Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
jest pan posl. Štětka. Dávám
mu slovo.
Posl. Štětka: Paní a pánové!
Vládní návrh zákona o státních
starobních podporách je nejsprostší
podvod, kterého se tu dopouští vládnoucí
majetná třída na třídě
pracující, aby zakryla skutečnou příčinu
a podstatu fašisticko-kapitalistického vydírání
a zotročování pracujících mas.
Ve svém důsledku znamená tento vládní
návrh zákona jedno z fašistických opatření,
jež má sloužiti k provádění
racionalisačních method kapitalistického
vykořisťování i u té části
pracujících mas, která pro vysoké
stáří a neschopnost ku práci byla
vyřazena z přímé výroby, ale
která má býti využita pro kapitalistickou
společnost, pokud jen to je možné, jak říká
důvodová zpráva na str. 6, kde se praví:
"Starci neschopni sice výdělečné
činnosti, t. j. soustavné práce, dostačující
k opatření výživy, ale schopni konati
příležitostné nahodilé práce,
na př. v zájmu obce při nutné úpravě
cest, vodotečí a pod.", musejí pracovati,
jinak by ztráceli možnost na uplatnění
starobní podpory vůbec. Tedy v zájmu kapitalistickém
musejí dáti starci i poslední zbytky svých
odumírajících sil, a to v každém
případě, musejí uposlechnouti příkazu
buržoasní vládnoucí třídy
a v době stávky dělati třebas i stávkokaze.
Tak je tomuto ustanovení rozuměti a tak tomu bude
také rozuměti pracující třída
a musí tomu rozuměti všichni, kdož se
nezaprodali buržoasii k protidělnickým službám.
Tento zákon má býti dalším článkem
karabáčnického systému v Československu
s tím doplněním, že buržoasie tu
beztrestně plije ve tvář všech zedřených
starých dělníků, že se tu přežraní
buržoasní zahaleči cynicky vysmívají
hladovým a na kost vyssátým starým
dělníkům, kteří celý
svůj život dřeli ve prospěch majetné
třídy, aniž by se při této dřině
do syta najedli, a kterým na stará kolena zůstaly
vedle hrbatých zad mozolné kostnaté ruce,
ve kterých drží žebráckou hůl.
Tato žebrácká hůl, kterou tito ubožáci
drží, má býti vládním
návrhem zaměněna v zákon na zavedení
trestu smrti hladem.
Bylo by neodpustitelnou chybou, kdybych nezdůraznil, že
na tomto hanebném zákoně trestu smrti hladem
mají lví podíl sociální demokraté.
Když spontánním nárazem semknutých
pracujících mas končila naráz světová
válka, když kácely se pod pěstí
pracujících mas trůny a celý potlačovatelský
a vykořisťovatelský aparát byl rozmeten,
když kapitalistické pijavice tetelily se strachem
před zaslouženým trestem, byli to právě
reformistické strany a reformističtí vůdcové,
kteří postavili se před rozbouřené
masy a vzali v ochranu zbabělou a zmatenou buržoasii
a její potlačovací aparát, volajíce:
Dělníci, budete zúčastněni
na státní správě, budete nyní
rozhodovati, budete ve všech jejích orgánech
a v její správě zvlášť rozhodovati,
budete rozhodovati v továrnách, dolech a hutích,
budete tyto spoluspravovati. Půdu dostanou ti, kdož
na ni pracují a zahaleči budou z republiky vyhnáni.
Z kasáren, zámků a paláců nadělají
se chorobince, ozdravovny a chudobince. Všichni pracující
budou zaopatřeni v době neschopnosti ku práci
od svého narození až do své smrti. Ale
abyste tohle všechno měli, je nutno zachovati klid.
Nechte jednati nás, své zástupce, a buďte
ujištěni, že vám vybudujeme republiku
socialistickou, a proto musí býti všechny staré
křivdy zapomenuty. Toto balamucení bylo doprovázeno
vlasteneckým bubnem: náš stát, naše
republika, naše samostatnost - náš Masaryk!
Aby těmto falešným heslům byl dán
vážný ráz, nebylo náhodou, že
18. prosince 1918, když prof. Masaryk vrátil
se z ciziny jako jmenovaný president Československa,
razil heslo: První naší povinností musí
býti aby u nás nebylo žebráků!
Toto falešné heslo přebíraly pak všechny
vlády, které se tu za 10 let vystřídaly,
do svých programů, to je do svých fašistických
plánů. První učinila tak vláda
Tusarova, vláda zeleno-rudé koalice, která
nasadila do Československa fašistické vejce
agrárně kapitalistické, které pak
všechny vlády za pomoci sociálreformistů
zahřívaly tak dlouho, až vyseděly celé
hejno fašistických supů.
Pláčí-li dnes sociální reformisté
a obviňují-li agrárně-finanční
buržoasii z věrolomnosti, jako to činili při
náporu na zhoršení sociálního
pojištění, tu buržoasii, kterou tak zkroušeně
viděl v koutku seděti soc. demokratický poslanec
dr Winter, jak se třese, jak se obává,
musejí si vzpomenouti, že dr Wintrovi bylo
buržoasie líto a že proto se nemohl, nemohl se
rozhodnout jinak, než vyhověti a ponechati na životě
pojišťovnu pro služebné v Praze, počátek
to tříštění sociálního
pojištění vůbec. Tuto ničemnost
je potřebí odsouditi, ale nejen to, této
ničemnosti musí býti do budoucna všemi
prostředky zabráněno.
Vůdci sociálních reformistů vědomě
způsobili zbídačení pracujících
mas, neboť jim šlo o udržení výsad,
dělníci tomu říkají "koryta",
které jim buržoasie dala, které by v socialistickém
státě nikdy neměli. Tento fakt dokazuje řada
dokladů, nejen jako průvodní zjev, ale dokladů,
které byly základem celého dnešního
fašistického kursu. Za přímé
pomoci vůdců sociálních reformistů
byly ukovány zákony persekuční proti
pracující třídě. Byl to zákon
k útisku, jehož sladkosti první požili
dělníci zákon tiskový, zákon
na ochranu republiky. Oni to byli, kteří ukázali
buržoasii cestu k jmenovacímu právu místo
voleb, neboť se bránili provedení voleb do
nemocenských pokladen, které ovládali proti
vůli dělníků. Oni to byli, kteří
ukázali buržoasii cestu a po této cestě
buržoasii následovali k dnešní reformě
veřejné správy, které sloužil
za podklad zákon župního zřízení,
na kterém spolupracoval dr Meissner a který
převzala buržoasie jako platformu fašistické
veřejné správy. Oni to byli, kteří
dělníky v závodech pomáhali spoutati
zákonem o závodních výborech a radách,
neboť z těchto závodních výborů
a závodních rad udělali orgány chránící
buržoasii, orgány proti dělnické třídě.
Oni to byli, kteří zákon o 8hodinové
době pracovní smluvili s buržoasií tak,
aby také tento zákon zapadl do celého vykořisťovatelského
a racionalisačního programu buržoasie, (Výkřiky
posl. Tayerle.), což dokazuje nejlépe ohromný
vzrůst odpracovaných hodin přes čas.
R. 1921 nastal první průlom do zákona o 8hodinové
době pracovní, a to tím, že 1260 závodům
bylo povoleno pracovati přes čas 3,061.111 hodin
za ministrování socialistů v době,
kdy desettisíce dělníků nemělo
práci.
R. 1925 dostoupil počet hodin odpracovaných přes
čas na 14,581.717 a konečně r. 1927 5.401
závodů odpracovalo 17,946.564 hodin přes
čas. (Výkřiky komunistických poslanců.)
Z tohoto počtu odpracovaných hodin přes čas
sám pouze průmysl textilní odpracoval v 1.708
závodech v r. 1927 9,622.408 hodin, a to právě
v době, kdy dělníci v textilních závodech
trpěli největší bídou a kdy celé
stovky a tisíce textilních dělníků
bylo vyhazováno na dlažbu.
Nad tímto faktem musí se dělníci zamysliti,
aby přišli na kořeny tohoto podvodu, zejména
dnes, kdy textilní dělníci jako jedna z nejubožejších,
nejvíce vykořisťovaných pracujících
tříd, dožadovali se většího
kusu chleba a bylo jim vpadnuto vzad, neboť reformističtí
vůdcové použili všech prostředků,
aby dělníci nemohli ve spontánním
odporu a v boji dobýti svého zlepšení.
Reformističtí vůdcové všemi prostředky
také pracovali, aby vyděrači a kapitalistické
pijavice byli dělnické třídě
zachováni i pro budoucí dobu. Oni to byli, kteří
zákonem o sociálním pojištění
dělníky ošidili o lepší nemocenské
pojištění a staré dělníky
pomohli vyhoditi ze starobního pojištění.
Oni to byli, kteří připustili vyloučení
z pojištění právě těch,
kteří potřebovali nejdříve
alespoň takového zajištění, aby
neumírali hladem. Reformističtí vůdcové
jsou to, kteří hlásají závodní
demokracii a průmyslový mír, padají
zbídačeným dělníkům
v době boje za větší kus chleba do zad,
dělajíce stávkokaze, jak to dokazuje boj
textilního dělnictva. Tuto skutečnost si
musí uvědomiti celá pracující
třída právě v době, kdy fašistickými
metodami sahá se na poslední právo dělnické
třídy, na právo stávky, na právo
třídního boje, na právo koaliční.
Předkládá-li vláda návrh zákona
o trestu smrti hladem, je to jen důsledek 10leté
spolupráce reformistických vůdců s
buržoasií. Reformističtí vůdcové
nechtějí, a ani na příště
nepovedou vážného boje proti buržoasii
za práva dělnické třídy, a
tak tu nezbývá nic jiného pracující
třídě, než aby se postavila sjednocena
proti vůli reformistů, přes jejich hlavy
do boje, v jehož čele je strana komunistická
v Československu. Již v r. 1926 za úřednické
vlády byl učiněn pokus řešiti
sociální postavení zestárlých
dělníků, t. j. těch, kteří
nebyli pojati v sociální pojištění.
Tehdy předložila vláda návrh zákona
o doplnění chudinské podpory obecní,
který byl tak hanebný, že nemohl býti
vůbec projednáván, aby nenarazil na přílišný
odpor pracujících mas. Proto byl tento návrh
vládou odvolán, vláda slíbila, že
přijde se zákonem dokonalejším. Také
přišla opravdu s návrhem zákona po dvouletém
odstupu, ale hanebnějším, než byl ten
prvý, i když se povrchnímu pozorovateli zdá,
že je co do výše podpory lepší. Není
tomu tak. Vládní návrh dostal jen novou třídní
dekoraci s fašisticky založenou platformou za účelem
omezení sociálních výdajů obcí;
i když se stanoví procento povinného obecního
příspěvku k starobním podporám,
činí se tak právě proto, aby obce
žadatelům již napřed zmařily dožadování
se státní starobní podpory. Pro toho, kdo
má jen trochu lidského citu, musilo by býti
samozřejmé, že státní podpora
chudých starců, kteří celý
svůj život pracovali, by měla býti taková,
aby ubozí, zedření staří lidé
neměli alespoň hlad, měli kam hlavu složiti,
mohli se obléci a netrpěli zimou, aby jejich život
nebyl nejstrašnějším trestem, jaký
jen člověka může potkati.
Kdyby dnešní představitelé fašistického
režimu přišli s návrhem zákona,
podle kterého by se odstřelovali 65letí lidé,
snad by ve svém důsledku tento návrh fašistického
režimu nebyl tak strašný, jako návrh,
kterému se říká zákon o státních
starobních podporách, který při stupni
civilisace a humanity v Československu, o které
se tolik žvaní, kde vražda slabých a nemocných
starců je zákonem zapovězena, není
nic jiného, jak jsem již řekl, než návrh
zákona trestu smrti hladem.
Celé sociální zákonodárství
v kapitalistických státech, zejména v Československu,
má třídní smysl a třídní
cíle. Zejména proti pracující třídě
jde třídní zášť až
za hrob. Jak je to v Československu krásně
zařízeno se starobním pojištěním,
dokazuje nejlépe srovnání zajištění
jedné třídy a třídy proti třídě.
Nejlepší starobní zajištění
je zařízeno pro ty, na nichž z třídních
důvodů záleží vykořisťovatelům
nejvíce. Jsou to vysocí státní zaměstnanci
a jejich rodiny. Pak přijdou novináři, kteří
pro buržoasii slouží z 80% do roztrhání.
Po nich přijdou soukromí zaměstnanci, kteří
ve výrobním procesu mají vedoucí anebo
dozorčí funkci. Pak přijdou kategorie obyčejných
zaměstnanců, kteří ve výrobním
procesu jsou vykořisťováni, a pak dělníci,
kteří jsou ještě ve výrobním
procesu a mohou býti vykořisťováni.
A na konec přijdou ti, kteří byli už
vyssáti až na kost, kteří jsou již
pro vykořisťovatelské a vládnoucí
třídy zbytečnými a bezcennými.
Těmito nešťastnými obětmi kapitalistických
vydřiduchů zabývá se vládní
návrh zákona o státních starobních
podporách, který v duchu raženého hesla
představitele tohoto státu odstraňuje žebráky.
Jak důsledně počíná si vládní
návrh při odstraňování žebráků,
dokazuje důvodová zpráva k vládnímu
návrhu, ve které se praví, že jest v
Československu 95.300 přestárlých
ubožáků, kteří za 35 let budou
odstraněni, takže v roce 1979 budeme prý v
Československu úplně bez žebráků.
Nyní se podívejme, jak budou tito starší
žebráci odstraňováni podle vládního
návrhu. Ve vládním návrhu jde pouze
o ty osoby, které 1. července 1926 byly starší
60 let, byly zaměstnány v podniku podléhajícím
pojistné povinnosti, jest jim více než 65 let.
Z toho tedy budou vyloučeny všechny osoby, které
před 1. červencem 1926 nebyly zaměstnány
pro tělesnou vadu nebo neschopnost k práci vůbec,
dále budou vyloučeni z této almužny
všichni almužníci, kterých bylo v Československu
napočítáno podle statistiky 18.145 a z toho
11.772 žen.
Z možnosti žádati o almužnu starobní
jsou dále vyloučeni všichni mrzáci,
kteří jsou mrzáky buď od narození
nebo byli zmrzačeni v panských dvorech, lesích,
u sedláků a v zemědělství vůbec.
Tito nešťastníci dali své zdraví
za kus suchého chleba, nemají nároku při
svém zmrzačení na úrazový důchod
a nebudou míti také ani nároku žádati
o tuto státní almužnu. Ale ani ti dělníci,
kteří 1. července 1926 pracovali a bylo jim
60 let, nemají, jak říká vládní
návrh, právního nároku na tuto státní
starobní podporu.
V tom se jeví nejsprostší podvod, kterého
se tu fašistická buržoasie dopouští
na těchto nejubožejších. Co to znamená,
když někdo splnil všechny předpoklady
zákona, je mu 65 let, od 15 let pracoval u sedláků,
je úplně fysicky vyčerpán, jakživ
nepil, a když, tak vodu, dosyta se najedl jen čtyřikrát
za rok, a to o posvíceních a třech velikých
církevních svátcích, které
máme v republice zákonem uznané, neměl
sice nikdy vlastního bytu, spal u sedláků
ve chlévě, ale jeho byt mu byl započítán
do naturálních požitků, a nyní
tento člověk nebude míti vůbec nároku
na almužnu? Takových ubožáků je
několik set, ne-li několik tisíc, uvážíme-li
okolnost, že v obcích, zejména zemědělských
a v chudých krajinách zvláště,
je takovýchto ubožáků v jedné
obci několik. V mém okresu hořovickém
ve 42 obcích je jich na 150. Nemá-li tedy nikdo
na tuto starobní podporu právního nároku,
pak může býti přiznána jen cestou
milosti, a ihned se vyskytne otázka, kdo podle vládního
návrhu zákona bude zplnomocněn k udílení
státních starobních podpor cestou milosti?
Vládní návrh tu říká,
že rozhodování o státní starobní
podpoře bude míti okresní úřad.
Kdo to je? Je to státní byrokrat fašistického
režimu, je to okresní hejtman, a běda, dvakrát
běda tomu, kdo by upadl v nemilost okresního hejtmana.
V takovém případě jistě bude
milost zatlačena třídní nenávistí.
A čert by v tom byl při vynalézavosti okresních
úřadů, aby nenašly na 65letém
starci, když ne politickou modřinu, tedy společenskou,
jak říká vládní návrh,
že jsou ze státní starobní podpory vyloučeni
starci přes 65 let, práce se štítící
nebo tuláci anebo lidé holdující pití.
Jaký stupeň drzosti je v tomto vládním
návrhu, lze jen zdravému mozku domysliti, neboť
ten člověk, který celý život
dřel, měl to neštěstí, že
se do 65 let v práci nezabil, nezemřel dosud hladem,
vystavěl a zařídil paláce, vily a
velké domy a nemůže již pracovati, nemá,
kam by hlavu položil, aby se nedotknul svatého vlastnického
soukromého práva, které je u nás skutečně
nedotknutelné. Bude podle vládního návrhu
tulákem práce se štítícím,
který bude vyloučen i z této žebrácké
almužny, kterou dává vládní návrh
o státní starobní podpoře. (Předsednictví
převzal místopředseda Zierhut.) Vládní
návrh vylučuje dále možnost, žádati
státní starobní podporu u takových
lidí, kteří na základě výroku
soudu byli zbaveni volebního práva nebo čestných
občanských práv. V důvodové
zprávě se praví o tom, že toto ustanovení
se vztahuje na lidi odsouzené podle zákona na ochranu
republiky. Kam povede při demokratické humanitě
v Československu toto ustanovení, dokazuje řada
případů na Kladensku, kde staré ženy,
i 70leté, jsou obžalovány pro činy protistátní,
neboť při hornické stávce opovážily
se plivnouti po mrvech, kteří padali vzad jejich
bojujícím dětem za větší
kus chleba. Mám zde jeden případ, který
jest opravdu nejen klasickým dokladem naší
třídní justice, nýbrž který
je takovou ničemností, před níž
si každý slušný člověk musí
odplivnouti. Okresní soud v Litovli na Moravě vynesl
dne 4. září 1928 pod čís. jedn.
T 515/28 VI rozsudek nad Slezáčkovou a Osykovou,
které se dopustily trestního deliktu, neboť
v lesích Lichtensteinské správy v Nových
Zámcích odcizily: Slezáčková,
stařenka, uzel větví, z nichž nejsilnější
byla 7 cm, a celý uzel byl odhadnut soudem v ceně
12 Kč, a druhá, Osyková, odcizila, jak říká
obžaloba, haluze dubové v ceně 5 Kč.
Za to byl jim vyměřen trest podle §u 460 tr.
z. Slezáčkové 24 hodin bezpodmínečně
a vyslovena ztráta volebního práva do obcí.
Druhé, Osykové, byl vyměřen tuhý
trest tří dnů, zostřený jedním
postem a ztrátou volebního práva. Tyto nešťastnice
dopustily se trestného činu v panském lese,
kde sesbíraly roští, a proto, i kdyby měly
všecky předpoklady zákona, nebude jim nikdy
přiznána státní starobní podpora.
Takových případů je řada, ba
celé stovky.
Konečně až projdou tito ubožáci
vším tím fašistickým opatřením
a budou se dožadovati státní starobní
podpory, přijde to nejhlavnější, to
jest její výše. Vládní návrh
tu stanoví roční výši 500 Kč
na osobu. Žijí-li dvě podporované osoby
v jedné společné domácnosti, bude
činiti podpora pro jednu osobu 300 Kč ročně,
tedy pro dvě osoby 600 Kč ročně. Čtyři
takovéto osoby budou míti od státu zrovna
tolik, kolik má jeden policejní pes. Tak daleko
tedy došla výrazu Masarykova humanita v Československu.
Toto opatření se činí proto, jak říká
důvodová zpráva, že společným
bytem dvou osob ve společné domácnosti se
značně zmenšuje rozsah jejich hmotných
potřeb, zejména prý snižují se
náklady na byt a otop. Kdo byl z matematiků takový
blázen, že mohl dojíti k tomuto závěru?
Mohl míti jen ztvrdlý mozek. Ale je-li tomu tak,
že se dá za 600 Kč ročně pro
2 lidi opatřiti byt, otop a světlo, pak prosím,
ať Masaryk a chef této vlády jsou dáni
do společné domácnosti a jest jim ze státních
prostředků dáno také jen 600 Kč.
Dále říká vládní návrh,
že od státní podpory se odečítá
každé zaopatření, jež by podporovaný
dostával, ať na penězích, či
v naturálních dávkách. Podle důvodové
zprávy se slovem "zaopatření" rozumí
takový důchod, který spočívá
na právním titulu. Je to tedy všechno, co dostává
stařec od své domovské obce z titulu chudinské
péče, od druhého manžela nebo dětí
atd. Kdyby podporovaný člověk takovýto
důchod zamlčel, má stát bez ohledu
na jakékoliv jiné ustanovení právo,
zabaviti tuto jinou podporu až do výše toho,
co bylo podporovanému vypláceno více. Toto
ustanovení je přímo příšerné
a neznamená nic jiného, než trest smrti hladem
pro takového chudého, který z nouze se dopustil
činu a odvážil se ošiditi stát
o několik korun. Blahoslavení jsou bankovní
zloději a všichni ti, kteří kradou miliony,
ale nešťastný bude ten, kterému stát
bude dávati na tři housky denně a on by si
chtěl pomoci ke čtvrté. Ten bude potrestán
tak, že mu budou odejmuty i ty tři housky, které
mu uštědřuje tento fašistický návrh
ve formě státní starobní podpory.
Aby žádost o státní starobní
podporu, o níž bude rozhodovati okresní hejtman,
byla již napřed způsobilá k zamítnutí,
jak říká důvodová zpráva,
aby byl vzbuzen bezprostřední zájem obcí,
jež budou předkládati k úřadu
žádosti o státní starobní podporu,
stanoví osnova, že obce bydliště osoby
podporované musí poskytnouti mírný
příplatek k státní starobní
podpoře. Vládní návrh stanoví
příplatek obcí bydliště podle
počtu obyvatel, který činí u obcí
s více než 50 tisíci obyvatel 20%, u obcí
s více než 2000 obyvatel 15% a konečně
u obcí do 2000 obyvatelů 10%. Toto opatření
podle důvodové zprávy má vésti
k šetrnosti, t. j. k odmítání žádostí
na státní starobní podporu a tím k
ušetření obce od zbytečného vydání
na chudinu.
Nebudu dále pokračovat v rozebírání
tohoto cynického vládního návrhu,
v závěru jen chci říci toto: Českoslovenští
žebráci budou rozděleni na 4 skupiny.
Do první skupiny žebráků budou zařaděni
všichni mrzáci, žebračky atd., které
návrh vylučuje ze státní starobní
podpory vůbec. Tato skupina bude nejsilnější,
bude čítati na 50% všech žebráků
v republice.
Do druhé skupiny přijdou žebráci v obcích,
které mají přes 50.000 obyvatel, a jejich
požitky starobní budou v prvém případě
činiti denně od státu 1.36 Kč a 20%
příplatek od obce denně 27 haléřů,
tedy ti "nejlepší" žebráci ve
velkých městech budou dostávati na den 1.63
Kč. V druhém případě, budou-li
ve společné domácnosti dva takovíto
žebráci, z důvodů úsporných
dostane každý z nich od státu na den 82 haléřů,
s 20% příplatkem od obce 16 haléřů,
celkem na den dostane každý 98 haléřů.
Do třetí skupiny žebráků budou
zařazeni všichni žebráci v obcích,
které mají nad 2000 obyvatel, a jejich požitky
budou v prvém případě činiti
od státu denně 1.36 Kč a 15% příplatek
od obce denně 20 haléřů, tedy celkem
na den 1.56 Kč; v druhém případě
dostanou na den od státu 82 haléřů
a od obce 15% příplatek 12 haléřů,
tedy 94 haléřů denně.
Konečně do čtvrté skupiny budou zařazeni
žebráci v obcích pod 2000 obyvatelů
a jejich požitky budou činiti v prvém případě
denně 1.36 Kč, plus 10% příplatek
od obce 14 haléřů, tedy úhrnem na
den 1.50 Kč. V druhém případě
od státu na den 82 haléřů a 10% příplatek
od obce 8 haléřů, tedy 90 haléřů
na den na byt, světlo, otop a stravu.
Tak tedy bude splněno Masarykovo heslo: "Odstraníme
žebráky!" A dnes se odstraňují
zákonem o trestu smrti hladem. Proti tomuto heslu vede
komunistická strana boj pod heslem velkého vůdce
ruské revoluce, vůdce světového proletariátu
soudr. Lenina, který svůj zákon provedl v
Rusku a odkázal pracující třídě
celého světa. A my, plníce heslo světového
proletariátu a odkaz soudr. Lenina, voláme k celé
pracující třídě: "Vzchopte
se k boji za odstranění vykořisťovatelů
a tím odstraníme vykořisťované
a nebude chudých a nebude žebráků."
Za tímto bojovným heslem stojí komunistická
strana Československa v čele celé pracující
třídy otevřeně proti všem a ve
svém boji neustane, dokud nezvítězí.
(Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo dále má pí. posl. Karpíšková.
Posl. Karpíšková: Vážení
pánové! Zákon, který právě
projednáváme, chystá se býti nejhorším
zklamáním pro ony vrstvy, které toho nejméně
zasluhují. Dlouhé průtahy, jichž jsme
byli svědky, než došlo k projednávání,
mohly naznačovati, že nakonec se přece jenom
rozmyšleně přikročí k dílu
alespoň slušnému, k dílu, které
by odpovídalo významu věci samé. Na
konec však: známá hora porodila známou
myš. Moji sněmovní kolegové již
promluvili k zákonu s různých hledisk, téměř
vyčerpali materii. Chci proto pouze s hlediska žen
a s hlediska osob, pobírajících podporu podle
zákona z r. 1868, t. zv. chudinskou, a s hlediska osob
požívajících dobrodiní v chudobincích,
promluviti ještě k osnově specielně.
§ 1 tohoto zákona praví, že starobní
podporu státní mohou obdržeti pouze ti, kteří
by povahou svého životního povolání
byli účastni pojištění dělnického,
zaměstnaneckého nebo osob samostatně výdělečně
činných.
Mezi těmito jmenovanými nejsou ovšem ženy,
zaměstnané v domácnosti, poněvadž
se na ně nevztahuje přímo pojištění
žen, leda rodinné v nemocenském pojištění;
nebude se vztahovati i to nepatrné dobrodiní starobních
podpor právě na ty ženy, které svou
prací v rodině pro děti, pro domácnost
vykonaly podle našeho soudu také slušný
záslužný čin. Vážení
pánové, je to zase nový důkaz, jichž
shledáváme v denním životě na
každém kroku dostatečné množství,
že o záslužné práci ženy v
domácnosti, v rodině se sice krásně
deklamuje - napsaly se o ní již velmi krásné
básničky a písničky - ale v praxi
se přes tyto ženy, o nichž se říká,
že jsou rovněž význačným
činitelem národohospodářským
a o nichž můžeme potvrditi, že jsou jedním
z nejdůležitějších činitelů,
přechází.
Vdovy po dělnících a osobách pojištění
jiného druhu podléhajících nedostanou
v důsledku ustanovení §u 1 ani této
almužny, jíž se honosně říká
státní starobní podpora. Není divu,
že ženy z toho musejí usuzovati, že je to
přímý důsledek zákonodárné
práce mužů. Muži dělají
zákony a nám osmi socialistickým poslankyním
v tomto slavném sněmu nezbývá, než
právo protestovati a kritisovati, protestovati proti křivdám,
páchaným na ženách. Máme za to,
že uhodujeme, když naznačíme, že
to bylo patrně úsporné hledisko, které
diktovalo toto přesné a úzké vymezení
§u 1. Jak známo, ženy, překročivší
50. rok věku, zpravidla se dožívají
delšího věku než muži. Svědčí
o tom počet almužnic, pobírajících
podpor, a větví počet žen, obývajících
chudobince a chorobince.
Šetřilo se tedy zase jednou. Není tomu tak
dávno, co jsem s tohoto místa mohla poukázati,
jak hříšně a zločinně
se šetřilo při řešení zákona
o pomocné praksi porodnické, a dnes mám tutéž
úlohu. Dnes znovu mohu konstatovati, že se šetří
na nepravém místě. Šetří
se na chudých stařenách, ač zákon
sám bude míti účinnost jenom dočasnou,
neboť jistě v průběhu ne 35 let, jak
se v důvodové zprávě praví,
nýbrž daleko dříve, tyto osoby zbaví
stát povinnosti, aby tyto žebrácké podpory
vyplácel.
Dále se chci zabývati § 2, který jmenuje
případy, kdy nelze přiznati podporu. Jmenuje
mezi těmito osobami také ony, jež se štítí
práce. Musíme se ptáti: má právo
někdo štítiti se v 65 letech práce?
Lze tu ještě mluviti o štítění
se práce, jestliže člověk do 65 let
pracoval - a podpory se nevyplácejí až po 65
letech - nezní to trochu jako krvavá ironie, mluvíme-li
u zestárlých 65letých osobách o tom,
že jsou mezi nimi ještě práce se štítící?
Pánové se strany agrární nám
v soc.-politickém výboru namítli, že
jsou ještě na venkově takové osoby.
Mně se zdá, že na obdržení té
nouzové podpory od státu, bude míti vliv
také ta okolnost, bude-li či nebude-li chtíti
chudý stařec nebo stařena na venkově
zadarmo sedlákovi dříti. Myslím, že
to se bude považovati za štítění
se práce - soudím-li ovšem podle mentality,
která ve straně agrární se tak jasně
projevuje.
Vážení pánové! Toto slovo o práce
se štítících osobách v 65 letech
provokuje a uráží náš cit a smysl
pro spravedlnost! (Tak jest!) Dnešní společnost
rozeznává dvoje stáří. Máme
všechno tuplované a tak také má dnešní
společnost dvojí hledisko na stáří:
Jedno stáří těch, kteří
se živili prací t. zv. lepší, duševní
a stáří oněch, kteří
se dřeli a živili hrubou prací, prací
manuelní. Jedněm se přiznává
plné právo na odpočinek v 60 letech - a my
jim toho ze srdce přejeme, to budiž podotknuto - a
o těch druhých si troufá říci
dokonce stylisace zákona, že nechtějí-li
dříti ještě v 65 letech, jsou individua
práce se štítícími.
Jak je to ušlechtilé a jak to charakterisuje mravní
stanovisko dnešní kapitalistické společnosti!
Toto slovo "práce se štítící",
je také veliký nesmysl - promiňte - vzhledem
k tomu, že částka, jíž se vyplácí
podpora, je tak směšně nízká.
Toto slovo je nesmyslem již proto, že bude-li žíti
podporovaný člověk podle tohoto zákona
ve velkém městě, ku příkladu
v Praze, nestačí mu ta podpora ani na ten skromný
nocleh ve vysočanské noclehárně. Proč
mu tedy říkati, že nesmí býti
"práce se štítící",
když on musí pracovati a sháněti si
někde jinde ještě obživu, když dostane
jakožto podporu tak směšnou a nepatrnou almužnu?
Anebo bude žíti ten člověk podporovaný
na venkově a tu rovněž se svou podporou nevystačí
na více, než aby si za ní koupil půl
kila chleba denně a nezbývá mu nic jiného,
než aby se také neštítil práce
a šel ještě dělati. Je to zbytečná
provokace a je to nesmysl, který se do zákona dávati
nemusil. Ať se ten člověk štítí
nebo neštítí práce, musí prostě
pracovati, bude-li chtíti žíti a není
tedy na místě, abychom u osob tak stářím
pokročilých mluvili v zákonné stylisaci
o štítění se práce.