Čtvrtek 6. června 1929

Stejně tak si stěžovaly zcela přirozeně naše doly rudné, že nemohou pracovati při těchto cenách. No ovšem, když státní monopolní podnik provozuje takovou politiku, že zdražuje věc tak důležitou, jako jsou třaskaviny, během krátké doby o 18násobek a 19násobek mírové ceny, jest zcela přirozeno, že naše zlaté doly nemohou se žádným způsobem rozvinout. Spousta lidí je bez práce. Sylva-Taroucca se pokoušel pražiti křemen, aby ho ohněm učinil křehčí, ale s toho pokusu sešlo. Doly byly zavřeny a naše výroba rudy železné i kamenictví trpí těžce tímto způsobem cenové politiky.

Používám této příležitosti, když mluvíme o semtínské továrně, abych konstatoval, že jest celý způsob jejího hospodaření pro stát nesnesitelný a neudržitelný a že stát nemá právo, aby dával monopol podniku, který takovým způsobem pohlíží na svůj úkol ve státě. Stát podle mého názoru nemá však ani právo, aby vydával tak důležitou výrobu úplně nebo z největší části do rukou cizozemského kapitálu. Stát má všechny možnosti, aby dostal tuto továrnu do vlastních rukou, stát může zrušiti monopol, může připustiti, aby přišla konkurence, a v té chvíli, když tak učiní, jsem přesvědčen, že ti pánové prodají své akcie a že je prodají rádi. (Posl. Johanis: Příbram má asi 18 mil. ročně schodek!) Jak nemá míti Příbram schodek, když to jde přes třaskaviny atd. Stát má všechny možnosti, aby to rozbil, aby tento monopolní kartel rozházel a uvolnil cestu našemu dolování zlata, našemu rudnému průmyslu, ulehčil našemu kamenictví a ve státních dolech, aby se z celé výroby, která hlavně z jeho potřeb tyje, sílí a kde ve skutečnosti tímto způsobem vyvážíme svůj vlastní kapitál nemírnými zisky do ciziny... (Posl. Hackenberg: Kdyby zájem jednotlivce nebyl větší než zájem celku!) V tomto ohledu souvisí zájem dělnictva v semtínské továrně se zájmem státu. Podniky takového rázu, jako je Škodovka, Semtín a Zbrojovka, nemají práva, aby existovaly neodvisle od státu, pro který pracují, z něhož mají veliké zisky, podniky takové nemají práva, aby existovaly bez kontroly a své zisky odvážely do jiných států než tam, kde byly získány.

Musíme trvati na tom, aby stát použil své moci a svého práva a aby nabyl vlivu na semtínskou továrnu v její politice cenové, sociální a zaměstnanecké, aby dělnictvu a jeho výborům a representantům bylo dáno tolik práva a tolik moci, jak to odpovídá risiku, které toto dělnictvo do podniku přináší. Ti akcionáři v Anglii, ti akcionáři ve Francii, v Rakousku a v Německu nemají žádného práva, aby rozhodovali v podniku, do něhož nepřinášejí nic a z něhož jenom těží. Jen ti mají právo rozhodovati, kteří nesou skutečně tam v pravém slova smyslu svou kůži na trh. (Výkřiky posl. Koudelky.)

A nyní, vážení přítomní, dovolte, abych se stručně zmínil také ještě o druhé věci, na niž reagoval ve svém prohlášení p. min. předseda, a to o známé aféře špionážní. Pan min. předseda, to dlužno uznati, nevyhnul se, aby učinil prohlášení o věci, která byla aktuální, a učinil prohlášení, které - doslovně vzato - může býti považováno za relativně uspokojivé. On řekl, že se neztratilo nic, co by bylo důležité. On řekl, že pověsti, které jsou s tím ve spojení, jsou neobyčejně přehnány, že věc se vyšetřuje a že možno předpokládati, že nedošlo k žádným prozrazením, která by měla dalekosáhlejší význam.

Je věcí a právem oposice, aby nevěřila p. min. předsedovi. Ale je povinností vládních stran, jejichž mluvčím p. min. předseda především je, aby svému ministerskému předsedovi věřily a aby se podle toho, že mají min. předsedu, který mluví jejich jménem, vůči jeho prohlášení také zachovaly. Ale, vážení přítomní, jak příklad ukázal, vládní strany a jejich tisk svému min. předsedovi nevěřily. A zprávy, které přinášel právě tento vládní tisk o rozsahu a dosahu této aféry (Výkřiky posl. Remeše.), lišily se diametrálně od toho, co prohlásil p. min. předseda. A zprávy, které začal rozšiřovati tento náš vládní tisk o našem ministerstvu nár. obrany, o kvalitě a morální hodnotě jeho vysokého důstojnictva, o celé jeho organisaci, byly tak ostudné, že je mohu přirovnati jenom k tomu, co týž tisk psal o aféře toho lidožroutství na Podkarpatské Rusi, které zostudilo celou republiku, aby se ukázalo potom pouhým výmyslem sensacelačného vládního a representačního tisku. (Výborně!)

Totéž se děje s touto aférou, při které, kdyby měla dosah a rozsah jakýkoliv, mají ovšem aspoň tyto vládní strany povinnost zachovati reservu, která odpovídá věci, která je ve vyšetřování a jejíž rozsah a dosah ještě nikdo správně nezná (Výborně!), a tím spíše, že zde byla nejautoritativnější osoba předsedy vlády a ministra nár. obrany, která prohlásila pod svou vlastní odpovědností, jak věci vypadají. (Posl. Myslivec: Když jste viděli, že je to předčasné, měli jste počkati!) Vážený pane kolego, já neházím všechen tisk do stejného pytle, jsou v tom nuance, ale tolik chci říci, že musil býti veliký deník vládní strany zkonfiskován pro obvinění, pro tvrzení, že byl to vysoký důstojník ministerstva nár. obrany, který tomu účetnímu kapitánovi, důstojníku relativně podřízenému, dodával materiál. Když potom musí ministerstvo, státní orgán, dementovati v plném rozsahu toto tvrzení, je to zjev, se kterým bychom se těžko sešli u některého jiného civilisovaného národa. Ta věc má ovšem svou vnitřní logiku, své vnitřní odůvodnění v celé psychologii našich vládních stran. Zde si okamžitě, jakmile vypukla tato aféra, která ohrožovala a ohrožuje stát jako celek a jeho brannou moc jakožto výraz tohoto státu, tyto státotvorné, vládnoucí a vládu representující skupiny vzpomněly, že by si mohly ohřáti svou soukromou polívčičku na tomto ohníčku, kde by mohl chytiti stát, a okamžitě začaly v době prvního vyšetřování štvanice, nápovědi, rýpání, mluvení a nadhazování proti jednotlivým vysokým úředníkům a důstojníkům ministerstva nár. obrany, kteří té neb oné skupině z jakýchkoli důvodů leží v žaludku. To je typické! Já naprosto přiznávám tisku plné právo, aby kontroloval, aby přinášel zprávy, přiznávám i každé politické straně právo, aby nesouhlasila s určitými důstojníky nebo jakýmikoli státními zaměstnanci, ale chtěl bych říci po vlastní zkušenosti ze státní správy, že páni útočící na úředníky a na důstojníky mají právo to činiti v prvé řadě přes toho, kdo za ně politicky a ústavně odpovídá a kdo také jedině může je hájiti, a to je příslušný ministr.

Vážení přítomní, úředník a důstojník je jako žena. Když se o ní začnou vyprávěti hanebné pověsti, její čest je dotčena, aniž má možnost se brániti. Kdo chce útočiti na jednotlivé osobnosti, má právo volati k odpovědnosti ministra, který je povinen hájiti, co je dobré, a odmítnouti, co je špatné, ale chtíti si při této příležitosti vyřizovati své soukromé účtíčky, chtíti při této příležitosti přímo ostudit orgány, které vyšetřují a nesou odpovědnost za celý postup, je věc, která doopravdy je možná jenom v našich poměrech, a řeknu také s politováním: v naší vládní koalici, která zapomíná, že jsouc členem vlády representuje stát jako celek a je povinna stát a jeho prestiž jako celek hájiti, a nikoli své soukromé interesy. Lituji, že jako příslušník oposice musím to veřejně říci.

K methodě, jakou ministerstvo nár. obrany postupovalo, nelze říci nám outsiderům nic zvláštního, jen bych chtěl poznamenati, ne k osobám, nýbrž k methodě, že by bylo věcí jisté prozíravosti a opatrnosti, kdyby se první vyšetřování dálo nejenom úředníky, kteří by výsledkem vyšetřování mohli býti sami dotčeni, ať pro pouhou nedbalost nebo pro opominutí, nýbrž také takovými důstojníky a úředníky, kteří jsou stranou toho všeho, a jichž se výsledek vyšetřování v žádném případě ani nepřímo nemůže dotknouti. Možná, že tomu tak bylo, nechci to tvrditi, ale upozorňuji na tento princip stejně, jako bych chtěl říci, že soudnímu vyšetřování této věci, které je jistě v rukou dobrých, by neuškodilo, kdyby snad nějaký civilní soudce mohl z úřední povinnosti sledovati věci, které nejsou přímo vojenské. Taková špionážská aféra je něco analogického s domácím zlodějem. Je možno se brániti špionáži zvenčí, ale najde-li se člověk zkorumpovaný uvnitř celého aparátu, je to něco podobného, jako když se najde v domácnosti člověk, který zneužil důvěry a provádí krádeže.

V principu bych chtěl říci, že musíme trvati na tom, aby vyšetřování, které se provádí, bylo provedeno do všech důsledků, bezohledně vůči každému, a až fakta budou zjištěna způsobem naprosto bezvadným a nestranným, že máme právo jako Národní shromáždění nebo jeho výbory, abychom tato fakta zvěděli a mohli z nich potom vyvoditi všechny příslušné důsledky. Obrana státu je věcí tak důležitou, že každý občan státu má na ní bezprostřední zájem, s ní souvisí bezpečnost civilního obyvatelstva, na ní visí životy vojáků a je tu tudíž interes, který přesahuje daleko rámec odborného ministerstva, jakým způsobem jsou tam učiněna opatření, týkající se špionáže.

K tomu útočení na politické strany chtěl bych říci toto. Jestliže dotyčný vyzvědač byl členem organisace nebo snažil se dostati do organisace, která je právě v souvislosti s největšími útoky proti ministerstvu nár. obrany a jeho funkcionářům, působí tato, řekl bych, opovážlivost skutečně způsobem zcela mimořádným. Z toho, že se někde najdou lidé takových činů schopni, nechtěl bych vyvozovati proti nikomu žádných důsledků, ale je velice dobře, když si pánové uvědomí, že ten, o nějž v tomto případě jde, tlačil se právě mezi ty, kteří se považují za patentované ochránce republiky.

Nyní ovšem nutno zmíniti se alespoň několika slovy o tom, co přesahuje tento konkretní případ, o němž je dosud nejisto, jak bude asi ve svém rozsahu vypadati. Zdá se, že s mnoha těch poplašných zpráv dopadne to asi jako s tím lidožroutstvím moldavských cikánů, že se to ukáže jednak přehnané jednak prostředím vyložitelným. Ale jsou tu přece jen věci, které jsou rázu zásadního a přesahují rámec případu samého. Za prvé je zajímavo, vážení přítomní, pro koho ta špionáž se vlastně dála. Jezdilo se do Drážďan a mohlo by se tedy předpokládati, že je to špionáž pro našeho souseda, pro Německo. Já nevyvozuji z toho žádných politických důsledků. Jen se mně zdá skutečně hloupé, když má býti provozována špionáž proti republice, v jejíž dvou ministerstvech sedí příslušníci národnosti německé a jejíž celková politika naprosto nesměřuje k tomu, aby připravovala válečné konflikty proti svému největšímu sousedovi. Možná také, že ta věc jde poněkud dále, a je těžko říci, že je v tom něco více, než systém, který se, prosím, praktikuje stejně dobře také u nás, a možná, že my máme také nějakého Falouta nebo i více těch, kteří dodávají z některé továrny v Berlíně nebo ve Vídni věci, které se tam vyrábějí pro potřeby příslušných referentů dotyčných ministerstev. Tento materiál se kupuje na kila a má podle toho také svou hodnotu. (Posl. dr Winter: Koalice by měla žádati průkaz způsobilosti pro toto řemeslo!) S tímto průkazem způsobilosti je to věc zcela zvláštní. Já jsem si našel ve francouzském slovníku definici této špionážní služby. Tam se říká, že "špionáž je souhrn služby, jejíž pomocí se získávají ve válce zprávy o pohybech a síle nepřátelských armád a v době míru o cizím státě. Tato služba pod různými jmény existuje u generálních štábů téměř všech států. Vojenští přidělenci čili ataché jsou jejími úředními orgány. Vedle nich pracují důvěrníci, pověření zvláštními tajnými úkoly na vlastní nebezpečí. Většina vyzvědačů jsou však lidé bez záruk schopnosti nebo věrnosti, jež nutno vzájemně kontrolovati protišpionáží."

Vážení přítomní, jak pozorujete, je špionáž oficielně prováděným a svoje vlastní zástupce majícím řemeslem, které ovšem tím, že je provádějí všichni, že je veřejně známé, pozbývá vlastně valné ceny. (Posl. dr Winter: Nedávný případ belgicko-holandský!) Státy udělaly by dobře, kdyby se této zbraně ve skutečnosti vzdaly. Kol. Winter se zmiňuje o tom případu belgickém. Jest však známo, že jak v Berlíně, tak ve Vídni máme zvláštní továrny, které s velikou pozorností vyrábějí příslušné doklady pro všechny státy, které jsou ještě tak hloupé, že takové věci kupují a draho platí.

Soudím však, že ani celková situace politická není taková, aby státy musely těchto prostředků proti sobě užívati. Ovšem naprosté odstranění této služby bude možné doopravdy tehdy, až dojdeme k tomu, po čem touží právě celý socialistický systém mezinárodních styků, o čemž mluvil právě nyní min. předseda anglický soudr. MacDonald, aby byla odstraněna skutečnou, poctivou smlouvou mezi státy celá atmosféra nedůvěry, z níž se ta špionáž rodí, celá atmosféra, v níž může přijíti každé individuum bez charakteru, beze cti, podvodník, pracující na všechny strany najednou, a zúčastniti se přímo obranného systému a obranné práce kteréhokoliv státu. (Posl. dr Winter: Ale angličtí kapitalisté semtínští budou proti MacDonaldovi!) Angličtí kapitalisté semtínští budou věděti o předpokladech obrany našeho státu více, než může kterýkoliv špion za drahé peníze dodati.

To je všeobecná stránka věci. Ale něco bych chtěl říci, co se týká naší armády speciálně. I když případ, který se stal, je snad - nevím, až po vyšetření budeme to věděti - případem ojedinělým, který je morální hnilobou jednotlivého člověka, nesmíme zavírati očí před duchem, který se do naší armády dostává. Býti vojákem, důstojníkem, gážistou, není tak docela jednoduchá věc, která by byla tak bez práce, bez námahy, bez odpovědnosti, jak by se zdálo. Stačí přijíti do odlehlé posádky, zapadlé garnisony s nedostatkem bytů, s těžkým životem rodinným, s těžkým životem také svobodného člověka, aby se pochopilo, že tito lidé věnují státu také velice mnoho, tak jako věnují důstojníci a zřízenci stráže finanční, pohraniční, úředníci exponovaní do všelijakých hnízd, četníci, kteří žijí, jak jsem se sám mohl osobně přesvědčiti, v nejstrašnějších poměrech bytových, sociálních, kulturních.

Má-li někdo vykonávati funkci, kde ví, že v prvním případě bude musiti nasaditi život, a kde v normálních poměrech žije v poměrech stísněných a kulturně neobyčejně těžkých, musí míti vyšší ideu, musí si býti vědom, že dělá něco, co má svůj význam nad jeho vlastní osobu a nad jeho vlastní potřeby. (Výborně!) Mohu říci ze své zkušenosti jako ministr, že jsem našel mezi úřednictvem lidi, bez ohledu na politické přesvědčení, jichž si vysoce vážím právě proto, že jim stát stál vždy nade vším, že si byli vědomi, že stát za dnešních poměrů je dosud vrchol společenské organisace, že nemáme nic vyššího sociálně než je stát, že teprve přijdeme k jednotě národů, která bude souhrnem států, že tedy chrániti stát, hájiti stát, umožniti mu existenci, aby pracoval pro všechny, je nejvyšší funkcí, kterou mohou dělati, jako to musí a má býti nejvyšší funkcí pro nás. To však žádá, aby ten člověk viděl také kolem sebe, mezi svými nadřízenými, mezi těmi, kteří stát řídí, stejného ducha, neboť duch může býti zapálen jen od ducha: špatné příklady kazí dobré mravy a dobré příklady udržují dobré mravy. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.) Pamatuji se na slova, která kdysi řekl pan min. předseda, tehdy ministr nár. obrany, a která se mne hluboce dotkla. Bylo to tehdy, když při jakési příležitosti bylo vytýkáno cosi armádě, a Udržal tehdy pravil: "Armáda slouží státu jako celku a musí mu sloužiti bez ohledu na vládu, která v něm právě vládne." Jakýsi komunista namítl: "I v tom případě, kdyby byla vláda komunistická?" A ministr na to řekl: "I v tom případě, kdyby byla vláda komunistická - každé zákonné vládě."

Tato myšlenka, že armáda slouží státu jako celku bez ohledu na jiné věci, jest dnes v armádě na ústupu. Dovolávám se těch, kteří přijdou po mně a jsou vojáky, legionáři a znají poměry do podrobností, nemají-li tentýž dojem, kterého nabude člověk, který zvenčí nahlíží do těch věcí, ať na Slovensku nebo na Podkarpatské Rusi nebo kdekoliv jinde a zeptá se důstojníků, svých známých, přátel a podobně, jak vlastně vypadá vnitřní duch armády. Pánové, dejte si pozor na to, co se děje! Nemyslete, když takový Tuka, který organisoval velezradu ve velkém, který nechával i skládat přísahy v noci, zůstane dlouhou dobu nepotrestán, a když se nasazují všechny páky, aby zůstal nepotrestán, že to nebude míti svůj vliv na ty, kteří mají nasazovat i svoji kůži pro stát! Byl jsem v neděli na Podkarpatské Rusi a vzpomněl jsem si tam na případ zločince, který se dopustil řady zločinů proti mravopočestnosti - bylo to před rokem - a tázal jsem se, jaký trest dostal ten člověk. A tu mi bylo řečeno: "Ten člověk tu chodí po hospodách, opíjí se a pomalu budeme očekávati, že bude žalovati on nás."

Pánové, máte zde jiné věci, kde shledáte, že důvěra v právní bezpečnost mizí a že nyní každý začíná myslit na to, co by se kde urvalo, co by se kde dalo chytnout. Což si myslíte, když někdo dostal 4000 korců zbytkového statku po 800 Kč, že to lidé nevidí a nehodnotí? Což si myslíte, když jde o to, aby cizí Maltézský řád dostal na Podkarpatské Rusi velké pozemky, že to lid nevidí a nehodnotí, že neztrácí důvěru ve stát, jeho vedení, důvěru ve spravedlnost? Vy si myslíte, že tento duch nemá svůj odraz také ve sboru důstojníků? Také tam můžete pozorovati, že jádro, které zde má býti, že chápání státu jako celku, který stojí nade vším a musí býti chráněn, ustupuje zde snahám po vyznamenáních, po representaci, snaze, aby se dostali do správních rad různých podniků, aby měli různé výhody a t. d. V tom jest vnitřní nebezpečí tohoto státu a za toto nebezpečí, za tuto změnu je odpovědna tato koalice. To nebylo možné za dřívějších koalicí, ve kterých byli socialisté, aby existoval takový případ, aby ten, kdo spáchal tak ohromné zločiny, nebyl souzen a odsouzen. To jest věc, která jest specielní pro tuto koalici, která musí těch několik hlasů většiny zakupovati na útraty státu proti vyšším interesům státu. (Výkřiky: Bude souzen!) Záleží na tom, jak se soudí. Budeme viděti, jaký odraz to bude míti, když se někdo nedostane k tomu soudu ve věci tak naléhavé za tak nesmírně dlouhou dobu! A ten případ, který jsem uvedl z Podkarpatské Rusi, jest ještě docela jiného rázu. Každý ví, co se děje. Nesmíte si mysliti, že jsou ti lidé slepí, oni vidí tu snahu a práci, aby se to zavléklo, aby se omezilo stíhání zločinu na delikt menšího rázu. O tom nemluvme! Tady se neděje to, co je třeba činiti vůči státu. A což kdybychom se podívali na to, co uvedl náš posl. Nečas o těch volebních věcech! Pánové, spravedlnost jest jen jedna a musí býti nestranně vykonávána. Každý, kdo nedovede spravedlnost vůči komukoliv prosazovati, rozrušuje stát v jeho nejcitlivějších složkách. Pánové, já jsem řekl při jedné řeči: běda tomu, kdyby se republika měla dostati v nynější náladě obyvatelstva do mimořádných situací, které by znovu vyžadovaly nasazení krve a života všech občanů státu. Pak by se ty věci neluštily tak jednoduše, jako se vám zdá, poněvadž obyvatelstvo ztratilo důvěru, že se mu dostane spravedlnosti. Pánové, dejte si pozor! To, co se děje dnes uvnitř armády, uvnitř důstojnického sboru, to není ještě nějaká zkáza, ale je to počátek jistého rozkladu ve velmi vlivné části důstojníků, to je rozbíjení víry v mravní pořádek, v naprostou spravedlnost uvnitř státu. Ve svých důsledcích to také znamená, že tam, kde není víry ve stát, také přestává věrnost státu.

My tedy počkáme na výsledek šetření, který nám p. min. předseda slíbil a o němž jsme přesvědčeni, že bude vykonán skutečně způsobem, který zaručí nestrannost a naprostou dokonalost tohoto šetření. (Posl. Tomášek: Také na to, jak to dopadne s Tukou!) Počkáme si také na jiné věci. A pak, až bude šetření skončeno, pánové, přijdeme s návrhy, jakým způsobem je třeba učiniti uvnitř armády a všeho toho, co s tím souvisí, potřebnou nápravu. (Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen p. posl. Bolen. Uděluji mu je.

Posl. Bolen: Paní a pánové! Dnešní samozvané "vedení" komunistické strany Československa, které už řadu týdnů falšuje mínění členstva strany, přišlo z nedostatku věcných ideologických důvodů poslední dny před dělnickou veřejnost s opovážlivým, lživým tvrzením, že komunističtí poslanci a senátoři, jichž jménem zde dnes vystupuji, vyvinuli se svou ideologií a svými činy v kontrarevoluční, komunistické straně a internacionále i Sovětskému svazu nepřátelskou politickou skupinu. Ultraleví frázisté nazvali nás likvidátory a uměle nás vytlačují ze strany jen proto, že se co nejrozhodněji stavíme proti jejich zjevnému úmyslu, rozbíti masovou komunistickou stranu a přeměniti ji na vzájemně se podporující houfec "vůdců", který by mohl všechny neúspěchy, vyplývající z nesprávné politické linie a neschopnosti sváděti na "illegalitu" a "persekuci" a že se stejně energicky stavíme proti zločinnému rozbíjení Mezinárodního všeodborového svazu, jakož i proti lehkomyslným a neodpovědným "akcím", které hrozí vyhoditi do povětří všechen těžce nastřádaný, organisačně stranický kapitál a odehnati masy dělnictva do tábora reformismu, žluťáctví a indiferentismu. Opovážlivé tvrzení, že nám jde o založení kontrarevoluční strany, je tak směšné, že ho nikdo vážně bráti nemůže. Prohlašujeme znovu, jak jsme již dříve učinili, že komunistická strana Československa, kterou jsme zakládali, budovali a v níž jsme po řadu let poctivě a obětavě pracovali, jest a zůstane naší stranou. Prohlašujeme dále, že neuznáváme usnesení samozvaného vedení KSČ o našem vyloučení a že žádný dekret tohoto tak zv. "vedení" nemůže nás vyřaditi z třídní a revoluční fronty. Jestli jsme se rozhodli ustaviti klub poslanců komunistické strany Československa-Leninců, tedy jedině proto, abychom i pomocí parlamentní tribuny plnili svůj veliký úkol: stůj co stůj udržeti těsnou souvislost strany s dělnickými masami při zachování věrnosti revolučnímu praporu.

Řekli jsme již dříve ve svých prohlášeních, uveřejněných v časopise "Komunista", oč nám jde. Krisí není zachvácena toliko KSČ, krisí jsou zachváceny všechny sekce KI. Ke krisím v jednotlivých sekcích došlo v neposlední řadě proto, že nebylo dbáno varovných slov Leninových, pronesených v březnu 1919 na osmém sjezdu RKS.

Lenin prohlásil: "Je nutno předvídati všechna stadia rozvoje v druhých zemích, ničeho nedekretovati z Moskvy."

Pokud běží o kritické poměry všesvazové komunistické strany bolševiků a v Sovětském svazu, nebylo dbáno závěti Leninovy o vůdčích osobnostech a schopnostech vůdcovských kádrů ruských soudruhů. Zapomnělo se také na Leninův dopis Bucharinovi a Zinověvovi, kde se praví:

"Zaženete-li všechny ne zvlášť povolné, ale opatrné, chytré lidi a ponecháte si jen poslušné hlupáky, zničíte stranu určitě."

Kam vede mechanické "dekretování", toho nejlepší ukázkou jsou výsledky posledních voleb v Anglii. Tyto volby jsou také nejmarkantnějším důkazem toho, jak je naprosto nesprávné zevšeobecniti a talmudisticky opakovati různé these - na př. these o radikalisaci a aktivitě mas - a jak je nutno, aby byla zkoumána a přesně stanovena různost příkrosti rozporů jednotlivých zemí, různost jejich sociální struktury a překážek, jež nutno překonati, aby ta která sekce mohla přivésti široké, místy apatické, setrvačné, neprobuzené, místy spekulující masy do nové situace. Jenom tak se zabezpečíme, abychom neudělali ani jediného kroku, který může pomoci odpůrcům udržeti vliv nad dělnickými masami.

Lenin v článku o významu zlata napsal: "Největším nebezpečím pro skutečného revolucionáře - možno říci dokonce jediným nebezpečím - je revoluční přehánění, přehlížení závor a podmínek účelného a úspěšného použití revolučních metod. Skuteční revolucionáři zaběhnou jen tenkráte - ne ve smyslu vnější porážky, nýbrž vnitřním zhroucením jejich věci - a naprosto jistě, ztratí-li střízlivost".

Faktem je, že před časem v celé řadě evropských zemí buržoasie přešla s úspěchem do útoku proti dělníkům a že v této době v řadě zemí bezmezně běsní buržoasní reakce a otevřená buržoasní diktatura. Fašismus v Italii, Pilsudského diktatura v Polsku, Horthyho diktatura v Uhrách, vojenská diktatura v Jugoslavii, atd. - nemohou natrvalo zachrániti kapitalismus, to je jasné. Ale existence těchto diktatur ukazuje, že buržoasie v mnoha zemích je ve výboji. Také v Československu - i když zde není otevřené diktatury buržoasie - je kapitalismus ve výboji. V posledních letech i v Československu stala se buržoasie silnější, zkonsolidovala se, zorganisovala se, přemístila svoje řady - viz stranu agrární -- a stojí před námi a celou dělnickou třídou jako velmi vážný protivník. Posice buržoasie jsou o to lepší, že vliv reformistických vůdců na dělnictvo je dnes daleko větší nežli léta minulá. Dělnické řady jsou roztříštěny. Proti jednotnému, na mezinárodním podkladě vybudovanému svazu průmyslníků stojí zde 14 mezi sebou znepřátelených ústředen odborových organisací. Proto je povinností komunistů, daleko více a energičtěji než dosud, propagovati sjednocení odborů a vážně, krvavě vážně budovati bojovnou jednotnou frontu dělnickou, aby pracující lid měst a venkova mohl přejíti z obrany ke zdárnému útoku. Dělníci organisovaní v odborových organisacích a také dělníci neorganisovaní musí viděti u KSČ poctivou ochotu a vůli účastniti se společně s nimi každodenního drobného boje i za sebemenší zlepšení jejich života. Jednotná bojovná dělnická fronta není pro nás spolkem s reformistickými vůdci, kteří jsou proti stupňování boje, nýbrž je naopak nejlepší zbraní k potírání zhoubného vlivu oportunistických a sociálně šovinistických vůdců. Hlavním heslem je pro nás jednotná fronta zdola, přímo v podnicích a v nižších článcích reformistických odborů. To však v souhlase s programem komunistické internacionály nevylučuje možnost vyjednávati i s vedoucími orgány reformistických odborů. Dnešní samozvané vedení KSČ hlásá v rozporu s programem komunistické internacionály jednotnou frontu jen zdola. Ignoruje tak úplně, že veliká část dělnictva u nás věří vůdcům reformistických odborů a že tito dělníci se domnívají, že my komunisté maříme společný boj, když neprojevíme v určitých případech svou ochotu postupovati společně i s jejich vůdci. V západní Evropě, kde dělnické masy jsou organisovány v odborových organisacích a v politických stranách, kde tedy až na další lze počítati na spontanní hnutí jen v případech nejřidších, je povinností komunistických stran pokusiti se s vynaložením svého vlivu v odborech a zvýšením tlaku na jiné strany, opírající se o masy dělnické, o společné rozpoutání boje za nejbližší zájmy proletariátu, při čemž v případě, jsou-li nekomunistické strany do tohoto boje vtlačeny, jest úkol komunistů v tom, aby dělnické masy předem připravovaly na možnost zrady stran nekomunistických v některém dalším stadiu boje, aby situaci podle možnosti zostřovaly a poháněly tak, aby byly uschopněny po případě boj vésti dále samostatně. Ultralevé vedení KSČ je na sto procent "nekompromisní". Ignoruje úplně, co napsal Lenin v "Dětských nemocech": "Vésti válku za svržení mezinárodní buržoasie, válku stokrát obtížnější, delší, složitější než nejúpornější z obyčejných válek mezi státy, a předem se při tom zříkati uhýbání se, využití zájmových protiv - byť i dočasných - mezi nepřáteli, dohodování a kompromisů s možnými - byť i dočasnými, nepevnými, kolísavými a podmínečnými - spojenci - není to dokonale směšna věc? Není to tak, jako bychom se při obtížném výstupu na neprozkoumanou ještě a nepřístupnou horu zřekli hned předem nutnosti jíti tu a tam serpentinou, vrátiti se někdy zpět, vzdáti se jednou vybraného směru a zkoušeti různé směry?"

Vésti boje jenom proto, aby se "bojovalo" - vésti boje za každou cenu, bez náležitých příprav, bez vyhlídky na úspěch, vésti do boje jen nejpřednější řady od velké masy isolované, toť zločin, proti kterému jsme povinni postaviti se se vší ostrostí a rozhodností.

Usnesení IV. sjezdu ROI praví výslovně, že ne každý spor musí nutně vyústiti ve stávku, že však je vždy třeba připravovati masy k tomuto způsobu boje, že býti revolucionářem, neznamená za každou cenu přetrumfnouti reformisty ve výši požadavků předkládaných zaměstnavatelům, že úspěch stávky závisí od hospodářské konjunktury, od stupně přípravy mas, zejména od aktivity revolučního křídla dělnického hnutí, že nutno vystříhati se velkých frází, za nimiž nenásledují činy, že nelze vésti boj do úplného vyčerpání sil stávkujících a že nutno uměti včas a v pořádku ustoupiti.

Poslední stávka zemědělských dělníků na Slovensku, právě tak jako zimní stávka textiláků na Liberecku a nedávná stávka kožedělníků v Brně nebyly vážně a odpovědně připravenými boji mas, nýbrž trestuhodnými politickými experimenty ultralevého vedení KSČ.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP