Stát musí dbáti, aby o ty bylo náležitým
způsobem postaráno, jimž ukládá
v těchto zákonech řadu povinností
a jimž ukládá povinnosti jejich vlastní
svědomí a jejich právní smysl. Netajili
jsme se tímto svým názorem, třeba
že jsme se tu a tam u některých politických
stran setkávali s růzností názorů
na tyto otázky a přirozeně také na
předlohy těchto zákonů.
Řekli jsme si otevřeně, že nechceme
připustiti - a domníváme se, že je to
povinností celého zákonodárného
sboru, že to vůbec ani připustiti nesmí
- aby tyto dvě veliké skupiny zájmové
byly v nesouladu, aby stály nikoli vedle sebe, nýbrž
proti sobě. Snažili jsme se do tohoto souladu tyto
dvě zájmové skupiny přivésti
a musili jsme při tom shledati, že to, co není
a patrně dlouho nebude v souladu, je odpověď
ministerstva veř. zdravotnictví a že to jsou
vykonavatelé vůle zákonodárného
sboru a vůle ministerstva veř. zdravotnictví
- to jest lékaři, a že tyto dva zájmové
světy patrně velmi dlouho nebudeme moci sloučiti.
Vážená sněmovno! Viděli jsme
také, že projednávání zákonů
podle toho vypadalo, viděli jsme, že se tu stavěly
do popředí překážky, které
jinak byly velmi snadno odstranitelné a překonatelné.
Učinili jsme dokonce zkušenost ve výboru zdravotnickém,
že když jsme s celou oprávněností
a přesvědčeností povstali a uváděli
své námitky proti některým paragrafům,
když jsme mluvili v zákoně o výkonu
lékařské prakse proti některým
ustanovením §§ů 9, 1 2, zejména
však §§ 16 a 17, že nebyl nikdo z vládních
stran, kdo by měl odvahu postaviti se zejména za
§§ 16 a 17. Slyšeli jsme dokonce z úst předsedajícího
zdravotnického výboru p. kol. Petra, že
vládní většina sama měla úmysl
podati návrhy pozměňovací, jež
uplatňovala oposice, a kdyby prý s nimi nesouhlasila
a nechtěla jich přijmouti, nemusila prostě
dáti o nich hlasovati, a oposice mohla dělati co
chtěla, tyto návrhy by se nebyly uskutečnily.
A my jsme po tomto příjemném konstatování
p. předsedy Petra musili přijíti do
soc. politického výboru a tam jsme museli slyšeti
z úst téhož předsedy, že je vládním
stranám velmi příjemno, že pan referent
soc. politického výboru dr Viškovský
postavil se proti některým změnám,
které učinil zdravotnický výbor, tedy
vlastně podle slov p. předsedy zdravotnického
výboru je to vládní většině
ve výboru zdravotnickém velmi příjemné,
že se bude sama ve výboru soc. politickém porážeti
- a také si dala záležeti, aby tato porážka
sebe samé byla co nejslavnostnější.
Pan dr Viškovský nejen že se velmi nelibě
vyslovil o právnických přednostech obou těchto
osnov - když jsme to říkali my, oposiční
členové zdravotnického výboru, nebyla
to pravda, my jsme si nesměli dovoliti kritisovati tyto
věci jako neodborníci - ale odborník p. dr
Viškovský přiznal v soc. politickém
výboru, že mu právnická stránka
nevyhovuje, a přiznal také opak toho, co tvrdí
původní důvodová zpráva k těmto
zákonům, že je tu srovnána materie,
o kterou se jedná. Pan dr Viškovský jako
zpravodaj viděl, že tato materie je rozházena
a rozptýlena v obou zákonech. Ale opravdu vrcholem
politického umění bylo, když ještě
nad touto radostí koalice, jež triumfovala v soc.
politickém výboru, triumfovaly vládní
strany koaliční mezi sebou a přijdou dnes
do pléna poslanecké sněmovny, kam přinesou
pozměňovací návrhy pozměňovacích
návrhů, které samy daly v soc. politickém
výboru, a my budeme míti dnes nejen podívanou,
že plénum poslanecké sněmovny bude restituovati
dovětek o zástupcích z řad obhájců
z povolání, pokud jde o delikty projednávané
před čestnou radou, ale budeme míti i zadostiučinění,
že budou pánové z vládní majority
dnes v plénu uplatňovati návrh, který
znamená restituování §u 16, kterého
se všichni pánové z. koalice ve výboru
zdravotnickém zříkali. (Slyšte!)
Chápeme sice mnohé a mnohé a chápali
bychom, kdyby se nám byla proti těmto našim
pozměňovacím návrhům postavila
tvrdošíjně majorita a řekla si to své
",ne", ať už to opírá o kolik
chce hlasů, ale nechápeme, jak je možno docházeti
ještě v sociálně politickém výboru
k závěru, že výbor zdravotnický
nepracoval dosti dobře, že nepracoval dosti precisně,
aby výbor sociálně politický nemusil
dělati některé změny. A nebyli to
pánové z koalice, kteří se proti této
věci bránili, musela to býti oposice, která
se musela zastati těch, jichž povinností bylo,
aby si obhájili návrh své vlastní
vlády. Oposice se musila starati o to, aby očistila
majoritu vládní ve zdravotnickém výboru
od výtek, že pracovala povrchně.
Vážená sněmovno, takováto eskamotáž
vede nás ovšem k tomu, že dnes, když budeme
v plénu posl. sněmovny projednávati tyto
návrhy, jsem zmocněna stranou, kterou mám
čest zastupovati, prohlásiti, že pro toto nepochopitelné
jednání seriosní, významné
politické korporace podle zásad všeobecnosti
hlasovacího práva musíme odepříti
předloze svůj souhlas, nebudeme pro ni hlasovati,
poněvadž nejsme jisti, co se vlastně v dnešním
plenu bude odhlasovávati. Připomínám,
že jen laskavostí referentovou dostala jsem pozměňovací
návrhy, které přijdou dnes do plena a to
v hodině dvanácté. Nedostali jsme totiž
dříve těch pozměňovacích
návrhů. Pan ministr dr Tiso sám byl
toho názoru, že jsou to pozměňovací
návrhy koalice a nikoli vlády a že si tedy
koalice o nich rozhodne. Budeme tedy státi před
faktem, že budeme rozhodovati, aniž vládní
většina v této sněmovně bude
věděti o čem, a k takovému rozhodování
se naše strana nepropůjčí, k tomu již
nám musejí dáti pánové své
svolení, a nedají-li, budeme jednati tedy bez svolení.
Slavná sněmovno! Namítali jsme řadu
věci proti oběma předlohám, měli
jsme řadu námitek proti návrhu zákona
o komorách lékařských, bránili
jsme se, aniž bychom byli číkoli zájem
poškozovali, proti tomu, aby svobodný stav neměl
možnost a právo v řádných mezích,
při řádné kontrole a dozoru, aby zde
byla záruka proti zneužití nebo nějakým
řídkým výstřelkům, svobodně
si určovati odměnu za svoji práci. Hájili
jsme to otevřeně, třebaže známe
řadu těžkých a svízelných
situací při tom velikém gros, které
musí býti hájeno nejen z důvodů,
jak si někteří pánové mysleli,
že podléhá nemocenskému pojištění
a že částečně prostředky
na to jdou z prostředků veřejných,
ale byli jsme si také vědomi, že v zájmu
důležitosti poslání léčebného
a lékařského, ať jde o jednotlivé
případy nebo při hromadném posuzování,
musí zde býti dána záruka, jestliže
kdo pracuje, že má sám v sobě onen výraz
mravní síly, má sám v sobě
vědomí o svém poslání a úkolu
a že nemusíme teprve říkati pánům,
kteří se v mnohých a mnohých případech
osvědčili - a případy, že se
neosvědčili, ani důvodová zpráva
nemohla najíti - že sami mají býti svědomitými,
a jsme také přesvědčeni, že žádný
zákon na celém světě sebe lepší
a sebe dokonalejší nenadiktuje nikomu mravní
přesvědčení a mravní podstatu.
My jsme však současně ukázali, že
jsme se dopustili v mnohých směrech nebezpečného
omezení některých zájmů a že
se to vymstilo občanstvu ve směrech, kde jsme toho
nejméně očekávali. A proto jsme chtěli,
když již návrh přichází
se samostatnou institucí, aby tato instituce měla
také nějaká větší práva
než zvoliti si svůj výbor, představenstvo,
čestnou radu atd. Proto jsme se namáhali o úpravu
některých paragrafů, které měly
přesně vymeziti pravomoc, usnášecí
schopnost atd. v zákoně komorovém, ale došli
jsme ke zkušenosti, jež úplně potvrzuje,
že naše návrhy buď nebyly brány v
úvahu vůbec anebo, že pánové
z vládní koalice jich použili pod svou vlastní
firmou. Tento usus, který se u nás zakořenil,
patrně nezvládne již nic. Ale, vážená
sněmovno, my jsme měli také více než
dostatečné důvody, abychom řekli docela
otevřeně, že některé věci,
které se dávaly do moci ministerstvu veř.
zdravotnictví, jsou pochybené a nesetkají
se v praksi s úspěchem, který si slibovali
ti, kteří snad s nejlepší vůlí
a svědomím na tomto zákoně pracovali
anebo chtěli pracovati. My jsme byli na příklad
přesvědčeni, že nás nezachrání
ustanovení §u 1 o lékařské praksi,
že lékařskou praksi mohou prováděti
v Československé republice jen státní
příslušníci. Věděli jsme,
že je vždy možno použíti §u 4,
připouštějícího určité
ohledy, a dokazovali jsme, že právě poměry,
které dnes jsou mezi lékaři a které
nám byly líčeny takovým způsobem,
že za jediný rok mezi lékaři přihlašujícími
se do odborové organisace čsl. lékařstva
je 10 3/4% lékařů - cizích státních
příslušníků, mají někde
svůj kořen. Pánové z vládních
stran a pánové z ministerstva veř. zdravotnictví
již prominou, když jsme tento kořen hledali.
My jsme mluvili o reciprocitě, my jsme chtěli v
§u 5 právo, aby tam, kde jde o mezistátní
smlouvy, bylo šetřeno přísně
zásady reciprocity, aby byly volány a po dobrém
zdání tázány lékařské
komory, aby byla tato věc zachována, a zatím
vidíme, že se v praksi děje něco docela
opačného. Vidíme, že v praksi máme
sice na každém diplomu cizího státního
příslušníka klausuli, revers, který
každý podpisuje, že nabytí diplomu n-dává
mu právo k provozování prakse v tomto státě,
ale že přes to ty ohleduhodné výjimky
ministerstvo zdravotnictví potvrzuje někdy až
s podezřelou benevolencí. Hledali jsme tedy doklady
a také jsme je našli, a to v prapodivných případech
a v prapodivném světle. Shledali jsme na příklad,
že pan Ladislav Jurecký byl jmenován r. 1928
ministrem veř. zdravotnictví šeflékařem
státních lázní v Tatranské
Lomnici, ačkoli neměl a dosud nemá zákonného
práva na výkon lékařské prakse
v Československé republice. Ministerstvo zdravotnictví
je si vědomo této okolnosti a nařídilo
tudíž 12. dubna 1928 výnosem č. 9791,
ačkoli je to v rozporu se zákonem č. 419
z r. 1919, že se panu Jureckému bude trpěti
lékařská prakse v Československé
republice až do splnění nostrifikačních
podmínek, nejpozději však do 30. června
1929.
Pan Jurecký však při nostrifikační
zkoušce neobstál přes to, že se za věc
osobně postavil pan ministr veř. zdravotnictví
dr. Tiso, který dopsal bratislavské fakultě,
aby brzy propustila Jureckého, aby propustila Jureckého
hladce. Bratislavská universita si však hájila
neodvislost a svrchovanost vysokého učení
a jeho rozhodování a chráněnce p.
ministra při nostrifikační zkoušce nepropustila.
Ministerstvo veř. zdravotnictví sice ustanovilo
jiného šéflékaře, ale prodloužilo
opětovně termín ke složení nostrifikace
až do konce r. 1929. (Slyšte!)
Předseda (zvoní): Upozorňuji
pí. kolegyni, že její řečnická
lhůta již uplynula.
Posl. Pechmanová (pokračuje): Budu
brzy hotova. (Výkřiky posl. Myslivce.) Proč
tyto věci, pane kol. Myslivče, uvádím.
Když jsme uplatňovali naše pozměňovací
návrhy, jak pp. referenti z vládní majority,
tak páni kteří s námi nesouhlasili,
i p. referenti z ministerstva veř. zdravotnictví
nás ubezpečovali, že není nebezpečí
zneužití některého ustanovení
tohoto zákona a že je dostatečně postaráno
o to, aby cizí státní příslušníci
nemohli našim lékařům provozovati tady
nekalou konkurenci. My ovšem, vážení pánové,
máme ještě další případ,
je to případ dr Armina Brackla, zástupce
stát. obvodního lékaře v Divíni
u Bratislavy, který zastupoval 5 let svůj obvod
a stal se tam za tu dobu oblíbeným pro svoji agilnost.
Založil tam Masarykovu ligu proti tuberkulose, poradny pro
dítky atd. Vycházel velmi dobře i s dělníky.
Tento pan doktor kompetoval na podzim r. 1928, když ministerstvo
veř. zdravotnictví vypsalo konkurs na toto místo.
Za něho intervenoval poslanec ľudové strany
p. kol. Pázmán a ještě jiní
páni, kteří dokonce jsou podezřelí
z toho, že u nich byly konány také prohlídky
v aféře Tukově.
Pardon, učinila jsem chybu! Bylo to takto: Současně
se o tento obvod ucházel lékař dr. Lelkeš
a za tohoto p. dr Lelkeše intervenoval p. posl. Pázmán.
Obvod dostal dr Lelkeš a dr Brackl byl odmítnut a
ministerstvo odůvodnilo toto odmítnutí tím,
že dr Lelkeš byl starší, že jeho diplom
byl staršího data. Ve skutečnosti to vypadalo
takto: Dr Brackl, který je narozen r. 1897, promoval v
Bratislavě na slovenské universitě r. 1924
a měl v době vypsání konkursu fysikátní
zkoušky. Dr Lelkeš, který je narozen r. 1896,
promoval sice v Pešti r. 1921, ale u nás jedině
platného diplomu nabyl nostrifikací teprve r. 1926,
tedy o 2 roky později než dr Brackl a v době
vypsání konkursu neměl fysikátní
zkoušky. A aby tu nemohla býti zase námitka,
že to neoprávněně uvádím,
připomínám, že bylo intervencemi zjištěno,
že tento postup dál se na základě vlivných
přímluv a že dr Brackl i se ženou ve vysokém
stupni těhotenství byl vystěhován
z naturálního bytu a vysazen docela brutálně
na ulici. (Slyšte!)
Mám ještě jeden případ, který
je zajímavý pro postup ministerstva veř.
zdravotnictví. Státní obvodní lékař
MUDr Staneček v Turzovce na Slovensku byl udán ministerstvu
veř. zdravotnictví pro svoji veřejnou činnost
ve smyslu československého sbližování.
Ministerstvo zavedlo proti němu vyšetřování
(Slyšte!), které provedl osobně min.
rada dr Stock z ministerstva. Neshledal ve služební
činnosti dr Stanečka naprosto nic závadného
a dal mu osobně plné zadostiučinění.
Přes to výnosem ministerstva dán byl dr Staneček
na nucenou dovolenou, ač mu ministerstvo ponechalo plné
požitky. (Výkřiky.)
Dr Staneček se ovšem bránil proti tomuto postupu,
zejména proto, že ministerstvo neuvedlo důvody,
proč jej dává na nucenou dovolenou. Podal
proti výnosu ministerstva žalobu k Nejvyššímu
správnímu soudu v Praze, tuto při u Nejvyššího
správního soudu vyhrál a ministerstvo veř.
zdravotnictví bylo odsouzeno, protože Nejvyšší
správní soud nemohl najíti žádného
podkladu pro postup ministerstva veř. zdravotnictví.
Vážení pánové, my uvádíme
tyto příklady proto, abychom dokázali, že
návrhy pozměňovací, které jsme
přinášeli, byly odůvodněné,
byly věcné, a abychom s této tribuny řekli:
vyjde-li z této sněmovny nedokonalý, neúplný
zákon, nebude to vina naše, nýbrž vina
těch, kteří nevidí nic jiného
než početnost, než vládní majoritu
a kteří neslyší rad a pozměňovacích
návrhů, vycházejí-li z oposice.
Já v poslední chvíli a v poslední
minutě, která zbývá pro moji řeč,
zdůrazňuji a upozorňuji: bude-li poslanecká
sněmovna ve své většině souhlasiti
s pozměňovacími návrhy, které
přinášejí pánové z vládní
majority, pokud jde o § 12 lékařské
prakse, bude tento dovětek nepřijatelný pro
nás a pro každého rozumně smýšlejícího
člověka a měl by býti nepřijatelným
také pro vládní majoritu, která se
vyslovila proti §u 16 a která nemůže tedy
chtíti podloudné restituování tohoto
paragrafu v zastřeném dovětku k §u 12.
Jak se my k těmto návrhům zachováme,
jsem řekla. Nepropůjčíme se ke klamání
veřejnosti, nepropůjčíme se ke klamání
lékařského stavu a nepropůjčíme
se k tomu, abychom spolu odhlasovali zákon, jenž po
našem soudu nesplní v praksi ten závažný
úkol, který bychom jinak plným právem
od něho očekávali. (Potlesk čsl.
poslanců nár. socialistických.)
Předseda (zvoní): Dále je k
slovu přihlášen pan posl. L. Wenzel.
Dávám mu slovo. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.)
Posl. L. Wenzel (německy): Vážené
dámy a pánové! Největším
národním majetkem a nejvyšším statkem
státu jest zdraví jeho národů. Jen
ten národ, který může tento statek udržeti
a zabrániti nemocím, jest skutečně
kulturně vysoce vyvinutým národem. Nedomnívejme
se přece, že kulturu národů lze měřiti
podle počtu zdravotních zákonů, které
ministerstvo zdravotnictví se pokouší bez ohledu
prosaditi, nebo že snad jest rozhodující počet
zdravotních rad, lékařů, blázinců
a nemocnic nebo továren na léky. Mnohem správnější
jest, když některý národ může
pomalu těchto věcí postrádati.
Proti návrhům, které jsou zde ve sněmovně
předloženy, postavili se, jak přece víme,
od samého počátku všichni lékaři
bez rozdílu národnosti, a tak se snad stalo, že
tyto zákony jako takové byly ve svých zněních
dříve přiměřeně změněny.
Zákon lékařský a o lékařských
komorách mají býti zákony, které
slouží veškerému lékařství.
Referent, když o návrhu pracoval, příliš
málo se podřídil této tendenci. Abychom
zachytili význam obou těchto návrhů,
jest nejprve nutno, abychom si uvědomili, že celá
lékařská věda ve svém svobodném
rozvoji jest většinou rdousena nynějšími
nemocenskými pokladnami, jest rdousena nynější
soustavou v tomto státě. Nemocenské pokladny
ve své dnešní formě dávno zapomněly
na svůj původní účel, opatřovati
nemajetným a méně majetným lékařskou
pomoc dobré jakosti, a staly se dnes vlastně finančními
velkopodniky, v nichž již po léta pojištěnec
jako zaměstnanec a platící jako zaměstnavatel
nesmí voliti a tak nesmí již mluviti do jejich
správy. Takové uspořádání
správy nemocenských pokladen způsobilo, že
se lékařská práce a tak také
dobročinnost organisovala v bezduchý a vynuceny
hromadný provoz. Nemocenské pokladny a léčebné
fondy přinesly s sebou byrokratické vydávání
lístků, lepení známek. Takto s pomocí
jistých politických mocenských činitelů
byl lékař daleko zatlačen od možnosti
svého působení. Většina veškerého
obyvatelstva byla tak nuceně podřízena poměrům
chudinského řízení, neboť do
nuceného pojištění byly neustále
zatahovány hospodářsky výkonnější
vrstvy obyvatelstva a skupiny povolání, aby se hradily
stále vzrůstající správní
výdaje.
Jak tomu jest dnes s lékařským stavem? Státní
lékař, lékař nemocenských pokladen
a léčebných fondů soustavně
trpěl na svém svobodném vývoji. Svobodná
lékařská praxe byla omezována. Ethika
lékařské praxe a psyche nemocných,
lékařská pracovní síla a nemocní
lidé byli sníženi na hromadné zboží,
při nabídce a poptávce monopolisováni
a zcentralisovanou státní správou řízeni
podle úzkoprsých předpisů. Dělnictvo
sotva na tom něco získalo, jiní však
mnoho ztratili. Efektivní výkony jsou v křiklavém
nepoměru s ohromnými břemeny, která
byla uvalena na celek. Průměrná úroveň
se nepovznesla, nýbrž zhoršila.
Nemocenské pokladny skýtají dnes obraz státně-socialisující,
ale již nikoliv sociální účinnosti.
Na místo lékařské hodnotné
práce, která se zakládá na nikdy neustávajícím
pokroku vědeckého badání, vstoupil
hromadný provoz nejnižšího druhu, ve všech
podrobnostech byrokraticky organisovaný. Kde jest zde svoboda
a pokrok? Pro převážnou většinu
praktických lékařů svobodná
činnost soukromolékařská klesla na
minimum.
Jak vypadá nynější provoz nemocenských
pokladen, jaké diagnosy a ošetřovací
methody lze denně viděti v praxi v takových
podnicích, jak se takto často těžce
nemocní lidé poškozují a jakými
prostředky se dovedou tací lékaři
přes to přese všechno ještě zalíbiti
pacientům, o tom jistě dnes není zapotřebí
mluviti. Tuto praxi bohužel dnes všichni dostatečně
známe. Známá rychlá diagnosa: pokud
možno skrze šaty - úplně zkušení
lékaři dovedou tuto rychlou diagnosu provésti
i tehdy, když zároveň nečitelným
písmem vyplňují rozličné předepsané
formuláře, a pak rychle vybraný recept z
dovolených prostředků, znalost 5 až
10 forem receptů stačí pro praktické
požadavky - a pak prosím další. Nechci
naprosto činiti nějakou osobní výtku
takovým lékařům, neboť oni jednají
pod tlakem neodolatelného donuceni a podle daných
poměrů. Jsem přesvědčen, že
by všem lékařům bylo mnohem milejší,
kdyby jim bylo nějak možno pracovati pečlivě
a jen podle svého lékařského svědomí.
Tak jsou lékaři podle mého přesvědčení
obětmi své vlastní hospodářské
bídy a pokračujícího úpadku
svého vlastního postavení. Již na základě
těchto úvah měli bychom očekávati
od vlády zcela jiného opatření v zájmu
obyvatelstva a lékařů, než těchto
obou lékařských zákonů.
Co nám přinášejí oba návrhy
zákonů? Přinášejí nám
ohromné zatížení ve správě
a úplné omezení svobodného vývoje.
V těchto vládních návrzích
postrádáme jakéhokoliv opatření,
jež by podporovalo fysikální způsoby
užití v lékařství. Vidíme
v tom velmi velikou chybu. V obou návrzích zákonů
nalézáme, že jsou úplně vyloučena
opatření, podporující přirozené
způsoby léčby, přirozeného
léčení. Vidíme také, že
se dále má provozovati dosavadní nucený
kurs, nucené léčení s nebezpečnými
jedy jako salvarsánem, rtutí a vismutem. Je-li to
správný způsob, aby si lékař
udržel zákazníky, jest pochybné. Ale
nechceme se zabývati vlastní podstatou v tomto směru,
nýbrž musíme se tázati, jak tomu vlastně
dnes jest s opatřováním léků,
jak tomu jest s úlevami, které se dosud poskytovaly
lékárnické živnosti? Po léta
jsem slyšel volání o pomoc všech farmaceutů
a lékárníků a musíme konstatovati,
že přes četné sliby, petice a podání
ministerstvu veřejného zdravotnictví nebylo
v tomto oboru učiněno vůbec nic.
Nechme promluviti lékárníky zcela otevřeně
a upřímně. Časopis "Der Apothekerverband"
píše: Již po léta vedou všichni lékárníci
v Československé republice těžký
boj o zhodnocení sazeb za léčiva. Všechny
životní prostředky, všechny platy a mzdy,
všechny živnostenské a hospodářské
výrobky jsou proti mírovým cenám již
dávno zhodnoceny, t. j. byly sedmi až desetinásobně
nebo ještě více zvýšeny podle znehodnocení
mírových korun, ve všech zemích Evropy
byla i lékárnická sazba již dávno
přizpůsobena změněným peněžním
poměrům. V Rakousku byla zvýšena sedmkráte,
v Německu osm až devětkráte proti mírovým
cenám. Jen v Československu se stále lékárníkům
odpírá zhodnotiti lékárnickou sazbu.
Sazba za receptuální práce jest jen 2 1/2krát
až třikrát vyšší než
mírové sazby. Míchání léku
stálo na př. v míru 20 h, dnes 48 h, ba dokonce
přirážka za materiální zboží,
ve které jsou obsaženy výdaje za dopravu a
poštovné jakož i poplatky za vyšetření,
byla ze 100% dokonce snížena na 55%. Když se
r. 1922 kupní ceny chemických výrobků
závratně zvýšily, bylo odepřeno
obnoviti dřívější přirážku,
ačkoliv se kupní ceny již dávno zase
stabilisovaly. Důvodem, proč se odpírá
zhodnotiti lékárnické sazby a obnoviti dřívější
stav, jest, že se lékárnická sazba stala
věcí politickou, že svazy nemocenských
pokladen bezohledně využívají své
politické moci a že lékárnickou sazbu
nevydává a nepovoluje snad ministerstvo veř.
zdravotnictví a tělesné výchovy, nýbrž
že tato sazba musí projíti všemi ministerstvy
a musí býti schválena ministerskou radou,
což se neděje v žádné zemi na světě.
Hmotné postavení lékárníků
posuzuje se všeobecně jen podle lékárníků
v dobrém postavení, zvláště velkoměstských,
kteří mají zvláštní pramen
příjmů ve výrobě vlastních
nebo v generálním zastoupení cizozemských
specialit. K četným venkovským lékárníkům,
kteří po léta pracují bez pomocné
síly, kteří jsou zapřažení
ve dne i v noci, jejichž úhrnný obrat nepřesahuje
100.000 Kč, se nepřihlíží. Následkem
toho se lékárnický stav stále více
zadlužuje, a tím těžce trpí i dodavatelé
lékárníků, velké drogerie,
sklárny, továrny na krabice a obvazy. Lékárníci
věcně vylíčili svůj stav a
obsažně to odůvodnili a stěžují
si, že ministerstvo veř. zdravotnictví přes
to, že zná poměry lékárníků,
naprosto nic v jejich prospěch nepodniká.