Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Vedle otázky odzbrojovací jest, jak známo, další důležitý problém, jímž se dnes zaměstnává celá světová veřejnost, otázka reparační, o níž se, jak známo, pan dr Beneš včera v zahraničním výboru vyjádřil rovněž mimořádně optimisticky, že nynějším v Paříži sjednaným řešením - a neklamou-li všechny příznaky, připojí výbor znalců zítra ve 12 hodin v poledne své podpisy pod tyto úmluvy - dosáhne se jaksi likvidace světové války. Nyní nesmíme zapomenouti, že při pařížských jednáních naprosto nejde o jednání mezi rovnými, jedině, že přeneseme do Paříže měřítko, které se zde zavedlo mezi českými a německými vládními stranami, kterážto spolupráce byla vytvořena, jak známo, také na základě "rovných mezi rovnými". Jest to nezvratná skutečnost, že počínaje mírovými diktáty, veškeré od té doby uzavřené smlouvy a ujednání byly vykonány za donucení. Prohřešují se tedy proti dobrým mravům a proto dlužno na ně pohlížeti se stanoviska mocensky politického, nikdy však s morálního. Jest mně nepochopitelné, že zvláště dr Beneš, který přec na základě svých četných cest, na základě své sečtělosti a na základě svých dalekosáhlých známostí dojista bývá o všem, co se děje ve světě, dobře zpraven a dobře zpraven jest - to je přece jeho síla, odvolává se na to vždy v zahraničním výboru, že je přece s to poměry posouditi na základě dalekosáhlých znalostí - na př. nechce ničeho věděti o všem mnohém, na vědeckém podkladě vybudovaném materiálu, který se vztahuje na známou lež o vině na válce, a přece jest na této lži o vině na válce vybudován celý versailleský diktát.

Rovněž tak se to má s tak zvanou pařížskou konferencí znalců. Již v názvu této konference jest obsažena vnitřní nepravda, neboť není pravdou, že tam na poradě zasedali nezávislí znalci, a kdo sledoval průběh těchto porad, musí mi dáti za pravdu, že při nejmenším s francouzské a belgické strany se spolu radili zástupci, kteří byli přísně vázáni na politický cíl, jehož se mělo dosáhnouti. Neboť ve skutečnosti jde u této pařížské konference znalců přece jen o to, že se viděli z nouze přinuceni, aby nepřivodili naprostou neschopnost německého ujařmeného národa k placení, nynější požadavky trochu málo zmírniti, t. j. otrocký řetěz trochu uvolniti, aby němečtí otroci práce mohli se nadále dříti úplně ve službách dohodového kapitalismu, aniž se zhroutili. Že tento můj názor jest správný, dokazuje i výrok včera drem Schachtem učiněný: "Nový platební plán není hospodářským řešením reparačního problému a nikdo nemůže tvrditi, že by byl proveditelný. Jest pouze etapou na cestě ke konečnému osvobození od válečných břemen." Patrno tudíž, že prorocký výrok dra Beneše ve včerejším zasedání zahraničního výboru trefil přece opět vedle a lze pozorovati, že mluví-li k nám dr Beneš, na konec k nám vždy mluví předseda bezpečnostní a odzbrojovací komise, který jda jenom za svým politickým vedoucím motivem snaží se v zájmu svého státu a Malé dohody a tím i v zájmu Francie pomoci spoluzabrániti opětnému zesílení německého národa ve střední Evropě, aniž si přiznal, že skutečná a pravá likvidace války dá se provésti jedině na základě revise pařížských mírových diktátů. Sledujeme-li jeho činnost, pak vidíme, že jest jedním z vůdců v boji proti rozumné revisi a tím jest vysvětlitelno, že v něm nutno spatřovati jednoho z hlavních odpovědných. (Výkřiky na levici.) Rád bych se nyní obrátil k oné otázce, která nám leží zvláště na srdci, otázce ochrany menšin. Tato otázka vyžaduje obšírného projednání, neboť při tom jest dána možnost dokázati jaksi na školském příkladu nekalost demokratických poválečných method. Než se pustím do podrobností, rád bych konstatoval, že sudetské Němectvo se svými 3¹/₂ miliony hlav, z nichž bydlí 86% v uzavřeném, německém, středoevropském jazykovém území, nemůže platiti za menšinu v běžném smyslu slova, neboť my jsme ve svém domovském území valnou většinou. Saint-Germainským diktátem byli jsme sice pojati jako tak zvaná německá menšina do českého státu proti své veřejně a slavnostně prohlášené vůli a tak přinuceni na základě nyní ještě platných mocenských poměrů, na základě ustanovení ochranných menšinových smluv zápasiti alespoň o uznání a prosazení skrovných práv přiznaných nám těmito smlouvami na ochranu menšin. Právě dlužno rozeznávati pravé a nepravé menšiny; nepravé jsou takové části národa, které s mateřským národem obývají uzavřené národní území a žijí od tohoto odděleni jenom státní nucenou hranicí. Pro tyto nepravé menšiny zůstává dobytí sebeurčovacího práva posledním a nejvyšším cílem vší politiky a požadavek o vybavení autonomií, po případě menšinovým právem jest pouze nouzovou pomůckou pro dobu, až přirozeného práva sebeurčení bude dosaženo. Osobně jest mně nepochopitelné, že národně uvědomělý český národ se neustále prohřešuje proti tomuto svatému právu národů a napaden imperialistickým mocenským klamem myslí, lépe řečeno ještě stále myslí, že je s to odciziti 3¹/₂ milionu sudetských Němců jejich přirozené národnosti. Jak frivolně se nám sudetským Němcům však zadržují i nepatrná, smlouvami o ochraně menšin stanovená práva, která byla přece postavena pod ochranu Společnosti národů, vyplývá nejjasněji ze skutečnosti, že my sudetští Němci proti smluvnímu závazku stejných občanských a politických práv byli jsme již na počátku státu vyloučeni z účasti na schválení ústavních zákonů. Tato skutečnost jest nejlepším kriteriem pro posouzení stanoviska českých mocenských činitelů ke smlouvě o ochraně menšin vůbec. Česká vláda odvolala se jak známo na základě naší stížnosti u Společnosti národů podané a obšírně odůvodněné na to, že v době vydání ústavních zákonů, jak známo v březnu 1920, nebyla pro ni smlouva o ochraně menšin ještě závaznou. Nechci dnes o tom mluviti, jaká morálka tvoří podklad pro takový důkaz, jestliže na jedné straně se taková smlouva uzavře a na druhé straně se vědomě pracuje proti závazkům v ní převzatým a to v údobí, než uzavřená smlouva vstoupí formálně v platnost, se učiní opatření, jako tomu bylo u ústavního oktroje. Pro správné posouzení věci nutno míti před očima, že již 30. září 1919 při projednávání smlouvy na ochranu menšin v pražském parlamentě, lépe řečeno v revolučním konventě, dr Beneš doslova prohlásil: "Mírovou smlouvu o menšinách jsme podepsali a jsem pevně o tom přesvědčen, že Československá republika dodrží dané slovo v plném rozsahu." Dr Beneš považoval tudíž bezesporně smlouvu již v tomto čase za naprosto závaznou. Tato smlouva na ochranu menšin byla po té jak známo 7. listopadu 1919 revolučním konventem schválena a 10. listopadu 1919 ratifikována presidentem republiky za podpisu ministra zahraničních věcí Beneše. Dnes se ku podivu staví československá vláda, případně dr Beneš na stanovisko, že smlouva na ochranu menšin prý vstoupila v platnost teprve 16. července 1920, tedy po vydání ústavního oktroje a že tudíž postup vlády byl oprávněný. Při tom se však přehlíží, že v případě správnosti výkladu dr Beneše československá vláda uznala i současně 16. července v platnost vstoupivší smlouvy St. Germainské a v nich vyslovené odloučení českých zemí od Rakouska, které nastalo teprve v tomto okamžení, tedy 16. července 1920 a že tedy dříve, v březnu 1920, v době vydání ústavního oktroje, vůbec ještě žádných československých státních občanů nebylo (Výkřiky posl. dr Lehnerta.) a že tudíž vydání ústavních zákonů bylo předčasné, poněvadž v této době nebylo ještě státních občanů, pro něž by bylo možno vydávati československé státní základní zákony. Tedy, buď byli českoslovenští státní občané již dříve, totiž před 16. červencem 1920, pak platilo již i ustanovení o politickém zrovnoprávnění, jak je vysloveno ve smlouvách na ochranu menšin, a vláda by byla bývala povinna, uznati nezákonnost ústavních zákonů, poněvadž jsou v rozporu se smlouvami na ochranu menšin, a vyvoditi přiměřené důsledky. Zabýval jsem se touto látkou trochu obšírněji, abych dokázal, jak vysoce si československá vláda cení nedotknutelnosti mírových smluv.

Musím se však se vší rozhodností obrátiti s tohoto místa proti včerejšímu výroku pana ministra zahraničních věcí, který při řeči o smlouvách na ochranu menšin v zahraničním výboru snažil se nahraditi nedostávající se sílu svých průkazních vývodů příkrostí výrazů. Pravil: "Ze znění těchto smluv jest patrno, a já bych si přál, aby každý u nás" - pravděpodobně mínil oba německé ministry - "tyto smlouvy znovu pročetl, aby se naučil znáti jich znění a ducha, že otázka nějakých jednání o ochraně našich menšin a provádění naší mírové smlouvy jest vlastně zbytečné, jednoduše proto, poněvadž naše mírové smlouvy jsou daleko předstiženy na prospěch menšin skutečným stavem toho, co u nás existuje". A na jiném místě praví: "Naše menšiny" - a, to prsním tonem přesvědčení - "dostávají u nás více, než mohou kdykoli a kdekoli dosáhnouti vlivem ciziny".

Myslím, že musím především panu dr Benešovi doporučiti, aby prorokování nechal stranou a spokojil se tím, že dělá československou zahraniční politiku. Neboť na konec musili se velmi mnozí proroci přesvědčiti, že jejich proroctví se nesplnila. Míním též, že nutno konstatovati, že s jedné strany se dr Beneš těmito výroky demaskoval, a že s jiné strany spočívá v těchto slovech snižování jinak jím zbožňované Společnosti národů a institucí Společnosti národů. Neboť nemůže mu býti neznámo, že smlouvy na ochranu menšin stojí pod ochranou Společnosti národů a že by tudíž bylo nejsvětější povinností Společnosti národů, aby bděla nad dodržováním těchto smluv na ochranu menšin. Poslednější jest právě to, co je pro pana Beneše nepříjemné, poněvadž jest si toho vědom, že při přesné a pod dohledem veřejnosti stojící kontrole by většina těchto států, která při tak zvaném uzavření míru nepostačila přivtěliti svému státu co možná veliké jinojazyčné oblasti, nyní byla možná pohnána k odpovědnosti pro neplnění převzatých závazků.

Jestliže dr Beneš mluví o duchu těchto smluv a smluvních ustanovení, pak bych mu odvětil, že duch těchto smluv na ochranu menšin byl přece, že pařížští mocenští činitelé poznávajíce těžké bezpráví, jež spočívalo ve vnucení milionů jinojazyčných do těchto nově zřízených středoevropských států - aby mohli před svědomím světa obstáti - postavili tyto menšiny pod určitou ochranu a dodržování těchto ustanovení na ochranu menšin postavili pod ochranu Společnosti národů. Panu Benešovi mělo by býti jasno, že při společnostních rozhodováních nemohou tato býti uzavřena na podkladě jednostranných údajů, a tím méně jednostranných údajů oněch mocenských činitelů, proti nimž se obrací stížnosti menšin (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek), nýbrž pouze na podkladě jednání, jež však prohlašuje za zbytečné.

Jest příznačné, že pan dr Beneš na jedné straně považuje vyjednávání za vůbec zbytečné, na druhé straně se však již po léta namáhá zdlouhavě vyjednávati na př. v otázce reparační. Víme přece - a dr Beneš to sám jednou vyslovil - že jest veliké nebezpečí, že reparační komise rozhodne, že Československo bude musit platiti asi 30 miliard korun jako odškodné za státní majetek, převzatý od bývalého rakouského státu. Zde se dr Beneš namáhá cestou vyjednávání - tyto pohledávky snížiti na míru co možná nejmenší. Ale také on mně přisvědčí, že konečné a poslední ustanovení nebude záviseti na rozhodnutí právnického komité na podkladě slovního znění příslušných smluvních ustanovení, nýbrž jedině na politické mocenské situaci v onom okamžiku, ve kterém konečný výrok padne. (Výkřiky na levici.)

Odvolává-li se pan dr Beneš při výkladu smluv na ochranu menšin stále na ducha těchto smluv, pak nám není dr Benešem míněný duch neznám. Brazilský zástupce ve Společnosti národů Mello Franco, veřejně prohlásil, že smlouvy na ochranu menšin jsou nakonec tady k tomu, aby se tyto menšiny pomalu, ale jistě assimilovaly, tedy splynuly se státním národem. Pan dr Beneš by musil míti odvahu veřejně prohlásiti, kterého ducha mínil, zda tohoto ducha Mella Franca či toho ducha lidskosti, jenž přece může jíti jenom potud: Bylo-li již spácháno na těchto větvích národních, přidělených těmto cizím státům, již tak těžké bezpráví, jest také povinností, aby těmto národním větvím byla zabezpečena při nejmenším jejich národní država a především jejich država kulturní. Ale, pánové, dr Beneš nemíní vůbec tohoto ducha míru, již volba jeho poradců při mírovém jednání v Paříži dokazuje toto: Jedním z jeho poradců byl jak známo český vysokoškolský profesor Dvorský, který ve své knize 1923 vyšlé jasně a zřetelně Benešovy úmysly označil, klada pro českou státní politiku požadavky, z nichž chci zde přednésti jen několik málo k bližšímu porozumění. Vedoucí idea Dvorského, která jest nesporně i vedoucí ideou českých vlád od r. 1918, jde tam, že český stát může existovati jen jako vysloveně stát národní, podaří-li se jak Německou říši, tak uvnitř českých hranic bydlících 3¹/₂ milionu sudetských Němců udržeti v nynější slabosti. Aby se tohoto cíle dosáhlo, navrhuje mezi jiným provádění těchto počešťujících method: Jest pečovati o to, aby číselný rozdíl mezi národem a národnostmi - národem jest míněn český národ, národnostmi jsou menšiny - neustále vzrůstal na prospěch národa. Dále: Musíme splniti svoji povinnost a učiniti vše, aby tyto menšinové skupiny co možná zeslábly a nezískaly nikdy vlivu na vedení státu. Kolonisační činnosti státu nutno věnovati stálou péči. Skutečný cíl této kolonisace jest, aby určité části povrchu zemského, tedy státního území byly využity pro potřeby jisté skupiny lidí a tohoto cíle nedá se dosáhnouti jinak než rozložením této skupiny po celém státním území. Dále: provésti jest nacionalisaci dolů, lesů a vodních sil, vyjmutí podniků z cizího vedení - čti z vedení německého. Dále praví: Kolonisace v našich horských a lesních krajích má zvláštní politický význam, aby mohla býti obsáhnuta velmi veliká území poměrně malým osobním nákladem. V tom spočívá zvláštní politický význam nacionalisace - čti odněmečtění - německých okrajových území. Myslím, že přečtení těchto málo článků postačí na důkaz, jaký jest pravý duch, jímž jest pan dr Beneš a jeho pomocníci ovládán, a naší věcí jest, abychom samozřejmě s těmito úmysly počítali a na obranu učinili přiměřeně nutná opatření. Jsme však také přesvědčeni, že nyní vládnoucí ethika násilí bude zaměněna za režim v pravdě demokratický, u jehož kolébky bude státi provedení sebeurčovacího práva pro všecky národy a že pak bude také dána sudetskoněmeckému lidu možnost na podkladě nezávislého hlasování lidu, aby si určil sám svůj státní osud. Dosavadní zkušenosti se smlouvami na ochranu menšin prokázaly, že touto cestou nedá se ani zabezpečiti kulturní država menšin jak pravých, tak nepravých; a to v prvé řadě proto, poněvadž vládnoucí národy si vzaly, jak jsem obšírně vysvětlil, za směrnici svého jednání vedoucí motiv Mella Franca. Jasné vystoupení těchto úmyslů bylo však též, a to se musí konečně jednou veřejně prohlásiti, pravou příčinou stále se zvyšujícího znepokojení menšin a na konec popudem ke známému a vítanému zakročení kanadského zástupce Danduranda a německého říšského ministra zahraničních věcí Stresemana, kteří se viděli nucenými z čistě lidských důvodů a nikoli posledně v zájmu zachování míru, aby svůj zřetel obrátili k otázce skutečného provádění smluv na ochranu menšin a přiměli Společnost národů k plnění jejích převzatých povinností v tomto směru. Že na př. říšský ministr zahraničních věcí dr Streseman spolusleduje i národnostní zájmy, musí býti pro každého národně uvědomělého Čecha přec samozřejmostí. Příznačné však jest pro špatné svědomí vládnoucích v tomto státě, že se bojí veřejné kontroly a nechtějí o ní jako dříve ničeho věděti. Všecky snahy dr Beneše a jeho Malé dohody, podporovány francouzskou diplomacií, jednání na základě smluv na ochranu menšin, poněvadž jsou s dnešním stavem úplné bezprávnosti menšin pochopitelně spokojeni.

Kdo jest jen trochu obeznalý se způsobem, jakým se u Společnosti národů projednávají menšinové stížnosti, musí mně přisvědčiti, že tyto poměry chovají v sobě otevřený výsměch demokracii, avšak též řetěz porušení smluv na ochranu menšin, tedy i mírových smluv. Samozřejmě jest to obracení pravdy na ruby, jestliže na př. dr Beneš se staví v Ženevě na stanovisko, že prý již důkaz, že počet podaných stížností menšinových v poslední době rapidně poklesl, poukazuje na to, že menšiny jsou čím dále tím spokojenější. Ve skutečnosti jest situace zcela jiná. Výluka veřejnosti zvláště během jednání měla za následek, že menšiny jsou sice oprávněny podávati takové stížnosti, že však nikdy nemají záruky, že tyto menšinové stížnosti budou vůbec projednávány a pokud jest nám známo, došlo prý v průběhu let sekretariátu Společnosti národů 180 takových menšinových stížností a vůbec bylo jen 21 takových stížností projednáváno, aniž také podatelé stížností z těchto 21 se byli kdy dověděli, co bylo usneseno a zda vůbec bylo něco podniknuto, aby jejich oprávněným stížnostem bylo nějakým způsobem vyhověno. Jest příznačné, že dr Beneš vždy spatřuje ve změně nesmyslných a neproveditelných ustanovení mírových diktátů jak v projednávání provádění stanov Společnosti národů na hranicích německého nebo maďarského území nebo na př. v otázce připojení Rakouska k Německu zvláštní ohrožení míru, nebo jak se v důsledku svého vždy zdůrazněného mírového stanoviska vyjadřuje, spatřuje nebezpečí války, ba že se ani nemírní do té míry a hrozí válkou v tom případě, že na př. se Rakousko a Německo spojí v celní unii. Vidíme, že tedy československý pacifismus jest pouze pláštíkem, pod nímž se skrývá český militarismus a imperialismus, který, jak se před několika dny vyjádřil sám český ministr školství v Bratislavě, jest povolán zajistiti hranice Československa na věčné časy. Zda hlasité řeči o hranicích Československa na věčné časy nejsou znamením vnitřní nejistoty, nehodlám dnes vyšetřovati. Zvláště proto, poněvadž možno s těmito výroky porovnati i výroky jiné, a to osobností v tomto státě vedoucích, kteří nepovažují změnu na př. hranic vůči Maďarsku nijak za nemožnou, ovšem za určitých předpokladů, že by pak musila býti nabídnuta záruka politické spolupráce s Maďarskem. Člověk si nechtě vzpomíná při tomto sběhu věcí na přirovnání z prvních válečných dnů roku 1914, kdy se také, jak známo, vyjednávalo mezi Rakouskem a Italií stran odstoupení určitých území, až bylo pozdě.

Pan ministr zahraničních věcí líčí neustále svoji úspěšnou dohodovou politiku, a to zvláště, když se navrátí z některé konference, jak tato naposledy zasedala v Bělehradě. Líčí poměry ve státě, kolem státu, ba v celém světě v barvách nejrůžovějších. Jeho způsob vyjadřování zůstal však starým: Hodně řečí, málo pověděti a k ničemu se nezavázati. To jest a bylo jeho devisou. Nejlepší charakteristiku své politiky však nám ukázal před měsícem a to v této větě, která se vyskytuje v tisíceru způsobů, která znamená alfa a omega jeho politických method a řečí. Napsal tehdy doslovně stran politiky Malé dohody: "Nebezpečí, která jsme překonali, mohou se sice ve své původní podobě sotva vrátiti, není však sporu, že se vrátiti mohou a že se v jiných podobách vrátí". Jaká nebezpečí jsou to? Jest to nebezpečí, které přec právem vidí přicházeti, že se středoevropské národy na konec a především 40 milionů utlačovaných lidí na tomto prostoru spojí, aby si vynutili revisi neudržitelných ustanovení mírových diktátů. Tato věta však také dokazuje, jak těžké starosti spočívají na dr Benešovi a jak vážně posuzuje budoucnost zahraničně politického vývoje svého státu, ba jak hrozivé spatřuje možnosti vývoje. Dr Beneš jest si však s druhé strany také toho dobře vědom, že jeho největší aktivní položkou jest spoluvládnutí německých stran v jeho státě, neboť ona jediná mu umožňuje, aby v jedné z otázek pro něj nejnepříjemnějších, již jsem částečně probral, a to v otázce menšin posloužil zdánlivým argumentem, kterého se chopil při posledním ženevském zasedání již francouzský ministr zahraničních věcí Briand a který přiměl jej k vyjádření poukázati na to, že změny tak zvané procedury není zapotřebí, poněvadž zastoupení dvou německých ministrů ve vládě jest nejlepším důkazem toho, že dosavadní metody vedly k bezvadnému a prý spravedlivému cíli, k úplnému uspokojení sudetskoněmecké menšiny. Že dr Benešem tak nesprávně orientovaný francouzský ministr zahraničních věcí mohl tak mluviti, jest jedním z nejzávažnějších obvinění, jež jsme nuceni pozdvihnouti proti sudetskoněmeckým vládním stranám, poněvadž jsou za tyto účinky své vládní politiky plně odpovědni. Nutno však také poukázati na to, že naprosto nebylo dostatečným, co se provádělo na odvrácení tohoto zneužití německého podílu na vládě. Stojíme na stanovisku, že nezbytně musí býti vyjasněna otázka, zda dr Benešem předloženými memorandy se zabývala ministerská rada čili nic, neboť veřejnost má právo se dověděti, zda šlo o soukromou písemnost ministra zahraničních věcí či o výraz mínění celé vlády. Že oba němečtí ministři se ve svém interviewu, ku podivu tolik prachu zvířivším, přiklonili k uspíšení mezinárodní ochrany menšin a zastávají se jejího dalšího vybudování, jest přece jen samozřejmost a já se mohu jen útrpně usmívati průhlednému rozčilení jednotlivých českých kruhů. Neboť co zde oba němečtí ministři vyslovili, není více méně nic jiného, než co požadují za podpory svých vlád na př. zástupcové 20.000 Němců v Estonsku se vší otevřeností. Chce-li kdo mluviti o neloyálním jednání, pak může se taková předhůzka vztahovati po mém soudu jedině na dr Beneše, který zaujal ve svých obou pamětních spisech zřetelně Němcům nepřátelské stanovisko, což jest nejen v rozporu s podkladem německo-české koalice, Švehlou vyhlášeným, "rovní mezi rovnými", nýbrž musí býti chápáno jako vědomé torpedování. Chování dr Beneše dává seznati, že v něm vítězí stále více a více straník nad ministrem zahraničních věcí. Ostatně nutno obranu německých ministrů označiti jako slabou, neboť oni mají jako odpovědní zástupci sudetského Němectva samozřejmou povinnost, aby zastupovali zájmy sudetskoněmecké úplně a zcela, ba, bylo by to přímo bývalo zločinem, kdyby byli ještě déle k tomuto vývoji mlčeli. Více než 2¹/₂ roku slouží německé vládní strany státu, a to bez záruk, aniž dosáhly jakéhokoli úspěchu na poli politiky vnitřní nebo zahraniční. Jak jsem již dříve prokázal, vyhání Němcům nepřátelská zahraniční politika své květy právě tak jako za dob české celonárodní koalice a jsem si toho naprosto vědom, že pan ministr zahraničních věcí v tichu své komůrky denně Pánubohu děkuje, že mu tyto dva ministry nadělil, kteří mu umožňují, aby nerušeně plul starým směrem.

Jak dalece jest přese vše jeho politika provázena úspěchy, chci probrati pouze krátkým přehledem. Především bych rád konstatoval, že z velkých, do světa vytrubovaných úspěchů bělehradské dohodové konference vlastně zbylo hezky málo, jestliže se jde za skutečnými výsledky. S jakými velikými dalekosáhlými plány jel dr Beneš ku dřívějším a také k nynější konferenci Malé dohody a jak skromně se až dosud pokaždé a také tentokráte v Bělehradě dal opět na ústup. Není neznámo, že bylo jeho snahou smlouvy až dosud zvláštní, česko-rumunskou a česko-jihoslovanskou vyměniti za smlouvu tří států. Musil se spokojiti obnovením těchto obou zvláštních smluv. Víme též, jaké to byly překážky, jež nedaly tomuto spolku tří států vzejíti. Víme, že Rumunsko má ještě zcela jiné starosti, než aby podporovalo českou zahraniční politiku, že Rumunsko má starost o Bessarabii, že má starosti stran případné úpravy hranic proti Bulharsku a víme, že dr Beneš není s to vejíti v tomto směru vůči Rumunsku v uspokojivé závazky. Právě tak má se věc stran Jugoslavie a výsledek bělehradské konference se scvrkne na společný protokol, jehož konečné znění není ještě dodnes hotovo, do kteréhož protokolu byla pojata pro zvláště uzavřené smlouvy ustanovení stran automatického prodloužení těchto smluv v budoucnosti, samozřejmě s tak zvanou suverénní výhradou, že má ustanovení o výpovědní klausuli. Tedy tento hubený protokol jest koneckonců velkým úspěchem Benešovy malodohodové politiky. Beneš však přece dosáhl jednoho úspěchu: uzavřel smlouvu s Jugoslavií a s Rumunskem o rozhodčím soudu. Jest příznačné pro poměry v těchto třech státech, že se cítí nucenými přes své zvláštní smlouvy uzavříti smlouvu o rozhodčím soudu, která koneckonců musí býti označena jako zřejmé vytírání očí. Neboť zda tato smlouva o rozhodčím soudu jest vypracována podle ženevského vzoru A nebo B, jest lhostejné, neboť buď existují mezi těmito třemi státy vřelé přátelské vztahy, pak není žádných sporů, jež by bylo třeba srovnati, nebo tyto předstírané vztahy neexistují, pak nezachrání také tato smlouva o rozhodčím soudu ani dr Beneše, ani jeho malodohodovou politiku.

Dr Beneš měl však, jak známo, před lety ještě dalekosáhlejší plány. Dlouho trvalo než se poznalo, že konečně na politiku mají rozhodující vliv hospodářské poměry, v tomto případě na státní politiku středoevropské hospodářské poměry, a podle toho se snažil, aby své politické pojetí mohl dále sledovati, o vytvoření tak zvaného hospodářského bloku ve střední Evropě, který se měl vztahovati na Československo, Rumunsko a Jugoslavii. Měla býti zřízena hospodářská aliance, která měla tvořiti protiváhu hospodářskému vlivu Německa v Evropě. Dostavilo se, co předpovídali všichni hospodáři světa. V Jáchymově bylo sice usneseno dosaditi komisi, která by vypracovala formulaci pro zřízení této hospodářské aliance, avšak nebylo možno právě dostati ty tři státy dohromady s ohledem na vnitřní hospodářskou situaci, s ohledem na agrární a průmyslové poměry v jednotlivých státech; a to jest příčinou, proč tato hospodářská aliance nikdy prakticky se neuskuteční nebo se uskutečniti nemůže. Dr Beneš očekával od hospodářské aliance pro sebe vykonávání tlaku na státy jeho politickým pojetím odporující, Maďarsko a Rakousko, a očekával, že přivzetím Rakouska do této hospodářské aliance bude možno myšlenku na připojení v Rakousku ubíti. Jak dalece se povedly poměry v tomto směru? Pan dr Beneš nás překvapil mimořádně optimistickou zprávou o vztazích ke státům sousedním. Mluvil o velmi dobrých přátelských vztazích ke skoro všem státům, mluvil o normálních vztazích k Maďarsku, a to ve stejné době, kdy maďarský ministr zahraničních věcí Valkó prohlásil v budapešťském parlamentu, že ne nezávadný poměr hrozí se ještě zhoršiti. Kdo má z těchto obou ministrů zahraničních věcí pravdu, kdo z obou zahraničních ministrů mluvil pravdu?

Vidíme, že se stává dr Beneš stále skromnější. Před 5 lety mluvil s tohoto místa o Maďarsku ještě jiným tónem, který by si byl sotva dovolil vůči svým posluchačům ve své škole. Harašil šavlí. Dnes se cítí nuceným mluviti o poměru k Maďarsku jako normálním, v době, kdy maďarský ministr zahraničních věcí vyjádřil se v pravý opak. Tedy, s včleněním Maďarska a Rakouska bude to trvati ještě dlouho, avšak také snahy Polsko do Malé dohody když ne již včleniti, přece postaviti, a la suite, dlužno označiti jako vůbec nezdařené, neboť stále zřetelněji se vynořují obrysy protiruské fronty, jež by asi šla přes Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Italii, a právě u nás jsme přec zažili, že až dosud všecky pokusy dr Beneše přiměti oba malodohodové státy alespoň k uznání Ruska de jure, prozatím ztroskotaly. Vidíme, že dr Beneš je s to rozvinouti nesčíslný počet návrhů, neboť až dodnes jsme stále se dožívali, že všecky tyto návrhy vandrovaly koneckonců do koše, poněvadž jsou neproveditelné, poněvadž se jeho politika opírala jen o hanebné mírové smlouvy zřízené r. 1918 na špičkách bodáků a poněvadž věřil, že je možno světový vývoj snad na století zastaviti a trvale udržeti mocenské poměry roku 1918.

Dámy a pánové! Že se budou zvláště snahy o revisi stále více zesilovati a že na tento vývoj nezůstane bez vlivu výsledek voleb v Anglii, nelze odpraviti se světa ani různými československými dementi. Také vývoj v Jugoslavii, kde jsou mohutné snahy dosud drženy pod tlakem, avšak velmi brzy se také asi ukáží, snahy po zřízení autonomie pro Chorvatsko dávají uzávěr, že jdeme na Balkáně vstříc pohnutým dobám a že jest nejvyšší čas, aby se Československo ze všech závazků na Balkáně vyprostilo, aby nebylo strženo do tohoto víru. Neboť koneckonců bude musit i dr Beneš tuto skutečnost uznati, že vnitropolitická situace jeho státu na základě hospodářského vývoje ukazuje na to, že se tento stát chtě nechtě bude musit včleniti tam, kam na základě praktických zkušeností musil by býti již dávno k vlastnímu prospěchu včleněn, totiž do prostoru středoevropského, jak v zájmu zachování míru, tak také v zájmu hospodářské a sociální bezpečnosti, který bude moci ozdraviti národy v tomto prostoru bydlící jen pod vedením Německa; to jest pro mne školskou moudrostí, která koneckonců zvítězí nad veškerým fanatismem malých národů. Na politickém rozhledu a citu pro odpovědnost vůdců těchto národů bude to záviseti, kdy a jak se tento vývoj skončí. Sudetské Němectvo splní na základě své polohy historickou úlohu, tomuto vývoji připraviti cestu za předpokladu, že český národ se konečně naučí chápati, aby nás v této roli prostředníka posiloval a ne jako dosud jako slepý nohsled Francouzů pracoval o našem zničení. Jsem pevně přesvědčen, že tento můj reálně politický názor se v budoucnosti osvědčí jako správný a jen bych si přál, a to v zájmu obou národů, aby se československá politika propracovala z realit prvé poválečné doby, jak ji dr Beneš vždy jmenuje, konečně k realitám příští budoucnosti, které se rýsují na obzoru stále zřetelněji a jež budou korunovány vytvořením větších hospodářských oblastí. Že to bude pokračovati pouze krok za krokem, snad vývojem desítky let trvajícím, může se, bohužel, státi při nynější mentalitě národů. Přece jest požadavkem přirozeného práva a rozumu, že dobrovolným spojením, jež leží na této čáře vývoje, nesmí jako počátečným stupňům býti zabraňováno. Připojení Rakouska k Německu bude první etapou v tomto vývoji. Jemu se zpěčovati znamená prohřešovati se proti míru národů, neboť musíme pravých základů míru tak dlouho postrádati, pokud lidé míní, že diktáty nenávisti a moci mohou trvale určovati vzhled světa. Změna politické situace v průběhu posledního desítiletí sama prokázala, že ve světové politice se nedá strnule trvati na mrtvých paragrafech a jest také naší pevnou nadějí, že jsou jen hodnoty věčné, jež se jako buňky na národy nikdy nezakládají na nuceném útvaru jako nově zřízené státy roku 1918.

Poněvadž se zahraniční politika dr Beneše dává vésti jen poslednějším názorem, odmítáme zásadně jeho politiku a přiznáváme se k pravé demokratické zásadě sebeurčovacího práva národů, na podkladě jehož provedení bude teprve umožněno vyřaděním národnostních bojů zasaditi veškeré národní síly v pokojné závodění ku blahu a prospěchu vlastního lidu a tím zároveň celého lidstva. (Souhlas a potlesk poslanců něm. strany národní.)