Moderní školství požaduje diferenciaci
podle nadání a schopnosti žactva. Tím
spíše je třeba specielního školství
pro děti debilní, méně schopné
a postarati se, aby i jim bylo umožněno, získati
pro život potřebné vědomosti a znalosti.
Jen specielní školy a metody mohou jejich schopnosti
rozvinouti, jen specielní, dobře vypravené
školy mohou je vyzbrojiti pro život tak, aby po celý
další život nebyly nuceny žíti z
milosti.
Statistika ukazuje, že asi 1%, t. j. asi 17 až 20 tisíc
školou povinných dětí bylo by třeba
zařaditi do specielních škol. Školní
a vyučovací řád z r. 1905 připouštěl
sice zřizování pomocných škol,
ale nikomu to neukládal za povinnost. Dosavadní
dobrovolně zřízené pomocné
školy podchytily pouze 3000 dětí. Pomocné
školy či třídy zřídilo
pouze několik finančně silnějších
měst. Části méně schopných
dětí zmocnila se katolická církev
a umístila je v klerikálních ústavech,
vydržovaných dary a sbírkami. Že tyto
ústavy byly dětem více ke škodě
než ku prospěchu, nelze pochybovati.
V poměrech už déle neudržitelných
přichází vláda s předlohou
o pomocných školách. Kdyby byla tato předloha
podána před 20 roky, snad by znamenala krůček
v pokroku. Dnes je výsměchem a podvodem a konečně
i troufalostí vlády.
Povinnost zřizovati a vydržovati tyto školy ukládá
předloha obcím a okresům, stát zřizuje
a vydržuje je pouze v obcích, kde jsou podle zákona
č. 292 státní školy, t. j. v jazykově
smíšeném území. A v tom již
je celá ilusornost zákona a troufalost vlády.
Vláda, jež oloupila obce a okresy o politickou pravomoc,
o možnost samostatně hospodařiti, vláda,
jež zákonem o finančním hospodaření
samosprávných svazků přivedla většinu
obcí i okresů do hospodářského
bankrotu, vláda, jež zákonem o reformě
veřejné správy provedla byrokratisaci a fašisaci
dříve autonomních orgánů, tato
fašisující protilidová vláda
má po tom všem ještě drzost, ukládati
obcím a okresům povinnosti. (Výkřiky
komunistických poslanců.)
Vládními opatřeními ochuzené
obce a okresy, nemající prostředků
na zakoupení uhlí do škol, na výplatu
nejnutnějšího personálu, na nejnutnější
opatření chudinské a sociální
péče, na udržování komunikací,
na osvětlení atd., atd., mají svým
nákladem zřizovati a vydržovati pomocné
školství.
Obce a okresy měly by už jednou důrazně
zakřiknouti troufalost vlády i stran vládní
většiny. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Ovšem, valná většina obcí a okresů
je v bankrotu a tudíž jim nebude možno pomocné
školství zbudovati. A tu vyniká podvodnost
vládní předlohy. Vládní koalice
odhlasuje zákon, o němž napřed ví,
že zůstane na papíře.
Je pravda, že kulturní výbor po tři
roky téměř nezasedal, že československý
parlament nejméně se zaměstnává
kulturou a školstvím, a že o kulturu a školství
stará se censura, policejní ředitelství,
bezduchá fašisticko-klerikální byrokracie.
To jsou elementy, jež jsou výrazem všech reakčních
snah dneška.
Je příznačné, že nejpracovitějším
výborem je výbor imunitní, jenž dává
zavírati oposiční a zejména ovšem
komunistické poslance pro čistě politické
projevy na měsíce do žaláře a
jenž je vytrvalým exponentem fašisticko-buržoasní
diktatury.
Právě se dovídáme, že četnictvo
zatklo poslance soudr. Šafranko a uvrhlo ho do několikaměsíčního
vězení. Rozumí se samo sebou, že fašistická
činnost (Výkřiky komunistických
poslanců.) imunitního výboru posl. sněmovny
(Výkřiky komunistických poslanců.)
dochází plné podpory i otevřeného
souhlasu socialistických poslanců a stran.
Ministři školství ignorují školské
a kulturní otázky, ignorují též
kulturní výbor. Ministr Hodža na př.,
jenž učinil velmi mnoho reakčních projevů,
jenž výborně a vytrvale rajtuje na reakční
kobyle sv. Václava, nebyl ani jednou ve své ministerské
funkci v kulturním výboru. (Výkřiky
posl. Mikulíčka.)
Po letech úplné nečinnosti.... (Výkřiky
posl. Mikulíčka. - Posl. dr Králík:
Řekni mu, ať se jde učiti čísti!
Špatně mu to napsali!) Vy provokatére jeden.
K vám se čísti učiti nepůjdu.
Ale měl byste se jíti učiti alespoň
slušnosti! (Posl. dr Králík: Od vás!)
Za žlab děláte agrárníkům
provokatéra! Styďte se! (Výkřiky
posl. Mikulíčka. - Předseda zvoní.)
Po letech úplné nečinnosti projednal kulturní
výbor předlohu o pomocných školách.
Projednal ji povrchně, vlastně jen odhlasoval. Ani
socialističtí zástupci neměli k ní
kritického stanoviska. Čeští soc. demokraté
a národní socialisté nepodali ani jediného
zlepšovacího návrhu, ba nepodal ani jediného
návrhu t. zv. předák učitelstva, československý
soc. demokrat, zemský inspektor V. Beneš.
Už vzhledem k omezeným finančním a hospodářským
možnostem obcí a okresů jest oprávněn
náš návrh, aby pomocné školství,
a konečně školství všechno, bylo
zřizováno a vydržováno pro všechny
národnosti z prostředků státních.
Státní buržoasní režim pohřbil
politicky i hospodářsky celou samosprávu,
ale je tak drzý a vyděračský, že
jí ukládá čím dále větší
a také konečně po politické stránce
i hnusnější povinnosti.
Jestliže jsme při každé příležitosti
navrhovali, aby školní potřeby a pomůcky
učebné byly přidělovány dětem
a studentům na všech školách z prostředků
státních, tím oprávněnější
je tento náš návrh u škol pomocných.
Navrhujeme nejen opatření školních potřeb
z prostředků státních, nýbrž
oděv a vůbec celé zaopatřování
v internátech, ovšem v internátech pedagogicky
moderně řízených pro dítky
do škol pomocných zařazené.
Je samozřejmé, že jsem ve výboru navrhoval
škrtnutí vyučování náboženství
z učebného plánu pomocných škol,
chtěje tak manifestovati pro laický jejich charakter.
Konstatuji, že pro tento návrh nehlasoval ani soc.
demokrat zemský školní inspektor Vojta Beneš,
který jinak oplývá spoustou pokrokových
a protiklerikálních frásí. Návrh
opakujeme v plenu.
Další náš návrh týká
se složení navrhované komise. Navrhujeme komisi
demokratičtější, zejména nepřipouštíme,
aby byrokrat, okresní hejtman, byl předsedou.
Žádáme snížení počtu
žáků v pomocných třídách.
Je-li tato snaha oprávněna u škol normálních
dětí, tím odůvodněnější
je tento požadavek u pomocných škol. I požadavek,
jenž v návrhu uplatňujeme, aby učitelé
pomocných škol byli řádně honorován,
lépe honorováni než učitelé normálních
škol, je s ohledem na jejich zvýšenou a specielní
práci plně oprávněn. Učitelstvo
těžce ponese porušení čl. IV o
obsazení míst, jež je v návrhu obsaženo.
Náš návrh směřuje k tomu, aby
znemožněno bylo udržování a zakládání
soukromých škol, jež jsou dnes a i nové
budou v rukách církví, zejména katolické,
v rukách klerikálních. Žádáme
zveřejnění, postátnění
soukromých škol, převzetí jejich učitelů,
vyjímaje kněží a členů
církevních řádů.
Zmiňuji se pouze o nejdůležitějších
návrzích, jež předkládáme
k hlasování, ovšem bez ilusí, že
budou přijaty. Předloha je nedostatečná,
neřeší ani zdaleka otázku škol
méněschopných dětí, neřeší
ji ani po stránce organisační, ani finanční,
ani učitelstva, ani po stránce výchovné.
Budeme hlasovati proti předloze. (Potlesk poslanců
komunistických.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je p. posl. dr Lukavský. Dávám mu
slovo.
Posl. dr Lukavský: Vážená sněmovno!
Jednání o zákonu o pomocných školách
trvalo hodně dlouho. Již přípravy k
tomuto zákonu trvaly dlouho a potom též jednání
v senátě a také i v posl. sněmovně.
Nutno uvážiti, že definitivní osnova zákona
byla v ministerstvu školství a nár. osvěty
již vypracována v listopadu r. 1927. Bylo to zvláště
učitelstvo pomocných škol, které volalo
po tomto zákoně, my volali s ním a nemohli
jsme se tohoto zákona po léta dovolati. Tento zákon
je také prvým zákonem z řady zákonných
osnov, které byly prohlašovány v různých
projevech našeho ministerstva školství za zákony
aktuální.
Zákon o pomocných školách, přiznávám
to veřejně, je pokrokem v našem školství.
Děti slaboduché potřebují jiného
vyučování než děti normální.
Jsou-li v jedné třídě s dětmi
normálními, je to na škodu jich samých,
ale také na škodu dětí normálních.
Těmto dětem jsou přítěží.
Je sice pravda, že bylo u nás možno podle řádu
školního a vyučovacího z r. 1925 zřizovati
školy pomocné, ale těmto školám
scházela zákonná organisace a opatření
o finanční úhradě. Ale ačkoliv
toto školství nemělo těchto podmínek
ke svému rozvoji, přece, dík učitelstvu
na pomocných školách, vyvíjí
se toto školství u nás tak, že výsledky
tohoto školství jsou úspěšné
a někde až překvapující. Potřeby
skutečného života ukázaly se zde býti
silnější než nejrůznější
teorie a než nedostatek zákonů. Máme
dnes v republice 170 pomocných tříd, z nich
jsou 104 české, 60 německých, 3 rusínské,
2 slovenské a 1 polská. V to jsou počítány
i třídy ve výchovných ústavech.
Vezmeme-li v úvahu jen veřejné pomocné
školy, jest 151 pomocných tříd. Z toho
připadá na Čechy 61% a na Němce
36%. Touto speciální výchovou
jest opatřeno na školách pomocných a
v ústavech kolem 2800 úchylných dětí.
Na jednu třídu připadá 16 až
18 dětí. Povážíme-li, že
slaboduchých dětí je přibližně
v celku 1% všech dětí, to jest
17.000, vidíme již z těchto cifer, jak dnešní
stav těchto škol nedostačuje. Stát sám
se stará o třináct menšinových
škol pomocných a okresní školní
fondy převzaly již 80% osobního
substitučního nákladu na učitele,
kteří mají dovolenou k vyučování
na pomocných školách. Jestliže se tedy
odhaduje celkový nynější náklad
na pomocné školství na 3 mil. Kč, vzniká
tímto zákonem nový náklad pouze kol
půl milionu Kč, respektive snímá se
tento náklad s beder obcí a přenáší
na okresy a země.
Děti slaboduché jsou nejen přítěží
ve výchově dětí normálních,
ale vyrůstají z nich často také lidé
nebezpeční okolí, občanstvu, lidé
neukáznění. Doba poválečná
podává nám až příliš
mnoho případů kriminalistických. Jest
tu jistě více příčin, ale jednou
z hlavních je výchova. Tak, jaké dnes jsou
poměry, škola nemůže zdolati všechny
překážky, které jí brání
v řádné výchově. Zkoumejme
nedávný případ vraha Sandtnera, popraveného
v Plzni, zkoumejme případ náměšťského
vraha Filipína. Je vidno ze soudního líčení,
že Sandtner byl jako hoch tupý, že se pro nedostatečné
nadání nenaučil v obecné škole
ani čísti ani psáti. Vrah Filipín
nedovedl ani spočítati, kolik let chodil do školy,
číst umí špatně, jeho mravní
úroveň jest ubohá. Oba jistě patřili
do školy pomocné, kde se děti vzdělávají
speciálními metodami individuálně
se zřetelem k jejich zakrslému duševnímu
nadání. Dáme-li takové dítě
do školy normální, kde učitel musí
pracovati s průměrem žáků, slyší
jen prázdná slova, je pro posměch dětí
ostatních. Chátrá mravně, nezíská
nic. Jsem přesvědčen, že investice,
které vložíme do škol pomocných,
přinesou společnosti prospěchy veliké.
Ona především ušetří na
nákladech, jež musí věnovati na odstranění
lidí jí nebezpečných, jejichž
mládí bylo mládím dětí
slaboduchých. Dnes, ač jsme v počátcích,
máme výsledky pomocných škol radostné.
Z dětí, které v nich byly, jsou řádní
řemeslníci, řádní dělníci,
z dívek řádné švadleny, řádné
služky atd. Nejen tedy, že ostatní společnost
je chráněna před pohromami, nýbrž
získává v nich řádné
spolupracovníky. Zmenší se tím jak péče
vězeňská, tak také humanitní.
(Předsednictví převzal místopředseda
dr Buday.)
Na základě zkušeností získaných
ve školství pomocném žádají
učitelé, aby do pomocných tříd
byly přijímány děti, které
chodily do obecné školy aspoň dvě léta
do téže třídy, ale nedosáhly
tam učebného cíle onoho stupně. Jen
v případech mimořádných, to
je takových, že se jasně vidí zaostalost
dítěte a že není naděje, že
získá ve svém vývoji návštěvou
školy obecné, budiž dítě zařaděno
odbornou komisí, jak o ní mluví § 6
zákona, do školy pomocné. Neprospívá-li
dítě hned v prvé třídě
obecné školy, nenásleduje z toho, že by
náleželo do školy pomocné. Ovšem
na druhé straně je chybou, jestliže dítě
chodí do první třídy tři léta
úplně nečinně a přijde do školy
pomocné teprve, až o to žádají
rodiče.
Ovšem je nutno přiznati, že učitel na
škole pomocné za dnešních poměrů
je často zároveň ošetřovatelem.
Dosud jsou ve školách pomocných děti,
které tam nepatří, epileptické, se
spavou chřipkou, mrzáčkové, děti
nedoslýchavé, krátkozraké atd. S každým
takovým dítětem musí učitel
zacházeti jinak, právě se zřetelem
k jeho duševnímu a často i tělesnému
defektu. Musí je vésti na záchod, oblékat,
držeti za ruku, jdou-li děti po schodech, jdou-li
ven ze školy atd. Pochopitelně není možno,
jsou-li takové děti ve školách pomocných,
aby jeden učitel stačil na dvacet dětí.
Jsou případy, že ve školách pomocných
jest dítě, které má na př.
pravidelně po třech nedělích záchvaty.
Svalí se na zem a dále nic neví. Nastane
vzrušení ve škole a jaké jsou vyhlídky
na další učení? Jistě takové
děti nepatří do škol pomocných.
Zákonem o pomocných školách v §u
8 se stanoví povinnost choditi do pomocné školy
stejně od 6 - 14 let jako je povinnost choditi do školy
obecné. Ale v četných případech
je žádoucí povinná návštěva
do 16. roku. Jsou zkušenosti, že puberta měla
příznivý vliv na duševní vývoj
dítěte, působila jako kouzelný proutek
a pokroky ve vyučování byly pak neobyčejné.
Ministerstvo školství a národní osvěty,
jak ohlásilo, vydá učebné osnovy,
řád školní a vyučovací
a vše, co náleží ke vnitřnímu
uspořádání pomocných škol.
Je žádoucno, aby nebránilo v další
docházce těm dětem v případech,
kde učitel to doporučuje.
Je také nutno, aby každé dítě
bylo při vstupu do školy ofotografováno a fotografie
vlepena do jeho osobního listu. Jsou to zvláště
soudy, které často žádají popis
dítěte. Žádají vylíčení
znaků duševních sklonů, jeho temperamentu
a pod. Obrázek vysvětlí tu často hodně.
Vypravení našich pomocných škol je ve
většině případů ubohé.
Nemají náležitých učebných
pomůcek, zvláště čítanek.
Ministerstvo slibuje tuto osnovu už dávno, očekáváme
tedy, že už ji má připravenou a že
také brzy přijde s řádnými
učebnicemi. To je nanejvýš nutné! Je
také nutno věnovati větší paušál
na jednu třídu, dosavadní nestačí,
zvláště když se ještě stále
zmenšuje. Povaha vyučování na školách
pomocných znemožňuje, aby se vyučování
dodržovalo přesně podle rozvrhu. Jsou zkušenosti,
že děti takové na př. vlivem nepříznivého
počasí se stanou ke všemu apatickými,
nic nevnímají a jen tělocvik a sprchy, lázeň
probudí je k aktivitě.
Pomocným školám scházejí útulny.
K vyučování ručním pracem nestačí
jeden učitel. Děti takové potřebují
hřiště, pískoviště, u nich
právě tělesná výchova má
větší důležitost než u dětí
normálních.
Mnoho bylo vytýkáno §u 11 zákona, kde
se praví, že čl. IV zákona ze dne 9.
dubna 1920 se nevztahuje na obsazování učitelských
míst na veřejných školách pomocných.
Ministerstvo školství a nár. osvěty
tak navrhlo zúmyslně, ježto zvláštní
způsob výchovy mládeže slaboduché
žádá, aby o dosazování učitelů
na pomocné školy rozhodovala jen zvláštní
způsobilost pro toto povolání, které
je nesnadné. Zde nemůže rozhodovati služební
stáří, ba často ani zkouška,
nýbrž nervy a láska k ubohým dětem.
Proto se nedivíme, žádají-li zkušení
učitelé na pomocných školách,
aby učitel dvěma roky služby na pomocné
škole, třebas bez zkoušky ukázal, že
má k tomu povolání nervy, schopnost a lásku.
Má-li tyto vlastnosti, tak zkoušku udělá,
nemá-li je však, pak mu v jeho povolání
ani zkouška nepomůže. Mnohý netuší,
do jakého povolání jde. Jestliže někde
záleží na duševní a tělesné
síle učitelově, na jeho individualitě,
pak je to jistě zde. Ten, kdo bojuje o to, aby na těchto
školách rozhodovalo především služební
stáří, ten není veden snahou prospěti
dětem, což musí býti jediným
cílem. Zkušenosti dosavadní ukazují,
že námaha a zvýšené požadavky
na těchto školách vyžadují učitelů
středního stáří, ne nezkušeného
mladíka, ne vyčerpaného, unaveného
starce.
Obsazování míst na těchto školách
se děje cestou konkursní, žadatelé projdou
místní, okresní a zemskou školní
radou, je tu tedy dosti místa, aby se hájil řádně
zájem školy, zvláště také
proto, že celkový rozsah tohoto školství
je malý.
Mnoho bylo také vytýkáno §u 18 zákona,
jenž mluví o soukromých školách
pomocných. Oněm pánům, kteří
jsou proti tomuto ustanovení, chceme připomenouti,
že princip vyučování soukromého
je už v naší mírové smlouvě
i v naší ústavě. Ustanovení o
soukromých školách je také v témže
znění v §u 72 ř. z. o školách
obecných. A konstatuji, že § 18 zákona
nenutí rodiče, aby posílali děti své
do školy soukromé, když jiné školy
pomocné v místě není. Nemůže
se tu mluviti o násilí.
Dále nutno míti na mysli, že veřejná
škola nebude zřízena jen tam nebo jen tehdy,
když se se školou soukromou spokojí i místní
školní rada i obecní zastupitelstvo a budou
o používání školy soukromé
žádati. Existence soukromé pomocné školy
v obci nezbavuje ještě příslušné
činitele povinnosti vydržovati veřejnou školu
pomocnou. Jest ovšem žádoucno, aby naše
školská správa nepovolovala zřizování
škol soukromých, kde s prospěchem pracuje veřejná
škola pomocná.
Ti, kdož jsou proti soukromým školám,
zapomínají také, že soukromými
školami nejsou jen školy církevní; soukromých
pomocných škol je 15 a z nich je řeholních
8, ostatní jsou světské. Máme-li tedy
na mysli celek škol soukromých, nejsou školy
soukromé pouze církevní. Kdyby mělo
býti zrušeno vyučování na školách
soukromých, pak by také nemohlo býti dovoleno
naší Ústřední Matici školské,
aby zřizovala školy, a pochybuji, že by státní
školská správa mohla podle platných
zákonných předpisů postupovati tak,
aby zřizovala školy i při malém počtu
dětí, kde naše Ústřední
Matice školská školy ty zřizovati může.
Dále je nutno míti na mysli, že máme
v mírové úmluvě s Rakouskem reciprocitu.
Zrušení soukromých škol u nás má
v zápětí zrušení soukromých
škol v Rakousku. A tu nutno uvážiti, že
by nebyly možné soukromé školy spolku
Komenského, na které sbíráme, které
vydržujeme, a kde máme důvody k tomu, abychom
je vydržovali, poněvadž vyučování
na soukromých školách Komenského - jsou
tam jiní učitelé - je vedeno v jiném
duchu, než vyučování na školách,
které vydržuje vídeňský magistrát.
Pokud jde o honorování učitelů na
školách pomocných, nebyla zde bohužel
respektována resoluce při učitelském
zákoně z r. 1926.
Učitel pomocné školy musí prokázati
vedle způsobilosti pro výchovu dětí
slaboduchých, má-li s úspěchem pracovati,
i způsobilost v ručních pracích, v
nápravách poruch řeči a ve výchově
dětí mravně vadných. V Jugoslavii
odměňují všechno učitelství
mládeže úchylné stejně v titulech,
platu i právech. Tak se mělo státi i u nás.
Zákon o pomocných školách v §u
3 praví, že pomocné školy jsou zpravidla
školy samostatné s vlastní správou a,
pokud lze, i s vlastní budovou; dílna, zahrada a
hřiště jsou podstatnou jejich součástí.
Kde místní závažné okolnosti
nedopouštějí zřízení samostatné
školy pomocné, lze pomocné třídy
spojiti s obecnou školou jako zvláštní
její oddělení. Soudím, že musí
býti snahou naší správy školské,
aby i pomocné školy jednotřídní
byly školy samostatné. Vždyť i cíl
i celá organisace je jiná. Je to škola speciální.
Počet dětí zde nemůže rozhodovati.
Je to tak ve všech státech, kde se pomocné
školství osvědčilo: v Německu,
Anglii, Švýcarech. Mnoho pokynů pro provádění
zákona jest obsaženo též v resolucích
připojených k usnesení výborů.
Zákon má platnost od 1. ledna 1929 a jest nutno,
aby vešel ihned v život, neboť zápisy do
škol pomocných jsou již v červnu a povinná
návštěva velice upevní existenci pomocných
škol. Mějme na mysli, že pomocné školy
nemají všude přátele. Jako je žádoucno,
aby dětem chodícím do těchto škol
nebylo vtiskováno už pro celý život znamení
méněcennosti, tak je také třeba, aby
i školy samy byly řádnými učiteli,
řádným vybavením postaveny na takovou
výši, že ve veřejnosti budou buditi dojem
stejně významných ústavů výchovných
jako jsou ostatní.
Soudím, že těžiště reformních
snah v našem školství - jak se diskuse v poslední
době projevuje - netkví v radikálních
změnách dosavadní školské organisace,
nýbrž uvnitř školy, ve vyučovacích
a výchovných metodách, v učebné
osnově, v učebnicích, v počtu vyučovaných
žáků, v přípravě učitelů,
v možnosti dalšího jejich vzdělávání,
řádného jejich odměňování,
ve větší možnosti výchovy individuální
a vlivu na sociální prostředí, z něhož
dítě pochází atd. Je mnoho půdy
nezoráno a těžko říci, že
by dnešní forma naší školy vyhovovala,
jestliže tyto základní podmínky prospěchu
školního nejsou splněny.
Jde-li dnes světem heslo, že cílem školy
musí býti - Zdatným volná dráha
- tedy pomocné školy jistě k tomu cíli
školu přibližují. Zbavují normální
děti přítěže a samy z dětí
slaboduchých, jež by byly obtíží
a nebezpečím pro společnost, tvoří
občany sobě i společnosti prospěšné.
Zákon o pomocných školách nesplňuje
sice vše, čeho bychom v zájmu dětí
si přáli, je to však etapa, je to krok kupředu,
jejž vítáme. Správě školské
ukládá však nový zákon veliké
povinnosti. Dnešní naše pomocné školství
trpí velikými nedostatky, nejen proto, že ho
je málo, ale hlavně že vnitřně
není náležitě vypraveno. Přáli
bychom si, aby na novém podkladě zákonném
správa školská s ostatními povolanými
činiteli přivedla toto školství na takový
stupeň, jenž by nás representoval čestně
před celým kulturním světem! (Výborně!
- Potlesk.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ďalej má slovo pán posl. Moudrý.
Posl. Moudrý: Slavná sněmovno! Dovolte,
abych v úvodu své řeči hned na počátku
projevil radost, že jsme konečně jednou od
ministerstva školství dostali také trochu větší
předlohu, předlohu, která skutečně
odstraňuje veliký nedostatek. Ministerstvo školství
v posledních letech velmi málo předloh posílalo.
Ačkoliv slibů jsme měli hodně. Měli
jsme slíbeny už dávno školy újezdní,
měli jsme slíbenu reformu učitelského
vzdělání, řadu jiných a jiných
věcí, a doposud na stůl poslanecký
toho přišlo velmi málo. Řekl bych, že
v tomto ministerstvu panoval nejzatvrzelejší režim
v poslední době a že jsme v kulturním
výboru, když jsme tyto věci vytýkali,
na konec došli k takovému usnesení, že
budeme jednati o resolucích, poněvadž nám
skutečně vážné, organisační
předlohy vůbec nepřicházely. Tedy
tento konservatismus ve školství se dnes projevuje
takovým způsobem, že můžeme říci
toto - a není to přehánění
- že stará rakušácká škola
byla nejlépe a nejvěrněji konservována
v Československé republice. Kdo se podívá
na ohromné reformy, které byly provedeny v Rakousku,
které byly provedeny v Německu, v Polsku ve školství,
ten musí dáti za pravdu těm pedagogům
z Rakouska, kteří sem přišli a s hrůzou
spráskli ruce nad naší školou, když
poznali, že jsme vlastně zůstali tam, kde bylo
to staré "milé" Rakousko. Jak to s tou
činností a nečinností vypadalo, o
tom jsem si vypsal přehled činnosti kulturního
výboru. Poněvadž o těch věcech
byly polemiky v novinách, konstatuji tyto cifry:
Od r. 1925 první zasedání mělo 2 schůze
kulturního výboru, 2. zasedání 5 schůzí,
3. zasedání 2 schůze, 4. zasedání
7 schůzí, 5. zasedání - prosím
- které trvalo od 25. října 1927 až
do 7. března 1928, nemělo ani jednu schůzi
kulturního výboru. 6. zasedání od
13. března 1928 až do 13. října 1928
nemělo ani jednu schůzi kulturního výboru.
(Slyšte!) To znamená, že od 25. října
1927 až do 13. října 1928, tedy celý
rok, kulturní výbor se vůbec nesešel
a ani o jedné předloze nejednal. Já to zde
výslovně konstatuji, poněvadž se tyto
věci v novinách popíraly, když jsme
je v kulturním výboru vytkli. Zde jsou doklady,
data, která ukazují, že se skutečně
kulturní výbor celý rok vůbec nesešel.
Já tomu rozumím. Víme, jaké starosti
měli páni v ministerstvu školství. Tam,
kde se připravovala taková pedagogická předloha,
jako je prodej nadačních domů na Příkopech,
ovšem zbylo málo času na důležité
reformy, které se týkají reorganisace školství.
Tím si musíme také vysvětliti, že
tento stav a tyto zjevy jsou přirozeným výsledkem,
řekl bych, celého konservativního smýšlení
a jednání dnešní vlády. Havlíček
řekl, že absolutismus duchovní a církevní
jest poduškou absolutismu světského. Podíváte-li
se na dnešní vládu, můžete viděti,
jak právě reakcionářství a
konservatismus, který se projevuje ve veřejné
správě a v politických zákonech, projevuje
se stejným způsobem i ve věcech duchovních,
školských, kulturních. Ten konservatismus jest
jen jeden, ale projevuje se všestranně, ve všech
složkách našeho veřejného života
a správy, ať je to správa týkající
se věcí kulturních nebo politických.
Předcházející pan ministr, když
jsme ukazovali na velké reformy, které se dělají
v cizině, řekl, že prý je proti importování
teorií do našeho státu. Každý poněkud
sběhlý člověk, který se stará
o nové pedagogické směry, ví, že
již dnes na universitě se přednáší
také srovnávací pedagogika a že se každý
stát snaží ihned studovati všechno nové,
co bylo v jiných státech provedeno, že se to
neimportuje, nýbrž studuje, a je-li to zdravé,
že se to i na vlastní národní školství
může vštípiti a organicky přičleniti.
Dnešní p. ministr ve školské anketě
užil mnohem poetičtějšího obratu,
řekl, že je školství vzácnou květinkou,
se kterou musíme velmi pečlivě zacházeti.
To je pravda, že musíme se školstvím velmi
pečlivě zacházeti a každou reformu musíme
si velmi dobře rozmysliti. To je také zásadou
každého pedagogického reformátora, že
nedělá překotné reformy ve školství,
poněvadž ví, že každá překotná
reforma by znamenala po případě velkou úhonu
na výchově celých generací. To jsou
věci naprosto známé a všeobecně
uznávané. Ale, prosím, ten konservatismus
nesmí jíti tak daleko, že bychom zůstávali
při starých předválečných
poměrech a neměli odvahu učiniti krok kupředu,
abychom vytvořili ze školství něco,
co by nám tvořilo nového Čechoslováka,
typ naší nové národní výchovy.
A tak vidíme, zatím co ve školách a
v oficielních kruzích bylo mrtvolné ticho,
že konec konců začaly se organisace učitelské
a veřejnost sama o školské otázky zajímati,
veřejnost se začala bouřiti, dělaly
se veřejné schůze, dělaly se ankety
a tak konec konců - a to budiž zde konstatováno
- ministerstvo školství bylo tímto tlakem veřejnosti
donuceno k tomu, aby svolalo také anketu a zaujalo nějaké
stanovisko k reformním kulturním školským
směrům, které se zde u nás v republice
takovým, řekl bych, dosti bouřlivým
způsobem již v širokých vrstvách
veřejnosti projevovaly. A tak došlo k anketě.
Jaký byl výsledek té ankety? Já bych
řekl: prakticky žádný. Když se
díváme na anketu, vidíme, že tam byli
shromážděni zástupci nejkonservativnějších
směrů pedagogických, ale že tam bylo
velmi málo zastoupeno pokrokových a radikálnějších
směrů, které by chtěly nějakou
ostřejší a zásadnější
reformu. Celkem však přece jenom anketa měla
ten význam a byla v tom směru dobrá a výhodná,
že se tam konec konců o reformních směrech
počalo mluviti, že se tam projevily názory,
ať již od toho nejkonservativnějšího,
řekněme, klasického filologa, který
by chtěl zase znova zaváděti řečtinu,
až k radikálnějším směrům,
které ovšem byly v náležité menšině.
O to však ministerstvo se postaralo a svolalo anketu takovým
způsobem, aby tam skutečně převahou
se projevily tyto konservativní směry.