Posl. Tučný: Slavná sněmovno!
(Předsednictví převzal místopředseda
dr Buday.) Přihlásil jsem se k slovu hlavně
proto, abych v poznámkách vysvětlil některá
tvrzení, která byla zde pronesena v debatě
o osnově zákona o státních starobních
podporách. My jsme vždy tvrdili, že zaopatření
zestárlých, práce neschopných osob
není požadavkem socialistickým, nýbrž
požadavkem, který vyvěrá z prosté
lidskosti a lidského citu. (Souhlas.) Proto by opravdu
velice těžce doléhaly na svědomí
socialistických stran výtky, že socialisté
měli dosti času, aby uzákonili zaopatření
zestárlých osob, ale že neukázali dosti
pochopení pro osudy této kategorie pracujícího
světa. Bylo vytýkáno, že musila teď
tato koalice, jíž říkáme "panská",
ovšem za odporu koaličních stran, doplniti
sociální pojištění zaopatřením
osob zestárlých. Vážení pánové,
my jsme vždy považovali zákon o zaopatření
zestárlých osob za organickou součást
zákona o sociálním pojištění
dělnickém. A je proto pochopitelné, že
muselo býti napřed uplatněno dělnické
starobní a invalidní pojištění,
aby potom podle jeho struktury, podle jeho rozsahu a podle jeho
účinu bylo provedeno také zaopatření
osob zestárlých, to jest těch, které
nebudou pojaty do zákona o starobním a invalidním
pojištění. A když jsme odhlasovali v říjnu
r. 1924 zákon o starobním a invalidním pojištění
dělnickém, nikdo nemůže vytýkati
socialistickým stranám, že by nebyly pamatovaly
také na osud oné kategorie, která do pojistné
povinnosti nebyla pojata, protože už při konstrukci
zákona o starobním a invalidním pojištění
přijal se zákonný závazek, že
současně s působností zákona
o starobním a invalidním pojištění
vejde v působnost také zákon o zaopatření
osob přestárlých. A poněvadž
termín působnosti zákona prvého byl
stanoven 1. červencem 1926, staraly se socialistické
strany o to, aby v čas do stanoveného termínu
byla také po ruce osnova, na jejímž podkladě
byl by projednán zákon o zaopatření
přestárlých. Ta byla vypracována v
ministerstvu soc. péče r. 1925 a byla také
připravena k tomu, aby byla položena na stoly parlamentu
k projednávání.
Nestalo se jednostrannou vinou socialistů, že r. 1925,
místo aby se pokračovalo v parlamentní práci,
byly vypsány volby a že jsme volbami dostali do této
sněmovny novou strukturu, která ovšem neprokázala
tolik zájmu na osudu osob zestárlých jako
dřívější struktura socialisticko-měšťanská.
Ale i tak bylo stále ještě dosti času,
aby do 1. července byl projednán zákon o
zaopatření osob přestárlých
a aby také 1. červencem mohl vejíti v působnost.
Protože však jsme dostali novou konstelaci politickou,
právě proto, že jsme měli úřednickou
vládu, které bohužel také osud této
kategorie k srdci nepřirostl, nestalo se tak do 1. července
1926 a jestliže o tom jednáme teprve r. 1929, tož
zásluhu o to, že přicházíme o
3 roky později s tímto zákonem, nemá
absolutně nikdo jiný než tato koalice. (Výborně!
- Potlesk.)
My jsme se ovšem domnívali, i když to bude dělati
koalice bez socialistů, že se projeví aspoň
kus uznání v předložené osnově
k těžkému osudu člověka v práci
zestárlého.
Vážení pánové, chci poukázati
na jeden zjev, který při stálé vládě
kapitalistické morálky není zjevem zvláštním
a řídkým. Staly se velmi často případy,
že dělník, který dřel celý
život v továrně nebo v dílně
zaměstnavatelově, když byl vyčerpán
a v zoufalé situaci, vzpomněl si, že někomu
po 40, 50 let svou pracovní energií dobýval
blahobytu a zabezpečení ve stáří,
a zaklepal, zdali by se srdce toho zaměstnavatele neustrnulo
a on mu nedopřál alespoň nějaké
podpory. Byly to potěšitelné zjevy, když
jsme viděli hrdost dělníka ocitnuvšího
se v zoufalé tísní, který desetihaléřovou
nebo dvacetihaléřovou almužnu, kterou mu zaměstnavatel
dal za 40letou práci, hodil zaměstnavateli prostě
pod nohy.
Bude-li někdo posuzovati osnovu, kterou právě
projednáváme, s toho stanoviska, jaké pocity
vyvolá v duších lidí, pro které
je určená, domnívám se, že se
stát oproti této kategorii dostane do stejné
situace, v jaké byl ten zaměstnavatel, kterého
zedřený dělník po 40 letech práce
přišel žádati o podporu. A je možné,
že se nám vyskytnou také zjevy, že budou
lidé vědomi si své lidské důstojnosti
a řeknou: Když nás chcete odbývati 48
Kč měsíčně, my při tom
stejně musíme žebrati, abychom uhájili
živobytí, my to od vás nechceme. To jsme nečekali
od této koalice.
Vážení pánové! Zde se dovolával
někdo osnovy, která byla za úřednické
vlády předložena, poněvadž chtěl
ukázati, že tato koalice měla více pochopení
pro zestárlé osoby, než měla úřednická
vláda a tvrdil, že předloha ministra p. dr
Schieszla z r. 1926 byla jednomyslně odmítnuta
proto, poněvadž vázala almužnu na almužnu,
čili vázala nárok na státní
podporu s nárokem na podporu chudinskou. Tato předloha,
kterou právě projednáváme, je pokrokem,
poněvadž tu té vázanosti není.
Není to pravda, že by tu nebylo nějaké
vázanosti. Jestliže Schieszlova předloha
byla odmítnuta proto, že vázala nárok
na státní podporu s nárokem na podporu chudinskou,
tož máme stejnou tendenci v této osnově,
jenže máme obrácený poměr. Je
vázána chudinská podpora na nárok
na státní podporu starobní a kdo má
nárok na státní podporu starobní,
má také nárok na chudinskou podporu, která
se ovšem vyměřuje v této předloze
jinak, než je upravena zákonem o chudinství.
Záleží právě na tom, jaký
účinek uplatňuje státní starobní
podpora v navrhovaném zákoně. Když jsme
se zabývali novelou k zákonu o soc. pojištění
dělnickém, z iniciativy ústřední
soc. pojištovny vyšel návrh, aby otázka
přestárlých byla vyřešena také
pojištěním, aby se nemusila řešiti
separátním zákonem, nýbrž aby
zvláštním zákonem byla vyřešena
otázka pouze pěti ročníků a
aby dávala ústřední soc. pojištovna
přestárlým aspoň to, co je minimálně
zajištěno pojištěncům podle zákona
č. 221, čili aby po 5 letech pojistných dávala
minimální rentu, jaká přísluší
pojištěnci po dvou letech splnění karenční
doby. To znamená tedy jenom 1.117 Kč čili
průměrně by to jistě dělalo
1.200 Kč.
Návrh vládní ovšem dává
zestárlým osobám pouze 500 Kč ročně
a ve 4. §u říká, že jsou obce povinny
přispěti k tomu 20%, 15% nebo 10% podle toho, o
jak velké obce běží. V nejpříznivějším
případě, s 20%ním příspěvkem
obce, bude to 600 Kč ročně, čili pouhá
polovina toho, co navrhovala zestárlým osobám
Ústřední soc. pojištovna, která
to dávala ze svého bez většího
přičinění státu a záleželo
jen na koaličních stranách, aby byl dán
souhlas k tomuto vyřešení otázky přestárlých.
A byly by to mohly udělati bez obtížení
svědomí, že by zatížily nesnesitelným
způsobem státní pokladnu.
A jestliže si to uvědomí zestárlé
osoby, že z podnětu Ústřední
soc. pojištovny mohly dostati aspoň 1.200 Kč
ročně, ale že jim vláda svým
návrhem dala jen polovinu toho, a to nota bene v nejpříznivějším
případě, domnívám se, že
to nikdo ve svém svědomí před těmi
zestárlými a zešedivělými osobami
neomluví, že se zahrává v koalici tak
lehkomyslným způsobem s jejich osudem.
Ještě ke všemu musili jsme vynaložiti hodně
výmluvnosti a energie, abychom dosáhli změn
v §u 1, poněvadž původní osnova
vládní omezovala i ten bagatel, který se
bude nazývati státní podporou, dvojím
způsobem: jednak mělo se to poskytovati podle volného
uvážení, jednak mělo se to poskytovati
osobám, které by jinak bývaly podléhaly
pojistné povinnosti podle zákona čís.
221. Tedy opravdu pokud možno nejužší okruh
osob, aby snad těch 42 mil. Kč, o kterých
se tvrdilo, že tolik bude státi provádění
zákona v prvém roce, mohlo býti eventuelně
ještě o nějaké částky
zdecimováno, aby se na zaopatření přestárlých
nemusil věnovati ani tento obnos.
Dosáhli jsme změny, pravda, a myslím, že
bylo pouhé nedopatření ve zvláštní
komisi, která potom měla provésti definitivní
stylisaci §u 1, že ještě ta stylisace není
jasná. Chtěli bychom míti jistotu, že
ten, který by byl býval pojištěncem,
může uplatňovati nárok na státní
starobní podporu, a také jeho manželka, resp.
rodinní příslušníci vůbec,
jsou-li zrovna v takové životní situaci, jako
by byl ten, který by býval byl pojištěncem.
Je-li v §u 1 řečeno, že je rozhodné,
jestliže podle svého životního povolání
byl účasten starobního a invalidního
pojištění, znamená to, že žena,
u které ta okolnost, že je ženou, není
životním povoláním, byla by z nároku
na tyto státní starobní podpory vyloučena.
Domnívám se, že ještě v posledním
okamžiku pan referent nad touto stylisaci se zamyslí
a že po případě navrhne změnu,
která by postavila otázku nároků rodinných
příslušníků na jasný právní
základ.
A teď prosím, abych směl říci
několik slov o příspěvku obcí.
Nevím, je-li v této věci radno vyvolávati
zlé duchy, ale je dobře poukázati na všechny
možnosti, které se mohou objeviti jako důsledky
tohoto zákona. Jakmile je v §u 4 řečeno,
že obce jsou povinny přispívati ke státním
starobním podporám 20, 15 a 10%, tož je sice
pravda, že obce mohou respektovati dále zákon
o chudinství a dosavadní zvyklosti při poskytování
chudinských podpor, ale není vyloučeno, a
myslím, že mně to přizná celý
vážený sbor, že mohou býti také
obce, které řeknou: "Zákon v §u
4 nám ukládá povinnost přispěti
pouze 20%, my tedy omezíme se při chudinských
podporách na toto procento, které je nám
přikázáno poskytovati tímto zákonem."
A pak si, prosím, představte laskavě situaci
občana pražského, který dostával
podle zvyklostí uplatněných v soc. referátě
města Prahy třebas 250 Kč měsíčně,
čili 3.000 Kč do roka, aby potom po uplatnění
tohoto zákona byl odkázán spokojiti se jenom
se 600 Kč ročně, čili abychom mu 2.400
Kč vzali! Já sice věřím, že
v Praze, v Plzni, Ostravě a jiných městech,
dokud tam jsou socialisté rozhodujícím činitelem,
nic podobného se státi nemůže a také
nestane, ale není vyloučeno, že se může
také někdy struktura representací měst
našich změniti a nemáme nikdy zaručeno,
že se pak nebude měniti také jen podle strohých
povinností otázka poskytování chudinských
podpor. Myslím, že tento § 4 bude špatně
působiti na dosavadní zvyklosti našich obcí.
Nejzajímavějším na tom jest, že
chudinská podpora, kterou obce poskytovaly podle statistiky
z r. 1921, činila ročně v celé republice
63 miliony. Podle důvodové zprávy a podle
výpočtů ministerstva soc. péče
toto opatření, které pod titulem státních
starobních podpor dělá stát, bude
státi v prvém roce 42 mil., tedy ani ne tolik, kolik
dělá chudinská podpora, poskytovaná
obcemi a která bude každým rokem klesati, až
se to scvrkne na pouhých 9 mil. Proti 9 mil., které
bude dávati stát, který je povinen starati
se o osud zestárlých osob, budou obce dávati
63 mil. ročně. Znovu uvádím, že
to je statistika z r. 1921 a že od té doby se chudinství
u značné části osob ještě
zlepšilo, je intensivnější, než bylo
v roce, ze kterého máme po ruce statistiku.
Ať vezmeme osnovu s kterékoliv stránky, nemůžeme
ji prohlásiti za vymoženost. Není vymožeností
a není také žádným citelným
dobrodiním pro zestárlé osoby. Využívám
této příležitosti, když jsem se
zmínil o těch vymoženostech, abych řekl
také něco na adresu našich kolegů tam
s té levé strany k jejich poznámce, která
se musela obou socialistických stran velmi nemile dotknouti.
Není tato předloha vymožeností, ale
měli jsme jiná sociální opatření,
která jsme právem vymoženostmi nazývali,
a která ještě dnes nazýval vymoženostmi
také pan kol. Štětka. To jsou ovšem
sociální opatření z doby před
rokem 1921 a právě ta nejcennější
spadají do prvého tříletí naší
obnovené samostatnosti, spadají prostě do
doby, kdy ještě jsme neměli "pomocníka"
a doufám, že mně vážení
pánové budou rozuměti, že toho pomocníka
uvádím v uvozovkách - tam s té strany,
která nás dnes tak příkře kritisovala.
Jest opravdu nešťastným řízením
osudu pracujícího lidu v naší republice,
že museli to býti lidé z vlastních řad,
kterým se zželelo, že až do r. 1921 musely
býti socialistické strany v naší republice
respektovány, že tu ve sněmovně sedělo
v lavicích 75 členů jedné jediné
socialistické strany, bez které se nesmělo
v tomto shromáždění díti nic,
k čemu ona nedala souhlasu a že potom také
podle toho vypadaly všechny zákony, které měly
svědčiti ve prospěch pracujícího
lidu. Musela se síla socialistická rozbíti,
musela se rozdrobiti, aby přišlo to, co se dnes proklíná
těmi, kteří právě rozbili a
rozdrobili. A dokonce je potřeba říci, že
musí býti člověk objektivní
i při posouzení těch zjevů, které
dnes proklínáme a které bychom rádi
již jednou zažehnali. Máme vymoženosti,
které jsou velmi nepříjemné zaměstnavatelskému
světu. Je pochopitelno, že zaměstnavatelský
svět všemi prostředky se snaží,
aby je paralysoval a provádí se tu, ať se to
slovo někomu líbí nebo nelíbí,
zřejmě sabotáž sociálního
ochranného i pojistného zákonodárství.
Ale myslím, že není objektivní hledati
vinníka pouze na straně jedné, jest potřebí
se také podívati, zdali ti, kteří
proklínají sabotáž zaměstnavatelského
světa, sami nezaviňují, že jest naše
sociální ochranné zákonodárství
despektováno a sabotováno. A myslím, že
především si to měli uvědomiti
právě ti, kdož neznají nic jiného,
než dělati výtky sociálním reformistům,
na místo aby společně s námi bojovali
proti sabotáži zaměstnavatelského a
kapitalistického světa.
Král. Dvůr u Berouna bude jistě zejména
p. kol. Štětkovi, který nám dnes
chtěl udíleti lekci o zradě a o přisluhování
kapitalistům se strany sociálních reformistů,
velmi dobře znám. A já jsem si tak vzpomněl,
když jsem poslouchal p. kol. Štětku, jaká
jest to krvavá ironie, že si právě vybral
otázku sabotáže zákona o 8hodinové
pracovní době a že zde uváděl
ten úžasný počet hodin odpracovaných
přes čas. Jest to opravdu skutečnost, že
v r. 1927 jsme již překročili 17 mil. hodin
práce přes čas, což dělá
již přes 2 mil. pracovních dnů. A ve
Dvoře Králově předseda závodního
výboru, když se postavil na odpor zaměstnavateli
a nechtěl podepsati žádost o povolení
práce přes čas, poněvadž uznal,
že jest úplně zbytečnou a že sleduje
pouze tendenci ukázati ilusornost 8hodinové pracovní
doby, byl insultován komunistickým dělnictvem,
že nechtěl toto povolení podepsati. A já
bych mohl uvésti celou litanii takových dokladů,
že mnoho zavinila také neuvědomělost
dělnictva, kterému se hlásají různé
revoluční, náměsíční
teorie, na místo aby se vedlo po cestách rozumných,
aby se učilo chrániti své sociální
zákonodárství.
Měli jsme případ, který člověkem
otřásá. Do r. 1925 jsme bojovali aspoň
o primitivní zrovnoprávnění zaměstnanců
t. zv. nižší kategorie - teď máme
také zaměstnance ve vyšších službách
- aby se jim dostalo také každoročně
placené dovolené. Konečně jsme to
vybojovali a když jsme si vybojovali zákon o dovolené
- ejhle komunistický sekretář uzavírá
v pražském předměstí smlouvu
pro jirchářské dělnictvo a do smlouvy
se dá ustanovení, že se placená dovolená
dělnictvu poskytovati nebude a že v náhradu
za placenou dovolenou dostane dělník za každý
pracovní den 1 Kč. Řekněme tedy při
300 pracovních dnech do roka dostane 300 Kč, ale
za týden, po který by mu musela býti dána
pracovní dovolená, byl by také dostal 300
Kč a byl by si při tom odpočinul, byl by
se při tom také zotavil. (Souhlas.) A při
tom se pořáde nevidí, že jest potřebí
pracovati k většímu uvědomění
dělnictva, místo aby dělnictvo bylo navzájem
rozeštváváno a oslabováno v boji proti
sabotáži kapitalistického a zaměstnavatelského
světa.
Chci říci ještě bez ohledu na to, že
snad již za několik minut bude rozhodováno
o obsahu této vládní osnovy, aby se pánové
z koalice ještě rozpomenuli, že takovýmto
obsahem nevyvolají pocity vděčnosti v těch
několika desetitisících a snad stotisících
osob, pro které má býti toto tak zv. dobrodiní
určeno, protože zešedivělý a zestárlý,
práce neschopný dělník nebude nikdy
považovati 600 Kč ročně za zaopatření,
vždy to bude považovati za almužnu, která
je výsměchem jeho zoufalému sociálnímu
postavení. A není-li už možno, abyste
v posledním okamžiku činili dalekosáhlé
změny, zejména v ustanovení o výši
státních starobních podpor, tož je možno
jedno, abyste třeba v posledním okamžiku řekli:
Nebudeme uplatňovati tento vládní návrh,
vrátíme se k řešení, které
navrhovala Ústřední soc. pojišťovna,
a stát ze svých prostředků ať
k tomu přispěje podle možnosti, aby byl osud
zestárlých osob ještě i proti tomuto
řešení podle možnosti zlepšen.
Nerozhodnete-li se, pánové, pro to, abyste třebas
v posledním okamžiku své stanovisko k zestárlým
a zešedivělým osobám změnili,
nebudete slyšeti po republice hlas nějaké vděčnosti
dělníků, po celé republice rozlehne
se otázka, která pro vás ovšem bude
vykřičníkem a která zní: Jak
dlouho ještě, Catilino? (Potlesk poslanců
čsl. strany nár. socialistické.)
Místopředseda dr Buday (zvoní):
Ku slovu není už nikto prihlásený,
debata je skončená.
Žiadam o prečítanie podaných návrhov:
Sněm. tajemník dr Říha (čte):
1. Pozměňovací návrh posl. dr Wintra,
Johanise, Tayerle a soudr.:
§ 1 nechť zní:
"Československým státním příslušníkům,
kteří dne 1. července 1926 dosáhli
60. roku svého věku, aniž přestoupili
65. rok, umožňuje se dobrovolné pojištění
pro případ invalidity a stáří
podle zákona ze dne 9. října 1924, č.
221 Sb. z. a n. (o pojištění zaměstnanců
pro případ nemoci, invalidity, stáří
nebo podle zákona ze dne 10. června 1925, č.
148 Sb. z. a n.) o pojištění osob samostatně
hospodařících pro případ invalidity
a stáří.
O způsobu, jakým bude provedeno toto ustanovení,
vydá ministerstvo sociální péče
příslušné nařízení,
vyslechnuvši jak zástupce Ústřední
sociální pojišťovny, tak zástupce
Ústředny odborových organisací.
Osoby, jež nebudou pojaty v toto dobrovolné pojištění,
mají nárok na dávky vyplácené
podle dalšího ustanovení tohoto zákona
ze státních prostředků, jakmile dovršily
60. rok svého věku, jsou nemajetné a výdělku
neschopné.
Od 65. roku stáří udílí se
dále uvedené dávky osobám nemajetným
bezpodmínečně."
2. Eventuální pozměňovací návrh
posl. dr Wintra, Johanise, Tayerle a soudr.:
Nebude-li přijat náš pozměňovací
návrh k §u 1, navrhujeme k §u 1:
Slovo "podpory" budiž zaměněno slovem.,dávky"
a číslice 65 budiž zaměněna číslicí
60.
3. Pozměňovací návrh posl. Štětky
a soudr.:
§ 1 znějž:
"Osoby, bydlící na území republiky
Československé, jakož i čsl. příslušníci
bydlící v cizině, kteří překročili
50. rok svého věku, nebo osoby mladší
neschopné ku práci a jsou nemajetné a nepožívají
důchodu podle zákona z 9. října 1924,
č. 221 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců
pro případ nemoci, invalidity a stáří,
nebo podle zákona z 11. července 1922, č.
242 Sb. z. a n., o pojištění u báňských
bratrských pokladen, nebo podle zákona ze dne 10.
června 1925, č. 148 Sb. z. a n., o pojištění
osob samostatně hospodařících pro
případ invalidity a stáří,
neb podle zákonných předpisů o pensijním
pojištění soukromých zaměstnanců
ve vyšších službách, neb pense neb
zaopatřovacích požitků z prostředků
státních nebo veřejných, mají
právní nárok na starobní podporu z
prostředků státních dle ustanovení
tohoto zákona."
4. Pozměňovací návrh posl. Tučného,
Pechmanové a druhů k §u 1:
"Starobní podpory budou poskytovány ze státních
prostředků nemajetným, výdělku
neschopným státním příslušníkům
republiky Československé, kteří dovršili
65. rok věku nebo dovrší nejpozději
v roce 1931."
5. Eventuální návrh posl. Tučného,
Pochmanové a druhů k §u 1:
Buďtež změněna slova: "mohou býti
poskytovány" ve slova "budou poskytovány".
Škrtnuta budiž věta: "Na tyto podpory není
právního nároku."
6. Pozměňovací návrh posl. Hackenberga,
Tauba a soudr.:
§ 1 znějž:
"Všichni českoslovenští státní
příslušníci, kteří dne
1. července 1926 dovršili 60. rok věku, jsou
nemajetní a podle §u 112 zákona č. 221/24
Sb. z. a n., ve znění zákona č. 184/28
Sb. z. a n. jsou výdělku neschopní, mají
nárok na starobní podpory podle tohoto zákona,
pokud podle platných zákonů a nařízení
nedostávají důchodu z povinného pojištění
nebo odpočivných nebo zaopatřovacích
požitků, jejichž výše přesahuje
podporu podle tohoto zákona.",
7. Pozměňovací návrh posl. Simma
a druhů:
Poslední část §u 1 znějž:
"byli účastni pojištění
pro případ invalidity a stáří,
dostávají podle dalších ustanovení
tohoto zákona ze státních prostředků
starobní podpory, jakmile osoby ty dovrší 65.
rok věku a jsou nemajetné a výdělku
neschopné."
8. Pozměňovací návrh posl. Horpynky
a druhů:
V §u 1 budiž škrtnuta poslední věta.
9. Pozměňovací návrh posl. Hackenberga,
Tauba a soudr. k §u 2:
K odst. 1:
Čís. 1 budiž škrtnuto.
V čís. 2 buďtež slova "trestný
čin" nahrazena slovy "trestný čin
spáchaný ze ziskuchtivosti".
Odst. 2 nechť zní:
"Podpora patří i osobám bydlícím
v cizině, které podle tohoto zákona mají
nárok na podporu."
V odst. 3 buďtež slova "může býti
poskytnuta" nahrazena slovy "poskytuje se".
10. Pozměňovací návrh posl. Tučného,
Pechmanové a druhů:
V §u 2 buďtež škrtnuta ustanovení,
obsažená v odst. 1.
11. Pozměňovací návrh posl. Horpynky
a druhů k §u 2:
V odst. 1, čís. 1 buďtež za slovem "tulákům"
škrtnuta slova "a osobám práce se štítícím".
V odst. 3 budiž slovo "může" nahrazeno
slovem "musí".
12. Pozměňovací návrh posl. Štětky
a soudr.:
§ 2 budiž škrtnut.
13. Pozměňovací návrh posl. dr Wintra,
Johanise, Tayerle a soudr. k §u 3:
Odst. 1 nechť zní:
"Dávka starobní činí 1200 Kč
ročně pro osobu."
V odst. 2 budiž číslice 300 zaměněna
číslicí 900.
Odst. 3 budiž škrtnut.
Budiž připojen nový odst. 4:
"Žadatelům, kteří pečují
o vnuky osiřelé nebo děti jinak na ně
odkázané, bude starobní dávka zvýšena
o 1/4 důchodu na
každé dítě."
14. Eventuální návrh posl. dr Wintra,
Johanise, Tayerle a soudr. k §u 3:
Kdyby nebyl přijat náš návrh na škrtnutí
odst. 3 §u 3, navrhujeme úpravu odst. 3:
"Dostává-li se žadatelům nebo důchodcům
nějakého zaopatření ať na penězích
či dávkách naturálních, nemá
to vlivu na výši dávky starobní. Naturální
zaopatření započítává
se jen tehdy, přesahuje-li jeho hodnota státní
dávku. Ocenění provede sociální
pojišťovna a její okresní ústavy."
15. Pozměňovací návrh posl. Tučného,
Pechmanové a druhů k §u 3:
V odst. 1 budiž číslice 500 Kč zaměněna
číslicí 1200 Kč.
V odst. 2 budiž číslice 300 Kč zaměněna
číslicí 900 Kč a číslice
500 Kč číslicí 1200 Kč.
Odst. 3 budiž škrtnut.
16. Pozměňovací návrh posl. Horpynky
a druhů k §u 3:
V odst. 1 budiž částka "500 Kč"
nahrazena částkou "1200 Kč".