Bída dětské kliniky se započala, když
se v jejich místnostech usadila zemská porodnice,
a nouze o místo, která tím tak vznikla, měla
přímo katastrofální účinky,
jak na dětskou kliniku, tak také na porodnici. Okamžitě
150 lůžek - a 150 lůžek znamená
ovšem, že lze přijmouti 150 dětí
- kleslo na 50 lůžek a všechny stížnosti
k presidentovi republiky, k parlamentu, k senátu, tehdejšímu
zemskému výboru, byly naprosto marné. Ani
jiná intervence nepřinesla výsledku. Dosud
se věc praktikovala tak, že byly přijímány
a ošetřovány děti starší
jednoho roku, ale od nynějška se přísně
dbá toho, aby bylo vyloučeno přijmouti dítě,
jakmile dovršilo prvý rok svého věku.
Dřívější vysokoškolský
referent, profesor Wagner, několikráte zakročoval
v této věci a právě před zcela
krátkou dobou byl odmítnut s lichými důvody.
To má katastrofální účinky
nejen pro ubohé nemocné děti, nýbrž
i pro vědecké vyučování na
klinice. Vědecký provoz kliniky kategoricky žádá,
aby všechny volné místnosti byly zabrány
pro účely kliniky. Tak na př. knihovna jest
umístěna v předsíni soukromého
pokoje správce kliniky, a to špatně a nedostatečně,
dále jest roentgen umístěn v nedostatečné
místnosti, takže přednášky s demonstracemi
mohou býti konány jen pro skupiny studentů,
což znamená nejen neslýchanou ztrátu
času, nýbrž i ohrožení zdraví
a života lidí, kteří se musí
zdržovati před roentgenovým aparátem,
tedy nemocných, ošetřovatelek a lékařů.
Všechny místnosti, operační síně,
manipulační síně, jsou příliš
malé a nelze také na př. prováděti
pokusy s výměnou látek, které jsou
trvalou součástí dětské kliniky.
Tyto malé místnosti také působí,
že nemocní, i těžce nemocní, jsou
předváděni studentům po skupinách
častokráte třikrát za sebou. Přišli
jsme na prohlídku na stížnost pomocnice v domácnosti
ve vysokém těhotenství, která se obrátila
k německé zemské komisi pro péči
o děti a o mládež, a musili jsme tam viděti
tyto ostudné věci. Ona pomocnice v domácnosti
psala, že musila 4 hodiny ležeti na operačním
stole pro účely učebné.
Dámy a pánové! Uznáváme beze
všeho, že pro vývoj lékařské
vědy jest nutné studium na živých lidech.
To uznáváme, ale tím není řečeno,
že by bylo třeba takovýchto metod. Jde zde
jen o nemajetné lidi, kteří přinášejí
takovouto těžkou oběť vědě.
Při nejmenším mohli bychom žádati,
aby se poněkud přemýšlelo, kolik tělesných
a duševních muk bylo by lze ušetřiti těmto
ubohým lidem. Tamější čekárna
musila by býti z naléhavých důvodů
přeměněna ve druhou ambulanční
síň. Nyní jest to tak, že, jak již
řekl soudr. sen. dr Heller v senátě,
lidé, kteří jdou k operaci, musí se
dívati, jak jsou před nimi operováni jiní,
jenže v tomto případě to odstrašuje
ještě více. poněvadž jde o děti.
Druhá operační síň pro těžké
operace, pro něž jest třeba aseptického
ošetření, byla ministerstvem školství
na velký nátlak přednosty uvolněna
tím, že ministerstvo povolilo přestavěti
koupelnu na druhou ambulanční síň.
Na velký nátlak přednosty kliniky byla zařízena
skleněná veranda, kde by tuberkulosní děti
mohly ležeti přímo na slunci, ale děti
nemohou tam ležeti, poněvadž onu místnost
lze těžko vytopiti. Po celé zimní měsíce
nelze této verandy pro tyto ubohé děti používati.
Místnosti jsou všeobecně smutné, studené
a dají se těžko vytopiti a jest to smutná
kapitola, co vytrpěli letošní zimy děti,
nemocní, ošetřovatelky a lékaři.
Při jednom předčasném porodu umrzl
embryu nos. Dále nelze tam isolovati podezřele onemocnělé
děti. Jest tam sice isolační místnost,
ale jest nedostatečná a příliš
malá, mimo to poloha jest nevhodná, neboť přímo
vedle isolační síně vlevo u vchodu
jest žumpa, kam stéká nečistota z celého
domu. Vedle této žumpy stojí po celý
rok množství velkých plechových nádob,
které opatřila městská správa
pro tyto účely, které jsou vždy přeplněny
smetím a po celý rok jsou otevřené.
Řeknu-li ještě, že klinika od hořejška
až dolů jest plna štěnic, máte
asi přibližný obraz dětské kliniky
v Praze. Prohlédnete-li si tuto nemocnici a uvědomíte-li
si. co v tomto oboru vykonala rudá obec Vídeň,
pak poznáte rozdíl mezi státem spravovaným
socialisty a státem, který má sice peníze
na zbrojení a militarismus, ale nemá peněz
na nemocnice.
Nejprve musil by se zemský ústav dostati z objetí
klinik na venkov, aby byl moderně zařízen,
při nejmenším musila by však býti
vybudována klinika a moderně zařízena,
při nejmenším však nastaveno poschodí.
Páni profesoři promluvili, splnili svou povinnost,
ale ne zcela. Páni profesoři byli by musili říci
více. Byli by musili poukázati na hmotnou bídu
ošetřovatelek, jak jsou placeny, na ostudu, že
ošetřovatelky musí po měsíce
čekati na svůj skrovný plat. Byli by musili
poukázati na hanebnou stravu ošetřovatelek,
na to, že z nedostatku místa čtyři a
pět ošetřovatelek jest napěchováno
v jedné místnosti, to znamená, že ty,
které hledají po těžkém, namáhavém
dni několik hodin spánku a chvíli zotavení,
že ty, které mají noční službu,
nemohou se vyspati. Profesoři byli by musili říci
více, byli by musili poukázati na nouzi nemocnic
na venkově. I když jsou dnes nemocnice na venkově
na vyšším stupni než ve starém Rakousku,
není to zásluhou vlády, nýbrž
toho, že po převratu tisíce a tisíce
lidí, kteří dosud byli vyloučeni z
obecní správy, nyní do ní přišli
a také do správy okresů a pro tyto, jim úplně
nové úkoly, měli hluboký zájem
a porozumění. Teprve pozdější
doba si náležitě všimne také této
podivuhodné skutečnosti. Vláda těmto
lidem nepřispěla ku pomoci. Neboť zdravotní
přirážka nestačí ani zdaleka,
aby přivedla naše nemocnice na takovou výši,
jak toho vyžaduje moderní vývoj vědy.
(Posl. Grünzner [německy]: Dbá o to tak,
že rdousí a ničí sociální
péči!) Je to tak, jak to říká
soudr. Grünzner. Vláda těmto lidem nepomohla,
nepřispěla jim ku pomoci, nýbrž zločinným
zákonem o obecních financích, který
téměř znemožňuje sociálně-zdravotní
činnost obcí a okresů, hodila těmto
lidem klacky pod nohy.
Po desítileté činnosti, nečinnosti
-jen jsem se přeřekla - po desítiletém
zimním a letním spánku, ať to zní
paradoxně, byly nám najednou překotně
hozeny do sněmovny oba návrhy. Dovolte mi, abych
k této historii tohoto neobyčejného překvapení
řekla několik slov. Bylo to právě
den před svatodušními svátky, když
byly rozeslány členům zdravotnického
výboru pozvánky, výbor měl se sejíti
v úterý ráno, den po svatodušních
svátcích. Jsem přesvědčena,
že již technicky bylo nemožno, aby pozvání
zastihla všechny členy výboru, a skutečně
také nepřišli. Několik jich zde bylo,
ale to byli členové oposičních stran,
členové koaličních stran většinou
chyběli, a tak předseda po několikahodinném
čekání, ačkoli se výbor číselně
mohl usnášeti, proti jednacímu řádu
schůzi prostě odročil. Za několik
dní se výbor sešel a nyní byl schopný
se usnášeti i podle mínění předsedy
zdravotnického výboru a jednal. Ale za všeobecné
rozpravy byl zvolen podvýbor, svolána schůze
podvýboru a v příští schůzi
zdravotnického výboru měla jsem potěšení
- neboť právě při všeobecné
rozpravě byla jsem přerušena ve své
řeči - pokračovati ve své řeči
podle mého mínění na zcela změněném
podkladu rozpravy. Domnívám se, i když jsme
zde zvyklí na všelicos, že to byl již vrchol
porušování jednacího řádu,
porušování demokracie.
Tážeme-li se nyní, proč došlo k
tomuto vrcholu porušení? Rozřešení
hádanky není tak těžké. Parlamentní
chod, parlamentní stroj se uběhal. Parlament potřebuje
práci a vláda v každém novém
návrhu vidí velké nebezpečí,
možnost velkých konfliktů, snad smrtelných,
a proto se koaliční strany vrhly na tyto návrhy,
o jichž obsahu jest snad i "osmička" jednoho
mínění, proto překotné projednávání
obou návrhů. (Posl. Hackenberg [německy]:
A by se navenek ukazoval parlamentarismus!) Musí se
předstírati parlamentarismus.
Nyní máme osnovy před sebou a máme
je projednati. Řada ustanovení, jichž by potřebovali
lékaři a obyvatelstvo, v návrzích
není, a co tam je, je špatné. V návrhu
na příklad není, za jakých okolností
může provésti lékař operaci na
člověku v bezvědomí, který
k tomu dříve nedal svého svolení.
V návrhu na příklad není zmínky
o přerušení těhotenství při
lékařské indikaci, což dosud nebylo
dovoleno. Všude tomu není tak jako u nás. V
Německu se přerušení těhotenství
při lékařské indikaci dovoluje. Podáme
nový návrh, i když ne v souvislosti s tímto
zákonem, aby při lékařské,
eugenické a sociální indikaci bylo přerušení
těhotenství beztrestné. Nikoli proto, že
se domníváme, že přerušení
těhotenství jest všeobecné něco,
zač bychom měli bojovati. Naprosto nikoliv! Sami
víme, že přerušení těhotenství
jest všeobecně vždy surový zákrok,
vždy neracionální. Racionální
jest jen zabrániti těhotenství. Ani pro to
není naše panstvo nadšeno. Není tomu všude
jako u nás. V Holandsku konají se v zájmu
veřejnosti v celé zemi přednášky,
jak zabrániti otěhotnění, zařizují
se poradny, a přece Holandsko jest dnes země, kde
je sice nejmenší počet porodů, ale také
nejmenší počet dětské úmrtnosti.
Neboť při zdravé populační politice
nejde o to, kolik dětí se rodí, nýbrž
aby narozené také byly vychovány. Není
tomu všude tak jako u nás. V Anglii již r. 1926
v house of Lords, v anglické
horní sněmovně, podal lord Bookmaster,
vysoký šlechtic, návrh, aby sociálním
korporacím bylo dovoleno poučovati provdané
ženy, jak předejíti těhotenství.
Tento návrh byl přijat. Tento šlechtic, tento
zbožný člověk řekl, že k
tomuto návrhu přivedla ho jen úcta k svatosti
života. Myslím, že by se mělo také
našim pánům ze včerejška, panu
ministrovi Tisovi objasniti, že hnutí za vědomou
úpravu porodů má hlubokou sociální
a etickou vážnost.
Jak povrchně byly tyto zákony pracovány,
o tom svědčí §§ 5 a 8. V §
5 se praví, že profesor lékařství
ve výslužbě, který byl povolán
z ciziny, mí vykonávati v Československu
soukromou praksi, nenabyl-li zatím československého
státního občanství. Nikde však
nemá záruky, že je také dostane. Účinek
toho je, že v Československu, nedostane-li státní
občanství, nesmí vykonávati praksi,
ale vrátí-li se opět do své vlasti,
ztratí pensi. V §u 8 chybí ustanovení
lhůty, do níž politický úřad
I. stolice musí prohlásiti, že pokládá
prohlášení učiněné v odst.
1. za dané. Takto mohou uplynouti týdny, než
lékař, který praksi řádně
ohlásil, dostane osvědčení uvedené
v odst. 4, to tedy znamená, že po týdny jest
neobyčejně poškozován na své
existenci. Kde paragrafy zašly za čistě formální
organisační úpravy, vzbudily nejživější
odpor lékařstva i obyvatelstva. Vášnivě
bylo bojováno zvláště proti tak zvaným
mobilisačním paragrafům 16 a 17. Ve výboru
byly škrtnuty, ale mají býti opět změněny,
vzkříšeny koaličním návrhem,
a to jest samo o sobě ostuda podle jednacího řádu,
že zde máme projednávati ustanovení,
o nichž nebylo jednáno ani ve výboru zdravotnickém
ani sociálním. Podle znění §
16 není pohotovost lékařů v dobách
epidemií uvedena ve spojitost s pohotovostí lékařů
za války, ale, dámy a pánové, jest
ovšem zcela jasné, že, kdyby vypukla válka,
tato organisace ihned by byla dána do služeb války.
§§ 16 a 17 byly mimo to zbytečné. Opatřiti
pohotovost lékařů v dobách epidemií
jest věcí úřadů a není
to tak těžké. Uvážíme-li,
kolik je mladých lékařů, kolik je
neplacených lékařů, kolik je svobodných
lékařů, kolik je lékařů
strádajících nouzí, jest úplně
jasné, slíbí-li se za tyto nebezpečné
a namáhavé práce náležitý
plat a neodbudou-li se jejich pozůstalí nebo poškození
nějakou almužnou, jak se to snad stalo v § 17
původního návrhu, že budeme míti
pohotovost pro epidemie. V době epidemického nebezpečí
lékaři nikdy neselhali, v dějinách
lékařství se to nikdy nevyskytlo. Tento paragraf
jest tedy nejen zbytečný, nýbrž jest
i z jiného důvodu nebezpečný. Otevírá
dokořán dveře svévolnému nakládání,
neboť na základě tohoto ustanovení mohou
úřady beze všeho lékaře, který
se jim stal nepohodlným snad z důvodů politických
nebo národních, poškoditi na zdraví
a existenci, anebo ho vůbec snad odstraniti na delší
dobu z jeho působiště.
Pro tento zákon jest symbolické, že jest projednáván
v takové blízkosti se zákonem o četnictvu.
Přímo charakteristické jest pro zákon
o lékařských komorách, že kárné
předpisy jsou mnohem rozsáhlejší.
O jednotlivých paragrafech mluvili jsme ve výborech
a podáváme i dnes pozměňovací
a doplňovací návrhy. V podrobnostech poukázala
bych na to, že jsou zvláště čtyři
zdroje chyb, čtyři hlavní nedostatky, které
činí zákon o lékařských
komorách nemožným. Prvým hlavním
nedostatkem jest, že zákon jest budován na
zastaralém a antikvárním pojmu stavovské
cti. Druhým hlavním nedostatkem jest, že jest
téměř úplně vyloučena
spolupráce lékařů ve zdravotnictví,
třetí hlavní vadou pak jest, že návrh
slepě přechází přes primitivní
požadavky demokracie, a čtvrtou hlavní vadou
je, že návrh slepě přechází
přes skutečnost, že v Československu
nežije jediný národ, nýbrž několik
národů, že Československo není
stát národní, nýbrž národnostní.
K jednotlivým těmto hlavním vadám
se ještě vrátím.
Komorní zastupitelstvo jest orgánem lékařských
komor, který jest nositelem všech práv a povinností,
ale volby do komorního zastupitelství ustanovuje
ministerstvo, neboť všechny předpisy o tom jsou
zeslabeny připojením slova "zpravidla"
nebo "pokud možno". A my, kteří máme
potěšení znáti ministerstvo zdravotnictví,
víme, že toto ministerstvo, chce-li, může
všechno a nechce-li, nemůže nic. Byrokratické
poručníkování vyhání
přímo květy v zákonu o lékařských
komorách. Lékařské komory jsou podřízeny
dozorčímu úřadu, tento dozorčí
úřad jest povinen lékařské
komory kontrolovati. Tento dozorčí úřad
může lékařskou komoru rozpustiti, ale
není naprosto povinen ihned se postarati o nové
volby do lékařských komor, jest jen, jak
se zde praví, povinen do tří měsíců
připraviti nové volby do lékařské
komory. Nejdůležitější ustanovení
nejsou vložena do zákona, nýbrž odkázána
do prováděcího nařízení,
na př. volby. Volby dělá ministerstvo. Jak
je dělá, o tom předpisy mlčí.
Ani slova jistoty, že volební řád bude
spravedlivý, ani slova jistoty, že volební
řízení bude spravedlivé, ani slova
jistoty, bude-li do něho pojata zásada poměrného
zastoupení, a proto prosím vás, dámy
a pánové, abyste po této stránce naše
pozměňovací návrhy přijali.
Řekla jsem již, že návrh úplně
bez povšimnutí přechází otázku
samosprávy. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsme
dosud lékařských komor neměli, máme
je jen v Čechách a na Moravě na podkladě
odborů. Toto zřízení se dosud dobře
osvědčilo. Ale to se panstvu nehodí. Klidná
a věcná práce se panstvu nehodí, proto
musí tam býti uměle zanášeny
třecí plochy. Jak se o to snaží i naše
ministerstvo zdravotnictví, ukázala bych na malém
ale příznačném příkladě.
Přijde-li státní úředník
nebo státní zaměstnanec, vyslán léčebným
fondem, na léčení do Karlových Varů,
dostane zároveň s povolením používati
lázní, také seznam lékařů
ordinujících v Karlových Varech a provozujících
tam praksi, ale nikoli seznam všech lékařů,
nýbrž pouze seznam lékařů československé
národnosti. Jest příznačné,
že zůstává vyhrazeno vládě,
v níž sedí Mayr-Harting a Spina,
učiniti úplný konec tomuto skrovnému
zbytku samosprávy. Hlavní chybou návrhu jest,
že jest založen na úplně zastaralém
pojmu stavovské cti. Jaké středověké
strašidlo tu před námi vystupuje! Co je to
stavovská čest? Koncem r. 1928 zaslalo ministerstvo
zdravotnictví správám nemocnic výnos,
sdělení, že různí lékaři
v soukromých a státních ústavech požadovali
prý od nemocných třetí třídy
za zvláštní výkony mimořádné
honoráře, a ministerstvo zároveň poukázalo
na zákon z r. 1924, tak zvaný lihový zákon,
že na takovéto činy jsou ustanoveny velké
tresty. Ale neslyšeli jsme, že by snad ministerstvo
zdravotnictví zakročilo, neslyšeli jsme, že
by se snad byly lékařské komory obrátily
na ministerstvo zdravotnictví, aby pranýřovaly
jejich jména a snad je pohnaly před soud - snad
ze stavovské cti. Co je to čest? Zákonné
ustanovení budovati na tak kolísavém a pružném
pojmu, jest nesprávné. Také pojem cti jest
sporný. Každý rozumí pod tímto
pojmem něco jiného. Jeden si myslí, že
jest povinen své cti dáti se zastřeliti podle
určitých formalit hrubcem, který ho snad
hrubě urazil. Jiný pokládá za slučitelné
se svou ctí bráti jako vysoký státní
úředník provise a tak poškozovati celek;
ale nepokládá snad za slučitelné se
svou ctí stýkati se společensky s podřízeným
úředníkem. Co je to stavovská čest?
Mají snad lékaři jiný druh cti než
advokáti nebo krejčí nebo textilní
dělníci nebo právníci nebo zlatníci?
Myslím, že nikoli, že nemají. A kdybychom
vložili takovýto pojem do zákona, utvořili
bychom pro jeden stav privilegium, octli bychom se v přímém
rozporu s jasnými ustanoveními ústavy, v
níž se praví, že výsady pohlaví,
rodu a povolání mají býti zrušeny.
To jest středověk. Ale to není celý
středověk §u 1. Tam jest ještě
docela jiný kus středověku, o němž
nyní promluvím několik slov. Spolučinnost
lékařů při veřejném
zdravotnictví, ve zdravotní politice, jest zněním
§u 1 téměř úplně vyloučena,
naprosto v rozporu s dosavadní úpravou, naprosto
v rozporu se zněním starého rakouského
zákona, který lékařů, byť
i zcela skrovně, přece jen používal
při otázkách veřejného zdravotnictví.
Co nám nyní praví § 1, pokud jde o obor
působnosti lékařských komor? Neříká
vůbec nic. Mlčí. Ministerstvo zdravotnictví
si zřejmě spolupráce lékařů
nepřeje. Byrokrati to umějí úplně
sami, ti to dovedou mnohem lépe. Obyvatelstvo, lid, misera
plebs - a k němu patří také lékaři
- ti ať platí a mlčí, nejsou-li tázáni.
Není tomu tak všude jako u nás. I když
se v § 19 mluví o vyslání lékařů
do zdravotní rady, nemění to na věci
nic neboť komora podle jasného ustanovení §
1 má jednati jen o vymezeném počtu věcí
a naprosto nemá dávati nějakých pokynů.
A i když máme státní, zemské
a okresní zdravotní rady, podotkla bych k tomu,
že tyto korporace vůbec dnes nefungují, a kdyby
fungovaly, že nelze tam lékaře považovati
za representanty lékařských komor. V Německu
mají lékařské komory širší
obor působnosti. Tam jsou dotazovány, tam se ptají
na jejich mínění. Ale mluví i spontánně.
U nás tomu tak není, u nás jsou odmítány,
omezeny na vyřízení čistě formálních
věcí, na vyřízení svých
organisačních otázek, na vyřízení
otázek kárných. Jiné spolupráce
lékařů se u nás nežádá.
To jsou zbytky středověkých, stavovských
názorů, v nich přímo ještě
vězí duch středověkých cechů.
Obor působnosti lékařských komor mohl
a musil by býti rozšířen v duchu pokroku,
jak to dnes přísluší důležitosti
lékařského povolání. Lékaři
musí spolupracovati jako poradní sbory v otázkách
lidového zdraví, musí býti tázáni
po mínění, musí míti iniciativní
spoluúčast na zákonech, musí jim však
také býti dovoleno, aby varovali a kritisovali.
Co se zde děje, není moderní práce
a tím méně jest to ještě krok
do budoucnosti, do doby, v níž socialismus ukládá
lékařům jako nositelům lidového
zdraví důležitou funkci v práci k blahobytu
lidu. Není to práce pro budoucnost, není
to práce pro dobu přítomnou, jest to práce
minulosti. Nyní, kdy jednáme o těchto zákonech,
již dnes, v hodině jejich porodu, patří
tyto dva zákony do duševního harampátí
času. Budeme hlasovati proti těmto zákonům.
(Souhlas a potlesk poslanců něm. soc. dem. strany
dělnické.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Grebáč-Orlov.
Dávám mu slovo.
Posl. Grebáč-Orlov: Slávna
snemovňa! Ministerstvo zdravotníctva a telesnej
výchovy predložilo nám dva vládné
návrhy zákona: Návrh zákona o výkone
lekárskej praxi a návrh zákona o lekárskych
komorách. I pripadá mi úloha, aby som o týchto
návrhoch v tejto slávnej snemovni prehovoril.
Prv nežli by som sa vhlbil do merita veci, musím konštatovať,
že naše zákonodarstvo predlohami výšuvedených
zákonov urobilo taký pokrok, pre ktorý i
cudzozemsko s úctou a rešpektom môže na
nás pozerať. V ministerstve zdravotníctva a
telesnej výchovy tieto návrhy už dávno
sa rodily, už dávno premýšľalo sa
na tom, do akej vhodnej formy dala by sa lekárska činnosť
umiestiť, aby ňou upravil sa pomer lekára k
pacientovi, lekára k lekárovi a lekára k
celej spoločnosti.
Isté predpisy o lekárskej praxi sme už síce
mali, ale tie boly už hodne zastaralé, nejednotné,
roztrúsené po rôznych dekrétoch, patentoch
a nariadeniach. Mnohé z nich neboly dnešnej dobe primerané
a nevyhovovaly dnešným potrebám. Ale tomu sa
ani nedivíme. Veď sama lekárska výdaje
v stálom vývine. Na tomto poli obvzlášte
posledné desaťročie tak ďaleko sa pokročilo,
že mnohé veci, ktoré predtým boly nám
záhadné, staly sa nám úplne vysvetliteľnými.
Zkúsenosti na tomto poli získané dostaly
praktického významu a staly sa dobrodením
celého ľudstva.
Nuž, nie div, že postupom času a postupom lekárskej
vedy zavše vynorovaly sa potreby vynášať
rôzné nariadenia a patenty, ktorými upravovaly
sa pomery zdravotnícke a prax lekárska. Toto upravovanie
zdravotníckych pomerov nebolo systematické. Každý
uznáva, že v tomto ohľade jestvujú isté
medzery, ktoré treba zaplniť a zdravotnícke
pomery akosi sústavne usporiadať. Toho potrebu uznávali
v prvom rade sami lekári, ktorí sami tvrdia, že
na túto úpravu už dávno čakali.
Doc. dr Zahradnický vo svojích poznámkach
k návrhu komorného zákona a zákona
o lekárskej praxi, uverejnených vo "Věstníku
českých lékařů", sám
tvrdí, že roky to trvalo, kým dočkali
sme sa toho okamžiku, keď konečne posl. snemovni
predložený je návrh zákona komorného
a zákona o lekárskej praxi. Sama lekárska
prax následkom zavedenia sociálneho poistenia a
poistenia nemocenského v poslednej dobe podľahla istým
zmenám. A keď k tomu pridáme, že sama
lekárska veda následkom svojho veľkého
vývinu a rozmachu zavádzala nové liečebné
metody, liečenie a ošetrovanie na klinikách,
v rôznych liečebných ústavoch, preventívné
opatrenia proti nemociam a tomu podobné, nie div, že
i v samých predpisoch, ktorými dosiaľ riadila
sa lekárska prax, zjavovaly sa medzery, ktoré treba
bolo doplniť a systematicky upraviť.
Táto úprava, slávna snemovňa, vďaka
slávnemu ministerstvu zdravotníctva a telesnej výchovy,
je nám predložená. Návrhom zákona
o vykonávaní lekárskej praxi upravené
sú lekárske pomery, čo sa týka jeho
výkonnosti. Úvodné ustanovenia tohoto návrhu
pojednávajú o osobe lekára. Kto vykonávať
môže lekársku prax? Samozrejme ten, kto má
na to diplom, kto je na to spôsobilý. V tomto ohľade
má tento návrh odchýlku od starej praxe,
aká bola v býv. Maďarsku. Tam totiž lekársku
prax vykonávať mohol len ten, kto po skončených
štúdiách preukázal jednoročnú
nemocničnú prax. Iste dobré ustanovenie a
bolo by bývalo žiaducné i u nás zaviesť
túto prax. Avšak za daných pomerov bolo by
to narazilo na veľké ťažkosti, i musíme
sa uspokojiť s tým, že v dohľadnej dobe
beztak prijde na reorganizáciu celého lekárskeho
štúdia a vtedy na túto vec iste bude sa pamätať
a urobia sa kroky k ustanoveniam, podľa ktorých do
života prídu nám už hotoví a zapracovaní
lekári.
Sám návrh v tejto časti stavia sa i na ochranu
domácich lekárov. Príslušníkov
nášho štátu berie pod ochranu voči
cudzincom, hoci by patriční aj na tuzemskej univerzite
svoje štúdiá absolvovali. Nostrifikácia
lekárskych diplomov u cudzích štátnych
príslušníkov pripustí sa len v prípadoch
reciprocity.
Samo sebou sa rozumie, že návrh tento bral zreteľ
i na tie územia, ktoré podľa mierových
smlúv z cudzích štátov boly k nám
pripojené. Tí lekári, ktorí svoje
diplomy nadobudli si na univerzitách patričných
štátov, i u nás sú uznaní a nebude
sa im robiť žiadna prekážka vo vykonávaní
praxe.
Ale aby sama veda neutrpela újmu, § 5 tohoto návrhu
postaral sa, kde robí sa výnimka vynikajúcim
lekárom cudzích štátov, ktorí
povolaní budú na našu univerzitu. Takýmto
univerzitným profesorom dovolené je vykonávať
lekársku prax, kým sú činnými
profesory u nás, hoci aj nie sú našími
štátnymi občany. Toto opatrenie vyžadovala
jednak sama vec, lebo keby tu boly sa obmedzovaly práva
univerzitným profesorom, neboli by sa nám hlásili
vynikajúci vedátori-lekári na naše univerzity
za profesorov, jednak však bolo by to nevýhodné
i pre našich pacientov, ktorí, upadnúc do ťažkej
nemoci, chceli by sa dať liečiť vynikajúcim
univerzitným profesorom, avšak nebolo by im to možné,
keďže univerzitný profesor-cudzozemec podľa
tohoto opatrenia nemôhol by prevádzať lekársku
prax.
Lekár, ktorý vykonávať chce lekársku
prax, musí sa usadiť na nejaké miesto. Vykonávať
lekársku prax na viacerých miestach, vykonávať
tak zv. potulnú prax týmto návrhom nie je
výslovne zakázané, o to však postaral
sa návrh zákona o lekárskych komorách,
kde v §e 21 potulná lekárska prax se zakazuje.
Udeľovať tituly odborného lekára upraví
sa vládnym nariadením po vypočutí
lekárskych fakúlt a lekárskych komôr.
Slávna snemovňa! Osobitnú kapitolu tohoto
návrhu tvorí opatrenie o poskytovaní prvej
pomoci v prípade nehody. Isté je, že v čas
nehody každý lekár akosi mravne je zaviazaný
prispieť rýchlou pomocou. To už je v ľudskej
povahe, že kde je nešťastie, tam prestávajú
všetky spoločenské rozdiele a každý
pospiecha na pomoc postihnutým. Každý pomáha,
ako môže a ako vie. V prípade náhleho
onemocnenia, kto že je najväčšmi povolaný
pomáhať, ak nie ten, kto sa veci aj rozumie - odborník
lekár? Samozrejmé je, že v prípade takej
pomoci prináleží mu aj primeraná náhrada.
Ovšem návrh tohoto zákona tuná akosi
spiecha na pomoc nemocnému, aby zasa lekár nemohol
ľubovoľne preťahovať nemocného v náhrade,
lebo - hoci aj nie v tak mnohých prípadoch ale predsa
nájde sa ten ktorý lekár, ktorý za
poskytnutú prvú pomoc zapýta si taký
honorár, že to úplne prevyšuje platobné
sily nemocného. Tu najviac záleží na
patričnom lekárovi. aby žiadal taký
honorár, ktorý nie je premrštený a nepresahuje
platobnú schopnosť nemocného. Najlepšia
je obapolná dohoda. To je už ostatná vec, keď
lekár, prípadne nemocný musel by sa utiekať
ku patričným úradom, v danom prípade
ku politickému úradu I. stolice, aby on ustálil
odmenu za poskytnutú prvú pomoc podľa platných
lekárskych sadzieb.
Organizácia českých lekárov akosi
nemile prijímala ustanovenie tohoto návrhu zákona,
podľa ktorého každý lekár, i neúradný,
povinný je viesť si záznamy o zdravotných
závadách, aby upozornil na ne patričné
vrchnostenské orgány. Počuli sme ozývať
sa hlasy, že lekári nebudú vraj pisármi,
aby sbierali materiál v obore zdravotnej štatistiky,
ako to § 14, odst. 2 tohoto návrhu nakladá.
Myslím, že slávny lekársky sbor toto
ustanovenie ani najmenej nedehonestuje. Veď konečne
každý praktický lekár i dosiaľ
viedol si podobné záznamy, prečo by to nemohol
robiť i teraz, aby nimi slúžiť mohol všeobecnému
dobru? Či len preto je ten vzdor a ten krik, že teraz
ustáli sa to zákonom?