Najväčšmi ohradzovali sa lekári proti
tak zv. mobilizácii lekárov v prípade nejakej
epidemie. Intenciou zákona bolo, aby lekári v prípade
nejakej veľkej epidemie, ktorá zastihla by celý
kraj, mohli sa dišponovať na ohrožené miesta
bez ohľadu na to, či sú definitívne
umiestení na to ktoré miesto alebo nie. Lekári
videli v tom urážku svojho stavu, kdežto ani
najmenej nebolo tomu tak. Keď vlasť je v nebezpečí,
každý povinný je brániť ju so všetkými
svojími silami. Podobne je tomu i vtedy, keď ten ktorý
kraj zastihne nejaká epidemia. Lekári, ktorí
povolaní sú práve na to, aby potlačili
hroziace nebezpečenstvo, sami od seba mali by sa dať
k dišpozícii postihnutým krajom a venovať
im všetky svoje sily. Toto ustanovenie zákona po dlhšej
debate v zdravotníckom výbore bolo z návrhu
vynechané.
Ustanovenie zákona, ktoré pojednáva sa v
§e 8, podáva smernice, kedy lekárovi môže
sa zabrániť prevádzať lekársku
prax. Toto ustanovenie dalo sa do návrhu zákona
len na ochranu verejných záujmov. Ináč
to nemôže byť, lebo i v lekárskom stave
sú ľudia rozličnej povahy, najdú sa
tam i takí, ktorí sú svojho stavu nie hodní
a sú mu len na hanbu. Takých lekárov nestačí
len pokutovať, takých najlepšie je pozbaviť
lekárskej praxi na istý čas, alebo aj na
celý život. Také sankcie sme potrebovali, potrebovali
sme ich práve na pozdvihnutie lekárského
stavu.
Opatrenie, aby aspoň v mestách, kde je viac lekárov,
zaviedla sa riadna inšpekcia v nedele a sviatky, aby v čas
nehody bol lekár pri ruke, je veľmi na čase.
Práve teraz, keď tak často stávajú
sa rôzné nešťastia, je veľmi treba,
aby lekár môhol sa čím skôr vyhľadať.
Opatrenie toto je veľmi dobré a na čase.
Slávna snemovňa! Zákon o lekárskych
komorách v historických zemiach vynesený
bol ešte r. 1892. V Maďarsku lekárskych komor
nebolo. Dosiaľ platný rakúsky zákon
skôr mal na zreteli štátné záujmy,
ako záujmy lekárskeho stavu, kdežto táto
inštitúcia v prvom rade mala by byť inštitúciou
stavovskou, mala by hájiť eminentne záujmy
lekárskeho stavu. Potreba novelizácie tohoto zákona,
poťažne vynesenie nového zákona súrili
sami lekári. A ministerstvo zdravotníctva a telesnej
výchovy šlo im v tom v ústrety. Už od
počiatku nášho samostatného štátneho
života pomýšľalo sa na sriadenie, poťažne
na pretvorenie lekárskych komôr, jednako okolnosti
boly také, že k realizácii tohoto návrhu
nemohlo sa prikročiť len teraz. A lekársky
stav iste veľkou vďakou zaviazaný bude slávnemu
ministerstvu zdravotníctva a telesnej výchovy, že
rázne ujalo sa tejto ich eminentne stavovskej veci a učinilo
ju skutkom. Podľa tohoto návrhu sriaďujú
sa lekárske komory podľa jednotlivých krajín
v Čechách, na Morave a na Slovensku. Na Podkarpatskej
Rusi nesriaďuje sa samostatná lekárska komora,
ale tamojší lekári pričlenení
budú ku komore slovenskej. Toto opatrenie je len dočasné.
Keď Podkarpatská Rus v tomto ohľade bude sebestačná,
sriadi sa i tam osobitná lekárska komora. Čo
sa týka merita veci, terajšie ustanovenia zákona
o lekárskych komorách odlišujú sa od
predošlých ustanovení hlavne v tom, že
medzi členov lekárskych komôr zahrnujú
všetkých lekárov, ktorí vykonávajú
lekársku prax, zahrnujú tedy i lekárov štátnych
a lekárov vojenských, nakoľko oni lekársku
prax vykonávajú. Toto ustanovenie je na čase,
keďže vojenskí lekári a štátni
lekári posiaľ privátnu prax vykonávali
a jednako žiadnej kontrole nepodliehali. Z toho vzchodily
rôzné nedorozumenia a zapletačky jednak medzi
lekáry samými a jednak medzi lekáry a nemocnými.
Toto ustanovenie je teraz korektívum a bdie nad tou činnosťou
lekárskou, nad ktorou nevykonávalo sa žiadneho
dozoru. S druhej strany však pomery u nás natoľko
sa zmenily, že teraz skoro jedna tretina lekárov je
vo štátnej službe, sami privátni lekári
neboli by v stave lekárske komory udržať. Voľby
do predstavenstiev lekárskych komôr dejú sa
na základe analogickom, ako voľby do iných
autonomných inštitúcií. Lekárske
komory spravuje lekárske zastupiteľstvo, ktoré
má právo usnášať sa ešte na
ďalších ustanoveniach o chovaní sa lekárov
a vydať stavovský lekársky poriadok. Podobne
zastupiteľstvo lekárskej komory môže podávať
návrhy na honoráre za jednotlivé lekárske
výkony. Táto sadzba na lekárske honoráre
vydaná bude vládnym nariadením. Je zvláštné,
že hlasy z lekárskych kruhov veľmi pozastavujú
sa nad tým, že táto osnova zákona obmedzuje
terajšiu právomoc komory, ktorou ustáľovaly
sa tarify za jednotlivé lekárske výkony.
Odvolávajú sa na autonomné počínanie
pravotárskych, notárskych a inženierskych komôr
v tomto ohľade a v tomto ustanovení vidia naštrbenie
svojích práv.
Ja, slávna snemovňa, ani najmenej nechcem uraziť
lekársky stav. Predo mnou je on vysokocenný, viem
si oceniť jeho veľké zásluhy pri zmiernení
ľudskej biedy a som presvedčený, že ani
ministerstvo zdravotníctva a telesnej výchovy týmto
opatrením ani v najmenšom nechce krivdiť lekárskemu
stavu. Že však rozhodlo sa k tomu opatreniu, vyplývalo
zo stavu veci, že práve tam, u tých inštitúcií,
od ktorých závisí celý rad zásadných
podmienok konzolidácie naších zdravotných
pomerov, v každom ohľade musí byť vzorný
poriadok. A tak by som povedal, že práve toto ustanovenie
nie že poníži, ale povýši váženosť
stavu lekárskeho. Pomer lekára k pacientovi sblíži
a zúprimní. Lekár bude vedieť svoju
povinnosť a pacient len najväčšou vďakou
zaviazaný bude proti lekárovi. A nie je ani mysliteľné,
že tam, kde je to možné, sám pacient bude
sa vďačiť svojmu dobrodincovi lekárovi
aj pri výške honorára.
Opatrenie toto ukázalo sa byť nutným práve
v terajšej dobe plnej sociálnej biedy. Predpisy dávajú
len normu a závažie sporiadaného života.
Kde ten poriadok jestvuje, predpisy nemajú praktického
významu, a kde ho niet, tam sú potrebné,
aby zjednala sa náprava.
Posledná časť tejto osnovy zaoberá sa
disciplinárnym riadením lekárskej komory.
Sám záujem lekárov to vyžaduje, aby
disciplinárny poriadok lekárskej komory bol uzákonený,
aby chránení boli pred ľubovôľou
predstavených. Týmto získa aj auktorita komory,
lebo opierať sa môže o disciplinárné
predpisy.
Slávna snemovňa! Predložené návrhy
zákonov o lekárskej praxi a lekárskej komore
sú nám dôkazom, že ministerstvo zdravotníctva
a telesnej výchovy snaží sa náš
štát v každom ohľade postaviť na podklad
čo najpokročilejší. V mnohých
europských štátoch takýto poriadok ešte
nie je zavedený. Usilujú oň, a dúfam,
že si ho aj zavedú.
My, keď slávnemu ministerstvu zdravotníctva
a telesnej výchovy vďakou sme zaviazaní, že
s tými veľavýznamnými predlohami predstúpilo
pred slávnu snemovňu, nič iného nemôžeme
povedať, než že za tieto návrhy zákona
budeme hlasovať. (Potlesk poslanců slovenské
strany ľudové.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je p. posl. Schmerda. Uděluji
mu slovo.
Posl. Schmerda (německy): Projednávané
dva lékařské zákony, to jest zákon
o lékařské praksi a zákon o lékařských
komorách, mají význam nejen pro lékařský
stav a veřejnoprávní zdravotnictví,
nýbrž dlužno je zvláště hodnotiti
s hlediska dělnictva v kapitalistickém státě.
Neboť cílem kapitalistického společenského
řádu jest vymačkávati zisky z dělnické
třídy. Dělník jest pro kapitalistu
prostě prostředkem ke zbohacení a když
se tento živý nástroj stane nepotřebným,
špatným nebo zbytečným, když byl
vymačkán jako citron, bez milosrdenství se
odhodí. Nepřihlíží se k bídě
a nezaměstnanosti, nemoci, stáří,
invaliditě, vůbec k ničemu, ohromné
masy se vrhají přes palubu bez nejmenšího
znepokojení svědomí, které se pohne
jen tehdy, když jest ohrožena kapitalistická
třída a její zařízení
začne kolísati. Pohlížíme-li
s tohoto hlediska na sociální politiku a na zákonitá
předběžná opatření kapitalistických
vlád, jest dělnictvu jasno, že se všechna
tato opatření provádějí nikoliv
v zájmu pracujících vrstev, nýbrž
na ochranu kapitalistické třídy a aby se
udržel soukromokapitalistický hospodářský
řád, t. j. vykořisťování.
Celá sociální a zdravotní politika
musí se ve vražedném hospodářském
řádě státi paškvilem, poněvadž
každého dne, ba každé hodiny jest tisíce
tvůrčích lidí ohroženo na svém
životě, zdraví a existenci neslýchaným
vykořisťováním a racionalisací
a stává se mrzáky. Třída kapitalistů
se pokouší několika zákonitými
ustanoveními a soukromou dobročinností překlenouti
a vyrovnati stinné stránky svého hospodářského
řádu, ale všechny pokusy musejí se ztroskotati
na nemírném vykořisťování
a ziskuchtivosti kapitalismu. Tak vidíme neslýchané
olupování o pracovní sílu a zdraví
stále se zostřujícím vykořisťováním
a racionalisací v závodech a dílnách.
Vidíme, že se množí případy
neštěstí a že všechny zákony,
které se v této sněmovně usnášejí,
nejsou takové, aby této vražedné soustavě
byť jen poněkud učinily přítrž.
Ze skrovných statistik, které máme po ruce,
lze poznati, že nepřetržitě vzrůstá
počet nehod jako následek racionalisace. Tak ze
sta tisíc pojištěnců stalo se ročně
obětí nehody: R. 1920 1289, r. 1921 1529, r. 1922
1732, r. 1923 1759, r. 1924 1721, r. 1925 1765 a r. 1926 1798.
Z toho vidíme, že počet lidí, kterým
se stala nehoda v podnicích, ročně stoupá
a že se všechna opatření bez účinku
tříští na následcích vykořisťování
a racionalisace. Olupování o pracovní sílu
a zdraví vzrůstá den ode dne a tento hospodářský
řád není s to, aby je opanoval. Také
nemoci způsobené povoláním vyžadují
si každoročně stále více obětí.
Není pochybnosti, že ochrana dělníků
v kapitalistických státech není taková,
jaké by bylo zapotřebí. Nevidíme skoro
žádné ochrany pracujících žen,
dětí a mladistvých. Zdravotní zařízení
v podnicích jsou velice nedostatečná a špatná,
nedodržují se ani zákonitá ustanovení
a pak následky musejí býti přirozeně
podle toho. Zákonitě ustanovený osmihodinný
pracovní den se porušuje a ve velké míře
se pracuje přes čas. Tak v celém roce 1928
bylo přes čas pracováno více než
po 15 milionů hodin. Z toho připadá na leden
859.868, na únor 1,117.814, na březen 1,183.987,
na duben 907.262, na květen 1,161.595, na červen
1,122.105, na červenec 1,258.049, na srpen 1,524.495, na
září 1,351.309, na říjen 1,859.068
a na listopad 1,582.509. Všechny tyto hodiny přes
čas byly úřady povoleny a při tom
v tomto výpočtu se nepřihlíželo
k tomu, kolik hodin přes čas se pracovalo bez úředního
povolení. Z tohoto počtu hodin přes čas
vyplývá zvýšená racionalisace
a zostřené vykořisťování.
Hodinami přes čas jakož i nedostatkem péče
o pracující ženy, děti a mladistvé
podkopává se zdraví pracujících
lidí a dělník jest vydán všanc
nebezpečí nemocí z povolání
a úrazů. Víme že ovšem příčinou
všech těchto zjevů není jen to, co je
zde uvedeno, co denně vidíme v závodech a
co můžeme zjistiti ze statistik sociálních
pojišťoven, nýbrž to jsou jen následky
method kapitalistického hospodářského
řádu. Víme, že stát, vláda
a kapitalistická třída nemají naprosto
zájmu, aby tyto smutné poměry nějak
napravily nebo změnily, poněvadž se ve chvíli
nápravy zároveň ohrozí jejich vlastní
soustava vykořisťování. Nedostatečné
dovolené nestačí, aby pracující
člověk mohl poskytnouti nutného klidu a zotavení
svému tělu, které jest po léta denně
vydíráno a mořeno. Víme, že nejtíže
jsou postiženy zvláště ženy, že
se nepečuje o ochranu matek; že živnostenské
inspektoráty neplní úkolů, které
jim podle zákonů přísluší,
že se jim naopak vyhýbají a nechtějí
viděti lajdáctví a strašných
poměrů v továrnách, ač jsou
vlastně povolány je odstraniti. (Posl. Haiblick
[německy]: Naopak, ony je popírají!) Velmi
správně, popírá se a když dělníci
zakročují prostřednictvím svých
organisací, nevyhovuje se jim. Kromě vykořisťování
v továrnách, kde jest ohroženo zdraví
a život dělníků, má ohromnou
úlohu i bytová otázka. Dělník,
který denně musí vykonávati svou práci
ve smrdutých místnostech a podnicích, aby
si vydělal kousek chleba, když přijde domů,
nenalézá onoho klidu a pořádku, jenž
by byl nutný jako protiváha jeho práce z
povolání. Když stát, třebas kapitalistický,
chce provozovati dobrou zdravotní politiku, nemůže
toho provésti takovými zákony, jak se o to
pokouší projednávanými zákony,
u nichž, jak řekl pan zpravodaj Matoušek,
vychází jen kompromis mezi stavovskými zájmy
a veřejnoprávními zdravotnickými zájmy.
Dělají se kompromisy, aby se nerozlil ocet s lékaři,
a proto se vydávají v nebezpečenství
zájmy veřejné zdravotní politiky.
Dobrou zdravotní politiku lze dělati jen tehdy,
když se povede boj o kratší dobu práce,
o vyšší mzdu, o vybudování sociálně
politických zařízení a o uplatnění
požadavků dělnictva. Jsme přesvědčeni,
že v kapitalistickém státě každá
zdravotní politika a její opatření
mohou býti jen malými prostředečky.
Jen když se podaří povaliti soukromokapitalistický
hospodářský řád a na jeho místo
zříditi stát dělnický, diktaturu
proletariátu, mohou býti v zájmu dělnictva
učiněna opatření, jichž pracující
člověk potřebuje ke svému živobytí
a ke své existenci. Jest nepochybně nutno, aby v
proletářském státě - v kapitalistickém
hospodářském řádu nemůžeme
vůbec na to pomýšleti, poněvadž
se tím otřásají jeho základy
- všechny lékařské podniky, jako lékárny,
sanatoria, lázně, ozdravovny byly podporovány
veřejnými fondy a znárodněny pro blaho
pracujících lidí, do jejichž služeb
budou postaveny, nikoliv do služeb buržoasie, která
má možnost zotaviti se z nečinnosti, nýbrž
do služeb dělníků, kteří,
jak jsem ukázal, jsou denně velmi těžce
ohrožováni na svém zdraví při
své práci a jejichž síla se vykořisťuje.
První podmínkou skutečné péče
o zdraví jest bezplatné ošetřování,
kterého však zde nenalézáme. Praví
se sice, že podnikatel, stát, nemocenské pojišťovny,
všechny možné ústavy mají pečovati
o léčebnou péči dělníků,
ve skutečnosti však jest tomu tak, že sám
dělník prací svých rukou musí
uhraditi všechny náklady. V kapitalistickém
státě nemůžeme dnes ještě
mluviti o zestátnění lékařů.
Lékař má ve společenském řádu
zajisté zvláštní postavení. Chápeme,
že lékař již nyní není soukromníkem,
nýbrž proto, aby nemocným a ubohým pomáhal
a vrátil je znovu společnosti. Víme, že
lékař i v kapitalistickém státě
musí bojovati se starostmi, a jak těžký
konkurenční boj zuří následkem
toho, že jich mnoho z universit vychází. Ale
lékařům nelze pomoci zákonem o lékařské
praksi a zákonem o lékařských komorách,
nýbrž jen tím, když stát převezme
plný závazek, aby se všem nemocným,
kteří se v kapitalistickém světě
stali neupotřebitelnými, dostalo léčebné
péče a aby lékaři podle toho byli
placeni. (Předsednictví převzal místopředseda
Horák.)
Tak vidíme, že v mnohých věcech jsme
v rozporu s lékaři, kteří na základě
dnešního hospodářského řádu
považují své povolání, které
jest zcela jiné než každé jiné
povolání, za výdělečné.
My však stojíme na stanovisku, aby lékaři
byli jako v sovětském Rusku placeni státem
a aby musili bezplatně léčiti všechny
nemocné. Se sociální politikou, která
se dělá v kapitalistických státech,
nejen nemůžeme souhlasiti, nýbrž musíme
proti ní bojovati, zvláště proti oné
sociální politice, která se provozuje v Československu.
Neboť jí se užívá k tomu, aby se
všechny organisace, korporace a zařízení
sociální péče postavily do služeb
státních zájmů. Vidíme všeobecnou
byrokratisaci to jest zfašisování všech
ústavů sociální péče.
Vliv státu se rozšiřuje na všechny sbory,
ale práva lidí, kteří na základě
svého stanoviska jsou v těchto ústavech soustředěni,
se ruší. Lidé si stěžují,
že nemocenské pojišťovny nevyvinují
takové činnosti v oboru sociální péče,
jak si snad stále představují mnozí
pánové z koaličních stran nebo jak
to doporučují. Při tom zapomínají
nebo úmyslně zamlčují, že právě
oni to byli, kdož nemocenským pojišťovnám
odňali prostředky k vyvinutí jejich činnosti.
Od té doby, co se poslední koalice dostala k veslu,
vidíme zrušování a zhoršování
sociální péče v každém
směru. V této věci chci poukázati
jen na Všeobecný pensijní ústav v Praze,
jenž poslední dobou, v červnu rozesílal
oběžník, v němž oznamoval, že
léčebnou péči omezuje jen na zcela
určité nemoci svých členů.
Až dosud bylo tisícům členů na
pensi pojištěným, právě oné
vrstvě, která stojí mezi dělníky,
pracujícími rukou, a kapitalistickou třídou,
možno nalézti v lázních nebo ústavech
sociální péče vyléčení
z nemoci, kterou byli postiženi. Ale ve zmíněném
oběžníku ze dne 13. června se praví:
"Podle zásad správní komise pensijního
pojišťovacího ústavu povolují se
příspěvky jen na sanatorní ošetřování
všech tuberkulosních onemocnění plic
a kostí. K sanatornímu ošetřování
nervových nemocí, rheumatismu, ischiasu, srdečních
nemocí, žaludečních nemocí a
jiných chronických neduhů neposkytuje podepsaný
ústav žádných příspěvků."
To jest ohromné zhoršení proti praksi vykonávané
do konce května. To znamená, že se poskytují
příspěvky jen nemocným, kteří
trpí tuberkulosou plic a kostí, ale že všichni,
kdož trpí rheumatismem, ischiasem, kdož trpí
nemocí srdeční nebo žaludeční,
nedostanou vůbec nic. Při tom víme, že
pensijní pojištěnci, zvláště
ve vyšším věku, trpí většinou
těchto nemocí. Nemůžeme tedy mluviti
o vybudování a rozšíření
sociálního zákonodárství nýbrž
jen o jeho zhoršení ve všech oborech. Poslední
novelisací zákona o sociálním pojištění
došlo to tak daleko, že si dělníci stále
stěžují na nedostatečná zařízení,
na něž jsou odkázáni. Jmenování
provedená ministerstvem sociální péče
do okresních nemocenských pojišťoven jsou
největším výsměchem. Nechci o
tom podrobně mluviti. Nejen dělníci, nýbrž
všechny vrstvy, které na tom mají zájem,
jsou rozhořčeny methodami, které zde zahájilo
ministerstvo sociální péče. Vidíme,
že se úsporná opatření v nemocenských
pojišťovnách provádějí jen
na útraty nemocných dělníků,
a víme, že se tato úsporná opatření
jistě v několika letech trpce vymstí na všeobecném
zdraví. Ale vidíme také, že okresní
nemocenské pojišťovny užívají
velmi zvláštních prostředků.
Nejen že nemocní jsou uzdravováni lékařskými
komisemi, vidíme také, že některé
nemocenské pojišťovny, které jsou nesvědomitě
spravovány a vedeny, se pokoušejí dělníky
ošáliti o zákonité podpory, když
jedna pokladna přesunuje výkony na druhou a dělníkům
ničeho nedává. Znám případy,
kdy dělníci po celá léta musili procesovati
s pokladnami o nemocenskou podporu, která jim podle zákona
přísluší; žádná pokladna
ji nechtěla platiti, jedna odkazovala na druhou. Jest tedy
beze vší pochybnosti jisto, že dělnictvo
pohlíží na sociální politiku
v měšťáckém státě
jinýma očima, než na ni snad pohlíží
panstvo samo.
Pánové, již řečníci přede
mnou poukazovali na hlízu, která se provalila zde
v Praze, a tou jest nemocniční ostuda v Praze. Před
2 lety konal se v Praze sjezd lékařů za účasti
četných cizozemských lékařů.
Když tito lékaři projevili přání
navštíviti kliniku, pokoušeli se odvrátiti
je od toho z pochopitelných důvodů, které
dnes známe. A když se tito lékaři přece
nedali zadržeti, aby nenavštívili kliniku, zděsili
se těchto poměrů ve Všeobecné
nemocnici v Praze a cizozemští lékaři
všeobecně usuzovali, že tyto poměry jsou
nejen ostudné, nýbrž že se podobné
najdou jen na Balkáně. Časopisy se poslední
dobou zabývaly touto otázkou velmi podrobně.
Praví se sice, že vláda podniká vše,
aby upravila zdravotní poměry v Československu
tak aby vyhovovaly moderním požadavkům. Zde
můžeme mluviti jen o opaku. Pokud jsme se zúčastnili
prohlídky Všeobecné nemocnice, mohli jsme jen
konstatovati, že poměry na klinice jsou nejen takové,
jak je časopisy vylíčily, nýbrž
že jsou daleko horší, hanebnější
a neslýchanější, než jak byly vylíčeny.
A lze si již představiti, co se po této stránce
musí díti v hlavním městě tohoto
státu, když se lékaři musejí
obrátiti na veřejnost, když musejí vylíčiti
tyto poměry veřejnosti, aby probudili její
svědomí a získali ji pro sebe. Bude jistě
výhodné, když zde přečtu protest
přednostů klinik, tedy původní listinu,
abych poskytl jen malý pojem toho, co se na klinice děje.
Tu se praví (čte): "Na Schlofferově
klinice vede z přízemku do sklepa schodiště
ani ne metr široké, třikrát točité
a poškozené. Tam vedle kůlen na uhlí
a jiných skladišť jsou i dvě sklepní
místnosti pro orthopedii. Ubozí mrzáci, s
jednou nohou, kteří sotva lezou, musejí nejprve
s bolestmi dostati se po těchto schodech dolů, neboť
nelze jich nésti, na to jsou schody příliš
úzké; čekárny není, nýbrž
jen lavice sbitá z prken od beden, která jest se
strany schodů otevřena průvanu, se strany
sklepa žáru otopného zařízení.
Záchod tam není." - A když jsme se při
prohlídce tázali prof. Schloffera, kde nemocní
vykonávají svou potřebu, řeklo se
nám, že zde napřed v čekárně.
Čekárna nebyla nic jiného než sklepní
chodba, která byla úplně zastavena všemi
možnými rourami a bednami a harampátím
(čte): "Záchod tam není. Když
nemocný cítí přirozenou potřebu,
jest mu skoro nemožno ji uspokojiti, neboť pak by musil
vylézti po těchto pověstných schodech.
Nezbude mu tedy většinou jiná volba než
vykonati svou potřebu na hromadě uhlí. Zanderův
sál vypadá jako středověká
laboratoř, a nářadí, jak se zdá,
pochází skoro veskrze z téže doby."
Na naši otázku bylo nám řečeno,
že nelze opatřiti nových nástrojů
a nových zařízení pro Zanderův
sál, poněvadž není na to místa.
Vedle Zanderova sálu jest ještě ve sklepě
malá místnost, kde bydlí ošetřovatelka
a kde v noci spí.
"V přízemí, v rovné výši
se zemí, jsou nyní operační síně
a síně pro nemocné. Kdo jen. po několik
málo hodin pohlížel na provoz této kliniky,
míní, že to nemůže býti
kulturní stát, jenž trpí takové
poměry a na všechny stížnosti a podání
neodpovídá, jenž neuznává ani
za hodno námahy dovoliti nepředpojatým odborníkům,
aby prohlédli místnosti, jenž tak nechává
trpěti tisíce státních občanů."
Pánové, když vyšla tato úřední
zpráva, navrhla naše strana na základě
této události ve zdravotním výboru,
jenž zasedal téhož dne, aby schůze byla
ihned přerušena a aby klinika byla prohlédnuta.
Náš návrh byl zamítnut s odůvodněním,
že nejprve dlužno o těchto poměrech vyrozuměti
ministerstvo a že se teprve potom bude rokovati o tom, zdali
a kdy se má prohlídka provésti. Pánové,
právě ministr veřejného zdravotnictví
pan dr Tiso, ten sice navštívil Terezii Neumannovou
v Konnersreuthu, ale za celého jeho úřadování
mu nikdy, ani jednou jedinkráte nenapadlo, aby navštívil
nejdůležitější ústavy v
hlavním městě státu, aby se přesvědčil,
jaké tam jsou poměry. Jest pochopitelné,
že p. dr Tisovi jest Terezie bližší
než klinika, než blaho tisíce lidu, kteří
tam hledají útočiště a pomoci,
že mu Rézinka je důležitější
pro činnost svaté církve než zdraví
lidí, kteří se mrzačí a jimž
kapitalistický hospodářský řád
uloupil zdraví. (Výkřiky na levici.) Když
náš návrh byl zamítnut a přece
příštího dne se zdravotní výbor
usnesl navštíviti kliniky, viděli jsme, že
komise, která se skládala také ze zástupců
koaličních stran, byla zděšena nad poměry,
nad tím, že bylo vůbec možno po léta
trpěti v Praze takové poměry, aniž jediná
odpovědná osoba zde něco učinila,
aby to napravila. Chci pokračovati v tomto úředním
protestu přednostů klinik. Praví se tam dále
(čte): "Posluchárna jest zároveň
operačním sálem, sádrovnou, místem
pro prozařování a k orthopedickým
účelům. Odtud se dostaneme do čekárny.
Tam sedí na dvou lavicích osoby čekající
na operaci, a musí se, ačkoliv jim jistě
není právě dobře, dívati na
lehké operace, narkotisace, endoskopie (vyšetřování
měchýřů, hrtanů a konečníků)
a často z hnusu zvracejí. K čekárně
se připojují dvě operační síně.
Na 4, často na 5 stolech se operuje zároveň.
Malé síně není vůbec možno
větrati. Přívod vody často selhává,
ovzduší jest strašné; není zapotřebí
říkati, jaká to jest překážka
pro úspěšnou operaci. Větší
síň jest poněkud lépe zařízena
a má aspoň větrací zařízení,
které někdy funguje. Mezi dvěma jinými
pokoji jest ještě místnost pro narkotisaci,
aspoň jest tak pojmenována. Ve skutečnosti
jest to komora pro harampátí bez okna, se 6 nepravidelnými
kouty, velká asi jako obyčejná spižírna.
Vedle ní jest koupelna pro 30 lékařů,
která se skládá jistě z 50leté,
napolo rozežrané vany a jest tak prostorná,
že se tam jen zcela malý člověk může
otočiti. Tam se mají očistiti a zotaviti
lékaři, kteří jsou po těžkých
operacích zpoceni, zamazáni a unaveni."
Vážení! Když jsme prohlíželi
tuto místnost, prováděly se právě
tři operace a bylo lze se přesvědčiti,
za jak ostudných a životu nebezpečných
okolností se provádějí operace na
lidech, kde mimo tj. ještě nebezpečí
nákazy. Co se nazývá čekárnou,
slouží podle vývodů pana prof. Schloffera
nejen za čekárnu, nýbrž za přípravnou
místnost pro operace, kde se provádějí
narkotisování, vyplachování měchýřů
a konečníků před očima lidí,
kteří kolísají mezi životem a
smrtí a kteří již v nejbližší
chvíli sami mají ležeti na operačním
stole. Byl to strašný pohled a zamrazilo každého,
kdo si jen pomyslil na možnost, že by snad on sám
nebo některý z členů jeho rodiny byl
jednou nucen podrobiti se operaci zde v těchto bídných
místnostech. Pan prof. Schloffer prohlásil nám
dále, že se v této místnosti provádí
denně 10 těžkých operací a že
kromě toho jsou nuceni v naléhavých případech
prováděti operace v demonstrační síni,
kde je plno špíny a prachu. Na naši otázku,
je-li v tomto oddělení koupelna, řeklo se
nám, že v celém pořadí Schlofferova
oddělení jest zařízena jen jediná
koupelna, což přece jest pro nemocnici první
podmínkou. Na naši otázku, kde se koupají
přicházející nemocní, řeklo
se nám, že se v jednotlivých místnostech
pro nemocné stavějí koupací vany,
kde se před očima jiných pacientů
koupají ti, kdož mají býti operováni.
To jest tak neslýchaná ostuda, že vláda,
která kdyby měla jen trochu svědomí,
nemohla by trpěti, aby zde byly takové poměry.
Bylo zde již řečeno, že pro 30 lékařů,
kteří se denně stýkají s raněnými,
kteří bojují s nakažlivými nemocemi,
jest zde jen jedna jediná vana. Kde se však tito lidé
mají očistiti po operacích, není řeči.
Dále se praví v úředním protestu
přednostů klinik (čte): "Nyní
přicházíme do ambulance naproti. V čekárně
jest z nouze místo asi pro 20 osob. Průměrně
se však musí najíti místo pro 50 osob.
Poněvadž se nevětrá, jest vzduch hustý
a dusný, takže tam lidé neustále omdlévají.
Ambulance pro ženy má jen jeden ošetřovací
stůl a místo jen pro jednoho lékaře
a jednu sestru, kteří zároveň musejí
provésti formální zápis a ošetření.
I zde, jelikož čekárna jest přeplněna,
dívají se čekající na obnažené
rány a na lékařské zakročení.
Ambulance pro muže jest poněkud větší,
ale zato se jí více než dvojnásobně
užívá a vypadá spíše jako
jateční místnost než jako klinika. Do
května bylo ošetřeno 4000 mužů."
V úředním protestu přednostů
klinik se praví, že tato čekárna jest
vypočítána na 20 osob, že tam však
obyčejně jest kolem 50 osob. Ve skutečnosti
není v této místnosti, a to mi potvrdí
všechny dámy a pánové, kteří
se účastnili této exkurse, místo ani
pro 10 osob a mimo to jest tato místnost čekárnou
pro muže a ženy, tedy ambulance pro ženy a muže,
kteří leží vedle sebe, má jen
tuto společnou místnost a jest faktem, že místnost
pro ženskou ambulanci jest tak ostudná, že se
tam zároveň u stolu a v jednotlivých koutech
této malé místnosti osoby vyšetřují
a převazují a také se na nich provádějí
malé operace. Správné jest, že to tam
vypadá jako v jatkách. Všude, na všech
chodbách, ve všech čekárnách
a ve všech pokojích stojí otevřené
kbelíky s krvavou vatou, s obvazy a všemi možnými
věcmi, které musí způsobiti zvracení
nejen u nemocných, kteří jsou citlivější,
nýbrž i u zdravých návštěvníků.