S útočným plánem na SSSR při
západní jeho hranici běží paralelně
anglický imperialistický plán na dálném
Východě, na východní hranici SSSR,
jak je viděti na akci anglické v Afganistanu a v
ostatních územích sousedících
na východní hranici se Sovětským svazem.
Nemůžeme se nezmíniti také o jiném
ohnisku války v Evropě, kterým je Balkán.
Tam hraje přední úlohu imperialistickou fašistická
Italie. Její imperialismus směřuje k úplnému
ovládnutí Středozemního moře
a jeho pobřeží. Imperialistické cíle
zmilitarisované Italie vyžadovaly by ovšem další
specielní úvahy.
Přirozeně je dlužno, abychom si všimli
také zbrojení a válečných příprav
v Československu. V rámci imperialistické
skupiny západoevropských mocností pohybují
se militaristické a imperialistické snahy československého
státu. Konkrétní vojenská smlouva
Francie s Československou republikou staví tento
stát přímo do velkorysého imperialistického
plánu západních mocností a jistě
bude Československo nuceno vyplniti povinnosti z toho plynoucí,
zejména při útoku na Sovětský
svaz, a jak jsem ukázal na tajné rumunsko-polské
smlouvě, Rumunsko a Polsko také při útoku
na Sovětský svaz s pomocí československou
určitě počítají.
Leč Československo není pouhým vasalem
západních mocností. Jako stát přeprůmyslněný
sleduje vlastní cíle hospodářského
a politického imperialismu. Posl. Špaček
v nedávné schůzi sněmovny mluvil,
že nynější hranice Československé
republiky jsou hranicemi minimálními. Kde jsou ony
maximální? (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Československo má velmi úzkou vojenskou dohodu
s Jugoslavií a Rumunskem. Vklíněno jsouc
v imperialistický blok, svázáno tajnými
vojenskými smlouvami a majíc vlastní imperialistické
cíle, bude Československo přirozeně
nuceno v každé kombinaci válečného
výbuchu k aktivní účasti na válce
- o tom není nejmenší pochyby - ať je
to výbuch na Balkáně, k němuž
plnou parou žene italský imperialismus, či
útok na SSSR, v jehož přední frontě
bude Polsko a Rumunsko, Československo nemůže
zůstati neutrální a neutrálním
nebude. Svými silami zasáhne aktivně.
Československá buržoasie je si toho plně
vědoma, což se jeví čím dále
horečnějším zbrojením a přípravami
na válku ve všech směrech a na všech polích.
Pod vedením a kontrolou francouzského generálního
štábu je provedena organisace, výcvik a výzbroj
armády. Organisace bude ukončena již připraveným
plánem na militarisaci všeho občanstva od školních
dítek až do vysokého stáří
podle vzoru Boncourova zákona ve Francii a na témž
podkladě. (Předsednictví převzal
místopředseda inž. Dostálek.)
Kádr námezdního vojska vytváří
se z délesloužících gážistů.
Kolem něj budou seskupovány, cvičeny a mobilisovány
ročníky branců. Tělocvik a sport bude
dán školami počínaje pod kontrolu vojenskou
a pod vojenské vedení. Militarisace zasáhne
tedy mládež i ženy, muže a starce. Všechno
občanstvo, celý veřejný život
má býti zmilitarisován. Proto je udržován
tak velký počet generálů, důstojníků
a poddůstojníků-gážistů,
aby bylo dosti velitelů a instruktorů pro zmilitarisované
a jednou zmobilisované občanstvo Československa.
Vzrůst militarisace konečně ukazuje i státní
rozpočet. Na r. 1928 činil 1.400,000.000 Kč.
Byl překročen a byl již o 30 milionů
zvýšen proti r. 1927. Ministerstvo nár. obrany
s ministrem financí disponují kromě toho
od r. 1926 t. zv. výzbrojním fondem, činícím
315.000.000 Kč beze vší kontroly. V rozpočtu
na r. 1928 byly sníženy výdaje na mužstvo
snížením požitků z 93,000.000 na
791/2 milionu a přece je tak horentní
stoupnutí výdajů na militarismus. Podle zpráv,
které se již v listech ukazují, má býti
vojenský rozpočet na příští
rok zvýšen o nových 400 milionů Kč.
Pro zbrojení a válečné přípravy
je zřízena v Československu státní
vojenská rada, složená z representantů
vlády a vojenské správy, jejíž
činnost jest nejen občanstvem, nýbrž
i parlamentem úplně nekontrolovaná a nekontrolovatelná.
Při branném výboru sněmovny byl ustaven
nedávno t. zv. letecký subkomitét s velmi
nevinným posláním, který koná
důvěrné schůze. Komunisté nebyli
do něho zvoleni ani po mém zdůrazňování.
O těchto schůzích a o činnosti subkomitétu
nepodal dosud nikdo výboru nejmenší zprávy.
Návrh posl. Hakena, aby se tak pravidelně
dálo, jak je povinností každého subkomitétu,
který je odpověden svému výboru, z
něhož byl zvolen, byl jednomyslně odmítnut
branným výborem. To znamená, že tu ve
skutečnosti vytvořila se z tohoto subkomitétu
neústavní instituce na zbrojení a válečné
přípravy, instituce důvěrná,
a oficielní branný výbor je odsunut na druhou
kolej, k vyřizování nevinných petic
a vládních předloh. O své činnosti
nepodává letecký subkomitét zpráv
brannému výboru. Kusá zpráva proklouzla,
asi nějakou neprozřetelností, do "Lidových
Novin" ze dne 23. března 1929. Tam jsme se konečně
dověděli, alespoň přibližně,
jakou činnost vyvíjí letecký subkomitét
branného výboru. "Lidové Noviny"
23. března t. r. píší: "Poslanci
se zajímají o armádní problémy.
Poradní sbor pro věci obrany státu."
Prosím, branný výbor zvolil letecký
subkomitét, ale "Lidové Noviny" dávají
tomu útvaru správný titul: "Poradní
sbor pro věci obrany státu." Ještě
správnější titul by byl: "Poradní
sbor k militarisaci a k přípravám války."
"Lidové Noviny" píší: "Vyslovili
jsme zde opětovně politování nad tím,
že branné výbory našich sněmoven
neprojevují soustavného zájmu o zásadní
otázky armádní a že se omezují
na velmi povrchní projednání zákonných
osnov, podaných vojenskou správou. Nyní se
zdá, že letecký subkomitét branného
výboru poslanecké sněmovny chce napraviti
pověst našich zákonodárných sborů
po této stránce. Rozšířil svou
působnost vedle letectví také na technické
otázky vojenské a dává si čas
od času podávati od referentů ministerstva
národní obrany podrobné zprávy o jednotlivých
věcech."
Prosím, letecký výbor si sám rozšířil
svou kompetenci, které mu branný výbor ani
nedal. To se přiznává v tomto hradním
listě otevřeně.
Píší dále: "Nedávno podal
v něm generál Fajfr přehledný výklad
o situaci vojenského letectví, včera byl
do subkomitétu pozván generál Moravec, který
teď definitivně převzal generální
sekretariát meziministerského poradního sboru
pro věci obrany státu. Vyložil subkomitétu
úkoly a dosavadní činnost meziministerského
poradního sboru a podal zejména..." o tom poradním
sboru také ovšem nic nevíme... "zprávu
o dnešním stavu osnovy zákona o obraně
státu, jehož smysl a obsah "Lidové Noviny"
již před časem naznačily. Osnova se
stále projednává mezi jednotlivými
ministerstvy. Do rozpravy zasáhl také mluvčí
německých agrárníků posl. Zierhut,
jenž upozornil na význam soběstačnosti
v zemědělské výrobě pro obranu
státu." (Předsednictví převzal
místopředseda Zierhut.)
Vidíte, jak se z těch německých agrárníků
stali českoslovenští militaristé! Dále
píší "Lidové Noviny": "V
příští schůzi hodlá se
subkomitét zabývati otázkou války
plynové. Jeho členové hodlají se také
seznámiti s organisací leteckého ústavu
studijního a s činností našeho protiletadlového
dělostřelectva. Nebylo by na škodu, kdyby subkomitét
nebo snad branný výbor sám rozšířil
svůj zájem i mimo rámec technických
příprav obrany státu a věnoval také
pozornost organisačním a mravním otázkám
obrany státu, jichž je počet nemalý.
Za jednu z nejzávažnějších považujeme
otázku získávání délesloužících
poddůstojníků, kterou jsme pozornosti branných
výborů již několikráte doporučili."
Podotýkám, že tato pozornost k délesloužícím
poddůstojníkům není nijak ideální.
Také přede mnou horoval kol. Špatný
pro požadavky těchto délesloužících
poddůstojníků. Opakuji, že všechny
tyto řeči nemají pražádných
ideálních cílů, kterými by
se jevil zájem o existenční postavení
délesloužících poddůstojníků.
Jak jsem uvedl a jak také jsme viděli u organisace
ve Francii a konečně v Německu na Reichswehru,
kádr délesloužících poddůstojníků
není ničím jiným než námezdní
součástkou armády, jádrem armády,
kolem něhož má se seskupiti v případě
mobilisace veškerý mobilisovaný a militarisovaný
lid státu. Z tohoto důvodu všichni řečníci,
kteří tak enthusiasticky mluví o obraně
státu, zmiňují se také o délesloužících
poddůstojnících, poněvadž jde
o to, aby z kádru délesloužících
poddůstojníků vytvořena byla placená
armáda, která by tvořila jádro militarisovaného
lidu.
Významnou a jasnou byla dále vstupní řeč
min. předsedy Udržala, jež zdůrazňovala
v podstatě imperialistické snahy Československa.
Také v československé armádě
nastaly ve vnitřní struktuře a výzbroji
ohromné změny. Základní bojovnou jednotkou
jsou mechanické zbraně: lehké i těžké
kulomety, vrhači min a granátů, dělostřelectvo.
Armáda se motorisuje. Nedávno psal vojenský
odborník článek do "Venkova" o
motorisaci zemědělství a jejím významu
pro armádu. Průmysl kovodělný i lučební
dostává se čím dál tím
více do služeb válečných příprav.
Vedoucí úlohu mají Škodovy závody,
jež ovládají zbrojařskou výrobu,
zejména těžkého rázu, rozšiřují
ji a organisují. Škodovy závody přibírají
tisíce dělníků a výroba válečných
potřeb v nich převládá od měsíce
k měsíci. Bez přehánění
lze říci, že Československo je nejmilitarističtějším
státem střední Evropy a získalo vedoucí
úlohu v t. zv. Malé Dohodě. Malá Dohoda
byla před 2 až 3 roky útvarem skomírajícím,
teprve v poslední době je znovu vzkříšena
a upevněna. A co k tomu přispělo? Nic jiného
než válečné nebezpečí.
Československo je vzorem militarisace pro Malou Dohodu
a její zbrojnicí. Malá Dohoda tvoří
spolu s Polskem útočnou frontu proti Sovětskému
svazu. Ukázali jsme na polsko-rumunskou tajnou útočnou
smlouvu, namířenou proti Sovětskému
svazu. Rumunský zahraniční ministr Mironescu
jasně se vyjádřil na konferenci bělehradské,
že spoléhá na československý
průmysl. Leč nejen snad jako dodavatel, nýbrž
i jako aktivní vojenský činitel jest Československý
stát vřazen do útočné protisovětské
fronty. Velmi význačnou známkou, že
Československo připravuje se horečně
k válce, známkou vzrůstajícího
a stupňujícího se válečného
nebezpečí a aktivní účasti
Československa v blízké válce je způsob,
jakým censura nakládá s každou zmínkou
o válce nebo míru. Každičký řádek
v našich časopisech, dokonce se to stává
i u časopisů invalidů a j., dotýkající
se nebezpečí válečného, československá
censura umlčuje. Na př. řádek, který
jsem napsal v článku do našeho časopisu
"Rozsévačka", že se strojí
nová světová válka za aktivní
spolupráce sociálních demokratů, i
tento nevinný řádek všeobecného
rázu a významu censura zabavila. Co to znamená?
To znamená, že nebezpečí válečné
není strašákem, jímž komunisté
chtějí strašiti lidi a snad získávati
sympatie. Rakousko na př. přikročilo k této
censurní praxi teprve při vyhlášení
mobilisace, kdežto Československo přikročuje
k této praksi již teď, při přípravách
válečných a při stupňovaném
zbrojení. Konfiskuje-li censura každou zmínku
o válečném nebezpečí a přípravách
k válce, aniž by se tato zmínka musila týkati
Československa, znamená to již důkaz,
že válečné nebezpečí je
na blízku a že každou chvíli může
propuknouti válečný požár a že
všechny ty strasti a svízele musí pracující
lid prožíti ještě ve strašnější
míře než prožil ve válce poslední.
(Potlesk poslanců strany komunistické.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo dále má pan posl. inž. Kallina.
Posl. inž. Kallina (německy): Velectění
pánové! Rozpravou projednávaná zpráva
pana ministra národní obrany jest mně popudem,
abych politoval velký počet obětí,
které padly za obět semtínské katastrofě,
při čemž nemohu se tajiti výrazem svého
údivu nad tím, že pan ministerský předseda
mluvil ve své zprávě jen o sedmi mrtvých.
Z oněch několika málo vět, které
v dalším věnoval nové vyzvědačské
aféře, lze sice předpokládati, že
nebyly ukradeny dokumenty, t. j. že se nyní nacházejí
v cizině, což však nijak nevylučuje, že
jsou velmi důležité dokumenty české
národní obrany nyní známy za hranicemi
v plném znění a rozsahu. Ostatně neberu
celou příhodu tragicky, poněvadž to
nebyl ani první, ani poslední vyzvědač,
a ostatně ještě jednou tak veliký veřejný
i tajný vojenský aparát selže a selhati
musí při hájení do délky se
táhnoucí státní hranice, a to při
nejmenším na tak dlouho, pokud nemají miliony
obyvatelů tohoto státu pražádného
zájmu na trvání tohoto státu pro zadržování
jim příslušejících přirozených
práv sebeurčení a z toho resultujících
útlaků.
Když již jsem u kapitoly vojenství, chci použíti
příležitosti, abych poukázal na to,
jak malou cenu přikládají vojenské
vedoucí osoby lidským životům. Rád
bych poukázal zvláště na sebevraždu
vojína Viléma Sachse z Trutnova, který sloužil
u dělostřeleckého pluku č. 126 v Šamorýně.
Jaké poměry jsou v této posádce, která
je v zasvěcených kruzích označována
jako "Alžír v Evropě", vychází
najevo ze skutečnosti, že se v poslední době
udály mezi vojáky tohoto pluku čtyři
sebe vraždy. Jakého zacházení se strany
důstojníků doznávají vojíni,
vychází mezi jiným najevo z této skutečnosti:
Za velikých zimních mrazů bylo, jak známo,
ministerstvem národní obrany nařízeno
vydávati vojsku chránítka na uši. V
Šamorýně nebyl tento rozkaz nejen uposlechnut,
nýbrž byli naopak proto vojíni trestáni,
kteří si z vlastní kapsy chránítka
na uši opatřili. Nebo jiný případ
ze Šamorýna: Důstojník žádá
v kantině cigaretu, kterou mu podává vojín.
Tuto cigaretu shledává příliš
tvrdou. Vojín mu dá v služební horlivosti
jinou, i tato jest mu příliš tvrdou a dalším
následkem je rázný políček
vojínu do obličeje.
Abych se vrátil k řečenému Vilému
Sachsovi, rád bych zjistil, že mu byla svěřena
při pochodovém cvičení doprava vozu
s limonádami a potravinami. Když se Sachs chtěl
přesvědčiti, zda na voze jest všecko
v pořádku a proto vylezl na vůz, byl pro
tento přestupek poslán k hlášení
a potrestán 7 dny vězení a pak poslán
z kantiny k baterii. Ještě týž den měl
noční službu a při tom skončil
dobrovolně svůj mladý život. Když
se rodiče tázali kapitána Jandovského,
proč byl syn tak krutě potrestán, mohl tento
z rozpačitosti dáti stěží odpověď.
Myslím, že by bylo svrchovaně na čase,
aby se ministerstvo národní obrany konečně
jednou ujalo tohoto šamorýnského pekla a důkladně
je vykouřilo.
Rád bych při této příležitosti
promluvil také o druhém případě,
který po léta zaměstnává jednak
veřejnost, jednak ministerstvo národní obrany.
Jedná se o náhlou smrt záložníka
Josefa Hoffmanna, správce městské elektrárny
v Přísečníci, který náhle
zemřel několik dní po svém nastoupení
ke cvičení, a jak svědci prokazují,
hlavně proto, poněvadž ve svém onemocnění
nedoznal oné péče, jíž by bylo
k zachování života zapotřebí.
Před lety jsem tyto příhody vylíčil
zřetelně v jedné interpelaci a poukázal
zvláště na to, že svědci, mezi
nimi lékárník, se vyjádřili,
že zánětem plic onemocnělý Josef
Hoffmann si s českým obsluhujícím
personálem nerozuměl a v tomto stavu byl vykoupán
ve studené lázni, což prý zavinilo,
že zemřel. Avšak ministr národní
obrany pravil ve své odpovědi, jak stereotypní
odpověď vždy opětovně zní,
že vyšetřování prokázalo,
že vojenské orgány nemají na smrti viny.
Jsem si toho vědom, že sebe důkladnějším
vyšetřováním a případnými
tresty nelze vojínu již vrátiti život,
avšak jest to hluboce zarmucující úkaz,
že pozůstalým, v tomto případě
vdově tohoto vojína, se do dnešního
dne nevyplácí podpora, a že přes opětovný
nátlak stojí ministr národní obrany
na stanovisku, že stran nároku na důchod jest
směrodatný zákon z 31. ledna 1922, č.
41 Sb. z. a n., podle něhož jest příslušné
pro tyto nároky na důchod ministerstvo sociální
péče. Co se přechází, jest,
že vdova ve svém neštěstí neohlásila
tento nárok na důchodu v pravý čas,
t. j. ve stanovené lhůtě. Myslím,
že jest to důkazem nedostatku citu pro odpovědnost,
že se ministerstvo národní obrany nevidělo
již tehdy, kdy se událo strašlivé neštěstí,
nuceno zpraviti vdovu, že má svůj nárok
na důchod uplatňovati u ministerstva sociální
péče, a že se ministerstvo, jež, jak známo,
každoročně obětuje miliony a miliony
Molochu militarismu, necítí povinným, aby
alespoň cestou milosti vdově povolilo důchod.
Jeden z nejkřiklavějších případů
odehrál se však v minulém roce u dělostřeleckého
pluku č. 9, baterie 4, v Žilině. Uplatňoval
jsem již tuto věc interpelací, vidím
se však dnes nucena, abych tuto věc znovu rozvinul
na základě odpovědi ministerstva mne došlé.
Myslím, že je to jeden z nejkřiklavějších
případů, který se vůbec udál
v československé armádě. Na základě
přesných svědeckých výpovědí
a zvláště po dojití opisu z knihy nemocných
byl jsem s to v interpelaci uvésti, že svobodník
František Wilhelm, když o velikonocích 1928 dlel
na dovolené ve svém rodišti Chýši
u Žlutic, byl stižen ohromnými bolestmi a ihned
vyhledal lékaře. Vyšetřování
u lékaře prokázalo, že těžce
onemocněl otokem žláz a že pravděpodobně
jde o otok tuberkulosní povahy. Lékař v Chýši
chtěl jej vzíti v ošetření, avšak
povinnosti dbalý německý vojín prohlásil,
že musí v několika dnech narukovati, načež
mu lékař dal radu, aby se po příjezdu
do služebního místa ihned hlásil nemocným,
poněvadž má nutně zapotřebí
vážného nemocničního ošetření.
Jest příznačné, že přes
hlášení vojína nemocným byl tento
plukovním lékařem prohlášen za
úplně zdravého, a to jak 29. února
1928, tak - jak z knihy nemocných jest zřejmo -
1. března, 19. dubna a 22. dubna. V knize nemocných
22. dubna jest napsáno, že vojín byl shledán
úplně zdravým a služby schopným
- a o dva dny později, 23. dubna, byl již mrtvolou.
Co má nyní po zdlouhavém vyšetřování
pan ministr národní obrany za povinnost říci
ve své odpovědi na interpelaci? "Šetřením
lékařských odborníků, pitevním
nálezem bylo zjištěno, že se vyvinul u
svobodníka dělostřeleckého pluku č.
9 Františka Wilhelma chronický proces nádoru
pobřišnice v dolení břišní
části, hlavně v pánvi, a to pravděpodobně
tuberkulosního původu, a že smrt svobodníka
Wilhelma nelze připsati na vrub ani nedbalosti, ani jednání
nebo opominutí některého orgánu, při
čemž tento orgán by byl mohl shledati, že
by se tím dalo zaviniti nebo zvětšiti nebezpečí
pro život nebo zdraví." Přes opětovné
hlášení k prohlídce nemocných,
přes to, že ještě 22. dubna byl plukovním
lékařem Tesařem uznán za úplně
zdravého a k službě schopného, zemřel
o dva dny později a dnes mají tu smělost
v odpovědi na interpelaci prohlásiti, že na
základě posudku znalců nelze mluviti o nějaké
vině vojenských orgánů. Myslím,
že nutno konstatovati, že tato odpověď jest
krvavým výsměchem každému citu
lidskosti.
Příznačná jsou závěrečná
slova této odpovědi na interpelaci, a jsou důkazem
pro to, že také v tomto státě umějí
dáti lidské životy ad acta. Závěrečná
slova znějí: "Znalecký posudek byl poté
na můj návrh" - návrh Udržalův
- "zaslán vojenskému prokurátoru
v Bratislavě, který, když ostatním vyšetřováním
nevyšlo najevo nic podezřelého, uložil
trestní oznámení podle § 138 voj. tr.
zák. ad acta." Tím byla věc pro ministerstvo
vyřízena.
Vážení přítomní! Zdůraznil
jsem z řady mnoha set týrání vojáků
jen těchto několik málo případů,
abych provedl vylíčením těchto zvláště
křiklavých případů důkaz,
jak se v tomto státě zahrává se strany
militarismu a odpovědných orgánů s
mladým lidským životem.
Poněvadž mám již slovo, pokládám
s ohledem na všeobecnou politickou situaci a s ohledem na
události, které se poslední dobou odehrály,
za účelné a potřebné, abych
zároveň spolupromluvil o kapitole, která
je v úzké souvislosti s otázkami vojenské
správy, s národní obranou, a to s otázkami
politiky zahraniční. Napřed bych ještě
rád uvedl skutečnost, že se v tomto státě
spoří sice na jedné straně vždy
tam a to na nepravém místě, na peněžních
vydáních, kde by se jich nutně musilo použíti
v zájmu sociálním, a s druhé strany,
jak jsme se z časopisů dozvěděli,
již se činí přípravy zvýšiti
vojenský rozpočet pravděpodobně na
přání zástupce ministerstva zahraničí
znovu o 80 milionů. Pan ministr zahraničních
věcí vyhýbá se, jak známo,
podati zde ve sněmovně zprávu o své
činnosti. Ba, víme, že již po více
let nechopil se v této sněmovně vůbec
slova a že se spokojuje své zprávy samy sebou
řídké podávati za zavřenými
dveřmi zahraničního výboru. V tom
mohu viděti pouze útěk před veřejností
a mně jest nesrozumitelné, že si většina
v této sněmovně nechá vůbec
líbiti takový ponižující postup.
Neboť parlamentu se tím předem béře
zákonně mu příslušící
právo veřejné kritiky a k podávání
návrhů. Plachost pana ministra podati zprávu
ve sněmovně zdá se mně býti
také důvodem, proč se dala včera v
zahraničním výboru většina pohnouti,
aby přeložila zahájení rozpravy na dobu
pozdější.
Nejméně srozumitelným jest při tom
postup německých vládních stran, jimž
přece není neznámo, že právě
v posledních měsících a týdnech
se na mezinárodní půdě, před
mezinárodním forem, projednává důležitá
otázka, a to otázka ochrany menšin a smluv
na ochranu menšin, jež jsou přece rozhodujícího
významu pro sudetské Němectvo, jež v
jeho celku zastupují, jak vždy udávají.
Člověk má skorem dojem, jakoby se německé
vládní strany stavěly na stanovisko, že
zahraniční politika jest soukromým sportem
pana ministra zahraničních věcí. Ostatně
to vyplývá i se stanoviska, na něž se
před měsíci postavil v zahraničním
výboru místopředseda kol. Zierhut,
když prováděl temperamentní člen
německých vládních stran nejostřejší
kritiku zahraniční politiky Benešovy.
Hlásil se tehdy ihned na základě zděšených
obličejů českých koaličních
kolegů o slovo a podotkl omluvně, že přece
musí býti právem každého člena
koaličních stran prováděti kritiku
a utěšil koaliční kolegy poukazem, že
přec konec konců nedělá zahraniční
politiku temperamentní kolega, nýbrž ministr
zahraničních věcí Beneš.
(Výkřiky na levici.)
Vážení přítomní! Německé
vládní strany béřou již více
než 21/2 roku podíl na moci
ve státě, a jestliže pozorujeme tento jejich
podíl na moci, případně jeho působení
na př. na poli politiky zahraniční, pak můžeme
jen konstatovati, že se spokojují s tím, aby
jejich účast nezavdala u žádné
české strany a nejméně u kolegy dr
Kramáře pohoršení nebo dokonce
důvod k nelibosti. Následek tohoto nepochopitelného
stanoviska jest, že Němcům nepřátelský
směr nedoznal od 12. října 1926 nijaké
změny ani na poli vnitropolitickém, ani na poli
politiky zahraniční, takže ještě
stále stojí na tak zvaném mírném
bodu mrazu přátelsko sousedské vztahy k Německé
říši, která sice stojí v zahraničním
obchodu na prvním místě jak co do číslic
vývozu, tak číslic dovozu, že však
jako dříve jest v zahraniční politice
směrodatným směr francouzský, který
malý Československý stát nutí
nikoli na prospěch jeho hospodářského
vývoje, aby obětoval skorem čtvrtinu svých
ročních státních příjmů
militarismu, kterého, jak dr Beneš teprve před
nedávnem prohlásil, jest prý zapotřebí,
aby mohl úspěšně pokračovati
v pacifistické linii své zahraniční
politiky. Toto jest známá logika, že pro zkušeného
politika a diplomata není těžkým nalézti
ke každé sekeře vhodnou násadu. V tomto
případě jest násadou neustále
hlasitě prohlašovaná láska k míru,
nezměnitelnost mírových diktátů
- pokud slouží českým mocenským
zájmům - a podobného více. V témž
okamžiku však, když na př. se nadhodí
na základě ustanovení paktu o Společnosti
národů otázka odzbrojení tak zvaných
vítězných mocností, hned je po ruce
tisícero výmluv, aby se zamítlo vyplnění
těchto smluvně převzatých závazků,
po př. aby se co možná protáhlo, nebo
její splnění se činí závislým
na nesplnitelných předpokladech, zkrátka
zřídil se zde režim brutálních
mocenských method, který se odvolává
k vůli strašáku na ustanovení diktátu,
která byla německému lidu vnucena za nedbání
daných slibů a za využití bídy
německého lidu v roce 1918 a porušením
sebeurčovacího práva národů.
Považuji za nutné podrobiti kapitolu "odzbrojení"
trochu důkladnějšímu rozhovoru, a sice
již proto, že ministr zahraničních věcí
dr Beneš se stále opět na to odvolává,
že pohlíží na to jako na svoji nejvznešenější,
nejsvětější úlohu setrvati na
nejpřesnějším plnění ustanovení
mírových diktátů. Jest jen příliš
známo, že na základě ustanovení
smlouvy o Společnosti národů, na základě
znění úvodní noty k mírovým
diktátům se vítězné mocnosti
zavázaly, započíti ihned s odzbrojením
i vítězných mocností, jakmile provedou
odzbrojení Německo a ostatní s ním
dříve spojené státy. O tom dnes není
pochybnosti, že tyto čtyři státy bezvýhradně
odzbrojily. Nyní došlo na tak zvané státy
vítězné, aby splnily své smluvní
závazky. Pan ministr dr Beneš si zapisuje jako
úspěch, jak známo, každé opatření,
každou konferenci nebo každé usnesení
komise na poli mezinárodních ujednání
ve směru zabránění provedení
smluvních závazků převzatých
t. zv. vítěznými mocnostmi. Tak dlužno
oceniti i jeho včerejší poznámku, která
asi zněla, že jest úplně spokojen s
výsledky dosavadních porad konference o předběžném
odzbrojení. Ve skutečnosti jest, jak známo,
výsledek všech těchto předběžných
porad více než žalostný. Až dosud
nebylo možno se dohodnouti na základě protestu
Francie a jejích vasalských států
ani o zásadách, podle nichž by se mělo
odzbrojení vůbec provésti. Mezitím
byla uzavřena řada smluv, na př. smlouva
locarnská, v níž se Francie, jak známo,
znovu zavázala, přistoupiti k odzbrojení
se vším urychlením a se vší vážností,
byla zakázána plynová válka, avšak
s rozhodností bránili se proti tomu, že mají
z příštího válčení
zmizeti pumová letadla. A proč? Poněvadž
Německo takovými pumovými letadly nedisponuje
a poněvadž Francie v zájmu všeobecného
světového míru - pravím-li Francie,
myslím současně i na státy vasalské
- poněvadž Francie a vasalské státy
míní, že nemohou postrádati pumových
letadel, oněch nehorázných vražedných
nástrojů, které, jak známo, mohou
sloužiti jen k tomu, aby zahrnuly mírumilovné
obyvatelstvo zápolí smrtí a ničením.
To jest pravá mírumilovnost těchto ředitelů
států, kteří se před málo
měsíci nestyděli podepsati Kelloggův
protiválečný pakt. Na jedné straně
prohlašují, že podepsáním Kelloggova
protiválečného paktu byl učiněn
znamenitý krok kupředu, na druhé straně
odmítají vyvoditi z toho příslušné
důsledky, které přec jediné mohou
pozůstávati v tom, co možná ušetřiti
lidstvo válek, tedy provésti odzbrojení se
vším urychlením. Aby se k tomuto odzbrojení
nemusilo přikročiti, vytýčili, jak
známo, francouzští diplomati - nevím,
zdali by se snad spolu neucházel některý
český diplomat při rozdílení
cen za duševní původ této myšlenky
- zásadu: nejprve zabezpečení, pak odzbrojení.
Jsem zcela přesvědčen, že touto thesí
má býti odzbrojení vůbec zabráněno.
Neboť porady bezpečnostního výboru ukázaly,
kdo je otcem této these. Bezpečnostní výbor
zasedal, jak známo, za předsednictví českého
ministra zahraničních věcí dr Beneše,
a notně - to nutno uznati - se namáhal klásti
takové bezpečnostní podmínky, jež
nutno označiti jako nesplnitelné. Co chtějí
francouzští a malodohodoví diplomati s požadavkem
"bezpečnosti"? Nic jiného, než záruku
udržení nynějšího statu quo na
věčné časy, tedy udržení
stavu bezprávného, který vládne ve
střední Evropě od r. 1918/19. Myslím,
že postačí toto konstatování
samo na důkaz, co se vlastně zamýšlí
s touto bezpečnostní konferencí. Ještě
nebylo nikdy ve světových dějinách
smluv, které by měly věčnou cenu.
Všecky smlouvy byly, došlo-li ke změně
poměrů a ke změně poměrů
mocenských, podrobeny revisi, a tudíž jest
při nejmenším označiti jako klamání
národů, jestliže pan dr Beneš vždy
znovu vystupuje jako hlasatel oněch, kdož prohlašují,
že na hanebných mírových smlouvách
pařížských se nesmí změniti
ani čárky. Proti heslu "bezpečností
k odzbrojení" musíme postaviti heslo jiné,
heslo zbudované na rozumných základech, a
to, že bezpečnosti lze dosáhnouti jenom odzbrojením,
t. j. že odzbrojení musí bezpodmínečně
předcházeti, aby přivodilo poměry,
sloužící bezpečnosti pravého
míru. (Posl. dr Koberg [německy]: Objednávají
si vyzvědačské aféry a dokazují
tím, že odzbrojiti nelze!) Myslím, že
všichni své odpovědnosti vědomí
lidé jsou se mnou stejného smýšlení,
že největší válečné
nebezpečí spočívá v Evropě
v tom, že na jedné straně stojí státy
úplně odzbrojené vedle států
až po zuby ozbrojených, vybavených nejmodernějšími
válečnými prostředky, poměr,
který samozřejmě musí dříve
či později vésti ke katastrofě. Abychom
si učinili obraz, jak to je s nadměrným zbrojením
jednotlivých států, poukázal bych
rád mezi jiným na to, že na př. na německých
hranicích, a to na 10 km úseky, připadá
na německé straně 243 mužů říšské
obrany, dva lehké kulomety, žádné letadlo,
žádná útočná vozba, žádné
těžké dělo, 0·7 děla lehkého
a 0·2 těžkého kulometu. Proti těmto
243 mužům německé říšské
obrany stojí na př. na týž úsek
hranice francouzské, reservy v to čítajíc:
69.122 mužů, 318 těžkých, 258 lehkých
kulometů, 41 útočný vůz a 51
dělo. Myslím, že toto zjištění
postačí samo, aby prokázalo, kde a odkud
jest mír nejvíce ohrožen.
Otázce odzbrojovací jsem ve svých vývodech
ponechal proto více místa, poněvadž
po mém názoru jest naší povinností,
vždy stále znovu na to poukazovati, že jest to
klamáním národů, tvrdí-li se,
že jest prý zapotřebí zbrojiti v zájmu
zachování míru. Pro mé vývody
bylo však rozhodujícím, že jsem tím
chtěl provésti důkaz, že pan Beneš
se odvolává na bezpodmínečné
plnění uzavřených smluv jedině
tehdy, vidí-li z toho prospěch pro svůj stát,
z přinucení, kdežto v praxi odmítá
plniti veškeré závazky, pokud by mohly omeziti
další vybudování jeho mocenských
prostředků.