráží na dosud nerozřešený problém župního zřízení. Účelná reforma veřejné správy není myslitelna, dokud není ujasněna a rozhodnuta otázka základů organisace správních úřadů a musela by se veškerá akce omeziti na opatření podružného rázu, zejména formálního, jako by bylo na příklad omezení dožadování jiných úřadů o zprostředkování styku, omezení a soustředění podávání periodických zpráv, zavedení účelných formulářů pro podání atd. Uplynulé doby bylo plně využito ke sbírání potřebného materiálu, zejména byl vypracován oficielní návrh na úpravu správního řízení, čítajíc v to i řízení trestní a vykonávací. Veškerý připravený materiál měl býti předložen příslušné komisi, k jejímuž zřízení však nemohlo v minulém roce dojíti pro četné vyskytnuvší se obtíže.

Nicméně podjala se vláda posledního úkolu jí uloženého, totiž platové úpravy pro státní zaměstnance. Došedši k poznání, že by nebylo v zájmu státní správy, ani účelného provedení reformy správy, aby otázka platové úpravy byla bezpodmínečně spojována s otázkou reformy veřejné správy, odhodlala se přikročiti k této úpravě již nyní přes značné náklady finanční, jichž si úprava vyžádá.

Vláda považuje za svou povinnost, aby zároveň s konsolidací vnitřních poměrů a stabilisací měny nahradila konstrukci zatímních opatření, vzniklou průběhem poválečné doby, definitivní úpravou a aby tak poskytla státním zaměstnancům potřebnou existenční. základnu. Zajišťujíc takto státní zaměstnance v ohledu materielním, očekává, že nejsouce tíženi hmotnými starostmi budou se věnovati s tím větší horlivostí a oddaností odpovědným úkolům jim svěřeným.

Naše republika blíží se ukončení konsolidačního procesu a stává se takto jedním z nečetných států, které, překonavše obtíže způsobené poválečnými poměry, zabezpečují svým občanům možnost klidné a plodné práce ve prospěch vlastní i celku. Tuto skutečnost musí uznati každý, v prvé řadě však dobrý občan republiky, zvláště když si uvědomí celý průběh konsolidačního vývoje u nás, který bez vnitřních a vnějších otřesů cestou evoluce směřoval k vytčenému cíli a byl v tom ohledu příznivější nežli ve většině cizích států. I státním zaměstnancům přinesl tento vývoj více prospěchu nežli jinde.

Byť i se nepodařilo stlačiti cenovou hladinu na valutní násobek, přece jen stabilisace naší měny vedla k ustálení hospodářských poměrů, jež prospělo zejména i státním zaměstnancům. Restrikční akce, k níž jako k nutnému východisku z tísně způsobené poválečnými poměry došlo ve všech státech, byla u nás teprve posledním prostředkem, k němuž bylo sáhnuto. Kdežto v jiných státech se snižoval ve velkých rozměrech počet zaměstnanců státních ještě v době vysokých číslic hospodářských a naprosté neustálenosti drahotních poměrů, došlo u nás k restrikci teprve po konsolidaci hospodářských poměrů a valuty. Zaměstnanci v jiných státech obdrželi při restrikci odbytné, jehož hodnota namnoze v několika. dnech klesla na minimum. U nás zaměstnanec, pokud nebyl trvale zaopatřen pensí, obdržel odbytné, jehož hodnota neklesá, spíše stoupá. V jiných státech byla. restrikce prováděna za tím účelem, aby se sanovaly státní finance. Zaměstnanci, kteří ve službě zůstali, neměli buď žádný, nebo měli jen nepřímý prospěch z restrikce. U nás stát nechce uspořiti na státních zaměstnancích a hodlá věnovati celý výsledek restrikce na zlepšení příjmů zbylých zaměstnanců, ba nejen to, hodlá tomuto účelu věnovati daleka vyšší částku, což při jinak naprosté nutnosti snížiti státní rozpočet, padá tím více na váhu.

Vláda jest si toho vědoma, že rozřešení úkolu, který si vytkla, dáti totiž státním zaměstnancům platovou úpravu pro ně spravedlivou a s hlediska služby, státních financí a národního hospodářství účelnou, vyžaduje zvláštní pozornosti a bedlivé úvahy, jakož i všestranného ocenění všech momentů a otázek sem spadajících.

Jde nejen o vyřešení otázky velmi důležité pro státní a národní hospodářství, nýbrž i o to, aby dosavadní složitá a pestrá struktura státně-zaměstnaneckých otázek a všech velmi četných dosavadních zatímních opatření v tom směru učiněných byla nahrazena účelným systémem, který by zaručoval žádoucí jednotnost příslušných hledisek a jich uplatnění.

K provedení úkolu tak obtížného a choulostivého jest nutno:

I. ujasniti si nynější stav, jeho nedostatky a případně dobré stránky,

II. obeznámiti se zevrubně s obdobnými úpravami v jiných státech a

III. určiti podle takto získaných poznatků zásady nového systému.

Základní normou, upravující platy státních zaměstnanců (úředníků, soudců, státních učitelů a zřízenců) před služební pragmatikou a služební pragmatikou učitelskou byly zákony ze dne 15, dubna 1873, čís. 47, 48 a 49 ř, z., ze dne 19, září 1898, č. 172 až 175 ř. z., ze dne 19. února 1907, č. 34 ř. z, ze dne 24. února 1907, č. 55 ř, z., a ze dne 25, záři 1908, č. 204 ř, z.

Tyto zákony vycházely u úředníků z principu systemisace míst v určitých hodnostních třídách, t. j. přiznávaly úředníku vždy plat oné hodnostní třídy, která příslušela místu, jež úředník definitivně zastával. Dosáhnouti platu vyšší hodnostní třídy bylo v zásadě možným pouze propůjčením místa v této hodnostní třídě systemisovaného systemisace míst byla pak provedena podle resortů a v resortu v jednotlivých služebních odvětvích zpravidla podle správních obvodů. Postupové poměry nejen v různých resortech, nýbrž i v témže resortu a služebním odvětví, ale v různých správních obvodech utvářely se pak postupem času mnohdy velmi různě a to jak pro častou nestejnoměrnost systemisace, tak i následkem nahodilých poměrů, jak se v tom kterém personálním stavu náhodnou shodou okolností vyvinuly. Kdežto v některých resortech, po případě správních obvodech, dosáhli úředníci míst i vyšších hodnostních tříd poměrně v mladém věku, bránit nedostatek volných systemisovaných míst v jiných resortech, po případě správních obvodech, postupu úřednictva, takže i úředníkům velmi zdatným byla znemožněno dosíci míst vyšších hodnostních tříd a tím platu úměrného jejich služební době a výkonnosti. K tomu přistupovalo, že namnoze šablonovité zařadění určitých služebních míst do téže hodnostní třídy bez ohledu na jejich individuelní význam mělo za následek neodůvodněné vyšší honorování úředníka s menší výkonností na místě poměrně méně důležitém než úředníka nižší hodnostní třídy, ale na místě zodpovědném a důležitém. Poněvadž úředníci mohli býti jmenováni pouze na volná systemisovaná místa a počet čekatelů na místa úřednická zpravidla vůbec nehonorovaných byl neúměrný počtu systemisovaných míst úřednických, zůstali čekatelé na místa úřednická nepřiměřeně dlouhou dobu v poměrů čekatelském, ač jejich výkon vyrovnal se časem úplně výkonu úřednickému.

Aby tyto nesrovnalosti, na něž bylo se strany úřednictva plným pávem žehráno, byly aspoň částečně zmírněny, byla v při již před služební pragmatikou prolomena zásada, že jmenování případně povýšení úředníka jest přípustno pouze na volné systemisované místo, a bylo přikročeno k jmenování čekatelů úředníky ad personam, ztrávili-li určitý počet let v poměru čekatelském a splnili-li i ostatní podmínky pro jmenování úředníky, jakož i k povyšování úředníků do vyšších hodnostních tříd ad personam bez ohledu na to, že nebyla k disposici volná místa, odpovídající hodnostní třídě, do níž byli povýšeni.

Časový postup, zavedený služební pragmatikou, jenž měl za účel zaručiti úředníku za podmínek zákonem stanovených přiměřený konečný plat a jenž to učinil tím způsobem, že umožnil dosažení platu vyšších hodnostních tříd bez jmenování a bez ohledu na systemisaci míst, byl pak již jen dalším vybudováním této myšlenky.

Zásada, jež došla výrazu v instituci časového postupu, podle níž úředník služebně vyhovující má míti zaručený platový postup i přes rámec hodnostní třídy, do níž byl jmenován je nesporně správnou, poněvadž úředník starší, třeba setrvává stále na témže místě, stává se přirozeně postupem doby, nabývaje stále větších vědomostí a širšího rozhledu, silou cennější a spolehlivější. Avšak naproti tomu nutno také doznati, že časový postup, tak jak byl služební pragmatikou zaveden a pozdějšími předpisy vybudován, musil vésti a skutečně vedl k důsledkům velmi nevítaným. Zásadní vadou jeho bylo, že do platového systému vybudovaného na principu systemisace míst podle hodnostních tříd a honorování úředníků podle těchto míst, byla vnesena myšlenka naprosto heterogenní, totiž myšlenka honorování úředníků bez ohledu na místo, které zastávají, pouze podle délky odsloužené doby, a to požitky, jež byly stanoveny pro místa v platovém systému výše hodnocená. Byly tedy v jednom systému platovém současně dvě různorodé zásady, jež se v praxi úplně prostupovaly, a vedla tato okolnost v neposlední řádě, pod vlivem poměrů válečných a poválečných k tomu, že během doby nabyla vrchu zásad, honorování podle odsloužené doby, ač základy systému platového spočívají na zásadě honorování podle míst.

Časovým postupem bylo sice v praxi dosaženo odstranění nejmarkantnějších nesrovnalostí postupových, tuto výhodu časového postupu však daleko převyšují mnohé jeho nevýhody.

Časový postup v nynější formě podlamuje snaživost úředníků, poněvadž nerozlišuje do statečnou měrou mezi úředníky podle jejich kvalifikace, přiznávaje stejné výhody úředníkům dobře, velmi dobře a výtečně kvalifikovaným. S hlediska služebního nevýhodné důsledky časového postupu zvláště vyniknou v personálních stavech s méně příznivou systemisací, neboť zde prakticky téměř není dána možnost honorovati lépe síly zdatnější, poněvadž pravidlem není volných systemisovaných míst, na něž by tyto síly mohly býti před ostatními povýšeny, tak aby získaly na postupu, i když dojde k přednostnímu povýšení úředníka lépe kvalifikovaného, nezískává tím často ničeho hmotně proti úředníku hůře kvalifikovanému přes to, že takový mimo pořadí jmenovaný úředník zastává zpravidla místo obtížnější. Ale i v tom případě, že byl úředník zvláště dobře kvalifikovaný povýšen mimořádně před uplynutím Lhůty časového postupu do vyšší hodnostní třídy, ale nedosáhl později žádného dalšího povýšení mimo rámec časového postupu, vyrovnává se časem materielně náskok potud, že úředník hůře kvalifikovaný a nepovýšený dosáhne v rámci časového postupu týchž konečných požitků. Tyto nevýhody byly ovšem ještě zesíleny zákonem č. 541/1919 Sb. z. a n., jenž rozšířil časový postup prakticky na všechny hodnostní třídy normálně úředníku dosažitelné a zkrátil postupové lhůty tak, že povýšení úředníka před uplynutím postupové lhůty nepřichází již vzhledem k organisaci služby normálně vůbec v úvahu.

Časový postup vyrovnává však nejen rozdíl mezi úředníky dobře, velmi dobře a výtečně kvalifikovanými, nýbrž přibližuje jim, případně vyrovnává s nimi namnoze i úředník podprůměrné. Svádí totiž podle zkušeností kvalifikujícího k nezaslouženému nadlepšování kvalifikace těchto úředníků na kvalifikaci dobrou jen z toho důvodu, aby nebyl úředník materielně poškozen, a to tím spíše, že takové zlepšení kvalifikace zdánlivě není na škodu úředníkům ostatním. Ve skutečnosti se tím však poškozují úředníci dobře, poněvadž jednak podle pokynů svého času k provádění služební pragmatiky vydaných byla místa vyšších hodnostních tříd v určitém poměru vázána úředníky dosáhnuvšími platu této hodnostní třídy, takže nebylo možno na tato místa jmenovati úředníky dobré, kteří nedosáhli ještě požitků dotyčné hodnostní třídy, jednak došlo později v praxi postupně k jmenování téměř všech úředníků do oněch hodnostních tříd, jejichž požitků skutečně dosáhli, aniž bylo dostatečnou měrou přihlíženo k jejich kvalifikaci.

Pod vlivem poměrů doby válečné a poválečné stalo se tak z časového postupu v praxi z největší části časové povýšení. Systemisace míst byla pak přizpůsobována personálním poměrům takto se vyvinuvším a byla tím úplně zvrácena základní myšlenka dosavadního platového systému, totiž honorování úředníků podle místa, jež zastává. Rozšířením časového postupu na všechny hodnostní třídy prakticky normálně dosažitelné zmizel pak téměř úplně moment honorování práce a výkonu, honorování důležitosti a zodpovědnosti místa, ale zmizel i v důsledku toho namnoze úplně původní vztah mezi systemisovanými místy a mezi funkcemi, pro které byla místa ta v určitých hodnostních třídách systemisována. Tak zastává dnes velmi často úředník způsobilejší jmenovaný do nižší hodnostní třídy funkci význačnější než úředník jmenovaný do vyšší třídy, poněvadž tento byl jmenován pouze proto, že měl již časovým postupem požitky této hodnostní třídy.

Dalším přirozeným důsledkem rozšíření časového postupu a po té povyšování úřednictva bez ohledu na počet systemisovaných míst jest neobyčejné nahromadění úřednictva ve vyšších hodnostních třídách, jež vede pak k dalšímu, organisaci služby nikterak neodpovídajícímu povyšování do hodnostních tříd časovým postupem nedosažitelných a budí snahy po rozšíření časového postupu i na tyto hodnostní třídy, což znamenalo by ve svých konsekvencích další znivelisování úředníků téže kategorie bez ohledu na jejich kvalifikaci.

Komplikovaným, nestejně a nerovnoměrně provedeným odstupňováním platů z důvodů alimentačních vnesen byl do systému platového další nepříznivý moment jednak tím, že ustoupila ještě více do pozadí zásada honorování práce, jednak pak proto, že úřednický postup, jenž stal se již zavedením časového postupu nerovnoměrným, ježto rozdíl platu mezi jednotlivými hodnostními třídami jest poměrně značný ve srovnání s rozdílem mezi jednotlivými stupni téže hodnostní třídy, děje se následkem nestejnoměrného zvyšování alimentačních příspěvků ještě nepravidelněji.

To co bylo řečeno o úřednících, platí stejnou měrou také o soudcích. Zde projevily se nepříznivě účinky rozšíření časového postupu stejně jako u úředníků. Pokud jde o profesory a učitele na středních, průmyslových, zemědělských a jiných odborných školách, nemohl se nepříznivý účinek automatického postupu zejména v ohledu služebním projeviti tak, jako u úředníků, neboť u profesorů a učitelů je automatický postup vhodným podkladem platového systému již proto, poněvadž jejich služební výkon zůstává zpravidla nezměněn, takže nelze na ně zásadně aplikovati systém platového postupu povýšením na vyšší služební místa, jako tomu je ve službě administrativní. Přes to však i zde automatickým zdefinitisováním bez ohledu na volná místa a přizpůsobením platového postupu úřednickému schematu, jakož i uplatněním systému alimentačního vznikly nesrovnalosti, jichž odstranění je nejvýše žádoucí.

Obdobně jako u úředníků se vyvíjely postupové a platové poměry i v kategoriích pragmatikálních zaměstnanců nezařaděných do hodnostních tříd. Již při srovnání nynějších požitků zřízeneckých a podúřednických s platovými stupnicemi předválečnými jest na první pohled nápadné neobyčejné sblížení v honorování zaměstnanců nižších. a vyšších kategorií, neboť dnes rozdíl v požitcích zřízence a podúředníka jest tak nepatrný, že jest hospodářsky téměř bez významu. K tomu přistupuje, že při jmenování zřízenců podúředníky podle zákona z 24. března 1920, č. 221 Sb. z. a n., nenastala zpravidla žádná změna ve služebním výkonu a jsou tedy namnoze zaměstnanci zastávající funkce zřízenecké honorováni stejně jako zaměstnanci na místech, pro něž se vyžaduje větší zručnost a důvěryhodnost a s nimiž je spojena i větší zodpovědnost. Tyto nesrovnalosti vyniknou zvláště v hospodářství podnikovém, kde jsou jimi poškozováni nejen zaměstnanci sami, nýbrž i velmi trpí zájmy provozu. Není zajisté na místě, jsou-li ku příkladu honorovány zodpovědné služební výkony spojené případně i s nebezpečím života podle stejných zásad jako obyčejná zřízenecká služba vykonávaná v kanceláři.

Ale i v jiných kategoriích zaměstnaneckých, na př. u kancelářských oficiantů, nevyhovuje nynější platová úprava požadavku spravedlivého hodnocení výkonu, poněvadž vylučuje lepší honorování sil zdatnějších.

Po stránce formální znamená nynější platový systém pro svou komplikovanost, nepřehlednost a nestejnoměrnost nepřiměřené zatížení jak pro personální agendu správní, tak zejména i pro likvidatury požitků.

Snahou nového platového systému musí proto býti, aby podržel sice to, co jest na dosavadním systému dobrého, totiž, aby zaměstnanci zaručen, byl přiměřený postup a konečný plat, i když by nedosáhl místa výše kvalifikovaného, vyvaroval se však vad, které mělo za následek spojení časového postupu se systémem honorování podle významu místa.

K bližší orientaci připojují se

1. tabulky I. až VII. z nichž jsou patiny způsob a vývoj úpravy platových poměrů zaměstnanců, na které se zákon přímo vztahuje (pragmatikálních úředníků, zřízenců, soudců, státních osob učitelských, četnických a vojenských gážistů), a to v době od roku 1914 až do konce roku 1925,

2, tabulky VIII. A, B, C o počtu a rozvrstvení státních zaměstnanců (stav z 30. června 1924).

Rozhlédneme-li se po úpravách hmotných poměrů státních zaměstnanců z poslední doby v cizích státech, seznáme především, že systém alimentační, jejž si vynutily mimořádné válečné a poválečné poměry, ustupuje stále více do pozadí. Setkáváme se proto v jednotlivých úpravách již toliko více méně se zbytky jeho ve formě různých přídavků drahotních, hospodářských, konjunkturních, regulačních, rodinných atd., jimiž se béře ohled na ta, že hospodářské poměry ve většině tátů nejsou dosud tak stabilisovány, aby dopouštěly úplný návrat ku předválečné zásadě odměny výhradně za práci.

Stopy alimentačního principu zůstávají patrny v jednotlivých úpravách větší či menší věrou podle toho, jak pokročila hospodářská konsolidace příslušných států. Některé státy náhlý dokonce k systému odměny t. zv. pohyblivé, t. j. odvislé automaticky od změn cenových poměrů vyjádřených pohybem cenového indexu. Nejdále šlo v tomto ohledu Polsko, kde pohyblivým jest celý plat zaměstnancův. V Belgii naproti tomu zůstává pohyblivou toliko část platu a v Dánsku se mění poule cenového indexu jen drahotní a konjunkturní přídavek.

Systémy pohyblivé mzdy (ať zplna, či jen z části) znemožňují přesné a spolehlivé preliminování osobních nákladů. Kromě toho sluší uvážiti, že stát nemá zpravidla na druhé straně možnosti, aby stoupne-li automaticky zvýšením cenového indexu (které ostatně ani nemusí býti vždy důsledkem změny celkových hospodářských poměrů) plat zaměstnanců a tím i celkový osobni náklad, mohl zároveň zvýšiti i svoje příjmy a opatřiti tak nezbytnou úhradu. Automatická regulace mezd a platů přináší však s sebou též pokles kupní síly peněz a inflaci.

Nové platové systémy jsou zpravidla budovány na zásadě hodnocení buď předběžného vzdělání či pracovního úkonu, anebo kombinují obojí princip navzájem. Co do způsobu uplatnění těchto vůdčích zásad se jednotlivé soustavy rozcházejí, přece však možno konstatovati v celku trojí základní vzor.

V některých státech (na př. Švýcarsko, Německo, Polsko, Bulharsko) se vyskytuje jednotné platové schema (o větším či menším počtu stupňů nebo stupnic), společné pro všechny zaměstnanecké kategorie, při čemž ovšem jednotlivé z nich počínají a končí různým platovým stupněm (různou platovou stupnicí).

Při těchto systémech hlavní problém spočívá v tom,,aby nalezen byl vhodný odstup mezi jednotlivými kategoriemi stanovením přiměřené počáteční a konečné platové stupnice pro každou z nich, při čemž se nelze ovšem vyhnouti tomu, že některé stupnice (třeba jen částečně) zůstávají společnými pro více kategorií.

V jiných státech (na př. Belgie, Francie) jest naopak stanoveno služné pro každou hodnost (funkci, úřad, služební místo atd.) zvláště. Tento způsob má přirozeně v zápětí značnou pestrost a složitost, ba dokonce i nepřehlednost úpravy.

Konečně některé platové úpravy (na př. Italie, Rakousko) spočívají na systému hodnostních nebo služebních tříd.

Kombinovaného způsobu se přidržel jugoslávský zákon z 24. července 1923 tak, že vedle stupnice služného společné pro tu kterou kategorii (liší se podle předběžného vzdělání) rozeznává ještě zvláštní stupnici t. zv. přídavkového platu, v níž dochází výrazu zásada hodnocení pracovního úkonu.

Princip časového postupu nebo dokonce časového povýšení zůstává zjevem celkem ojedinělým. Setkáváme se s ním na příklad v Rakousku, ač i tu proti předešlému stavu byl jeho rozsah omezen. V ostatních státech je pravidlem toliko platový postup uvnitř platových skupin nebo tříd, kdežto přestup do vyšší platové třídy nebo skupiny děje se výhradně jmenováním. Ve většině států je toto povyšování vázáno výhradně na místa systemisovaná buď státním rozpočtem nebo zvláštním zákonem. Způsob a rozsah systemisace se zpravidla v určitých časových obdobích reviduje.

V dalším budou nastíněny stručně základní zásady platových úprav v některých čelnějších státech. Podrobnosti lze nalézti v článcích uveřejněných ve Věstníku ministerstva vnitra z r. 1925 (číslo 2.-9.).

Nová úprava platových poměrů spolkových zaměstnanců byla provedena zákonem z 18. července 1924, č. 245 BGBl. V podstatě se jeví jako kombinace zásady hodnocení pracovního výkonu se zásadou hodnocení předběžného vzdělání a spočívá na systému služebních tříd. Nová úprava klade hlavní váhu na individuelní odměnu, ponechávajíc v platnosti jako zbytek dřívějšího alimentačního principu jen nízké rodinné přídavky.

Zákon se vztahuje na všechny spolkové zaměstnance (čítajíc v to zaměstnance pošt, telegrafů a telefonů) s výjimkou dělníků a osob, jichž služební poměr jest upraven individuelní smlouvou nebo které jsou přijímány jen na omezenou dobu nebo pro přesně určené práce, a konečně osob, pro něž spolková služba jest jen vedlejším zaměstnáním nebo které nejsou ve spolkové službě plně zaměstnány. Liší se 6 kategorií: 1. úředníci všeobecné správy, 2. soudcové a úředníci státních zastupitelstev, 3. učitelé a úředníci školského dozoru, 4. stráž, 5. příslušníci spolkového vojska a 6. úředníci tabákové režie, státní tiskárny a Wiener Zeitung.

Systém platný pro úředníky všeobecné správy se blíží v celku úpravě provedené služební pragmatikou z r. 1914, liší se však od ní hlavně tím, že se nečiní rozdílu mezi úředníky a zřízenci a že na místo skupin časového postupu spočívajících výhradně na předběžném vzdělání nastupují pracovní skupiny (Verwendungsgruppen) kladoucí váhu v prvé řadě na služební použití zaměstnancovo.

Zaměstnanci všeobecné správy se dělí na 8 pracovních skupin. Podle zařaďovacího plánu k zákonu připojeného možno služby včleněné do jednotlivých skupin označiti zhruba takto:

Skupina 1.: jednoduchá pomocná služba (nádenické a manuelní práce - hlavně bývalí výpomocní a úřední zřízenci)

Skupina 2.: pomocná služba (sluhové, dozorci, nekvalifikovaní manipulanti - hlavně bývalí výpomocní a úřední zřízenci),

Skupina 3.: kvalifikovaná (odborná) pomocná služba (řemeslníci, šoféři, sluhové na místech předpokládajících určitou důvěru),

Skupina 4.: vyšší odborná pomocná služba (laboranti, daňoví exekutoři, soudní vykonavatelé),

Skupina 5.: kancelářská služba,

Skupina 6.: odborná služba (dozorčí úředníci u berních úřadů, správcové berních katastrů, manipulační úředníci telefonní, lesní dozorčí personál, účetní a knihvedoucí živnostenských učilištích a ústředních ústavech atd.),

Skupina 7.: správní a jí na roveň postavená služba (účetní, celní, pokladní, střední techničtí úředníci),

Skupina 8. vyšší správní, technická, vědecká a jiná odborná služba.

Pro zařadění do jednotlivých skupin mohou býti podle rozhodnutí spolkové vlády směrodatny předběžné vzdělání neb odborný výcvik, po případě obojí. Jako předpoklad pro zařadění do 8. pracovní skupiny stanoví záhon výslovně úplné středoškolské a vysokoškolské vzdělání.

Definitivnímu ustanovení předchozí zásadně přípravná služba, která trvá 2 roky. Čekatelé moji charakter úředníka, misí míti nejméně 18 let věku a přijímají se vždy pro některé služební odvětví určité pracovní skupiny, ovšem jen v mezích uprázdněných míst.

Uvnitř pracovních skupin člení se úředníci podle služebních tříd, jichž stanoví zákon v celku 10. Služební třídy VIII. až I. odpovídají dřívějším hodnostním třídám XI. až IV., kdežto pro zaměstnance dříve do hodnostních tříd nezařaděné jsou vyhrazeny služební třídy X. a IX. Postup do vyšších služebních tříd uskutečňuje se buď uplynutím stanovené doby (časové povýšení a časový postup) nebo volným povýšením na systemisované místo.

Počet míst každé pracovní skupiny a služební třídy se určuje každoročně spolkovým rozpočtem odděleně podle správních a služebních odvětví. Propůjčení místa, o něž není uvedeným způsobem postaráno, jest právně bezúčinné.

Při sestavování systemisačního plánu (Stellenplan) přicházejí v úvahu pro jednotlivé skupiny tyto služební třídy:

Služební příjem úředníků tvoří

a) služné,

b) místní přídavek, vedle toho se přiznávají

c) rodinné přídavky (dětský a domácností).

Služné se určuje služební třídou, v níž úředník jest nebo jejíhož platu dosáhl, a platovým stupněm této služební třídy.

Místní přídavek se různí podle 3 tříd (podle počtu obyvatelstva, A: 15%, B: 12% a C: 8% služného).

Přídavek dětský se poskytuje zásadně úředníku (čekateli) na každé dítě, které podle platných předpisů mělo by nárok na zaopatřovací platy, je mladší 21 roků a není zaopatřeno. Přídavek činí 60 šilinků ročně a není započitatelný pro výměru pense. Výjimečně může býti tento přídavek za určitých předpokladů přiznán na vlastní manželské děti starší 21 let nebo na nevlastní manželské či přijaté, po případě vlastní nemanželské dítě.

Domácnostní přídavek ve výši 60 šilinků ročně se poskytuje ženatým a dále vdovcům s nárokem na dětský přídavek nebo jej nahrazující výpomoc.

Postup do vyšších platů se děje volným povýšením (výhradně na volné systemisované místo), časovým povýšením a časovým postupem.

Časové povýšení sahá v pracovní skupině 1. až do IX., v pracovní skupině 2.-4. až do VIII. v pracovní skupině 5.-7. až do VII. a v pracovní skupině 8. až do VI. služební třídy inclusive. Rozsah časového postupu je v 1. a 2. pracovní skupině stejný, ve skupině 3. až 5. o 1 a ve skupině 6.-8. o 2 služební třídy větší než rozsah časového povýšení. Lhůty časového povýšení i postupu jsou celkem přizpůsobeny lhůtám služební pragmatiky.

Platu nejvyšší služební třídy dosažitelné časovým postupem dosahuje úředník (čítajíc v to dvouletou přípravnou službu):

Postup do vyššího platového stupně příslušné služební třídy se děje vždy po 2 letech, nikoliv však průběžně, nýbrž podle doby ztrávené v platu té které služební třídy a není co do počtu stupňů omezen, takže úředník, který dospěl nejvyšší služební třídy časovým postupem v jeho skupině dosažitelné, může v této služební třídě postupem v platových stupních dosáhnouti příjmu, který se rovná platu nejblíže vyšší služební třídy nebo jej dokonce i přesahuje.

Přestup do vyšší pracovní skupiny se děje propůjčením služebního místa této skupiny a je přípustný jen tehdy, vyhovuje-li úředník všem podmínkám stanoveným pro nabytí takového místa.

Soudcové (a stejně i úředníci státních zastupitelstev, pro něž platí celkem stejná úprava jako pro soudce) nejsou zařaděni do služebních tříd, nýbrž služné jejich se zvyšuje automaticky vždy po 2 letech. Soudcové se zvláštní soudcovskou funkcí obdrží vedle služného soudcovský přídavek odstupňovaný podle významu soudcovské funkce, který v některých případech po určité době v téže funkcí ztrávené automaticky stoupá a tvoří vedle služného základ pro výměru místního přídavku. Rodinné přídavky se poskytují obdobně jako u správních úředníků.