Úterý 18. června 1929

Najväčšmi ohradzovali sa lekári proti tak zv. mobilizácii lekárov v prípade nejakej epidemie. Intenciou zákona bolo, aby lekári v prípade nejakej veľkej epidemie, ktorá zastihla by celý kraj, mohli sa dišponovať na ohrožené miesta bez ohľadu na to, či sú definitívne umiestení na to ktoré miesto alebo nie. Lekári videli v tom urážku svojho stavu, kdežto ani najmenej nebolo tomu tak. Keď vlasť je v nebezpečí, každý povinný je brániť ju so všetkými svojími silami. Podobne je tomu i vtedy, keď ten ktorý kraj zastihne nejaká epidemia. Lekári, ktorí povolaní sú práve na to, aby potlačili hroziace nebezpečenstvo, sami od seba mali by sa dať k dišpozícii postihnutým krajom a venovať im všetky svoje sily. Toto ustanovenie zákona po dlhšej debate v zdravotníckom výbore bolo z návrhu vynechané.

Ustanovenie zákona, ktoré pojednáva sa v §e 8, podáva smernice, kedy lekárovi môže sa zabrániť prevádzať lekársku prax. Toto ustanovenie dalo sa do návrhu zákona len na ochranu verejných záujmov. Ináč to nemôže byť, lebo i v lekárskom stave sú ľudia rozličnej povahy, najdú sa tam i takí, ktorí sú svojho stavu nie hodní a sú mu len na hanbu. Takých lekárov nestačí len pokutovať, takých najlepšie je pozbaviť lekárskej praxi na istý čas, alebo aj na celý život. Také sankcie sme potrebovali, potrebovali sme ich práve na pozdvihnutie lekárského stavu.

Opatrenie, aby aspoň v mestách, kde je viac lekárov, zaviedla sa riadna inšpekcia v nedele a sviatky, aby v čas nehody bol lekár pri ruke, je veľmi na čase. Práve teraz, keď tak často stávajú sa rôzné nešťastia, je veľmi treba, aby lekár môhol sa čím skôr vyhľadať. Opatrenie toto je veľmi dobré a na čase.

Slávna snemovňa! Zákon o lekárskych komorách v historických zemiach vynesený bol ešte r. 1892. V Maďarsku lekárskych komor nebolo. Dosiaľ platný rakúsky zákon skôr mal na zreteli štátné záujmy, ako záujmy lekárskeho stavu, kdežto táto inštitúcia v prvom rade mala by byť inštitúciou stavovskou, mala by hájiť eminentne záujmy lekárskeho stavu. Potreba novelizácie tohoto zákona, poťažne vynesenie nového zákona súrili sami lekári. A ministerstvo zdravotníctva a telesnej výchovy šlo im v tom v ústrety. Už od počiatku nášho samostatného štátneho života pomýšľalo sa na sriadenie, poťažne na pretvorenie lekárskych komôr, jednako okolnosti boly také, že k realizácii tohoto návrhu nemohlo sa prikročiť len teraz. A lekársky stav iste veľkou vďakou zaviazaný bude slávnemu ministerstvu zdravotníctva a telesnej výchovy, že rázne ujalo sa tejto ich eminentne stavovskej veci a učinilo ju skutkom. Podľa tohoto návrhu sriaďujú sa lekárske komory podľa jednotlivých krajín v Čechách, na Morave a na Slovensku. Na Podkarpatskej Rusi nesriaďuje sa samostatná lekárska komora, ale tamojší lekári pričlenení budú ku komore slovenskej. Toto opatrenie je len dočasné. Keď Podkarpatská Rus v tomto ohľade bude sebestačná, sriadi sa i tam osobitná lekárska komora. Čo sa týka merita veci, terajšie ustanovenia zákona o lekárskych komorách odlišujú sa od predošlých ustanovení hlavne v tom, že medzi členov lekárskych komôr zahrnujú všetkých lekárov, ktorí vykonávajú lekársku prax, zahrnujú tedy i lekárov štátnych a lekárov vojenských, nakoľko oni lekársku prax vykonávajú. Toto ustanovenie je na čase, keďže vojenskí lekári a štátni lekári posiaľ privátnu prax vykonávali a jednako žiadnej kontrole nepodliehali. Z toho vzchodily rôzné nedorozumenia a zapletačky jednak medzi lekáry samými a jednak medzi lekáry a nemocnými. Toto ustanovenie je teraz korektívum a bdie nad tou činnosťou lekárskou, nad ktorou nevykonávalo sa žiadneho dozoru. S druhej strany však pomery u nás natoľko sa zmenily, že teraz skoro jedna tretina lekárov je vo štátnej službe, sami privátni lekári neboli by v stave lekárske komory udržať. Voľby do predstavenstiev lekárskych komôr dejú sa na základe analogickom, ako voľby do iných autonomných inštitúcií. Lekárske komory spravuje lekárske zastupiteľstvo, ktoré má právo usnášať sa ešte na ďalších ustanoveniach o chovaní sa lekárov a vydať stavovský lekársky poriadok. Podobne zastupiteľstvo lekárskej komory môže podávať návrhy na honoráre za jednotlivé lekárske výkony. Táto sadzba na lekárske honoráre vydaná bude vládnym nariadením. Je zvláštné, že hlasy z lekárskych kruhov veľmi pozastavujú sa nad tým, že táto osnova zákona obmedzuje terajšiu právomoc komory, ktorou ustáľovaly sa tarify za jednotlivé lekárske výkony. Odvolávajú sa na autonomné počínanie pravotárskych, notárskych a inženierskych komôr v tomto ohľade a v tomto ustanovení vidia naštrbenie svojích práv.

Ja, slávna snemovňa, ani najmenej nechcem uraziť lekársky stav. Predo mnou je on vysokocenný, viem si oceniť jeho veľké zásluhy pri zmiernení ľudskej biedy a som presvedčený, že ani ministerstvo zdravotníctva a telesnej výchovy týmto opatrením ani v najmenšom nechce krivdiť lekárskemu stavu. Že však rozhodlo sa k tomu opatreniu, vyplývalo zo stavu veci, že práve tam, u tých inštitúcií, od ktorých závisí celý rad zásadných podmienok konzolidácie naších zdravotných pomerov, v každom ohľade musí byť vzorný poriadok. A tak by som povedal, že práve toto ustanovenie nie že poníži, ale povýši váženosť stavu lekárskeho. Pomer lekára k pacientovi sblíži a zúprimní. Lekár bude vedieť svoju povinnosť a pacient len najväčšou vďakou zaviazaný bude proti lekárovi. A nie je ani mysliteľné, že tam, kde je to možné, sám pacient bude sa vďačiť svojmu dobrodincovi lekárovi aj pri výške honorára.

Opatrenie toto ukázalo sa byť nutným práve v terajšej dobe plnej sociálnej biedy. Predpisy dávajú len normu a závažie sporiadaného života. Kde ten poriadok jestvuje, predpisy nemajú praktického významu, a kde ho niet, tam sú potrebné, aby zjednala sa náprava.

Posledná časť tejto osnovy zaoberá sa disciplinárnym riadením lekárskej komory. Sám záujem lekárov to vyžaduje, aby disciplinárny poriadok lekárskej komory bol uzákonený, aby chránení boli pred ľubovôľou predstavených. Týmto získa aj auktorita komory, lebo opierať sa môže o disciplinárné predpisy.

Slávna snemovňa! Predložené návrhy zákonov o lekárskej praxi a lekárskej komore sú nám dôkazom, že ministerstvo zdravotníctva a telesnej výchovy snaží sa náš štát v každom ohľade postaviť na podklad čo najpokročilejší. V mnohých europských štátoch takýto poriadok ešte nie je zavedený. Usilujú oň, a dúfam, že si ho aj zavedú.

My, keď slávnemu ministerstvu zdravotníctva a telesnej výchovy vďakou sme zaviazaní, že s tými veľavýznamnými predlohami predstúpilo pred slávnu snemovňu, nič iného nemôžeme povedať, než že za tieto návrhy zákona budeme hlasovať. (Potlesk poslanců slovenské strany ľudové.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Schmerda. Uděluji mu slovo.

Posl. Schmerda (německy): Projednávané dva lékařské zákony, to jest zákon o lékařské praksi a zákon o lékařských komorách, mají význam nejen pro lékařský stav a veřejnoprávní zdravotnictví, nýbrž dlužno je zvláště hodnotiti s hlediska dělnictva v kapitalistickém státě. Neboť cílem kapitalistického společenského řádu jest vymačkávati zisky z dělnické třídy. Dělník jest pro kapitalistu prostě prostředkem ke zbohacení a když se tento živý nástroj stane nepotřebným, špatným nebo zbytečným, když byl vymačkán jako citron, bez milosrdenství se odhodí. Nepřihlíží se k bídě a nezaměstnanosti, nemoci, stáří, invaliditě, vůbec k ničemu, ohromné masy se vrhají přes palubu bez nejmenšího znepokojení svědomí, které se pohne jen tehdy, když jest ohrožena kapitalistická třída a její zařízení začne kolísati. Pohlížíme-li s tohoto hlediska na sociální politiku a na zákonitá předběžná opatření kapitalistických vlád, jest dělnictvu jasno, že se všechna tato opatření provádějí nikoliv v zájmu pracujících vrstev, nýbrž na ochranu kapitalistické třídy a aby se udržel soukromokapitalistický hospodářský řád, t. j. vykořisťování. Celá sociální a zdravotní politika musí se ve vražedném hospodářském řádě státi paškvilem, poněvadž každého dne, ba každé hodiny jest tisíce tvůrčích lidí ohroženo na svém životě, zdraví a existenci neslýchaným vykořisťováním a racionalisací a stává se mrzáky. Třída kapitalistů se pokouší několika zákonitými ustanoveními a soukromou dobročinností překlenouti a vyrovnati stinné stránky svého hospodářského řádu, ale všechny pokusy musejí se ztroskotati na nemírném vykořisťování a ziskuchtivosti kapitalismu. Tak vidíme neslýchané olupování o pracovní sílu a zdraví stále se zostřujícím vykořisťováním a racionalisací v závodech a dílnách. Vidíme, že se množí případy neštěstí a že všechny zákony, které se v této sněmovně usnášejí, nejsou takové, aby této vražedné soustavě byť jen poněkud učinily přítrž. Ze skrovných statistik, které máme po ruce, lze poznati, že nepřetržitě vzrůstá počet nehod jako následek racionalisace. Tak ze sta tisíc pojištěnců stalo se ročně obětí nehody: R. 1920 1289, r. 1921 1529, r. 1922 1732, r. 1923 1759, r. 1924 1721, r. 1925 1765 a r. 1926 1798. Z toho vidíme, že počet lidí, kterým se stala nehoda v podnicích, ročně stoupá a že se všechna opatření bez účinku tříští na následcích vykořisťování a racionalisace. Olupování o pracovní sílu a zdraví vzrůstá den ode dne a tento hospodářský řád není s to, aby je opanoval. Také nemoci způsobené povoláním vyžadují si každoročně stále více obětí. Není pochybnosti, že ochrana dělníků v kapitalistických státech není taková, jaké by bylo zapotřebí. Nevidíme skoro žádné ochrany pracujících žen, dětí a mladistvých. Zdravotní zařízení v podnicích jsou velice nedostatečná a špatná, nedodržují se ani zákonitá ustanovení a pak následky musejí býti přirozeně podle toho. Zákonitě ustanovený osmihodinný pracovní den se porušuje a ve velké míře se pracuje přes čas. Tak v celém roce 1928 bylo přes čas pracováno více než po 15 milionů hodin. Z toho připadá na leden 859.868, na únor 1,117.814, na březen 1,183.987, na duben 907.262, na květen 1,161.595, na červen 1,122.105, na červenec 1,258.049, na srpen 1,524.495, na září 1,351.309, na říjen 1,859.068 a na listopad 1,582.509. Všechny tyto hodiny přes čas byly úřady povoleny a při tom v tomto výpočtu se nepřihlíželo k tomu, kolik hodin přes čas se pracovalo bez úředního povolení. Z tohoto počtu hodin přes čas vyplývá zvýšená racionalisace a zostřené vykořisťování. Hodinami přes čas jakož i nedostatkem péče o pracující ženy, děti a mladistvé podkopává se zdraví pracujících lidí a dělník jest vydán všanc nebezpečí nemocí z povolání a úrazů. Víme že ovšem příčinou všech těchto zjevů není jen to, co je zde uvedeno, co denně vidíme v závodech a co můžeme zjistiti ze statistik sociálních pojišťoven, nýbrž to jsou jen následky method kapitalistického hospodářského řádu. Víme, že stát, vláda a kapitalistická třída nemají naprosto zájmu, aby tyto smutné poměry nějak napravily nebo změnily, poněvadž se ve chvíli nápravy zároveň ohrozí jejich vlastní soustava vykořisťování. Nedostatečné dovolené nestačí, aby pracující člověk mohl poskytnouti nutného klidu a zotavení svému tělu, které jest po léta denně vydíráno a mořeno. Víme, že nejtíže jsou postiženy zvláště ženy, že se nepečuje o ochranu matek; že živnostenské inspektoráty neplní úkolů, které jim podle zákonů přísluší, že se jim naopak vyhýbají a nechtějí viděti lajdáctví a strašných poměrů v továrnách, ač jsou vlastně povolány je odstraniti. (Posl. Haiblick [německy]: Naopak, ony je popírají!) Velmi správně, popírá se a když dělníci zakročují prostřednictvím svých organisací, nevyhovuje se jim. Kromě vykořisťování v továrnách, kde jest ohroženo zdraví a život dělníků, má ohromnou úlohu i bytová otázka. Dělník, který denně musí vykonávati svou práci ve smrdutých místnostech a podnicích, aby si vydělal kousek chleba, když přijde domů, nenalézá onoho klidu a pořádku, jenž by byl nutný jako protiváha jeho práce z povolání. Když stát, třebas kapitalistický, chce provozovati dobrou zdravotní politiku, nemůže toho provésti takovými zákony, jak se o to pokouší projednávanými zákony, u nichž, jak řekl pan zpravodaj Matoušek, vychází jen kompromis mezi stavovskými zájmy a veřejnoprávními zdravotnickými zájmy. Dělají se kompromisy, aby se nerozlil ocet s lékaři, a proto se vydávají v nebezpečenství zájmy veřejné zdravotní politiky. Dobrou zdravotní politiku lze dělati jen tehdy, když se povede boj o kratší dobu práce, o vyšší mzdu, o vybudování sociálně politických zařízení a o uplatnění požadavků dělnictva. Jsme přesvědčeni, že v kapitalistickém státě každá zdravotní politika a její opatření mohou býti jen malými prostředečky. Jen když se podaří povaliti soukromokapitalistický hospodářský řád a na jeho místo zříditi stát dělnický, diktaturu proletariátu, mohou býti v zájmu dělnictva učiněna opatření, jichž pracující člověk potřebuje ke svému živobytí a ke své existenci. Jest nepochybně nutno, aby v proletářském státě - v kapitalistickém hospodářském řádu nemůžeme vůbec na to pomýšleti, poněvadž se tím otřásají jeho základy - všechny lékařské podniky, jako lékárny, sanatoria, lázně, ozdravovny byly podporovány veřejnými fondy a znárodněny pro blaho pracujících lidí, do jejichž služeb budou postaveny, nikoliv do služeb buržoasie, která má možnost zotaviti se z nečinnosti, nýbrž do služeb dělníků, kteří, jak jsem ukázal, jsou denně velmi těžce ohrožováni na svém zdraví při své práci a jejichž síla se vykořisťuje. První podmínkou skutečné péče o zdraví jest bezplatné ošetřování, kterého však zde nenalézáme. Praví se sice, že podnikatel, stát, nemocenské pojišťovny, všechny možné ústavy mají pečovati o léčebnou péči dělníků, ve skutečnosti však jest tomu tak, že sám dělník prací svých rukou musí uhraditi všechny náklady. V kapitalistickém státě nemůžeme dnes ještě mluviti o zestátnění lékařů. Lékař má ve společenském řádu zajisté zvláštní postavení. Chápeme, že lékař již nyní není soukromníkem, nýbrž proto, aby nemocným a ubohým pomáhal a vrátil je znovu společnosti. Víme, že lékař i v kapitalistickém státě musí bojovati se starostmi, a jak těžký konkurenční boj zuří následkem toho, že jich mnoho z universit vychází. Ale lékařům nelze pomoci zákonem o lékařské praksi a zákonem o lékařských komorách, nýbrž jen tím, když stát převezme plný závazek, aby se všem nemocným, kteří se v kapitalistickém světě stali neupotřebitelnými, dostalo léčebné péče a aby lékaři podle toho byli placeni. (Předsednictví převzal stopředseda Horák.)

Tak vidíme, že v mnohých věcech jsme v rozporu s lékaři, kteří na základě dnešního hospodářského řádu považují své povolání, které jest zcela jiné než každé jiné povolání, za výdělečné. My však stojíme na stanovisku, aby lékaři byli jako v sovětském Rusku placeni státem a aby musili bezplatně léčiti všechny nemocné. Se sociální politikou, která se dělá v kapitalistických státech, nejen nemůžeme souhlasiti, nýbrž musíme proti ní bojovati, zvláště proti oné sociální politice, která se provozuje v Československu. Neboť jí se užívá k tomu, aby se všechny organisace, korporace a zařízení sociální péče postavily do služeb státních zájmů. Vidíme všeobecnou byrokratisaci to jest zfašisování všech ústavů sociální péče. Vliv státu se rozšiřuje na všechny sbory, ale práva lidí, kteří na základě svého stanoviska jsou v těchto ústavech soustředěni, se ruší. Lidé si stěžují, že nemocenské pojišťovny nevyvinují takové činnosti v oboru sociální péče, jak si snad stále představují mnozí pánové z koaličních stran nebo jak to doporučují. Při tom zapomínají nebo úmyslně zamlčují, že právě oni to byli, kdož nemocenským pojišťovnám odňali prostředky k vyvinutí jejich činnosti. Od té doby, co se poslední koalice dostala k veslu, vidíme zrušování a zhoršování sociální péče v každém směru. V této věci chci poukázati jen na Všeobecný pensijní ústav v Praze, jenž poslední dobou, v červnu rozesílal oběžník, v němž oznamoval, že léčebnou péči omezuje jen na zcela určité nemoci svých členů. Až dosud bylo tisícům členů na pensi pojištěným, právě oné vrstvě, která stojí mezi dělníky, pracujícími rukou, a kapitalistickou třídou, možno nalézti v lázních nebo ústavech sociální péče vyléčení z nemoci, kterou byli postiženi. Ale ve zmíněném oběžníku ze dne 13. června se praví: "Podle zásad správní komise pensijního pojišťovacího ústavu povolují se příspěvky jen na sanatorní ošetřování všech tuberkulosních onemocnění plic a kostí. K sanatornímu ošetřování nervových nemocí, rheumatismu, ischiasu, srdečních nemocí, žaludečních nemocí a jiných chronických neduhů neposkytuje podepsaný ústav žádných příspěvků." To jest ohromné zhoršení proti praksi vykonávané do konce května. To znamená, že se poskytují příspěvky jen nemocným, kteří trpí tuberkulosou plic a kostí, ale že všichni, kdož trpí rheumatismem, ischiasem, kdož trpí nemocí srdeční nebo žaludeční, nedostanou vůbec nic. Při tom víme, že pensijní pojištěnci, zvláště ve vyšším věku, trpí většinou těchto nemocí. Nemůžeme tedy mluviti o vybudování a rozšíření sociálního zákonodárství nýbrž jen o jeho zhoršení ve všech oborech. Poslední novelisací zákona o sociálním pojištění došlo to tak daleko, že si dělníci stále stěžují na nedostatečná zařízení, na něž jsou odkázáni. Jmenování provedená ministerstvem sociální péče do okresních nemocenských pojišťoven jsou největším výsměchem. Nechci o tom podrobně mluviti. Nejen dělníci, nýbrž všechny vrstvy, které na tom mají zájem, jsou rozhořčeny methodami, které zde zahájilo ministerstvo sociální péče. Vidíme, že se úsporná opatření v nemocenských pojišťovnách provádějí jen na útraty nemocných dělníků, a víme, že se tato úsporná opatření jistě v několika letech trpce vymstí na všeobecném zdraví. Ale vidíme také, že okresní nemocenské pojišťovny užívají velmi zvláštních prostředků. Nejen že nemocní jsou uzdravováni lékařskými komisemi, vidíme také, že některé nemocenské pojišťovny, které jsou nesvědomitě spravovány a vedeny, se pokoušejí dělníky ošáliti o zákonité podpory, když jedna pokladna přesunuje výkony na druhou a dělníkům ničeho nedává. Znám případy, kdy dělníci po celá léta musili procesovati s pokladnami o nemocenskou podporu, která jim podle zákona přísluší; žádná pokladna ji nechtěla platiti, jedna odkazovala na druhou. Jest tedy beze vší pochybnosti jisto, že dělnictvo pohlíží na sociální politiku v měšťáckém státě jinýma očima, než na ni snad pohlíží panstvo samo.

Pánové, již řečníci přede mnou poukazovali na hlízu, která se provalila zde v Praze, a tou jest nemocniční ostuda v Praze. Před 2 lety konal se v Praze sjezd lékařů za účasti četných cizozemských lékařů. Když tito lékaři projevili přání navštíviti kliniku, pokoušeli se odvrátiti je od toho z pochopitelných důvodů, které dnes známe. A když se tito lékaři přece nedali zadržeti, aby nenavštívili kliniku, zděsili se těchto poměrů ve Všeobecné nemocnici v Praze a cizozemští lékaři všeobecně usuzovali, že tyto poměry jsou nejen ostudné, nýbrž že se podobné najdou jen na Balkáně. Časopisy se poslední dobou zabývaly touto otázkou velmi podrobně. Praví se sice, že vláda podniká vše, aby upravila zdravotní poměry v Československu tak aby vyhovovaly moderním požadavkům. Zde můžeme mluviti jen o opaku. Pokud jsme se zúčastnili prohlídky Všeobecné nemocnice, mohli jsme jen konstatovati, že poměry na klinice jsou nejen takové, jak je časopisy vylíčily, nýbrž že jsou daleko horší, hanebnější a neslýchanější, než jak byly vylíčeny. A lze si již představiti, co se po této stránce musí díti v hlavním městě tohoto státu, když se lékaři musejí obrátiti na veřejnost, když musejí vylíčiti tyto poměry veřejnosti, aby probudili její svědomí a získali ji pro sebe. Bude jistě výhodné, když zde přečtu protest přednostů klinik, tedy původní listinu, abych poskytl jen malý pojem toho, co se na klinice děje. Tu se praví (čte): "Na Schlofferově klinice vede z přízemku do sklepa schodiště ani ne metr široké, třikrát točité a poškozené. Tam vedle kůlen na uhlí a jiných skladišť jsou i dvě sklepní místnosti pro orthopedii. Ubozí mrzáci, s jednou nohou, kteří sotva lezou, musejí nejprve s bolestmi dostati se po těchto schodech dolů, neboť nelze jich nésti, na to jsou schody příliš úzké; čekárny není, nýbrž jen lavice sbitá z prken od beden, která jest se strany schodů otevřena průvanu, se strany sklepa žáru otopného zařízení. Záchod tam není." - A když jsme se při prohlídce tázali prof. Schloffera, kde nemocní vykonávají svou potřebu, řeklo se nám, že zde napřed v čekárně. Čekárna nebyla nic jiného než sklepní chodba, která byla úplně zastavena všemi možnými rourami a bednami a harampátím (čte): "Záchod tam není. Když nemocný cítí přirozenou potřebu, jest mu skoro nemožno ji uspokojiti, neboť pak by musil vylézti po těchto pověstných schodech. Nezbude mu tedy většinou jiná volba než vykonati svou potřebu na hromadě uhlí. Zanderův sál vypadá jako středověká laboratoř, a nářadí, jak se zdá, pochází skoro veskrze z téže doby." Na naši otázku bylo nám řečeno, že nelze opatřiti nových nástrojů a nových zařízení pro Zanderův sál, poněvadž není na to místa. Vedle Zanderova sálu jest ještě ve sklepě malá místnost, kde bydlí ošetřovatelka a kde v noci spí.

"V přízemí, v rovné výši se zemí, jsou nyní operační síně a síně pro nemocné. Kdo jen. po několik málo hodin pohlížel na provoz této kliniky, míní, že to nemůže býti kulturní stát, jenž trpí takové poměry a na všechny stížnosti a podání neodpovídá, jenž neuznává ani za hodno námahy dovoliti nepředpojatým odborníkům, aby prohlédli místnosti, jenž tak nechává trpěti tisíce státních občanů."

Pánové, když vyšla tato úřední zpráva, navrhla naše strana na základě této události ve zdravotním výboru, jenž zasedal téhož dne, aby schůze byla ihned přerušena a aby klinika byla prohlédnuta. Náš návrh byl zamítnut s odůvodněním, že nejprve dlužno o těchto poměrech vyrozuměti ministerstvo a že se teprve potom bude rokovati o tom, zdali a kdy se má prohlídka provésti. Pánové, právě ministr veřejného zdravotnictví pan dr Tiso, ten sice navštívil Terezii Neumannovou v Konnersreuthu, ale za celého jeho úřadování mu nikdy, ani jednou jedinkráte nenapadlo, aby navštívil nejdůležitější ústavy v hlavním městě státu, aby se přesvědčil, jaké tam jsou poměry. Jest pochopitelné, že p. dr Tisovi jest Terezie bližší než klinika, než blaho tisíce lidu, kteří tam hledají útočiště a pomoci, že mu Rézinka je důležitější pro činnost svaté církve než zdraví lidí, kteří se mrzačí a jimž kapitalistický hospodářský řád uloupil zdraví. (Výkřiky na levici.) Když náš návrh byl zamítnut a přece příštího dne se zdravotní výbor usnesl navštíviti kliniky, viděli jsme, že komise, která se skládala také ze zástupců koaličních stran, byla zděšena nad poměry, nad tím, že bylo vůbec možno po léta trpěti v Praze takové poměry, aniž jediná odpovědná osoba zde něco učinila, aby to napravila. Chci pokračovati v tomto úředním protestu přednostů klinik. Praví se tam dále (čte): "Posluchárna jest zároveň operačním sálem, sádrovnou, místem pro prozařování a k orthopedickým účelům. Odtud se dostaneme do čekárny. Tam sedí na dvou lavicích osoby čekající na operaci, a musí se, ačkoliv jim jistě není právě dobře, dívati na lehké operace, narkotisace, endoskopie (vyšetřování měchýřů, hrtanů a konečníků) a často z hnusu zvracejí. K čekárně se připojují dvě operační síně. Na 4, často na 5 stolech se operuje zároveň. Malé síně není vůbec možno větrati. Přívod vody často selhává, ovzduší jest strašné; není zapotřebí říkati, jaká to jest překážka pro úspěšnou operaci. Větší síň jest poněkud lépe zařízena a má aspoň větrací zařízení, které někdy funguje. Mezi dvěma jinými pokoji jest ještě místnost pro narkotisaci, aspoň jest tak pojmenována. Ve skutečnosti jest to komora pro harampátí bez okna, se 6 nepravidelnými kouty, velká asi jako obyčejná spižírna. Vedle ní jest koupelna pro 30 lékařů, která se skládá jistě z 50leté, napolo rozežrané vany a jest tak prostorná, že se tam jen zcela malý člověk může otočiti. Tam se mají očistiti a zotaviti lékaři, kteří jsou po těžkých operacích zpoceni, zamazáni a unaveni."

Vážení! Když jsme prohlíželi tuto místnost, prováděly se právě tři operace a bylo lze se přesvědčiti, za jak ostudných a životu nebezpečných okolností se provádějí operace na lidech, kde mimo tj. ještě nebezpečí nákazy. Co se nazývá čekárnou, slouží podle vývodů pana prof. Schloffera nejen za čekárnu, nýbrž za přípravnou místnost pro operace, kde se provádějí narkotisování, vyplachování měchýřů a konečníků před očima lidí, kteří kolísají mezi životem a smrtí a kteří již v nejbližší chvíli sami mají ležeti na operačním stole. Byl to strašný pohled a zamrazilo každého, kdo si jen pomyslil na možnost, že by snad on sám nebo některý z členů jeho rodiny byl jednou nucen podrobiti se operaci zde v těchto bídných místnostech. Pan prof. Schloffer prohlásil nám dále, že se v této místnosti provádí denně 10 těžkých operací a že kromě toho jsou nuceni v naléhavých případech prováděti operace v demonstrační síni, kde je plno špíny a prachu. Na naši otázku, je-li v tomto oddělení koupelna, řeklo se nám, že v celém pořadí Schlofferova oddělení jest zařízena jen jediná koupelna, což přece jest pro nemocnici první podmínkou. Na naši otázku, kde se koupají přicházející nemocní, řeklo se nám, že se v jednotlivých místnostech pro nemocné stavějí koupací vany, kde se před očima jiných pacientů koupají ti, kdož mají býti operováni. To jest tak neslýchaná ostuda, že vláda, která kdyby měla jen trochu svědomí, nemohla by trpěti, aby zde byly takové poměry. Bylo zde již řečeno, že pro 30 lékařů, kteří se denně stýkají s raněnými, kteří bojují s nakažlivými nemocemi, jest zde jen jedna jediná vana. Kde se však tito lidé mají očistiti po operacích, není řeči.

Dále se praví v úředním protestu přednostů klinik (čte): "Nyní přicházíme do ambulance naproti. V čekárně jest z nouze místo asi pro 20 osob. Průměrně se však musí najíti místo pro 50 osob. Poněvadž se nevětrá, jest vzduch hustý a dusný, takže tam lidé neustále omdlévají. Ambulance pro ženy má jen jeden ošetřovací stůl a místo jen pro jednoho lékaře a jednu sestru, kteří zároveň musejí provésti formální zápis a ošetření. I zde, jelikož čekárna jest přeplněna, dívají se čekající na obnažené rány a na lékařské zakročení. Ambulance pro muže jest poněkud větší, ale zato se jí více než dvojnásobně užívá a vypadá spíše jako jateční místnost než jako klinika. Do května bylo ošetřeno 4000 mužů." V úředním protestu přednostů klinik se praví, že tato čekárna jest vypočítána na 20 osob, že tam však obyčejně jest kolem 50 osob. Ve skutečnosti není v této místnosti, a to mi potvrdí všechny dámy a pánové, kteří se účastnili této exkurse, místo ani pro 10 osob a mimo to jest tato místnost čekárnou pro muže a ženy, tedy ambulance pro ženy a muže, kteří leží vedle sebe, má jen tuto společnou místnost a jest faktem, že místnost pro ženskou ambulanci jest tak ostudná, že se tam zároveň u stolu a v jednotlivých koutech této malé místnosti osoby vyšetřují a převazují a také se na nich provádějí malé operace. Správné jest, že to tam vypadá jako v jatkách. Všude, na všech chodbách, ve všech čekárnách a ve všech pokojích stojí otevřené kbelíky s krvavou vatou, s obvazy a všemi možnými věcmi, které musí způsobiti zvracení nejen u nemocných, kteří jsou citlivější, nýbrž i u zdravých návštěvníků.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP