Stejně tak si stěžovaly zcela přirozeně
naše doly rudné, že nemohou pracovati při
těchto cenách. No ovšem, když státní
monopolní podnik provozuje takovou politiku, že zdražuje
věc tak důležitou, jako jsou třaskaviny,
během krátké doby o 18násobek a 19násobek
mírové ceny, jest zcela přirozeno, že
naše zlaté doly nemohou se žádným
způsobem rozvinout. Spousta lidí je bez práce.
Sylva-Taroucca se pokoušel pražiti křemen, aby
ho ohněm učinil křehčí, ale
s toho pokusu sešlo. Doly byly zavřeny a naše
výroba rudy železné i kamenictví trpí
těžce tímto způsobem cenové politiky.
Používám této příležitosti,
když mluvíme o semtínské továrně,
abych konstatoval, že jest celý způsob jejího
hospodaření pro stát nesnesitelný
a neudržitelný a že stát nemá právo,
aby dával monopol podniku, který takovým
způsobem pohlíží na svůj úkol
ve státě. Stát podle mého názoru
nemá však ani právo, aby vydával tak
důležitou výrobu úplně nebo z
největší části do rukou cizozemského
kapitálu. Stát má všechny možnosti,
aby dostal tuto továrnu do vlastních rukou, stát
může zrušiti monopol, může připustiti,
aby přišla konkurence, a v té chvíli,
když tak učiní, jsem přesvědčen,
že ti pánové prodají své akcie
a že je prodají rádi. (Posl. Johanis: Příbram
má asi 18 mil. ročně schodek!) Jak nemá
míti Příbram schodek, když to jde přes
třaskaviny atd. Stát má všechny možnosti,
aby to rozbil, aby tento monopolní kartel rozházel
a uvolnil cestu našemu dolování zlata, našemu
rudnému průmyslu, ulehčil našemu kamenictví
a ve státních dolech, aby se z celé výroby,
která hlavně z jeho potřeb tyje, sílí
a kde ve skutečnosti tímto způsobem vyvážíme
svůj vlastní kapitál nemírnými
zisky do ciziny... (Posl. Hackenberg: Kdyby zájem jednotlivce
nebyl větší než zájem celku!) V
tomto ohledu souvisí zájem dělnictva v semtínské
továrně se zájmem státu. Podniky takového
rázu, jako je Škodovka, Semtín a Zbrojovka,
nemají práva, aby existovaly neodvisle od státu,
pro který pracují, z něhož mají
veliké zisky, podniky takové nemají práva,
aby existovaly bez kontroly a své zisky odvážely
do jiných států než tam, kde byly získány.
Musíme trvati na tom, aby stát použil své
moci a svého práva a aby nabyl vlivu na semtínskou
továrnu v její politice cenové, sociální
a zaměstnanecké, aby dělnictvu a jeho výborům
a representantům bylo dáno tolik práva a
tolik moci, jak to odpovídá risiku, které
toto dělnictvo do podniku přináší.
Ti akcionáři v Anglii, ti akcionáři
ve Francii, v Rakousku a v Německu nemají žádného
práva, aby rozhodovali v podniku, do něhož
nepřinášejí nic a z něhož
jenom těží. Jen ti mají právo
rozhodovati, kteří nesou skutečně
tam v pravém slova smyslu svou kůži na trh.
(Výkřiky posl. Koudelky.)
A nyní, vážení přítomní,
dovolte, abych se stručně zmínil také
ještě o druhé věci, na niž reagoval
ve svém prohlášení p. min. předseda,
a to o známé aféře špionážní.
Pan min. předseda, to dlužno uznati, nevyhnul se,
aby učinil prohlášení o věci,
která byla aktuální, a učinil prohlášení,
které - doslovně vzato - může býti
považováno za relativně uspokojivé.
On řekl, že se neztratilo nic, co by bylo důležité.
On řekl, že pověsti, které jsou s tím
ve spojení, jsou neobyčejně přehnány,
že věc se vyšetřuje a že možno
předpokládati, že nedošlo k žádným
prozrazením, která by měla dalekosáhlejší
význam.
Je věcí a právem oposice, aby nevěřila
p. min. předsedovi. Ale je povinností vládních
stran, jejichž mluvčím p. min. předseda
především je, aby svému ministerskému
předsedovi věřily a aby se podle toho, že
mají min. předsedu, který mluví jejich
jménem, vůči jeho prohlášení
také zachovaly. Ale, vážení přítomní,
jak příklad ukázal, vládní
strany a jejich tisk svému min. předsedovi nevěřily.
A zprávy, které přinášel právě
tento vládní tisk o rozsahu a dosahu této
aféry (Výkřiky posl. Remeše.),
lišily se diametrálně od toho, co prohlásil
p. min. předseda. A zprávy, které začal
rozšiřovati tento náš vládní
tisk o našem ministerstvu nár. obrany, o kvalitě
a morální hodnotě jeho vysokého důstojnictva,
o celé jeho organisaci, byly tak ostudné, že
je mohu přirovnati jenom k tomu, co týž tisk
psal o aféře toho lidožroutství na Podkarpatské
Rusi, které zostudilo celou republiku, aby se ukázalo
potom pouhým výmyslem sensacelačného
vládního a representačního tisku.
(Výborně!)
Totéž se děje s touto aférou, při
které, kdyby měla dosah a rozsah jakýkoliv,
mají ovšem aspoň tyto vládní
strany povinnost zachovati reservu, která odpovídá
věci, která je ve vyšetřování
a jejíž rozsah a dosah ještě nikdo správně
nezná (Výborně!), a tím spíše,
že zde byla nejautoritativnější osoba
předsedy vlády a ministra nár. obrany, která
prohlásila pod svou vlastní odpovědností,
jak věci vypadají. (Posl. Myslivec: Když
jste viděli, že je to předčasné,
měli jste počkati!) Vážený
pane kolego, já neházím všechen tisk
do stejného pytle, jsou v tom nuance, ale tolik chci říci,
že musil býti veliký deník vládní
strany zkonfiskován pro obvinění, pro tvrzení,
že byl to vysoký důstojník ministerstva
nár. obrany, který tomu účetnímu
kapitánovi, důstojníku relativně podřízenému,
dodával materiál. Když potom musí ministerstvo,
státní orgán, dementovati v plném
rozsahu toto tvrzení, je to zjev, se kterým bychom
se těžko sešli u některého jiného
civilisovaného národa. Ta věc má ovšem
svou vnitřní logiku, své vnitřní
odůvodnění v celé psychologii našich
vládních stran. Zde si okamžitě, jakmile
vypukla tato aféra, která ohrožovala a ohrožuje
stát jako celek a jeho brannou moc jakožto výraz
tohoto státu, tyto státotvorné, vládnoucí
a vládu representující skupiny vzpomněly,
že by si mohly ohřáti svou soukromou polívčičku
na tomto ohníčku, kde by mohl chytiti stát,
a okamžitě začaly v době prvního
vyšetřování štvanice, nápovědi,
rýpání, mluvení a nadhazování
proti jednotlivým vysokým úředníkům
a důstojníkům ministerstva nár. obrany,
kteří té neb oné skupině z
jakýchkoli důvodů leží v žaludku.
To je typické! Já naprosto přiznávám
tisku plné právo, aby kontroloval, aby přinášel
zprávy, přiznávám i každé
politické straně právo, aby nesouhlasila
s určitými důstojníky nebo jakýmikoli
státními zaměstnanci, ale chtěl bych
říci po vlastní zkušenosti ze státní
správy, že páni útočící
na úředníky a na důstojníky
mají právo to činiti v prvé řadě
přes toho, kdo za ně politicky a ústavně
odpovídá a kdo také jedině může
je hájiti, a to je příslušný
ministr.
Vážení přítomní, úředník
a důstojník je jako žena. Když se o ní
začnou vyprávěti hanebné pověsti,
její čest je dotčena, aniž má
možnost se brániti. Kdo chce útočiti
na jednotlivé osobnosti, má právo volati
k odpovědnosti ministra, který je povinen hájiti,
co je dobré, a odmítnouti, co je špatné,
ale chtíti si při této příležitosti
vyřizovati své soukromé účtíčky,
chtíti při této příležitosti
přímo ostudit orgány, které vyšetřují
a nesou odpovědnost za celý postup, je věc,
která doopravdy je možná jenom v našich
poměrech, a řeknu také s politováním:
v naší vládní koalici, která
zapomíná, že jsouc členem vlády
representuje stát jako celek a je povinna stát a
jeho prestiž jako celek hájiti, a nikoli své
soukromé interesy. Lituji, že jako příslušník
oposice musím to veřejně říci.
K methodě, jakou ministerstvo nár. obrany postupovalo,
nelze říci nám outsiderům nic zvláštního,
jen bych chtěl poznamenati, ne k osobám, nýbrž
k methodě, že by bylo věcí jisté
prozíravosti a opatrnosti, kdyby se první vyšetřování
dálo nejenom úředníky, kteří
by výsledkem vyšetřování mohli
býti sami dotčeni, ať pro pouhou nedbalost
nebo pro opominutí, nýbrž také takovými
důstojníky a úředníky, kteří
jsou stranou toho všeho, a jichž se výsledek
vyšetřování v žádném
případě ani nepřímo nemůže
dotknouti. Možná, že tomu tak bylo, nechci to
tvrditi, ale upozorňuji na tento princip stejně,
jako bych chtěl říci, že soudnímu
vyšetřování této věci,
které je jistě v rukou dobrých, by neuškodilo,
kdyby snad nějaký civilní soudce mohl z úřední
povinnosti sledovati věci, které nejsou přímo
vojenské. Taková špionážská
aféra je něco analogického s domácím
zlodějem. Je možno se brániti špionáži
zvenčí, ale najde-li se člověk zkorumpovaný
uvnitř celého aparátu, je to něco
podobného, jako když se najde v domácnosti
člověk, který zneužil důvěry
a provádí krádeže.
V principu bych chtěl říci, že musíme
trvati na tom, aby vyšetřování, které
se provádí, bylo provedeno do všech důsledků,
bezohledně vůči každému, a až
fakta budou zjištěna způsobem naprosto bezvadným
a nestranným, že máme právo jako Národní
shromáždění nebo jeho výbory,
abychom tato fakta zvěděli a mohli z nich potom
vyvoditi všechny příslušné důsledky.
Obrana státu je věcí tak důležitou,
že každý občan státu má
na ní bezprostřední zájem, s ní
souvisí bezpečnost civilního obyvatelstva,
na ní visí životy vojáků a je
tu tudíž interes, který přesahuje daleko
rámec odborného ministerstva, jakým způsobem
jsou tam učiněna opatření, týkající
se špionáže.
K tomu útočení na politické strany
chtěl bych říci toto. Jestliže dotyčný
vyzvědač byl členem organisace nebo snažil
se dostati do organisace, která je právě
v souvislosti s největšími útoky proti
ministerstvu nár. obrany a jeho funkcionářům,
působí tato, řekl bych, opovážlivost
skutečně způsobem zcela mimořádným.
Z toho, že se někde najdou lidé takových
činů schopni, nechtěl bych vyvozovati proti
nikomu žádných důsledků, ale
je velice dobře, když si pánové uvědomí,
že ten, o nějž v tomto případě
jde, tlačil se právě mezi ty, kteří
se považují za patentované ochránce
republiky.
Nyní ovšem nutno zmíniti se alespoň
několika slovy o tom, co přesahuje tento konkretní
případ, o němž je dosud nejisto, jak
bude asi ve svém rozsahu vypadati. Zdá se, že
s mnoha těch poplašných zpráv dopadne
to asi jako s tím lidožroutstvím moldavských
cikánů, že se to ukáže jednak přehnané
jednak prostředím vyložitelným. Ale
jsou tu přece jen věci, které jsou rázu
zásadního a přesahují rámec
případu samého. Za prvé je zajímavo,
vážení přítomní, pro koho
ta špionáž se vlastně dála. Jezdilo
se do Drážďan a mohlo by se tedy předpokládati,
že je to špionáž pro našeho souseda,
pro Německo. Já nevyvozuji z toho žádných
politických důsledků. Jen se mně zdá
skutečně hloupé, když má býti
provozována špionáž proti republice, v
jejíž dvou ministerstvech sedí příslušníci
národnosti německé a jejíž celková
politika naprosto nesměřuje k tomu, aby připravovala
válečné konflikty proti svému největšímu
sousedovi. Možná také, že ta věc
jde poněkud dále, a je těžko říci,
že je v tom něco více, než systém,
který se, prosím, praktikuje stejně dobře
také u nás, a možná, že my máme
také nějakého Falouta nebo i více
těch, kteří dodávají z některé
továrny v Berlíně nebo ve Vídni věci,
které se tam vyrábějí pro potřeby
příslušných referentů dotyčných
ministerstev. Tento materiál se kupuje na kila a má
podle toho také svou hodnotu. (Posl. dr Winter: Koalice
by měla žádati průkaz způsobilosti
pro toto řemeslo!) S tímto průkazem způsobilosti
je to věc zcela zvláštní. Já
jsem si našel ve francouzském slovníku definici
této špionážní služby. Tam
se říká, že "špionáž
je souhrn služby, jejíž pomocí se získávají
ve válce zprávy o pohybech a síle nepřátelských
armád a v době míru o cizím státě.
Tato služba pod různými jmény existuje
u generálních štábů téměř
všech států. Vojenští přidělenci
čili ataché jsou jejími úředními
orgány. Vedle nich pracují důvěrníci,
pověření zvláštními tajnými
úkoly na vlastní nebezpečí. Většina
vyzvědačů jsou však lidé bez
záruk schopnosti nebo věrnosti, jež nutno vzájemně
kontrolovati protišpionáží."
Vážení přítomní, jak pozorujete,
je špionáž oficielně prováděným
a svoje vlastní zástupce majícím řemeslem,
které ovšem tím, že je provádějí
všichni, že je veřejně známé,
pozbývá vlastně valné ceny. (Posl.
dr Winter: Nedávný případ belgicko-holandský!)
Státy udělaly by dobře, kdyby se této
zbraně ve skutečnosti vzdaly. Kol. Winter se
zmiňuje o tom případu belgickém. Jest
však známo, že jak v Berlíně, tak
ve Vídni máme zvláštní továrny,
které s velikou pozorností vyrábějí
příslušné doklady pro všechny státy,
které jsou ještě tak hloupé, že
takové věci kupují a draho platí.
Soudím však, že ani celková situace politická
není taková, aby státy musely těchto
prostředků proti sobě užívati.
Ovšem naprosté odstranění této
služby bude možné doopravdy tehdy, až dojdeme
k tomu, po čem touží právě celý
socialistický systém mezinárodních
styků, o čemž mluvil právě nyní
min. předseda anglický soudr. MacDonald, aby byla
odstraněna skutečnou, poctivou smlouvou mezi státy
celá atmosféra nedůvěry, z níž
se ta špionáž rodí, celá atmosféra,
v níž může přijíti každé
individuum bez charakteru, beze cti, podvodník, pracující
na všechny strany najednou, a zúčastniti se
přímo obranného systému a obranné
práce kteréhokoliv státu. (Posl. dr Winter:
Ale angličtí kapitalisté semtínští
budou proti MacDonaldovi!) Angličtí kapitalisté
semtínští budou věděti o předpokladech
obrany našeho státu více, než může
kterýkoliv špion za drahé peníze dodati.
To je všeobecná stránka věci. Ale něco
bych chtěl říci, co se týká
naší armády speciálně. I když
případ, který se stal, je snad - nevím,
až po vyšetření budeme to věděti
- případem ojedinělým, který
je morální hnilobou jednotlivého člověka,
nesmíme zavírati očí před duchem,
který se do naší armády dostává.
Býti vojákem, důstojníkem, gážistou,
není tak docela jednoduchá věc, která
by byla tak bez práce, bez námahy, bez odpovědnosti,
jak by se zdálo. Stačí přijíti
do odlehlé posádky, zapadlé garnisony s nedostatkem
bytů, s těžkým životem rodinným,
s těžkým životem také svobodného
člověka, aby se pochopilo, že tito lidé
věnují státu také velice mnoho, tak
jako věnují důstojníci a zřízenci
stráže finanční, pohraniční,
úředníci exponovaní do všelijakých
hnízd, četníci, kteří žijí,
jak jsem se sám mohl osobně přesvědčiti,
v nejstrašnějších poměrech bytových,
sociálních, kulturních.
Má-li někdo vykonávati funkci, kde ví,
že v prvním případě bude musiti
nasaditi život, a kde v normálních poměrech
žije v poměrech stísněných a
kulturně neobyčejně těžkých,
musí míti vyšší ideu, musí
si býti vědom, že dělá něco,
co má svůj význam nad jeho vlastní
osobu a nad jeho vlastní potřeby. (Výborně!)
Mohu říci ze své zkušenosti jako
ministr, že jsem našel mezi úřednictvem
lidi, bez ohledu na politické přesvědčení,
jichž si vysoce vážím právě
proto, že jim stát stál vždy nade vším,
že si byli vědomi, že stát za dnešních
poměrů je dosud vrchol společenské
organisace, že nemáme nic vyššího
sociálně než je stát, že teprve
přijdeme k jednotě národů, která
bude souhrnem států, že tedy chrániti
stát, hájiti stát, umožniti mu existenci,
aby pracoval pro všechny, je nejvyšší funkcí,
kterou mohou dělati, jako to musí a má býti
nejvyšší funkcí pro nás. To však
žádá, aby ten člověk viděl
také kolem sebe, mezi svými nadřízenými,
mezi těmi, kteří stát řídí,
stejného ducha, neboť duch může býti
zapálen jen od ducha: špatné příklady
kazí dobré mravy a dobré příklady
udržují dobré mravy. (Předsednictví
převzal místopředseda Horák.)
Pamatuji se na slova, která kdysi řekl pan min.
předseda, tehdy ministr nár. obrany, a která
se mne hluboce dotkla. Bylo to tehdy, když při jakési
příležitosti bylo vytýkáno cosi
armádě, a Udržal tehdy pravil: "Armáda
slouží státu jako celku a musí mu sloužiti
bez ohledu na vládu, která v něm právě
vládne." Jakýsi komunista namítl: "I
v tom případě, kdyby byla vláda komunistická?"
A ministr na to řekl: "I v tom případě,
kdyby byla vláda komunistická - každé
zákonné vládě."
Tato myšlenka, že armáda slouží státu
jako celku bez ohledu na jiné věci, jest dnes v
armádě na ústupu. Dovolávám
se těch, kteří přijdou po mně
a jsou vojáky, legionáři a znají poměry
do podrobností, nemají-li tentýž dojem,
kterého nabude člověk, který zvenčí
nahlíží do těch věcí,
ať na Slovensku nebo na Podkarpatské Rusi nebo kdekoliv
jinde a zeptá se důstojníků, svých
známých, přátel a podobně,
jak vlastně vypadá vnitřní duch armády.
Pánové, dejte si pozor na to, co se děje!
Nemyslete, když takový Tuka, který organisoval
velezradu ve velkém, který nechával i skládat
přísahy v noci, zůstane dlouhou dobu nepotrestán,
a když se nasazují všechny páky, aby zůstal
nepotrestán, že to nebude míti svůj
vliv na ty, kteří mají nasazovat i svoji
kůži pro stát! Byl jsem v neděli na
Podkarpatské Rusi a vzpomněl jsem si tam na případ
zločince, který se dopustil řady zločinů
proti mravopočestnosti - bylo to před rokem - a
tázal jsem se, jaký trest dostal ten člověk.
A tu mi bylo řečeno: "Ten člověk
tu chodí po hospodách, opíjí se a
pomalu budeme očekávati, že bude žalovati
on nás."
Pánové, máte zde jiné věci,
kde shledáte, že důvěra v právní
bezpečnost mizí a že nyní každý
začíná myslit na to, co by se kde urvalo,
co by se kde dalo chytnout. Což si myslíte, když
někdo dostal 4000 korců zbytkového statku
po 800 Kč, že to lidé nevidí a nehodnotí?
Což si myslíte, když jde o to, aby cizí
Maltézský řád dostal na Podkarpatské
Rusi velké pozemky, že to lid nevidí a nehodnotí,
že neztrácí důvěru ve stát,
jeho vedení, důvěru ve spravedlnost? Vy si
myslíte, že tento duch nemá svůj odraz
také ve sboru důstojníků? Také
tam můžete pozorovati, že jádro, které
zde má býti, že chápání
státu jako celku, který stojí nade vším
a musí býti chráněn, ustupuje zde
snahám po vyznamenáních, po representaci,
snaze, aby se dostali do správních rad různých
podniků, aby měli různé výhody
a t. d. V tom jest vnitřní nebezpečí
tohoto státu a za toto nebezpečí, za tuto
změnu je odpovědna tato koalice. To nebylo možné
za dřívějších koalicí,
ve kterých byli socialisté, aby existoval takový
případ, aby ten, kdo spáchal tak ohromné
zločiny, nebyl souzen a odsouzen. To jest věc, která
jest specielní pro tuto koalici, která musí
těch několik hlasů většiny zakupovati
na útraty státu proti vyšším interesům
státu. (Výkřiky: Bude souzen!) Záleží
na tom, jak se soudí. Budeme viděti, jaký
odraz to bude míti, když se někdo nedostane
k tomu soudu ve věci tak naléhavé za tak
nesmírně dlouhou dobu! A ten případ,
který jsem uvedl z Podkarpatské Rusi, jest ještě
docela jiného rázu. Každý ví,
co se děje. Nesmíte si mysliti, že jsou ti
lidé slepí, oni vidí tu snahu a práci,
aby se to zavléklo, aby se omezilo stíhání
zločinu na delikt menšího rázu. O tom
nemluvme! Tady se neděje to, co je třeba činiti
vůči státu. A což kdybychom se podívali
na to, co uvedl náš posl. Nečas o těch
volebních věcech! Pánové, spravedlnost
jest jen jedna a musí býti nestranně vykonávána.
Každý, kdo nedovede spravedlnost vůči
komukoliv prosazovati, rozrušuje stát v jeho nejcitlivějších
složkách. Pánové, já jsem řekl
při jedné řeči: běda tomu,
kdyby se republika měla dostati v nynější
náladě obyvatelstva do mimořádných
situací, které by znovu vyžadovaly nasazení
krve a života všech občanů státu.
Pak by se ty věci neluštily tak jednoduše, jako
se vám zdá, poněvadž obyvatelstvo ztratilo
důvěru, že se mu dostane spravedlnosti. Pánové,
dejte si pozor! To, co se děje dnes uvnitř armády,
uvnitř důstojnického sboru, to není
ještě nějaká zkáza, ale je to
počátek jistého rozkladu ve velmi vlivné
části důstojníků, to je rozbíjení
víry v mravní pořádek, v naprostou
spravedlnost uvnitř státu. Ve svých důsledcích
to také znamená, že tam, kde není víry
ve stát, také přestává věrnost
státu.
My tedy počkáme na výsledek šetření,
který nám p. min. předseda slíbil
a o němž jsme přesvědčeni, že
bude vykonán skutečně způsobem, který
zaručí nestrannost a naprostou dokonalost tohoto
šetření. (Posl. Tomášek: Také
na to, jak to dopadne s Tukou!) Počkáme si také
na jiné věci. A pak, až bude šetření
skončeno, pánové, přijdeme s návrhy,
jakým způsobem je třeba učiniti uvnitř
armády a všeho toho, co s tím souvisí,
potřebnou nápravu. (Potlesk poslanců čsl.
strany soc. demokratické.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dále je ke slovu přihlášen p. posl.
Bolen. Uděluji mu je.
Posl. Bolen: Paní a pánové! Dnešní
samozvané "vedení" komunistické
strany Československa, které už řadu
týdnů falšuje mínění členstva
strany, přišlo z nedostatku věcných
ideologických důvodů poslední dny
před dělnickou veřejnost s opovážlivým,
lživým tvrzením, že komunističtí
poslanci a senátoři, jichž jménem zde
dnes vystupuji, vyvinuli se svou ideologií a svými
činy v kontrarevoluční, komunistické
straně a internacionále i Sovětskému
svazu nepřátelskou politickou skupinu. Ultraleví
frázisté nazvali nás likvidátory a
uměle nás vytlačují ze strany jen
proto, že se co nejrozhodněji stavíme proti
jejich zjevnému úmyslu, rozbíti masovou komunistickou
stranu a přeměniti ji na vzájemně
se podporující houfec "vůdců",
který by mohl všechny neúspěchy, vyplývající
z nesprávné politické linie a neschopnosti
sváděti na "illegalitu" a "persekuci"
a že se stejně energicky stavíme proti zločinnému
rozbíjení Mezinárodního všeodborového
svazu, jakož i proti lehkomyslným a neodpovědným
"akcím", které hrozí vyhoditi do
povětří všechen těžce nastřádaný,
organisačně stranický kapitál a odehnati
masy dělnictva do tábora reformismu, žluťáctví
a indiferentismu. Opovážlivé tvrzení,
že nám jde o založení kontrarevoluční
strany, je tak směšné, že ho nikdo vážně
bráti nemůže. Prohlašujeme znovu, jak
jsme již dříve učinili, že komunistická
strana Československa, kterou jsme zakládali, budovali
a v níž jsme po řadu let poctivě a obětavě
pracovali, jest a zůstane naší stranou. Prohlašujeme
dále, že neuznáváme usnesení
samozvaného vedení KSČ o našem vyloučení
a že žádný dekret tohoto tak zv. "vedení"
nemůže nás vyřaditi z třídní
a revoluční fronty. Jestli jsme se rozhodli ustaviti
klub poslanců komunistické strany Československa-Leninců,
tedy jedině proto, abychom i pomocí parlamentní
tribuny plnili svůj veliký úkol: stůj
co stůj udržeti těsnou souvislost strany s
dělnickými masami při zachování
věrnosti revolučnímu praporu.
Řekli jsme již dříve ve svých
prohlášeních, uveřejněných
v časopise "Komunista", oč nám
jde. Krisí není zachvácena toliko KSČ,
krisí jsou zachváceny všechny sekce KI. Ke
krisím v jednotlivých sekcích došlo
v neposlední řadě proto, že nebylo dbáno
varovných slov Leninových, pronesených v
březnu 1919 na osmém sjezdu RKS.
Lenin prohlásil: "Je nutno předvídati
všechna stadia rozvoje v druhých zemích, ničeho
nedekretovati z Moskvy."
Pokud běží o kritické poměry
všesvazové komunistické strany bolševiků
a v Sovětském svazu, nebylo dbáno závěti
Leninovy o vůdčích osobnostech a schopnostech
vůdcovských kádrů ruských soudruhů.
Zapomnělo se také na Leninův dopis Bucharinovi
a Zinověvovi, kde se praví:
"Zaženete-li všechny ne zvlášť
povolné, ale opatrné, chytré lidi a ponecháte
si jen poslušné hlupáky, zničíte
stranu určitě."
Kam vede mechanické "dekretování",
toho nejlepší ukázkou jsou výsledky
posledních voleb v Anglii. Tyto volby jsou také
nejmarkantnějším důkazem toho, jak je
naprosto nesprávné zevšeobecniti a talmudisticky
opakovati různé these - na př. these o radikalisaci
a aktivitě mas - a jak je nutno, aby byla zkoumána
a přesně stanovena různost příkrosti
rozporů jednotlivých zemí, různost
jejich sociální struktury a překážek,
jež nutno překonati, aby ta která sekce mohla
přivésti široké, místy apatické,
setrvačné, neprobuzené, místy spekulující
masy do nové situace. Jenom tak se zabezpečíme,
abychom neudělali ani jediného kroku, který
může pomoci odpůrcům udržeti vliv
nad dělnickými masami.
Lenin v článku o významu zlata napsal: "Největším
nebezpečím pro skutečného revolucionáře
- možno říci dokonce jediným nebezpečím
- je revoluční přehánění,
přehlížení závor a podmínek
účelného a úspěšného
použití revolučních metod. Skuteční
revolucionáři zaběhnou jen tenkráte
- ne ve smyslu vnější porážky,
nýbrž vnitřním zhroucením jejich
věci - a naprosto jistě, ztratí-li střízlivost".
Faktem je, že před časem v celé řadě
evropských zemí buržoasie přešla
s úspěchem do útoku proti dělníkům
a že v této době v řadě zemí
bezmezně běsní buržoasní reakce
a otevřená buržoasní diktatura. Fašismus
v Italii, Pilsudského diktatura v Polsku, Horthyho diktatura
v Uhrách, vojenská diktatura v Jugoslavii, atd.
- nemohou natrvalo zachrániti kapitalismus, to je jasné.
Ale existence těchto diktatur ukazuje, že buržoasie
v mnoha zemích je ve výboji. Také v Československu
- i když zde není otevřené diktatury
buržoasie - je kapitalismus ve výboji. V posledních
letech i v Československu stala se buržoasie silnější,
zkonsolidovala se, zorganisovala se, přemístila
svoje řady - viz stranu agrární -- a stojí
před námi a celou dělnickou třídou
jako velmi vážný protivník. Posice buržoasie
jsou o to lepší, že vliv reformistických
vůdců na dělnictvo je dnes daleko větší
nežli léta minulá. Dělnické řady
jsou roztříštěny. Proti jednotnému,
na mezinárodním podkladě vybudovanému
svazu průmyslníků stojí zde 14 mezi
sebou znepřátelených ústředen
odborových organisací. Proto je povinností
komunistů, daleko více a energičtěji
než dosud, propagovati sjednocení odborů a
vážně, krvavě vážně
budovati bojovnou jednotnou frontu dělnickou, aby pracující
lid měst a venkova mohl přejíti z obrany
ke zdárnému útoku. Dělníci
organisovaní v odborových organisacích a
také dělníci neorganisovaní musí
viděti u KSČ poctivou ochotu a vůli účastniti
se společně s nimi každodenního drobného
boje i za sebemenší zlepšení jejich života.
Jednotná bojovná dělnická fronta není
pro nás spolkem s reformistickými vůdci,
kteří jsou proti stupňování
boje, nýbrž je naopak nejlepší zbraní
k potírání zhoubného vlivu oportunistických
a sociálně šovinistických vůdců.
Hlavním heslem je pro nás jednotná fronta
zdola, přímo v podnicích a v nižších
článcích reformistických odborů.
To však v souhlase s programem komunistické internacionály
nevylučuje možnost vyjednávati i s vedoucími
orgány reformistických odborů. Dnešní
samozvané vedení KSČ hlásá
v rozporu s programem komunistické internacionály
jednotnou frontu jen zdola. Ignoruje tak úplně,
že veliká část dělnictva u nás
věří vůdcům reformistických
odborů a že tito dělníci se domnívají,
že my komunisté maříme společný
boj, když neprojevíme v určitých případech
svou ochotu postupovati společně i s jejich vůdci.
V západní Evropě, kde dělnické
masy jsou organisovány v odborových organisacích
a v politických stranách, kde tedy až na další
lze počítati na spontanní hnutí jen
v případech nejřidších, je povinností
komunistických stran pokusiti se s vynaložením
svého vlivu v odborech a zvýšením tlaku
na jiné strany, opírající se o masy
dělnické, o společné rozpoutání
boje za nejbližší zájmy proletariátu,
při čemž v případě, jsou-li
nekomunistické strany do tohoto boje vtlačeny, jest
úkol komunistů v tom, aby dělnické
masy předem připravovaly na možnost zrady stran
nekomunistických v některém dalším
stadiu boje, aby situaci podle možnosti zostřovaly
a poháněly tak, aby byly uschopněny po případě
boj vésti dále samostatně. Ultralevé
vedení KSČ je na sto procent "nekompromisní".
Ignoruje úplně, co napsal Lenin v "Dětských
nemocech": "Vésti válku za svržení
mezinárodní buržoasie, válku stokrát
obtížnější, delší,
složitější než nejúpornější
z obyčejných válek mezi státy, a předem
se při tom zříkati uhýbání
se, využití zájmových protiv - byť
i dočasných - mezi nepřáteli, dohodování
a kompromisů s možnými - byť i dočasnými,
nepevnými, kolísavými a podmínečnými
- spojenci - není to dokonale směšna věc?
Není to tak, jako bychom se při obtížném
výstupu na neprozkoumanou ještě a nepřístupnou
horu zřekli hned předem nutnosti jíti tu
a tam serpentinou, vrátiti se někdy zpět,
vzdáti se jednou vybraného směru a zkoušeti
různé směry?"
Vésti boje jenom proto, aby se "bojovalo" - vésti
boje za každou cenu, bez náležitých příprav,
bez vyhlídky na úspěch, vésti do boje
jen nejpřednější řady od velké
masy isolované, toť zločin, proti kterému
jsme povinni postaviti se se vší ostrostí a
rozhodností.
Usnesení IV. sjezdu ROI praví výslovně,
že ne každý spor musí nutně vyústiti
ve stávku, že však je vždy třeba
připravovati masy k tomuto způsobu boje, že
býti revolucionářem, neznamená za
každou cenu přetrumfnouti reformisty ve výši
požadavků předkládaných zaměstnavatelům,
že úspěch stávky závisí
od hospodářské konjunktury, od stupně
přípravy mas, zejména od aktivity revolučního
křídla dělnického hnutí, že
nutno vystříhati se velkých frází,
za nimiž nenásledují činy, že nelze
vésti boj do úplného vyčerpání
sil stávkujících a že nutno uměti
včas a v pořádku ustoupiti.
Poslední stávka zemědělských
dělníků na Slovensku, právě
tak jako zimní stávka textiláků na
Liberecku a nedávná stávka kožedělníků
v Brně nebyly vážně a odpovědně
připravenými boji mas, nýbrž trestuhodnými
politickými experimenty ultralevého vedení
KSČ.