K třetí věci směřují
zejména ustanovení osnovy o zřizování
nových škol podle §§ 12 až 14 a 17.
Celková tendence osnovy směřuje k tomu, aby
pomocné školy byly vybudovány jako speciální
větev našich škol obecných. Zachovává
proto osnova základní zásady, podle nichž
jest organisována obecná škola, a odchyluje
se od nich vůbec jen tam, kde toho zvláštní
potřeba těchto speciálních škol
nezbytně vyžaduje. Je zde především
ustanovení, že pomocné školy mají
býti, pokud je to jen možno, zřizovány
jako úplně samostatné školy pod samostatnou
správou a v samostatných budovách a že
budovy mají býti opatřeny všemi pomůckami,
aby bylo dosaženo co možná největšího
úspěchu ve výučbě a výchov
těchto dětí. Mají míti hřiště,
zahradu, tělocvičnu, dílnu pro práce
rukodělné atd. Je to přirozený požadavek,
poněvadž děti slaboduché potřebují
jistě daleko větší péče
než děti normálně nadané.
Důležité jest ustanovení tohoto zákona,
týkající se výběru učitelstva
pro školy pomocné. Tu vládní návrh
vychází z toho stanoviska, že ne každý
učitel je vhodným a schopným učitelem
pro vyučování dětí slabě
nadaných, nýbrž že nutno zde dbáti
zvláštního výběru, aby pouze
nejlepší učitelé byli na tyto pomocné
školy a třídy dosazováni, aby bylo plně
dosaženo účelu těchto škol a tříd,
které jsou zřizovány podle tohoto zákona,
jenž se má právě projednávati.
Z toho důvodu nebudou podle tohoto návrhu obsazována
místa na školách pomocných podle čl.
4 zákona obsazovacího, nýbrž bude zde
obsazováno výběrem tak, jako je tomu na školách
státních na Hlučínsku, Těšínsku
a na Slovensku.
Je to do jisté míry průlom do zásady,
které si učitelstvo nejvíce cení,
průlom do zásady při obsazování
podle stáří. Ale ten průlom není
nový, je to vlastně opakování průlomu
již dříve učiněného, a
důvod k tomu je jistě důležitý
a významný. Tento průlom nemůže
býti vykládán jinak, než jako snaha
školské správy, aby na školy a třídy
pomocné dostali se skutečně pouze nejlepší
učitelé a učitelky.
Rovněž je opominut paritní zákon, kterým
je zaručována parita v ustanovování
definitivními na školách veřejných,
na školách obecných učitelům
a učitelkám, a to zase z týchž důvodů,
poněvadž zpravidla bude více učitelů
schopnějších, neboť je vůbec více
učitelů tímto oborem práce pedagogické
se obírajících než učitelek,
ač tím ovšem není řečeno,
že by se učitelkám nemělo dostati právě
tolika míst na školách pomocných jako
učitelům. Je zde dána pouze možnost
školským úřadům, aby podle svého
nejlepšího vědomí a přesvědčení
výběr učitelů a učitelek pro
školy pomocné zařídily.
Kulturní výbor posl. sněmovny byl si při
projednávání tohoto návrhu zákona
plně vědom toho, že zákon nevyhovuje
plně všem požadavkům, které na
školy pomocné kladeny mají býti a jsou
kladeny, že má četné své vady
a nedostatky, ale uvážil také, že jde
hlavně o rychlé opatření, aby podchyceny
byly a na zákonitý podklad postaveny všechny
dosavad zřízené a vydržované
školy pomocné, a aby zde byla možnost, aby aspoň
větší školní obce, kde je dostatečný
počet žáků pro třídu pomocnou,
mohly podle zákona zřizovati školy pomocné
a nebyly zatíženy jako dosud těžkým
osobním nákladem.
Kulturní výbor tedy uvážil všecky
dobré a stinné stránky, uvážil,
že je lépe něco nežli nic, a právě
z tohoto důvodu usnesl se doporučiti slavné
sněmovně, aby tento návrh zákona přijala
ve shodném znění tak, jak byl usnesen a odhlasován
v senátě Národního shromáždění.
(Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dávám
slovo druhému zpravodaji, p. posl. Dubickému.
Zpravodaj posl. Dubický: Slavná sněmovno!
Osnova zákona o pomocných školách má
vedle svého obecného významu kulturně-politického
rovněž veliký speciální význam
sociálně-politický. Jde o to, aby dětem
školou povinným, o nichž bylo úředně
zjištěno, že jsou sice duševně zaostalé,
ale jinak vzdělání schopné, poskytnuta
byla úměrná výchova nutná pro
praktický život. Jen tak bude možno zameziti,
aby děti slaboduché, méně nadané,
debilní, kterých je u nás přibližně
1% všech dětí školou povinných,
tedy celkem asi 17.000, nestaly se břemenem společnosti,
nýbrž aby se uplatnily v organismu hospodářsko-sociálního
života jako soběstační, neodvislí
jedinci.
Až dosud nebyla u nás péče o výchovu
těchto dětí stanovena zákonem, ačkoliv
v jiných státech problém tento byl již
dávno vyřešen. Teprve tímto návrhem
staví se organisace pomocných škol na řádný
zákonný podklad, umožňuje se zřizování
nových ústavů a zabezpečuje se tak
dětem úchylným podmínka pro řádný
život praktický.
Dosavadní zkušenosti ukazují, že odbornou
a účelnou výchovou možno docíliti
krásných výsledků u dětí,
které jsou často lidmi i přírodou
odstrkovány. Uvádím zajímavý
případ z pomocné školy v Ml. Boleslavi,
která trvá již 18 let. Podle přesné
statistiky vychází na jevo, že z dětí,
které tuto školu navštěvovaly, stalo se
20% továrními dělníky, 15% slouží
jich při hospodářství, 10% je při
obuvnictví, 6% při kovářství,
6% při truhlařině, 6% při stavebním
podnikání, 7% je lakýrníků,
3% švadlen a 20% těchto dětí převedeno
bylo zpět do školy obecné, když dohonily,
co zameškaly. Z toho jasně vysvítá,
jak důležitý úkol kulturní, sociální
a lidumilný plní tyto školy pro zájmy
lidu a tím i pro potřeby celého národa.
Výchova a praktický život, učitel a
lékař doplňují se tu navzájem,
aby z dětí duševně úchylných
vychovali řádné občany, nikoliv jedince
morálně neukázněné a protisociální.
Lze proto osnovu s hlediska soc.-politického vítati
jako další krok na cestě, kterou se naše
republika snaží postupně vybudovati soustavnou
sociální péči o občany sociálně
slabé vůbec a v jejím rámci o sociálně
slabou mládež zvlášť.
Kromě toho uplatňuje se však v osnově
ještě zvláštní sociálně-politický
zřetel, pokud jde o učitelstvo pomocných
škol. Až dosud měl nedostatek zákonné
organisace pomocných škol za následek také
to, že zůstávaly vůbec neupraveny právní
poměry jejich učitelstva. Učitelé
ti byli dosud odkázáni jen na dobrou vůli
dobrovolných vydržovatelů pomocných
škol. V této věci zjednává osnova
nápravu alespoň částečnou,
ježto staví právní poměry učitelstva
pomocných škol po prvé na pevný základ
zákona. Pokud jde o služební platy, zaručuje
se učitelům postavení obdobné, jako
mají podle § 13 učitelského zákona
z r. 1926 učitelé na zvláštních
státních odborných školách pro
hluchoněmé nebo pro slepé.
Mám za to, že nutno vzdáti upřímný
dík našemu ministerstvu školství a nár.
osvěty, že s touto důležitou osnovou přišlo
do zákonodárných sborů, čímž
vykonalo skutek vpravdě kulturní a lidumilný.
Soc.-politický výbor posl. sněmovny projednal
vládní osnovu dne 6. března a schválil
ji ve znění přijatém výborem
kulturním. Schválil také příslušné
resoluce a doporučuji proto v zastoupení tohoto
výboru, aby osnově zákona dostalo se ústavního
schválení. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Dávám
slovo třetímu zpravodaji, posl. dr Matouškovi.
Zpravodaj posl. dr Matoušek: Slavná sněmovno!
Rozpočtový výbor jednal ve své schůzi
dne 7. března 1929 o tomto usnesení senátu
po stránce finanční. Finanční
dosah usnesení senátu spočívá
v §§ 16 a 17. Podle těchto ustanovení
uhradí se náklad na pomocné školy stejným
způsobem, jako náklad na veřejné školy
obecné a měšťanské.
Pro nejbližší dobu půjde vlastně
jen o postupné přejímání dosavadních
škol a tříd, vydržovaných dosud
dobrovolně obcemi. Dosud máme takových tříd
126. Osobní náklad na tyto třídy pro
jejich 126 učitelů činí 2,900.000
Kč, s ředitelskými platy okrouhle 3 mil.
Kč. Z těchto 126 tříd je již
90 vydržováno okresními školními
fondy, resp. zeměmi. 13 tříd je vydržováno
státem. Zbývá tedy jen 23 škol pomocných,
jichž převzetí znamenalo by vzrůst nákladu
pro okresní školní pokladny a tím pro
země. Těchto 23 tříd znamenalo by
osobní náklad 500.000 Kč, který by
se rozdělil na jednotlivé země, a ještě
k tomu na několik roků.
Ale ani zde nejde o nový náklad. Pomocné
třídy, o něž zde běží,
již řadu let existují a jsou vydržovány
dosud z dobré vůle obcemi. Půjde tedy vlastně
jen o to, aby se osobní náklad na ně i s
těchto obcí sňal, jako se děje u většiny
pomocných tříd, a přenesl se na širší
svazky územní, školní okresy, resp.
zemí. Než ani zde neukládá se těmto
svazkům povinnost, aby tento náklad převzaly,
nýbrž zůstavuje se jejich volnému uvážení,
mohou-li tak učiniti.
S hlediska rozpočtového není tedy proti usnesení
senátu námitek, a ježto v odborových
výborech usnesení senátu bylo schváleno,
doporučuje rozpočtový výbor posl.
sněmovně, aby schválila toto usnesení
i s resolucemi přijatými senátem a našimi
odborovými výbory. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): K této věci
jsou přihlášeni řečníci.
Zahájím proto rozpravu.
Navrhuji podle usnesení předsednictva, aby řečnická
lhůta byla stanovena 40 minutami. (Námitek nebylo.)
Námitek není. Navržená lhůta
je přijata.
Ke slovu jsou přihlášeni řečníci:
na straně "proti" pp. posl. dr Schollich,
Haken, Moudrý, V. Beneš, Kirpalová;
na straně "pro" pp. posl. dr Lukavský,
Freising, Zeman.
Dávám slovo p. posl. dr Schollichovi.
Posl. dr Schollich (německy): Dámy
a pánové! Staré německé přísloví
praví: "Dobrá věc potřebuje času."
Kdybychom chtěli tohoto přísloví použíti
na projednávaný návrh zákona tisk
1938 o účelu a zřizování pomocných
škol (tříd) musili bychom dojíti k mínění,
že nový zákon musí býti dobře
vypracován, poněvadž než se dostal na
pořad jednání ve sněmovně,
bylo k tomu potřebí plných 7 let. Již
r. 1921 předložil jsem jménem sněmovního
školního výboru v poslanecké sněmovně
návrh, aby byl vydán zákon o pomocných
školách, který byl rozdán jako tisk
2082. Původcem tohoto návrhu byl svaz "Deutsche
Hilfsschule" v Československu se sídlem v Liberci
a jeho směrnice byly usneseny na ustavující
schůzi tohoto svazu r. 1920 v Mostu. Když tento svaz
zakročil společně s českým
spolkem pomocných škol a s českým spolkem
pro péči o slabomyslné, tehdejší
ministr školství a nár. osvěty dr Šusta
slíbil, že pomocné školství
bude v nejkratší době upraveno v duchu předloženého
pamětního spisu. Správné jest, že
tenkráte byl vypracován vládní návrh,
který se zakládal na nejdůležitějších
požadavcích těchto svazů a musíme
říci, že byl dobrý a dalo se ho použíti.
Chybou jen bylo, že v poslanecké sněmovně
nebyl projednán. Ministr dr Šusta odstoupil
a postupem let a změnou vlád přišli
jiní páni ministři. Každý nový
ministr ujišťoval vždy při intervencích,
že co nejdříve podá návrh zákona
o pomocných školách, aniž se ovšem
sám této chvíle v úřadě
dožil. Také za prvým návrhem zákona
přišlo jich ještě několik, které
však nebyly bohužel lepší, nýbrž
čím dále horší. Při tom
byl by měl lehkou práci, mohl předložiti
výborný a moderní návrh, kdyby byl
prostě přijal za svůj návrh zákona
tisk 2082, vypracovaný svazem "Verband deutscher Hilfsschulen".
To, co máme dnes před sebou, není přes
dlouhé očekávání snad zvláště
dobře promyšlená věc, nýbrž
celkem málo upotřebitelná slátanina
nejrůznějších názorů a
mínění, kterou bychom musili vlastně
od počátku odmítnouti celou pro mnoho jejích
chyb a nedostatků, kdybychom se nemusili obávati,
že tím zaviníme opět další
průtahy mnoha let. Špatná věc jest snad
v tomto případě přece lepší
než vůbec nic, poněvadž se přece
jen skýtá možnost aspoň na tomto podkladě
budovati dále a neúnavně věc zlepšovati.
Tak tento vládní návrh již nyní,
kdy se stává zákonem, volá po novelování,
které, doufejme, nedá na sebe dlouho čekati.
Smutné a politování hodné jest, že
Československo nevydává hned něco
vynikajícího, co by jiným státům
mohlo býti vzorem, nýbrž opět jen, jako
u jiných zákonů, posílá do
světa namnoze směšnou zkomoleninu, která
jest málo hodná napodobení.
Ale takový předmět, zřízení
pomocných škol pro méně nadané
děti, byl by pro svůj význam vyžadoval,
aby ministerstvo školství zabývalo se jím
co nejpozorněji a nejvelkoryseji. O potřebnosti
a nutnosti takových škol a školních tříd
netřeba zde dnes zajisté mnoho mluviti díky
propagační práci, kterou vykonal v posledních
letech "Verband deutscher Hilfsschulen" se svým
neúnavným předsedou Marschasem. V referátu
pana učitele pomocných škol Hudla z Ústí
n. L., předneseném na 8. sjezdu svazu dne 2. a 3.
července 1928 v Brně, bylo vynikajícím
způsobem snešeno vše, co se této věci
týká.
V Československu máme tisíce méně
nadaných dětí, které nedosáhnou
učebného cíle obecných škol.
Opouštějí školu, často 14leté,
z nejnižších tříd obecné
školy, aniž si osvojily znalostí a zručností,
jichž od nich žádá neúprosný
boj o život. Poněvadž na obecných školách
nemohly býti nikdy vedeny k soustavné práci,
jsou většinou nezpůsobilé k práci
a ani chuti k práci nemají a připadají
tedy později za obtíž rodině, obci a
státu. Vydržování méně
nadaných občanů ve věznicích,
polepšovnách, donucovacích pracovnách
a káznicích vyžaduje ročně mnoho
milionů. Prozíravá sociální
péče žádá, aby profylačně
byly zřizovány pro takovéto slabomyslné
děti pomocné školy a vychovávací
ústavy, aby tak sta lidí bylo zachráněno
před klesnutím na zločince a žebráky.
Úspory vzniklé ze zřizování
takovýchto škol a ústavů daleko přesahují
náklady jinak spojené s vydržováním
takovýchto nešťastných lidí, ať
již ve formě podpor nebo nákladů na
ústavy. Poněvadž docházka do obecné
školy znamená pro takovéto slabomyslné
děti, jak pro dítě tak i pro učitele,
ztracený čas, mimo to zatěžují
normální a nadané děti, jest sloučení
takovýchto dětí ve vlastních třídách
a školách a vyučování se zřetelem
k jejich duševnímu a tělesnému vývoji
nebo poruchám neobyčejně úspěšné.
Zkušenosti, kterých se dosud nabylo v Československu,
zvláště však v cizině a zde především
v Německu, odůvodňují tvrzení,
že tato namáhavá práce zaručuje
hospodářskou, mravní a intelektuální
záchranu slabomyslných až na mizivě
nepatrné procento.
Pomocná škola jest tedy, jak o tom svědčí
úspěch, rovněž tak nutná jako
škola řádná. Obě školy liší
se jen svým cílem a způsobem vyučování.
Vyučování na pomocných školách
musí individualisovati a každé dítě
musí býti vyučováno podle svých
nedostatků a zvláštností. Vyučování,
které má dosíci svého účelu
a býti úspěšné, jest tedy možno
jen tehdy, zůstane-li nejvyšší počet
žáků co nejmenší. Ministerstvo
školství stanovivši nejvyšší
počet žáků v jedné třídě
číslem 25, právě dokázalo,
že podstatu pomocné školy vůbec nechápe.
Při projednávání v senátě
se sice podařilo snížiti počet žáků
v jedné třídě na 20, než bylo
by omylem domnívati se, že tím bylo mnoho získáno.
V zájmu zdárného vyučování
žádáme, aby v řádných
obecných školách činil počet
žáků nejvýše 25 až 30, poněvadž
jen tehdy lze vyučovati individuálně. V jednotřídní
obecné škole smí tedy býti nejvýše
10 dětí, v prvé třídě
několikatřídní pomocné školy
nejvýše 15 dětí, nemá-li býti
výsledek vyučování vůbec pochybný.
Staré Rakousko jako v mnohém, tak také zde,
ukázalo mnohem více pochopení a ministerským
výnosem ze dne 7. května 1907 ustanovilo, že
jednomu učiteli nesmí býti přikázáno
více než 15 dětí a jen ve výjimečných
případech 20. Tak také zde vidíme
politování hodný krok nazpět, který
zasluhuje tím více pozornosti, porovnáme-li
s ním ustanovení jiných států
jako na příklad v Rakousku, Německu a ve
Švýcarsku.
Ministerstvo školství a nár. osvěty
ukazuje také jinak, pokud jde o práci učitelů
pomocných škol, pozoruhodnou neznalost nebo podceňování
této činnosti. Kdežto v jiných státech
všichni zvláštní učitelé
jsou na roveň postaveni učitelům občanských
škol, v Československu jest jejich zvláštní
práce honorována přídavkem 1500 Kč
a po desítileté služební době
2100 Kč. O 125 až 175 Kč měsíčně
více jest lákavá mzda za zvláště
vysilující práci na takovýchto školách.
Při tom se vedle normální učitelské
způsobilosti vyžadují zvláštní
odborné zkoušky a znalosti na základě
důkladných studií. Tak jako plat československých
státních úředníků a
učitelů všeobecně jest špatný
a naprosto nepostačitelný, tak také učitelé
pomocných škol jsou utěšováni,
že jim to Pán Bůh zaplatí. Budiž
co nejdříve provedeno zrovnoprávnění
s učiteli na školách pro hluchoněmé,
jak co do platu tak také co do zvláštních
přídavků, poněvadž jest to odůvodněno
a jest to také požadavkem mojí strany.
I jinak vyžaduje ještě leckteré ustanovení
nového zákona kritiky. Zatím co stát
na jedné straně novým zákonem o obecních
financích omezuje obcím příjmy a určuje
výši obecních přirážek,
na druhé straně jim ukládá neustále
nová břemena. Tak také v tomto případě
přesunuje náklady takovýchto pomocných
škol prostě na obce, nestaraje se, jak je mají
uhraditi při dnešním stavu obecních
financí. Z tohoto ustanovení také jasně
vysvítá, že státu v tomto zákonu
nejde o to, aby bylo zřízeno co možno hodně
nových pomocných škol, poněvadž
to bohužel hospodářská situace obcí
nedovolí. A přece je především
povinností státu, aby se postaral o takovéto
slabomyslné děti a ochránil celek před
sociálními, mravními a hospodářskými
nebezpečími, jež způsobují duševně
méněcenní lidé. Místo aby se
jednotně zachytily všechny snahy v tomto oboru tak,
aby přinesly užitek, podporuje se také zřizování
soukromých pomocných škol a tím se maří
soustavná společná práce.
Jest zbytečné podrobně pojednávati
o jednotlivých ustanoveních návrhu zákona
a snad podávati pozměňovací návrhy,
poněvadž není vyhlídky, že by byly
přijaty a nemá to tedy smyslu.
Nemusím zajisté zdůrazňovati, že
resoluce, které přijal k zákonu sociálně-politický
výbor, pramení z jistého přesvědčení,
že zákon jest naprosto nedostatečný
a že se těmito resolucemi měla zvýšiti
úroveň zákona. Pevně doufáme,
že tyto resoluce přijme také poslanecká
sněmovna a že je také vláda provede.
Velmi hluboký význam mají prvé tři
resoluce. V prvé se vláda vyzývá,
aby našla vhodné prostředky a cesty, aby se
bývalým žákům pomocných
škol dostalo přiměřeného dalšího
vzdělání a potřebné výchovy
pro život. Nebude-li tento požadavek splněn,
ani nejkrásnější zákon o pomocných
školách nebude míti náležitého
výsledku. Druhá resoluce jest neobyčejně
důležitá pro vývoj pomocného
školství. Jest samozřejmým požadavkem,
aby pro pomocné školy byli ustanoveni vlastní
odborní inspektoři, vyšlí z praktické
služby na pomocných školách. Jest toho
třeba, aby se pomocné školství vyvíjelo
jednotně. Tomu však neslouží nikterak
jen teoretické vědomosti a znalosti, jež si
mohou osvojiti naši, bez toho velmi přetížení
okresní a zemští školní inspektoři.
A rovněž důležitá jest ještě
třetí resoluce o převzetí pomocných
škol podle §u 20. Zde jde o urychlené a trvalé
ustanovení pomocných učitelů, kteří
již mají 10 nebo více let dovolenou pro službu
na pomocných školách, ale jde také o
to, aby se čelilo rozpadu pomocných škol, které
jsou velmi ohroženy zákonem o obecních financích.
Přicházím ke konci. Tento zákon neznamená
tedy zlepšení dnešního stavu, naopak z
části dokonce zhoršení, při čemž
nelze se sprostiti obavy, že ustanovením vyššího
počtu dětí mohou býti dokonce dnes
existující pomocné třídy zrušeny.
Také jinak lze si zákon na mnoha místech
různě vykládati, neboť jeho znění
jest nepřesné. Naše strana musila by jej tedy
v dnešním jeho znění odmítnouti.
Přes to však budeme pro něj hlasovati, jen
aby vůbec byl vydán zákon o pomocných
školách, ale neustaneme stále poukazovati na
jeho nedostatky a dožadovati se, aby byl co nejdříve
novelován. (Souhlas a potlesk poslanců něm.
strany národní.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je p. posl. Haken. Dávám
mu slovo.
Posl. Haken: V semtínské továrně
na explosivní látky udál se katastrofální
výbuch. Samozřejmě vláda jako obyčejně
necítí tolik povinnosti k veřejnosti, aby
hned při sejití se sněmovny předstoupila
a podala vysvětlení o této události.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Náš poslanecký klub podává v
této záležitosti tuto naléhavou interpelaci
(čte):
"Naléhavá interpelace posl. Hakena,
Haruse a soudr. min. předsedovi a ministru nár.
obrany o katastrofálním výbuchu v továrně
na třaskaviny v Semtíně u Pardubic.
Dne 29. dubna t. r. udál se v jednom oddělení
továrny na třaskaviny v Semtíně výbuch
explosních látek vyráběných
pro vojenské účely. (Výkřiky
posl. Jurana.) Následky výbuchu byly katastrofální.
Objekt A byl rozmeten a v troskách i daleko po lese rozmetány
byly kusy těl dělníků: Jos. Skaláka,
Jos. Kohoutka, Karla Hosmana, Bedřicha Hosmana a Josefa
Jiroše. Kromě toho bylo zraněno 16 dělníků.
Je pohřešován dělník Josef Šoupal,
o němž lze souditi, že je rovněž
mezi obětmi. (Výkřiky posl. Jurana.)
Kromě ztrát na životech a zranění
byly způsobeny v širokém okolí ohromné
škody hmotné.
Tomuto výbuchu předcházel již 26. dubna
výbuch menší, o němž nebylo veřejnosti
podáno zpráv, ač byli při něm
zraněni čtyři dělníci, z nichž
dva zranění podlehli. To je zjev skandální
a trestuhodný. (Výkřiky posl. Majora.)
Výbuch v semtínské továrna "Explosia"
souvisí s horečnými přípravami
na válku, jež jsou uplatňovány ve všech
oborech, zejména ovšem ve zbrojovkách a továrnách
na třaskaviny a otravné plyny. Válečné
přípravy mají tak horečné tempo,
že v továrnách není dbáno ani
potřebné opatrnosti a nutných opatření
k zabránění katastrof, jichž obětí
jsou v prvé řadě zaměstnaní
dělníci a dělnice. Dělníci
jsou nuceni k rychlému pracovnímu tempu, k velkým
výkonům a při tom jsou nedostatečně
placeni. (Výkřiky posl. Jurana.) Také
v případě neštěstí není
dostatečně postaráno o ně a jejich
rodiny.
Za katastrofu činíme odpovědnu nejen správu
závodu, nýbrž zejména vládu a
ministerstvo nár. obrany (Tak jest!), pod jehož
dohledem se v závodech na válečný
materiál pracuje. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Dělnictvo ovšem nemůže se spokojiti s
konejšivými zprávami vládních
kruhů. Ono musí samo bojovati nejen o svoji existenci,
nýbrž i o bezpečnost svého zdraví
a života. Katastrofa semtínská měla
by vzbouřiti všechno dělnictvo k otevřenému
boji proti racionalisaci a proti přípravám
k válce a proti válečnému nebezpečí
vůbec.
Ptáme se pana min. předsedy a ministra nár.
obrany:
Hodlá vláda zastaviti horečné přípravy
k válce? Co hodlá vláda učiniti, aby
životy a zdraví dělníků v továrnách
na třaskaviny nebyly tak lehkovážně
mařeny? Co hodlá vláda učiniti k zabezpečení
existence rodin, jež katastrofou utrpěly? Jak se hodlá
postarati o zmrzačené dělníky?"
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Československá buržoasie a její vláda
horečně se připravují na válku.
Připravuje se na všech polích. S přípravami
na válku a rostoucími rozpory třídními
i s nepřátelskými úmysly proti sovětskému
svazu souvisí fašisační snahy, snahy
vysloveně reakční, snahy po buržoasní
diktatuře.
Buržoasie uplatňuje čím dále
ostřejší tlak hospodářský,
sociální, politický proti pracujícímu
lidu, proti dělnické třídě.
Ostrý tlak uplatňuje i proti oné části
inteligence, jež sympatisuje s třídním
hnutím dělnictva. Rozumí se, že i škola
a výchova mají býti zfašisovány.
I na učitelstvo dochází. Vláda vydala
nařízení, podle něhož budou zástupci
učitelstva v kvalifikačních a disciplinárních
komisích, jež dosud byly učitelstvem voleny,
jmenováni. Nařízení odporuje zřejmě
zákonu č. 292 z r. 1920.
Je smutným vysvědčením učitelských
organisací a zejména jejich vedení, že
mlčí k tomuto novému útoku vlády
na učitelská práva. Ani k bublině
vládní ankety o školské reformě
nezaujaly učitelské organisace otevřeného
a jasného stanoviska. Ony též ničeho
nepodnikají proti fašisaci a militarisaci školy
a výchovy.
Vláda chystá předlohu zákona o zmilitarisování
školní i mimoškolní mládeže.
Běží o vojenskou výchovu a výcvik
mládeže již před presenční
službou. Vláda připravuje válku ve všech
odvětvích: v armádě, průmyslu,
zemědělství, dopravě, v celém
veřejném životě, a dochází
i na školu a výchovu.
Pracující lid měst i venkova nemůže
klidně přihlížeti k fašisaci státu
a válečným přípravám.
Voláme jej k pohotovosti a k odboji. Fašistické
nebezpečí i nebezpečí válečné
se přibližují krok za krokem.
Nemáme demokratických ilusí. Víme,
že stále zostřující se třídní
rozpory obrážejí se všude, tedy i ve školství
a výchově. Je čím dále zřejmější
napětí třídních sil, je čím
dále zřejmější šikování
dvou třídních front k občanské
válce. Pracující lid i pracující
inteligence, studenti i učitelé vyšlí
z chudého obyvatelstva ti všichni musí se postaviti
proti nebezpečí fašismu, proti fašisaci,
proti diktatuře buržoasie. I v Československu
postupuje fašisace celého státu. Kdo k tomu
mlčky přihlíží, kdo se k tomu
chová pasivně, fašismus podporuje.
Nyní několik slov k projednávané předloze.
Organisací pomocných škol má se umožniti
dětem slaboduchým, dětem malého nadání
a chápání, aby přece jen byly do života
vypraveny s určitými vědomostmi a znalostmi,
jimiž by jim bylo umožněno uhájení
existence.
Je nesporné, že výchova a vyučování
těchto dětí vyžaduje zvláštních
škol, zvláštních učitelů
i zvláštních metod a pomůcek. Jejich
setrvání v normálních školách
je na škodu i jim, i dětem normálním,
jimž jsou přítěží.