S tohoto hlediska chtěl bych chápati význam
boje tuberkulosního a ovšem také viděti
dostatečnou energii při preventivní péči,
kterou chceme zejména při léčení
ústavním pro mladé lidi získat.
Že by se tak mělo státi r. 1929 ze státního
rozpočtu, nevidíme, neboť na výstavbu
nemocnic pamatováno je pouze částkou 2,950.000
Kč. Rozmnožení lůžek tudíž
nenastane, připravovalo se však nedávno zvýšení
ošetřovacích sazeb v některých
nemocnicích a také bylo provedeno.
Výnos zdravotní přirážky má
sloužiti především k podpoře vnitřního
zařízení ústavů lidových
a boje proti sociálním chorobám. Naprosto
není nutné, aby ministerstvo zdravotnictví,
které své výdaje může pojmouti
do řádného rozpočtu, bralo podíl
na výnosu zdravotní přirážky
v částce 2,120.000 Kč.
Připomínám, že zákon o zdravotní
přirážce má z výnosu 75% reservovati
pro přispění veřejným nemocnicím
a 25% soukromým ústavům. V této věci
prakse se čím dále t m více vyvíjí
tak, že ta 25% kvota plyne na stavby a také na příspěvky
veřejným nemocnicím, ačkoliv tento
úkol měly by plniti okresy, země a stát,
a těch 25% mělo by býti ponecháno
soukromým ústavům, které jsou odkázány
na dary a sbírky, aby za ně své ústavy
stavěly, zlepšovaly nebo dobudovaly.
Zdůrazňujeme tudíž ožehavou potřebu
rozmnožení nemocničních lůžek
řádným stavebním programem a odevzdání
divisní vojenské nemocnice potřebám
civilního občanstva podle zákona č.
68, 4 roky zanedbávaného.
Při té příležitosti je nutno
se zmíniti ještě o úřadování
a poměrech ve Všeobecné nemocnici v Praze a
o nemocnictví ve Velké Praze vůbec s jiného
hlediska.
Všeobecná nemocnice v Praze, když by se kritisovala
zejména ve specielních oborech, na př. v
tom boji proti tuberkulose, jest ústavem fondovním,
není tedy nemocnicí ani státní, ani
městskou, ani soukromou. Zestátnění
Všeobecné nemocnice je možné podle našich
platných zákonů. Žel tomu, že se
nestalo skutkem a nikdo nedovede vysvětliti proč.
Já bych přece jen proto apeloval, abychom, když
my dnes kritisujeme závady ve Velké Praze a hlavně
nedostatek místa, si uvědomili, proč, když
Vinohradská nemocnice byla zestátněna - má
celkem jen 540 lůžek - nebyla dána přednost
Všeobecné nemocnici, neboť nezestátnění
Všeobecné nemocnice má následky ty,
že schodky a náklady na všechny ty jiné
úkoly, zejména vědecké, nikdo jí
nehradí. Bylo nám řečeno ve Všeobecné
nemocnici, že má tato nemocnice 34 mil. Kč
schodků, že nájemné, které platí
vyučovací správa na kliniky, dělá
jeden milion Kč, náklad na věcné a
jiné potřeby, zejména obvazy a osobní
náklad, dělá 2,700.000 Kč. Tedy poměr
Všeobecné nemocnice pražské ke státní
správě je ten, že zde někdo spravuje
nemocnici, to jest Zemský úřad, nikdo nad
ním nestojí, jen ministerstvo zdravotnictví,
a že nikdo nemá na mysli, co bude za 10, 20 let. Proto
nemocnice zaostala. Avšak státní správa,
zejména v oboru vyučovacím využitkovává
majetek fondovní tím, že tam má své
kliniky, že na výchovu lékařského
dorostu platí 1 milion a 2,700.000 Kč na věcné
a osobní náklady. Je však vypočteno,
že náklady činí 9 mil. Kč. Když
tedy fond nemocnice musí dopláceti na vyučovací
správu, nedivme se, že nemocnice čím
dále tím více zaostává, že
se nevyvíjí. A následek toho jsou pak poměry,
jaké jsme viděli v přijímací
kanceláři. Já to nekritisuji jen proto, abych
kritisoval, já jsem ve věci Všeobecné
nemocnice zde v tomto domě a již v prvém Národním
shromáždění mnohokráte mluvil,
ale nic se nenapravilo. Kdo vidí ty desítky nemocných,
které procházejí přijímací
kanceláří pražské Všeobecné
nemocnice, musí uznati, že nejen z důvodů
representativních a zdravotních, nýbrž
i z důvodů prestiže státní jsou
to poměry nemožné. Je třeba viděti,
co se tam odehrává! Nestačí říci,
že to minulého týdne viděla komise,
to je kapitola pro sebe. Poslanecká sněmovna a její
výbory nemají exekutivního práva,
aby tyto věci napravovaly. Dnes je ve Všeobecné
nemocnici cca 1600 lůžek ať definitivních
nebo nahodile postavených, ale pro toto množství
nemocných je jen ubohá přijímací
síň, kde 10 až 20 nemocných leží
na nosítkách, v jedné malé místnosti
službu konající lékař vyšetřuje
případy, publikum tam prochází, ať
už jsou to ošetřovanci, nebo členové
rodin, kteří by si rádi vyřídili
některé záležitosti stran přijetí,
nebo lidé, kteří se jdou optati, kdo kde
leží, zkrátka je tam veliký chaos, který
se nedá vylíčiti. A to jsme tam byli v 11 1/2
hod. dopoledne, kdy už je poměrně doba klidu,
kdy už nejhorší chaos, který tam panuje
od 8 do 11 hodin, je pryč. Takové poměry
nejsou v žádné čekárně
poslední stanice, to už každá špatná
hospoda u nás na venkově je lépe vypravena
než čekárna Všeobecné nemocnice.
(Posl. dr Macek: A za tohoto stavu věcí se prou
dvě ministerstva o kompetenci, komu patří
ten šlendrián odstraniti, zda ministerstvu zdravotnictví
či ministerstvu školství. To je hotový
skandál!) Přijdu, pane kol. Macku, ještě
k jednomu případu, proč se nedostavuje kuchyně
ve Všeobecné nemocnici. (Posl. dr Macek: Ale v
rozpočtovém výboru v debatě si to
řekneme!) Nebo, dámy a pánové,
pohleďte, jak vypadá čekárna zřízenců
ve Všeobecné nemocnici. Kdo jde do Všeobecné
nemocnice po pravých schodech, vidí na levé
straně tmavé okénko. V místnosti s
tímto okénkem přebývá stále
5 až 10 zřízenců, kteří
jsou připraveni k donášení nemocných,
zejména z ambulančních vozů, nebo
když některého nemocného přivezou
povozem z venkova. V jakých místnostech tito lidé
přebývají, tak nevypadá ani krčma,
to už není ostuda, to řve přímo
po nápravě, a to co nejrychlejší.
My nejsme jen kritikové, my chceme také skutky přivoditi
nápravu, i my, kteří náležíme
oposičním stranám. Již jsme řekli
o osnovách lékařských, že je
nepovažujeme za politikum a všechny oposiční
strany se také takto chovají k těmto osnovám,
zejména když jde o pražské poměry.
Vidíme, že jinde stát přispívá,
a proto žalujeme, že zejména v Praze jsou poměry
tak nesnesitelné. Nechápeme, proč se Všeobecná
nemocnice nezestátní. Proč chceme, aby se
všeobecná nemocnice zestátnila? Chceme-li,
aby se tam dělaly reformy, aby se zejména poměry
na klinikách zlepšily tak, aby mohly sloužiti
svým úkolům, pak musíme si býti
vědomi, že na to je třeba peněz. O tom
není pochyby. Ostatně přijdu ještě
k otázce, kde se šetří a kde ne. Uznáváme,
že někdy kritika u některého podniku,
který se staví, není třeba oprávněná
nebo správná se stanoviska odborného, ale
řeknu otevřeně, že jestliže sluší
dělati výtku státní správě
ve věcech zaostalosti, pak se to týče především
Všeobecné nemocnice v Praze, kde resortní ministerstvo
nejen šetří, ale - já jdu dále
- kde resortní ministerstvo, ačkoli velmi často
dalo podnět k nápravě, a také ostatní
ministerstva mají zdravotnictví za věc bezúčelnou,
zbytečnou. Na všecko se povolily peníze, ale
nikoliv na vývoj léčebných ústavů,
zejména ve Velké Praze. Znovu dokazuji, že
zestátnění Všeobecné nemocnice
v Praze je příkazem nejenom zájmu obyvatelstva
tohoto velkého města, přilehlých jeho
okresů a vůbec všech okresů, které
jsou na nemocnici odkázány, ale je to také
zájmem a povinností státu, poněvadž
tam nejde jen o léčebné pokoje a síně,
nýbrž také o učiliště; vždyť
tam nám roste lékařský dorost, tam
přednášejí profesoři. A my jsme
viděli posluchárnu na klinice prof. Schloffera;
ta posluchárna neviděla řemeslníky
na opravy jistě snad co stojí! Jak tam vypadají
schody! Když jde po těch schodech některý
medik nebo medička, opravdu se divíme, že neklopýtne.
Ten profesor má snad snahu, snad přeplňuje
zbytečně jednotlivá oddělení
nebo provisorním stavem chce donutiti, aby se stavělo,
ale mám obavu, že se nedočká nové
kliniky. (Posl. dr Macek: Rozvod telefonu na chirurgickém
odděleni je takový, že těžcí
pacienti po operaci jsou burcováni telefonem. Jaký
pak pokrok může býti v léčení!)
Připomínka je potud pravdivá, že
totiž lidé, ať je to na kterékoli klinice,
zejména na chirurgické klinice jak české
tak německé, se prostě uloží
kdesi na takové provisorní lůžko, jak
jsem to již vyložil. Minulý týden jsme
chodili na klinice Schlofferově okolo nemocných
jako mezi vejci, abychom na ně nešlápli, nenajdete
tam dva metry místa mezi postelemi a stolem, všude
nemocní leží na zemi. Je proto pochopitelno,
že pak se dostavují poměry, že část
nemocných se buď veze domů jako neuzdravení,
aneb pak musí se zase přivážeti k převazu,
ale nemohou tam býti ponecháni.
Otázka vojenské nemocnice. O vojenské posádkové
nemocnici bylo kdysi řečeno, že nemusí
státi na Karlově náměstí. To
bylo všeobecné mínění všech
činitelů. Jen je pozoruhodno, když už
byl vydán zákon, kterým nemocnici vojenské
bylo umožněno získati pozemky, že se se
stavbou této vojenské nemocnice dosud nezačalo.
Vidíte přece, jak s některými zákony,
obzvláště s jejich prováděním
byl velký spěch u nás, jak se mnohé
zákony dělaly překotně, ale zde máme
zákon o nemocnici posádkové, který
je snad již 4 až 5 let v platnosti, přes to však
si nikdo nevzpomene, aby jej začal prováděti.
Říká se sice, že někde ve Střešovicích
vojenská správa se snaží koupiti místo
pro vojenskou nemocnici, ale vidíme-li takovou kalamitu,
tedy musíme se diviti tomuto pomalému chodu státní
správy.
Teď pozemky! Víme všichni, že pražská
Všeobecná nemocnice nemůže pro doby budoucí
vystačiti Velké Praze. Já již jsem ukázal
na to při jiné příležitosti,
že totiž státní zdravotní správa
by měla míti na mysli, aby se dohodla s městem
Prahou, aby zejména při provádění
pozemkové reformy na určitých cípech
města získala místo ne pro dnešek, nýbrž
pro doby příští, kde by mohli ti, kteří
po nás přijdou, stavěti nemocnice. Tento
návrh jsem odůvodňoval zejména tím,
že už nikdy se nevrátí doby, kdy republika
rozdávala pozemky okolo Prahy lacino, jako se to dělo
při provádění pozemkové reformy.
Přes toto upozorňování se strany soc.
demokratů a i českých socialistů nestalo
se nic, takže dnes nemá státní správa,
kam by se mohla obrátiti. Je sice pravda, že pražská
obec staví nemocnici na Bulovce, ale my jsme se přesvědčili,
že toto opatření může stačiti
jen na několik let, zejména když uvážíte,
v jakém desolátním stavu jsou řeholní
nemocnice Na Slupi, nemocnice Milosrdných sester, část
nemocnice Milosrdných bratří, dětská
německá nemocnice na Karlově náměstí.
Musíme si býti vědomi, že tu jsou veliké
nedostatky a veliká nedbalost. Státní správa
nepamatovala, jak se budou příští nemocniční
úkoly rozvíjeti a jak se budou prováděti.
Že zestátnění nemocnice a zabrání
vojenské nemocnice jest odůvodněno, o tom
mluví ještě jiné okolnosti, o nichž
se v poznámce zmínil kol. dr Macek. Dnes
jsem řekl, že nemocnice fondovní podléhají
správě zemského úřadu a že
dozírá na ně ministerstvo zdravotnictví.
Teď přijdu ke kapitole Všeobecné nemocnice
s tou známou kuchyní a prádelnou. O té
věci jsem mluvil x-kráte v prvním Národním
shromáždění i v této sněmovně.
Poměry dostoupily tak daleko, že konečně
se r. 1923 přikročilo ke stavbě prádelny
ve Všeobecné nemocnici pražské. Jak prádelna
před tím vypadala, nebudu líčiti,
poněvadž je věc likvidována. Za starou
prádelnou, která byla v chatrném stavu a
rozbourána, začala se r. 1926 stavěti konečně
ve Všeobecné nemocnici moderní kuchyně.
Jak vypadala stará kuchyně, nebudu zde vypravovati.
Mohu říci, že často komedianti na venkově
anebo lidé, kteří se stravují v různých
kantinách, mají kuchyňské zařízení,
pokud jde o prostor, o uspořádání,
často mnohem lepší. Musím ovšem
říci, že jsme shledali minulý týden,
že strava, která se v této vadné místnosti
vaří, pokud jde o kvalitu, je poměrně
dobrá, takže jsme byli překvapeni. Ale jak
ten personál tam může pracovati, zejména
u těch jednotlivých kotlů, to je zázrak.
U jednoho sporáku stojí tři ženy vedle
sebe a když jedna má pracovati, musí druhá
odejíti, aby mohla první vůbec pracovati.
Tedy, kdo má co činiti s veřejným
zdravotnictvím, vidí, že tu je veliká
vada. Musím tedy konstatovati, pokud jde o kvalitu jídla
a pohotovost personálu, že vykonává
personál přímo gigantickou práci.
Roku 1926 se započalo se stavbou kuchyně pražské
Všeobecné nemocnice, a dnes ještě není
hotova. Byl tu zjištěn případ, který
v poznámce uvedl také kol. dr Macek. Ve staré
kuchyni byl sporák. Ten před rokem byl způsobilý,
takže se uznalo, že bude přeložen do nové
kuchyně. Zatím však se topilo dále,
sporák se propálil a příslušní
referenti u zemského úřadu potřebovali
rok, než se dohodli, že ten propálený
sporák není k potřebě a teprve asi
dva dny před tím, než jsme do nemocnice přišli,
došel výnos zemského úřadu, že
se povoluje koupiti nový sporák od firmy Kaliba,
protože ten starý sporák teď po roce není
k potřebě. Tak vypadá byrokratismus, tak
vypadá dozor podškrtávám - ve Všeobecné
nemocnici, když ho provádí státní
úřad! Teď začne firma Kaliba stavěti
sporák, což bude trvati aspoň měsíc.
Tedy stavba kuchyně ve Všeobecné nemocnici
bude trvati tři roky, což by každý podnikatel
vystavěl za půl roku.
Konstatuji tuto věc se sporákem, ač se zdá
býti na oko malichernou, abych ukázal, že není
možno, aby dosavadní vedení Všeobecné
nemocnice bylo dále ponecháno. (Hlasy: To řízení
stálo více času než stavba!) To
jest jisté, zvláště to šoupání
spisů z oddělení do oddělení,
zejména mezi oddělením strojním a
oddělením zdravotnickým a správou
Všeobecné nemocnice. Znovu zdůrazňuji,
že je nutno ke správě Všeobecné
nemocnice postaviti výbor. Vždyť v jiných
okresech, jak víte, máme kus autonomie, každá
okresní nemocnice má své kuratorium, ale
Všeobecná nemocnice je nesmí míti. Nechci
říci, že úředníci, kteří
dnes vedou Všeobecnou nemocnici, úřadují
vadně, já s jejich činností mám
co dělati téměř denně, ale
musíme si býti vědomi, že úředník
je podřízen zemskému úřadu
a ministerstvu veř. zdravotnictví. Ten nemůže
nic rychle urgovati. Slyšeli jsme o tom mnoho zajímavostí.
Musíme si býti vědomi, že každý
ústav musí býti vždy spravován
několika lidmi, kteří jsou neodvislí.
Poněvadž zákonodárství připouští
ustanovení takového výboru nad podobnými
ústavy, reklamuji to při této příležitosti,
poněvadž by takový výbor měl
vliv na úřadování rychlejším
tempem, než se děje dosud.
Ještě než dojdu k závěru, několik
slov o dětské nemocnici. Není to státní
ústav a přece se ho dotýkám. V Praze
v Sokolské třídě před mnoha
lety nebožtík prof. Neurater založil pěkný
representativní ústav pro léčení
dětí. Soukromý spolek vystavěl nemocnici
a je to tedy ústav soukromý. Dětskou nemocnicí,
jejími ambulancemi a operačními síněmi,
stejně jako německou nemocnicí na Karlově
náměstí procházejí hlavně
děti chudých rodičů. Tato nemocnice
má za r. 1928 482.522 Kč schodku. Uvedu, co koná.
Ústav je v činnosti od r. 1902. Za těchto
27 let bylo zde ošetřováno celkem 58.038 dětí,
léčeno ambulantně 426.262 dětí.
Roku 1928 přijato bylo do léčení 4.145
dětí, ambulantně léčeno 21.805
dětí. Na jednoho nemocného připadlo
průměrně 21 ošetřovacích
dnů, na jeden den připadlo průměrně
243 nemocných. Při 88.521 ošetřovacích
dnech činil výdaj na hlavu a den 30.95 Kč.
Celkový počet lůžek činí
270. V chirurgické a orthopedické ambulanci ošetřeno
bylo r. 1928 celkem 6804 pacientů. Operací a chirurgických
zákroků provedeno v tomto roce celkem 3.780. V interní
ambulanci ošetřováno bylo r. 1928 celkem 2.901
dětí. Do ošetřování v
oddělení infekčním přijato
r. 1928 celkem 1.872 dětí, v oddělení
boxovém celkem 118 dětí. R. 1928 ošetřeno
celkem v ordinaci pro nemoci ušní, nosní a
hrtanové 2001 dětí (942 operací),
v ordinaci pro nemoci zubní 243 dětí, v ordinaci
pro choroby kožní 243 dětí (počet
návštěv 972). V ordinaci pro nemoci oční
531 dětí. To konstatuji jako důkaz, co tento
ústav, ze sbírek a darů vydržovaný,
dělá pro střední Čechy, abych
připomněl, že tento ústav nenalézá
porozumění u státních ústavů,
zejména tím, že jestliže mu Všeobecná
nemocnice předá dítě, dostane za ně
25 korun, ale zaplatí za ně dětské
nemocnici jen 19 Kč. To platí také o německé
dětské nemocnici. Apeluji zde, aby státní
správa svým vlivem působila k tomu, aby dětské
nemocnici jako filiálnímu ústavu pražské
Všeobecné nemocnice léčebné bylo
placeno v té částce, jak ji správa
Všeobecné nemocnice účtuje rodičům,
obcím nebo komukoliv jinému.
Při této debatě nemohu se ubrániti
výtce správě železniční.
Jest to známo, a kol. Pechmanová tady charakterisovala
poměry ve státních lázních.
Mohli bychom si při této příležitosti
stěžovati resp. je nutno si stěžovati
na soukromé lázně, zejména na Píšťany
a Jáchymov, že zdražily léčebné.
Tak jsem aspoň slyšel. O Jáchymově to
nemám potvrzeno, ale o Píšťanech ano.
Píšťanské lázně, jejichž
majitel je milionářem, zdražily léčebné
právě pro malé lidi z nemocenských
pojišťoven. A já zde apeluji, aby státní
správa ve svých lázních vycházela
vstříc chudým lidem, aby tito měli
sazbu levnější. I pojišťovací
ústavy by jinak spolupůsobily, kdyby měly
levnější sazby, kdyby se jim dostalo léčebných
úlev, abychom to, co je nám znemožňováno
v Píšťanech, mohli nahraditi rheumatikům
jinde.
Když chci mluviti o železniční správě,
vytýkám, že ona se macešsky staví
při poskytování úlev chudým
lidem do léčebných míst při
cestovném. U jiných lázní světových
nebo jiných, když někdo jede do lázní
na příklad do Karlových Varů, do Jáchymova
a pod., je-li tam 10 nebo 12 dnů, dostane třetinu
slevy. Jede-li pacient z Plzně nebo z Brna do Prosečnice
nebo z Mor. Ostravy do Jevíčka na Moravě
anebo jede-li někdo z Těšína ve Slezsku
do Jevíčka, ten slevu nedostane, poněvadž
to nejsou lázně. Naše ministerstvo železnic
stále se drží toho, že mají býti
poskytovány výhody pro nemocné jen Svazu
lázní. My jsme několikráte, zejména
prostřednictvím Svazu pojišťoven poukazovali
na neudržitelnost tohoto názoru, že totiž
je nutno spíše dáti chudákovi v některém
léčebném ústavu slevu, než Angličanovi,
Američanovi a Polákovi, který jede do Mariánských
lázní. (Hlasy: A je to boháč!)
Ano, je-li bohatý chci právě říci,
že i kdyby zaplatil plné jízdné, neublíží
mu to, kdežto dělník je velice poškozen,
jede-li do Prahy a musí zaplatiti celé jízdné.
Mám případ z nedávné doby.
Žena jednoho úředníka z Jince měla
jezditi do Prahy na kliniku. Ale přes všecky kroky,
které jsem v této věci učinil, ředitelství
plzeňské neposkytlo slevu, takže tato žena
nesměla k odbornému léčení
do Prahy jezditi, poněvadž její muž neměl
tolik příjmů, aby mohl plnou částku
platiti.
Znovu vyzdvihuji, že je třeba, aby železniční
správa jako ve světových lázních
majetným lidem, tak i v léčebných
ústavech, ať je spravují jednotlivci nebo sociální
zdravotní spolky nebo státní správa
- měl jsem na mysli Jevíčko nebo pavilony
pro tuberkulosní v okresních nemocnicích
- poskytla chudým lidem týchž výhod.
A znovu připomínám, že na tomto budeme
trvati a zejména proto, poněvadž teď na
Václavské slavnosti se poskytují slevy každému,
kdo do Prahy přijede, kdežto chudému, nemocnému
člověku se jízda do léčebných
ústavů znemožňuje.
V závěru bych chtěl říci povšechné
stanovisko ve věcech veřejných nemocnic a
léčebných ústavů. A chci charakterisovati
poměry, co nám chybí zejména pro nejbližší
dobu. Počet veřejných nemocnic a léčebných
ústavů neodpovídá poměru přírůstku
obyvatelstva. Já jsem to uvedl na Praze. Dovolte, abych
to uvedl o jiných částech republiky. Uvádím
jen několik případů. Ve Velké
Praze, co existuje republika, přibylo 160.000 obyvatel,
ale žádná lůžka ve veřejných
nemocnicích. Mimo to, uvážíme-li, že
do Všeobecné nemocnice a do státní nemocnice
na Vinohradech jsou dodáváni nejen všichni
nemocní ze středních Čech, nýbrž
i z jiných obvodů republiky, vysvětluje se
tím nedostatek lůžek. Ale mezi Prahou a Plzní
nemáme vůbec nemocnic. Uvědomme si, že
rychlík jede z Plzně do Prahy plné dvě
hodiny. (Posl. Špatný: V Berouně je nová
nemocnice!) Pane kol. Špatný, berounská
nemocnice se teprve staví a tvrdím, když to
dobře půjde, že bude uvedena do činnosti
teprve koncem roku, poněvadž se již na ní
uplatnil zákon č. 77. Tam totiž okresní
zastupitelstvo, které nově budovaný ústav
dokončuje, nemá prostředků na dohotovení.
Jak se řeší druhé otázky? Mezi
Wilsonovou drahou a Českomoravskou vysočinou nemáme
nemocnic. Když pojedeme směrem k Pacovu, Jihlavě,
Něm. Brodu a Počátkám, nikde nemáte
veřejné nemocnice. Mezi Mor. Ostravou a Žilinou,
v kraji mimořádně zamořeném
nemocností, zejména sociálními chorobami,
nemáme žádné nemocnice. Uvažme
jen, jakou proceduru jsme prodělávali, než
se přikročilo k stavbě nemocnice v Mor. Ostravě!
Stavba bankovních paláců, různých
ministerstev a jiných zbytečně přepychových
budov ukazuje, jak národní jmění se
vyhazuje, místo co by se mohlo upotřebiti k užitečnějším
účelům, co naproti tomu stále se šetří
na dílnách zdraví - jak nemocnice a léčebné
ústavy byly nedávno v přednášce
sociálního ústavu právem pojmenovány.
U nás máme v poslední době v ministerstvu
zdravotnictví režim, který nové požadavky
v hygieně nevyvolává a nerozpakuje se nikterak
zatlačovati se v bezvýsledný úřad.
Tím trpí nejen veřejné zdravotnictví,
nýbrž i hygiena celého národa.
K debatě o lékařských osnovách,
které se týkají v tomto případě
lékařů jako stavu a ku kterým měli
jsme příležitost ve výborech zaujmouti
podrobné stanovisko - stanovisko naší strany
jsem charakterisoval v úvodě - bych dodal, že
chceme, aby dorost lékařský byl vychováván
na lepších klinikách, v lepších
léčebných ústavech a nemocnicích,
aby lékař jako strážce zdraví
člověka šel nejen osobně s duchem doby,
ale aby také všechna zařízení,
která směřují k lékařskému
výkonu, k ubytování v nemocnicích
a pod., šla s kulturou stejnoměrně ku předu
a nebyla zaostalá jako dosud. (Potlesk poslanců
čsl. strany soc. demokratické.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Ke slovu je dále přihlášena pí.
posl. Blatná. Dávám jí slovo.
Posl. Blatná (německy): Slavná
sněmovno! Po desítileté stagnaci předložilo
nám ministerstvo zdravotnictví dva návrhy,
jimiž se dnes zabýváme. Když před
desíti lety bylo převzato ministerstvo zdravotnictví
od starého Rakouska, kladli jsme v toto zřízení
své naděje. Domnívali jsme se, že ministerstvo
zdravotnictví bude dávati nové popudy, domnívali
jsme se, že se započne soustavná a promyšlená
národní osvěta, tehdy jsme se domnívali,
že se započne se sociálně-zdravotní
činností, jak se to stalo tak příznačné
pro mnoho států po válce. Domnívali
jsme se, že nyní také správní
zdravotní služba bude zmodernisována a přivedena
na výši doby. Než z toho ze všeho nestalo
se nic. Doufali jsme, že od nynějška budou potírány
lidové nemoci, tuberkulosa a příjice, že
budou soustavně a promyšleně potírány
pohlavní nemoci. Ani to se nestalo. Také tato práce
byla ponechána soukromým sdružením,
byla ponechána obcím a okresům, aniž
se jim při tom podala pomocná ruka. Naopak. Zločinným
zákonem o obecních financích byla sociálně-zdravotní
činnost obcí a okresů úplně
podlomena. To málo z ochrany matek a kojenců, co
máme, má svůj základ v sociálním
pojištění, ale velké množství
žen a dětí, a to právě těch,
které potřebují nejvíce pomoci, sociálním
pojištěním zachyceno není, a ty, pro
něž platí, jsou ošetřovány
a chráněny nedostatečně. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.)
Veškerá péče o mládež ponechává
se zemským komisím pro péči o děti
a mládež a právě kapitola subvencí,
poskytovaných ministerstvem zdravotnictví těmto
komisím, jest jednou z nejčernějších
kapitol v celém rejstříku hříchů.
Čeho bychom potřebovali, byl by moderní zákon
o nakažlivých nemocích, čeho bychom
naléhavě potřebovali, byl by moderní
zákon o choromyslných. Náš zákon
o choromyslných jest primitivní, jest surový,
naléhavě bychom potřebovali nového
moderního zákona o choromyslných, prodchnutého
humánním duchem. Než nestalo se z toho ze všeho
nic. Potřebovali bychom vybudovati nemocnice. Právě
v posledních dnech vešla ve známost ostuda,
jak jsou na tom naše nemocnice v celé zemi, ale zvláště
v Praze. Náš straník, soudruh sen. dr Heller,
poukázal nedávno v senátě na křiklavý
příklad, na ostudu, která volá přímo
do nebe. Také přednostové různých
klinik, vysocí státní úředníci,
tedy opatrní, konservativní lidé, chopili
se slova, utekli se přímo k veřejnosti. Zdravotnický
výbor zvolil komisi, která již prohlédla
několik klinik a plně potvrdila žaloby přednostů
klinik. (Výkřiky posl. dr Macka.) Také
řečníci přede mnou zde poukázali,
jak jsou zařízeny nemocnice, jak to vypadá
na klinikách v srdci republiky, a dovolte mi tedy, abych
upoutala vaši pozornost tak poněkud k dětské
klinice a k zemské porodnici.