A teď mám za to, že se musím ještě
vrátiti k vývodům pana kol. Hrdiny,
který zde mínil, že se Československo
může zaopatřením válečných
poškozenců před veškerou cizinou chlubiti.
K tomu patří velmi mnoho odvahy, aby se to zde vyslovilo.
Něco takového může, velectění
pánové a dámy - a jest to mé naprosté
přesvědčení - říci jenom
ten, kdo nevidí za plot Československa. (Posl.
Pohl [německy]: Někdo, kdo chodí v Československu
jako slepý!) Zcela správně, může
to říci jenom ten, kdo chodí v Československu
jako slepý. Neboť, kdo se podíval jen jednou
přes tento plot, tomu nemohlo ujíti, že na
př. v malém, chudém Rakousku byly zákony
o válečných poškozencích desetkráte
novelisovány a dnes opět jsou před jedenáctou
novelisací. Nemohlo panu kol. Hrdinovi naprosto
ujíti, že před nedávným časem
bylo v Bulharsku na péči o válečné
poškozence věnováno 50 milionů lvů,
a nemohlo mu přece ujíti, že v celé
Evropě byly zákony o válečných
poškozencích upraveny podle časových
poměrů jen v Československu nikoliv. Snad
tyto vývody panu kol. Hrdinovi nepostačují,
abych ho přesvědčila, chci se tedy o to pokusiti
několika autentickými číslicemi, jež
mohou býti kdykoli přezkoušeny.
Plná invalidní renta činí v Rakousku
67% průměrné mzdy nevyučeného
děIníka nebo 44% dělníka vyučeného;
v Belgii 149%, nebo 101%, v Bulharsku 100%, nebo 53%, v Československu
42%, nebo 26%. Snad ještě jiné srovnání.
Kdežto na př. si může 100% invalida nakoupiti
v Rakousku 149, v Anglii 493, v Belgii 364, v Německu 356
košů zásob za svůj důchod, může
invalida v Československu koupiti za svůj důchod
pouze 95 košů zásob. Totéž by se
dalo doplniti statistikou o pobírání renty
u vdov, sirotků atd. Mám za to, že tyto číslice
úplně postačují.
Avšak ještě dále. Řekla bych ráda
panu kol. Hrdinovi: Co pak mu ušlo, že na protest
proti špatnému zaopatření válečných
poškozenců konala se 1., 2. a 3. března t.
r. v Praze mezinárodní konference, na níž
bylo konstatováno, že zaopatření válečných
poškozenců v Československu jest na posledním
místě? K ministerstvu byly vyslány deputace,
zaslány dopisy: všecko marně! U vládních
stran jakoby kázali hluchým. Není divu, velectěné
paní a pánové, vešla-li do příbytků
válečných poškozenců největší
bída, řádí-li tam podvýživa,
tuberkulosa a jiné nemoci. K tomu přistupuje, že
válečným poškozencům byl uloupen
ještě poslední zbytek naděje, že
byl přijat finanční zákon - další
zločin nynějších měšťáckých
stran - který znemožňuje, aby byla válečným
poškozencům poskytnuta jakákoli podpora obcemi.
Přihodilo se již, a to nezřídka, zvláště
tam, kde spravovali obec socialisti sami nebo částečně,
že se pomocnou rukou zakročilo, že se dály
pokusy, aby se aspoň největší bída
a největší nouze válečných
poškozenců zmírnily přispěním
obcí. Tato cesta jest na příště
obětem války uzavřena.
A jak se zachází s československými
válečnými poškozenci, kteří
žijí v cizině? K tomu dovolte mi říci:
Především konstatuji, že váleční
poškozenci, žijící v cizině, musí
trpěti strašlivým byrokratickým formalismem.
Žádají-li někde nebo někdy u
některého českého úřadu
nějaký doklad, je to pravá křížová
cesta, ale nejen pravá křížová
cesta, nýbrž opatření takového
dokladu stojí mnoho peněz a mnoho času. Žádejte
jen na našich úřadech průkaz své
státní příslušnosti, a toho v
cizině potřebujete, musíte ihned mezinárodní
poštovní poukázkou zaslati okresním
úřadům v Československu 30 Kč.
Žádá-li dívka průkaz k sňatku,
musí za tento průkaz zaplatiti 230 Kč. Žádají-li
váleční poškozenci, žijící
v cizině, o pas, pak stojí 200 Kč. A všecko
stojí mnoho peněz, neboť vůbec se nepřihlíží
k jejich strašlivému sociálnímu postavení.
Jsou vystaveni i šikanování. Tak požadují
zemské úřady s pohrůžkou, že
důchod bude odňat, aby váleční
poškozenci do konce měsíce března oznámili
své příjmové poměry. V zemských
úřadech nejsou přece ani tak neobeznámeni
se světem, aby nevěděli, že hospodářsky
nesamostatně pracující nemohou tyto výkazy
dostati před červnem nebo červencem, poněvadž
ve většině velkých podniků se
dělá bilance a inventura teprve v prvních
ročních měsících. A u hospodářsky
samostatných je tomu rovněž tak, nemohou tyto
výkazy o příjmu zaslati v dané lhůtě,
poněvadž finanční úřady
dají k disposici tyto výkazy teprve v měsíci
červnu. K tomu se však nepřihlíží
a výkazy se bezohledně vyžadují do konce
března.
Jinak se to má ovšem se sociální péčí
o československé válečné poškozence
žijící v cizině, přijdou-li na
př. jednou do Prahy. Prosím, aby nevzniklo nedorozumění,
myslete si slova sociální péče v uvozovkách.
19. března t. r. přijela ze Saské Kamenice
do Prahy deputace. Měla přednésti všecky
ty stížnosti, jež jsem proslovila, v různých
úřadech a ministerstvech. "Péče
v pravdě nedala důvodu k dalším přáním".
Dají si práci, aby popřáli československému
invalidovi žijícímu v cizině doprovodu
a péče, chtěli mu ukázati proslulé
domy hlavního města Prahy, zvláště
budovu policejního presidia a tak se stalo, že když
deputace došla do ministerstva zahraničních
věcí, byla přijata policejním úředníkem.
Policejní úředník vyzval vůdce
deputace, invalidu Gustava Zahna, nynějšího
předsedu Svazu válečných poškozenců
v Německu, aby se s ním ihned odebral do policejního
presidia. Když přišel do policejního presidia,
byl tento válečný poškozenec podroben
velmi trapnému výslechu, který netrval méně
než 2 hodiny. Ujišťoval opětovně
svojí nevinou a pokoušel se dokázati, že
není proti němu podezření. Když
se o tom přesvědčili, byl propuštěn.
Ne však bez doprovodu, neboť až do odjezdu vlaku
byl Gustav Zahn doprovázen nepřetržitě
jedním policejním úředníkem.
Přirozeně neměla deputace výsledku,
přirozeně byly vyhozeny peníze, které
musili váleční poškozenci s bídou
a nouzí a za strádání sehnati, přirozeně,
pánové a dámy, byl následek tohoto
výslechu a zatčení nervový otřes,
který utrpěl Předseda Svazu válečných
poškozenců. Je to neslýchaný postup
československých úřadů. Protestuje-li
se proti takovým neslýchaným případům
a brání-li se proti tomu sami českoslovenští
váleční poškozenci žijící
v cizině a pozvedají oprávněné
protesty, posílají nám dopisy a interpelace,
jsou trestáni. Vyhlásí se proti nim výluka.
Výluka také platí pro Svaz válečných
poškozenců v Saské Kamenici až dodnes.
Dali jsme si veškerou práci, intervenovali a interpelovali
jsme a vážili každou cestu, aby tato výluka
byla zrušena, ale všecko nadarmo. "Trest musí
býti, poněvadž se od něho očekává
polepšení." To jest zásadou měšťáckých
stran a vlády.
Nyní bych se ráda pustila do jednotlivých
zákonných ustanovení, spíše do
jednotlivých účinků zákonných
ustanovení. V žádném státě
není rozdílu mezi hospodářsky samostatnými
a hospodářsky nesamostatnými válečnými
poškozenci. To zůstalo opět vyhrazeno jen Československu.
Že byla tato předloha opět sněmovně
předložena, jest zřetelným znamením
mravního úpadku měšťáckých
stran, neboť příčí se - ani se
nemohu jinak vyjádřiti každému mravnímu
pojmu. Vidno, s čím již předem počítají.
Míní, že musí lidi přiměti
k tomu, aby zatajovali příjmy, sice by nemohli za
žádných okolností předložiti
sněmovně takovou předlohu, aby byla prodloužena.
V poslední době zemské úřady
vydaly nařízení okresním úřadům,
četníkům a všem ostatním zjišťovacím
orgánům, aby vyšetřili hospodářské
poměry válečných poškozenců.
Co to znamená? Pokoušejí se vyšetřiti,
zdali některý válečný poškozenec
nepřekročil mezitím hranici příjmu.
I to jest kapitolou pro sebe! Stanovení branice příjmu
neexistuje v žádném státě vyjímajíc
Německo, avšak tam také jen odstupňováno.
Tato šetření se provádějí
přísně a běda, překročil-li
někdo hranici. K tomu přistupuje i to neuvěřitelné,
že do této hranice příjmu nezapočítává
se jen příjem válečného poškozence,
nýbrž i příjmy příslušníků
rodiny, kteří s ním žijí ve společné
domácnosti. Prakticky může nastati tento případ.
Válečný poškozenec vydělá
ročně 8000 Kč jako nesamostatně výdělečně
činný. Jeho dvě dospělé děti
vydělají po 2000 Kč ročně.
To činí dohromady 12.000 Kč, přesahuje
tudíž hranici nejvyššího příjmu,
důchod se tudíž v tomto případě
válečnému poškozenci odejme. Nikdo se
netáže, může-li válečný
poškozenec svoje dvě děti, které každé
má 2000 Kč příjmu, vydržovati.
Nikdo se netáže, jak tato rodina může
žíti a existovati. Strohost zákona diktuje
a tak sejí používá. Strašlivou
kapitolou jest požadování přeplatků
důchodu nazpět. Postupuje se tu zcela rigorosně.
Tam, kde se neprohlásí dobrovolně, že
člověk jest ochoten tyto přeplatky navrátiti
při nejmenším ve splátkách, zakročí
se zabavením. V rozpočtovém výboru
mluvil kol. Rýpar o této otázce naprosto
ironicky a cynicky a mínil, že prý to se zabavováním
není tak hrozné, že prý se to maluje
příliš černě a doslovně
prohlásil: "Kde nic není, ani smrt nebere".
Uváděl také jeden příklad,
v němž prokázal, že sám intervenoval
v jednom případě, kde neměl válečný
poškozenec více než 2 kuřata a nepatrný
majetek. Zabavení bylo prý odvoláno. Nu,
můžeme panu kol. Rýparovi ukázati
jiné příklady, kde válečný
poškozenec neměl v majetku ani 2 kuřata a malou
usedlost. Důkazy máme v ruce a můžeme
je každému ukázati kdykoli a kdekoli, že
bylo dokonce zabaveno nářadí invalidovo,
že byly zabaveny židle, stoly, obrazy, zrcadlo, ba dokonce
v jednom případě šicí stroj ženy,
jež měla na starosti 6 nezaopatřených
dětí. Kde nic není, ani smrt nebere, mínil
posl. Rýpar. Můžeme ho však přesvědčiti
o tom, že se válečným poškozencům
béře všecko, i to poslední, že
pro ně nemá nikdo srdce a že se postupuje bezohledně.
A nyní, pánové a dámy, k otázce
zcela jiné, která však přece souvisí
s tím, co bylo dosud řečeno. Další
truchlivou kapitolou jest promeškání dané
lhůty. Již velmi často jsme s tohoto místa
žádali, aby se již jednou stanovilo zákonem
prodloužení lhůty, aby měli možnost
všichni ti, kdož neohlásili svůj nárok
na důchod včas, ještě tak učiniti.
(Posl. Hackenberg [německy]: Kdo byli tak slušní,
že jej ohlásili mnohem později!) Ano, jest
to snad jedna z nejdůležitějších
kapitol, na niž jsem byla zde výkřikem upozorněna.
(Posl. Blatná [německy]: Nejchudší
z chudých musí to odpykat!) Dvě otázky
zde hrají velikou úlohu, vedle ještě
jiných rozličných otázek. Za prvé,
co na mne kolegyně Blatná zvolala, že
to jsou nejchudší z chudých, staří
lidé, kteří bydlí kdesi na vesnici,
kteří po celý rok nepřijdou do města,
jimž nikdo neporadí, často sami neznalí
čtení a písma, takoví lidé
promeškali lhůtu a když na to přišli,
bylo již na přihlášku pozdě. A
druhá otázka, kterou na mne vykřikl kol.
Hackenberg, jest rovněž důležitá.
Bylo mnoho příliš slušných válečných
poškozenců, kteří musí nyní
svoji slušnost zaplatiti tím, ze se jim nepřizná
důchod pro promeškání lhůty.
Byli tehdy ještě schopní práce - myslím,
že to bylo také myšlenkou kol. Hackenberga
- věřili, že budou moci si udržeti schopnost
práce a že budou moci se zříci důchodu,
jenž přec jest bez toho tak skrovný a jehož
dosáhnouti vyžaduje nekonečné námahy.
Nehlásili se. Ale pak přišel čas, kdy
se jejich pracovní schopnost snížila, a tu
bylo pozdě. Dovolte mně to ukázati na dvou
příkladech.
Před několika dny přišel ke mně
do bytu válečný poškozenec, mající
amputovanou nohu, a prokázal mně, že v době
do 1923 - 31. prosince 1923 uplynula přec lhůta
k přihlášce byl ještě schopný
práce. Obě nohy mu omrzly a jednu nohu musil si
dát amputovati. Přes to, že měl jen
jednu nohu, věnoval se dále svému povolání.
Před několika dny však přišel ke
mně s pláčem - a musím říci,
že to znamená mnoho, jestliže muž pláče
- a prohlásil mně, že musí jeti do Prahy
a dát si amputovati i druhou nohu. To znamená pro
něj, že vůbec nikdy nemůže vykonávati
svoje dřívější povolání.
Vše, co podnikl již po prvé operaci, aby dosáhl
důchodu jemu nepochybně patřícího,
bylo marné. Řekla jsem mu, aby donesl průkaz,
ze mu nohy omrzly. Snad se nám přece podaří
zaopatřiti mu důchod. Avšak začínám
o tom již skoro pochybovati, poněvadž jsem sama
teprve před několika dny zažila, že důchod
nepatří ani slepým, kteří promeškali
lhůtu. V Československu jsou tři slepé
oběti války. Ony a jejich organisace se pro ně
namáhají, aby jim zaopatřily důchod.
Slepým zůstává však pan ministr
Šrámek a slepými zůstávají
všechny vládní strany, nechtějí
viděti velikou bídu těchto lidí, jak
se zdá, není jim nic po ní. Vždyť
nechrání ani blaha svých podřízených,
jak to tak krásně říkávají,
nýbrž chrání státní pokladnu.
O veliké bídě válečných
slepců dalo by se mnoho říci. Ale snad bych
při tom upadla v chybu, že bych se příliš
dala unésti citem.
Jiný, naprosto neuvěřitelný případ.
Válečný poškozenec měl prostřelenou
hlavu. Hned po válce odebral se do Německa, aby
se tam mohl věnovati svému povolání
jako elektrotechnik. Po několika měsících
přišel do blázince. R. 1920 byl z blázince
propuštěn a jel ihned z Hamburku do Ústí,
aby ohlásil svůj nárok na důchod.
O několik měsíců později se
záchvat opakoval a on byl dodán do ústavu
choromyslných do Beřkovic. R. 1926, tedy, kdy byla
lhůta již dávno prošlá, byl tento
člověk z blázince propuštěn a
jeho nárok nechtějí uznati, poněvadž
prý promeškal lhůtu, přes to, že
bezvadně prokazuje, že se hlásil. Podpisem
obecního strážníka, který měl
službu v době, kdy se hlásil, a druhým
kolegou prokazuje, že jeho přihláška byla
učiněna v čas. A přes to se neuznává.
Proč? Nemají tyto spisy! Nemají snad tento
spis proto, poněvadž se v prvních letech ztratily
tisíce spisů a tím trpí dnes ještě
tisíce válečných poškozenců.
Vdova, žijící ve společné domácnosti
s mužem, není oprávněna bráti
důchod. Tak zní paragraf zákona. Jak se však
ve skutečnosti vykládá! Dochází
ke zcela komickým případům. Najednou
se vdově zastaví důchod. Později se
jí dostane vysvětlení: Žijete s jedním
mužem ve společné domácnosti nebo -
jak se ve spisech vždy krásně praví
- v konkubinátě. Potom se ukáže, že
tato vdova není vůbec vdovou, nýbrž
již předkem, snad babičkou, a že u ní
bydlí šestnáctiletý školák.
Přiházejí se i případy obrácené.
Mladší vdova pronajala svůj pokoj docela starému
muži jako podnájemníku a odnímá
se jí důchod, poněvadž se z toho konstruuje
rodinné nebo manželské spolužití.
K tomu potřebuji říci jenom jedno: Že
si tyto vdovy berou podnájemníky, dlužno vyvozovati
z toho, že nemohou samy platiti činži a proto
musí se nějak poohlédnouti po výpomoci,
aby si usnadnily živobytí a starosti.
Jinou kapitolou jsou sociálně lékařské
přehlídky. Takových jsou přirozeně
tisíce, poněvadž se od nich očekává
úspora pro státní pokladnu. Dostane-li takový
válečný poškozenec na př. od
soukromého lékaře potvrzení, že
je z 80 nebo více procent ku práci neschopným,
může se mu přihoditi - tyto případy
nejsou ojedinělé - že jej úřední
lékař neuzná s 80 nebo 70, nýbrž
jen s 15% a máme případy, kdy invalida, který
byl uznán s 15% pak totiž nemá více
na důchod práva - zemřel za několik
dní. Zcela bezohledně, svévolně a
nespravedlivě postupuje se při zadávání
tabákových prodejen. Myslím, že veškerá
slova, jichž bych použila, by vás tak nepřesvědčila
o nespravedlnosti jako to, uvedu-li jeden případ.
V Rybářích měli dva společníci
tabákovou prodejnu, jeden z těchto společníků
zemřel, a dnešní společník Hoffmann
snaží se nyní, aby opět dostal za druhého
společníka 100%ního invalidu. Jak vyhlíží
tento 100%ní invalida? Nemá rukou, ztratil řeč,
všecko znečišťuje, jest troskou člověka,
bez pomoci a jedině odkázaný na pomoc druhé
osoby! Jeho žena musí docházeti do továrny
na porculán do Doubí. Časně ráno
odchází a svého muže zavře, aby
jej večer zastihla ve stavu, který se vylíčiti
nedá. Nebylo by spravedlivým, kdyby takový
člověk byl zařaděn jako společník,
aby tak byla aspoň osvobozena žena od své výdělečné
práce, a mohla muže ošetřovati? Ne, místo
toho a přes předchozí ujištění
okresního finančního ředitelství
v Chebu tento invalida nemá dostati prodejnu tabáku,
nýbrž invalida kvalifikovaný méně
procenty (Předsednictví převzal místopředseda
Stivín.), pouze proto, poněvadž jest české
národnosti. Zde je škoda slov (Německé
výkřiky: Vždyť je to pravidlem!), není
to samozřejmě výjimkou, v takových
případech jsme xkrát intervenovali, není
však křiklavějšího případu
než tento a nespravedlnost se nikdy tak neukázala,
jako právě u těchto 100%ních válečných
poškozenců.
Zákon z r. 1920 také praví, že sirotci
mohou míti až do 21. roku právo na důchod,
jsou-li tělesně nebo duševně úchylní
a nemohou sami pečovati o svoji obživu. Právě
teď " než jsem šla na tribunu, dostala jsme
dopis pana ministra Šrámka. Intervenovala jsem
v jednom takovém případě a podala
panu ministru Šrámkovi jako ministru sociální
péče průkazy, že Aloisie Klepschová,
bytem v Ústí n. L., skorem osleplá a do té
míry podvýživou seslabená, že se
nemůže naprosto věnovati výdělku,
jest úplný sirotek a svým poručníkem
jest vydržována z milosti. Prosila jsem pana ministra
Šrámka o příznivé vyřízení
tohoto případu. Byla jsem opatrná a připojila
jsem doklady, ovšem i lékařské vysvědčení,
jež mně pan ministr také nyní vrátil
a kde lékař prokazuje, že tato dívka
jest skorem osleplá, tedy skutečně výdělku
neschopná. Dále jsem ku své intervenci připojila
potvrzení obecního úřadu, že
tato dívka skutečně nemůže vykonávati
nějaké zaměstnání vzhledem
ke skorem úplné slepotě. A co odpovídá
pan ministr Šrámek v delších výkladech:
Dívka prý jest, jak bylo lékařsky
zjištěno, pouze v 65% práce neschopna, prý
je sice velmi silně krátkozraká a trpí
velmi silně podvýživou, přes to však
prý může jíti za výdělkem.
Jest to totéž, jak jsem dříve řekla:
Člověk může ležeti na smrtelné
posteli a lékař jej bude kvalifikovati jen 15%.
Jak to vypadá s charitativní péčí
o válečné poškozence? "Lidové
listy" se chlubí, že v posledních letech
bylo na charitativní péči vynaloženo
přes 83 milionů. Jak to zde tedy vypadá a
kdo dostane výpomoc? Pouze naprosto povolání!
Povolání opět v uvozovkách. Myslím,
že mně bylo tímto výrazem porozuměno.
Příklady jsou nejlepším důkazem
a proto chci opět jeden příklad uvésti.
Válečný invalida Vincenc Augst, bytem v Mladých
Bucích, byl deložován do své domovské
obce Mladé Buky. Domovská obec Mladé Buky
nemá však pro něj bytu a tak strčila
tohoto ubohého válečného poškozence
s jeho ženou a třemi dětmi do stáje.
Tato stáj nemá ani 6 m2. V této
stáji bydlí nyní 6 osob a v této stáji
před nedávnem jeho žena porodila. Dopis, který
nám píše, jest výkřikem bídy
a voláním o pomoc, jest výkřikem na
záchranu jeho dětí. Zachraňte čtyři
mé děti ve stáří od půl
do osmi a půl roku. A jako důkaz, jak jest tento
otec pečlivý a jak mu leží blaho a bolest
jeho dítek na srdci, posílá obrázek
svých dítek, který vám zde ukazuji.
Kdo tento obrázek spatřil, bude moci dojista vyčísti
z obličejů chudobu a podvýživu, bude
však také moci viděti, jak pečlivě
se rodiče starají o své dítky. A co
se děje nyní? Tento válečný
poškozenec podá žádost ministerstvu sociální
péče, v níž žádá,
aby dostal 5000 Kč jako zálohu nebo půjčku,
aby si mohl za obydlí adaptovati vyřaděný
železniční vagon. Co dělá nyní
ministerstvo sociální péče? Odepíše
válečnému poškozenci a upozorní
ho, že taková podání nepatří
ministerstvu sociální péče, nýbrž
zemskému invalidnímu úřadu, jinak
nechť tento invalida nedopisuje přímo ministerstvu
sociální péče, nýbrž vždy
prostřednictvím okresního úřadu.
Dále mu oznámili, že zemský invalidní
úřad byl vyrozuměn, aby jeho věc co
nejrychleji vyřídil. Co znamená rychlé
vyřízení? Když jsem zakročila
v zemském invalidním úřadě,
prohlásil mně referent, že se nedá v
tomto případě nic dělat. Proč
nám přidělilo ministerstvo sociální
péče tento případ?, byla jeho otázka.
Ministerstvo přece vědělo, že zemský
invalidní úřad nemůže těchto
5000 Kč poskytnouti jako zálohu proto, poněvadž
invalida jest pouze ve 20% práce neschopný a takové
zálohy mohou dostati toliko 40%ní invalidé.
Aby tedy ministerstvo nemělo viny, převalí
tento případ na zemský invalidní úřad,
který má uplésti provaz na krk této
šestičlenné rodiny. Pokusím se potom
jíti zpět a panu ministrovi sociální
péče spis vrátiti, neboť referent zemského
invalidního úřadu mne na to upozornil, že
jenom panem ministrem a se souhlasem pana ministra sociální
péče může býti v takových
případech poskytnuta půjčka.
Pro takové případy, páni a dámy,
by musil býti vytvořen fond, a již dnes vám
ukážeme, kde byste měli prameny příjmů
pro takový fond. Víme, že na př. při
dosažení biografní licence musí býti
placeny poplatky. Před nedávným časem
jsme podali interpelaci panu ministrovi soc. péče
a tázali se ho, co se vlastně s těmi penězi
děje, jež jsou přece snad myšleny pro
válečné poškozence. Odpověď
pana ministra soc. péče byla právě
tak krátká jako obsahem bohatá. Zní:
"Částky, které odvádí
majitelé biografních licencí z čistého
zisku tohoto podniku úřadům pro péči
o válečné poškozence, jsou zařaděny
ve státním rozpočtu v kap. XVII, tit. 4 jako
řádné státní příjmy
a účtují se v těchto položkách
také jako řádné státní
příjmy. Proto zemské úřady
pro péči o válečné poškozence
nepoužívají částek odvedených
jim majiteli biografních licencí a nemohou vybranými
částkami disponovati." Dovolte mně k
tomu připojiti pouze jednu větu, která vše
osvětlí jako blesk. Pod záminkou humanity
se mámí z lidí peníze. A přece
bylo by to povinností vládních stran, jimž
nikdy nechybělo slibů, aby válečným
poškozencům zajistily při nejmenším
snesitelný život. Váleční poškozenci
nežádají naprosto milostí. Také
odmítají každou soustrast. Jim neprospívají
naprosto slova útěchy, nýbrž chtějí
viděti skutky. A volá-li se po těchto skutcích,
jestliže se mluví vládním stranám
do svědomí, pokud si ještě takové
zachovaly, dostane se vždy jedna a táž odpověď:
Ano, my bychom velice rádi pomohli, nejde to však,
pro tyto výdaje není úhrady. "Není
úhrady," stalo se již heslem. Skutečně
se však nikdo nedotazoval, je-li zde nějaká
úhrada, když byla schválena kongrua, nikdo
se naprosto neptal po úhradě, když šlo
o zvýšení pensí generálů
a jejich vdov. Naopak, když se protestovalo proti neoprávněnému
zvyšování, prohlásil s tohoto místa
zpravodaj posl. Myslivec, že musí býti
v tomto státě právo a spravedlnost. Cukrobaronům
se darovaly miliony korun. Miliony a zase miliony se darovaly
velkobankám a velkoprůmyslníkům. (Posl.
Hackenberg [německy]: A především byl
povolen výzbrojní fond! Několika slovy
se ještě vrátím také k výzbrojnímu
fondu.
Říká se, že banky nedostaly přespříliš.
Dovolte mně, abych ve vší rychlosti přednesla
velmi krátkou, ale všechno pravící statistiku,
jež přináší důkaz, že
miliony a miliony byly strčeny velkobankám a průmyslu
do chřtánu. Darem dostaly: Kolínská
spirituska 1,274.000 Kč, Brožův lihovar 1,908.000
Kč, textilní závody Mauthnerovy 1,283.000
Kč, Inwaldova sklárna 1,274.000 Kč, Západočeské
těžířstvo akc. spol. 1,218.000, česká
banka Union 3,746.000 Kč, Měďárna Čechy
4.700.000 Kč, Anglobanka 4,700.000 Kč, Česká
průmyslová banka 5,700.000 Kč, Cukrovary
Schoellerovy 7,768.000, Sirkárny Solo přes 6,000.000
Kč, Česká eskomptní banka 8,332.000
Kč. A tak by se dala uvésti řada jiných
bank a velkoprůmyslu a seznam by ani pak nebyl ještě
úplným. Žádá-li však chuďas
o 5000 Kč ne jako dar, nýbrž půjčku,
pak není na to peněz.
A nyní mně dovolte, abych reagovala na výkřik
svého kol. Hackenberga, který zvolal: "Na
výzbrojní fond jsou vždycky peníze."
Nejen v užším slova smyslu pro výzbrojní
fond, nýbrž pro militarismus skutečně
lidi vraždící jest vždy nadbytek peněz,
ačkoliv se člověk musí ještě
diviti, slyší-li pana ministra Udržala
naříkati, že nedostává pro militarismus
nic. Stěžoval si na to, že má pro militarismus
k disposici jen 14 68% celkového rozpočtu. Pan ministr
Udržal ví přesně, že má
k disposici více než tuto jmenovanou částku,
nepočítal do toho výzbrojní fond,
zamlčel veškeré ostatní peníze,
které jsou obsaženy ve skryté formě
v různých kapitolách. Vše to dohromady
spočítáno činí dojista, myslím,
že se nemýlím, 20% celkového rozpočtu
na militarismus. Zbraně panu ministru Udržalovi
příliš málo řinčí.
Jest smutnou pravdou a, bohužel, musím to konstatovati
jako dokázanou skutečnost, že válečný
duch není dosud přemožen a že ovládá
ještě statisíce lidí. Dovolte mně,
abych to opět dokázala příklady. Před
nedlouhou dobou vyšlo v českých listech provolání
Společnosti Chelčického, která se
obrací na veřejnost s výzvou a se žádostí,
aby dítky byly vychovávány v duchu míru,
aby se nedávaly dětem k hraní cínoví
vojáčkové a vojenské hračky.
A promptní odpovědí na tuto dojista oprávněnou
výzvu Chelčického společnosti bylo,
že agrární "Večer" ihned spustil
nářek a pokřik a označil tento požadavek
jako sentimentální a slabošský, duchu
češství odporující. Doslovně
píše "Večer": "Nechte jen hráti
české a slovenské děti s cínovými
vojáčky a zbraněmi jako hračkami,
přijde čas, kdy toho budou potřebovati."
A tento čas se připravuje. Minulou neděli
konala se na kbelském letišti letecká slavnost.
Co tu bylo vidět? Návštěva této
letecké slavnosti byla tak veliká, že všecky
pokladny byly vzaty útokem, neboť byla možnost
viděti zvláštní atrakci: byla předváděna
letecká bitva nad Prahou. Letky útočily,
protiletadlové baterie pálily a publikum jásalo
a radostí zuřilo. Dnes v desetiletí míru!
A pan ministr Udržal nabyl odvahy ne k vůli
příjmu, jehož zde bylo docíleno, nýbrž
aby svým vlivem působil na lidského ducha,
a tak již bylo oznámeno, že v nejbližší
době bude asi opět konána letecká
bitva nad Prahou, tentokráte však v měřítku
o něco větším. Druhou atrakcí
má býti zkušební útok s neškodnými
plyny. Bůh uchovej, že by tento plynový útok
na Prahu byl snad uspořádán, aby se lidé
připravili na příští válku,
nikoli, pan ministr Udržal míní, že
se musí obyvatelstvo a průmysl obeznámiti
s ochrannými opatřeními proti leteckým
útokům. Dámy a pánové! Uspoříme
si každý komentář těchto tří
příkladů, jež jsem uvedla.
Dnes nejsou ještě zaopatřeny oběti poslední
světové války a již se opět činí
přípravy k novým válkám.
Kam se podíváme, samá přetvářka,
přetvářka na všech stranách,
bezohledné zacházení! A abychom se opět
vrátili k otázkám, jež nás dnes
zaměstnávají - bezohledné zacházení
s válečnými poškozenci a nestydaté
opuštění vlastních návrhů
klerikály, agrárníky a ostatními stranami
tvoří charakteristikum občanského
bloku. Tímto svým zacházením s válečnými
poškozenci připojil občanský blok ke
svým hanebným jednáním nový
list slávy. Vždyť oni přece tak po tom
toužili, dostati se do vlády, aby nabyli vlivu, aby
pak tímto vlivem pomáhali válečným
poškozencům. Dovolte mně, abych na důkaz
opakovala zcela malou přednášku, kterou měl
posl. Krumper. 1924 na sjezdu válečných
poškozenců v Děčíně. Tehdy
ovšem nebyl ještě poslancem, nýbrž
městským radou, ale přece zplnomocněncem
strany křesťansko-sociální. Pravil:
"Bylo mně uloženo, abych sjezd pozdravil jménem
říšského vedení strany křesťansko-sociální.
Znamenalo by to nositi dříví do lesa, chtěl-li
bych teprve prohlásiti, že jsme věc válečných
poškozenců vzali také za svou. Věc válečných
poškozenců není věcí strany,
nýbrž věcí lidu, věcí
lidskosti. Přeji si pouze jediné, abychom my Němci
získali v tomto státě tolik vlivu na politické
utváření země, aby mohly v tomto smyslu
býti vyřízeny a projednány i otázky
lidskosti, otázky válečných poškozenců."
Nyní tento vliv máte, či jste vešli
do vlády jako pouhé loutky, nemáte vskutku
nijakého vlivu? Co jste to vyprávěli venku?
Pan posl. Windirsch přece říká,
že jest právo veta, a jestliže člen osmičky
použije práva veta, pak nemůže býti
předloha projednána. Tím chci jen dokázati,
že křesťanští sociálové
to nemyslili vážně se zaopatřením
válečných poškozenců. Pan ministr
Šrámek použil svého práva
veta a ohradil se proti novelisaci předloh o válečných
poškozencích. Pan Krumpe, Luschka a
jak se jim všem říká, se toho zřekli,
poněvadž jim nic nezáleželo na bídě
válečných poškozenců, sice by
byli použili veta proti prodloužení předlohy
a byli by žádali novelisaci zákona o válečných
poškozencích.
A na konec ještě několik slov válečným
poškozencům samým. 10. května přinesl
časopis "Kriegsverletzung" článek,
který byl míněn k nastávajícímu
boji o novelisaci zákonů o válečných
poškozencích. V konečné větě
tohoto článku se praví: "Jsme organisací
politicky neutrální. Naši členové
jsou organisováni v jednotlivých politických
stranách podle svého přesvědčení.
Připomínejte všude a při každé
příležitosti svým politickým
vůdcům naše požadavky, naši bídu.
Vždyť jste je zvolili." Tak jest, velectění
pánové a dámy, tato slova jsou pravdivá,
ale je nutno, aby je všichni váleční
poškozenci nejen četli, nýbrž i plnili.
Tisíce válečných poškozenců
volilo své největší nepřátele,
na německé straně, takového Zajička,
Krumpeho nebo Mayr-Hartinga a na české
straně takového Šrámka, Rýpara
atd. a dnes musí nésti následky. Nemáme
co připojiti k tomuto provolání. Potřebujeme
jen říci, že váleční poškozenci
konečně jednou poznají své přátele
a nepřátelé. Ale až je poznají,
pak to pro ně znamená, že se musí opříti
o třídně uvědomělý proletariát,
a učiní-li tak, pak nezůstanou také
nepomstěny hříchy, jež byly na nich
spáchány mezi celým proletariátem.
(Potlesk poslanců něm. strany soc. demokratické.)