Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Ale stěžují si nejen lékárníci, nýbrž slyšíme zde i volání lékárnických pomocníků o pomoc a úpravu platů. Zajímavé jest, že zde stojí v jednom šiku skupina zaměstnavatelů a zaměstnanců a že především lékárničtí pomocníci sami přiznávají, že poměry v lékárnách nejsou právě nejlepší. Pomocníci tedy žádají, aby se to napravilo. Sami nahlížejí, že pro chování ministerstva veřejného zdravotnictví nedají se hospodářské poměry v tomto oboru již udržeti a žádají v zájmu ozdravění veškerého stavu, aby se to konečně upravilo. Mám zde také přípis svazu německých farmaceutů v Československé republice, karlovarské místní skupiny, jenž již dne 10. března 1928 byl zaslán klubu německých národních socialistů a v němž se konstatuje, že sazby skutečně nesouhlasí s nynějšími poměry a že jest naléhavě nutno zvýšiti platy obou částí lékárnického stavu. Lékárníci žádají přiměřené úpravy platů s úplně právním odůvodněním a praví, že dnešní pomocnická otázka u lékárnických pomocníků jest beznadějná. Platy se pohybují mezi 180 až 390 Kč, takže o platech lékárnických pomocníků, kteří ve skutečnosti prodělali dlouhá studia a také praxi, lze říci, že jsou pod úrovní obyčejných továrních dělníků. Vládní návrhy obou zákonů zřetelně ukazují, že se zamýšlí učiniti národnostní útok proti samosprávě lékařských komor. Této samosprávě má býti vykopán hrob. Prohlédneme-li si zákony, které v této věci byly za trvání republiky vydány, zákon o vykonávání lékařské praxe, zákon ze dne 15. dubna 1920 o přejímání zdravotní policie státem, zákon ze dne 24. února 1920 o organisaci zdravotní služby v obcích, zákon ze dne 9. dubna 1920 o právních poměrech ústavů léčebných a humanitních a zákon ze dne 14. dubna 1920 o zubním lékařství a. zubní technice, nalezneme praktické příklady pro to, že tyto zákony naprosto nebyly vydány podle přání odborových organisací a naprosto nikoliv v tom smyslu, jak by to bylo bývalo zapotřebí v zájmu zdravotnictví. Jak v jiném směru porušuji jazykový zákon železniční správa, ústřední úřady, soudy, tak se činí pokus zničiti nyní samosprávu lékařských komor. Zrušení samosprávy lékařských komor jest těžkým útokem proti svobodnému právu veškerých lékařů. Zdravotnický výbor, projednávaje oba tyto návrhy zákonů, zmírnil ovšem největší příkrosti. obou těchto návrhů. Přes to však nalézáme ještě množství bodů, s nimiž naprosto nemůžeme souhlasiti. Musím také konstatovati, že v zákonech schází něco důležitého. V Československu schází tou dobou stolice pro fysikální lékařství. Nyní ještě putují tisíce lidí do Wörishofenu k Bilzovi, k Lahmanovi, zkrátka do rozličných německých ústavů pro přírodní léčbu. Tak se národní jmění stěhuje do ciziny. Shledáváme, že se všude v pohraničních místech usídlily osoby provozující přírodní léčbu, aby jich nedosáhlo rámě československého zákonodárství. Dnes je tisíce osob, které neudělaly dobrých zkušeností s medicinální léčbou nebo jichž se lékaři vzdali. Domnívám se, že by to lékaři měli nahlédnouti a pokusiti se, aby se naučili něčemu jinému. Podle zákonů platných v republice jest každému dovoleno raditi nemocnému, nedá-li si za to platiti. Kdo si dává platiti za zdravotní rady a nemá lékařského diplomu, trestá se podle tak zvaných paragrafů o neoprávněném léčení. Dozná-li nemocný nějaké škody, poněvadž se řídil zdravotními radami, jež mu udělil laik, stíhá rádce trestní zákon. Přísné provádění zákazu o léčení nemocných a udílení jim rad laiky způsobilo, že v tomto státě nikdo nemohl provozovati tak užitečnou přírodní léčbu. Rozšiřování této vědy omezuje se tedy na několik osob, které ji provozují bezplatně z čisté lásky k bližnímu. Mnoho nemocných marně hledalo pomoci u rozličných lékařů jako státních lékařů v nynějších bídně situovaných nemocenských pokladnách a léčebných fondech a nalezli ji teprve u laických znalců lékařství, tak často haněných. I mne jako takového nemocného se před 30 lety vzdali čtyři diplomovaní lékaři a na radu svého spolubydlícího obrátil jsem se k přírodní léčbě a uzdravil jsem se. Takových nemocných znám mnoho, a zvláště velmi špatně se vede těžce nemocným dělníkům a zaměstnancům již proto, poněvadž přece, jak známo, nemocenské pokladny a také léčebné fondy nemohou za nynějších poměrů naprosto poskytnouti dostatečných léků. Proto považujeme za pochopitelné, když se tak trýznění ubozí nemocní chopí svépomoci a užijí přírodní léčby. Původcové projednávaných návrhů zákona úplně zapomínají, že se nemocní podle zkušenosti teprve tehdy obracejí k osobám znajícím přírodní léčbu, když již u lékařů nenacházejí pomoci a že se takovými zákony ani nezastrou ani nenapraví neúspěchy školní medicíny. Kritika školní medicíny byla by vyloučena, kdyby se konečně jednou přikročilo k tomu, aby se i v Československu stejně jako v Německu zřídila stolice pro fysikální léčení, pro přírodní léčení. V Německu již r. 1927 byla pod vedením prof. dr Schönebergera otevřena německá nemocnice pro přírodní léčbu, tak zvaný Priessnitzův dům v Málově u Berlína.

V Německu a v ostatním světě jsou nesčetné ústavy pro přírodní léčbu, ale ještě se nikdo v mezích nemocnice nepokusil klinické případy akutního a chronického druhu podrobiti prostředkům přírodní léčby. Byl jsem s to, abych se informoval o roční činnosti nemocnice pro přírodní léčbu. Od lékařů slyšel jsem jen velikou chválu. Výsledek tohoto prvního provozního roku dokazuje, že léčení s prostředky přírodní léčby ve většině klinických případů jest nejrychlejší a nejjistější cestou k vyléčení. Které bolesti však příroda neurčila k vyléčení, té nelze vyléčiti žádným jednotlivým druhem léčení.

Vedle těchto výsledků léčení jde ovšem i o hospodářskou otázku. Kdyby se lékařské komory a ministerstvo veř. zdravotnictví konečně jednou blíže zabývaly řešením této otázky, bylo by lze nezaměstnaným státním lékařům mnohem lépe zajistiti jejich výdělek a jejich existenci a neměli bychom pak takové lékařské bídy. V nynější době mělo by se usilovati, aby se ohrožené pracovní místo lékařů přizpůsobilo přáním obyvatelstva. Naprosto nechci dělati lékařům nějakou výčitku. Vždyť oni všichni jednají dnes pod tlakem neodolatelného nucení. Léčebné fondy, nemocenské pokladny, lékárníci a lékaři dostali se nynější centralistickou státní správou do stavu, který naprosto nevyhovuje přáním nemocných. Pokud jde o lékařskou otázku, jest celé obyvatelstvo Československé republiky ve ztrnulém stavu zákonitě ustanoveného nuceného omezení. To jsou účinky byrokratismu, na praktickou stránku se zapomíná.

Národně socialistická strana po zralém uvážení nynějších poměrů, jež byly vytvořeny zdravotními zákony a které ukazují i oba návrhy, pokusí se podati několik pozměňovacích a doplňovacích návrhů a podle toho, budou-li tyto návrhy přijaty nebo zamítnuty, rozhodneme se, máme-li hlasovati pro návrhy zákonů nebo proti nim. (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je posl. Johanis. Dávám mu slovo.

Posl. Johanis: Slavná sněmovno! Obě osnovy o lékařích, jak pokud jde o praksi lékařskou, tak o lékařské komory, dávají nám možnost, abychom mluvili nejenom o významu tohoto stavu, nýbrž abychom se zmínili také o jiných otázkách, jež sice přímo nesouvisí s lékařem jako osobou, nicméně souvisí s jeho úkolem, zejména chápeme-li úkol lékaře se stanoviska veřejné služby. My soc. demokraté jsme si vždy ode dávna vážili lékařské služby, protože ona nejvíce prospívá chudému člověku, osobě nemajetné, i když víme, že jako representanti malých lidí nemáme vždy možnosti, abychom lékařskou službu dostatečně honorovali.

Nicméně musíme si býti vědomi, že lékař je veřejným strážcem zdraví člověka, který se svěřuje lékaři v nejtrudnějších poměrech svého života, a je proto pochopitelné, že zákonodárné sbory, dotknou-li se postavení lékaře jako činitele veřejného, musí vždy posuzovati jeho úkol nejen s hlediska lékařského, jak toho zákon vyžaduje, nýbrž i jako strážce zdraví člověka s hlediska soc. politického a ovšem také zdravotního. Proto, když obě osnovy byly sněmovně předloženy, vítali. jsme osnovy s hlediska jak lékařského, tak také veřejně zdravotnického, poněvadž jsme sami tušili, že osnovy do jisté míry uspořádají poměr lékaře k veřejnému životu.

Nesmíme přehlédnouti, že neprávem někteří lékaři myslí, že se mohou rovnat každému jinému podnikateli nebo i každému jinému, kdo dává veřejnosti svou práci k disposici. Většina lékařů byla a jest tak vychována, že myslí, že lékař se musí rozlišovat svým povoláním od ostatních činitelů ve veřejném životě již z důvodů, které jsem uvedl, protože slouží více méně životu veřejně zdravotnímu.

Vytkli jsme oběma osnovám veliké vady. Když jsme slyšeli vady pronášené na veřejných schůzích lékařských, snažili jsme se dáti sluchu výtkám pronášeným zejména v organisacích lékařských. a proto příležitostně dali jsme podnět k svolání ankety. A i když si zásluhu o svolání porady osvojili zástupci majoritních stran, sluší konstatovati, že to byla sociální demokracie, která svými zástupci výboru zdravotnickému dala příležitost, aby o obou osnovách a zejména o námitkách lékařských byly slyšeny lékařské korporace, ať organisace nebo lékařské fakulty, tedy činitelé, kteří mají s životem lékaře jako osoby co činiti. Podařilo se nám získati porozumění ve výboru zdravotnickém a došlo ke známé anketě, kde řešeny byly mnohé otázky jistě způsobem věcným. Zejména se to týkalo v první osnově §u 9, pokud jedná o odborném titulu, a pak §§ 16 a 17 o t. zv. mobilisaci lékařské. Při osnově zákona o lékařských komorách se týkalo jednání §u 25, pokud mluví o lékařských honorářích. Jest nutno říci, že jednání o otázce odborného titulu bylo veskrze věcné, jako též u jiných otázek, vždyť i zástupci lékařských organisací nemohli se ubrániti dojmu, že dosavadní prakse je neudržitelná. Proto ministerstvo zdravotnictví, resp. majorita upustila od ustanovení původní osnovy a tato otázka v §u 9 byla rozřešena kompromisem, že titul odborného lékaře dává sice zemský úřad, který má však respektovati návrhy příslušných organisací lékařských. Ale je nesporno, že při tom titulu uplatňujeme zejména přání, aby se výchově lékařské věnovala větší péče než dosud. Proto musíme vítati zprávu důvodovou, která je předložena sněmovně a která slibuje, že při udílení titulu odborného lékaře se bude přihlížeti k tomu, aby byl také trochu informován v oboru soc. pojištění, poněvadž dosavadní zkušenosti ukazují, že lékaře nelze pouštěti z lékařské fakulty s diplomem do prakse, aniž by byl na poli soc. politickém znalý na př. těch nejprimitivnějších a nejběžnějších poznatků v zákonodárství soc. pojišťovacím. Protože dnes, jak známo, polovina obyvatelstva podléhá sociálnímu pojištění, právem jsme se domáhali toho, aby zejména na fakultách byla sociální hygieně věnována větší pozornost. Já sám reklamuji, jak jsem to učinil již při jiné příležitosti, aby sociální hygiena byla povinným předmětem na lékařských fakultách, aby lékař nejen se stanoviska konstituce člověka znal život a do jisté míry svůj úkol, nýbrž aby ho chápal také ve směru soc. politickém, zejména tam, kde sociálně pojišťovací zákonodárství dává možnost určitých nároků a lékař je má poskytovati. Je faktem, že lékař poskytuje dávky,.zejména v oboru sociálně pojišťovacím, a škrt jeho péra v tomto oboru znamená velmi mnoho - proto právem žádáme, aby příští dorost lékařský také s toho hlediska byl instruován a aby mu na lékařských fakultách byla věnována náležitá pozornost.

Pokud osnova zákona o lékařské praksi jedná o mobilisaci, všichni rádi vidíme, že toto kruté ustanovení majorita. škrtla. Oposice dala k tomu podnět, že v anketě dokázala, že nepotřebujeme takového ustanovení, jako se žádalo v §§ 16 až 18 osnovy, poněvadž právem důvodová zpráva se odvolává na některé platné zákony, zejména zákon o epidemiích, a poněvadž se zjistilo, že mimo Italii a Jugoslavii nemá žádný stát takového ustanovení. Dokázalo se, že u nás takového ustanovení není potřebí, poněvadž máme potřebná ustanovení v jiných zákonech, a i kdyby takového ustanovení nebylo, nebylo by tu žádného nebezpečí, poněvadž naši lékaři jistě by neodepřeli poskytnouti své služby v takových kritických dobách státu a občanstvu.

Nejožehavější otázka třetí - honorářová - v osnově zákona o lékařských komorách byla dosti sporná, ale našlo se východisko v tom, že musí býti slyšeny lékařské komory. Je však nesporno, že veřejná správa státní musí míti vliv na stanovení lékařských honorářů, a pro toto stanovisko snesla nejen majorita. nejen zástupcové vlády, nýbrž i oposice tolik důvodů, že, myslím, § 25, jak je dnes stylisován, jistě vyhoví přání všech. Vítám proto, že komory přispívají k uspořádání poměru lékařského stavu k pacientovi jako jedinci a k sociálně pojišťovacím institucím, poněvadž dnes tyto instituce na lékařské praksi jsou interesovány. Poměr starší generace lékařské k sociálnímu pojištění byl klidný a často i přátelský, poněvadž v něm byla spatřována možnost rozšiřování lékařské prakse na masy, které dříve lékaře nevyhledávaly pro nedostatek prostředků. Část mladší generace lékařské dívá se však často na pojištění sociální pouze s hlediska, že počtem předčí soukromé pacienty. I v tomto směru bude třeba vzájemného dorozumění a převýchovy nazírání, aby celkový stav lékařský pochopil, že pojištění sociální a jeho léčebná péče lékařskému povolání prospívá a stále více je hodnotí.

Tento závěr ke kapitole o lékařské praksi a lékařských komorách vyzdvihuji už proto, poněvadž vidíme, že jak v pojištění sociálním, které hraje ve směru státním, ve směru veřejném a ve směru sociálně zdravotním tak velkou úlohu, celá řada lékařů se opravdu chopila záslužné činnosti, která dohromady s laiky hraje v celém státě velkou roli. Žel tomu, že jak u laiků zdravotních, tak u lékařů zdravotních často není dosti chápána. Doufám, že v této věci klidný běh ve státě přispěje k vzájemnému dorozumění. Tolik k lékařským osnovám.

Ale s lékařskými osnovami souvisí otázka kritiky našeho zdravotnictví ve státě vůbec a já bych chtěl na některé otázky poukázati již se zřetelem k tomu, že zejména poměry nemocniční v poslední době jsou často kritisovány, někdy právem, někdy neprávem, jednou je to u toho léčebného ústavu, po druhé u jiného. My si musíme býti vědomi, že otázka řízení veřejných ústavů léčebných a veřejného zdravotnictví vůbec není jen otázkou jednotlivce. Jednotlivec často si pomůže, neboť majetní lidé mají prostředky a jdou, když jim nemoc překáží v klidném chodu života, do takových léčebných ústavů, kde jsou dostatečně ošetřeni. U mas je tomu jinak. Dívejme se však na věci se stanoviska veřejného - a já to doložím několika fakty, zejména o Všeobecné nemocnici v Praze a o vývoji veřejných nemocnic v naší republice vůbec - a seznáme, že jsme na tomto poli za 11 let příliš zaostalí. Tato otázka souvisí s výchovou příštích generací lékařských. Těšíme se z toho, je-li na malé venkovské obci vystavena občanská nebo obecná škola, rádi čteme, když se někde staví průmyslová nebo zemědělská škola, všichni jsme rádi uvítali, že se po převratu zřídila universita v Brně a druhá universita v Bratislavě, ale při tom zapomínáme, že jsme specielně ve výchově určitého stavu - v tomto směru mám na mysli lékařský stav - zaostalí potud, že naše lékařské fakulty, zejména vyučovací síně v nich, jsou více než pod kritiku.

Bude moci uvésti jednotlivé případy snad v detailu, až komise, kterou zvolil zdravotnický výbor, projde různé léčebné ústavy, ale zatím musíme v Praze žádati o nápravu rychlou.

Chtěl bych ukázati povšechně na některé otázky, jež souvisí s naším zdravotnictvím. Nedostatek lůžek pro nemocné v Československé republice dostupuje vrcholu a je zvláště pro Prahu rázu katastrofálního dnes, v době normálních onemocnění, když nemáme epidemií. Stačí, aby se stalo v Praze nějaké neštěstí, vyžadující okamžitě několik desítek lůžek, čehož jsme byli na př. svědky při katastrofě poříčské, a Všeobecná nemocnice nemá ty ubožáky vůbec kam položiti.

Viděli jsme, zejména minulý týden ve Všeobecné nemocnici pražské, že je tam na chirurgických klinikách takový nedostatek míst, že se vážní pacienti odmítají, nebo že se pacienti nedoléčení pouštějí domů, ale viděli jsme také - a není to žádná fantasie, co přinesl " Prager Tagblatt" - že se děti ukládají do van a že, není-li kam položiti pacienta, postaví se dvě židle, na ně položí stará prkna, a tak se udělá naspěch lůžko.

Viděli jsme případy, že pacient po vážné operaci, ještě v narkose, musil zůstati ležeti na operačním stole, protože ho nebylo kam položiti. Takové případy se dějí v srdci Prahy, na klinice, která má světové jméno. Takové věci nelze přehlížeti, tvrdíme-li, že není možno za normálních poměrů nemocného někam položiti.

Jest ostudou odpovědných činitelů, že divisní vojenská nemocnice na Karlově náměstí dosud není k disposici pro naléhavé a rostoucí potřeby civilního obyvatelstva Velké Prahy. Jednání toto, vedené od r. 1924 a usnesené zákonem ze dne 26. března 1925, č. 68 Sb. z. a n., nemá dosud žádného výsledku. Vojenská nemocnice nejen že není přeložena, ale není ještě ani zahájena stavba vojenské nemocnice náhradní. A tu jsme u otázky jedné z nejdůležitějších pro nemocnice vůbec, a pro Velkou Prahu zvláště, u otázky Všeobecné nemocnice. Dnes je v takovém stavu, v jakém jsme ji převzali 28. října 1918. Ale, vážení pánové a dámy, ačkoliv máme v Praze o 170.000 obyvatel více, lůžek skutečně nepřibylo, kromě těch, která byla provisorně postavena a o nichž jsem mluvil - to jsou ty vany a lůžka na prknech atd.

Veřejná nemocnice pražská má 1639 lůžek s 510 lůžky ve filiálních ústavech, jako ústav tuchoměřický. Nemocnice milosrdných sester v Praze VIII, Česká dětská nemocnice, Německá dětská nemocnice, dohromady 2149 lůžek. Ve státní nemocnici na Král. Vinohradech je 584 lůžek, takže celkem tato fondovní nemocnice má se svými filiálními ústavy na 2733 lůžek asi na 2 miliony obyvatel. Ale fondovní nemocnice pražská a její ústavy filiální, ať jsou to dětská nemocnice nebo ten ústav rekonvalescentní v Tuchoměřicích nebo nemocnice pod Petřínem, neslouží jenom obyvatelstvu pražskému. A tu jsme u jedné z nejbolavějších otázek nemocničního léčení. Je známo, že veřejnou nemocnici nemají tyto přilehlé okresy k Velké Praze: Říčany, Jílové, Zbraslav, Smíchov, Kralupy, Brandýs n. L. a Karlín. Tyto okresy, jak známo, přiléhají přímo na Prahu. Ony snad neměly možnosti - nebudu tuto otázku zkoumati - po způsobu jiných okresů postaviti veřejnou nemocnici. Jo. proto pochopitelno, že všechny tyto okresy pro přijímání nemocných jsou odkázány na Všeobecnou nemocnici pražskou.

Že pražská Všeobecná nemocnice není jenom ústavem pro střední Čechy, tedy pro Prahu a přilehlé okresy, každý přece ví, a proto je možno právem říci, že Všeobecná nemocnice v Praze je vlastně nemocnicí pro obvod celé republiky. Neříkám státní, poněvadž to je kapitola jiná, že není zestátněna, a ještě k ní přijdu. Jenom se dotýkám věci, že Všeobecná nemocnice jaksi svým rozsahem působnosti, tím, že ona representuje naši českou i německou vědu lékařskou, že sem jdou nejtěžší případy, že lékaři z jednotlivých obvodů republiky, chtějí-li konstatovati diagnosu, zejména ve vážných případech, často je sem posílají, poněvadž jsou zde profesoři a odborníci tak zapracovaní, že jenom oni mohou do jisté míry v komplikovaných a spletitých případech dáti dobrozdání. To vede k tomu, že z celé republiky jsou sem posíláni nemocní k vyšetřování.

Proto Všeobecná nemocnice dávno již není nemocnicí lokální, nýbrž ve skutečnosti je to nemocnice celostátní a proto je nutno také s hlediska celého státu na úkoly Všeobecné nemocnice a tím i filiálních ústavů, zejména vinohradského, stále se dívati.

Žádáme proto pana ministra veřejného zdravotnictví, aby si této věci zvláště všiml.

Nechci říci, že ministr je všemohoucím pánem, poněvadž dnes může býti ministrem, ale za půl roku jím býti nemusí, avšak je nesporno, že zdravotnictví v ministrech zrovna štěstí nemělo. Podívejte se na jiné resorty, počínaje vojáky a konče třebas politickou správou, vidíte, že na tomto poli jsme šli dále, ale ve zdravotnictví - až snad na nějakou nemocnici, na př. v Košicích - jsme neučinili velký pokrok. Zvláště Praha je zaostalá, ale to už je kapitola jiná, poněvadž Praha má u republiky nějaký zvláštní vroubek. Bylo by nutno, abychom si jejího poměru ke státu jednou povšimli.

Dovedla-li vládní koalice vyvlastniti protisociálním zákonem t. zv. privilegia pražských příslušníků na zlevněnou ošetřovací sazbu, která byla pražskými chudými 130 let užívána a možnost léčení zejména nemoc. pojišťovnám zdražila, proč nepostarala se dosud státní správa se stejným úsilím, aby umožnila řádné léčení a ošetření stům nemocných, kteří pro nedostatek místa jsou pražskou Všeobecnou nemocnicí odmítáni? Na interních tuberkulosních odděleních nemocnic nelze po řadu měsíců pacienta umístiti. Já bych pro to uvedl zase jen důvody, že máme na I. české interní klinice 30 lůžek, na oddělení 103 lůžka, dohromady 133 lůžek. II. česká interní klinika má 32 lůžek, oddělení 79, dohromady 111 lůžek. Pro srovnání mohl bych uvésti data i v jiných resortech, ale vezmu ještě německé interní kliniky. I. německá má 38 lůžek na klinice, 88 na oddělení, celkem 126 lůžek. II. německá má 35 lůžek na klinice, 67 na oddělení, dohromady 102 lůžek.

Béřu-li počet lůžek zejména pro jednotlivé choroby, jak po této stránce jsme chudičkými!

Na interních tuberkulosních odděleních nemocnic nelze po řadu měsíců pacienta umístiti. Jaký div, že naše republika vykazuje tak ohromné procento onemocnělých a tuberkulosou umírajících, což nesnese srovnání s jinými státy.

Na tuto zhoubnou nemoc, která jest metlou především chudého lidu, umírá v Československé republice průměrně 48 tisíc lidí ročně, opakuji, 48 tisíc lidí ročně! Při této úmrtnosti odhadují úřední zprávy počet onemocnělých na tuberkulosu, to jest práce nezpůsobilých, na 240 tisíc osob, t. j. 1/4 milionu lidí.

K srovnání, jak postaráno jest u nás o tuberkulosní nemocné, uvádím, že v Československé republice máme pouze 8668 lůžek pro tuberkulosní, takže 230.000 nemocných lidí nemá řádného ošetření, není isolováno od zdravých a rozšiřuje nákazu v rodinách a okolí.

Jako příčinu rozsáhlého onemocnění tuberkulosou uvádějí lékaři především podvýživu a bytovou nouzi. Ve výroční zprávě spolku "Ochrana matek a dětí", vydané za r. 1927, praví dr Xaver Hnátek, že z tisíce novorozeňat umírá v prvním roce života 109 dětí, a z těch 66% následkem vrozené slabosti.

Zdravotní stav dělnictva a zejména jeho dětí je tak hrozivý, že objevují se značné rozpory oficielních statistik se skutečností. Na to se zvláštním důrazem upozorňuji, protože tato tribuna je k tomuto upozornění právě povolána.

Tak na př. do r. 1925 zjistila Masarykova liga proti tuberkulose, že v Československu umírá ročně 47 tisíc až 53 tisíc lidí tuberkulosou, tedy nejméně každých 11 minut jeden člověk. Z toho je 42% dětí a dospívající mládeže.

R. 1927 bylo v oficielní zprávě Československa pro zdravotní akci Svazu Národů udáno pouze 28 tisíc úmrtí na tuberkulosu r. 1926 s připomenutím, že každým rokem úmrtnost tuberkulosou stoupá. Ve vyjádření tomto je patrný rozpor se skutečností, neboť pouze úmrtnost dětí stoupla u nás r. 1927 proti r. 1926 o 15%.

Nejvíce na tuberkulosu umírá lidí ve věku 20 až 30 let. Taktéž i těžce nemocní jsou převážně ve věku výdělku schopném. Z toho plyne, jak velká je národohospodářská ztráta, kterou způsobuje tuberkulosa tím, že jednak zbavuje tolik lidí života v nejkrásnějším věku, jednak činí je nezpůsobilými k práci a výdělku.

Při této příležitosti chci říci, že i v odborných ústavech pro léčení tuberkulosy náklad věnovaný na léčení mladého člověka nese neobyčejný užitek. Naproti tomu i my laikové-zdravotníci setkáváme se s případy, že v pozdějších letech náklad na léčení jest úplně bezúčelný. Bylo by si tedy jen přáti, aby si odpovědní činitelé, zejména ministerstvo zdravotnictví této okolnosti všimlo a k rozšíření počtu lůžek přispělo.

Kdybychom počítali, že národohospodářská ztráta z 240.000 nemocných je pouze 10 Kč denně na jednotlivce, činila by tato ztráta při 300 pracovních dnech 720 milionů Kč.

Uvážíme-li, že tuberkulosa, která končí smrtí, trvá průměrně 5 let, vidíme, jak velké ztráty národohospodářského rázu jsou způsobeny touto nemocí.

I kdyby nebylo jiných důvodů, stačí tento národohospodářský význam, aby se pečovalo o nemocné s větší intensitou a byly stavěny lidové ústavy pro tuberkulosní osoby a osoby tuberkulosou ohrožené, aby ohromná řada nemocných byla isolována, umístěna a odborně léčena. Tím není řečeno, že každý nemocný tuberkulosou stížený se uzdraví, ale nemůže nám býti lhostejno, zemře-li dcerušce matka když jí je 8 let, nebo když jí je 12 let, a právě tak u otce nemůže nám býti lhostejno, zemře-li, když jeho synu je 10 let, nebo když se už vyučí.