Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předseda: Malypetr.

Místopředsedové: Zierhut, dr Buday, inž. Dostálek, Horák, Slavíček, Stivín.

Zapisovatelé: Bečko, Dubický.

172 poslanců podle presenční listiny.

Zástupci vlády: min. předseda Udržal; ministři dr. Labaj, dr Mayr-Harting, dr Nosek, inž. Novák, dr Spina, dr Srdínko, dr Šrámek, dr Štefánek, dr Tiso.

Z kanceláře sněmovny: sněm. tajemník dr Říha; jeho zástupci Nebuška, dr Záděra.

Předseda (zvoní): Zahajuji 186. schůzi poslanecké sněmovny.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž jest:

1. Zpráva výborů soc. politického a rozpočtového o vládním návrhu (tisk 1897) zákona o státních starobních podporách (tisk 2000).

Budeme pokračovati v rozpravě započaté ve včerejší schůzi.

Přihlášeni jsou ještě tito řečníci na straně "proti": pp. posl. Tayerle, Knirsch, Štětka, Karpíšková.

Dávám slovo p. posl. Knirschovi.

Posl. Knirsch (německy): Slavná sněmovno! Dne 4. března jest desáté výročí dne, v němž přes 50 sudetských Němců zahynulo mučednickou smrtí proto, že se přiznávali ke svému národu a svobodě. Světová válka byla skončena. Podle zásad práva sebeurčení národů, které Wilson slavnostně prohlásil za účel války, měly býti v Evropě státy nově uspořádány. Opírajíce se o to přikročili jako jiné národy i Němci v rozkládajícím se rakouském národnostním státě k tomu, aby si určili svou státní budoucnost a založili republiku německo-rakouskou, ke které se jednomyslně přihlásili i sudetští Němci. Usnesením prozatímního Národního shromáždění staly se sudetskoněmecké kraje státoprávně a mezinárodně součástmi německo-rakouské republiky. (Další věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 1. března 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 42 této těsnopisecké zprávy.) Když se dne 4. března 1919 svobodně zvolení lidoví zástupci německého Rakouska sešli ve Vídni k ústavodárnému Národnímu shromáždění, scházeli zástupci provincií německých Čech a sudetské země, kraje jihomoravského a župy šumavské. Násilím bylo zabráněno lidu v těchto územích provésti volby. Lid tedy v těchto památných dnech vyšel na ulice svých domovů (Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 1. března 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 42 této těsnopisecké zprávy.), aby světovému svědomí připomenul slavnostně prohlášené ideje svobody, jejichž provedení jedině mohlo zaručiti národům mír a další rozmach. (Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 1. března 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 42 této těsnopisecké zprávy.) Přes 50 Němců musilo svým životem zaplatili svou víru ve spravedlnost a pravdu, své přiznání k národu a svobodě; jejich krev zkropila dlažbu jejich domovů. Pohřbili jsme je před 10 lety. (Další slova byla usnesením předsednictva posl. sněmovny ze dne 1. března 1929 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz str. 42 této těsnopisecké zprávy.) Na jejich hrobech vypěstovali jsme novou naději, že právo jednou zvítězí nad bezprávím, zůstaneme-li si jen věrni. Tak se nám 4. březen stal nejen dnem smutku, nýbrž i dnem naděje a víry a každoročně vzpomínáme si dne 4. března v úctě a víře v sudetskoněmecké mučedníky za právo sebeurčení národů. My něměčtí národní socialisté nechceme však, aby minulo desáté výročí tohoto černého dne v dějinách tohoto státu, aniž jsme nevzpomenuli i s tohoto místa s hlubokou vděčností a úctou padlých dne 4. března, aniž jsme si nepřipomenuli dějinné pravdy, aniž jsme znovu nehlásali nezadatelného práva každého národa, tedy i sudetskoněmeckého, na sebeurčení a neslíbili, že v tomto duchu budeme dále pracovati. Vládu však vyzýváme, aby splnila svůj nesplněný slib, že se postará o pozůstalé po obětech dne 4. března. (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem je p. posl. Tayerle. Dávám mu slovo.

Posl. Tayerle: Slavná sněmovno! Dnes má býti rozhodnuto konečně o zákonu, který se připravuje od r. 1920. Již tehdy bylo povoleno na podporu přestárlých 30 mil. Kč; potom v uznání, že jest takového opatření pro přestárlé pracovníky potřebí, bylo zákonem z 10. prosince 1921 povoleno znovu 130 mil. Kč k témuž účelu. Pohříchu dodnes nedošlo k použití těchto částek, a neprávem se v tomto případě "Venkov", časopis jedné z největších stran v tomto parlamentě, raduje, že "teprve majorita občanská bez účasti socialistů přikročila k řešení poměrů přestárlých dělníků". Majorita občanská pouze částečně, a to velmi nedostatečně, odčiňuje svoji vinu, kterou její členové v dřívější koalici měli na tom, že se nepodařilo věc po dlouhá léta dříve rozřešiti a že se stále odkládala. Tato majorita to byla, která opět ve výboru soc.-politickém právě v poslední době o několik měsíců zdržela ještě projednávání tohoto zákona. Tato majorita to byla, která zabránila úplně odůvodněnému požadavku, aby pojištění přestárlých mohlo býti vyřízeno při novelisaci zákona o sociálním pojištění dělnickém. Odborná komise Ústřední sociální pojišťovny při projednávání novelisace tehdy přímo navrhla, aby byli pojati i přestárlí do pojištění, když ne povinně, tedy aspoň dobrovolně. Víme z prakse, že pracují v závodech a dílnách nejen lidé 60letí, ale také 70letí a že zcela neprávem byli připraveni i o to malé dobrodiní, které zákonem o sociálním pojištění bylo umožněno. Je sice pravda, že pojištění, resp. podpora přestárlých nebyla také pojata do původního zákona o sociálním pojištění, který byl vydán v roce 1924, ale nesmíme přehlížeti, že tehdy proti tomu byly určité věcné důvody, zejména neznalost okruhu osob, které přicházejí v úvahu. Ale od té doby se poměry velmi důkladně změnily. Jsou tu nejen statistické propočty, nýbrž bylo tu také zjištěno, o jaký okruh osob jde. Mezi lety 1922-1924, kdy projednáván byl zákon o sociálním pojištění, a mezi rokem 1928 jest tudíž důležitý podstatný rozdíl, takže bylo velice dobře možno pojmouti podporu přestárlých v dělnické pojištění sociální.

Nechci poukazovati obšírně na to, že tím, že se tak nestalo, byli přestárlí velmi citelně postiženi a zkráceni. Důchody v sociálním pojištění dělnickém pohříchu nejsou tak vysoké, ale činí podle tříd aspoň 1200 Kč až 1500 Kč ročně. Uvážíme-li však, že v návrhu, který se předkládá dnes této sněmovně k rozhodnutí, lze počítati se zaručeným důchodem 500 Kč, nejvýše 600 Kč ročně, vidíme, že tito lidé byli velmi značně zkráceni. Toto zkrácení nedá se ničím odůvodniti. Obsah předlohy, o kterou tu jde, dokazuje nejlépe, že pánové, jsoucí v dnešní koalici, nemají žádné příčiny se nad tím radovati nebo dokonce chlubiti se tím, že konečně tato osnova má býti projednána a státi se zákonem.

Chci se dotknouti jen stručně některých ustanovení této osnovy, která velmi zřetelně osvětlují, že nebylo tu postupováno s pravým sociálním pochopením.

Již § 1 to potvrzuje, když končí závěrem, že "na podpory", které podle dalších ustanovení se udělují, "není právního nároku". Tato konečná věta ruší vlastně význam celého zákona, neboť bude-li přesně podle litery prováděna, znamená, že vlastně nikdo z přestárlých nemůže si činiti oprávněný nárok na podporu, nemůže nastoupiti cestu odvolací, nemůže se nikam obrátiti o pomoc a zastání v případě, když na základě toho, že obec podala nesprávné, neúplné nebo nedostatečné dobrozdání, okresní úřad rozhodne zamítavě. A je charakteristické, že i při projednávání jak ve výboru sociálně-politickém, tak rozpočtovém oba páni zpravodajové brali v úvahu námitky, uváděné oposičními řečníky a uznávali je. Zejména byl to p. zpravodaj výboru rozpočtového, Roudnický, který výslovně uznával, že je zde určitá závada a že původní ustanovení bylo liberálnější. V původním vládním návrhu bylo totiž v předcházející větě, že podpory tyto udělují se "v mezích volného uvážení", scházela tam však věta, že "na podpory není právního nároku".

Při konečném návrhu shledáváme se - a bylo to dokonce uváděno jako zlepšení návrhu - s tím, že původní ustanovení "v mezích volného uvážení" zaměněno bylo větou: "na tyto podpory není právního nároku".

Dámy a pánové! Chce-li koaliční většina opravdu vážně poskytnouti tímto zákonem aspoň to málo, co dává osnova, pak je nezbytně nutno, aby ještě v poslední chvíli tento § 1 byl změněn ve smyslu návrhů, které předložila oposice, aby věta "Na tyto podpory není právního nároku" byla ze zákona vypuštěna. Vždyť podmínky, za kterých se uděluje podpora přestárlých, jsou beztoho dosti přísné. Předně je tu podmínka, že uchazeč musí býti 65 let stár, a za druhé že musí býti nemajetný a práce neschopný.

Soudím, že ten, kdo v 65 letech, po životě plném práce, uchází se nebo je nucen ucházeti se o takovou podporu, jest jistě v postavení, které odůvodňuje nárok na podporu na základě společenského, právního nároku podle zákona. Nikoliv, aby jeho nárok mohl býti kdykoli odmítnut, poněvadž není právně podepřen.

Také ve 2. odstavci jest ustanovení, které v praxi může býti různě vykládáno. Proti němu jsme se právem stavěli, neboť jestliže řekneme, že starobní podporu nelze přiznati osobám, jež jsou oddány opilství, tulákům a osobám práce se štítícím - je pravda sice, že v běžném slova toho pojmu každý je přesvědčen o tom, že takovým osobám opravdu nárok nenáleží - nesmíme však přehlížeti, že došlo často k tomu, že za osobu práce se štítící byl pokládán i člověk, který sice odepřel práci, ale jen proto, poněvadž ji nemohl vykonávati za podmínek, které mu byly dány a k jeho životu nemohly stačiti. Toto ustanovení není při nejmenším dosti jasné a zřetelné a ponechává otevřené dveře různým výkladům. Při poměrech, jaké často při posuzování takových žádostí rozhodují, není vyloučeno, že řada lidí bude tímto ustanovením nespravedlivě zasažena.

Neuspokojuje také obsah zákona, pokud jde o výši nároku. Své doby byla naděje - a proto bylo také jednání v sociálně-politickém výboru zdržováno - že podpory přece jen budou zvýšeny. Ale se strany vládní většiny nepřišlo se se žádným novým návrhem a zůstalo při návrhu původním, který znamená zajištění podpory 500 Kč ročně, event. pro dvě osoby, které prokáží, že skutečně této podpory potřebují, 1000 Kč ročně. Nechci zabíhati do detailů a není snad také potřebí, abych poukazoval na to nebo abych se tázal slavné sněmovny, zdali může někdo vážně mysliti, že za 500 Kč ročně může býti někdo živ, zejména člověk starší, po případě člověk chorobný, který také často potřebuje i jiného zaopatření právě pro svoji chorobu. Ale co horšího. Tato částka má býti ještě zkrácena, jestliže uchazeč požívá jakéhokoli zaopatření, ať na penězích nebo dávkách naturálních, pokud spočívají na nějakém právním titulu. Prosím, pánové, toto ustanovení zákona pokládám za nesociální, za nespravedlivé.

Prosím, podívejme se do skutečného života. Výměnek jest jistě právní nárok, o který se opírá žadatel, stejně jako tovární příspěvek. Je řada velkých závodů, které svým zestárlým dělníkům vyplácejí určité podpory na základě smlouvy, nebo jsou také tovární fondy k tomu účelu zřízeny. Znám zrovna z posledních dnů případ, kdy člověk 52letý, jinak zdánlivě statný, je podle lékařského úsudku - a to nejen jedné autority, nýbrž více autorit - pro slevačskou práci úplně neschopný a jakákoli těžká, namáhavá práce je proň nebezpečná. Tento člověk béře 120 Kč měsíčně podpory z pensijního, továrního fondu. To je tedy právní nárok. Podle zákona bude tento nárok započítáván do důchodu přestárlých, poněvadž nepodaří-li se mu, jakože to bude velmi obtížné, najíti si ještě nějaké zaměstnání, které by mu zajistilo nárok podle zákona o sociálním pojištění, nebude míti jiného nároku než nárok na podporu přestárlých. A v takových případech by vlastně z podpory přestárlých nedostal ani haléře, poněvadž jeho nedostatečná podpora pensijní, činící měsíčně pouze 120 Kč, přece daleko předstihuje ještě tuto státní podporu.

Pánové z vládní většiny! Považujete opravdu za správný také tento předpis, aby v každém případě, i když jde často o nepatrnou sumu, snad několika desítek korun nebo ještě méně v penězích nebo na naturálních dávkách, aby byly tyto částky bezpodmínečně započítávány?

Na druhé straně pak nebylo přihlíženo k tomu, aby, když se tito podporovaní zkracují, aspoň na druhé straně dostali vyšší podporu, když eventuelně prokáží, že sami pečují ještě o někoho. Kolik je starců a stařen, kteří pečují o sirotky svých dětí? Je mnoho případů, kdy zemřel otec a matka a zůstal na živu jen děd nebo bába těchto dětí. Ale v takovém případě nedostane tento stařec ani o haléř více, než co poskytuje státní podpora, i když pečuje o své vnuky.

Také pokud jde o návrh, který se týká příspěvků obecních, je tento návrh nedokonalý. Chápeme plně těžké postavení obcí, které zhoršila nebo ztížila zejména dnešní vládní většina, ale prosím, jestliže se v zákoně navrhuje určité procento příspěvku obecního a neřekne se při tom, že má býti nejméně takový příspěvek poskytován, aby to bylo minimum, pak to bude znamenati zcela určitě v řadě obcí snížení dosavadních příspěvků a podpor obecních, pak je to přímé poškození těchto osob přestárlých. (Posl. Pik: Vždyť obce nemají prostředků k tomu!) Ačkoliv byly vzaty prostředky obcím, přes to naše obce vyplácely ještě mnohem vyšší podpory, než se v tomto zákoně navrhují. Navrhuje-li se 20% ve velkých obcích, pak, prosím, dělá to 100 Kč. Ale měsíční podpora obecní činí na př. v Plzni 40, 50 i více Kč, ročně tedy nejméně 400, 500 až 600 Kč. Takových obcí je celá řada. Také jsou obce malé, desetitisícové i menší, které vyplácejí větší podpory, než jak se jim zde přikazuje - 10, 15%. Bylo by tedy také zde plně oprávněno to, co bylo také ve výboru rozpočtovém uznáno i zpravodajem, aby toto procento bylo stanoveno jako minimum, které budou obce nejméně povinny poskytovati, neboť pak teprve se zaručuje, že vyšší příspěvek obecní bude přestárlým uchazečům zachován.

Vážení pánové! Nelze také přehlížeti, že hospodářství obcí a jejich jmění nedá se posuzovati jenom podle počtu obyvatel. Máme obce poměrně malé a bohaté, máme však obce veliké, jejichž jmění nestačí. Proto rozdělení obcí pouze podle počtu obyvatel je nesprávné a bylo by také s tohoto hlediska odůvodněno, aby bylo v zákoně vyjádřeno procento jako nejmenší dávka, kterou obec může nebo musí dáti, nikoliv jako pevná částka, která v řadě případů bude znamenati skutečné maximum.

Ale také řízení správní nezajišťuje objektivitu. Nechci se dotýkati ožehavých poměrů, které vládnou namnoze v obcích. Je povinností nás všech, abychom působili k tomu, aby zejména při provádění zákona odstraněny byly různé nesprávnosti a někdy snad i křivdy, které vycházejí z nesprávného posuzování osobního nebo dokonce stranického.

Ale, vážení pánové, o žádostech budou rozhodovati obce a v konečné instanci rozhodne pak jedině okresní úřad. Rozhodne-li okresní úřad bez jakékoliv porady, může velmi často rozhodnouti mylně, může míti nedokonalé, neúplné informace, bude se opírati o osobní dobrozdání, které může býti zkresleno, na něž mohou vykonávati vliv právě někdy neblahé poměry osobní, rodinné i stranické, a v důsledku toho bude žadatel odmrštěn.

Při této příležitosti bylo také právem poukázáno k tomu, že odvolání, i když mu nezabrání § 1 zákona, bude museti býti prováděno cestami instančními, že bude museti býti vedeno v mnohých případech na Nejvyšší správní soud, který je tak jako tak zahrnut stížnostmi, které často po léta nevyřizuje. Nehledě k tomu, že tím bude administrativa značně zatížena, že řada žadatelů bude proto poškozena, bylo by již v zájmu spravedlivého rozhodování třeba, aby jako poradci okresního úřadu povolány byly osoby obeznalé dostatečně se sociálními poměry v místě a schopné dáti správnou radu příslušnému okresnímu úřadu. Také v tomto smyslu jsme předložili svůj návrh.

Podpora, která bude poskytována podle zákona, je nedostatečná. To vyniká nejen ze srovnání s důchody dělnického sociálního pojištění, nýbrž zvláště ze srovnání s nejnižším důchodem nyní novelisovaného pensijního pojištění.

Vážená sněmovno! V pensijním pojištění zajišťuje se nejnižší důchod 3600 Kč ročně. Je přirozeno, že tu jde často o osoby, které se staly práce neschopnými pro celý svůj život. Je tedy důchod u těchto osob, třebas i mladistvých, plně oprávněn. Ano bylo by odůvodněno a spravedlivo, aby byl i zvýšen se zřetelem k možnostem, které mohl dotyčný míti, kdyby zůstal zdráv a nebyl nucen požívati důchodu invalidního.

Ale, prosím, nyní srovnejme! Zde osobám zestárlým a zešedivělým v práci, často úrazem trpícím, se zajišťuje pouze 500 Kč! Uvádí se, že pro to není úhrady. Pánové, promiňte, jestliže vyslovím názor, že není tu spíše dostatek dobré vůle tuto úhradu najíti. Sám pan zpravodaj Malík poukázal na to, že náklad, kterého si vyžádají podpory starobní v prvém roce, bude činiti 42,300.000 Kč a že každým rokem tento náklad přirozeně bude klesati. Ostatně, bohužel, musíme říci, že stát ušetřil už vlastně tím, že tolik let tuto předlohu odkládal. Zatím řada přestárlých osob zemřela, takže už od státu nebudou nic potřebovati. Ale prosím, právě dnes - abychom uvedli srovnání - honosí se časopis "Venkov" tím, že v zemědělském výboru bylo odhlasováno věnovati po 5 let každého roku 35 mil. Kč na elektrisaci venkova. Nepochybujeme ani v nejmenším, že tato částka, která se věnuje na elektrisaci venkova, má nejen snad smysl stranický, který tomu přikládá citovaný časopis, nýbrž také svůj důležitý význam hospodářský, ano i sociální.

Ale podíváme-li se do položek našeho rozpočtu a vzpomeneme-li na příklad jen těch debat, které byly vedeny v otázce cukerní, tak se nám mimoděk vynořuje na mysl, zdali v každém případě v našem státním hospodářství se tak úzkostlivě šetří, zdali v každém případě se s takovou úzkostlivostí ptáme po úhradě nezbytných státních výdajů. Myslím, že není rozhodně odůvodněno, aby při tak vysoce sociální položce, jako je podpora přestárlých, bránila rozhodování úvaha o tom, bude-li to státi o 1-2 či více milionů více, poněvadž v žádném případě nemůže jíti o sumy mimořádné, kterých by státní rozpočet nesnesl.

Ostatně stále se u nás, bohužel, mluví o vypiaté sociální ochraně. Tato předloha dokazuje, že nemůžeme a nemáme práva o tom mluviti. Právě státy, s nimiž soutěžíme na světovém tržišti, státy, které se nám stávají čím dále tím nebezpečnějšími svou konkurencí, mají dokonalejší zabezpečení pracujících vrstev. Jsem dalek toho, abych chtěl dokazovati, že v naší republice je všechno špatné a nedokonalé. Naopak, my si ceníme vymožeností sociálních, kterých bylo po převratě dosaženo, ale nemůžeme považovati za správné tvrzení, že by u nás bylo všechno nejdokonalejší a že bychom dokonce v sociální politice razili cestu ostatnímu světu.

Prosím, zůstaňme hned při podpoře přestárlých. Pánové! V Rakousku dostávají přestárlí 50 až 70 šilingů měsíčně, to jest našich 240 až 340 Kč. A co je při tom nejlepší: Tuto podporu dostávali v Rakousku také českoslovenští příslušníci až do září minulého roku. Poněvadž však u nás nebyl tento zákon vyřízen, rakouská vláda, pravda také patrně i z důvodů politických, odhodlala se k tomu, že vydala výnos 29. září minulého roku, jímž zastavila výplatu československým příslušníkům. Odůvodnila to tím, že není vzájemnosti, ani pokud jde o podporu přestárlých, ani pokud jde o podporu v nezaměstnání. A tu zase, pánové, příklad: v Rakousku se vyplácí podpora v nezaměstnání až jeden rok, u nás státní příspěvek k podpoře v nezaměstnání pouze 13 týdnů. V jakém postavení se octli a ocitají naši příslušníci v Rakousku, obdobně také v Německu, poněvadž tu schází vzájemnost? Ve velmi obtížném, a nepřál bych vám, abyste slyšeli úsudky přestárlých osob ve Vídni, které, pravda, svou prací, svou činností životní přispívaly k hospodářství rakouskému, ale které dnes dokonce vidí v naší Československé republice, k níž se hrdě hlásily, za jejíž příslušníky se považovaly, svého nepřítele, poněvadž je prý připravila o podporu, kterou jim republika Rakouská dávala. Pánové, bylo by tedy velmi záhodno, abyste i s hlediska státního hospodářství uvažovali o tom, aby nutná vzájemnost byla tu vytvořena. Vždyť na druhé straně podpory, které vyplácí stát prostřednictvím konsulátů za hranicemi našim příslušníkům, musí býti, i když jsou jinak nedostatečné, také ve svém celku dosti značné. Mimo to nemáte tu žádné záruky, kontroly, a není vyloučeno, že na jedné straně lidé, kteří opravdu podpory potřebují, ji neobdrží, zatím co na druhé straně lidé, kteří jí snad ani nepotřebují, ji dostanou, poněvadž si to dovedou lépe vyšlapati.

Vážení pánové, již s hlediska správného postupu v této otázce a k podpoře našich konsulátů po této stránce sociální je nejvýš na čase, aby tento zákon byl vyřízen. Ale, bohužel, je nutno konstatovati, že je tak nedokonalý, že nevím, stačí-li v tomto směru k potřebné vzájemnosti, aby zajistil našim příslušníkům ve státě rakouském i německém nároky podle tamních zákonů.

Vážení pánové! Dovolte, abych právě při této příležitosti se dotkl také jiných ožehavých věcí, které dokazují, že nemají zastánci vládní většiny pravdu, když tvrdí, že právě sociální zákony za jejího režimu se vyřizují. Trpíme právě tím, že se nevyřizují naléhavé předlohy sociální, jako byla tato předloha, nebo jako je požadavek právního uznání kolektivních smluv, jehož nedostatek často vyvolává spory v námezdních poměrech. Otázka dvojsvátků na př. je docela nepatrná věc, ale taková, že má také svůj význam hospodářský a sociální. O každých t. zv. velkých svátcích máme zmatek, který je také charakterisován tím, že na př. státní úřady, tedy pánové ve vyšších stupnicích, nepracují, ale státní podniky pracují nebo aspoň mají pracovati. Dělníci musejí buď pracovati, anebo, poněvadž nahoře se nechce pracovati v ten den přes to, že zákon praví, že je to všední den, se nařídí dělníkům a zřízencům: vy také nebudete pracovati. Ale rozdíl je v tom, že pánové nahoře dostanou své služné, ale zřízenci a dělníci dole nedostanou žádného platu za ten den. Pánové, hle, to je maličkost, ale bohužel trvá to již za nynější koalice zase léta a ještě jsme se k vyřízení nedostali přes to, že jsme docela věcně ukazovali na poměry, které tu nastávají, a hleděli předejíti sporům, které z toho vznikaly nejenom v soukromých, ale také ve veřejných podnicích. Je nejvýše naléhavo, aby tato věc byla vyřešena.

Pánové, prosím, když se stále mluví o vypiaté sociální ochraně, další obrázek: pracovní soudy. O předloze o pracovních soudech jedná se již přes tři léta, stav, v jakém se octly živnostenské soudy, je hrozný. Dovolte mi, abych jenom stručně na to poukázal. My jsme urgovali v senátě, my jsme urgovali u ministerstva spravedlnosti, ale marně. Neprovádějí se ani volby do živnostenských soudů, ani jmenování, které by je nahradilo. Nepřikročuje se ani k projednání předlohy, poněvadž v koaliční většině nejsou páni dohodnuti a poněvadž zase se tu vyskytuje názor, že pod pracovní soud mají patřiti jen určité kategorie průmyslových zaměstnanců.

Jaký je stav, který byl vytvořen tímto způsobem? Úplně nezákonný! Podívejte se. Je tomu 17 let, co byly poslední volby do živnostenských soudů. V Praze bylo 108 zaměstnavatelů přísedících soudu, dnes jest jich 42. Zaměstnanců bylo 108 jako přísedících, jest jich 43. V Liberci bylo 131 zaměstnavatelů, jest jich dnes 38, shodou okolností i zaměstnanců bylo 131 a jest jich také jen 38. Ostatní všichni vymřeli nebo odstoupili, změnivše povolání. V Ústí n. L. zůstalo ze 47 zaměstnavatelů jen 12 a z 55 zaměstnanců 15. V Brně z 94 členů zaměstnanců zůstalo 39 a z 94 členů zaměstnavatelů zůstali 34. V Ostravě zůstalo 9 zaměstnavatelů a 9 zaměstnanců jako přísedících živnostenského soudu. Většinou, poněvadž jest tomu pomalu 20 let, jsou členové živnostenských soudů staří přes 60 let. Tedy každou chvíli může některý prostě podle zákona ohlásiti: "Já vystupuji, poněvadž nejsem povinen u soudu zasedati." Vytváří se pak stav nezákonný; povolává se na př. zedník do obchodního senátu a ten má posuzovati, jaký je nárok obchodního zaměstnance. Nehledě k obtížím, které vznikají soudcům z povolání jako předsedům živnostenských soudů. A tato věc, která jistě netvoří ani finanční zatížení státu, ani finanční zatížení zaměstnavatelů, která je obecně uznávána, bohužel dodnes není vyřízena.

A nyní jen docela stručně o posledním jmenování do sociálních ústavů. To je také kapitola pro sebe, která ukazuje, jaký kurs u nás vládne. My jsme byli vždy a jsme pro to, aby konečně byly provedeny volby. Nemohou-li však býti provedeny, tož žádáme, aby byly respektovány organisace, které tu jsou oprávněny ke jmenování zástupců, poněvadž zastupují zaměstnance anebo na druhé straně zaměstnavatele. Ale to, co se děje z ministerstva soc. péče, nasvědčuje, že tu vlastně zase není dosti dobré vůle vyříditi jmenování způsobem, který při nejmenším by aspoň nahrazoval demokraticky jedině možný způsob volení. Na př. výzva ke jmenování osob do úrazových pojišťoven byla dána zemskými úřady na 5 dnů. Pánové, odpusťte, věří opravdu někdo, že jest možné, aby v pěti dnech kterákoli instituce mohla navrhnouti osoby plně schopné zastávati svoji funkci v tak důležitém, tak odpovědném úřadě? Ale co nejlepšího: Zemský úřad při své výzvě vrací se, pokud jde o úrazové pojišťovny, k předválečným pověstným stanovám české úrazové pojišťovny, omezuje totiž zastoupení zaměstnavatelů i zaměstnanců. Nechci o této kapitole hovořiti podrobně. Pokládám ji však za věc zvláště důležitou, poněvadž charakterisuje dnešní kurs, a uvádím to při tomto předmětě, uznávaje jinak, že nespadá přímo do jeho rámce, jen proto, abych při této příležitosti upozornil veřejnost, že nemůžeme býti tímto kursem spokojeni. Vládní většina jistě nebude hleděti na to, je-li oposice spokojena, ale mám za to, že je povinna přece jen uvážiti, zdali tato fakta nevyvracejí tvrzení o nějakém zvláště vypiatém sociálním kursu nebo kursu pokrokovém; to je spíše kurs sociální reakce, která se tu projevuje. Tohoto slova sice nerad užívám, ale jsem nucen ho užíti, když shrnu všechny události poslední doby. Tento kurs dokazuje také osnova, která je nám předložena, osnova nedokonalá. Musím při tom jen litovati, že nebyl brán zřetel na zlepšovací návrhy, které oposicí byly předloženy.

Vážení pánové! Pokusil jsem se uvésti hlavní vady osnovy. Za jednu z největších vad pokládám ustanovení, které je v §u 1, a mám za to, že je třeba, aby vládní většina se ještě v poslední chvíli zamyslila nad tímto ustanovením a zjednala v něm nápravu. Prohlašuji, že právě z důvodů, které jsem uvedl při předloze samé, neustaneme pracovati o zlepšení předloženého zákona, a to do té doby, dokud nebude skutečně vytvořen zákon, který by znamenal spravedlivé sociální uznání přestárlých pracovníků. (Potlesk poslanců čsl. strany soc. demokratické.)