Úterý 18. června 1929

Posl. dr. Lehnert (německy): Nevím opravdu, koho mám osloviti, lavice, prázdnou sněmovnu či koho jiného. Po chiliastických vývodech kolegy Schmerdy, který očekává vše od budoucnosti, který očekává, že s uzráváním komunistického století přijde i svítání bezpodmínečného štěstí na zemi, který svoji obšírnou řeč prošpikoval časopiseckými články a mylně pochopenými citáty z jedné mojí řeči, o níž později ještě promluvím, jest snad dobře, když se při této příležitosti jednou promluví o otázce, jež se jinak zde ve sněmovně neprojednává. Po světové válce, když se skutečně pociťovalo, že nadchází světový obrat, řekl jsem jednou toto: "Od nynějška musí přijíti doba, kdy nejsou peníze měřítkem věcí, nýbrž člověk". A pozorujeme-li tyto zákony, jimiž se dnes zabýváme, tak mne napadá výrok: "Dobrým lékařem může býti jen dobrý člověk."

O našem stavu mluví se v této sněmovně velmi zřídka a tyto dva zákony, byť se k tomu i tak málo hodí, skytají přece příležitost, abychom se jednou trochu blíže vyslovili o tomto stavu a o této otázce. Žádný stav nedá se s naším porovnati co do obětavosti, odvahy, pohrdání nebezpečím a smrtí v každé době a v každé situaci. Co do napětí nervů, vysokého mravního pocitu odpovědnosti nemůže se žádný jiný stav nad náš vynášeti. Avšak takové vlastnosti, jaké se požadují na dobrém lékaři, nelze přirozeně vytvořiti zákonem, ony nedají se vůbec vytvořiti, nýbrž musí růsti, povstati organicky. K tomu patří zděděné a vychováním nabyté dobro. Z materiálu, který nepřináší mravní předpoklad takového stavu, nelze vytvořiti dobré lékaře, a je-li tu mravní materiál a nevychovává se, nevzdělává, nečiní zdatným v každém ohledu, pak také nevznikne dobrý stav lékařský. Jest protismyslné chtíti se o to pokusiti donucením. Donucení vyvolá vždy opak toho, co zamýšlí. Vyvolává odpor, odmluvu a rozhořčení.

Vidíme to také u těchto dvou zákonů, jež přece, což nelze se domnívati, nemohly býti sdělány ministerstvem snad s úmyslem proti lékařům.

Vždyť bylo nutno vítati, že v tomto státě bylo zřízeno ministerstvo zdravotnictví zdraví je přece nejvyšším pozemským statkem a zdraví jest konečně statkem, týkajícím se všech, ať jest to český šovinista či jiný člověk. Neboť nemoce přecházejí z jednoho národa na druhý, aniž by se tázaly, je-li to Němec či Čech.

Bylo-li to nutno tehdy vítati, pak jest dnes ku podivu, že zákony, jež do sněmovny přicházejí z ministerstva zdravotnictví, jsou veškerými lékaři odmítány. Dává to na uváženou, a to v tom ohledu a v tom směru, že ministerstvo zdravotnictví není, čím se zdá, nebo že nepěstuje a neudržuje dostatečně styk s oněmi činiteli, bez nichž vůbec nemůže míti účinku na veřejnost.

V řeči lékařů máme pro ony kolegy, kteří vždy něco podnikají bez důvodu, ut aliquid fieri videatur, jak praví latiník - aby se zdálo, že se něco dělá - pro takové kolegy máme výraz polypragmatik - označení pro toho, kdo dělá mnoho, čeho není vůbec zapotřebí. Pak máme druhé pořekadlo: při každém ošetření, při každé léčbě jest prvním: Primum non nocere - raději nedělat nic, než něco škodlivého.

A tyto dvě základní myšlenky a základní zásady našeho povolání neměly jak se zdá na mysli směrodatné osoby v ministerstvu zdravotnictví při zpracování osnovy tohoto zákona. Primum non nocere - raději něco nechat běžet, co je v klidu. Až dosud to šlo. Nebylo nijakého nutkavého důvodu něco podnikati. Byli však toho mínění, že snad něco dělat musí, aby zde byl opět jeden zákon, aby se ministerstvo zdravotnictví hnulo. (Posl. dr Koberg [německy]: V policejním státě musí býti všechno reglementováno!) Velmi správně. Staré latinské přísloví praví: "Plurimae leges, deterrima res publica" - a to se na tento stát hodí. Čím více zákonů, tím zkaženější stát.

Neboť kdyby nebyl zkaženým, nepotřeboval by tolik zákonů. Neboť měli jsme skutečně ve starém Rakousku proti nynějšku mnohem méně zákonů. Snášel se na nás stále celý déšť zákonů a nařízení, dekretů a výnosů, ale nic se nezlepšilo. A tak se to má také s těmito dvěma zákony. Vzešly z představy o všemohoucnosti státu, že musí všecko dělati, že musí všecko vzíti sám do ruky a že teprve potom jest zajištěno štěstí lidstva. Tak jest tomu nejen v českém státě, nýbrž tak jest vysloveně tomu v ruském státě, kde je stát jedinou velikou továrnou, jedinou velikou pisárnou, jediným velikým vojem úřednictva a služebnictva, kde jen jest jedna hlava k tomu, aby všecko řídila, od snídaně do večeře a od narození až k smrti. Tak jest tomu v Italii, kde fašismus vše vtěsnává v jednu šablonu, a zde v Československu se to dělá také tak. Jest to impotence, poněvadž to nemůže žádný stát konati trvale. Tu musíme skutečně říci: "Ameriko, ty's na tom lépe." Amerika jest zemí svobody, není tam vše reglementováno, a komu se tu v jednom státě nelíbí, může se vystěhovati do druhého. Amerika má 48 států, z nichž každý má vlastní zákonodárství. Nebo můžeme, jestliže Amerika nám jest geograficky odlehlou a tudíž si ji tíže představíme, vzíti Švýcarsko, kde mohu jíti, když se mně nehodí na př. ustanovení kantonu curyšského, do kantonu basilejského. Avšak my jsme zde nuceni v tomto jednotném státě setrvati, jako organická součástka státu dáti si všecko líbiti, co některé vládnoucí osoby nebo strany ustanoví a dělají. (Výkřiky posl. dr Koberga.)

Dříve jsem se zmínil o příkladu Ameriky stran svobody, jež tam panuje, a mluvil o svobodě vládnoucí u nás. Ti měli svého muže, Wilsona, a my máme Masaryka. O Wilsonovi jest velmi zajímavý článek v posledních "Süddeutsche Monatshefte": O Wilsonovi jako profesoru, jako správním úředníku a jako arbitru mundi. Nechci činiti žádné přirovnání s naším presidentem. Ale že si český stát vzpomněl hned při svém narození na velké sesterské republiky, ukazují přece dvě ústavy z let 1786 a 1919. Obě začínají asi takto: "Obyvatelstvo tohoto státu nebo těchto států semklo se ve vůli, aby všeobecné blaho povznášelo, udržovalo pořádek a bezpečnost a zajistilo trvale štěstí obyvatelstva."

Když se Amerika odloučila r. 1786 od Anglie, byla zde skutečně vůle ve všech amerických občanech, ať již byli Němci, Angličany, Iry nebo Skandinávci, založiti si svobodný, společný stát. U nás prý se národové tohoto státu semkli, aby učinili, co Amerika tehdy schválila. Nás se však nikdo neptal, my jsme nebyli při tom, bez nás a proti naší vůli se tak stalo a tak se pracuje dále, neboť jednacího řádu, který zde v této sněmovně platí - ve výborech jest tomu rovněž tak - používá se proti nám, 70 německých poslanců mezi 300 prostě nic neplatí. Nemůžeme česky mluviti, naučiti se tomu, dříve jsme to nepotřebovali, poněvadž němčina byla řečí světovou, čeština však jest řečí malého národa. Poslednější nelze vzíti za rovnocennou pokud se týče ceny obchodní. Následkem toho mohou se Češi němčině spíše naučiti, než obráceně Němci češtině. Přes to se mně přihodilo ve výboru, kde se přec projednávalo něco, co skutečně šovinismem nezavání, otázky zdravotní, že předsedající, jehož jsem žádal, aby pozměňovací návrhy přijal v německé řeči a dal přeložiti ve sněmovním tlumočnictví, poněvadž jsem neměl překladatele, příkře odmítl: "To je vaše věc, návrhy nepřijímám!" A tak se jednoduše hledělo na návrhy jako na nepodané. Zda je to jen šovinismus nebo úzkoprsost, přenechávám posouzení veřejnosti. Jest jen příznačné. že i při této otázce český předseda, který přináleží straně, která jinak není šovinistickou (Posl. dr Schollich [německy]: Asi to byl sociální demokrat!) ne, to nebyl, nechci ho dále jmenovati, vždyť jest známý; jak jsem pravil, jest příznačné, že i v tomto případě vytáhl knížku, jednací řád, paragraf ten a ten. (Posl. dr Koberg [německy]: To je nově ovzduší!) Tak jest, od vstupu Němců do vlády.

Při této příležitosti jest dojista na místě promluviti o postavení stavu lékařského v tomto státě trochu podrobněji. Proč jest zapotřebí o tom jednou promluviti? Je mnoho stavů, jež trpí nouzí, je mnoho tříd, jež se cítí utlačovanými, a rád bych řekl, že hospodářský život není všude, ať se již pohybujeme ve vyšších nebo nižších kruzích, právě nejrůžovější. Avšak lékařský stav jest proto tak strašně nebezpečným pro všeobecnost, je-li zproletarisován, poněvadž v jeho ruce spočívá ohromná moc. Žádnému člověku se nikdo tak nesvěří jako lékaři.

Přihodilo se snad každému z nás v životě, že ošetřující lékař měl jeho život v ruce, že závisí na svědomí a vědomostech, jakož i na pocitu odpovědnosti tohoto lékaře, zda onen se uzdraví nebo zemře. To jest něco strašného. A za druhé jest hrozné, jakou moc má lékař v ruce tím, že má léky, jež jsou zároveň jedy. A do dnes jest známo velmi málo případů, kdy byli postaveni lékaři před soud pro travičství nebo zneužití jedů. Teprve teď došlo zas k jednomu případu, kde ovšem převládají jiné pohnutky. Avšak představte si: Zproletarisovaný lékař, jenž skutečně jest puzen nejkrutější životní bídou a vydán všemožným pokušením, byl by vystaven pokusu, že má napsati vysvědčení, že ten a ten jest blázen, aby přišel do blázince. Lékař si může tím mnoho vydělati, může se tím pro nejbližší léta zachrániti a udržeti nad vodou, on však může též nabídku odmítnouti a dále hladověti. Představte si, jakou moc má lékař v ruce, myslí-li na to, že to může trvati dlouho než to vyjde na jevo, že by mohl býti zločin utajen a zapomenut. Chudoba kazí, chudoba ničí cit odpovědnosti, trvá-li příliš dlouho. A zproletarisování lékařského stavu neznamená totéž jako zproletarisování stavu jiného. Lékařský stav jest na nejlepší cestě býti úplně zproletarisován.

Kol. Schmerda sice pravil, že si toho nepřeje, na druhé straně však prohlásil, že jest prý také jen kapitalistickým vykořisťovatelem a vidí v chudých jen předmět prospěchu, z něhož jest vydříti co možná nejvíce zisku. Jest to logický rozpor, který si nemohu vysvětliti. Myslím však, že lékařský stav jde vstříc zproletarisování.

Nabídka lékařů stále více a více vzrůstá a soukromá prakse mizí. Dnes máme spojeno asi 95% obyvatelstva v pokladnách a ústavech podobných pokladnám. Jest to následek sociálního zákonodárství, sociálních opatření. jež lékařský stav sám nikdy neodmítl, na nichž jsme až dosud stále spolupracovali a které by se také vůbec nedaly prováděti bez naší spolupráce. Avšak až dosud byla prováděna sociální opatření bez zřetele na hmotné blaho lékařů. Myslilo se na zájmy zaměstnavatelů, pracujících, zájmy zaměstnanců, ale zřídka nebo nikdy na zájmy lékařů; jednou se to říci musí, a tu není žádná politická strana vyňata; také ty politické strany, které se zvláště zasazovaly o sociální pojištění, byly na př. a to vesměs zásadními odpůrci svobodné volby lékaře. Proč se mluví o svobodné volbě lékaře? Vždyť může konečně býti nemocnému lhostejno, když jde k lékaři, může-li si ho sám voliti, nebo bude-li mu nemocenskou pokladnou určen. Tu přicházíme na to, že lékařský výkon nelze oceňovati jako práci. Možno pracovati od 8 do 12 a od 2 do 6 a vyříditi osmihodinový úkol. Mohu snad určiti, kolik spisů musím vyříditi, kolik musím průměrně psáti, kolik musím vyříditi telefonních rozhovorů atd. Ale kolik nemocných mohu ošetřiti, nemohu čítati podle hodin. Nyní jest u sociálního pojištění ponejvíce buď paušalované placení výkonů, tolik a tolik set nemocných, tolik a tolik paušálního platu, nebo bylo podle jednotlivého případu tarifováno, odhadnuto a tu se přichází k nejnemožnějším věcem. Zde přicházejí právě tak zvané levné mzdy, dochází pak k vyřadění svobodné volby lékaře. Dostane se přiděleno až 30 nemocných denně a za jednu ordinaci 3 Kč honoráře. Mohu se na nemocného podívati, dáti si ukázat jazyk, učiniti si obrázek přibližně podle zevnějšku, vždyť člověk má jako lékař určitou rutinu a ví tak asi, co mu schází. To je také ordinace, dám mu radu a hotovo. Mohu ho také prohlédnouti od hlavy až k patě, zkoumati moč, prohlédnouti obsah žaludku, abych si utvořil obraz o jeho zdraví. To je také vyšetření. Dá-li se to vůbec kvalitativně oceniti, oč méně kvantitativně. Hloupý a neobratný lékař nedoví se o mnoho více i při dlouhém vyšetřování, obratný lékař pozná mnoho při vyšetřování krátkém. Má se to s tím tak jako u umělce. Malbu bylo by přec možno odhadnouti právě tak dobře podle čtverečných metrů pomalovaného plátna, lhostejno pochází-li obraz od Rubense nebo od malíře pokojů. Barva je barva, plátno je plátno, materiál zůstane materiálem. Nyní má býti tímto zákonem tarifována také ještě soukromá prakse. Má to býti jakýsi druh ochrany, aby lidé nemusili příliš mnoho platiti. Já říkám, je-li někdo tak lakotný, že si svého nejvyššího statku, zdraví, více necení a chce na tom spořiti, pak má právě jíti k levnějšímu lékaři - vždyť levní a drazí lékaři budou vždy. Proč však chtějí zabraňovati lékaři, který svůj výkon si výše cení, aby si dal svůj výkon také skutečně lépe honorovati? Vždyť nemá žádný lékař monopol. Je tisíce lékařů. Jinak by se věc měla, kdyby v některém městě byl jen jeden lékař a měl monopol. Tu by se dalo říci, musíme ustanoviti sazbu, sice nás všechny svleče. Avšak že se vydává sazba ustanovující, že lékař nesmí přijmouti více než určitou částku, nebo jen za určitých úmluv, to nechápu. To odmítáme. Právě tak odmítáme sociálně ponižující ustanovení, že jsme povinni konati své povolání. Kol. Schmerda rozhodně mým výkladům ve výboru naprosto nerozuměl, jestliže pravil, jako bych řekl: potřebuje-li hladovící chleba, pak že mu musí každý chléb dáti, neboť jinak by hlady zemřel. Tudíž musí každý, kdo chléb má, jej jemu dáti. Kupce nemůžeme k tomu nutiti, lékaře však chtějí nutiti, aby nemocné ošetřoval. Tomu bylo chybně rozuměno. Spíše jsem řekl toto: Takový zákon se dá udělati. Lékaři možno paragrafem uložiti, aby to a to udělal. Nečiní-li to však z vnitřního popudu svědomí, z vnitřního lidumilství, bez něhož podle mého názoru není žádným lékařem, nýbrž koná svoji povinnost jen k vůli paragrafu tomu a tomu zákona, pak jest to smutně zařízeno a on to přese vše neučiní, neboť nikdo mu nemůže dokázati, že to učiniti nechtěl. Jednoduše řekne: Chtěl jsem tak učiniti. ale nemohl jsem. Něco takového se vynutiti nedá. Proč chtějí jeden stav podříditi výminečnému stavu? Nemá-li lékařský stav tolik sociálního svědomí a cítění, že je třeba teprve vynucovati takovým zákonem, aby konal své stavovské povinnosti, pak přestává všechno, pak jsme hotovi a takové věci nepotřebujeme. Možno řemeslníka, krejčího, obuvníka nutiti, aby dělal někomu šaty nebo boty? To se nedá. V zákoně jest však paragraf, v němž se praví:.,Nepřijme-li žádný lékař nemocného do ošetřování, může mu přiděliti lékaře okresní hejtman". To musí už býti velmi špatný chlap, který snad urazil všechny lékaře na cti, že ho nechce žádný lékař ošetřovati. Pak musí právě do nemocnice. Tu mu nezbývá nic jiného. Nemocnice musí ho přijmouti. (Výkřiky posl. dr Koberga.) Jak si to však představují v praksi? Řekněme, že by tu byl takový člověk, který nenajde lékaře, který ho nechce ani za pěkné peníze ošetřovati. Nyní dostane lékař takového nemocného přiděleného. S jakými pocity bude se onen dívati na lékaře, který jest k němu veden okresním hejtmanem případně s četnickou pomocí a s jakými pocity bude přistupovati lékař k takovému nemocnému? Jest třeba si jen takový případ představiti v praksi, aby se vycítilo ono nemožné a náš stav ponižující. (Výkřiky posl. dr Koberga.) Řekněme, nějaký muž klesne před mými dveřmi, já vyjdu ven, zdráv a statný a nechám ho jako lékař ležeti. Muž zemře, poněvadž jsem se zpěčoval ho ošetřiti, ačkoliv jsem byl upozorněn, že mám jako lékař pomoci. V tomto případě mne požene státní zástupce podle již platného zákona před soud a odsoudí mne pro zanedbání, jež zavinilo těžké poškození nebo dokonce smrt nemocného. To je soud vedlejší vedle soudu všeobecného. (Výkřiky posl. dr Koberga.)

Lituji a činím tak nerad, že zde musím mluviti proti ministerstvu zdravotnictví, protože jsem jinak v této instituci spatřoval počátek mnohoslibného vývoje. Co však nemohlo ministerstvo zdravotnictví všecko učiniti? Co vše nespočívá v jeho moci, chtělo-li svoji úlohu skutečně vystihnouti a prováděti! Představuji si, že ministerstvo zdravotnictví jest povoláno k tomu, nejen aby opět navracelo lidem zdraví - to dělají lékaři - že je také nejen k tomu povoláno, aby zdraví udržovalo, nýbrž že je také povoláno, aby preventivně zajistilo zdraví pro příště. Představuji si, že by toto ministerstvo mělo povinnost, aby tuto úlohu provádělo velkoryse. Dovolte mně, abych zde naznačil ještě několik zcela krátkých směrných bodů, jak si představuji činnost českého ministerstva zdravotnictví. V první řadě mluvím o negativních stránkách. (Posl. dr Schollich [německy]: Vždyť je to úplně marné!) Doufám, že konečně každé dobré slovo jest jako semeno, které sice mnohdy, ba často padne na neúrodnou půdu, ale mnohdy přec také na půdu úrodnou, do skuliny, a tam snad může i když ne ve veliký strom, přece vzrůsti ve skromný zelený keřík. (Posl. dr Schollich [německy]: Zde nenajdeš dobrou půdu!) Jsem právě optimistou a věřím v to.

Tedy negativní stránkou by bylo nejprve potírání lidových nakažlivých nemocí. tedy hlavně tuberkulosy, příjice a dětské rachitidy. Potírání tuberkulosy, jak je provádí Masarykova liga, nepostačuje. Nepostačí, jestliže se všude šovinisticky vyvěsí jen české plakáty, s vyobrazením postavy, s českou výzvou. "Chraňte se tuberkulosy, nevdechujte prach, nedělejte prach atd." Naši lidé česky nerozumějí. Nastrojí-li se to česky národně, ač to pochází od otce mezinárodně smýšlejícího, pak nepovažuji to pro svoji osobu za správnou cestu k potírání tuberkulosy. K tomu patří ještě mnoho jiných věcí. K tomu patří preventivní opatření, poučení o tom, aby každý věděl. jak se nakazí, jak se nákaze vyhne, k tomu patří i nauka o výživě, k tomu patří, aby se podporovala školní hygiena, potíralo vznikání prachu ve školách, školních zahradách, bytech atd. Propagandou vyssavače prachu se udělá pro potírání tuberkulosy více než celou ligou.

Potírání příjice dá se hlavně a skorem jedině dosíci poučováním. Vždyť příjice nesouvisí zcela přímo s pohlavním životem. Je to neštěstím, stane-li se někdo luetickým, většinou ovšem děje se nákaza pohlavní cestou, a tu je teď úlohou státní správy pečovati o to, aby mládež byla poučena zvláště o nebezpečích tohoto styku. Rachitis se dnes potírá valnou většinou ozařováním a náhražkou umělého horského slunce. I to mohlo by ministerstvo zdravotnictví ve větší míře podporovati než se dosud dělo. A pokud jde o poučení ve všech těchto třech otázkách nakažlivých nemocí a také poučení, kterého si přeji při potírání lidových jedů, alkoholu a přílišného požitku nikotinu, tu poukazuji na to, že by se nejen mohly konati přednášky, nýbrž že by mělo býti postaveno do služby v této věci i radio. Musilo by býti umožněno, aby se za podpory ministerstva zdravotnictví konaly české a německé přednášky - z českých mají něco jen Češi, my však jako státní občané žádáme stejná práva i při poučování v zdravotních otázkách - přirozeně každý týden, placenými silami v lehce srozumitelné lidové formě. Musilo by se to stále opakovati. Kina musila by se zavázati, že jednou týdně přinesou poučné a osvětové filmy v tomto směru. Kinům se vede dobře, skoro všechna dělají dobré obchody, jsou nesmírně ráda navštěvována zvláště mládeží a není myslitelný působivější propagační prostředek než film. Ve zdravotním výboru jsem se zmínil o příkladu, že v Liberci byl předváděn film o nebezpečích příjice a že mně, když jsme se po čtvrt roce později sešli se čtyřmi specialisty, všichni čtyři specialisti liberečtí prohlásili, že prý celý čtvrt roku neviděli primérní případ, a teprve po čtvrt roce bylo na film tak dalece zapomenuto, že se opět udály nákazy. Jakým by to bylo výsledkem, kdyby se podařilo systematickou, stále novou připomínkou snížiti možnost nákazy aspoň při nejmenším na polovinu nebo čtvrtinu. To je jen tak několik myšlenek, které tak nadhazuji, jichž možno snad použíti, snad také odhoditi stranou, poněvadž scházejí peníze a poněvadž jest ostych před aparátem a prací. To není mojí věcí.

Positivní stránkou, která by podléhala práci ministerstva zdravotnictví, byla by eugenika. Jest to vědecké odvětví, ne nové, však přece ne tak známé, jako mnoho jiných. Není tak důležité, aby byl každý mrzák zachován, aby bylo každé slabé děcko všemožně pipláno a přivedeno k prostředně snesitelnému životu, není tak důležité, abychom se pokoušeli polepšiti zločince všemi možnými prostředky, nebo s blázny, abychom je dopravili do blázince a tam neužitečně po léta ošetřovali. Důležitější by bylo, aby se nerodila taková zatížená a dědičnou nemocí zachvácená individua, aby se především vyřadily negativní, špatné kmeny, aby rodiče, kteří jsou těžce dědičně zatíženi, nesměli roditi. Dnes nemůžeme ještě takové zákony sdělati, nálada lidu a všeobecné pochopení nejsou ještě tak dalece dozrálé, abychom s takovými myšlenkami mohli jíti na veřejnost. Avšak my můžeme poučujíce působiti tak dalece, že toto poznání vnikne do širokých vrstev lidu, že není důležitější, uměle vypiplávati takové chorobné životy a vychovávati je na nouzově upotřebitelné lidi, značným nákladem, mnohou prací a mnohým namáháním, nýbrž, že je mnohem důležitější, tyto předem méněcenné vyřaditi neplozením a nenarozením.

Za tím účelem bylo by zaříditi sňatkovou poradu, a to úřední. Taková úřední sňatková porada může býti konána jenom lékařem, nikdo jiný, kdo snad prodělal nějaký eugenický kurs a jest úředníkem a pak to opět papouškuje, jenom lékař s taktem a velkými vědomostmi a porozuměním jest s to tak učiniti. Bylo by zapotřebí prohlédnouti každou ženu a každého muže, kteří chtějí vstoupiti v sňatek, jakého jsou dědičného rozpoložení a jaký jest jejich zdravotní stav a jsou-li uzavřena taková manželství, která by předvídaně přiváděla na svět méněcenné děti, pak bylo by těm lidem poraditi, aby se varovali plození dětí. Kdyby eugenika tímto způsobem pomalu stále pokračovala, zabírala celý národ, aspoň po stránce negativní, nikoli co do ušlechtilého chovu, nýbrž co do vyhýbání méněcenným přírůstkům, pak by teprve přišly k platnosti methody sociální a individuální hygieny.

Což pomáhá, zakládáme-li sportovní hřiště a vštěpujeme-li jednotlivci individuální hygienu, učíme-li ve škole, že to se musí tak a tak dělat, jestliže prohlížíme děti a upozorňujeme, jestliže materiál, z něhož vzniká národ, dospívající mládež, jest zatížen tolika a tolika chybami.

Jest to cynický výrok, ale pravdivý. Mnohdy si mezi sebou říkáme: "Co máme dělati s tím a tím, ten by se musil dát přeroditi." U těchto lidí jest každá pomoc marná, mnoho se s ním nedá začínat, piplají se s ním dále, musil by se dáti přeroditi, musil by znovu býti zplozen. Pak by přišly tyto prostředky, které vydáváme za sociální a individuální hygienu, k plné platnosti.

Z prostředního materiálu mohu hygienickými opatřeními učiniti docela plnocenný, zde nesmí peníze hráti žádnou úlohu. Na otužení lidu ve vojsku zbývá mnoho miliard. To jedno možno vojsku přičísti k dobrému, že lidé jsou po celý rok na čerstvém vzduchu, že konají tělesná cvičení a musí cvičiti a pěstovati i jiný sport, to jest jediné, co nacházíme na vojsku dobrým. Neboť, aby sloužilo na obranu státu - víte, jak na to pohlížíme, a myslím, že ani Češi se neoddávají illusím, sice by neměli takový strach před vyzvědačstvím, neboť jsem-li si svým vojskem jist, pak se nepotřebuji báti několika Faloutů, kteří něco zrazují. Na takové účely zbývají tedy miliardy a na osvětové účely není nic. Jest dojista minimální, čeho ministerstvo zdravotnictví smí a může použíti k takovým účelům. Ale zde by se musilo jednou promluviti s vládnoucími kruhy: Co chtějí? Chtějí-li býti státem kulturním, pokrokovým, chtějí-li skutečně prokázati, co se předstírá, pak se přikročí k věci. Mají-li ministerstvo zdravotnictví, pak nechť nevydávají veliké peníze jen na propagandu nebo na sokolské slety, nebo něco takového, nebo se vydává něco ovšem i na dobré účely, snad na sportovní hřiště, na plovárnu. Pro německé kraje se dává velmi málo, je-li tomu v českých krajích jinak, nevím. Avšak nechť se konečně jednou použije větších prostředků, nechť se jednoduše požadují a většina zástupců lidu si bude jista. Přistoupí-li se před zástupce lidu a řekne se, potřebujeme na ten a ten účel tolik a tolik milionů, bude zastupitelstvo pravděpodobně na jejich straně proti ministrovi financí. Nebylo by také zapotřebí přílišných milionů. Osvětovou práci možno podporovati také tak, že se podporují aspoň ti lidé, kteří tak již dobrovolně činí, že se vydatněji podporují spolky, které to na se vzaly dobrovolně, není opět třeba nového zákona, aby se lékařům uložilo, že mají každoročně přednášeti na školách, v lidových osvětových výborech atd. To vše nemá smyslu. Nechť se spíše vezmou odměny a dají lidem, kteří měli tolik a tolik přednášek, odměnou, darem. To je povzbudí. Ne však je nutiti. Donucení se nerado uposlechne, člověk se přímo vyhýbá uposlechnouti nátlaku. Ale povzbuzení se tak lehce neodolá.

Pak by musili lékaři spolupracovati při všech velikých hygienických opatřeních, jejich spolupráce by se musila mnohem více projeviti. Při městských stavebních poradách, při zakládání vodovodů, při stavbách silnic, při hygieně práce a dětí, bytové hygieně dělnictva atd. K tomu by musili býti všude přivzati lékařští odborníci. Tím by se také svedla část přebytku dospívající generace lékařské k poloúřední preventivní hygieně a lékařské činnosti. Jsou-li již Číňané tak chytří, že říkají, že platí svého lékaře ročně za to, aby pečoval, aby v tom roce neonemocněli. kdežto my svým lékařům platíme jen když onemocníme a když nás lékař uzdraví byli-li již Číňané tak chytří, oč chytřejší měli bychom býti my v tomto státě, v srdci Evropy, a měli bychom k takovým účelům dáti k disposici peníze a jimi platiti lékaře za to, že udržují lid ve zdraví, než aby je strkali do nemocenských pokladen a dali je dělat opět zdravými. Při methodách nemocenských pokladen, při těchto byrokratických methodách, jež jsou praktikovány úředníky, jež mají k tomu tak veliké schopnosti - každý z vás, je vás tu jen tak málo, kdyby veškeré lavice byly obsazeny, mohl by jeden každý poslanec uvésti příklady ze svého okresu, jací úředníci jsou často v takových institucích směrodatní. (Posl. dr Schollich [německy]: Za to mají legitimaci strany!) To jsem nevyšetřoval, zda to spolu souvisí. Nemá-li lékařský stav se na příště zproletarisovati, nýbrž ve své úrovni se pozdvihnouti opatřeními, jak jsem je navrhl, jest také zapotřebí pro jeho výchovu učiniti vše, co možno vykonati. Slyšeli jsme zde v průběhu debaty mnohé, co nás naladilo smutně.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP