U § 3 navrhovali jsme škrtnutí odst. 3. Tento
odstavec říká, že jakékoli zaopatření,
jehož se žadateli dostává, ať na
penězích či dávkách naturálních,
pokud spočívá na právním titulu,
započítává se na starobní podporu
státní. Vážení pánové,
ustanovení toto velice těžce dolehne na chudé
příslušníky velkých obcí,
kde socialistické většiny na radnici poskytují
dnes daleko větší podpory podle zákona
chudinského a nad to mnohde ještě ubytování
v chudobinci, palivo, světlo a dokonce někde i stravování
v chudobinci k těmto podporám. To je Ostravsko,
to je Kolín, Plzeň, i takový malý
Tábor. Když přihlédneme blíže,
vidíme, že tento zákon je vlastně dělán
jen pro venkov. Venkovské obce se až dosud placení
chudinské podpory vyhýbaly. Víme to ze zkušenosti,
že kdykoli se vyplácela zálohou podpora za
venkovskou obec, že bylo nutno heverovati přímo
zálohu zpět a že obec si raději svého
příslušníka dala do pastoušky a
nechala ho tam za živa hníti, než aby platila
nejmenší chudinskou podporu. Nyní podle tohoto
zákona ty venkovské obce, které dosud ničeho
neplatily - někde to bylo spíše tvrdé
srdce selské, než bída financí obecních
- ostatně na to je tu zákon, aby se zvýšila
pozemková daň, když tyto obce nemají
prostředků, přidají podle tohoto zákona
pouze 50 Kč a její příslušník
dostane podporu podle tohoto zákona. Znovu opakuji, že
těmto lidem to ze srdce přejeme, poněvadž
je to krajně nutné, ale na druhé straně
chudí příslušníci velkých
měst budou tímto zákonem, jak už zde
bylo zevrubně mými klubovními kolegy řečeno,
těžce poškozeni. Vážení pánové,
zklamání, o němž jsem mluvila v úvodu
své řeči, projeví se právě
u těchto lidí co nejtrpčeji. Při poslední
mé návštěvě chudobince v Kolíně
řekl mně 70letý nemocný dělník,
který tam tráví již 10 let: Soudružko,
my se velice těšíme, že nám republika
pomůže, že nám republika přidá,
my máme nyní 50 Kč od obce a zde bydlíme
v chudobinci a když nám republika přidá,
přece se trochu najíme. Nyní však, žel,
tomuto starému soudruhu musíme říci:
Republika vám nepřidá. Představuji
si živě, vážení pánové,
ono vzrušení a ono bolestné zklamání,
které zavládne v těchto místech trudného,
opuštěného stáří. Všeobecně
se bude mluviti o tom, že republika nejen ničeho nedala,
ale poštvala ještě proti těmto chudákům
obce. To bude asi smysl a obsah řečí a myšlení,
které po uzákonění tohoto slavného
zákona bude možno slyšeti z úst těchto
ubohých lidí.
A já přece chci v závěru říci,
že je nutno opraviti tento názor a výroky těch
ubožáků, kteří žalují
na republiku. Není to republika, která odbývá
chudé, zestárlé lidi almužnou 500 Kč
ročně, nýbrž je to necitelná
buržoasie, která dočasně v této
republice vládne, neopírajíc se ani o většinu
voličstva a o důvěru jeho. A toho právě
lze nejvíce litovati, že nesociální,
ba nelidské činy dnešní buržoasie
vrhají také svůj smutný a těžký
stín na republiku a berou tak lidu víru a lásku
k republice.
Nemusím ani opakovati, že pro tento zákon,
který neřeší problém náležitě,
nýbrž spíše provokuje, hlasovati nebudeme.
(Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Bezděk. Uděluji mu slovo.
Posl. Bezděk: Slavná sněmovno! Patřím
mezi ty, kteří při každé příležitosti
upozorňovali, že je nutno postarati se o ty občany
přestárlé, kteří nebyli pojati
do zákonů o sociálním pojištění.
Dnes mohu s uspokojením kvitovati, že konečně
projednáváme tento tak očekávaný
a důležitý návrh. Nečekali jsme
na něj jen my jako zákonodárcové,
nýbrž právě ty desítky, sta a
tisíce starých, upracovaných, k práci
nyní neschopných lidí, čekajících
na nějakou podporu. Zákon je nedostatečný
a nebude vyhovovati potřebám a tomu, co staří,
k práci neschopní lidé od tohoto zákon
očekávali. Je to přirozené, velectění,
ale přirovnávati tento zákon a dobrodiní
z něj vyplývající snad k policejnímu
psu, že tento dostává od státu více
než starý zedřený dělník,
je přece jen porovnání trochu nemístné.
Velevážení pánové, bylo snad
možno již v dřívějších
letech pro staré lidi něco učiniti. A tu
se táži, proč se tak nestalo již v dřívějších
dobách, proč se tak děje teprve v 11. roce
naší samostatnosti? Zajisté k tomu byly důvody,
poněvadž požadavků bylo příliš
mnoho a nebylo možno všem najednou vyhověti.
Slavné sněmovně je jistě známo
a dobře si to. pánové, pamatujete, že
bylo nám řečeno, že nemusí býti
všechno najednou, a proto se musilo postupovati podle toho,
jak na to stačila kapsa obyvatelstva, poněvadž
každé dobrodiní, které odtud dáváme,
musí si obyvatelstvo samo zaplatiti.
Tedy pokusů zde bylo učiněno několik
a zvláště pamatováno bylo na tuto otázku
již r. 1921 při jednání o fondu k účelům
soc. pojištění, kde bylo tehdy odkázáno
tomuto fondu 130 milionů Kč. Jestliže snad
vláda této částky použila k jinému
potřebnému účelu, je ovšem jejím
mravním závazkem, aby tyto peníze k účelům
podpory přestárlých opatřila si dnes
jiným způsobem.
Mně se zamlouval r. 1923 návrh posl. Modráčka,
nynějšího senátora, který žádal,
aby z přídělu velkého majetku pozemkového,
státem zabraného k účelům starobního
a invalidního pojištění, byla přiřknuta
částka na podporu tohoto pojištění.
Velectění, tenkráte tento návrh zapadl,
nebylo o něm nějak hlouběji uvažováno.
Místo o bohaté zbytkáře, kteří
si za laciný peníz pomohli k velikým latifundiím,
mohlo býti lépe postaráno o naše přestárlé.
Pánové, nezapomínejme na tento fakt. Na tom
nejsou vinny jen t. zv. strany buržoasní, na tom jsou
také vinny strany socialistické, které se
o moc v pozemkovém úřadě rozdělily,
tedy společně prováděly pozemkovou
reformu. (Potlesk.) Pakli je dnes vytýkáno,
že starci jsou tak bídně odbýváni
a přirovnáváni se státními
policejními psy, pak ať se poděkují
těm, kteří promrhali pozemkovou reformou
veliké statky, které zde k takovým účelům
mohly býti.
Již za úřednické vlády r. 1926
přichází jménem vlády s návrhem
ministr soc. péče dr Schieszl. Návrh
byl uznán tehdy za nedostatečný, ač
byl jistě dobře míněn. Jelikož
však předpokladem pro státní příspěvek
bylo, aby žadatel byl účasten chudinské
péče, než mu může býti přiřknut
státní roční příspěvek,
byl návrh nazván státním almužnictvím
a zamítnut, vlastně nebylo o něm ani jednáno.
Důvody k tomu byly opět vážné.
Chudinství doposud u nás bylo upraveno v každé
zemi jiným způsobem. Na Moravě jest základem
chudinské péče odst. 8 §u 27 obecního
řádu a §§ 24 až 26 říšského
domovského zákona z 3. prosince 1863. Starý
domovský zákon stanoví, že povinnost
obce opatřovati chudé obsahuje toliko závazek,
dávati jim potřebnou výživu a poskytovati
jim opatrování v nemoci. Jak se mají chudí
opatrovati, přísluší stanoviti obci.
Malé horské obce s nízkou daňovou
základnou, které mají chudých poměrně
nejvíce, postupují při rozhodování
o chudinské péči opatrně a přísně
a odmítají často i velmi potřebné.
Toto stanovisko obcí z finančních důvodů
je velmi pochopitelné, neboť i měsíční
nízké podpory potřebným znamenají
pro obec někdy dosti vysoké procento přirážek.
V Čechách byly a jsou poměry, pokud se chudinské
péče týká, poněkud jiné.
Podle zákona z 3. prosince 1868 jsou zavázány
okresy a země k subsidiární pomoci obecní
při poskytování chudinské péče.
To znamená, že obce české mohou při
chudinské péči více vycházeti
vstříc nemajetným příslušníkům,
jelikož nemusí nésti celé břemeno
chudinské péče a mají zákonem
zaručenu pomoc vyššího autonomního
svazku.
Podle osnovy zákona z r. 1926, jíž udělení
státní almužny vázáno bylo na
almužnu obecní, byli by chudí na Moravě
v nevýhodě proti chudým v Čechách.
Osnova zákona byla jakýmsi opatřením
z nouze a projevem dobré vůle. To přiznáváme,
velectění. Zástupcové zemských
výborů při poradě o tehdejší
osnově zákona o podpoře t. zv. přestárlých
vyslovili však názor, že by bylo lépe
řešiti chudinskou péči jednomyslným
řádným zákonem než nějakým
příštipkářstvím.
Po více než dvou letech vláda předložila
nyní návrh opravený, který neváže
tak přesně podporu státní na podporu
chudinskou, nýbrž obráceně, stát
dává podporu a chudinská podpora jest jenom
přídavkem k tomuto hlavnímu státnímu
příspěvku. Byly tu vyslovovány názory,
že zákon může býti snad dosti volně
vykládán a že mnozí žadatelé
o tuto starobní podporu nebudou moci svůj nárok
na ni jaksi právně opříti, ježto
má přece jen jaksi ráz podpory dobrovolné.
Ovšem při rozsahu, nejistotě a také
při různém postavení sociálním
i těch přestárlých, bylo podle mého
soudu jaksi aktem prozíravosti, že kdo nepotřebuje
přece jenom tak nutně této podpory ze státních
prostředků, že jí nedostává.
R. 1926, když pp. posl. Tučný, Laube
a druzi podali návrh na vydání zákona
o starobním zaopatření pro osoby, jež
nejsou zúčastněny starobního pojištění
podle zákona o pojištění dělníků
pro případ nemoci, invalidity a stáří,
v §u 1 také uvádějí: Právního
nároku na tyto podpory není. Jistě pánové,
když tento návrh podávali, uvážili
také dosah právního nároku snad každého
přestárlého a proto tuto výjimku také
do návrhu dali. Já jim to nijak nevytýkám,
nýbrž připomínám, pakli se to
dnes vytýká dnešní vládě,
dnešnímu ministru soc. péče, že
také tyto momenty již navrhovatelé socialističtí
uvážili, když ve svém iniciativním
návrhu na tyto věci pamatovali.
Pánové z německých stran socialistických
zvláště si stěžovali, že lidé,
kteří jsou oddáni opilství, tuláctví
atd., práce se štítící lidé,
jsou také vyňati z této podpory. Tu uvádím
opět, že i v tomto iniciativním návrhu
jsou v §u 1, č. 4, 5 tyto body obsaženy. Tedy
v iniciativním návrhu socialistickém je:
"těm, kdož jsou oddáni opilství,
tulákům a osobám práce se štítícím."
Kdyby, prosím, takové ustanovení nebylo v
zákoně, pak by nám právem řádní
obyvatelé, řádní poplatníci
vytýkali, že podporujeme lumpy a lidi práce
se štítící, podpory nezasluhující,
také ty, kdož byli pravoplatným rozsudkem trestního
soudu odsouzeni pro trestný čin, pro který
podle platných ustanovení byla vyslovena ztráta
volebního práva do obcí, pokud ztráta
toho práva nepomine. To je také v iniciativním
návrhu socialistickém, proti kterémužto
ustanovení včera velmi ostře mluvil posl.
Riedl z Brna.
Velectění pánové, mám za to,
že zákon, který dává podporu
přestárlým, není dokonalý,
že mnohý bude zklamán, ale přece je
to jisté dobrodiní, které namnoze bude přijato
s opravdovým, procítěným povděkem.
Za nynějších poměrů tedy činíme,
co činiti je možno. Nečiním výtky
socialistickým stranám, že mohly během
deseti let také všechno učiniti. Ony - a to
jim přiznávám - ve prospěch státu
přinesly do značné míry svou popularitu,
poněvadž nepočítaly s možností,
co se dosáhnouti dá. Poněvadž nynější
koalici, v níž jest i strana lidová, nazýval
včera soustavně pan posl. Johanis koalicí
panskou, prohlašuji, že my jsme stranou sociálně
reformní, že jsme se snažili vždycky vymoženosti
sociální udržeti, nepodařilo-li se nám
je vždycky zlepšovati. Za okolností takových,
za jakých nám bylo možno pracovati, jsme také
pracovali. Ta panská koalice! Chtěl bych někdy
měniti peněženku jako člen panské
koalice s mnohými členy té proletářské
koalice a byl bych velmi spokojen. Myslil bych, že pan posl.
Johanis výtky o panské koalici by si měl
trochu zkorigovati, že mnozí a mnozí bychom
mu byli povděčni, kdybychom si mohli tak plácnouti
na kapsu a říci, já jsem opravdu pán.
K tomu máme velmi daleko, třeba že někteří
vypadáme jako páni.
Vlna socialistického cítění a sympatie
s dělnictvem a lidem pracujícím jest potěšitelným
zjevem naší doby. Paní Karpíšková
napsala v časopise soc. demokratických legionářů
"Nový Život" článek, který
začíná větou: "Lidské
milosrdenství nemá hlubokých kořenů."
Pakli si stěžujete, že milosrdenství nemá
kořenů, pak nepodkopávejte učení
křesťanské a křesťanskou výchovu
a sociální cítění a spravedlnost
bude míti jistě kořeny hlubší.
Strany tak zvané buržoasní daly se pohnouti
k ústupkům, jež nemusely býti vždycky
vynucovány, nýbrž měly často
ráz samozřejmosti. To můžeme přiznati
při řadě zákonů. Byly to často
posice, přenechané bez boje. To měly by si
strany socialistické v zájmu historické pravdy
o vývoji našeho sociálního zákonodárství
při přísné jeho kritice často
uvědomiti. Můžeme si bez obavy přiznati,
že i naše t. zv. buržoasie nasákla sociálním
cítěním a je produktem naší doby.
Můžete si k tomu říci, že jest
nasáklá trochu socialismem. Úspěchy
pracujících vrstev obyvatelstva v posledním
desetiletí vedle vlastních dosažených
úspěchů je nutno přičísti
také určitému sociálnímu cítění
vrstev obyvatelstva lépe situovaného. Dokazují-li
naše socialistické strany, že to byly výhradně
ony, které přinesly velkou řadu sociálních
reforem, kterým se můžeme v našem zákoníku
těšiti, jest mínění toto nesprávné,
poněvadž můžeme dokázati, že
mnohé a mnohé reformy uzákoněné
staly se samozřejmostí. Socialistické strany
snaží se však spachtovati pro sebe všechno,
co spadá do oboru sociální politiky, a nevraživě
hledí na vše, co by podnikal ve prospěch vrstev
potřebných a chudých kdokoli jiný.
Jiný nepěkný zjev u našich socialistických
stran jest bezmezná konkurence, řekl bych, nekalá
soutěž. A tu, velectění, i po této
stránce máme zákon o nekalé soutěži,
bohužel, nemáme hranic, kde nekalá soutěž
začíná. Jen připomínám,
jak při posledních volbách bylo hanebně
agitováno s generály a přestárlými.
Kdo ví, jakým způsobem přišel
zákon o generálech do sněmovny, jak i v branném
výboru, ve kterém jsem zapisovatelem, ministr dokazoval,
že jsme mezinárodními smlouvami vázáni
a dokonce bylo sdělováno i snad vyšší
přání, nepodiví se, že se i v
branném výboru kývlo. Konečně
oposiční strany tenkráte při jednání
byly jako beránci a je známo prohlášení
p. ministra zahraničních věcí dr Beneše,
jak se vyjádřil o zákonu o generálech.
Toho bylo zneužito, jednalo se o řadě důstojníků
a tehdy ministr nár. obrany v branném výboru
sdělil, že jde vesměs o lidi přes 70
let staré. Přirovnávati to se zákonem
o přestárlých není místné.
Konečně zákon se nestal skutkem, ale dosud
byl agitačně využíván. Kdyby
se vztahovala nekalá soutěž také na
toto politické řádění, tak
by oposiční strany za hausírování
s těmito generály musely býti rozhodně
odsouzeny.
Vyskytne-li se rozumný a uskutečnitelný návrh
sociální, jistě se honem vytasí strana
druhá nebo protivná s návrhem radikálnějším,
ale neuskutečnitelným. Prospěchu strany obětuje
se prospěch lidu, ba namnoze celého státu.
Je to postup podle marxistických zásad správný,
jenž tvoří nesnášenlivé
učení třídního boje a potírá
zuřivě solidaristický, křesťanský,
sociálně reformní směr. Tento postup
může však vésti ke koncům absurdním.
Poukazuji třeba na zásobovací výbor.
Byli mně činěny nedávno výtky
s této tribuny, že jako předseda zásobovacího
výboru jsem nedostatečně anebo málo
svolával zásobovací výbor právě
v době, kdy toho bylo nejvíce zapotřebí.
Pánové, zásobovací výbor jako
každý jiný sněmovní výbor
není žádný debatní klub. Pakliže
není náležitých návrhů
k projednávání, nemůže ani předseda
výbor svolati a kde to bylo zapotřebí, jsem
vždy tak činil. Ale když potom výbor svolám,
kdo nepřijde, jsou páni poslanci. Člověk
musí pak velmi těžko sháněti
presenci, v té chvíli, když se jedná
o tak důležitých otázkách lidu.
Má-li se jednati věcně, má-li se něco
dosažitelného, možného uskutečniti,
pak přijde tolik návrhů, že máme-li
k disposici 5 až 10 mil. na různá opatření,
jest to hned 100 mil. Takové návrhy přijdou
ovšem k zamítnutí, a positivního a praktického
neučiní se nic.
Velectění, tak se to má i se zákonem,
který právě projednáváme. Jak
jsem již na počátku prohlásil, nejsem
úplně nadšen tím, co dnes přestárlým
pracovníkům dáváme, ale myslím,
že je lepší něco než nic. Vždyť
máme možnost zase působiti v tom směru,
aby se ulevilo nějakým způsobem obcím,
aby mohly přece jen poněkud význačněji
plniti své úkoly chudinství, poněvadž
obec zná své chudé nejlépe.
Proto náš klub tento návrh, který projednáváme,
vítá a bude také pro něj s radostí
hlasovati. (Potlesk poslanců čsl. strany lidové.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má dále pan posl. Pik.
Posl. Pik: Slavná sněmovno! Vládní
předlohu o státních podporách pro
osoby přestárlé, které jsou vyřazeny
z rámce sociálního pojištění,
správně označili předcházející
řečníci našeho klubu za naprosto nedostatečnou
a vadnou po stránce materielní i formální.
Vláda neřeší problém těžkého
životního osudu veteránů práce
podle jejich potřeby, nýbrž dává
jim nepatrný peníz, který se nerovná
ani obvyklé chudinské podpoře. Předloha
je charakteristickým náznakem ideologie dnešního
vládního režimu, který problémy
sociální vyřizuje nejprimitivnějším
způsobem a naprosto nedostatečně. Roční
státní příspěvek 500 Kč
nejchudším a nejubožejším z ubohých,
které vládní strany při zákonu
o sociálním pojištění připravily
o právní nárok na 1200 až 5000 Kč
ročně, protože je z tohoto zákona vyloučily,
jest nuzáckým příspěvkem, který
nestačí ani na zaplacení nájemného
při dnešní jeho úpravě a výši.
Vláda však zapomněla také na svou povinnost
vyřešiti problém chudinství všeobecně,
jak to přikazuje § 20 zákona z r. 1919, podle
něhož v zájmu úlevy samosprávě
má chudinství, školství a bezpečnost
převzíti stát na své vlastní
risiko a na svůj vlastní účet. Toto
ustanovení zákona vláda zcela briskuje, zatím
co místo úlevy samosprávě obecní
ukládá této nové povinnosti finanční
a administrativní, jak je to obsaženo v tomto zákoně.
Uznávám, že samosprávě přísluší
spolupůsobení v tak důležité
administrativě sociální, jako je řízení
ve věci podpor pro zestárlé. Samospráva
by také velmi ochotně svou hřivnou přispěla
pro zlepšení osudu přestárlých,
neboť činí tak již dnes formou chudinských
podpor, zřizováním zaopatřovacích
ústavů, chorobinců a j. v. Leč samospráva
byla novými zákony protisamosprávními
tak těžce zasažena, že byly jí restringovány
ve značné míře náklady na běžné
její úkoly v oblasti podpory starých, chorých
a chudých jejích příslušníků
a že velmi těžko bude jí plniti novou
povinnost příspěvkovou, jak ji zákon
o státních podporách přikazuje.
Při účinnosti zákona č. 77
a při limitu obecních přirážek
velmi těžce budou obce zápoliti, aby zákonem
předepsaný příspěvek 10 až
20% mohly ze svých násilně omezených
příjmů uhraditi. S ohledem na to měla
vláda povinně splniti závazek zákona
z r. 1919, o převzetí nákladů chudinských
vůbec anebo uhraditi takový náklad obcím
zvláštním příspěvkem státním,
když sama by nemohla nebo nechtěla vésti administrativu
této charitativní péče.
Projednávaným zákonem ukládají
se obcím velmi odiosní povinnosti. Obec musí
na renty přispívati, obec má značnou
povinnost administrativní při celém řízení
o podpoře těm, kteří v obci bydlí
a nárok na podporu uplatňují, ale podpory
bude přikazovati okresní úřad. Okresní
úřad nemusí zvýšiti svých
nákladů personálních a okresní
úřad bude zbaven výtek odmítnutých,
neboť každý takový bude míniti,
že původcem zamítnutí jest obec, která
případ vyšetřovala a vyjádřila
se o něm.
Při žádném zákoně nehledí
se na zájmy a finanční situaci obcí.
Naopak, každým novým zákonem ukládají
se samosprávě nové finanční
a administrativní povinnosti. Zákon katastrální,
zákon dnes projednávaný, zákon o mateřských
a pokračovacích školách, to vše
bude znamenati nové a velmi těžké finanční
zatížení obcí. Při tom si státní
správa v těchto zákonech vyhrazuje úplnou
kompetenci, a samosprávu pokládá jen za platiče
a sluhu, který je povinen za státní administrativu
konati, co obci vlastně nepřísluší
a za co jí stát nedá ani haléře.
Zákonem o reformě správy (§ 13) jest
obec snížena na poslíčka, poněvadž
okresní úřad jí přikazuje,
aby zaň konala služby, které má konati
sám a které ani haléřem nehonoruje.
Stejně tak uložil tento zákon platiti okresním
úřadům na přesídlení
a zařízení nových úřadoven,
ač okresní úřady měly by správně
býti dotovány pro tyto účely státem
a nikoliv samosprávou. Stát dosud nezprostil obce
povinnosti přispívati na věcné a školnické
potřeby státních škol středních,
ba nová a přímo nesnesitelná břemena
jim chystá a na ně uvaluje.
Za nového režimu vládního je vůbec
příznačnou tendence protisamosprávní.
Živým dokladem toho je zákon č. 77 o
finančním hospodářství územní
samosprávy. Zákon ten poskytl veliké přirážkové
úlevy kapitalistickým podnikům a maximálními
dávkami zatížil nejširší vrstvy
dělníků, gážistů, živnostníků
a domkářů, úplně zruinoval
hospodářství obcí a vzal jim možnost
plniti nejhlavnější úkoly a povinnosti,
jak jsou nutny v zájmu jejich rozvoje a v zájmu
obyvatelských vrstev.
Naléhavou interpelací dotazovali jsme se pana ministra
financí, jak chce odpomoci krutému stavu čsl.
samosprávy a zda hodlá navrhnouti novelisací
příkrých ustanovení zákona
č. 77, aby odvrácena byla úplná zkáza
našich měst, obcí a okresů. Dnes nám
pan ministr financí odpověděl. Jeho odpověď
je pro dnešní poměry a pro dnešní
režim velmi příznačná. Ačkoliv
celé veřejnosti je znám těžký
stav samosprávy a přesto že četné
sjezdy a korporace samosprávné vládu o tomto
stavu náležitě informovaly, přesto že
vláda zná praksi vyrovnávacích fondů
a jejich finanční nedostatečnost, přesto
že s tohoto místa klasickými příklady
byla o katastrofálním stavu obcí a měst
vláda dosti informována, odpovídá
nám pan ministr financí, že vládě
není tento katastrofální stav dosud znám,
poněvadž prý se dosud neprojevily důsledky
daňové reformy v ohledu daňových základů
a rovněž prý se neprojevily důsledky
úprav rozpočtů samosprávních.
Je smutné, že vláda, která má
k disposici materiál a zprávy vyrovnávacích
fondů, která má za sebou praksi pro samosprávu
katastrofálního stavu z r. 1928 a která má
znáti účinky škrtů rozpočtových,
takovým způsobem přezírá jeden
z nejtěžších problémů státních
a že nevšímavě se má k samosprávě,
která již tolik prospěšného pro
stát vykonala. Odpověď p. ministra financí,
která byla dnes rozdána tiskem, je výsměchem
veškeré samosprávě, která prožívá
nejtěžší chvíle finančních
bolestí a bez ohledu na rozdílnost politických
názorů touží po nutném ulehčení,
po novelisaci škodlivého a neosvědčeného
zákona.
Jak těžké finanční poměry
a důsledky ukázaly se v samosprávě
podle prakse zákona č. 77, tomu nyní nasvědčuje
situace za katastrofálních mrazů a sněhů.
Již v prosinci vyčerpaly obce nutnými výdaji
na odklizení sněhu, čištění
ulic a cest rozpočtové položky na rok letošní.
Nyní nemají k disposici pro ten účel
ani haléře, nehledě k tomu, že velká
města mají neočekávané veliké
vydání s opravami vodovodů zničených
mrazy, kanalisace a s jinými reparacemi zařízení,
mrazy letošními poškozenými. Obec pražská
na př. musela jen na odklizení sněhu vydati
za leden a únor 400.000 Kč, které vůbec
nemá v rozpočtu a které po rozumu zákona
nesměla by vůbec vydati, ježto nemá
úhrady a ježto odklizení sněhu není
podle tohoto zákona investice výnosná. Obce
nemají dále vůbec žádných
zvláštních prostředků na podporu
mrazem a hladem trpících, ježto takové
položky vyrovnávací fondy v duchu zákona
č. 77 z rozpočtu vyškrtaly. Obce, které
dříve v tak těžkých případech
pomáhaly postiženým, jsou nyní za protisamosprávných
zákonů zcela bezmocnými a proto, že
škody jsou veliké a bída postiženého
lidu hrozná a srdcervoucí, nemohou pomáhati
tak úsilovně, jak by to měly konati při
svém úkolu, pečovati o blaho a bezpečí
obecní, a jak to za svobodné a neožebračené
samosprávy velmi ochotně a účinně
konaly. Nyní připadá obcím další
povinnost, postarati se o bezpečí lidí a
majetku proti povodním. Ani na to nemají obce prostředků.
Zde musí rychle pomoci vláda. Musí pomoci
samosprávě příspěvkem proti
katastrofám sněhovým a jejich důsledkům.
Musí pomoci pro zabezpečení ochrany obyvatelstva
v případě povodní, pomoci co nejrychleji,
neboť obce jsou zcela vyčerpány a bez rozpočtových
prostředků. Žádáme také,
aby vyrovnávací fondy obcím a okresům
vyplatily co nejrychleji příspěvky za r.
1928, neboť ve většině případů
se tak dosud nestalo. Nemají-li vyrovnávací
fondy dosti prostředků, nechť je vláda
dostatečně dotuje. Co nejdůrazněji
urgujeme požadavek novelisace zákona č. 77,
aby samospráva nebyla zcela zahubena, aby mohla konati
poslání vůči svým chudým
a zestárlým příslušníkům
a aby mohla plniti příkaz zákona, o kterém
dnes jednáme.
Pan posl. Bezděk v polemice s příslušníky
našeho klubu odmítal název "panská
koalice". Pan Kol. Bezděk se mýlí,
myslí-li, že tímto názvem označujeme
ty, kteří zde snad sedí za jednotlivé
poslance. Nikoliv, tímto názvem označujeme
politiku lidové strany a dnešní koalice, neboť
je to politika pro panský stav, pro boháče
a kapitalisty, a je to politika i proti příslušníkům
lidové strany, kteří namnoze jsou také
chudáci, kteří namnoze ve stáří
potřebují také zaopatření,
a kteří mají zcela opačné zájmy
a cíle, než je v koaliční politice uplatňuje
strana lidová. Panskou politikou míním to,
co dělá v koalici strana lidová, že
dělá jak v ohledu hospodářském,
sociálním, tak i samosprávném politiku
protilidovou. Prosím, vezměte jen ten fakt, že
v obcích a městech, kde konec konců rozhoduje
také strana lidová, nemají obce ani prostředků,
aby mohly zaváděti polévkové ústavy
pro trpící hladem a mrazy, obce nemají prostředků,
aby chudým a nezaměstnaným zakoupily uhlí.
Je tedy panskou politikou, když vy trpíte, aby existoval
zákon č. 77, který znemožňuje
pomáhati chudině, ovšem také chudině
vaší.
Pan kol. Bezděk se domnívá, že
naše kritika činnosti koalice a kritika tohoto zákona
dnes projednávaného je politikou stranictví
a že prý my, socialisté, zájem státní
podřizujeme zájmům strany. Nikoliv, naše
kritika je ve shodě s interesem státním.
Interesem státním musí býti, aby byli
zabezpečeni ti, kteří dali státu za
svého života a svou prací nejvíce. Naše
kritika směřuje k tomu, abychom varovali před
pokračováním v té politice, jak ji
dnes koalice provádí, abychom žádali
takovou politiku ve státě, která nesmí
býti politikou panskou, tedy politikou pro boháče
a kapitalisty, nýbrž politika státní,
politika parlamentu, musí býti politikou ve prospěch
celého státu, hlavně však ve prospěch
těch, kteří nejvíce potřebují.
(Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo má dále p. posl. Tučný.